RSS / komentáře

Poslední přidané komentáře

12345678910poslední (65)2562 příspěvků celkem
kniha: Mrtví neznají klid - kolektiv autorů
trudoš | *** | před 74 dny

Překvapivě slušné. Proč překvapivě? Protože po zkušenostech s thrillerem Chopinův rukopis pociťuji ke kolektivním románům despekt. Ostatně i Mrtví neznají klid mají svoje mouchy, ale je znát, že se editoři Andrew F. Gulli a Lamia J. Gulli alespoň snažili držet nějaké představy, kam zápletka vyústí a co se tak přibližně má stát mezi úvodem a závěrem. Pravdou ovšem je, že skutečně podstatný zvrat přijde až s Jeffery Deaverem někde na straně dvě stě třicet a to není právě brzy. Samotné finále pak bylo pro mě trochu zklamáním, za což nepřímo může David Baldacci, který v předmluvě vyhrožoval nečekaným koncem. Takže jsem paranoidně konspiroval, pročež se ukázalo, že moje fantazie byla tvárnější, než ta amerických spisovatelů. Navíc nemůžu říct, že by mě kterýkoliv ze zúčastněných autorů nějak překvapil, a to včetně Jeffa Lindsaye, od kterého jsem čekal prakticky nejvíc. Přes všechny výhrady jsou ale kapitoly pospojované natolik úhledně, že by jeden nepoznal, kolik lidí se na tom podílelo.

kniha: Pohlednice smrti - Patterson, James
Marklund, Liza
trudoš | **1/2 | před 75 dny

„Jednou musejí udělat chybu. Dříve či později zlenivějí, podlehnou přehnanému sebevědomí nebo prostě budou mít smůlu.“
Už jsem se zmiňoval, že miluji thrillery, v nichž kriminalisté vyčkávají, dokud pachatel nepřešlápne? Jistě, i takhle se dá dělat detektivní práce. Co na tom, kolik lidí přitom umře… Pohlednice smrti je takovým ukázkovým příkladem a zároveň jde o román typický pro Jamese Pattersona: děj osekaný na minimum, plynoucí dle předvídatelné šablony, spousta morbidního vraždění a samozřejmě nějaká ta vztahovka mezi archetypálními hrdiny. Liza Marklundová k tomu nedodala nic nového pod sluncem, snad jen trochu skandinávské „exotiky“, která je v současnosti na knižním trhu in. Ale klape jim to, za což můžou především ultra krátké kapitoly, jejichž kouskování je však čistě komerční tah, dějově to nemá žádný význam. Co mě naneštěstí otrávilo opravdu hodně, byl laxní přístup k vyšetřování, kdy autoři zcela popírají reálný průběh a občas lžou do kapsy i sami sobě. Takhle sa to nerobí.

kniha: Plukovník Sun - Amis, Kingsley
Severín Sincilery | ***** | před 76 dny

Kingsley Amis bol prvý pokračovateľ knižnej série o Jamesovi Bondovi a zároveň zo všetkých pokračovateľov najpovolanejší. Osobne sa poznal s Ianom Flemingom a ešte pred Plukovníkom Sunom, vydaným v roku 1968, napísal vôbec prvého literárneho sprievodcu príbehmi Jamesa Bonda, ktorý vyšiel v roku 1965 pod výstižným názvom The James Bond Dossier, pričom jeho obsah stihol schváliť tesne pred smrťou samotný Fleming. Okrem uvedeného sa sčasti podieľal aj na revízii rukopisu Flemingovho posledného románu Muž se zlatou zbraní, ktorý už za Flemingovho života nevyšiel, preto mal nepochybne o svete Jamesa Bonda pestré znalosti a bohaté skúsenosti. A tie veľmi dobre zužitkoval pri písaní románu Plukovník Sun.

Samotnému románu predchádza krátky predhovor Kingsleyho Amisa, napísaného dodatočne v roku 1991, v ktorom popisuje okolnosti, za ktorých bol prizvaný k napísaniu nového príbehu Jamesa Bonda, ako postupoval pri vytváraní zápletky, upozorňuje na menšie odlišnosti svojho Bonda oproti Flemingovmu a v súvislosti s nimi sa tiež v závere pomerne kriticky vyjadruje aj k rozdielom medzi knižným a filmovým Bondom.

Román nasledujúci po predhovore je možné rozdeliť do štyroch pomyselných častí – 1. časť, odohrávajúcu sa v Anglicku a kde hlavnou scénou bol únos M, šéfa britskej tajnej služby, ktorého je Bond následne poverený vyslobodiť; 2. časť, v ktorej sa Bond presunul do Grécka a zažíva niekoľko vypätých chvíľ v uliciach Atén (no dôjde aj k neodmysliteľným príjemným chvíľkam s gréckou špiónkou v službách ruskej tajnej služby Ariadnou Alexandrouvou); 3. časť, zahŕňajúcu plavbu Bonda a Ariadni na jachte Altair z Atén na ostrov Vrakonisi (Amisov fiktívny ostrov – je súčasťou súostrovia Kyklady), počas ktorej musia čeliť viacerým rôznym nástrahám nepriateľov; a 4. časť, odohrávajúcu sa na Vrakonisi, ktorá vrcholí desivou tortúrou Jamesa Bonda plukovníkom Sunom (popis mučenia so sprevádzajúcim dialógom, respektíve výstižnejšie je napísať monológom plukovníka Suna k Jamesovi Bondovi je nezabudnuteľný a mrazivý) a ich následným posledným stretom.

Úvodná časť, v ktorej unesú M, je perfektná, ihneď vás pohltí a vy prakticky zabudnete, že nečítate bondovku od Fleminga. V aténskej časti tempo trochu opadlo (a to aj napriek tomu, že sa stále niečo dialo) a vyskytlo sa zopár detailov, ktoré ma mierne iritovali, najviac to, že pomaly každý ruský špión bol vykreslený ako homosexuál – nemôžem si pomôcť, ale vidím to ako dôsledok Brežnevových bozkov, o ktorých sa v dobe napísania románu dosť hovorilo :) Po suchšej aténskej časti nasledovala osviežujúca časť s plavbou na Altairu a tempo zase rýchlo dostalo svoj predošlý drajv – najmä vďaka scéne s prepadnutím Altairu, ktorá bola napísaná veľmi prehľadne a najmä reálne. Záverečná časť (celkovo tvorí približne druhú polovicu románu) je však najlepšia. Tempo sa stále viac a viac stupňuje a po dočítaní knihy zastávam názor, že plukovník Sun bol zrejme druhým najdiabolskejším zloduchom (po Blofeldovi), proti ktorému James Bond stál a celkovo zaraďujem román medzi tie najlepšie bondovky od Iana Fleminga.

Na tomto mieste chcem ešte poďakovať českému vydavateľstvu – jednak za to, že sa odhodlalo tento román vydať; a jednak za prvotriedne odvedenú prácu na vydaní – výborný preklad Ladislava Šenkyříka a za kvalitnú pevnú väzbu s prebalom a záložkou z čiernej stužky. A budem dúfať, že časom hádam dôjde na vydanie aj nejakých ďalších bondoviek – ak tento komentár náhodou bude čítať niekto z vydavateľstva, mohol by napríklad navrhnúť na vydanie posledné dve bondovky od známeho britského spisovateľa a scenáristu Anthonyho Horowitza, ktorý ich napísal s využitím dovtedy nepublikovaného materiálu Iana Fleminga. Spomínanými dvoma bondovkami sú romány s názvami Trigger Mortis, ktorý vyšiel v roku 2015 a chronologicky patrí za Goldfingera, a Forever and a Day, ktorý vyšiel v roku 2018 a je prequelom ku Casinu Royale.

