Poslední přidané komentáře
Mám rád žánr thrilleru s historickými prvky a pátráním po záhadách. Ale nesmějí ze mě autoři dělat blbce. Dělá to Dan Brown, dělá to i Paul Christopher. Historické znalosti okopírované z Wikipedie, do toho pár historicky nepřesných klišé (Dominikání jako středověké gestapo? Ale no tak!) a samotný příběh jako ze softwaru na výrobu takových příběhů, kam stačí zadat jen postavy, lokace, a on to všechno elegantně pospojuje. Jak je kniha krátká, je nudná už od začátku, dokonce zbytečně brutální – a hlavně dělá ze čtenářů, neznalých víc historie, pitomce.
Jako není to špatné… Ale snaží se to být tak milé, tak tajuplné… A přitom vnímavější čtenář nemá zhruba od 30. stránky co dělat, a jen čeká, až a jak Bony věci odhalí. Tím prostředím je to zajímavé, ale ne natolik, aby tak prostá a jednoduchá zápletka utáhla detektivní příběh.
Vraždy v zákulísí nabízejí poměrně banální zápletku vraždy maloměstské femme fatale okořeněnou vraždou jiné mladé ženy, o které se příběh zmiňuje tak ledabyle, že je čtenáři (i přes autorovu snahu naznačovat opak) jasné, že je to oběť náhodná. Podobnou ledabylost navíc autor dokazuje, když nechá jednu z postav lhát a stavět falešné alibi, aby čtenář o pár desítek stránek dál zjistitl, že policisté znají skutečný stav věcí. Jak se to dozvěděli? Že by případ jasnovidectví? Popravdě u těhle dvou, i když jsou to jinak postavy sympatické, to nějak neočekáváte. Co mi ale vadí mnohem víc je sklon autora k melodramatu a slovnímu balastu. Na druhou stranu vedle sympatických vyšetřovatelů, je zápletka sice banální, ale dobře vystavěná a vede k několika podezřením. A i když tušíte, docela dlouho nevíte jistě, a o to v detektivce jde.
lastmanontheearth | ***** | před 5 dny
Vím, že se vystavuju veřejnému bičování, ale k Sherlocku Holmesovi se dostávám až v posledních měsících, byť v dětství jsem přečetl „Psa baskervillského“. Po „Studii v šarlatové“ a „Podpisu čtyř“, kdy jsem si říkal, dobré, byť neroztleskávající, jsem u této sbírky povídek coby čtenář plně uspokojen se vším všudy. Ano, je to chvílemi naivní a úsměvné, ale také velmi dobře napsané. Navíc je vidět, že k tomu, co chce Doyle vyprávět, se formát povídky hodí daleko lépe než románová forma.
Zpočátku se kniha tváří jako chandlerovka se všemi klasickými atributy drsné školy, aby se teprve ve druhé půli čtenáři blíže osvělilo, proč se vlastně vše odehrává v alternativním světě, kde je Aljaška jakýmsi židovským státem. Také žánrově se příběh posouvá spíše k thrilleru ludlumovského ladění. Měl jsem velký problém se do knihy vůbec začíst, stále mi na ní něco nesedělo (zřejmě hlavní postava), ale po prvních 50 stránkách jsem si zvykl a dočetl poté na jeden zátah. Zajímavý nápad, realizovaný velmi zručným autorem, byť styl psaní není tak úplně můj „šálek kávy“.
Velice osvěžující četba v porovnání s četnými navzájem si podobnými thrillery (v podstatě připomínajícími fantasy v současném hávu), v nichž hrdina bez bázně a hany pátrá stylem „nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme“ po historickém artefaktu, skrývajícím „tajemství, jež může ovládnout / rozvrátit svět“, v rádoby ušlechtilé snaze za každou cenu ho získat, případně zničit dříve, než se k němu dostanou mocichtiví nepřátelé. V této sérii čistých detektivek, v nichž se žánrově prolíná anglická a drsná škola, se podvádí, krade a vraždí z lidsky pochopitelnějších či chcete-li přízemnějších pohnutek – kvůli umělecké či finanční hodnotě skutečných uměleckých děl či jejich zdařilých padělků. Zajímavá prostředí muzeí, klášterů, restaurátorů, více či méně poctivých obchodníků s uměním. Zajímavá dvojice detektivů, zdánlivě poněkud nesourodá, ale dobře se doplňující a efektivní.
