kniha » Říkají mi Lars
chce si přečíst 1 | má v knihovně 2
hodnotilo: 5
84%
Říkají mi Lars

Daniel Gris

Říkají mi Lars

Kategorie: detektivní

originál vyšel: 2018

vydání: Mystery Press (web) 2018


Komentáře:
trudoš  | **** 28.07.2018 06:40

„Náhody neexistujou a na to, abych v ně věřil, jsem jich zorganizoval až příliš.“
Ať už se pod pseudonymem Daniel Gris skrývá kdokoliv, rozhodně nejde o žádného nováčka. Stylistika je čistá, znatelně vypsaná, neklopýtající v minovém poli zvaném hovorová čeština. Díky tomu jazyk netahá za uši a dialogy znějí přirozeně, což se následně odráží na uvěřitelnosti postav, stejně jako kulis, ve kterých se pohybují. Soukromé očko Lars je navíc (i přes pochybnou vizáž „nenápadného“ detektiva) správně živelnou figurou, nepodbízející se čtenáři nastylizovaným chováním opravdového hrdiny.
Dalším kladem je zápletka, rozehraná se suverenitou profesionála, jenž ví jak zaujmout a nebojí se to použít. Jednoduchá osnova má přitom blízko k povídce, až bych si nebál říci, že autor měl zpočátku jasnou představu o úvodu a závěru, a všechno mezitím vytvořil jen proto, aby příběhu dal nějaký obsah. Výsledkem je velmi slušný moderní thriller, s perfektním noirovým epilogem, který mě pobavil jako už dlouho nic.

Lmslaver  | **** 18.12.2018 19:51

Lars je sympatický grázl, který trousí vtipné hlášky, poslouchá Metallicu a pod rouškou soukromého detektiva dokáže na zakázku vytvářet kompromitující okolnosti, ku prospěchu svých klientů. Tohle je opravdu řízná krimi (z Prahy) a na české poměry dost dobrá, hovorová čeština je naservírovaná v solidním poměru, takže ji překousne i severomoravák jako já. Detektivní linka není nijak závratná, vlastně se samotné pátrání jen párkrát protáhne příběhem, protože spoustu práce má Lars s přípravou podrazu na zakázku a finálové odhalení mu tak nějak spadne do klína samo. Celkově je to ale zábavné a zároveň napínavé čtení a doufám, že tajemný Daniel Gris neřekl své poslední slovo a brzo vyrukuje s dalším skvělým thrillerem.

 | nehodnoceno 23.01.2019 11:22

Jak řekl autor (Daniel Gris) v rozhovoru na FantasyPlanet: „Kniha Říkají mi Lars je tak dobrá, že jakýkoliv pokus o její vylepšení by byl jen naprosto zjevným krokem zpátky“. Já říkám: „Tak se na to podíváme“.

1. Hned na úvod si autor trošíčku podtrhl stoličku tím, že text zahájil závěrečnou scénou. To je jeden z autorských postupů: autor nastíní fatální situaci a zbytek knihy popisuje, jak se k ní dospělo. Daniel Gris ale v úvodu prozradil až přespříliš. Jak jsem četl dál a dál, porovnával jsem události s prvotními informacemi a záhady pro mě nebyly žádnými záhadami … a jen jsem tiše žasl, jak hlavní hrdina důvěřivě strká nohu do pasti na medvěda. Obrazně řečeno, samozřejmě.

2 U tohoto žánru bývá zvykem, že autor píše knihu s mapou města položenou vedle klávesnice. Hrdina se nepřesunuje z bodu A do bodu B, ale z Klárova na Spořilov, nebo, pokud bych vzal jiné město, z Palačáku do Rožnova. Samotné město se pak stává dalším aktérem, které hraje s sebou a knize to dodá na realističnosti. V téhle knize je to ale jinak. Ten, kterému říkají Lars, se přesunuje z „centra“ na „periférii“, dá si desetikilometrový běh kolem „řeky“, vyjede z města po „výpadovce“. Vše je záměrně nekonkrétní. On to zmínil i autor v rozhovoru na Sardenu: „Larsův příběh je přenositelný kamkoli si budete přát. Místa, jména osob, to všechno je univerzální.“

3 Kniha je prezentována jako „Řízná krimi z Prahy“, ale o Prahu se nejedná ani náhodou. Vlastně jsem si ani nevšiml, že by byla Praha zmíněna v textu. Děj je posouván zásadně jen tím, že se všichni aktéři navzájem znají – osobně, nebo přes jednoho prostředníka, nebo od vidění (a od slyšení). To odpovídá (krajskému?) městu o jednom stu až dvou stech tisících obyvatelích. V takových městech je to přesně takhle.

4. Bývá dobrým zvykem, že se autor poučí u lidí z branže. Na Rychlopalbě je znát, že Štěpán Kopřiva natankoval tuny informací od isidera z policejní sféry. Michal Viewegh v Případu nevěrné Kláry děkuje majiteli soukromé detektivní agentury, který mu poskytl rozsáhlé konzultace. Klára Smolíková, spoluautorka Mrtvé šelmy, zná všechny policajty města Tábor osobně. Použité informace pak dodávají textu na věrohodnosti. V Případu nevěrné Kláry jsme se například dozvěděli, že činnost, kterou Lars zvládá levou zadní jako jedinec (sledování osob), musejí v reálu provádět dva lidé a standardem jsou dva dvoučlenné týmy. Z Rychlopalby víme, jak to chodí u policie a z Mrtvé šelmy jsme se dozvěděli, jak to probíhá, když si vás policie vezme do hledáčku. Pochybuji však o tom, že by Daniel Gris absolvoval jinou průpravu než sledování noirů s Humprey Bogartem. Při zmínce o „plavání s rybami“ jsem si vzpomněl na Kmotra… Kdyby byla knížka Říkají mi Lars očištěna od všeho digitálního, což by šlo dost snadno  – a kdyby byla Metallica nahrazena jazzem, klidně by mohla být vydávána za dílo napsané Dashielem Hammetem nebo některým z jeho dobových epigonů. Máme zde postavy, které standardizovala hard-boiled school (femme fatale, kupříkladu), standardizované literární postupy (ich-forma, samomluva, hlášky), standardizované situace. Lars až do konce tvrdošíjné setrvává v pozici osamělého vlka. Kdyby ve fázi, kdy se jeden průser vrší na druhý, prostě zašel na policii, vše by se okamžitě vyřešilo.

5 Je pro mě ohromným překvapením, že knížka, která se tváří jako ze současné Prahy, může být takhle „out of reality“. Jsem velice zvědavý, jestli bude mít úspěch … což se pozná podle toho, že se na trhu objeví pokračování.