RSS / komentáře

Poslední přidané komentáře

12345678910poslední (61)2431 příspěvků celkem
kniha: Ztracený - Weaver, Tim
trudoš | **** | před 104 dny

„Chci, abyste našel mého manžela. Před šesti měsíci nastoupil na metro ve stanice Gloucester Road. A už z něj nikdy nevystoupil.“
Paradoxně největší slabinou knihy je fakt, že u nás nevyšla tak jako v originále. Podobně jako Ed McBain u třetího románu z 87. revíru si totiž ani Tim Weaver evidentně nebyl úplně jist, zda se s hrdinou ještě někdy setká, takže mu závěr pěkně osladil. Finále proto vyznívá na pět hvězd, kdyby ovšem člověk nevěděl, že po téhle knize následuje čtvrtá, pátá a tak dál.
Jinak ovšem v rámci série standard – podobná koncepce, jiné téma. A i když Rakerův nový případ začíná ve stejném duchu jako ty předchozí, v mnoha ohledech je přeci jenom výjimečný. Co by to však bylo za detektiva, kdyby při neúprosném pátrání po souvislostech, neodhalil, jak se to všechno před půl rokem vlastně odehrálo. Vyústění zločinu je ovšem maličko chaotické a docela hodně pochybuji, že by při zpětné rekapitulaci dvě tři drobnosti dávaly smysl. Přesto ale spokojenost, protože to prostě šlape.

kniha: Zero - Oni to vědí - Elsberg, Marc
trudoš | **** | před 105 dny

Nový román Marca Elsberga je v mnohém jiný než předchozí Blackout. Má sevřenější zápletku a výrazně jednoduší děj, protože tentokrát nejde o osud lidstva a jeho přežití. I když tohle vlastně není úplně pravda, protože právě o budoucnost tu jde asi nejvíc. Autor využívá své bohaté znalosti technologického vývoje a po vzoru původních idejí žánru upozorňuje, v čem spočívají nebezpečenství všeobecně oblíbených aplikací. A že děsivost ztráty soukromí ani tak nespočívá v tom, že k ní dochází, ale že se osobních údajů vzdáváme dobrovolně a ještě rádi. Ono nejde o to, že byste neměli co skrývat, ale že dáváte nevědomky obchodníkům možnost ovlivňovat vaše myšlení. Jak dlouho přitom potrvá, než přestane jít o spotřební zboží a dojde na politické názory, či náboženské vyznání?
Zero připomíná klasický thriller o pronásledování jedince společností, přitom však v sobě ukrývá i něco navíc. Je to strhující čtení, které rozhodně nepřináší klidný spánek ani kýčovitý happy end. Ale naučí vás přemýšlet.

kniha: Město kostí - Connelly, Michael
Lmslaver | **** | před 106 dny

V Městě kostí pátrá Harry Bosch po pachateli zločinu, který se stal před mnoha lety a možná právě proto, že jde o případ starý přes dvacet let nemá tak vysokou dávku napětí jako jiné Connellyho příběhy. Sledujeme tu spíše rutinní policejní vyšetřování, které osudově poznamená některé účastníky, narazíme na další střípky nevraživosti mezi Boschem a zástupcem policejního náčelníka Irvingem. Město kostí nepatří mezi nejlepší knihy s HB, ale stále je to nadprůměrná detektivka, která nepostrádá náležitou čtivost.

kniha: Otčina - Harris, Robert
trudoš | ***1/2 | před 107 dny

Rozpačité dojmy nad nevyužitým potenciálem, kdy je zápletka postavena na něčem, co pro našince není zas až takové překvapení. Jistě, pro alternativní svět by asi bylo fatální zjistit, jak to fašisti mysleli s židy „upřímně“, ale to by bylo i odhalení inkvizitorských prohřešků, kdyby svět ovládla milosrdná církev. Prostě jsem postrádal ten šok, který tolik ochromil hrdiny. Právě díky tomuhle nedokážu hodnotit jinak než jako lepší průměr.
A i když má Robert Harris skvěle propracované kulisy, včetně různých detailů a historických souvislostí, samo vyšetřování často sklouzává k nadbytečným scénám, záměrně obcházejícím ústřední motiv. Navíc mi chyběly výraznější trable při detektivově pátrání, přičemž tady trochu hapruje logika věci – pro totalitní systém není problém někoho odstranit, ale zabránit vyšetřování už ano? Nepříliš uvěřitelné, což ještě podtrhuje absence finální konfrontace. Ovšem zvrat s udáním perfektní, tohle já můžu. Dokonale to charakterizuje zrůdnost diktovaného fanatismu.

kniha: Smrt favorita - Francis, Dick
trudoš | **** | před 108 dny

Dick Francis je přímočarým spisovatelem, který nedělá zbytečné obstrukce se zápletkou, přičemž postava Alana Yorka je sympatickým prototypem světáka, co před ničím neustoupí. Napínavý děj se řítí kupředu působivou setrvačností, neškobrtá u osobních problémů, neodbočuje k vedlejším liniím. Zkrátka čistá práce s jasným záměrem a špetkou romantiky, jejíž kouzlo je ještě podbarveno dokonalým zachycením 60. let minulého století. Ty přitom zaregistrujete spíš mimoděk, když si uvědomíte absenci technických výdobytků. Text jako takový ovšem ani slovíčkem nepůsobí archaicky, což mu slouží po všech stránkách ke cti, vzhledem k tomu, že už má za sebou málem šest desetiletí. A přestože se v základu jedná o detektivku z dostihového prostředí, samotné závody jsou pouze neobvyklým zpestřením příběhu, než že by na nich všechno stálo. Autor navíc dokáže o koních a dostizích psát natolik zajímavě, že to strhne i naprostého laika (jako jsem třeba já), pro něhož jsou všichni lichokopytníci na jedno brdo.