Nejásám, nenadávám. Jen se znovu potvrdilo pravidlo, že jen málokdy síla hypu odpovídá kvalitám „hypovaného“. Na „Mužích“ je v první řadě vidět, že je to románový debut; jsou to v podstatě dva nesouvisející příběhy, přičemž podezírám autora, že ho bavil víc Blomkvistův soudní spor o článek, než řešení samotného případu. Nejvíc mě ale mrzel nevyužitý potenciál v první polovině knihy, kdy autor rozestaví figury v podobě zajímavé rodiny Vangerů, ale až na tři osoby s dalšími prakticky vůbec nepracuje. Navíc zápletka není nijak objevná a v závěru mi chyběl nějaký výraznější zvrat (tam, kde jich má Nesbo víc, než by měl, tak tady absentují úplně). Ale ano, je to čtivé, velmi čtivé, nicméně se nabízí otázka, nakolik je čtivost plusový faktor, když dočtení vyvolá otázku „A to je jako všechno?“. I přes všechno uvedené je Larssonova trilogie fenoménem, který si zaslouží uznání, přičemž faktorů, proč se jím stala, je rozhodně víc, než že je teď v kursu skandinávská krimi-vlna. „Milénium“ budu dál zkoumat (zatím jsem viděl jak švédský film, tak americkou verzi, a chystám se na zbylé knihy i filmy). Jen mě spíš baví víc jako „badatele“, než čtenáře.
Opět fantastický vhled do starého Egypta. Soudce Amerotke projeví nejenom důvtip, ale i velkou míru tvrdohlavosti a schopnosti nahlédnout známá fakta z nového úhlu. Zdá se mi ale, že je příběh maličko odtažitý, možná je to tou výlučnou atmosférou uzavřenou mimo vnější svět a zostřovanou stupňujícím se nebezpečím. Možná tím, že skutečně živí se mi zdáli snad jen Amerotke a Valu, zbytek jako by byl v rolích včetně jindy velmi živého Šufoje. A co mi skutečně dělalo problém, byly ty dlouhé a časté popisy, zejména v první třetině. Jeden by dřív prošel celý chrámový komplex než dočte popis chodby, kterou se ubírá Amerotke :-) Nic z toho, ale nezkazí pocit ze skutečně dobře napsané detektivky.
Příjemné čtení ze středověkého Brna. Oldřich se tentokrát musí zabývat církevními intrikami nejvyšších hodnostářů a najít knihu, která stojí za staletími lží a vražd. Příběh je hodně propletený a Oldřich se musí řídit víc citem, než skutečnými důkazy. Má však na pomoc své věrné pomocníky Otu a Diviše, kteří jsou také hlavními hybateli osy příběhu.
První příběh je variantou na záhadu zamčeného pokoje, a to dokonce dvojnásobnou. Kromě toho, že je psán čtivým stylem, což je poznávací znamení Vondrušky, obsahuje i prvek humoru v příběhu sklepnice Adléty, která Jiřího Adama z Dobronína svádí. Vyšetřovatel se jako vždy osvědčil brilantním úsudkem i schopností vidět souvislosti. Druhý příběh Smrt mučednice je méně akademický, zlepšila se i nálada Jiřího Adama, nejspíš proto, že opět vyšetřuje s bakalářem Petrem a Rozárkou. Děj v tomhle příběhu skutečně dobře utíká a i když je zločin komplikovaný, Jiří Adam se nenechá svést ze správné cesty.
Soudce Ti je silná a charismatická osobnost a je takovým i v tomto příběhu. Tady sice chvilku tápe, ale přijde všem tajemstvím na kloub právě včas. Osvědčí nejenom důvtip a talent na vyšetřování, ale i moudrost a skromnost. Je to postava vnitřně mimořádně konzistentní, s velkým citem pro etiku, a přitom to není žádný studený a nudný panák. Napadá mě, proč takové postavy působí věrohodně jen v příbězích z minulosti? Byli by směšní? A ještě poznámka, je to docela dost akční příběh :-).
