PITAVAL

Pán kolega, naozaj sme obidvaja čítali rovnakú knihu ? Román je skutečně pro Ludluma netypický, dokonce tak, že velmi. Nevím, jaká spiknutí se odehrávají před začátkem knihy, ale v knize samotné se nějaké to spiknutíčko najde, taky o čem by jinak těch 270 stran bylo, že… Nikdo také nevyhodí v Číně do vzduchu „cennou kulturní památku“ – jde o to, že generál McKenzie Hawkins, který je vším možným, jen ne „typickou postavou Ludlumových knih“, v opilosti urazí (ulomí) přirození vzácné pětimetrové nefritové soše v Zakázaném městě, za což mu hrozí trest 7450 let nucených prací v mongolských dolech… Právník Sam Devereaux, t.č. v armádních službách, za cenu různých kompromisů dosáhne generálova propuštění, načež se rozjíždí bláznivá groteska ve stylu nejlepších románů Donalda Westlakea, z níž prozradím jen tolik, že všechno dopadne jinak a pro všechny zúčastněné vcelku dobře. Mimochodem, mrtvolu v knize nenajdete – takže Ludlum opravdu netypický, přesto výborný.

Jedná sa o mierne netypický román od Ludluma. Nenájdeme tu žiadne sprisahanie na najvyšších miestach, ktoré by sa nieslo celou knihou. Jediné sprisahanie sa nachádza na začiatku knihy (lepšie povedané pred začiatkom). V Číne ktosi vyhodí do vzduchu cennú kulturnú pamiatku. A vinným sa určí generál MacKenzie, Jastrab, Hawkins. Ide o skúseného vojaka a nadmieru schopného veliteľa. Typická postava Ludlumových kníh. Nie je človeka, ktorý by ho zastavil, ale teraz sa mu každí otočil chrbtom. Číňania sa rozhodli poslať ho do Mongolska na viac ako 1000 rokov. Tu prichádza na scénu druhá hlavná postava knihy. Právnik v službách armády. Sam Devereaux. Devereaux sa nechce znova dopustiť chyby aby dostal ďalšie dva roky v armáde. Napriek všetkému oslobodí generála. Generál a Sam sa stanú priateľmi a začnú spolupracovať, ak keď zo Samovej strany nie je to úplne dobrovoľné. Je vmanévrovaný do Jastrabovho plánu. Generál ma ambiciózny plán a tým je únos pápeža a získanie výkupného (1 dolár od každého veriaceho). Do toho momentu sa kniha zdala ako thriller, ale zdanie klamalo. Je to „len“ príjemné čítanie, ktoré je neopísateľne vtipné (gejzíry smiechov však nenájdete). Sam, ktorý sa snaží vyhnúť porušeniu zákonov. Jastrab, však má neustále poruke vysvetlenie a perfektné plánovanie a Sam sa snaží to prekaziť, ale bez úspechu. Neskôr sa objavujú štyri ex manželky generála. Nevystupujú len do počtu sú príjemným osviežením hlavne ich ženské finty, ktorými manipulujú Samom ako s neskúseným puberťákom. Škoda už ďalších slov je to zábavná, pohodová kniha ani záver nie je tuctový a zapadá do celkového vyznenia knihy. Ludlum je kvalitný spisovateľ a to aj dokázal. Román je zameraný na dej a to ani neskrýva. To je dobre.

5.5.2002 – 13.5.2002 (Recenzia prevzatá z www.ebookforum.cz)

Hlavná výhoda knižky, že sa dosť rozchádza so seriálom, takže sa to oplatí čítať aj fanúšikom seriálu. Subjektívne musím priznať, že seriál sa mi páčil viac.

No asi najhorší psychopat o akom som čítal. Vraždí lebo žije intenzívne. No čo je to za blbosť? Ináč: dej je klasické remeslo a nie najlepšie zvládnuté, hlavne ak to porovnám so skvelou Temnnou řekou srdce, ale aj Tvár strachu bola neporovnateľne lepšia.

Knižka ničím neprekvapí, ale veľmi príjemne sa číta. Dobre vybratá hlavná postava, možno až moc podobná postave zo Zelenej míle. Samozrejme najsilnejšia časť nie je thriller ale skôr časti z detstva a puberty.