kniha: Zavřená kniha - Adair, Gilbert
Jana677 | *** | před 109 dny

Některé anotace jsou vážně mor, skuteční zabijáci představivosti, dedukce a samostatného myšlení. Pokud někdo není schopen sesmolit k dílu upoutávku, aniž by hned na obálce vyzvracel vše podstatné z obsahu, měl by se podobné práci vyhýbat a nekur… neprostituovat čtenářům zážitek. Takže vřele neděkuji Mladé frontě za české vydání „Zavřené knihy“ z roku 2007, které už po prvním pohledu pod název neponechává ani špetku nejistoty ohledně průběhu děje. To se může spisovatel marně snažit třeba do zblbnutí, aby přicházela více či méně překvapivá odhalení a atmosféra postupně houstla, požadovaný efekt se nedostaví.
Přirovnání Gilberta Adaira k Stephenu Kingovi je prostý reklamní trik, možná i záměr britského autora. Hlavní postava je spisovatel, po autonehodě odkázaný na pomoc druhých a jmenuje se Paul (vzpomínáte na Paula Sheldona v „Misery“?) Tím však podobnost končí. V „Zavřené knize“ se formou dialogů nemnoha osob rozehrává komorní psychologické drama, postrádající rafinovanost. Do značné míry to může být „zásluha“ anotace, bohužel mi příběh neposkytl žádný moment, kdy bych si řekla “tak to mě nenapadlo.“ Charaktery si neoblíbíte; jeden je sebestředný, samolibý fouňa, druhý úlisný had. V pořádku, dělat z nich sympaťáky nebyl záměr. Věrohodnost poněkud podkopává chování Paula: můžu uvěřit tomu, že se po ztrátě zraku odstřihnul od osobního kontaktu s lidmi (až na nezbytnou hospodyni), ale rezignovat také na telefon, rádio, rozhlas, televizi, zkrátka jakékoliv informace… pochybuji. Co by slepec v domě na samotě celé ty roky dělal, dřepěl v tichu a srkal čaj o páté? A s jeho historií neměl vůbec nárok být ve finále překvapený. Ani já jsem nebyla.
Kvalitě knihy kdovíjak nesvědčí úryvky z Paulova chystaného románu, vyznačující se přemírou kostrbatého pidlofilozofování a minimem zajímavých úvah. Přičemž nepotěší, pokud si to jednou přečtete přerušovaně při diktování a vzápětí najatý pomocník John vše zopakuje v souvislém bloku, jelikož Adair čtenáře zjevně považuje za prosťáčky, kteří napoprvé nemohli plně pochopit a docenit hloubku jeho génia.
Z daného tématu se dalo vytěžit víc a lépe, tři hvězdy jsou přiměřené. Nic to však nemění na faktu, že české vydání z roku 2007 podkopalo autorovo úsilí hned ze startu, 3× fuj necitlivé redakci.

kniha: Řezníkův chlapec - Perry, Thomas
trudoš | ****1/2 | před 109 dny

„Budova federálního úřadu byla pozůstatkem z doby, kdy federální politici rádi připomínali sobě i svým voličům, že je to konec konců přece jen úřad samotné vlády Spojených států. Byla obrovská, se spoustou korintských sloupů, které nic nedržely – nic než veřejnost v patřičné úctě a bázni.“
U nás nepříliš známý Thomas Perry je jedním z těch autorů, jež umějí vyvážit napětí s humorem. Pravda, dosti černým humorem, ale ten už k thrillerům tak nějak patří. Perryho talent přitom spočívá v chytlavé stylistice, okořeněné notnou dávkou ironie. V Řezníkově chlapci rozehrává zabijáckou anabázi, kdy první půlku sledujeme děj z pohledu policejní analytičky, snažící se zorientovat v sérii nájemných vražd a špinavého byznysu. Druhá část pak nabízí rozuzlení, protože průvodcem událostí je tentokrát inkriminovaný zabiják. Ten dle očekávání kličkuje v dosti nezáviděníhodné situaci, z níž mu nezbývá, než se pěkně postaru prostřílet. Je to vtipné, cynické a jednoduché – v mém případě ideální kombinace.

kniha: Diabol v zrkadle - Červenák, Juraj
trudoš | **** | před 111 dny

Protentokrát musí hrdinové namísto mordu prošetřit protihabsburské aktivity, hrozící atentátem na nejmocnější hlavy monarchie. Nutno podotknout, že se změnou koncepce se Juraj Červenák vypořádal s horkokrevností sobě vlastní, takže dějová linie je tvořena jedinou nepolevující štvanicí. Proto žádné hrátky, je-li vrahem zahradník, nebo univerzální dědic, či který úlomek čepele patří k jaké dýce, ale pěkně přímočará honba za atentátníky. Má to nevýhodu pouze v tom, že příběh je tak oproštěn od koření mystiky, jak tomu bylo v předchozích dílech, a díky tomu je maličko lineární. Thriller je to po všech stránkách parádní, jen je v některých momentech znát, že zádrhely jsou tu čistě proto, aby bylo co vyprávět na dalších stránkách.
Po historické stránce jsou ovšem povedené tahanice mezi protestanty a katolíky, osvětlující, že Bartolomějská noc nebyla ojedinělým incidentem svého druhu a že rozpory v církvi dokázali za dobu své existence přivést mnoho lidí do hrobu těmi nejnelidštějšími způsoby.