Židovský autor (v úvodu knihy přeje známým mazel tov) by neměl psát o křesťanství. Pokud je skutečně žid, nemá o křesťanství a ani by neměl mít ani ánung. Pak může jeho postava drsného vojáka mít sice historickou přednášku, ale jen trochu znalejší čtenáři se u ní budou leda smát, s jakou povrchností je vedena a jak jsou zde dojmy podávány jako div ne oficiální historická pravda. Autor vyjadřuje kladný vztah k Danu Brownovi – není divu, ten taky motá hrušky s jabkama a opírá se o apokryfní evangelia, napsaná v 19. století jako zjevný podvrh. No a zde se míchají hrušky a jablka a švestky a mlíko a olivy, co vás napadne. Sem tam je literární popis docela zajímavý, ale stále na úrovni písemky ve vyšší škole odborné.
Tak tohle bylo sakra hořké čtení o tom, co může skrývat fasáda normálního života. Tolik bolesti a nenormálnosti a přitom samotný zločin byl, jak se nakonec ukázalo, docela fádní. To, co znepokojuje, je zlo, které zůstává. Zůstává navíc nezodpovězena celá řada otázek, vrátí se k nim pokračování série? Možná ani ne. Je to silný příběh, ale pochybuji, že se k němu vrátím.
Lehce fantaskní detektivní povídka o mladém hlídači v márnici, který objeví v boxu č. 14 neznámé tělo mladé dívky. Zajímavá zápletka i závěr povídky, které lehce vybočují s běžné autorovy tvorby.
Tak jsem dočetl (bohužel) poslední příběh italské lékařky Adélie. Tentokrát by se dal zkráceně shrnout jako Adélie na cestách s vrahem po boku. Adélie tentokráte příliš nepátrá, spíš prožívá mnoho dobrodružných příhod po boku svých přátel (i nepřátel). Přesto děj příjemně ubíhá a o akci rozhodně není nouze. Příběh je vyprávěn netradičně ze dvou linií – jednak z hlediska Adélie, jak jsme zvyklí, ale do děje je také vkládán monolog tajemného vraha. Franklinová nás provází dějem s velkou rutinou, věrně se drží historických reálií i logiky detektivního příběhu. Takže budu doufat, že se najde pokračovatel jejích fabulačních schopností i historických znalostí a naváže na rozjetou sérii dalším příběhem…
Zábavný příběh, detektiv spíše drsná škola a mazaní podvodníci, které okolnosti dovedly až k vraždě. Čte se to velmi dobře, nicméně nějaké námitky by byly. Zápletka je až příliš náhodná, příliš mnoho postav se zná s jinými, aniž by to mělo ukotvení v ději, a taky proč je proboha Donald tolik neodolatelný pro ženy :-)?
Název mi připomněl Bernardových „Pět detektivů“, ale mé počáteční obavy se naštěstí nenaplnily: literárně i „detektivně“ jsme aspoň o dvě třídy výš. Malé venkovské sídlo, vražda typu „záhada zamčeného pokoje“, tedy nejen „kdo“, ale také „jak“. Oběť: domácí paní, podezřelí jako obvykle: manžel, rodinný právník, rodinný lékař, rodinný pastor, rodinný přítel, služebnictvo s ne vždy neposkvrněnou minulostí. Vyšetřování se ujímají (v pořadí, jak vstupují na scénu) 1. lord Plimsoll, doprovázen komorníkem/pomocníkem Butterfieldem. „Butterfielde, udělejte několik snímků. A zatelefonujte paní vévodkyni, že nepřijdu k obědu.“… „Je to Aldův Plato. Ještě nikdy jsem neviděl vydání z roku 1513 na pergamenu…Jsem také ctitelem krásných tisků“. 2, pan Amarante, francouzský detektiv, jehož holá lebka byla nápadně podobná vejci…mais oui, mon ami…“nakloněný u krbu podobal se exotickému ptáku, který na okamžik usedl. Jeho cizí typ se naprosto nehodil do prostředí tak anglického…“ 3. Monsignore Smith, malý duchovní „…přisedl ke stolu, ale napřed odložil spoustu balíčků a zavěsil slunečník na opěradlo židle.“ Pro úplnost – čtvrtým do party je zde obecní strážník Beef… Na rozdíl od zmíněných „Pěti detektivů“ zde vyšetřování vraždy probíhá zcela v duchu pravidel žánru a chování i vyšetřovací postupy Velkých Detektivů odpovídají svým předlohám. Originál knihy vyšel v roce 1935, v té době již bylo napsáno 9 románů a povídková sbírka s lordem Peterem Wimseym, 9 románů a povídková sbírka s Hercule Poirotem a 4 povídkové sbírky s otcem Brownem, takže bylo na čem stavět. Lord sbírá stopy, francouz sbírá drby, velebníček pozoruje a smířlivě glosuje počínání ostatních zúčastněných. Závěr knihy, v němž VD postupně předkládají svá řešení, zcela věrohodná a logická, zase evokuje klasický „Případ otrávené bonboniéry“ Anthony Berkeleyho. Sečteno a podtrženo – vzhledem k době vzniku a českého vydání až nečekaně zajímavá a napínavá detektivka ve stylu anglické školy.