Na záver ešte nejde nespomenúť filmové bondovky, pretože asi žiadna iná literárna a filmová séria nie je tak navzájom prepojená ako knižná séria s Jamesom Bondom s nemenej slávnou (ak nie viac) filmovou sériou (mimochodom najdlhšou sériou v dejinách filmografie). A to platí aj pre román Plukovník Sun – v čitateľovi tejto knihy totiž môže niekoľkokrát vzniknúť pocit déjà vu.

Môže tomu tak byť v prípade motívu únosu M (spolu s motívom upraveného priebehu a spôsobu tortúry Jamesa Bonda), ktorým sa inšpiroval film Jeden svět nestačí z roku 1997 s Piercom Brosnanom; a v prípade mena plukovníka Suna (Sun Liang-tan), ktorým sa inšpiroval film Dnes neumírej z roku 2002 s Piercom Brosnanom a to v pravom, skutočnom mene hlavného zloducha (Tan-Sun Moon). Špeciálnym prípadom je scéna tortúry Jamesa Bonda a sprevádzajúceho monológu plukovníka Suna, ktorá bola pomerne verne adaptovaná vo filme Spectre z roku 2015 s Danielom Craigom – akurát namiesto plukovníka Suna predniesol spomínaný monológ iný zloduch a to Blofeld – pričom vo filme bolo v záverečných titulkoch uvedené aj meno Kingsleyho Amisa. Ten sa tak stal jediným spomedzi všetkých pokračovateľov knižnej série, ktorého bondovka, teda jej časť, bola adaptovaná v rámci filmovej série, pričom v nej bol aj oficiálne uvedený, čo tiež svedčí o kvalitách románu Plukovník Sun.

V zhode so zavedenou zvyklosťou vo svete bondoviek ostáva napísať už jediné:

JAMES BOND WILL RETURN

kniha: Ztracený symbol - Brown, Dan
trudoš | ****1/2 | před 76 dny

A mě Ztracený symbol bavil moc. Netvrdím, že by šlo o nějak přelomový thriller, ale Dan Brown úspěšně navazuje na „kvalitu“ Andělů a démonů, přičemž tentokrát se obejde bez nutnosti dát odpočinkové literatuře jakože přesah. Tohle je mnohem přímočařejší a také zábavnější, vzhledem k tomu, že Bílý dům slouží jako stylové prostředí pro hru na schovávanou. Autor je v tomhle ohledu vynikající řemeslník, jen není nijak originální, co se stavby děje týče. Dokáže to sice vykompenzovat krátkými kapitolami, informačními zajímavostmi a neustálou gradací, ale všeobecně u něj platí jedno – jakmile přečtete jeden román, získáte představou o koncepci i těch ostatních.
V rámci celosvětového (ne)úspěchu mám pak jednu teorii. Přijde mi, že tady si pan Brown na vlastní kůži vyzkoušel nepsané pravidlo angloamerických spisovatelů, jež nabádá, že do historie Evropy a katolické církve si mohou kopat, jak chtějí, ale na minulost Spojených států amerických se ať zkusí jen křivě podívat a chraň je ruka Páně!

Kde ikonám drsné školy stačí na román dvě stě stran, tam Craig Russell operuje s dvojnásobkem a ta vata je dost znát. Vyšetřování smrti zločineckých dvojčat je prosyceno zbytečnými scénami, které děj nejen že nikam neposouvají, ale ani nejsou důležité pro charakterní vývoj kterékoliv z účinkujících postav. Navíc autor komplikovaně rozjíždí hned dvě zápletky, které se sice překříží, ovšem doteď se nemůžu zbavit dojmu, že souvislosti šly vymyslet mnohem jednodušeji. Oproti tomu musím vyprávění přiznat atraktivitu, udržovanou množstvím různorodých zvratů, takže se pořád něco děje a člověk hltá jednu stránku za druhou.
Sám Lennox je figura, ke které je těžké vytvořit si kladný vztah. Nejde o klasického sympaťáka, spíše drobného antihrdinu, který se snaží přežít v podsvětí tím, že pro gangstery pracuje jako soukromé očko. To jej staví do pozice, kdy může trousit moudra a zároveň je cynicky shazovat. Tahle mince má však dvě strany a mně ta nejednoznačnost přišla zkrátka až příliš strojená.

kniha: Město stínů - Franklin, Ariana
trudoš | ***1/2 | před 77 dny

Tohle je zcela jiné čtivo, než středověké případy lékařky Adélie Aguilarové. Není to jen prostředím, které popisuje pochmurnou atmosféru Berlína v letech 1920 až 1933, ale i uspořádáním příběhu samotného. Ten se zaměřuje na dvě linie – spornou identifikaci Anny Andersonové s princeznou Anastázií z rodu Romanovců a detektivní pátrání po neznámém vrahovi, jež jí pravděpodobně usiluje o život. Samo o osobě zajímavé téma, jen kdyby jej Ariana Franklinová neroztáhla na bezmála pět set stran. Pátrání po zabijáku je totiž pomalé a plné překážek, které hrdinům do cesty staví politické prostředí, což ovšem zápletku spíše zdržuje, než zatraktivňuje. Odhalování skutečného osudu carské dcery je pak lehce průhledné a na můj vkus trochu zbytečně sklouzává do osidel prvoplánové romance. Nerad bych však autorce upíral cit pro autentičnost. Její vize předválečných časů je dokonalá a to tak, že je vám jednotlivých protagonistů (těch dobrých i zlých) málem až líto, kam až je doba a okolnosti dohnaly.

kniha: Sorry - Drvenkar, Zoran
trudoš | ***1/2 | před 78 dny

Čtveřice přátel založí firmu, zabývající se omluvami všeho druhu. Přes počáteční nedůvěru v celý projekt se nápad rychle chytne a zakázky se jen hrnou. Až přijde jedna od vraha. Aby se omluvili zabité oběti…
Netradiční námět i stylistika Zorana Drvenkara jsou sice zajímavé, ale v důsledku nijak nevybočují z řady. Především pro odfláknutou práci při propojování zápletky s hlavními aktéry. Závěr důvody k tomuto spojení sice vysvětluje, ale tak strašně melodramaticky, že s realitou to má společného jen máloco. Škoda, protože román dokáže zaujmout netradičním pojetím, kdy vypravěč skáče z postavy na postavu a občas oslovuje samotného čtenáře, jako by on sám byl účastníkem děje. Jenže, pomineme-li zbytečně rozmáchlý rozsah, jsou to právě ty autorské skopičiny tím, co příběhu podkopává nohy. Navíc, vcelku paradoxně, i když děj spěje směle kupředu, nedá se říci, že by osnova byla příliš komplikovaná. Co se v anotaci na přebalu knihy naznačí dvěma odstavci, to uvnitř zabere přes sto stran.

kniha: Zhouba Londýna - Cornell, Paul
trudoš | ***1/2 | před 79 dny

V první řadě je třeba říci, že nejde o veselé čtení. O britský humor tu sice zakopnete hned několikrát, ale celkové ladění je spíše v pochmurnějším rázu. Rozhodně tedy nečekejte náhražku za Bena Aaronovitche. Ostatně, Londýn je pro městskou fantastiku jako stvořený a možností, jak tematiku pojmout, je nespočetně. Paul Cornell má navíc tu výhodu, že jako komiksový scénárista se podílel na několika sériích, které s magickou tématikou souvisejí.
Co však autor získává na nápadech, ztrácí v dějové koncepci, kdy příběh něčím rozehraje a pak se komplikovaným způsobem dostane k něčemu úplně jinému. Obdobně u něj (ne)fungují hororové sekvence, jež uhranou v detailech, avšak atmosféra jako celek klopýtá, protože jí chybí jasnější kontury. Vytrácí se ukotvení, které by čtenáři poskytlo představu, v jakém vztahu jsou vlastně věci světské vůči těm nadpřirozeným. Nemůžu ovšem říct, že by Zhouba Londýna i tak neměla šmrnc. Jen by jí možná daleko více slušel komiksový háv, případně filmové zpracování.