Tahle knížka převážně popisuje lov na policisty z města Victory, kteří jsou vražděni spolu s náhodnými svědky, nebo rodinnými příslušníky a není to nic jiného než neředěný masakr, žádné čtení pro romantické citlivé duše. Příběh je skvěle proložen drsnými hláškami a vtipy, kterými se častují policajti mezi sebou, nebo když provádí výslech podezřelého se kterým se opravdu nemažou. Špinavý kšefty na North Ganson Street můžu bez výčitek zařadit mezi nejlepší knihy, které jsem v poslední době četl.

Berlínská past, i přes svou nespornou temnou atmosféru a poměrně rozporuplné postavy, paradoxně postrádá jakýkoliv prvek napětí. Je tu padouch, co vlastně ani moc zločinec není, vzhledem k tomu, že jeho motivace jsou vesměs lidské. A pak je tu dobou kovaný nácek, který mu má být v patách, ale víc než nějaké pronásledování řeší vlastní problémy. Nemluvě o faktu, že veškeré aktivnější vyšetřování mu kazí spojenci, co za humny vystrkují flintičky. Spíš mi to celé přišlo jako románová obžaloba fašismu (či totalismu, vyberte si), do které se autoři pokusili namotnovat detektivku, ale jen proto, aby měl děj kam směřovat a v závěru se mohli aktéři sejít a konfrontovat. Jenže v rámci německého šáhnutí do svědomí román vlastně nic nového nepřináší. Co se mi ovšem líbilo, byl morálně nejednoznačný a dosti realistický konec, jež přitom nijak nepřikrášluje charaktery jednotlivých hrdinů. Zklamal mě naopak nevyužitý potenciál zápletky, protože těch tři sta šedesát stran šlo uhrát o dost zajímavěji.

kniha: Studie v kouzelné - Kurland, Michael
trudoš | ***** | před 115 dny

„Je smutné, že kriminalita v současné Evropě postrádá představivost. Neexistují žádné zločiny, které by zvídavému intelektu umožnily dále se zdokonalovat. Je tu jen nekonečná řada malicherných problémů.“
Když lord Darcy vyřkl svá posměšná slova o evropském zločinu, netušil, že už pro něj spravedlnost chystá nový případ, a to rovnou v Novém světě, kde anglo-francouzské impérium uzavírá mírovou dohodu s Aztéckou říší. A vražda u toho nesmí chybět.
Michael Kurland nápaditě rozšiřuje kánon Randalla Garretta o jeden celý kontinent, přičemž charakter vyprávění zůstává po všech stránkách stejný. Lehce archaický a přitom noblesní, spoléhajíc především na kouzlo staré anglické detektivky, okořeněné důvtipem striktně pragmatické magie. Špetka humoru navíc i exotické prostředí pak dodávají vyprávění neodolatelný lesk. A přestože by název mohl evokovat recyklaci světově úspěšnějšího díla, opak by nemohl být větší pravdou. V tomhle ohledu jde čistě jen o slovní hříčku, uvozující všechny romány cyklu.

kniha: Přirozené příčiny - Oswald, James
trudoš | *** | před 116 dny

Docela fajn okultní detektivka. V mnohém mi to připomnělo lepší britské kriminální seriály, jež si umí vyhrát nejen s výběrem postav hlavních, ale i vedlejších, díky čemuž perfektně vyniká tamější kolorit. A kdyby si James Oswald ještě trochu líp pohrál se zápletkou, bez problému by se podle mě dokázal probojovat i mezi žánrovou první ligu, za níž aktuálně kope Ben Aaronovitch. O sympatické hrdiny totiž autor rozhodně nouzi nemá, a je vážně zábavné sledovat jejich vyšetřovatelské peripetie, když se musejí potýkat s něčím, co jim hlava nebere. Jen to trvá moc dlouho – zatímco čtenáři je už tajenka známá, detektivové stále tápou, a moc tomu nepomáhá ani překombinovaná konstrukce zločinu, která je ale v jádru prostinká. Příliš mnoho dějových linií se tak nuceně cpe do jednoho konkrétního řešení, přičemž to nemá jiného smyslu, než dostát hodnověrnému alibi všem vedlejším odbočkám. Vůbec přitom nekritizuji hororový motiv, ten pro mě byl spíš příjemným zpestřením jinak rutinního řemesla.