Dan Simmons patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům fantastiky, tak jsem byla hodně zvědavá, jak si vede na poli detektivním. Velmi mě překvapila úspornost, s jakou „Krutou hru“ napsal. Uvyklá na jeho (místy až užvaněné) detailní popisy a myšlenkové pochody, zdráhám se uvěřit, že ten samý člověk byl schopen stvořit něco vyloženě stručného, bez příkras a kudrlinek, žádné zbytečné vysvětlování nebo odbočky. Nečekaně osvěžující!
Další kladné bodíky přidávám za hlavního hrdinu, drsňáka s humorem suchým jako pouštní prach. Autor bývalého detektiva nijak nepopisuje – vzhled ani charakter, nechává za něj mluvit činy. Joe Kurtz je velmi přímý, s překážkami se nemazlí a násilí se nevyhýbá. Při akčních scénách se tají dech… i když čtenář samozřejmě ví, že Joe musí přežít přinejmenším do třetího dílu:-). To samé ovšem nemají zaručeno různé zajímavé vedlejší postavičky. Osudy hráčů protistrany jsou podstatně jasnější: padouši se dělí na intrikány, ňoumy a na opravdu zlé hnusáky, jejichž životnost až na pár výjimek nepřekročí délku této knihy.
Našlo by se několik výhrad, srážejících dojem z kruté hry (třeba zápletka je příliš jednoduchá a zkratkovitě podaná), ale nic to nemění na výborné zábavě a mém rozhodnutí pořídit si sérii „Joe Kurtz“ domů do poličky. Mám chuť se rovnou vrhnout na další díl, ten první byl na můj vkus strašně rychle za mnou:-). 83%
17 príjemných a kvalitatívne vyrovnaných jednohubiek. Zároveň som sa tu po prvý raz stretol s Poirotom a viem, že nie naposledy, je to príjemný spoločník pre dlhé večery :) Až na Dobrodružstvo s vianočným pudingom ktorá u mňa dostala maximum som ostatné ohodnotil na 8/10, nejak s nich nedokážem vybrať slabší kus.:o)
Autorka se zde sice nevymanila ze svého stereotypu, nicméně podává ho v té nejlepší formě. Podařilo se jí tentokrát postavy vykreslit poměrně věrohodně, hlavní hrdinku i do příměřené hloubky, aby to prospělo příběhu, zápletka je skutečně dramatická a vrah tentokrát není zcela jednoznačně odhalitelný. Postupně krystalizující adepti jsou všichni věrohodní. Autorka udrží napětí až do konce příběhu. Nicméně stále to jsou příběhy zejména pro čtenářky, jako by se Clarková bála vystoupit směrem k žánru, který sám sebe genderově nepředurčuje.
Clarková nabízí dobrý a napínavý příběh. Sází na krátké kapitoly ohraničené pevně daným časovým úsekem. Do děje nás uvede v nejkritičtějším okamžiku, aby se vrátila na začátek událostí, které ke krizi vedly. Umně stupňuje napětí, nabízí několik podezřelých, ale ani kapitoly, v nichž nahlížíme do mysli vraha, nám blíže neodhalí jeho totožnost. Příběh je vlastně psán jako filmový scénář, střihy na různé postavy stupňují dramatično, ale neumožní přílišné rozkreslení postav, kterým potom chybí hloubka. Dobrá oddechovka.