No nie je to najhoršia kniha od Kinga, ale aj tak je to slabota. Možno by sa tomu hodila kratšia forma, max 50 strán.

Když Vilém Dobyvatel začal historii psát, psal se rok tisíc a šestašedesát…

Tak tenhle verš asi díky Edgaru Wallaceovi a jeho inspektoru Elkovi nikdy nezapomenu… Žabí bratrstvo je román, který pomáhal formovat detektivní žánr a pojem thriller. Nesporně patří k tomu nejlepšímu, co z pera „muže s doutníkem“ vzešlo, kniha nás udržuje v nejistotě po celou dobu, přičemž postavy příběhu si nelze neoblíbit. Jedna z mála wallaceovek, která nikdy nezestárne.

V pokračování příběhu o tajemném panu X, nacházíme opět atributy starých románů, tentokráte gotických románů. Máme zde tajemnou kobku, kde jsou oběti topeni pomocí důmyslného zařízení, oběť v cínové (!) rakvi a honičku po střechách vysokých domů. Nečekaným hrdinou příběhu je tentokráte Pitt Strong.

Očividná inspirace Leblacovým Lupinem, ale také Fantomasem dvojice Allain-Souvestre. Nepolapitelný zločinec krade klenoty a umělecké předměty, má okolo sebe partu profesionálů a skrývá se v tajemném sídle plném nástrah. Na rozdíl od klasických detektivek nelze u příběhů Toma Sharka příliš bádat nad logikou děje – ta zde prostě chybí a občas se čtenář musí nad přitroublostí hlavních postav (klaďáků i záporáků) jen usmívat. Ale nakonec i to k tomuto čtivu patří.

Velmi citlivý výběr čtyř sešítků z předválečné produkce brakové literatury. Nick Carter, Léon Clifton a Tom Shark se nám představují v zajímavých detektivních případech. Zvěd Buffalo Bill pro změnu v dobrodružném příběhu z Divokého Západu. Přestože jsou všechny novelky nezadržitelně zastaralé a v porovnání se současnou literaturou tohoto žánru značně nekvalitní, stále dokážou přinášet radost a pobavení svému čtenáři. Milé nostalgické čtení.

Sherlock Holmes měl svou „královnu zločinu“ Irene Adlerovou, Nick Carter bojoval s „ženským ďáblem“ Inez Navarro a Tom Shark se srazí v „souboji mozků“ s „ženským démonem“ Nancy Grifitovou. Příběh patří k průměrným dílům série, ale má několik velmi pěkných momentů, zejména souboj Toma a zločince Malcoma na ramenu obřího stavebního jeřábu. Na „tomsharkovkách“ je milé, že autorka se nesnaží dokazovat detektivovu genialitu, naopak – vrší jednu chybu za druhou a většinou vítězí spíš díky své zarputilosti a houževnatosti.

Obecně vzato, „velké“ (a tlusté) knihy podobného typu moc nemusím. Očekávám, většinou oprávněně, že polovinu povídek už jsem – možná pod jiným názvem – četl, a druhá polovina bude patrně slabší, jinak by už také vyšly někde jinde. Uvedu pro příklad jen antologii „Jednadvacet detektivů“ (+) z roku 2001, rovněž z nakladatelství Domino: Z 21 povídek jich nejméně 13 již dříve vyšlo v jiných antologiích a sbírkách. Tentokrát jsem byl ovšem „zklamán“ velmi příjemně – antologie nemá slabší místo, sedmadvacet brilantních řešení sedmadvaceti „neuvěřitelných zločinů“, jedna povídka lepší než druhá. Pokud se nemýlím, pouhé dvě z nich již dříve vyšly, navíc nikoli v antologiích: „Doomsdorfova záhada“ ve stejnojmenné sbírce M.D. Posta, „Lupič, který cítil kouř“ v Detektivních povídkách L. Blocka. Mohu vřele doporučit všem, kteří místo „putýnek krve“ preferují šedé buňky mozkové. (+) [nezaměňovat se skvělou antologií „Jedenadvacet detektivů“, Odeon 1967, 1970]

Tentokrát nejde ani tak o vraždu, byť i na ni v průběhu děje dojde. Hlavní detektivní linii zde však představuje příběh počítačového konzultanta Christophera Webba,který nalezne, co hledal – rafinovaně koncipovaný a dokonale zamaskovaný systém defraudací páchaných pomocí computeru. Tím ovšem tento příběh zdaleka nekončí…

