PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Obálka je odporná, až natoľko že by so ju zaradil do anti Top Ten. Je pravda, že som si knihu kúpil, kvôli filmu, ale je to výnimočný prípad keď kniha obstojí aj samostatne, čo pri dobrých filmoch nie je podmienka. Román je určite realistickejšia ako film a hlavná postava je prepracovanejšia a staršia ako John McLain. Je pravda, že knihu som čítal pred viac ako pätnástimi rokmi. Škoda len že za ten čas sa nevydal aj prvý diel.

Nič nové som sa v knihe dozvedel. Pri svojej krátkosti je kniha vhodná na vyplnenie voľného času. Je tiež pozitívom, že sa kniha nezvrháva k lacnej pornografii. Dej môže prekvapiť len ľudí čo nevideli film. Knihu som čítal ešte v deväťdesiatich rokoch.

Jednoznačné sklamanie. Začiatok bol zaujímavý, ale zvyšok textu len privedie Gabriela k cieľu. Moskva určite bola spracovaná v špionážnych románoch viac krát a aj lepšie. Len pre fanúšikov reštaurátora, asi budú sklamaný.

Poslední dobou si u každý nový Connellyho knihy říkám: jeho nejlepší z poslední doby. A on to vždycky na závěr pos… „Zrušenej rozsudek“ je každopádně napínavej, soudní spor tu opravdu funguje (v tom je kniha dokonalej právnickej thriller), a přestože jsou postavy plochý jak hruď Asiatky (z Hallera i Bosche jsou pouhý skicky: právník, detektiv, oba fotrové – konec charakteristiky), tak Connellyho styl přes občasný mentorování příběh bez problémů utáhne. A pak ten konec: tam, kde se člověk těší na nějakou satisfakci, autor přehodí výhybku a nazdar – o tom, že tu chybí zvrat jako praseti drbání ani nemluvě. I tak ale přečteno za dva dny, což se mi často nestává.

Kdyby spolu měli Superman a Mirka Dušínová bejby, jmenovalo by se Travis McGee. Na to, že jsem poměrně hodně konzervativní člověk a poslední dobou mi už drsný a cynický detektivové občas lezou krkem, byl hlavní hrdina (i pro mě) svým beránkovstvím trochu až moc pohádkovej. Taky zápletka nebyla nijak extra, ale zase nepředpokládám, že tohle je MacDonaldův majstrštyk. Jinak to ale příjemně odsejpalo (i díky kvalitnímu překladu a nepříliš velkýmu rozsahu), takže si časem přečtu zbylý dva příběhy týhle „tříkrátovky“ a pak uvidím, jestli se začnu pídit po dalších dílech.

Detektivní příběh rakouského autora má pomalejší rozjezd a určité přeskakování do jednotlivých dějových linií mi zpočátku nedalo možnost se pořádně do knihy začíst. Zhruba po 50 stránkách jsem už začal být docela v obraze a kniha mě začala bavit, takže jsem jí rychle dočetl. Příběh není přímočarý, má poměrně mnoho zápletek, které však naštěstí dokázal autor zdárně ukočírovat a dovézt k logickému vyústění. Pokud bych měl knihu k něčemu přirovnat, tak asi k slavné Wallaceové knize Žabí bratrstvo. Je docela škoda, že toho autor moc nenapsal (podle všeho jen tři detektivky), docela bych si rád přečetl něco dalšího.

Dobře napsaná povídka se zajímavou zápletkou, kde Standish prokazuje pozorovací schopnosti Sherlocka Holmese (a jeho přítel Bob slouží samozřejmě pouze coby křoví, tedy watson).

Trochu kostrbatý jazyk překladu z 30. let maličko sráží samotný příběh. Standish zde přichází se zajímavou metodou jak odhalit vraha.

Na svou dobu až nečekaně kvalitní příběh, který se dobře čte i dnešnímu čtenáři. Děj má spád a kupodivu i logické rozuzlení zápletky. Asi bych i hvězdičku přidal, ale nezbytná milostná zápletka, typická pro tehdejší detektivky, mě přece jen rušila víc než bych chtěl. Detektivové Scotland Yardu jsou jakousi esencí Doylových inspektorů (Lestrade, Jones ad.) a i hlavní postava Owen Morgan je jakýmsi Watsonem, který přes pitomosti, které páše se proklopýtá k zdárnému konci. Zajímavý je také zde využitý motiv „ďábelských číňanů“.