Opět musím upozornit, že tenhle komentář píšu až po druhém přečtení, takže se nejedná o první dojmy. Třetí díl začíná poměrně úzce, soustředí se na pár postav a jejich dějové linky, postupně ovšem děj mohutní a absorbuje další a další postavy. Do hry se zapojuje prvek tajných služeb, jasně se vymezí „bojové“ linie a příběh se opět rozpíná. Víc než detektivka to v téhle fázi je společenský (ve smyslu sociální a politický) román. Příběh graduje k soudnímu procesu a nabírá hodně rychlé tempo. Samotný proces a prostřihy do něj jsou strhující, napětí koluje písmenky a já jako čtenářka cítím zadostiučení. Následuje epilog, který uzavře alespoň některé aspekty příběhu. I když alespoň mě (a věřím, že nejenom mě)napadá, že pro Sally to teprve přijde. Jak by asi hrdinka tohoto typu obstála v životě podle norem? Ještě, že je to jenom papírová postava, muselo by to pro ní být jinak velmi těžké … Napadá mě ovšem i první kritická připomínka. Proč se autor o některých věcech rozepisuje až do absurdních detailů, zatímco jiné velkoryse přehlíží? Jak například Kalle doplnil některé mezery ve svém příběhu? Celkově jsem ovšem nenašla chvilku, kdy bych se nudila, nebo snad přeskakovala stránky … škoda, že tahle jízda končí.
Ballard je autor, se kterým surfujeme na stejný vlně. Ještě jsem od něj nečetl něco, co bych po pár stranách zahodil, nebo co by mě vyloženě nebavilo. Něco je lepší, něco horší, něco geniální. A něco pangeniální, jako druhý z jeho sociálních thrillerů, román „Super-Cannes“. Ze čtení téhle knihy mám jasně ohraničený ambivalentní pocit: naprostou rozkoš a naprostou (příjemnou, až masochistickou) bolest, jako by mi někdo přejížděl šmirglpapírem po kůži. Málokdy zažívám u knih pocit, kdy vím, že má autor moji mysl v hrsti a jen ji mačká… a mačká… a mačká… Doporučuju přečíst v pořadí, v jakým tahle „velmi volná trilogie“ vycházela: „Kokainové noci“, „Super-Cannes“ a „Děti milénia“. Ale třeba se ve všem pletu a na tom prkně jsem jenom já a Ballard.
Mňa kniha bavila, ale je tu otázka či to patrí na Pitaval. Je to fiktívny príbeh zo zákulisia politiky. Štyri rovnocenné postavy, ktoré autor dokonale vykreslil.
Niektoré scény v knihe mi prišli ako na literárnom workshope, len ich niekto zabudol vyhodiť, lebo sa sem nehodia a zabíjajú celú knihu. Nikdy som nebol v Iraku, ten v knihe mi prišiel zaujímavý, škoda zvyšku. Postavy sú až moc štandardné. Archer písať vie ale v tejto knihe svoj talent zbytočne schoval.
Nečakal som to, ale Archer zvládol klasický špionážny román. Je tu podobnosť s knihou Prometheova lest ale je to lepšie zvládnuté. Dej nie je ničím výnimočný, ale remeselne bezchybný.
Pri tejto knihe som si uvedomil, že moderná technika zabíja špionážne romány. Možno že identifikácia tvárí cez satelit je dobrý nápad do filmu, ale knihám to uberá a klasický autori sa s tým nedokážu vždy vyrovnať. Ináč nápad o falošnej spravodajskej službe je zaujímavý, ktorý sa hodí do Ludlumovej tvorby a mi len môžeme ľutovať, že ho to nenapadlo skôr asi by to bola lepšia kniha.
Standish vyšetřuje případ tajuplných listin a vražd s nimi souvisejícími… Poněkud předvídatelné, ale přesto slušné.
Ronald řeší záhadu loupeže zlaté čelenky s drahokamy. Případ žárlivosti i nešťastné lásky… poměrně slušná povídka s očividnou narážkou na Hercula Poirota. Že by měl být předlohou pro postavu Standishe právě on a přítel Bob Miller = major Hastings?