kniha: Noční směna - Connelly, Michael
Lmslaver | ***** | před 81 dny

Renée Ballardová, další policejní workoholik z pera Michaela Connellyho, duchovního otce Harryho Bosche. Ballardová je každým coulem sympaťačka, zápalem k práci i nadprůměrnou inteligencí posouvá případy vpřed bez zbytečně hluchých a nudných míst. Samotná zápletka knihy je rozdrobena na tři kriminální případy, které se vzájemně časově proplétají a je jim dán větší, či menší prostor podle toho, jak přicházejí jednotlivé důkazy a zjištění. Příležitost tu dostanou i napínavé akční pasáže. Connelly už po mnoha knihách s Boschem ví co mají jeho čtenáři rádi a dává jim to v plné míře, pouze stárnoucího detektiva nahradila mladá krev. Za mě se Noční směna určitě povedla na výbornou.

kniha: Rychlopalba - Kopřiva, Štěpán
Jana677 | ****1/2 | před 82 dny

„Rychlopalba“ svádí k rychločetbě, ovšem odolala jsem tomu nutkání a vychutnala si svéráznou stylistiku Štěpána Kopřivy. Pokud nějakou pasáž čtu opakovaně, většinou to znamená, že se jsem ji napoprvé nepochopila – nikoliv v tomto románu: tady jsem se vracela, abych se s větami pomazlila. Tolik situací a trefných příměrů, kdy jsem se přestala němě uculovat a vyprskla nahlas, tolik adeptů na citát…

„Vyfuněl jsem na vrchol terénní vlny a opřel se o jakýsi vysoký strom, o němž jsem neměl ponětí, co je zač. Dub? Lípa? Buk? Smrk? Ne, smrk to nebyl. Ten bych poznal. Měl by na sobě vánoční ozdoby.“

Nejmenovaný platfusák hází sarkastickými hláškami s kadencí… no, rychlopalby, umí však také zahustit atmosféru ponurými popisy prostředí. Náhledy do všedních dnů policejních pochůzkářů mě bavily, jakkoliv měly trpkou příchuť. Ano, i takové existence mezi námi (ne)fungují, znepříjemňují bytí všem okolo a jiným přidělávají (obvykle nepříjemnou) práci. Bez čeho bych se naopak v ději obešla, to byla manželská krize, přestože šlo o spouštěč volného pádu. Problémy v ráji jsou pro mě nezáživné téma, sorry. Také poslední třetina románu mi úplně nevoněla, ale nechala jsem dojmy odležet a vlastně dobrý. V určitých ohledech realistické, v pár scénách přestřelené, prostě tak trochu jiné – a srdce každého vlastence musí zajásat (jděte se vycpat, světoví autoři, my máme vlastní borce!).
Mimochodem, pokud máte ve zvyku při četbě jíst, doporučuji si pokrm odpustit ve chvíli, kdy jde platfusák „vytěžit“ bezdomovce. Několik chuťovek mi docela zkazilo večeři. 85%

kniha: Mánie - Larsen, Craig
trudoš | *** | před 82 dny

Co se románu Craiga Larsena musí nechat, je svižný děj. Je to sice dost psychedelické a hodně se skáče tam a zpět, ale čte se to prakticky samo, o tom žádná. Až to chvílemi evokuje tvorbu Davida Lynche, jen Mánie je možná trochu srozumitelnější. Což ve finále vypovídá i něco o zápletce, kterou jednoduše nastínit nelze. Neustálé zvraty, významné náznaky a nečekaná odhalení, to všechno charakterizuje knihu od první strany po poslední. Bohužel příliš mnoho motivů ještě nezaručuje úspěch, a že tady je jich nepočítaně. Dokonce tolik, že mě odhalení pravdy nakonec zklamalo. Kdyby alespoň koncepce nebyla tak hrozně průhledná – jakmile se spisovatel snaží o nějakou tu fintu, je vám okamžitě jasné, že situace rozhodně nebude taková, jak ji nastiňuje. Po chvíli už to přestává být napínavé a poměry se stávají spíše srandovní.
Ovšem jako oddechové čtivo je to ideální. Je tu sice pár věcí nedomyšlených a sem tam něco nedořešeného, ale když máte otevřenou mysl, zábavu na pár hodin máte zaručenou.

kniha: Strážci dnů - Granados, Alberto
trudoš | *1/2 | před 83 dny

Nečekal jsem příliš, přesto mě thriller Alberta Granadose dokázal otrávit hned v několika bodech. Především mě drala šílená stylistika, kdy takřka nesmyslné dialogy zahlcují absurdně použité vykřičníky. Chápu, že španělština je v tomhle ohledu jiná, protože tam když mluvené slovo nekončí interpunkčním znaménkem, jako by nebylo vysloveno, ale v češtině to zní hrozně: „Ahoj! Jak se máš! To je hodin! Tak čau!“ A teď si to představte v třísetstránkovém rozsahu.
Další věcí je průhledná zápletka, která se ani nesnaží čtenáře něčím překvapit a bez jediného ohlédnutí vesele šlape ve vyjetých kolejích. Kvůli tomu celé to tajemno kolem mysteriózních vražd rychle ztrácí na síle, což jako by si autor i uvědomoval, a tak to čtenáři vynahrazuje nudnou exkurzí do tajů a krás mexické kuchyně. No, a aby se držel tématu, přihodí několik povšechných informací o mayské kultuře. Ve výsledku třetiřadé béčko, se vším co k tomu patří – šablonovité postavy, imbecilní padouši, nějaké to násilí a slaboduchý děj.

kniha: Černý kraj - Grecian, Alex
trudoš | ***1/2 | před 84 dny

Na to že má Černý kraj takřka o polovinu menší rozsah než předchozí Scotland Yard, je poměrně markantní, kolik vaty se povedlo Alexu Grecianovi do příběhu vložit. A nejde tu jen o „vstřícnou“ pohostinnost chudého obyvatelstva, ale i o nesmyslné jednání městských detektivů, jejichž prvním krokem za objevením zmizelé rodiny je vydat se do lesa. V noci. Co tam hodlali najít, je mi záhadou. Tady se krásně ukazuje rozdíl mezi tím, když spisovatel cíleně komponuje děj tak, aby ohromil čtenáře, místo toho, aby nechal vývoj událostí v rukou hrdinů, o nichž tvrdí, že přijeli záhadu rozlousknout. Ústřední motiv navíc kazí bezelstná naivita vyšetřovatelů, jež dává na srozuměnou, že žijí v kouzelných časech, kde neexistuje lidská bestialita. Od policejních veteránů bych čekal víc.
Každopádně atmosféru to má nádhernou a geniální je scéna, v níž Nevilovi usedne na židli sova, pročež jej všichni vesničané začnou přesvědčovat, že do čtyřiadvaceti hodin zemře. To jednomu na sebevědomí vážně moc nepřidá.