Sympatický, čestný a statečný pitomec – jinak nemohu oznámkovat hlavního hrdinu: jestliže se vysoký císařský úředník vydá vyšetřovat vraždu politického disidenta na relativně uzavřený ostrov, kde minimálně 90% obyvatelstva jsou trestanci, v přestrojení (bůhvíproč) za trestance – tedy bez pravomocí, bez doprovodu, beze zbraně, dokonce bez základních lidských práv – nemůže to s ním dopadnou jinak, než dopadlo (a že pro něj nakonec tahle „rambovská“ mise ještě dopadla dobře). I zápletka a její rozuzlení mi přišlo poněkud přitažené za vlasy, i když beru v úvahu, že jak prostředí, v němž se příběh odehrává, tak mentalita středověkých Japonců se dost liší od chápání současného středoevropana.

Vůbec mě to nechytlo. Začátek mi přišel poněkud přepískle zmatený, a hlavní hrdina jako supermanské macho bez bázně a hany, který každý problém vyřeší levou zadní tak rychle, že není o co hrát, o koho se bát, a vlastně ani fandit. (Podobně u Advokáta hlavní hrdina nema problema, a proplouvá vším s rukama v kapse = neživotný hrdina, kterému se nedá fandit, pokud je mi 15+.)

Nevím, Connellyho styl mě ne a ne chytit. Zkusil jsem Černou ozvěnu, teď Advokáta, když ho i zfilmovali, a přijde mi to takové, já nevím, nesympatické? Ukecané? Machoidní? Cynické až nadmíru a jednostranně? Zbytečně protahované s minimem zvratů? Hlavní postava mi přišla tak free, cool a in, jak vším proplouvala s rukama v kapse, že jsem ani neměl důvod se o ni bát. Vlastně mi ten člověk byl ukradený. Přes znalost soudních řízení mi přišlo, že to celé plave po povrchu.

Tahle kniha je chytrá, rychlá, napínavá, přesná a… překombinovaná. Respektive její závěr a já začínám Nesba podezírat, že je to jeho trademark. To, co jsem vyčetl holeovské „Nemesis“, platí i pro „Lovce hlav“: do doby, dokud se nezačnou objasňovat motivy, v tomto případě provedení toho, co se stalo, tedy dokud na scénu nepřicházejí zvraty, je vše v pořádku. Pak nastupuje – alespoň u mě – dojem samoúčelnosti: abych čtenáře překvapil, trochu je povozím a to, že na tomhle kolotoči skřípe logika i realita je vedlejší(zvlášť „vysvětlovací“ scéna v televizním studiu je přitažená za vlasy). I tak mám ale pro tohohle Nora (zatím) slabost.

Více než dvacet let po Škvoreckého studii Nápady čtenáře detektivek, vyšla kniha autora populárně-naučných knih – Pavla Gryma. Sherlock Holmes and Ti druzí je dodnes nepřekonaným pojednáním o historii žánru a jeho nejvýraznějších představitelích. Grym podrobně zkoumá vznik žánru, který spatřuje v soudničkách Pitavalových, pamětech Francoise Vidocqa a románech o zločinu všeobecně. Plynule přechází od svých úvah o prehistorii k zakladatelům žánru: Poeovi, Gaboriauovi, Dickensovi či Collinsovi. Dále pro nás vybírá nejzajímavější autory a literární postavy 19.-20. století (Nick Carter, Léon Clifton, AC Doyle, Christie, Simenon, Gardner, Queen, Quentin atd). Jednoznačným kladem knihy je, že Pavel Grym měl detektivky rád a je to znát z každé stránky této mimořádné studie, která velmi výrazně doplňuje „Nápady“. Na závěr mého komentáře nezbývá než povzdechnutí, že již uplynulo téměř čtvrt století od napsání této knihy, a tak je celá poslední generace autorů detektivek pro českého čtenáře nezmapovaná…