kniha: Kráter - Preston, Douglas J.
trudoš | ***1/2 | před 118 dny

Motiv obřího asteroidu ohrožujícího život na Zemi, byl zpracován už mnohokrát. Douglas Preston však k tématu nepřistupuje klasickým stylem katastrofického románu, ale pustil se rovnou do sci-fi pracující s tématem mimozemských civilizací. Jeho kombinace moderního thrilleru, kde různé dějové linie postupně odhalují netušenou hrozbu, s dějovou osnovou jak ze Zlatého věku science fiction, může připadat čtenářům naivní, ovšem beze zbytku splňuje svůj účel oddechového čtiva.
Přestože autora považuji za jednoho z králů brakové dobrodružky, musím přiznat, že tentokrát měl slabší chvilku. Nejde ani o styl vyprávění či zápletku samotnou, ty se drží v jeho standardech, a čtenáře rozhodně nezklamou. Jen ten závěr, ve kterém člověk čeká velkolepé finále, se příliš nepovedl. Už přibližně na třísté straně paranoidně tušíte, že spisovatel nemá šanci román solidně zakončit, přesto doufáte. Marně. Kráter je tak krásný příklad toho, jak se věci bez pečlivého plánování mohou tvůrci lehce vymknout z rukou.

kniha: Útěk - May, Peter
trudoš | *** | před 120 dny

Psychologický román s otřepanou zápletkou, který by mě i bavil, nebýt všeho toho moralizování. Každopádně o detektivku jde minimálně, snad jen v tom, že se na začátku stane vražda a na konci je odhalen viník. To, co je mezi tím, není vyšetřování, ale klasický roadtrip, jenž se nápaditosti zbavuje tím, že konec je čtenáři víceméně znám od prvních stran. Jistě, pár nejasností tam je, ovšem Peter May je v tomhle ohledu dost průhledný, takže jakmile se hrdinové dostanou do Londýna, člověk snadno odhadne, jakým směrem se jednotlivé tragédie budou odvíjet.
Co mě však dost otravovalo, bylo autorovo věčné rozumbradování o vztazích v rodině. Miluji rady od postav, které se po padesáti letech začnou starat, proč je jejich rodina taková a maková. Jako kdyby ji v důsledku nevytvářeli oni sami. Oproti tomu vzpomínání na mládí plné muzicírování a snů je báječné. Sice se v některých bodech dost podobá tomu, co bylo odehráno už v Šachových figurkách, ale co, ta atmosféra rebelského rocku za to stála.

kniha: Krev a hromobití - Collins, Max Allan
trudoš | *** | před 121 dny

Ačkoli se další z románových dobrodružství Nathana Hellera vyznačuje stylovým názvem Krev a hromobití, jde o stále tu stejnou písničku. Jinak řečeno, zápletka pro povídku je roztáhnutá na román, čímž ztrácí akce na údernosti, přičemž finální pointu čtenář tuší od prvního okamžiku. Ani té detektivky jsem se moc nedočkal, až v úplném závěru, a ta je tam stejně jen tak pro formu. Ovšem jako dobové zachycení atmosféry výborné, pakliže vás tedy zajímá politický a společenský život Ameriky 30. let minulého století. Snad jen, že ve výrazech a chování zůstal Max Allan Collins dost v současnosti.
Nejvíc mě ale mrzel závěr, který staví hrdinu do situace, ve které se ocitl už několikrát předtím – má pachatele, ale nemůže mu nic dokázat. Nuda. Až jsem opětovně začal dumat nad otázkou, proč jsem vlastně knihu otevřel? Pravda je taková, že kvůli obálce a žánru drsné školy. To první se zcela minulo s obsahem a to druhé zůstalo tak nějak na půl cesty.

PS: Univerzita Jiřího Washingtona vskutku zaskočila.

kniha: Vražda za oponou - Fowler, Christopher
Jana677 | **** | před 123 dny

„Přilepil mi nábytek k podlaze, dal mi do kufříku blechy, načůral mi do dešťoměru, nechal mi přebrousit klíče, takže pasovaly jen do zámku dámských záchodků, vyměnil mi rybičky v akváriu za piraně. Pamatuješ na tu tropickou kytku, ze které se nám všem dělalo špatně? Vypadla z ní tarantule a kousla mou ženu. Měl velice zvláštní smysl pro humor. Myslím, že mi bude chybět.“

Potřebujete něco víc k definici šéfa Jednotky pro vyšetřování neobvyklých zločinů Arthura Bryanta? Nahlédněme do jeho vlastních poznámek: „Bryant, Arthur – projevy nevole vůči konstáblům, závislost na ilegálních drogách, necitlivost, hrubost, nepoužitelnost pro opačné pohlaví, špatný vkus v oblékání, přirovnání k želvě, problémy při zacházení s technikou, možnost záměny z psychiatrickými pacienty, preference dřevořezby před pohlavním stykem, nelichotivý popis.“ A co napsal ke svému nadřízenému? „Davenport, Farley – vysoce nelichotivý popis, emocionální zácpa.“ Mnohem důležitější je ovšem Bryantův kolega a parťák: „May, John – předvídatelnost jeho schůzek se ženami, zvláštní schopnost dělat dojem na ženy, stoické vlastnosti, problémy s klaustrofobií."