kniha: Ve službách republiky - Bandžuch, Tomáš
trudoš | *** | před 85 dny

Předností povídkového románu Tomáše Bandžucha je ústřední motiv a pak samozřejmě dobové zasazení. Okultním špionážním příběhům z dob první republiky se prostě odolat nedá. Občas jsou však věci na první pohled až příliš dokonalé na to, aby uvnitř všechno fungovalo jak má. Tady bohužel skřípou schematické postavy, jež jsou buď kladné, nebo záporné, a autor až příliš často přichází s jednoduchým řešením zápletek, které po celou dobu budoval zbytečně komplikovaně. Nemluvě o tvůrčí tendenci vytvářet si vlastní pravidla, jež však nejsou dodatečně vysvětlena, pročež principy fungování magie zůstávají drobnou neznámou. Ke vší smůle jsem neskousl ani jeho monotónní styl vyprávění, kdy mi jednotlivé epizody neúmyslně splývaly v jedno. Možná jen, že těch šest set šedesát stran bylo na autorskou prvotinu zbytečně velké sousto. Stará písnička o tom, že méně je někdy více, by klidně mohla být mottem knihy. Rozhodně ale zajímavý počin, kterému do budoucna držím palce, protože potenciál má ohromný.

kniha: Krev je můj chleba - Barron, Laird
Sirius | **** | před 86 dny

Fíha. To byla jízda. Ale vezmeme to postupně. Začnu u vzhledu. Už když jsem bral tuhle knížku do ruky, vybavila se mi definice pulpu z jednoho slavnýho filmu. Schválně z kterýho asi? ;) Obálka od Tomáše Kučerovskýho naprosto odpovídá obsahu, měkká vazba i formát jsou perfektní. O papíru nemluvě. Takhle přesně si představuju odpočinkovej pulp k pivu nebo skleničce whisky. Překladatelova přidaná hodnota – tohle je už druhá knížka z Gnómu, kterou jsem četl a zase jsem žasl nad tím, že si Jakub Němeček dal tolik práce s tím, aby některý narážky v textu uvedl do kontextu a vysvětlil je. To pro mě bylo dost příjemný osvěžení a čtení to jen zvelebilo. Knížka samotná – mám za sebou pár Barronových povídek, takže jsem tušil do čeho půjdu… ale zase mě odzbrojil Barronův perfektní jazyk. Cynismus, dialogy… jako kdyby Barron chodil na whisky s Hammettem a Chandlerem, kteří mu ukazovali, jak na to. Coleridge je pak dokonalej prototyp (anti)hrdiny drsný školy – žádnej elegán, ale chlápek s jizvama na duši, krví na rukách a láskou ke spravedlnosti a mytologii v srdci. Tahle knížka pak víc než detektivka je mytologickej příběh. Mytologickej příběh o zrozeni novýho parního válce(lečníka). Představte si Ramba hranýho Rockem hozenýho místo válečnýho filmu do žánru noirový detektivky a máte to. Příběh s tímhle vazounem příjemně odsýpá (byť by to mohlo být ve výsledku o něco kratší) a baví. Léto sice už pomalu odchází, ale tahle knížka se dá v klídku vychutnávat i na podzim. Tak ji nepropásněte. Jestli máte rádi věci jako Sin City, Skalpy, SoA, noir a drsnou školu, tady se budete tetelit blahem. Tohle je drsná škola drsná jak šmirgl papír… jako vypadlá z doby před sto – sto dvaceti lety, kdy tenhle žánr pomalu oblíkal první balení plínek. PS. pointa je naprosto skvělá

kniha: Krv prvorodených - Červenák, Juraj
Jana677 | **** | před 87 dny

Zdánlivě nesourodé trio vyšetřovatelů kapitán Stein (přímočarý muž pevné víry), notář Barbarič (vzdělaný požitkář) a kaprál Jaroš (tichý sadista) je pověřeno arcivévodou Matyášem vyšetřit v Praze vraždy prvorozených dětí významných šlechtických rodů. A tak si to středověké verze detektivů rázují městem: od nejsmradlavějších, nejnuznějších děr, přes putyky pochybné pověsti či židovské ghetto, až po okázalá panská sídla. Představivost nemá příležitost k zahálce. Při té příležitosti čtenář kromě prostředí poznává také různé historické postavy a události; smyšlená detektivní linie jde ruku v ruce se skutečnými komplikacemi vlády Rudolfa II., čímž podnítila mou zvědavost k pečlivějšímu sondování dané doby.
Barbarič, Stein a Jaroš se nenechají zastrašit ani zmást (přinejmenším ne na dlouho): kladou otázky, občas ke slovu pustí své zbraně, bez skrupulí směřují za odhalením pravdy. Zpočátku se zdá, že tito drsňáci (a Barbarič) vše zvládnou sami, naštěstí z nich pan spisovatel nedělá superhrdiny. Nedokáží zabránit každému zločinu, „posrané koleno“ je silně limitující problém a reakcí na strach může být pořádná hromada zvratků.
„Krev prvorozených“ nabízí štědrou porci atmosféry, temnoty i nevtíravého humoru. A samozřejmě krve. Zatímco prvním dílem Červenák čtyřhvězdičkovou laťku nebezpečně rozkolísal, tentokrát držela jako přibitá, zdolal ji se značnou rezervou. K nejvyšším metám mi chybí pár věcí učesat a doladit… jsem holt hanebně zhýčkaná a z téměř dokonalé historické kriminálky nekřepčím nadšením, „jen“ spokojeně vrním blahem. 80–85%

kniha: Krev je můj chleba - Barron, Laird
trudoš | ***** | před 88 dny

„Mýty o stvoření jsou v zásadě všechny stejný. Maorští bohové, panteon norskejch bohů, Řekové… Všude máte otce, matky, moudrý učitele, zlomyslný šprýmaře a ničitele. Nakonec každej napálí každýho a vybílej hospodu. Tu, Mars, Apollo. Do jednoho zabijáci.“
Co napsat o nejlepší detektivce tohoto roku? Snad jen to, že Laird Barron znovuoživil mou důvěru k žánru americké drsné školy. Nemůžu říct, že by nějak redefinoval pravidla hry nebo se vypravil novým směrem – pouze vzal to, co dělá tuhle literaturu literaturou a vykřesal ze slov žhnoucí plamen metafor, hrdinství a krve. Každá jiskra zde má svůj smysl i účel, přičemž vyprávění rámuje bezostyšná láska k řecké mytologii, aniž by však celek sklouzával k intelektuálnímu manýrismu. Tohle je zkrátka noir jak má být, bez jakýchkoliv serepetiček a parádiček. Narodit se o jedno století dříve, zařadil by se Barron suše mezi chlápky jako Dashiell Hammett či Raymond Chandler. Což říkám jako člověk, který tyhle mistry pera považuje za nepřekonatelné.

kniha: Červenka - Nesbø, Jo
Lmslaver | ****1/2 | před 89 dny

Na třetím dílu série je vidět výrazný posun, autor suverénně vystavěl zápletku, přidal na čtivosti, přesto mé nadšení z Červenky nedosahuje takové výše jako u Nemesis, Pentagramu, nebo Spasitele. Retrospektivní návraty do druhé světové války se mi zdály zbytečně rozsáhlé a po přečtení osmi knih od Nesba už jsem tak trochu nahlédl pod autorovu pokličku a všechny ty zvraty a postupy mě už prostě nešokovaly. Trochu tam v koutku slyším toho posměváčka: kiš-kiš, tady to máš, neměl jsi číst Harryho Holea na přeskáčku. Nicméně trvám na tom, že vedlejší dějová linie příběhu s Princem prolínající tři Nesbovi romány je skvělá a neublížilo ji ani mé nelineární trestuhodné čtení, protože Princova totožnost je známá od první chvíle, kdy vstupuje na scénu. Harrymu tu ke cti slouží i to, že se mimo jednu těžkou životní situaci dokáže držet dál od chlastu.