Nejlepší detektivní příběhy v hávu fantasy (magie na denním pořádku) z doby alternativní Británie, kde nezemřel Richard Lví srdce v bitvě, ale jako starý vladař sešlý věkem, který založil zcela novou dynastii. Příběhy s lordem Darcym (novodobý Sherlock Holmes), ve službách prince Richarda, se odehrávají zhruba v polovině dvacátého století. Darcyho pomocníkem není doktor Watson (byť lékař Palfrey by za něj částečně pokládán být mohl), ale jeho čarodějný přítel – mistr Sean O´Lochlainn. Jedná se o klasické detektivní příběhy plné železné logiky ve smyslu klasické detetivky, ale prodchnuté laskavým humorem a nadhledem, kterým Randall Garratt doylovské postavy jednoznačně obohatil.

Jedna z najslabších kníh od Kinga. Pre mňa to bolo úmorné čítanie. Jediné čo knihu zachraňuje od braku sú Kingove uváhy/ poznámky o písaní (tvorbe, filmoch).

Viac než poviedky sa mi páčil doslov od M. Žantovského.

Výborná sbírka povídek „holmesovského typu“. Bohužel devadesát let starý překlad poněkud kalí radost z příjemné četby.

Nejlepší antologie krátkých detektivních povídek co u nás vyšla, v geniálním překladu manželů Outratových! Obsahuje průřez tvorbou klasiků „staré školy“ a skvělé medailonky autorů, dnes již zpola zapomenutých. Výběr nás provádí zároveň historii žánru a ukazuje, jak detektivní žánr začínal a postupně se vyvíjel. Pro čtenáře detektivní literatury naprostá povinnost!

No nie je to Vince Flynn, ale číta sa to dobre. Gabriel Allon nie je superman v štýle Bonda, ale možno preto je sympatická (literárna) postava. Nechem prezrádzať dej, no prekvapila ma absencia „bombastického“ finále. Treba uznať, že sa ku knihe hodí.

No čakal som viac, ale treba uznať, že to nie je zlá knižka. Nie bežná epizóda z druhej svetovej vojny, bohužiaľ asi limitované prostredím. A preto mi príde knižka trochu zbytočne dlhá a troška opakujúca sa. Postavy sú fajn ich obraz/odraz sa dá nájsť v nejednom modernejšom románe. Ale verím tomu, že v čase vydania to musela byť bomba knižka.

Čítal som a ani som si nevšimol kedy sa z toho stala zaujímavá kniha. No nakoniec som rád, že som dočítal. Skúsim aj druhý diel.

Přes 400 stran výborného čtení v nejlepších tradicích americké „drsné školy“ dává v závěru jednu z možných odpovědí na otázku, kdo že to vlastně zastřelil J.F.Kennedyho…

Myslím si, že Dick Francis bol lepší románopisec než poviedkár. Poviedky v knihe sú rôznej kvality. Námet niektorých by možno stál aj za román. Škoda že Dick Francis už nie je medzi nami.

Přestože je na knize výrazněji znát také autorský rukopis mladšího Felixe, stále se jedná o plnokrevnou francisovku. Prostředí bookmakerů je popisováno zasvěceně a přitom s laskavým nadhledem. Příjemnou změnou jsou určitá nejednoznačná rozuzlení zápletky i zjištění, že ne všechny postavy jsou vykresleny černobíle, jak tomu mnohdy u Dickových knih bylo. Knihu jsem přečetl s chutí na jeden zátah a jen mne mrzí, že už ta další kniha bude opravdu to poslední co Dick napsal…

Al Kapoun verzus Harry Mikota v době žižkovské antiprohibice (zákaz prodeje a konzumace nealkoholických nápojů!) jsou pravděpodobně jednou z nejlepších parodií na šestákové detektivky a krváky. Přečíst tuhle geniální knížečku (nejlépe i s dalšími díly Bohatýrské trilogie, které jsou zas parodií na kovbojky) je naprostá povinnost.

Postava hračkáře Stevena Scotta mi byla veskrze sympatická – svým přístupem k životu a hlavně svým zaměstnáním. Vynalézat hračky, to musí být skvělá záležitost. Jedna z mých nejoblíbenějších francisovek.

