autor » Dick Francis
Oblíbenost autora: v Top10 u 17 registrovaných
foto autora
10 nejlépe hodnocených

Dick Francis

pohlaví: muž

Život: * 31.10.1920 † 14.02.2010

Národnost: wales

odkazy: 21x [info], 3x [web], 1x [rozhovor]

Přispívat do diskuze mohou jen registrovaní uživatelé


1

 [8] lastmanontheearth (editor) 09.09.2015 10:30  

Dostal se mi na stůl rukopis detektivky z „jezdeckého prostředí“, tak si chci vytvořit určitý background, zkrátka jak tohle prostředí zpracovává mistr. :-) Proto moc díky za tipy, určitě si vyberu!

 [7] tomts (editor) 09.09.2015 05:52  

@lastmanonthe­earth[5]: @toms[6]: Naprosto souhlasím, výborné jsou téměř všechny, samozřejmě jak pro koho, mně třeba Rodinná čest tolik nesedla, ale Reflex a Vysoké sázky ano, v obou se i dost jezdí, ale v obou je zápletka úplně mimo to ježdění, Smrt favorita pro rozjezd též dobrá, nebo Oheň a bič – a buď vás to „chytne“, nebo nechte Francise Francisem… A samozřejmě jak už tu také zaznělo – není možné číst deset francisovek na jeden zátah a ještě přitom očekávat, že každá bude lepší než ty předchozí.

 [6] toms (editor) 08.09.2015 18:20  

@lastmanonthe­earth[5]: Ono je vůbec otázkou, zda je pro Francise typické DOMINANTNÍ dostihové prostředí. Osobně myslím, že kupodivu nikoliv- je to spíš o kulisách dostihů, přičemž jde pokaždé o jiný úhel pohledu. Ale přesto se pokusím doporučit Rodinnou čest (dvě knihy na sebe úzce navazují) a prvotinu Smrt favorita. Pokud bych měl doporučit své nejoblíbenější francisovky, byl by to Reflex a Vysoké sázky.

 [5] lastmanontheearth (editor) 08.09.2015 13:04  

Přátelé, doporučíte mi od Dicka Francise nějaký a) výborný, b) typický román, ve kterém je dostihové / či jezdecké prostředí dominantní? Díky.

 [4] 10.11.2013 11:00  

@toms[3]: Nevím, jestli jsem dostatečně vypíchl to, co mi na Francisovi vadilo. Když si vezmu Sherlocka Holmese a nebo Poirota, tak jejich knížky a povídky mají určitou kontinuitu. Jedny a ty samé postavy jdou z příběhu do příběhu, přičemž Šerlok se chová jako Šerlok, Poirot jako Poirot, Phil Marlowe jako Phil Marlowe – a to od nich koneckonců čekáme. Jenže u Francise se setkáme s celou škálou hrdinů, kteří by měli být diametrálně odlišní, jenže oni jsou jeden jako druhý (nezadaní třicátníci s extravagantní minulostí nebo s extravagantními zálibami), na podněty reagují identickým způsobem a jsou (více méně proti své vůli) uvrženi do konfrontace s agresivními zloduchy.

Je fakt, že na začátku autorské kariéry měl Francis úžasné nápady. Onen šokézní konec Drahého času jsme na gymplu rozebírali až do zblbnutí (bylo nám 17). Pak ale (zdá se mi) upadl do rutiny… Dalším faktem je, že od roku 1984 napsal Francis nějakých 20 knížek, které jsem nikdy neotevřel. Třeba mu křivdím, třeba se autorsky posunul a přišel s dalšími úžasnými nápady. Budu to muset zjistit – a to tak, že si v knihovně vypůjčím pár jeho knížek  – teď jich tam mají dost :-) a přečtu si je, nejlépe jednu za druhou :-D.

 [3] tomts (editor) 10.11.2013 10:01  

@VŠ[1]: Jak už řekl Joshua, to je problém všech autorů, ty nejkvalitnější nevyjímaje. Pět knih s Poirotem, Sherlockem Holmesem, Nero Wolfem atd, prostě číst hned za sebou je blbost (přesto přirozené pro mladé čtenáře, kterým jsi byl i ty v roce 1984 :-D). Já střídám nejen autory, ale i žánry, abych se nedostal do přesycení, které zde popisuješ.

Ono ruku na srdce, ať už si to uvědomuješ nebo ne, i Ty jako autor máš stále stejný- svůj styl psaní, který sis vypracoval a těžko s tím něco naděláš :-D Ono to ani není žádoucí, třeba Vondruška se čas od času snaží psát „jinak“, ale je to vždycky k horšímu, prostě u čtenářů si získal úspěch určitou rétorikou, slohem, fabulací a čtenář nestojí o „renovovaného hrdinu“, chce svojí postavu v oblíbeném hávu a prostředí :-)

 [2] joshuatree (editor) 09.11.2013 14:14  

@VŠ[1]: Vcelku súhlasím,ale tento problém mám pomaly s každým žánrovým autorom, máloktorý mení to čo má úspech.

 [1] 09.11.2013 10:12  

Dicka Francise jsem začal číst někdy ve 14-ti, tedy v roce 1974 a rázem se stal mým oblíbeným spisovatelem. Jedním z nejoblíbenějších. Každý rok jsem od něj „zkousl“ tak jednu knížku, někdy i dvě. Musím upozornit, že v těch dávných dobách (za „komančů“) nebylo tak snadné se k jeho knížkám dostat. Z obchodů zmizely hned po vydání (nebo se ocitly „pod pultem“), v knihovnách byly věčně vypůjčené (a zamluvené) nebo ukradené. Při vyhledávání Francisových knížek jsem byl odkázaný na náhodu a o to to bylo dobrodružnější… V roce 1984 jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání, kde měli perfektně zásobenou podnikovou knihovnu. Paní knihovnice (která to samozřejmě dělala ve svém volném čase jako závazek ROH) měla styky a sehnala kde co. Tak se stalo, že jsem během dvou či tří měsíců přečetl šest až osm Francisů. A to jsem neměl dělat. Zjistil jsem, že Francis píše (psal, teď už nepíše) podle zřetelného a neměnného schématu. Jako mladý (tehdy) inženýr jsem si dokonce kreslil různé diagramy. Postavy byly typově zaměnitelné a děje jednotlivých knížek také. Posuďte sami. Mladý svobodný třicátník, svým způsobem praštěný nebo extravagantní – buď má deprese, nebo vyrábí hračky nebo má jen jednu ruku a tak podobně – potká úžasnou mladou kočku a započne s ní milostný vztah – někdy to jde rychle, jindy pomaleji. Souběžně s romancí se rozvíjí odhalování „děsivého“ zločinu, který se stal v dostihovém sportu a nebo s dostihovým sportem souvisí. Závodění, sázky, rozmnožování koní, menedžment dostihů – dokonce i kastrace hřebců – to všechno autor použil. Nevynechal jediný aspekt týkající se dostihového sportu. Hrdina, místo aby se věnoval milostným pletkám, je konfrontován s brutálními zločinci, jejichž brutalita akceleruje. A to vše, pěkně prosím, je podáváno ich-formou, tedy v první osobě čísla jednotného.

V roce 1984 jsem se Dickem Francisem intoxikoval a od té doby jsem přečetl už jen jedinou jeho knihu – a to jen proto, že jsem jel vlakem a nic jiného nebylo po ruce.

1
Po diskuzní stránkách se můžete pohybovat také pomocí šipek na vaší klávesnici:
stránka starších příspevků = šipka vpravo
stránka novějších příspěvků = šipka vlevo