kniha » Rychlopalba
v Top10 1 | chce si přečíst 1 | má v knihovně 5
hodnotilo: 12
86%
Rychlopalba

Štěpán Kopřiva

Rychlopalba

Kategorie: detektivní

originál vyšel: 2015

vydání: Crew 2015

odkazy: 6x [recenze]


Komentáře:
lastmanontheearth  | **** 19.02.2015 00:46

Drsná škola kombinovaná s procedurání krimi, zasazená do současné Prahy, v hlavní roli s poněkud netradičním hrdinou – uniformovaným strážníkem, který pátrá po zmizelé dceři svého přítele. Ozvuky české detektivní školy (Škvorecký-Zábrana, Erben, Velinský aj.), pro něž je typický lehce ironický nadhled, humor a svižné dialogy, prorůstají Kopřivovy kořeny, pevně vrostlé do masy brutálně akční fantastiky. Přinejmenším ve dvou případech (bitka s bezdomovci, rozhovor během rvačky v hospodě) mi tyto scény přišly zbytečně dlouhé a přepálené. Kdo to ale myslí s českou detektivkou vážně, neměl by „Rychlopalbu“ minout. Je dost pravděpodobné, že se tu píší dějiny.

pankaplan  | **** 02.03.2015 09:42

Jeden policajt a beznadějný případ. Rychlopalba od Štěpána Kopřivy je detektivka, od které jsem si hodně sliboval. Sliboval jsem si víc než dobrou oddechovou knihu, která mě zabaví na několik večerů. Sliboval jsem si především nový, svěží vítr do českého detektivního žánru.

Českou detektivní scénu jsem mnoho let přecházel s nezájmem. Kromě ojedinělých výjimek jsem neměl pocit, že bych o něco přicházel. Čas od času jsem do některé nahlédl, ale pokaždé mě něco odradilo. Ať už to byl uťáplý styl, nezajímavé lokální příběhy a tak podobně. Prostě, raději jsem se věnoval mistrům. Když jsem se dozvěděl, že novou detektivku vydává Štěpán Kopřiva, zbystřil jsem. Nejsem sice jeho fanoušek a vlastně ani nejsem fanoušek jeho žánru (akční fantasy). Věděl jsem ale o jeho smyslu pro humor a o tom, že psát pravděpodobně umí. Začal jsem se těšit.

Rychlopalba má celkem jednoduchý příběh: Jistý místní policista je požádán svým přítelem o pomoc. Ztratila se dvanáctiletá Bára a z její smrti (neprokázané, protože tělo se nenašlo) je podezřelá její matka. Náš hrdina se do pátrání pouští zprvu neochotně, ale později je případem čím dál tím více pohlcen. Ve svém volnu tak na vlastní pěst rozjíždí pátrání a dopustí se při něm nejednoho provinění proti profesní etice.

Začnu kritikou. Největší slabinu knihy vidím v nevyrovnanosti celého příběhu. Mám dojem, že pointa knihy autora napadla až v průběhu psaní, tedy že k ní příběh nesměroval, ale v danou chvíli to tak prostě napsal. Sice to dává smysl i v kontextu toho, co se odehrálo předtím, jen mi nesedí několik maličkostí. Bářina matka byla zavřena do léčebny za týrání své dcery. Na počátku měl náš hrdina pocit, že tam možná něco nehraje, že jí tam někdo zavřel, aby se jí zbavil. Tyto jeho pochyby nakonec nebyly ani potvrzeny, ani vyvráceny. Prostě to přestal řešit. Podobných slepých uliček příběhu bych tam našel víc. Kopřiva si měl dát více práce s tím, aby tyto větve nakonec spojil s hlavním příběhem. Další věc, kterou chci zmínit je fakt, že si autor výrazně ulehčil práci. Když potřeboval najít ateliér, kde se fotila určitá fotka, tak z fotografa udělal plagiátora Jana Saudka i s jeho typickou zdí, aby pak podle toho mohl najít, kdo to byl. A nebo když potřebuje najít chatu, kterou vidí na fotce, tak shodou okolností v pozadí najde siluetu jednoho z nejznámějších českých hradů.

Kritika je sice na místě, ale stejně tak je na místě chvála. Protože navzdory výše uvedenému: ta kniha se četla skvěle. Možná je to i tím, že Kopřiva navazuje na český směr detektivního žánru se svým humorem a nadsázkou. Připadal jsem si, jako bych místy četl něco od Velínského. Jedná se o tzv. procedurální krimi, kterou můžeme znát například od Leif GW Perssona nebo Dominika Dána. Procedurální krimi vyžaduje, aby se autor vyznal v postupech policie, aby měl ponětí o zákulisí a tak podobně. Přestože nejsem insider, tak mám pocit, že Kopřiva si toto velmi dobře nastudoval. A nejde jen o citace předpisů a zákonů – jde o celkový dojem, který je velmi realistický. Autor se drží zpátky, pokud jde o líčení násilí a knize to mimořádně prospělo. Někdy by neuškodilo být stručnější, protože některé scény a dialogy byly neúměrně natažené. Na druhou stranu to neznamená, že ty momenty byly nudné. Kopřiva totiž nudný není. Jeho sarkastický styl dává knize přesně tolik koření, kolik je třeba.