V téhle „francisovce“ se dostaneme do zákulisí natáčení hollywoodské filmové společnosti a dozvíme se také něco o bojových nožích. Tom Lyon, mladý režisér je postava veskrze sympatická, jak už je u autora zvykem, ale tentokrát jsem přesto trochu postrádal větší prokreslenost jeho i ostatních postav. Kniha se čte dobře, má napětí i spád, ale na Francise je to trochu slabší…

Tak tohle je asi jedna z mých nejoblíbenějších detektivek vůbec. Vraždy podle fenomenální říkačky, perfektně vystupňované napětí, rozebraná psychologie postav až na kost… Agatha v nejlepší formě vůbec nepotřebovala VD Poirota či Marplovou. Zajímavé jsou i další verze s odlišným koncem – česky vyšla jiná verze v Dilii jako divadelní hra, existuje nesčetně filmových variant. Kvůli detektivním příběhům jako je tento je Christie právem označovaná za královnu žánru.

Jednoznačne jeden z najslabších Grishamových románov. Špinážna tematika sa celkom nedarila ani Archerovi, ale aby ich človek ocenil, musel si prečítať Makléra. Nulový nápad, nepresvedčivý dej. (Ako može niekto ukradnúť ovládanie satelitu?) Zbytočné opisy talianských miest. Postavy sa držia grishamovského štandardu, ktorý nikdy nepatril k vrcholom. Jediným pozitívom knihy je Grishamov štýl, ktorý patrí medzi to najlepšie. Bohužial Makléra už nezachránil. Ak je to prvá kniha od Grishama, ktorú ste čítali skúste radšej ešte jednu (určite nie Bratstvo).

Treba uznať celá knižka sa číta veľmi dobre, ale ten dej je taký naivný. Nedá sa prerozprávať bez toho aby sa poslucháč nezačal smiať. To mám otestované. V určitých častiach som mal pocit ako by som čítal Ludluma, samozrejme o pár stán autor môj pocit zrušil.

Redaktor Karlíček coby český Watson pátrá po záhadě na blatech. Souček opět exceluje…záhadný magický spolek u kamených dolomenů…nesmrtelný alchymista…mi­mozemská záhadná bytost…? A nebo je možná všechno jinak? Víc prozrazovat nebudu, ale tenhle příběh jsem četl s velkou chutí a rozhodně mě zaujal ještě víc než originál z pera pana Doyla.

Mé první setkání s detektivní sérií Ludvíka Součka spadá někdy do počátku osmdesátých let, kdy se mi dostala do roky útlá brožurka z edice Střelka. Souček popisuje prostřednictvím redaktora Karlíčka velmi zajímavý příběh o tom, jak se amatérský detektiv Martin Anděl pokuší vyřešit sedmdesát let starý případ zmizení mladého muže. Tzv. „lenošková metoda“, která je zde použita, je velmi stará záležitost, použila ji již Emma Orczy ve svých povídkách a k dokonalosti jí dotáhl Rex Stout prostřednictvím detektiva Nera Wolfa – ovšem Souček používá lidovější přístup a přece jen se snaží svého hrdinu polidštit. Knihu jsem přečetl jedním dechem, o tom, že Souček psát umí, asi není třeba nikoho přesvědčovat–a co víc i ostatní díly cyklu jsou velmi kvalitní (snad jen Čert mi přijde trošku slabší).

Ačkoliv kniha není špatně napsaná, neobsahuje to napětí, které vyzařuje z legendárního televizního seriálu. Další díly už jsem ani nekupoval a dnes raději sáhnu do své sbírky dvd a pustím si Bodieho, Doyla a Cowleyho „naživo“.

Není mnoho knih Astrid Lindgrenové, které se mi líbí, snad s výjimkou „Ronji, dcery loupežníka“. Také trilogie s Kallem mi přijde značně primitivní a moc se mi nelíbila ani jako dítěti. V této konkrétní knize si dvě dětské party hrají na Válku růží, tedy nic objevného… Kallemu je 13 a touží zažít detektivní dobrodružství, takže zločin vidí za každým rohem…