Jak je zřejmé, John není zdaleka tak zajímavý jako Arthur, svým racionálním a pragmatickým přístupem tvoří protiváhu k Bryantovu atypickému způsobu vyšetřování (a života vůbec). Takřka dokonalý pár. Musím však připustit, že mě Mayův první případ v jistých ohledech nepotěšil. Coby devatenáctiletý kluk se choval příliš sebejistě, zkušeně, od prvního dne v práci vystupoval naprosto suverénně a vůbec ničím nepřipomínal tápajícího nováčka. Bylo to pro mě rušivé a nevěrohodné. Mohu vzít v potaz válečnou dobu, co přetaví chlapce v muže, nicméně těžko z nich také na fleku udělá špičkové detektivy. Další mínus je čistě subjektivní: osobně nemám v oblibě tématiku týkající se divadel, filmů, koncertů, celé to zákulisí pro mě z neznámých důvodů postrádá atraktivitu. Nemít půjčený z knihovny druhý díl, titul s názvem „Vražda za oponou“ by neskončil v mém Kindlu. Což by byla škoda.
Četba této knihy mě přiměla vzpomínat na mé prarodiče. Děda se narodil ve stejném roce jako Bryant, babička byla Mayův ročník, to je ovšem vedlejší. Spíše mi jde o stylistiku a celkovou náladu románu. Děda byl velký pracant, měl úžasný smysl pro humor, myslelo mu to nesmírně prakticky, měl vášeň pro křížovky, soutěže a šachy. Sledovat přeskakující nit babiččina hovoru bylo obtížné, ještě méně srozumitelné pro mě bylo její pojetí víry, v domácnosti a zvláště v kuchyni však byla nepřekonatelný mistr. Veškerá trápení nosili ukrytá hluboko v sobě, nepouštěli je na povrch. A tak na mě působila i „Vražda za oponou“: navzdory krvavým scénám a válečné době plná suchého anglického humoru, se zápletkou i dialogy někdy matoucím způsobem těkajícími, roztomilá neohrabanost smísená s šarmem, úlety snílka (spíše nerda) doplňované střízlivým rozumem, intelektuální výzva servírovaná s nevtíravě dorážejícími emocemi.
Tato lehounce paranormální detektivka má své nepopiratelné kouzlo, jakkoliv se mi zpočátku nečetla úplně hladce. Dám si krátkou žánrovou pauzu a zvědavě skočím do „Podzemních proudů“. Mimochodem, český název je zoufale banální (v originále Full Dark House) a navíc chybný v jednotném čísle, v divadle Palace nebyla o nešťastné „náhody“ nouze.

kniha: Power Play - Nátlaková hra - Finder, Joseph
trudoš | ****1/2 | před 123 dny

Precizní thriller, jenž zaujme od prvních stran, přestože Joseph Finder patří mezi ty autory, kteří vyprávění začínají zeširoka. Ale i když ústřední zvrat přijde ke slovu až po straně sto šedesát, nedá se říct, že by ta omáčka kolem byla nezajímavá. Spisovatel fundovaně zasvěcuje do prostředí vrcholového managementu letecké společnosti, aniž by přitom nudil suchým výčtem dat nebo lacinými postřehy o přelévání peněz. Působí přirozeně, realisticky a člověk se i něco dozví ze zákulisí výroby letadel.
Jakmile pak přejde zápletka k hlavnímu motivu, jde už všechno ráz na ráz. Padouši ohrožují nevinné a hrdina je jediný, kdo s tím může něco dělat. Loupežné přepadení se tak rychle mění v boj o život, který nedá čtenáři vydechnout do úplného finále. Přímočarý vývoj událostí sice trochu postrádá odstíny šedi, tady se však ta černobílost k charakteru románu zkrátka hodí. Jednoduchost je přitom vyvážena akční gradací, jíž umocňují krátké kapitoly. Víc takových knih a Lee Child se může jít klouzat.

kniha: Říkají mi Lars - Gris, Daniel
| nehodnoceno | před 124 dny

Jak řekl autor (Daniel Gris) v rozhovoru na FantasyPlanet: „Kniha Říkají mi Lars je tak dobrá, že jakýkoliv pokus o její vylepšení by byl jen naprosto zjevným krokem zpátky“. Já říkám: „Tak se na to podíváme“.

1. Hned na úvod si autor trošíčku podtrhl stoličku tím, že text zahájil závěrečnou scénou. To je jeden z autorských postupů: autor nastíní fatální situaci a zbytek knihy popisuje, jak se k ní dospělo. Daniel Gris ale v úvodu prozradil až přespříliš. Jak jsem četl dál a dál, porovnával jsem události s prvotními informacemi a záhady pro mě nebyly žádnými záhadami … a jen jsem tiše žasl, jak hlavní hrdina důvěřivě strká nohu do pasti na medvěda. Obrazně řečeno, samozřejmě.

2 U tohoto žánru bývá zvykem, že autor píše knihu s mapou města položenou vedle klávesnice. Hrdina se nepřesunuje z bodu A do bodu B, ale z Klárova na Spořilov, nebo, pokud bych vzal jiné město, z Palačáku do Rožnova. Samotné město se pak stává dalším aktérem, které hraje s sebou a knize to dodá na realističnosti. V téhle knize je to ale jinak. Ten, kterému říkají Lars, se přesunuje z „centra“ na „periférii“, dá si desetikilometrový běh kolem „řeky“, vyjede z města po „výpadovce“. Vše je záměrně nekonkrétní. On to zmínil i autor v rozhovoru na Sardenu: „Larsův příběh je přenositelný kamkoli si budete přát. Místa, jména osob, to všechno je univerzální.“

3 Kniha je prezentována jako „Řízná krimi z Prahy“, ale o Prahu se nejedná ani náhodou. Vlastně jsem si ani nevšiml, že by byla Praha zmíněna v textu. Děj je posouván zásadně jen tím, že se všichni aktéři navzájem znají – osobně, nebo přes jednoho prostředníka, nebo od vidění (a od slyšení). To odpovídá (krajskému?) městu o jednom stu až dvou stech tisících obyvatelích. V takových městech je to přesně takhle.