kniha: Když Anna zmizela - Lake, Alex
Jana677 | ***1/2 | před 90 dny

V posledních týdnech se mé tempo konzumace knih ostudně snížilo, teprve zmizení pětileté Anny prorazilo krustu čtenářské lenory a přimělo mě sežvýkat téměř 360 stran za dva dny. Snad pro každou mámu malých dětí musí jít o téma nepříjemně osobní, děsivé a nervydrásající.
Alex Lake rozehrává relativně klasické drama od okamžiku únosu přes narůstající hrůzu rodičů, zapojení policie a dobrovolníků, po úlohu médií a sociálních sítí s nimi spojených. V druhé polovině nastává zvrat a tou dobou už by pozorný příznivec detektivních příběhů měl mít tušení o identitě i motivech pachatele zločinu. Bohužel podobnou intuicí nedisponuje hlavní hrdinka Julia, matka Anny. Sice usilovně přemýšlí o kdejakém pšouku, leckdy myšlenky mají svou váhu, občas se opakují… ovšem po přesunu na Juliin profesní píseček ji autor náhle učinil zbytečně natvrdlou. Já sice chápu, že spisovatelé raději nespoléhají na inteligenci čtenářů a považují za vhodné vše dodat ve verzi pro blbé, ale určitě to šlo udělat důstojněji. Ignorovat rozum a zkušenosti uznávané právničky, vkládat jí do úst hloupé otázky, aby protistrana mohla kontrovat odpověďmi zcela zřejmými… ne, tohle neberu, za bezdůvodné a do očí mlátící omezování intelektu srážím hvězdu. Další půlku strhnu za pomalejší střed knihy, kdy mi Julia s manželem chvílemi šplhali na nervy, za přemíru levicového filozofování a také za poněkud bezradné poslední stránky. Jinak velmi povedený debut: +70%.

kniha: Washingtonský dekret - Adler-Olsen, Jussi
trudoš | ***1/2 | před 91 dny

Jak mám autora rád, tak Washingtonský dekret byl pro mě drobným zklamáním. Oproti pozdějším detektivkám s Carlem Mørckem totiž působí stylisticky takřka odbytě. Zápletka přes veškerý svůj potenciál pak připomíná béčkový film, jehož velké ambice zazdila mizerná produkce. Nevěřil jsem vývoji událostí, nevěřil jsem postavám. Tentokrát se navíc nekonají žádné neobvyklé charaktery, jež by bavily svou potřeštěnou nevšedností. Tady se hraje na vážnější notu. Jenže průměrní hrdinové pouze naplňují smysl archetypálních rolí, takže nemají čím dalším čtenáře zaujmout. Jeden by přitom řekl, že s nápadem zabavit všem civilním občanům Spojených států zbraně, se dá uhrát daleko větší divadlo. A on děj sice hezky graduje, jenže místo celku se soustředí na detaily, což ještě pohřbí i na můj vkus dosti laciný závěr. Na druhou stranu, poukazuje se tu na mnoho šílených skutečností, které je dobré vědět a přestože je příběh pouhou fikcí, nemůžu mu upřít trefné postřehy ani zajímavé podněty k přemýšlení.

kniha: Strach nad městem - Mills, Kyle
trudoš | **1/2 | před 92 dny

Pěkný námět, ale podivné zpracování. Místo toho, aby se Kyle Mills soustředil na to, co by mě jako čtenáře zajímalo, zdlouhavě rozestavuje figury na šachovnici. Kvůli tomu se zápletka rozjede až někde v polovině knihy, přičemž prvních sto padesát stran se pouze buduje zločin, který by vlastně šel shrnout do jedné věty. Ostatně, ono tady o nějaké vyšetřování nejde, autor spíš stupňuje napětí prostřednictvím přibývajících mrtvých. Problém je, že těch cca dvacet tisíc obětí v člověku nezanechá pražádné dojmy, jelikož se moc neprojeví na odhodlání policejních složek katastrofě zabránit. A protože se události odvíjejí podle předem stanoveného scénáře, sterilně dokonalý agent FBI tomu vážně příliš nepřidá. Tuhle roli by klidně dokázal odehrát i méně čestný, méně krásný a méně spravedlivý hrdina. Až bych pomalu řekl, že více zájmu ze strany tvůrce si ukořistila záporná postava, vzhledem k tomu, že její motivace i způsob realizace nekompromisní „čistky“ jsou rozpracovány mnohem důkladněji.

kniha: Svědkyně - Kellerman, Jonathan
trudoš | **** | před 93 dny

Řemeslně zpracovaná detektivka s motivem psychicky zneužívaných dětí, které by podle mne nijak neublížilo více dělání a méně povídání. Na druhou stranu, i když jsem tomu už od začátku příliš nefandil, tak mě celkem příjemně překvapilo, jak to celé hezky funguje. Čistá práce, jež sice v záplavě angloamerického standardu nevybočuje z řady, přesto mi Jonathan Kellerman něčím uhranul. A to říkám jako člověk, kterému vykalkulovaný hrdina – geniální psycholog Alex Delaware – příliš nesedl. Ale jakmile jsem tuhle modernu přijal, stejně jako policejního sparingpartnera Mila Sturgise, děj samotný mě dokázal vtáhnout a posléze vyplivnout až v úplném závěru. Jen ta milostná vložka mohla román minout, protože tu je evidentně jen kvůli tomu, aby hospodyňky měly radost. V závěru se pak projevuje nešvar bestsellerových tvůrců, kteří sází spíše na atraktivitu, než uvěřitelnost. Ačkoli je totiž vyústění působivé, nemůžu se zbavit dojmu, že celou „věc“ šlo z pohledu zločince provést mnohem jednodušeji.

kniha: Zrádný měsíc - Connelly, Michael
trudoš | **** | před 94 dny

Jiné, než detektivky s Harry Boshem, přesto stylová krasojízda. Nešťastná je pouze anotace na přebalu knihy, která v prvních dvou větách vyzradí něco, co tvoří pointu první třetiny románu. Po zdlouhavém úvodu (vnímáno subjektivně v návaznosti na výše zmíněné) se pak zlodějka Cassidy Blacková snaží řešit svou nešťastnou situaci, aniž by přitom ohrozila na životě sebe či své blízké. Jenže tady zase chybí zvraty, které by zápletku nějak zásadněji proměnily. Je to sice napínavé až do konce, ovšem v takové té očekávané rovině. Rozhodně je ale zajímavá linie tajného vyšetřovatele z kasina, který chytře reaguje na hrdinčino jednání. Zároveň také něco málo prozradí ze zákulisí pokoutních triků gamblerských podvodníků, což je téma, které mě nikdy nepřestane bavit.
Slabinou jsou akorát kulisy – v dnešní době má tenhle thriller z roku 1999 punc retra, protože zločinecké praktiky šly s vývojem výpočetní techniky strmě nahoru. Zase je ale hezké vnímat ten rozdíl, kolik se toho za dvacet let změnilo.