Jak se mi první díl líbil, tak tady zažívám těžké zklamání. Ani nehodnotím, protože jsem skončil na nějaké sto třicáté straně. Nevím, jestli za to částečně může Ellroyova „Bulvární Amerika“ (najednou mi „Smrtící záře“ přišla plná vaty; je ale fakt, že jsem se toho pocitu brzy zbavil), ale příběh – byť o sériovém vrahovi – není nic extra, a k tomu se „něco stalo“ s hlavním hrdinou, z něhož je ukňouraná figurka, která se za vyšetřováním spíš vleče, než že by dělala něco autonomního. Přivedlo mě to zpět k myšlence, kterou otevřela Majdule v komentáři k Nesbově „Nemesis“: drsná škola má určitou představu (archetyp) hlavního hrdiny. Většinou je tento archetyp charakterizován spoustou klišé: detektiv je opilec, jde proti establishmentu, má trable se ženami atd. V tomhle případě jsem si ale říkal, co bych za takové klišé dal – vymanit se z výše uvedeného „archetypu“ holt neumí jen tak někdo. Navíc to, co bavilo v prvním díle: postavy se svými obsesemi (náčelník s bonbóny, vyšetřovatelka s cigaretami), tady svým častým opakováním působí už otravně a na hraně sebeparodie. Otevírám Nesbovy „Lovce hlav“…

Agentka získavajúca informácie, okrem iného, aj cez postel ako luxusná callgirl, no dobre. Ale pri spôsobe akým pracuje by neprežila prvú akciu… Každý chlap jej kľakne ku nohám po prvom dlhom pohľade a po prvom sexe jej vykecá takmer všetko co vie – no je lepšia ako Bond. Sumár – mám taký pocit, že ma v teenagerskom veku poriadne lomcovali hormóny keď ma to vtedy vcelku bavilo, po terajšom znovuprečítaní pár dielov dávam 4/10 len pre vcelku slušnú zábavu keď som bol sopliak a preto, že to čítal aj môj strýko, ktorý inak na knihy ani nesiahol :o)

Zatiaľ najslabšia kniha co som od tohto autora čítal, taká nejaká uťahaná z hromadou zbytočných informácii, akoby bola od iného autora. Chýbali mi tu nečakané zvraty, hlavná postava ktorej fandím, dokonca aj napätie a to sa mi u Forsytha snáď ešte nestalo

Ve své podstatě poetický příběh dávné záhady, která ovlivňuje životy zúčastněných ještě mnoho let poté. Hercule Poirot je opět skvělý, dokáže se probrat vzpomínkami „slonů“ a neomylně najde v jejich vyprávění odraz pravdy. Podle mého názoru je právě vyprávění „slonů“, tedy lidí, co si pamatují, největší devizou příběhu. Je zajímavé sledovat, jak se pravda v jejich myslích mění, ale přesto nechává svůj nevědomý otisk. Detektivka, která neklade žádný velký důraz na akci, ale dokáže pobavit.

Druhé setkání a opět skvělý zážitek. Tentokrát snad méně detektivka, protože Čchen pátrá po věcech z hluboké minulosti, a vraždy, které ho potkávají, se dějí vlastně mimoděk, ale o nic méně napínavý příběh. Navíc opět fascinující svět Číny v polovině devadesátých let, něco jako kukátko do Zakázeného města. Bonusem je i skvěle vylíčená atmosféra „doby temna Číny“, tedy Kulturní revoluce, která přinesla utrpení milionům Čínanů. Skvělé!!! Snad budou překady přibývat.

Tahle série patří z literárního hlediska k tomu nej, co lze v žánru detektivního románu dnes najít. Její největší devizou ovšem je vhled do života v Číně v devadesátých letech, což je pohled fascinující a nám málo známý. Nutným předpokladem pro vychutnání této série je pochopení odlišného vnímání světa a také poetiky vyprávění, příběh má jiné tempo než jsme zvyklí a klade i důrazy malinko jinam. Čínská, a troufnu si předpokládát, že asijská literatura obecně, prostě vychází z jiných kulturních kořenů. A najde se zde i dost poezie, ale milovníci drsné školy neděste se, ve své podstatě jsou případy vrchního inspetora Čchena drsné až dost.

Řeknu to bez obalu: jednoznačně nejlepší čtenářskej zážitek tohoto roku. Kdo má rád styl drsný školy ořezanej na samotný kosti (a ty ještě ostrouhaný, co to jde – div že nekouká morek) a zajímaj ho dějiny USA, konkrétně padesátý a šedesátý léta dvacátýho století, nahlížený z pozice obyčejnejch pěšáků (kteří se jen tak mimochodem spolupodíleli na vytváření historie), tak bude nadšen.