Rychlopalba každopádně zažene žízeň po opravdu kvalitní české detektivce. Jsem si jistý, že to není poslední Kopřivova krimi a mám pocit, že se děje něco skutečně důležitého. Nechci přímo tvrdit, že jsme našli nového Fikera, Velínského, nebo dokonce Škvoreckého. Kopřivův přínos je ale minimálně stejně důležitý, jako u těch zmíněných velikánů. Dává nám totiž naději, že dobrá česká krimi žije a žít bude. Těším se na další jeho knihy.

Hodnocení: 75%

trudoš  | ***** 01.01.2016 00:45

I když má Štěpán Kopřiva za sebou řadu zběsilých akčních románů, jeho debut na poli detektivky je nečekaně umírněný. Což je možná dobře, protože jde tak víc na ruku mainstreamovému čtenáři. Pro mě je Rychlopalba důkazem, že současná česká detektivka dokáže konkurovat té angloamerické, o skandinávské nemluvě. Uvěřitelná zápletka, autentické prostředí, sympatické postavy, to vše profesně skvěle zvládnuté a zábavně odvyprávěné. Snad jen na můj vkus chvílemi zbytečně rozvleklé, což je způsobeno tím, že se autor kromě ústřední zápletky zamotává do soukromého života hlavního hrdiny. Oproti tomu hrdinovo mravenčí vyšetřování trefně vystihuje úmornost „obyčejné“ policejní práce a příběh více zlidšťuje. Oceňuji vybalancování očekávatelného závěru „marnost nad marnost a nic než marnost“, ke kterému se od poloviny schyluje. Jen mi zůstává záhadou motivace hlavního hrdiny, jehož práce je naplněna byrokratickým nesmyslem a absurditou lidské hlouposti. Na druhou stranu, bohu díky za takové.

 | **** 16.05.2018 16:28

Předně chci uvést, že v minulých 10-ti letech jsem rozečetl asi tak 3 knížky od Štěpána Kopřivy (Zabíjení, Holomráz, Asfalt). Všechny jsem rozečetl zhruba do třetiny, ale dál už jsem to nedal, protože podobné kulhánkoviny mě už prostě nebaví. K Rychlopalbě jsem se dostal jen náhodou – když jsem se v detektivkářském oddělení veřejné knihovny pídil po „Smrt má vůni inkoustu“ (Kopřiva a Křížek byli hned vedle sebe)… a vlastně jsem si to ani nechtěl půjčit (ale půjčil). Nakonec se pro mě knížka stala ohromným překvapením, které hraničilo až s úžasem. Přečetl jsem ji v podstatě na jeden zátah.

V Rychlopalbě, ač jsem je očekával, nejsou žádní mimozemšťani, démoni, upíři ani vytunění nájemní zabijáci a děj plyne střízlivě, uměřeně, civilně a realisticky. Dokonce je tam dokonale ztvárněná i dnešní podivná doba, podobná beztvarým a bezčasým socialistickým sedmdesátkám.

Všeobecná chvála už byla tady v komentářích řečena. Já se s ní víceméně ztotožňuju, ačkoliv nevím, jestli se tady opravdu „píší dějiny“. Mám jen dvě výtky.

První výtka je víceméně jen hnidopišení. Autor toho sice o běžné detektivní rutině nastudoval spoustu, ale občas mu něco uniklo a spáchal pár prohřešků oproti realitě a reálnosti. Některé postupy a procedury se v praxi prostě provádějí jinak. Jeden prohřešek za všechny: na to, abyste zjistili majitele nemovitosti (domu, chaty, zahrady atd.) nepotřebujete „vyšetřováky“ (str. 358). Stačí, když se přes internet pohrabete v katastru nemovitostí (naprosto legálně, je to běžný postup) a za pár minut to máte. Ale podobných „chybek“ si většina čtenářů nejspíš ani nevšimne. Kromě toho: pokud autor píše co možná nejrealističtější text, tak se podobným pidiúletům asi nevyhne.

Druhá výtka: autor občas neukočíroval svého vnitřního Kulhánka a tak se realita občas změní v surreálno  – viz například setkání s bezdéčky. Také hlavní hrdina, „nejlidštější policajt z celého oddělení“, který ví, jak vypadal Jakub Arbes a že psal romaneta a který cituje ze Čtyřlístku (Fifinka, Myšpulín atd., tenhle Čtyřlístek), se občas změní v drsného asfaltéra (a teď narážím na knížku Asfalt). Podobné úlety trošičku srážely celkovou atmosféru.

Zajímalo by mě (opravdu by mě zajímalo, bez ironie), zda se tenhle přerod Štěpána Kopřivy setkal s úspěchem, jestli zabodoval i u „asfalťáků“, tedy u příznivců Asfaltu, nebo jestli byl pro „asfalťáky“ těžkým zklamáním a jestli se mu podařilo (nějak masivně) proniknout i mimo „asfalťáckou“ cílovou skupinu.