Nešťastná kombinace starosvětského stylu vyprávění a moderní mluvy, což občas působí jako pěst na oko. Příliš mě nenadchla ani dějová prostoduchost povídek, které postrádají zajímavý průběh a pracují s otřepanými motivy. Výhodou na druhou stranu je, že texty jsou krátké, různorodé a je jich relativně hodně. Navíc jde podle všeho o literární zpracování skutečných případů, přičemž realita jak víme, ne vždy oplývá tvůrčí genialitou. A pan Ladislav Beran tomu dává milou pitavalovou podobu à la Jiří Marek, jen kvalitu zaměňuje za kvantitu.
Jak ovšem někdy vyčítám českým autorům neschopnost dát dohromady složenou větu, tento spisovatel trpí přesně opačným neduhem – i z té nejjednodušší informace dělá kovbojku. Věty tak zbytečně bobtnají a po první třetině se toho člověk bohužel definitivně přejí. V rámci toho také zamrzí odbytá redakce, která není schopna pohlídat nezvyklé výrazy, opakující se v průběhu jednoho odstavce třebas i třikrát. A seřazení povídek dle abecedy mě vážně rozebralo.

kniha: Konec vosí sezóny - Mina, Denise
trudoš | ***1/2 | před 105 dny

Nejupovídanější kriminálka roku 2013. Čemuž příliš neprospívá ani fakt, že Denise Mina vyloží všechna esa hned zkraje, což má za následek absenci překvapivých zvratů, které by trudomyslnou zápletku oživily. Takže na čtyřech stech stranách „jen“ sledujeme úmornou práci techniků a vyšetřovatelů, kteří dělají všechno proto, aby odhalili pachatele, jehož ovšem my po celou dobu známe. Tohle by pořád nebyl problém, kdyby se viník alespoň nějak snažil policii svést ze stopy, ten však řeší vlastní rodinné problémy, takže se o nějaké uniformy v závěsu moc nestará.
Po psychologické stránce pak funguje drama perfektně, autorka se umí dostat pod kůži postavám i čtenáři, ale hlavně dokonale zachycuje prostředí skotského velkoměsta se všemi jeho třídními rozdíly a sociálními dramaty uvnitř periferií. V tomhle ohledu se to čte prakticky samo, dialog střídá dialog a tempo nepolevuje až do poslední strany. Škoda jen, že se děj zaměřuje na něco, co pro čtenáře detektivek není zas až tak úplně prioritou.

kniha: Stížnosti - Rankin, Ian
trudoš | ***1/2 | před 107 dny

Vnitřní inspekci (tedy policajty policajtů) nemá rád nikdo a v mnoha románech jsou to právě ti hoši, kteří oblíbeným hrdinům šlapou na paty. Což je asi nejvýraznější předností nové série Iana Rankina, jejíž protagonista Malcolm Fox je právě jednou z těchto lišek v kurníku.
Jenže těšíte-li se na odhalování stinných zákoutí kriminálního sboru v Edinburghu, budete zklamáni. Detektivka rychle sklouzne k obligátnímu falešnému obvinění a následnému vyšetřování za účelem očištění vlastního jména. Takže nevyužitý potenciál, přičemž pár cynických postřehů zpoza policejní opony člověka příliš nevytrhne. Dalším mínusem je hlavní postava. Malcom je totiž obyčejná kancelářská krysa a jako takový si těžko získával moje čtenářské srdce. Možná bylo cílem dodat vyprávění civilnější ráz, čemuž by nahrával i realistický obraz skotského podsvětí, jenže se tím zároveň maličko vytratil prvek napětí, který k žánru neodmyslitelně patří. Naopak plusem je vypsaná stylistika a jistá ruka při komponování zápletky.

kniha: Vídeňské bratrstvo - Johnsrud, Ingar
trudoš | *** | před 108 dny

Ačkoli Ingar Johnsrud pracuje s poutavými motivy, než se dostane k něčemu podstatnému, trvá mu to málem věčnost. O to víc mě mrzí, že Vídeňské bratrstvo končí lehce rozpačitě, kdy se dopředu počítá s pokračováním, takže je případ naoko uzavřen, ale většina otázek zůstane bez odpovědí. Problém je, že mě ty odpovědi už vlastně ani moc nezajímají. Ledaže by další kniha byla minimálně o polovinu kratší.
Stylistika těžkopádná, některá souvětí zbytečně kostrbatá a naturalismus v intimních scénách je spíš na škodu, než k něčemu dobrému. Docela zajímavé je, že i když se autor snaží umocnit gradaci krátkými kapitolami, příliš mu to nefunguje, protože je za tím znát neumělý amatérismus – rozsekat tímto způsobem hned několik dialogů si totiž jinak vysvětlit nedokážu. A tradičně negativně jsem pak vnímal vhledy do osobních životů jednotlivých protagonistů, které nemají jiného opodstatnění, než vytlačit pár slziček z modrého oka čtenářova. Pořád se však nemohu zbavit dojmu, že něco na tom románu je.

kniha: Krev na kapradí - Vondruška, Vlastimil
trudoš | **1/2 | před 109 dny

Napadlo mě, zdali nebude Vlastimil Vondruška lepší povídkář, než romanopisec, protože co jsem měl zatím možnost číst, vždy šlo o různé variace na jeden větší trojpříběh.
A nebude. Zatímco v delších útvarech autor dokáže uhrát banálnost osnovy dějovými kotrmelci, v krátkých textech už nemá, čím by tu prázdnotu nahradil. Většina povídek mi tak připomínala laciné televizní inscenace, jejichž zápletky jsou postavené na tom, že se vrah chytí do průhledné pasti, nebo je dopaden na základě očividného důkazu. Navíc to vlastně ani není moc o nějakém vyšetřování, jako spíš o pohodové středověké atmosféře, kdy vám vesnické holky daly za pěkný úsměv, a většina zbohatlíků nemyslela na nic jiného, než jak proradně získat další majetek. Jednotlivé epizody přitom dost splývají, poněvadž opakující se motivy všetečných manželek, bodrého humoru a spravedlivých trestů se za chvilku omrzí. I tak tu ale pár hezkých nápadů je, dokonce i jedna povedená pointa. V rámci žánru jsem ovšem čekal o trošičku víc.

kniha: Bez slitování - Child, Lee
trudoš | ***1/2 | před 111 dny

Tentokrát jsem narazil a nejsem ani schopen říct proč. Ačkoli má Bez slitování atraktivní zápletku, nějak moc rychle sklouzne do všední rutiny, v níž vystupuje Jack Reacher jako reinkarnace Sherlocka Holmese a Jamese Bonda současně. Lee Child jej staví do pozice dokonalého reka, nemajícího žádné slabiny, kvůli čemuž se vytrácí princip napětí, protože není třeba se o kohokoliv strachovat. A ti mrtví, jimž padne Černý Petr, jsou dopředu promyšleným klišé, které prostě pochválit nedokážu.
Samotná zápletka je přitom sympaticky jednoduchá a opět z jiného soudku než ty předchozí. Takže v tomhle ohledu si nemám na co stěžovat. Ovšem finále se citelně nepovedlo. Kromě toho, že nejsou příliš vysvětleny superschopnosti zločinců, působí jejich motivace absurdně přízemně, což se projevuje především v závěrečné konfrontaci, jež románem prošumí bez jakékoliv famfáry. Změna překladatelky tomu pak taky příliš neprospěla. Přijde mi, že Iva Harrisová umí s autorovou stylistikou pracovat o dost čtivěji.

kniha: Krvavé povídky - Hammett, Dashiell
trudoš | **** | před 112 dny

O chlup slabší, než předchozí Vražedné povídky. Na vině je menší počet textů, přičemž jeden z nich je pouhým fragmentem nedokončeného románu. Ten je sice po stylistické stránce zajímavý, ale ocení jej spíše znalci Dashiella Hammetta, než obyčejný čtenář detektivek. Mně osobně se Tulipán líbil moc, jenže pro svou nehotovost nefunguje. Nic to každopádně nemění na tom, že bych si rád přečetl dílo celé, protože by podle všeho hodně vypovídalo o autorově životě.
Zbylé čtyři povídky se dají rozdělit do dvou kategorií – akční, ale zmatené; elegantní, ale předvídatelné. Ty první mě bavily číst, ovšem přehršel postav vytvořilo z krátkého textu přeplácanou věc, v níž bylo těžko se orientovat. Druhé okouzlily svou jednoduchostí a přímočarostí, bohužel kvůli hlodání zubu času působí krapet všedně, což jim hodně ubírá na kráse. Všechny příběhy to však i přes svůj pokročilý věk s přehledem natřou kdejakému thrillerovému modernistovi. Stále totiž dokážou zaujmout jazykem, nápadem a drsným humorem.

