kniha » Maxmilián Heller
má v knihovně 1
hodnotilo: 1
80%
Maxmilián Heller Více vydání = více obálek.

Henri Cauvain

Maxmilián Heller

Kategorie: detektivní

originální název: Maxmilien Heller
originál vyšel: 1866

vydání: Melantrich 1922


Komentáře:
toms  | **** 20.06.2012 11:11

Po této knize jsem pátral zhruba pětadvacet let, než ke mě doputoval jeden raritní výtisk z Brna. Kdysi jsem narazil na informaci, že je tato kniha zřetelným předobrazem pro o dvacet let mladšího Sherlocka Holmese, a to ve mě samozřejmě vzbudilo zvědavost. Pokud tomu tak je, proč se o této knize téměř nemluví? Je snad tak mizerné kvality, že nestojí za přečtení? Nebylo by divu, Cauvainova kniha vyšla téhož roku jako Gaboriauova první kniha s inspektorem Lecoqem, a přes veškerou úctu k zakladatelům žánru musím konstatovat, že detektivní romány Wilkie Collinse, Gaboriaua či Dickense mě nijak zvlášť nezaujaly.

Příběh pařížského advokáta Maxmiliána Hellera vypráví anonymní lékař. Děj románu je časován do roku 1845, kdy je vypravěč požádán společným přítelem Juliem, aby navštívil Maxmiliána, který je nemocen a pokusil mu navrátit zdraví. Lékař nám představí vysokého hubeného muže ohromného intelektu, který zanechal výnosné advokátní praxe a marně hledá vhodnou činnost, která by naplno zaměstnala jeho neklidnou mysl. Lékař pozná, že Maxova choroba je psychického rázu a snaží se vymyslet, jak jej „probudit z letargie“. Náhoda jim nastrčí do cesty složitý kriminální případ vraždy a Max se s elánem pustí do řešení záhady, která se s každou další kapitolou zamotává…

Přes své stáří se román čte poměrně dobře, Cauvain umí psát a kniha je skutečnou detektivkou „staré školy“. Negativem takto starých detektivek bývají romantické pasáže, které většinou rozmělňují žánrovost na pomezí červené knihovny – tady tomu však naštěstí není a knize to ihned přidává na kvalitě. Cauvain přichází hned s několika etudami, které se o dvacet let později stávají zcela nezbytnými atributy některých Doylových příběhů – tak především je zde vysoce inteligentní a sebevědomý padouch, veřejnosti známý jako solidní vědec- celebrita, který je důstojným protivníkem kladného hrdiny- souboj klaďase i záporáka připomíná šachovou partii v reálu – oba soupeři se střetnou na neutrální půdě při napínavé partii (v tomto případě karetní, tuto scénu si vybrál také malíř obálky knihy) – oba protivníci skvěle zvládají maskování a mají znalosti z mnoha vědních oborů…

Pokud bych měl říci, čím se Max Heller liší od svého následovníka Sherlocka či předchůdce Dupina, bude to především vystupování – Max není tou pokerovou tváří, která nedává najevo své pocity, přestože k ní má velmi blízko. Max nemá ujasněný životní postoj a jeho život nemá žádný řád, ten do jeho života vnáší až lékař-vypravěč. Max také není žádný sportovec či znalec bojových umění – tam kde Holmes a jeho následovníci používají tvrdé pěsti, je Heller bezradný, byť jednou použije své dva revolvery.

Oproti Collinsovi či Gaboriauovi je kniha nesporně čtivější, obsahuje výrazně méně vaty a tudíž je i mnohem kratší. Příběh obsahuje několik prvků převzatých z „gotického románu“, ale naštěstí to nijak výrazně nenaruší děj. Ostatně Doyle ve svých románech používá tytéž prvky také. Rozmýšlel jsem se nad hodnocením, k dokonalosti tomu něco chybělo, ale ne mnoho, snad lépe prokreslené postavy, trochu více akčního chování hlavního hrdiny… Tak trochu asi chápu, proč se o Cauvainovi moc nemluví- čtenáři v 19. století dali přednost právě těm romantickým detektivkám, jaké psali Collins, Gaboriau či později Oppenheim, Fletcher ad. Cauvain předběhl dobu a další knihu se svým Velkým Detektivem již nenapsal. Kniha upadla v zapomnění a dnes již vychází pouze čas od času ve své domovině jako rarita pro fanoušky. Je to určitě škoda a ke Cauvainovi i trochu nefér, jeho jméno by mělo být citováno spolu s jeho krajanem Gaboriauem coby zakladatelů žánru společně.