4. Bývá dobrým zvykem, že se autor poučí u lidí z branže. Na Rychlopalbě je znát, že Štěpán Kopřiva natankoval tuny informací od isidera z policejní sféry. Michal Viewegh v Případu nevěrné Kláry děkuje majiteli soukromé detektivní agentury, který mu poskytl rozsáhlé konzultace. Klára Smolíková, spoluautorka Mrtvé šelmy, zná všechny policajty města Tábor osobně. Použité informace pak dodávají textu na věrohodnosti. V Případu nevěrné Kláry jsme se například dozvěděli, že činnost, kterou Lars zvládá levou zadní jako jedinec (sledování osob), musejí v reálu provádět dva lidé a standardem jsou dva dvoučlenné týmy. Z Rychlopalby víme, jak to chodí u policie a z Mrtvé šelmy jsme se dozvěděli, jak to probíhá, když si vás policie vezme do hledáčku. Pochybuji však o tom, že by Daniel Gris absolvoval jinou průpravu než sledování noirů s Humprey Bogartem. Při zmínce o „plavání s rybami“ jsem si vzpomněl na Kmotra… Kdyby byla knížka Říkají mi Lars očištěna od všeho digitálního, což by šlo dost snadno  – a kdyby byla Metallica nahrazena jazzem, klidně by mohla být vydávána za dílo napsané Dashielem Hammetem nebo některým z jeho dobových epigonů. Máme zde postavy, které standardizovala hard-boiled school (femme fatale, kupříkladu), standardizované literární postupy (ich-forma, samomluva, hlášky), standardizované situace. Lars až do konce tvrdošíjné setrvává v pozici osamělého vlka. Kdyby ve fázi, kdy se jeden průser vrší na druhý, prostě zašel na policii, vše by se okamžitě vyřešilo.

5 Je pro mě ohromným překvapením, že knížka, která se tváří jako ze současné Prahy, může být takhle „out of reality“. Jsem velice zvědavý, jestli bude mít úspěch … což se pozná podle toho, že se na trhu objeví pokračování.

kniha: Ostřejší než hadí zub - Green, Simon R.
trudoš | **1/2 | před 124 dny

Přestože Noční stranu rozjel autor jako sérii okultních detektivek, tentokrát se na nějaké vyšetřování vykašlal, a celou knihu věnoval zakončení konfliktu tvořenému návratem Lilith, matky Johna Taylora, a boje o budoucnost Noční strany i světa samotného. Což by bylo fajn, kdyby se ovšem dělo něco jiného, než že hlavní hrdina sebere partičku podivínů, přijde k někomu pro radu, zjistí, že za všechno může on, a tak sestaví jinou partičku podivínů, se kterou vyrazí tentokrát někam jinam. Mezitím se válčí všemi dostupnými prostředky a umírají při tom postavy, u kterých to člověk vskutku nečekal. Ve finále je tak šesté dobrodružství z Noční strany šíleně stereotypní a často i nelogické, ale co, hlavně že se něco děje.
Simon R. Green píše se stále stejnými chybami – hodně vkládá do popisů podivuhodna, opakuje se ve vtipech, porušuje vlastní pravidla a nedokáže odolat schematickým zápletkám. I tak mě jeho knihy baví, a s radostí otevřu zase další. Takhle to u provinilých slastí prostě chodí.

kniha: Temná komora - Moore, Jonathan
trudoš | *** | před 126 dny

Temná komora není špatná, jen mi přijde, že si Jonathan Moore předně vymyslel závěr a historii inkriminovaného zločinu, a pak k tomu teprve narouboval zápletku. Díky tomu funguje nejlépe až závěrečná třetina, kde souvislosti konečně začnou nabývat na logice. Vše předtím, jako by autor vymýšlel za pochodu, třeba koho a jak do vyšetřování zainteresovat, aby vše dospělo k dopředu vymyšlenému konci. Většina vyprávění se tak vleče, přestože ústřední motiv přijde na přetřes hned na prvních stránkách. Následuje dlouhé seznamování s protagonisty, kterých je zbytečně moc, a skládání událostí k sobě, přičemž čtenář musí zatnout zuby, aby se nevysmál absurditě časových náhod. Dlužno podotknout, že zbytečně, protože všechno co se zdá být přitažené za vlasy, tvůrce poměrně rozumně vysvětlí. Ač to trochu skřípe, funguje to na té konvi.
Ve zjednodušené verzi se dá říct, že první polovinu jsem měl chuť knihu odložit, ale jakmile se začalo rozpracovávat pozadí historie, najednou mě to docela chytlo.