Tempe v Kanadě řeší rozchod s Ryanem a rozvod s manželem, se kterým už dlouho nežije. Na pozadí jejích osobních potíží řeší případ mnohonásobných vražd a zmizení mladých dívek. Současně se před ní otevře nálezem starých kostí i příběh z její vlastní minulosti. Příběh má spád, je skutečně napínavý. Zápletka je komplikovaná, ale sledovatelná. Navíc se mi velmi líbí exkurze do úvah Tempe, její vnímání světa je osvěžující svou jasností a vnitřní poctivostí. Malinko mi vadí až moc velká náhoda spojující Tempyin a Ryanův případ, i když samozřejmě náhody se stávají. A taky to jaký prostor je na počátku věnován některým vedlejším dějovým liniím, aby byly vzápětí zcela opuštěny. Jistě, nejspíš nebyly významné, ale pak se kolem nich zase nemuselo napsat tolik slov.

Tahle detektivka patří do mého soukromého top 10 Agathy Christie. Stísňující atmosféra „křivého“ domku a osobnost zavražděného povyšují zápetku do vyšší ligy. Navíc jsou výborně načrtnuty hlavní postavy, pár tahy dokáže ACH věrohodně vykreslit různé, uvěřitelné typy osobností. A překvapením je i rozuzlení, nebo spíš odvaha autorky k nekonvečnímu (nezapomeňme, že to Christie psala v době, kdy ještě existovala tabu) řešení. Před nějakou dobou jsem téhle detektivce dala 100 % a dnes na tom nemusím nic měnit.

Je mi líto: Harry Bosch je jen jeden. A: Nesnáším právníky :-). I tak ale pořád gut, protože… je to Connelly. A film podle prvního dílu byl přeceněnej. Tedy ne, že by byla předloha o moc lepší :-)

Tohle se mi z „deaverovek“ líbilo asi nejvíc. Perfektní atmosféra, správňáckej normální hrdina (ne tak geniální jako Rhyme), téma hluchejch holek. Prostě dobrý. Rád na to vzpomínám.

Kdysi jsem byl z týhle série počůranej. Ale pak jsem se někde u šestý knihy zaseknul a vyprdnul se na to. Je to chirurgicky napsaná literatura, kde není nic navíc, nic nechybí… vlastně jo: chyběly tomu nějaký slabiny, život, srdce. A bylo to furt dokola stejný, což by ani tak nevadilo. Harryho Bosche si třeba užívám dodnes (i když v posledních letech stále míň a míň).

Zpočátku velké, velké nadšení, pak velké, velké rozpaky, a u posledního dílu už jenom velké, velké WTF?! Zkusím ještě „Delikátního Dextera“ a pokud se to nezlepší, půjdu od toho.

Víc policejní román než drsná škola, se sympatickým skoťáckým detektivem, s ponurou atmosférou a příjemnou porcí cynického humoru. Nedávno vyšel druhej díl, takže hned jak dočtu Ellroye, vrhám se na něj.

Dostal jsem se na stranu 60 a pak už to nešlo. Antidialogová linie se „ženou v kleci“ mě kupodivu bavila víc, než komisař a jeho „legrační“ cizozemecký sidekick. Nebavil jsem se a ještě jsem měl chvílema pocit, jako by to psali dva lidé. Opět – naprosto profi linie se „ženou v kleci“ a na druhé straně školní práce studenta tvůrčího psaní v linii „komisařské“.

Poctivá drsná škola v pojetí hrdiny, ztvárnění atmosféry a s těmi prvky, které DS potřebuje: „Přeci nepůjdeme tou zablácenou cestou, ušpiním si boty“ Hole: „Já tudy chodím vždycky“ (přečteno před pár měsíci, tak je ta citace hoooodně volná). Avšak se zločinem překombinovaným, nepravděpodobným a vytaženým nejméně ze dvou řití. I tak je ale pro mě Harry Hole tak silná figura, že půjdu i do dalších románů.

Docela slušně naředěná porce akce, uvěřitelnosti, humoru a nadhledu. Popisy jsou zde krátké, ale stručné a výstižné, a celé se to nese ve spíše pobaveném duchu.

Jak se mi líbilo Casino Royal, tady ubylo humoru a nadhledu, přibylo popisů, dokonce metafyzických úvah o smrti (když letí v letadle na Jamajku), a přibylo i logických děr. Co se u Casina Royal ještě dalo zkousnout, tady jde o logické díry velikosti fotbalového hřiště, a to nejde přehlédnout (např. proč na ten vlak zaútočili až poslední den těsně před cílem, a ne dřív? Když má Big takovou moc, jakto, že neodposlouchává telefony? apod.)