Pri tejto knihe som sa celý čas nudil a nútil sa k čítaniu. Najhorší Ludlumov román.
Ronald spolu s Bobem pronásledují ruské „rudé“ agenty, kteří se snaží zavraždit vůdce „bílého“ odporu. Z mého pohledu poněkud slabší povídka
Verím tomu že táto kniha patrí medzi inšpirácie Flynna pri Ultimáte. Je rozdelená na dve časti, čo je troška uškodilo a záver je vyslovene slabučký až rozprávkový.
Bolo to vydané pred da Vinciho kódom, preto knihu nemožno odsudzovať, že sa vezie na populárnej vlne, ale z dnešného pohľadu to románu uberá, aj keď je úplne inak pojatý. Nezaujímavý a neuveriteľný (už vtedy) námet je zvládnutý Ludlumovským štandardom aj ingredienciami. Táto kniha v autorovej tvorbe úspešne zapadne.
Ako pätnásť ročný som bol na seba hrdý, že som dočítal 600 stranovú knihu. Teraz už viem, že za to môže knižka, ktorá ma nútila k čítaniu. Pre našinca je zaujímavé, že hlavná postava pochádza z Československa. Čo však nie je rozhodujúce. Dej nebudem opisovať, lebo knihu si treba prečítať a vychutnať. Kniha dokazuje, že špionážnym románom sedí najviac studená vojna, aj keď to už nie je „cool“ obdobie. Súperenie dvoch veľmocí kde sa ešte pridá ďalší štát ponúka skvelé čítanie.
Ak si dobre spomínam, tak sa v tejto knihe prvý krát v tvorbe Ludluma objavuje organizácia, ktorá smeruje k ovládnutiu sveta. Je dobré, že sa k tejto myšlienke vrátil a spracoval ju lepšie. Je vidieť ako sa autor vyvíjal a tým sa plusy skončili a zvyšok patrí do zabudnutia.
Len pre fanúšikov Ludluma, aj to v prípade, že už majú prečítané jeho ostatné knihy. Všetko ostatné už za tie roky zabudnuté.
Myslel som si, že kniha sa hodí na osamelé noci na penzióne, ale mýlil som sa. Najväčším mínusom knihy je neuveriteľná zápletka, ktorá je kombinovaná s malou snahou autora. Výsledok je potom žalostný. Otázka má Jason Bourne z tejto knihy niečo spoločné s hlavnou postavou z knihy Agent bez mena?
Hodnotenie sa týka prvých troch dielov. Je to jediná séria, kde som čítal každý diel v inom jazyku. Ide o knihy, ktoré asi nikdy nezostarnú. Každý nápad má svoje opodstatnenie a je využitý, žiaden nie je nadbytočný. Veď len Bourne-ova amnézia je najlepšia v histórii literatúry, ktorá umožňuje autorovi podávať príbeh vo vysokom tempe a držať napätie až do konca. Ako som už písal v inom komentári Jason Bourne je zaujímavá postava, ale len autorovo majstrovstvo ho povýšilo do výšok, kde sa nachádza. Určite nikomu neodporúčam začať sériu s knihou od Lustbadera.
Ukotvenie rozprávania do súčastnosti je autorova nadpráca. Podľa mňa by stačilo ak by sa celý román odohrával v minulosti. Príbeh je moc romantický aj na Ludluma, plynie však vo veľmi svižnom tempe, čomu prispieva autorova šikovnosť pri prehliadke žánrových klišé. Realita ustupuje príbehu, ja som túto hru prial, ale nemusí to vyhovovať každému.
Obálka je odporná, až natoľko že by so ju zaradil do anti Top Ten. Je pravda, že som si knihu kúpil, kvôli filmu, ale je to výnimočný prípad keď kniha obstojí aj samostatne, čo pri dobrých filmoch nie je podmienka. Román je určite realistickejšia ako film a hlavná postava je prepracovanejšia a staršia ako John McLain. Je pravda, že knihu som čítal pred viac ako pätnástimi rokmi. Škoda len že za ten čas sa nevydal aj prvý diel.