kniha: Smrt má vůni inkoustu - Křížek, Vilém
| *** | před 127 dny

Na tuhle knížku jsem byl velice zvědavý, úvodní „legenda“ k ní mi totiž připadá úžasná. Cituji z rozhovoru s autorem: „inspiroval jsem se útržky zážitků, které jsem v dětství slýchal od dědečka“. Když si to tedy spočítáme: román se odehrává v roce 1912, když bylo „dědečkovi“ cca 30 let. Narodil se tedy v roce cca 1882. Autor je (údajně)ročník 1971, věkový rozdíl je tedy (plus mínus) devadesát let. Autor v dětství slýchával dědečkovy vzpomínky, týkající se Eliáše Slattera, detektiva s extra citlivým nosem. Řečeno v číslech: osmadevadesátiletý stařeček v roce (dejme tomu) 1980 vypráví, devítíletý vnuk naslouchá – a O 35 let později tomu začne dávat podobu románu. Jak říkám: úžasná historka. Nepravděpodobná, ovšem nikoliv nutně nepravdivá.

Ke knížce: na textu je vidět, že autor už má něco odepsáno, ale větší celek mu dělá potíže. Děj není plynulý, ale probíhá v jakýchsi „sekvencích“. Na konci každé „sekvence“ jakoby autorovi došel dech i invence, chvíli přešlapuje na místě, ale pomocí „deus-ex-machina-šťouchance“ to zase rozpohybuje dál. Takovéto „sekvence“ jsou tam tři nebo čtyři.

K detektivkářské stránce: autor nakukuje do hlav všem možným aktérům a vypráví příběh z jejich pohledu (v er-formě, aby nedošlo k mýlce). Zároveň pečlivě filtruje informace, které sdělí čtenáři Závěrečné odhalení je šokézní jen díky tomu, že bylo porušeno pravidlo „Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned odhalí také čtenáři“ (Desatero pátera Knoxe)… A ono úvodní „tajemství záhadného manžela“ bylo tak průhledné, že jsem ho odhalil takřka okamžitě.

Na druhou stranu: knížka má osobité kouzlo a je v ní dobře vykreslená dobová atmosféra, tedy Rakousko v časech těsně před první světovou válkou.

Poznámka: detektiv s hypertrofovaným čuchometrem není zase tak žhavá novinka. Jedním z předchůdců byl Čichač E. Fikera a v našich časech onen týpek z ukrajinského detektivního seriálu Vůně zločinu

kniha: Případ baskervillského psa - Souček, Ludvík
trudoš | ***1/2 | před 127 dny

Závěrečný příběh Martina Anděla nesoucí název Případ baskervillského psa byl pro mě z celé série největším zklamáním. Ačkoli stylistika Ludvíka Součka je prakticky na vrcholu, kdy gradace neztrácí dech ani na sekundu, obsahově jde o obrovský mišmaš. První třetina se ještě drží při zemi a je nejzajímavější, protože v ní autor odhaluje podivuhodné souvislosti kolem slavného díla Arthura Conana Doyla. Tady si vyprávění drží i strukturu prvních povídek a většinu obsahu tvoří dopis adresovaný právě hrdinovi, plus následné konzultace s redaktorem Karlíčkem. Pak však Martin Anděl zcela ustoupí do pozadí a, podobně jako v Jantarové komnatě, se rozjíždí kolotoč dobrodružných událostí, které jeho přítel zažívá na cestě za „místem činu“. A že se Souček rozhodně nedrží zpátky, dokonce i na mimozemšťany dojde. Fantasmagorie je to úchvatná, ale pro mě zcela postrádající původní kouzlo nápadité detektivky. Možná jsem se k tomu ale měl dostat jako daleko mladší osůbka, a vnímal bych to úplně jinak.

kniha: Vtáčkar - Boško, Marek
trudoš | ** | před 128 dny

Ačkoli jde o dobrodružný román, má Vtáčkar pekelně dlouhý začátek. Celá jedna třetina je věnována nástinu zápletky, což je o to vtipnější, když se vzápětí ukáže, že to všechno byla plichta a půjde vlastně o něco jiného. Asi nějaká finta na druhou. Poslední třetina pak připomíná přebíjenou, kdy jeden zajme druhého, toho osvobodí třetí, třetího sesadí čtvrtý a čtvrtému dá na frak první a tak dále, dokud není konec. A i když oceňuji snahy o chlapácký humor, spíš než partičku americanos v brazilské džungli mi hrdinové připomínali slovenské studenty na tahu noční Prahou. Ostatně všude kde Marek Boško dokáže být věrný v popisech, žalostně selhává při práci s postavami. Motivace, charaktery, jednání – nic z toho na mě ani na sekundu nezafungovalo. A to nemluvím o koncepci zápletky jako takové. Přestože kulisy oplývají exotickými detaily a přírodními zajímavostmi, ty jsou jen okrasným doplňkem zmatenému ději, jehož logika se při zpětném pohledu rozpadá rychleji, než hrad z písku za přílivu.

kniha: Láska může být osudná - Chase, James Hadley
trudoš | ***1/2 | před 129 dny