Děj bezprostředně navazuje na „Mrtvolu v lázni“, odehrává se stále ještě v Británii. Jestliže v minulém dílu se toho moc nedělo, pak tento je zatím zdaleka nejakčnější, spíš detektivní thriller – Marcus Didius s manželkou Helenou (zřejmě již poněkud unavenou a znuděnou společenskými povinnostmi) a přítelem Petroniem, který přicestoval do Británie již v závěru minulého dílu série, se při vyšetřování vraždy vraha z předchozí knihy (!) zapletou s londýnskou mafií a několikrát musí bojovat doslova o holý život…

První z mrtvol je nalezena pod podlahou koupelny v rozestavěném venkovském domě Marca Didia, ten je však vzápětí vyslán císařem Vespasiánem do Británie vyšetřit machinace při přestavbě paláce místního krále. Během vyšetřování „hospodářské kriminality“ se v královské koupelně, či chcete-li lázni, vyskytne rovněž mrtvola. Tolik k ději. Sláva, řekl jsem si, konečně, vzdáleni od příbuzných a známých, se budeme věnovat výhradně detektivnímu pátrání. Omyl – Marcus Didius cestuje do Británie v doprovodu své manželky, dvou dcerušek a chůvy, dále sestry, k níž posléze přibudou její čtyři děti, dvou švagrů a synovce…Je až s podivem, že nakonec, i když jaksi samospádem, dojde k vyřešení všech záhad. Číst se samozřejmě dá, ale jako detektivka celkem slabé.

Vynikající zápletka, motiv rodinných konstelací dodávajících jí na zajímavosti, hlavní hrdina prokurátor Teo Szacki, který se cítí na 50, ale vzápětí zjistíte, že je mu 35, vtipné dialogy a nám blízká mentalita lidí se společnou minulostí, to vše namíchal autor do čtivého koktejlu, který vás udrží v napětí. Bonusem navíc jsou reálie Varšavy a života v ní. Po přečtení téhle knihy opět o něco víc chápu tvrzení, že Poláci rádi trpí (i když to nejsou detektivky, doporučuji Vám přečíst si knihy jiného polského autora M. Szczygiela, kde se leccos dozvíte nejenom o polské, ale i české povaze). Příběh se ve svém vyvrcholení vrací k bolestným okamžikům našeho společného vědomí (zkušenost se socialismem) a i když bychom rádi věřili, že u nás je to jiné, nejspíš není. Zapletení je prostě syrový, hluboký a přitom zábavný román, který je vlastně náhodou taky detektivkou (ale skvělou). A na rozdíl od hlavního hrdiny, já doufám, že tenhle příběh pokračování bude mít.

Po Psu Baskervillském snad moje nejoblíbenější dílo ACD. Skvěle vystavěná zápletka, až horrorové prvky a velkolepý závěr. Scéna se SH a dr. W., čekajícími v setmělém pokoji s tajuplným hvízdnutím je ukázkou perfektní práce autora.

Nevím, celá ta série mne nezaujala v 15, a překvapivě ani teď. Jsem jediný, komu přijde hlavní hrdina jako namachrovaný pitomec, který všechno zná, všechno umí, až je tím ne-lidský a naprosto nesnesitelný? Spousta věcí mi nesedí ani na stylu vyprávění, je to rozvleklé, v podstatě taky namachrované, občas bez logických souvislostí, s neustálým skákáním v ději.

Samozřejmě, Švédové byli vždy kritici poměrů ve své zemi. Ale myslím si, že tahle série Románů o zločinu je skvělá a čtivá i pro nás. Nakonec, před mnoha lety to byly jedny z mála detektivek, které se u nás ze Západu objevily.

Jestliže série (a severská krimi vůbec) je tak trochu odlišná od anglosaského pojetí detektivky – což není nutně kritika, prostě „jiný kraj, jiný mrav“ – pak tato kniha je jednou z nemnoha výjimek, detektivní linie v téměř klasickém stylu zde výrazně převažuje nad otevřenou či skrytou kritikou společenských po­měrů

Podle mne nejkompaktnější Beck, kde ubylo akce a přibylo psychologie, detailů i postřehů ze švédského prostředí.