kniha: Černé ryby - Tenhunen, Eeva
trudoš | ***1/2 | před 112 dny

Eeva Tenhunen rozehrává komorní detektivní drama v kulisách historického hradu. Na něj se v době turistické sezóny lidé sjíždějí ze všech koutů světa, a když je jedna z průvodkyň za bílého dne zavražděna, je to rozhodně důvod k všeobecné panice. O to víc, když záhy vyjde najevo, že jejím vrahem musí zákonitě být někdo z hradních zaměstnanců. A jak je dobrým zvykem, nehodlá u jednoho zločinu zůstat.
Spisovatelka od prvních stran umně vykresluje jak charaktery všech postav, tak drobné indicie, jež pozornějšího čtenáře přivedou k pachateli dřív než hrdiny samotné. Sice jsou ty stopy možná až příliš okaté, ale což – to, že jsem paranoidní já, ještě neznamená, že ostatní budou také. Kouzlem knihy je pak především vypravěčka, mladá naivní dívka, jež miluje balady a památky vůbec. To ovšem obnáší na můj vkus zbytečně moc citací historické poezie, ve které si zrovna nelibuji. Naopak nezapomenutelné jsou poznámky o nešvarech průvodcovství, které celé vyšetřování příjemným způsobem zcivilňují.

kniha: Šelma - Mayne, Andrew
Jana677 | ***1/2 | před 114 dny

Hned na začátku do mě „Šelma“ zaťala své drápy a vlekla mě stránkami bez většího odporu. Přestože mě do finiše dotáhla neměnným svižným tempem, dojem z knihy postupně klesal. Když je v thrilleru hlavním hrdinou vědec, tak prostě nečekám šampionát ve věšení bulíků na čtenářův nos. Sorry, neobejdu se bez mírných spoilerů.
Superpřesná metoda hledání těl spadala spíše do sféry jasnovidců; zbaštila jsem jen první nalezenou oběť, kdy měl Theo k dispozici svědka a dostatek informací o místě činu. Většina ostatních by vyžadovala hafo času při propátrávání kilometrů čtverečních divočiny a ne přijít, rozhlédnout se, trošku hrábnout lopatou a tadááá!
Po dvou letech tlení v hlíně popisovat u lidských ostatků modré oči a bělostnou kůži… nejsem sice forenzní expert, leč má nevěřící reakce začínala Ludolfovým číslem a vzápětí jsem si ji potvrdila zapátráním v článcích na téma rozkladu v daných podmínkách. Prostě čovina.
V závěru pan spisovatel zbytečně brzdil profesorův intelekt a přihodil k němu chování, vyvolávající užasle vykulené bulvy a dotaz: „Co to vyvádíš, kreténe?“ Andrew Mayne naprosto ignoroval nejlogičtější kroky, jaké mohl (a měl) pachatel učinit, tudíž by pinožení hlavního hrdiny postrádalo smysl (o věrohodnosti se nebudu vůbec zmiňovat). Poslední stránky můj jízlivý úšklebek bohužel nesmázly, mám ho na ksichtu ještě teď.
Dalším knihám tohoto autora se vyhýbat nebudu, má čtivý styl a umí čtenáře zaujmout, s četbou však počkám, až budu mít náladu na pohádky. 65–70%
P.S.: Musím pochválit přebal, ten je skutečně luxusní! Kéž by obsah dosahoval stejných kvalit.

kniha: Lovci mafie - Lieberman, Paul
Lmslaver | ***** | před 115 dny

Nemám moc v oblibě knihy, které kopírují děj filmu, a protože jsem se mylně domníval že Lovci mafie je tenhle případ (na obálku použilo nakladatelství filmový plakát) tak jsem se ji dlouho vyhýbal. Byla to chyba, kniha sloužila pro film jako předloha jen velmi volně. Paul Lieberman nenapsal detektivku, kriminální román ani gangsterku, ale spíše dokumentaristickým způsobem popisuje vzestup zločinu a jeho potírání v Los Angeles. Kniha mapuje vznik a růst protigangsterské jednotky a rozvoj policie, která se rozkoukává, jak bojovat s organizovaným zločinem. Je to náročnější čtení ale pro mě určitě zajímavé a bavilo mě sledovat policisty, kteří pilují své metody mnohdy drsné, některé už za hranou, gangstery, kteří kličkují a hledají skuliny v zákonech. Dávám plný počet.

kniha: Muž bez minulosti - Weaver, Tim
trudoš | **** | před 117 dny

Vzhledem k tomu, že naposledy jsem četl Ztraceného, markantně jsem vnímal cestu, jakou Tim Weaver od roku 2012 jako spisovatel ušel. O pět let později už ví přesně, co fanoušci chtějí a v čem spočívají jeho nejsilnější stránky. Díky tomu se Muž bez minulosti čte prakticky sám. Na atraktivitě se jistě podepsala i obrácená podstata zápletky, kdy se pro jednou nepátrá po zmizelém jedinci, ale po jeho zmizelé identitě, což však nijak neodporuje Rakerovým vyšetřovatelským metodám. Navíc mají tentokrát kapitoly psané kurzívou úžasně hororovou atmosféru, až máte chuť přeskakovat reálný děj. Dokonalost sama.
Jenže jakmile se dojde na konec, padla u mě kosa na kámen. Samotný základ zločinu je sice parádní, ale způsob jeho utajování zdál se mi poněkud nešťastný. Ovšem celá ta anabáze kolem Císařovniných ostrovů mě okouzlila natolik, že bych se tam z fleku hned vydal – mnohem raději, než na Hebridské ostrovy Petera Maye. Ten má však tu výhodu, že ty jeho, na rozdíl od těch Weaverových, existují.

kniha: Jezdci pod slunečníkem - Ludva, Roman
trudoš | ** | před 117 dny

Člověk by řekl, že rozsah dvou set padesáti stran je alespoň nepatrnou zárukou dějového spádu. Roman Ludva je však využil převážně k tomu, aby mluvil, mluvil a zase mluvil, přičemž vlastně neřekne nic podstatného. Jako by příběh měl být primárně pavučinou abstraktních aluzí, skrytých symbolů a mnohovýznamových metafor, a ať si s tím každý poradí po svém. Možná kdybych se s autorem nacházel na stejné vlnové délce, měl bych více jasno v tom, co chtěl básní – pardon, detektivkou – říci. Přitom zápletka je rozehrána jako velmi zajímavá partie a ani na stylistiku si nemůžu zásadněji stěžovat. Jen jsem se v tom zkrátka utopil, jako včela ve sklenici medu. Ostatně, on ten vývoj událostí zabředne do tak chaotického marastu, že mi to ani zpětně, i když už teď znám smysl, účel a pointu, hlava nebere. Možná by pomohlo méně sofistikované meteorologie a osobnostní psychologie, ovšem to je názor vesnického burana, co je rád, když žánrová literatura splňuje alespoň něco málo z desatera pátera Knoxe.