A nyní se dostávám k tomu, proč se mi kniha nelíbí – vykreslení záporáci, jsou jako karikatury středověkých lapků – všichni jsou na první pohled nepříjemní, hrubého vzhledu i jednání. Místní detektiv (ne malý Kalle) je naopak správný chlapík, frajer, sportovec. Veškerá zápletka je založena na tolika náhodách, že i jako sedmiletému čtenáři mi to bylo nepříjemné a to nemluvím o tom, že zde není vlastně žádný moment překvapení, všechno vám švédská autorka předloží na talíři – tupí zločinci dělají jednu chybu za druhou a ztrácí důležité předměty v takovém tempu, jako hospodyně hází zrní slepicím…Kalemu pak už jen stačí sbírat zrní, tedy předměty…:))

Zápory jsem asi popsal, má tedy kniha i klady? Má, postavy dětí umí vykreslit L. opravdu dobře a scéna, kde hlavní trojlístek předvádí cirkus je velmi pěkná. L. určitě psát umí a má příjemný sloh, ale styl psaní je dnes již zastaralý a podle mého dnešní děti už příliš neosloví.

Zatímco James Bond mě nikdy příliš nebral, příběhy jeho předchůdce Hugha Drummonda jsem přečetl několikrát s velkou chutí. U nás vyšla část, kde se vyskytuje zloduch Karl Paterson a jeho neméně zlotřilá žena (svazky 1–5), a určitě patří k tomu nejlepšímu, co Sapper napsal. Závěrečné díly „Poslední utkání“ a „Mstitelka“ dokonce obsahují několiv fantastických vynálezů z dílny Patersonů. Je jisté, že Sappera z velké části inspirovaly sešity „dime novels“, zejména Nick Carter, ale přesto jde o čtení mnohem střízlivější a umírněnější. Je jen škoda, že dnešní mladé čtenáře už zřejmě Sapper neosloví…Proč? Inu, jednak se k 90 let starým knihám těžko dostanou…a pak, tehdy se ještě autoři snažili popisovat zločin s nadhledem, nikdo se nevyžíval v sadistických hrátkách, tak jak je tomu u současných thrillerů…

Dočetl jsem (asi po páté) tuhle novější „francisovku“ a nemohu než konstatovat, že Mistr umí… V hlavní postavě skotského malíře Ala Kinlocha nalezneme čestného muže, který miluje svou rodinu a je kvůli svým nejbližším ochoten obětovat téměř vše, kromě své tvůrčí svobody. Samotná kriminální zápletka není nikterak složitá, ale to jak geniálním způsobem Francis „maluje“ své postavy mne vždy znovu okouzlí. Není příliš těžké se vžít do hlavní postavy, která je nám blízká svými všedními problémy a fandíme mu, když se dostane do trablů (již méně všedních).

U málokteré detektivky jsem se tak zasmál, jako právě u téhle od Švandrlíka. Jako zaníceného houbaře mě oslovil zejména recept na houbovou specialitu pod názvem „Ohňostroj chutí“ (…vraž do toho muchomůrku zelenou ať to má šmak…)

Tak tuhle knížku jsem četl jako dítko školou povinné a mnohé scény z knihy mi ulpěly v hlavě dodnes. O pár let později jsem viděl i film s fenomenálním Marlonem Brando, ale musím říct, že onen prvotní zážitek z knihy je dodnes nezapomenutelný. Stejný pocit ve mě vyvolala už snad jen kniha Motýlek od Charriera.

Cliftonka nadprůměrné kvality: detektivova logika není tak zcela primitivní, dokonce má příběh i poměrně slušnou zápletku. Škoda, že autor nedokázal poněkud zapracovat na stylistice a nepokusil se odvrhnout propriety stupidních krváků, které zbytečně narušují kvalitu děje. Jinak se mi moc líbila hláška: „domníval se, že je to slavný Léon Clifton anebo – Nick Carter.“ – Mno, doufejme, že si toho Nick Carter považuje, že se ocitl v takové společnosti…:-)))

Zjevná parafráze na Stormovu knihu „Jezdec na bílém koni“. Jsou zde klasické atributy cliftonek: neuvěřitelný příběh o kostlivci na koni, který zvěstuje smrt, dále záhada, kterou Clifton v závěru vysvětluje způsobem natolik nelogickým, že se musíme chytat za hlavu, převleky atd. Vzhledem k rozsahu příběhu jej přečtete bez následků, ale pravděpodobně již k opětovnému čtení nenaleznete opět odvahu :-D