kniha » Vražda za oponou
má v knihovně 2
hodnotilo: 8
80%
Vražda za oponou

Christopher Fowler

Vražda za oponou

série: Bryant a May
díl v sérii: 1

Kategorie: detektivní - fantaskní

originální název: Full Dark House
originál vyšel: 2003

vydání: BB art (web) 2006


Komentáře:
trudoš  | ****1/2 17.04.2016 23:55

Může se zdát, že Arthur Bryant a John May z Jednotky pro vyšetřování neobvyklých zločinů jsou jen dalším párkem vykutálených detektivů, přesto jim nelze upřít osobité kouzlo, které u jiných postav jednoduše nenajdete. Ani jeden z nich není ničím výjimečný – první věří toliko v moc spiritismu a mystiky, druhý naopak v sílu dedukce a logiky, což dává volné pole působnosti spektakulárním příhodám. Podle některých jsou geniální dvojicí, podle jiných by jim víc slušela svěrací kazajka. To by ovšem nesměli mít v kapse dlouhou řadu brilantně rozřešených zločinů, nad kterými ostatní zlomili hůl. A právě tato kniha vám představuje jejich první případ, který se odehrává v neklidné době roku 1940, kdy byl Londýn sužován nálety německých bombardérů.
Vražda za oponou je kombinací detektivky s fantastikou, kdy fantastiky je tak pomálu, až je mi stydno o ní vůbec mluvit. Ovšem suchý anglický humor, sympatické postavy, tajemná atmosféra a stručný, promyšlený děj tenhle „deficit“ směle vynahrazují.

Jana677  | **** 24.01.2019 14:30

„Přilepil mi nábytek k podlaze, dal mi do kufříku blechy, načůral mi do dešťoměru, nechal mi přebrousit klíče, takže pasovaly jen do zámku dámských záchodků, vyměnil mi rybičky v akváriu za piraně. Pamatuješ na tu tropickou kytku, ze které se nám všem dělalo špatně? Vypadla z ní tarantule a kousla mou ženu. Měl velice zvláštní smysl pro humor. Myslím, že mi bude chybět.“

Potřebujete něco víc k definici šéfa Jednotky pro vyšetřování neobvyklých zločinů Arthura Bryanta? Nahlédněme do jeho vlastních poznámek: „Bryant, Arthur – projevy nevole vůči konstáblům, závislost na ilegálních drogách, necitlivost, hrubost, nepoužitelnost pro opačné pohlaví, špatný vkus v oblékání, přirovnání k želvě, problémy při zacházení s technikou, možnost záměny z psychiatrickými pacienty, preference dřevořezby před pohlavním stykem, nelichotivý popis.“ A co napsal ke svému nadřízenému? „Davenport, Farley – vysoce nelichotivý popis, emocionální zácpa.“ Mnohem důležitější je ovšem Bryantův kolega a parťák: „May, John – předvídatelnost jeho schůzek se ženami, zvláštní schopnost dělat dojem na ženy, stoické vlastnosti, problémy s klaustrofobií."

Jak je zřejmé, John není zdaleka tak zajímavý jako Arthur, svým racionálním a pragmatickým přístupem tvoří protiváhu k Bryantovu atypickému způsobu vyšetřování (a života vůbec). Takřka dokonalý pár. Musím však připustit, že mě Mayův první případ v jistých ohledech nepotěšil. Coby devatenáctiletý kluk se choval příliš sebejistě, zkušeně, od prvního dne v práci vystupoval naprosto suverénně a vůbec ničím nepřipomínal tápajícího nováčka. Bylo to pro mě rušivé a nevěrohodné. Mohu vzít v potaz válečnou dobu, co přetaví chlapce v muže, nicméně těžko z nich také na fleku udělá špičkové detektivy. Další mínus je čistě subjektivní: osobně nemám v oblibě tématiku týkající se divadel, filmů, koncertů, celé to zákulisí pro mě z neznámých důvodů postrádá atraktivitu. Nemít půjčený z knihovny druhý díl, titul s názvem „Vražda za oponou“ by neskončil v mém Kindlu. Což by byla škoda.
Četba této knihy mě přiměla vzpomínat na mé prarodiče. Děda se narodil ve stejném roce jako Bryant, babička byla Mayův ročník, to je ovšem vedlejší. Spíše mi jde o stylistiku a celkovou náladu románu. Děda byl velký pracant, měl úžasný smysl pro humor, myslelo mu to nesmírně prakticky, měl vášeň pro křížovky, soutěže a šachy. Sledovat přeskakující nit babiččina hovoru bylo obtížné, ještě méně srozumitelné pro mě bylo její pojetí víry, v domácnosti a zvláště v kuchyni však byla nepřekonatelný mistr. Veškerá trápení nosili ukrytá hluboko v sobě, nepouštěli je na povrch. A tak na mě působila i „Vražda za oponou“: navzdory krvavým scénám a válečné době plná suchého anglického humoru, se zápletkou i dialogy někdy matoucím způsobem těkajícími, roztomilá neohrabanost smísená s šarmem, úlety snílka (spíše nerda) doplňované střízlivým rozumem, intelektuální výzva servírovaná s nevtíravě dorážejícími emocemi.
Tato lehounce paranormální detektivka má své nepopiratelné kouzlo, jakkoliv se mi zpočátku nečetla úplně hladce. Dám si krátkou žánrovou pauzu a zvědavě skočím do „Podzemních proudů“. Mimochodem, český název je zoufale banální (v originále Full Dark House) a navíc chybný v jednotném čísle, v divadle Palace nebyla o nešťastné „náhody“ nouze.