kniha: Lidožrouti z Obchoďáku - Pennac, Daniel
trudoš | *** | před 118 dny

Francouzi mají prostě zvláštní smysl pro nesmysl. Ačkoliv excelují na poli ztřeštěných postav a ještě ztřeštěnějších situací, stran dějové osnovy člověk snadno nabude dojmu, že ji snad považují za nějakou lacinou urážku. Tedy alespoň v případě Lidožroutů z Obchoďáku mi to tak přišlo. Jednotlivé etudy totiž fungují dokonale a na hrdinech se Daniel Pennac doslova vyřádil, jakmile však dojde na zápletku, ta se plíží podél plotu a nebýt několika narážek, čtenář by jí málem ani nepostřehl. Což se naneštěstí výrazně promítá i do závěrečného finále.
Jinak fajn čtení, obzvláště potrpíte-li si na dobře mířené štulce do zad konzumní společnosti. Autor to s komikou zbytečně nepřehání a drží se v příjemně srozumitelné rovině, přičemž některé jeho poznámky jsou doslova odzbrojující. Občas možná trochu děsivé, ale to už k humoru patří. V důsledku tedy taková střídmější kombinace spisovatele Chucka Palahniuka a filmového režiséra Jean-Pierre Jeuneta, které chybí k dokonalosti pouze celistvější forma.

kniha: Vila na Sadové - Sklář, Richard
Jana677 | ***1/2 | před 119 dny

„Správný chlap se pozná v úplně jiných situacích, než při jakých mu stojí péro!“

Ostrava!!! Město, kde jsem se narodila a strávila značnou část svého života, popisuje román velmi podrobně. S nostalgickým potěšením jsem s makléřkou Bo kráčela (častěji tedy uháněla autem) po známých ulicích a lokalitách, jen zřídka musel vypomoct strejda Google se svými mapami. Ověřila jsem si pozici vily, která se nachází v sousedství mnohokrát navštívené veterinární ordinace. Zavzpomínala jsem si na mazutový vzhled a zápach „ostravských lagun“. Přitakávala jsem autorovým (politickou korektností nezkresleným) zkušenostem s nepřizpůsobivými spoluobčany. Zamyslela jsem se nad průmyslovým městem v dobách války. Dozvěděla jsem se něco nového o stavbě trati do obce, kde jsem se rozhodla zapustit kořeny. Dokonce jsem s Bobinou zavítala i do míst předchozího bydliště, prostě lahůdka pro lokálního (sentimentálního) patriota.
Nyní vypíšu důvody, proč mé hvězdičkové dilema dopadlo v neprospěch vyšší hodnoty (v pořadí od nejméně závažného po imho nejpalčivější problém).
1) Stylistika. Ano, na ostravsku můžete zaslechnout různé nesrozumitelné výrazy, ovšem převážně v dělnických kruzích. Máme tady kratke zobaky a po ruce vždy nějaký vulgarismus, ale reálně by vám mohlo zabrat dlouhou dobu, než byste narazili na echt cypa, mluvícího výhradně chacharštinou. Bobina pro mě byla se svou „pravou“ ostravskou image uhnětená až moc násilně. A ano, občas se zde používá prapodivný slovosled, nicméně opakovaně začínat věty zájménem „Mi“ (mi je to jedno, mi se nechce) nejen v linii svérázné Bo, nýbrž i ve válečném deníku úředníka s precizním vyjadřováním, to vážně při četbě skřípalo jak nehty po tabuli.
2) Sice hlavní hrdinka velice často upozorňuje na svůj hlad a související potřeby, zvláště ty urologické, její fyzická odolnost a nezničitelnost však sklouzává po hraně věrohodnosti kamsi do říše Chucka Norrise či Terminátora.
3) Závěr mě neuspokojil. Nemám ráda, když se zápletkou pomáhají náhody a k tomu zůstane spousta věcí nedořešených.
4) Méně je někdy více. Pan Sklář hrubě přeháněl s detaily týkajícími se automobilů, stravování, vyměšování, oblékání a tak dále. Kdyby „Vilu na Sadové“ očesal přísný editor o třetinu zbytečností, ráda bych čtvrtou hvězdu přihodila. Pokud ne akční Bobina, slušný člověk Johann Proske, reprezentující nenápadné hrdinství, by si ocenění zasloužil. Takto bohužel musím sklopit palec těsně pod 70%.

Patřím k té skupině čtenářů, kterým se Pravda o případu Harryho Queberta líbila maximálně. S největší pravděpodobností za to může fakt, že jsem si neuvěřitelně rozuměl s hrdinou a následně se už moc nešťoural v detektivní linii, kopírující standardní postupy při odhalování záhad kolem uzavřených zločinů. Přesto dobrý, jen mi přišlo malinko naivní vyšetřovatelovo jednání, když nechá civilistu pátrat na vlastní pěst a pak s ním celý případ ještě konzultuje. Naštěstí to Joël Dicker docela vtipně okořenil, takže k tomu nakonec žádné výhrady nemám.
Ovšem kriminálka je to až v druhém plánu, v tom prvním nejde o nic menšího, než je stylisticky perfektně neservírovaný vhled do zpackaného života jednoho sebestředného mladíka. Připočtěte si k tomu ich-formu vyprávění, opovrženíhodnou vraždu i lásku napříč léty, a dostanete určitou představu, co od románu vlastně očekávat. Dokonalý lesk pak tomu dodávají literární „moudra“ o pravidlech spisovatelství a humorné postřehy ze světa knižního průmyslu.

kniha: Satori - Winslow, Don
trudoš | ***1/2 | před 121 dny

Don Winslow bravurně navázal na Trevanianovo Šibumi, jež je mezi fanoušky vysoce ceněno. Sice používá jiné vypravěčské postupy, ale duch a atmosféra zůstává neposkvrněna. Umně přitom pracuje s japonskými kulturními i filozofickými odkazy, stejně jako s pitoreskními postavami. Ty se mu obzvláště vyvedly – a to tak, že figury, jako byly Francouz De Lhandes či převozník Tasser, si v mých očích získaly větší oblibu, než ústřední protagonista Nikolaj Hel.
Ale abych jen nechválil. Podobně jako Šibumi, i Satori je vážně nevážným thrillerem, a na tu kombinaci jsem si musel zvykat. Nebo na východní folklorní zvyklosti, jako je pití čaje, které občas zabírají stranu, či dvě. Případně na všudypřítomnou deskovou hru Go. A opět mi vadil sám hrdina, který všechno ví, všechno zná, všechno umí, všechny zdolá, ačkoliv je mu šestadvacet a zkušenosti se špionáží nemá žádné. Takže jsem nakonec fandil spíš Nikolajovým protivníkům, kteří když už nic jiného, byli opravdoví padouši se srdcem na pravém místě.

kniha: Manželé odvedle - Lapeña, Shari
trudoš | **1/2 | před 121 dny

Oceňuji rychlý spád, krátký rozsah a atraktivní zápletku. Ale to jsou nakonec veškerá pozitiva, která dokážu na adresu Manželů odvedle použít. Jinak mi totiž vadilo prakticky všechno – od absurdního chování jednotlivých hrdinů, po okatě falešné cestičky, jimiž se vyšetřování ubírá. Ovšem až absence smysluplných motivací udělala z nápaditého dramatu nesmyslné počtení, hrající pouze na efekt a nic víc. Ani ta katarze uvnitř rozpadajícího se manželství nefunguje. Shari Lapeña dělá prostě chvilku dusno, pak ukáže na pachatele a konec příběhu, vzácná perlo, logiku ať vezme čert. Důležité je, že čtenář zůstane sedět s otevřenou pusou nad senzačními zvraty. Co na tom, že při zpětné rekapitulaci nedávají skutky hlavních ani vedlejších postav prakticky žádný smysl a v některých momentech dokonce mění jednání dle potřeb scénáře. Poslední zvláštností je pak zvolená er-forma přítomného času, která zabraňuje lepšímu zachycení psychologických profilů, na nichž však vyprávění bezprostředně sto­jí.

12345678910poslední (65)2562 příspěvků celkem