James Hadley Chase umí bezesporu spřádat napínavé příběhy, které hned při startu nasazují ostré tempo a provázejí ústředního protagonistu od jedné svízelné situace ke druhé. V tomto románu však zápletka naráží na jeden drobný problém, a to je roztříštěnost hrdinova životního osudu. Nesnáze se mu sice lepí na paty prakticky od prvního okamžiku, jenže jakmile se začnou odhalovat souvislosti, ukáže se, že vlastně žádné nejsou. Jeho femme fatale má pouze ten význam, aby z něj udělala alkoholika, fotografie z napadení dvojice černochů jen uvádějí vyprávění, a když už konečně autor přejde k tomu podstatnému, tedy odhalení špionážní kolaborace, ukazuje se, že vše, co se doposud odehrálo, nemělo jiného významu než obrousit charakter hlavní postavy. Osobně bych uvítal, kdyby se spisovatel držel jednoho motivu, kdy postavy a události mají svou konkrétní roli a netvoří maximálně atraktivní komparz v pozadí. Na druhou stranu ovšem nemohu popřít, že to jako celek má zádumčivě strhující kouzlo.

kniha: Kruté stroje - Nečas, Ondřej S.
trudoš | ***** | před 130 dny

„Já si prostě myslím, že nikdo, kdo má místo hlavy buldozer, nemůže bejt úplně špatnej…“
Netradiční seskupení paranormálních vyšetřovatelů chránící svět před apokalypsou a sebou samými dostává za úkol prošetřit několik záhadných úmrtí. Podle všeho v nich totiž mají prsty démonické síly. Jenže šéf všech pražských pekelníků žádnou podobnou akci neschválil, takže zůstává otázkou, kdo za tím vším vlastně stojí. A s jakým cílem.
Sérii Kladivo na čaroděje sice vytvořil Jiří Pavlovský, ale už od počátku kolem sebe soustředil tým autorů, kterým plánoval celý cyklus propůjčit na hraní. Přičemž jako první se otěží chopil Ondřej S. Nečas a dlužno podotknout, že nijak nesnížil vysoce nastavenou laťku. Jeho humor sice nejde tak sadisticky po krku, nedá se však říct, že by nedokázal rozesmát uštěpačnými poznámkami a pobavit lehce patologickými vztahy mezi hrdiny. Navíc zvládl dějovou osu udržet v ryze detektivní rovině, aniž by při tom slepě kopíroval předchozí dvě knihy. Za mě spokojenost maximální.

kniha: Tvrďáci - Falco, Ed
trudoš | **1/2 | před 131 dny

Těch čtyři sta stran je zkrátka moc, na to, s jak jednoduchou zápletkou román vlastně pracuje. A Ed Falco není Mario Puzo, což se podepisuje především na jalových dialozích a ději, který se potácí odněkud nikam. Postavy obyčejné, gradace nulová, stylistika fádní. V důsledku provedení připomíná televizní inscenaci, v níž se hodně, ale skutečně hodně, mluví, a občas se někomu stane něco moc ošklivého. To, že je pak finále završeno stylovým masakrem, už dneska překvapí asi jen málokoho. K dobru ovšem autorovi musím přiznat autentické kulisy, jež jsou dotvářeny faktografickou posloupností významných událostí v pozadí příběhu. Člověk si tak udělá pěknou představu o zločineckém podsvětí v New Yorku roku 1931. Na druhou stranu, neustálé ujišťování o tom, kdo je jak velký tvrďák ve mně neustále evokovalo dojem, že čtu nepovedenou podpultovou erotiku. Celkově tedy zklamání, hlavně kvůli promarněnému potenciálu. Protože tuhle tématiku uchopit moderně lze – Dennis Lehane je toho zářným příkladem.

kniha: Mimo podezření - Grippando, James
trudoš | ***1/2 | před 132 dny

Co mě naprosto odzbrojilo, byl ústřední motiv oficiální žaloby vůči člověku, který nezemřel, jak bylo úřady naplánováno. Naneštěstí zápletka, kterou James Grippando kolem případu pak rozehraje, celý ten vtip tak nějak zahluší a brzy se sklouzne do obligátního prchání před falešným obviněním z vraždy. Zároveň autorovi příliš nefunguje hrdinův protivník, přestože jeho nástup na scénu je víc než působivý. Jenže celá ta věc s mafií nakonec skončí u nahánění vlastního ocasu, kdy jednání padouchů zákonitě nemůže vést k jinému výsledku než k jejich odhalení. Ostatně, závěr sám je zbytečně překombinovaný, protože jedno šokující odhalení přebíjí druhé. A aby toho nebylo málo, Jack Swyteck se navíc ukazuje jako nezralý trumbera, kterému přešlapy v osobním životě dojdou vždy až v okamžiku, kdy se s nimi už nedá nic dělat. Samotné vyšetřování je tak spíše povrchní záležitostí. Ono je ovšem znát, že pevný v kramflecích je Grippando více v soudní síni, než mimo ni, takže se vlastně není čemu divit.

kniha: Dvě pravdy a lež - Shepard, Sara
trudoš | **1/2 | před 133 dny

Zase slabší než předchozí díl, především kvůli průhledné zápletce – podezření opět padne na jednoho z aktérů dramatu a na konci se ukáže, že bylo milné. Překvapení. Omlouvám se za případný spoiler, ale nevěřím, že by tahle informace někoho zaskočila, protože tohle už tu bylo v první i druhé knize. A vzhledem k tomu, že do konce zbývají ještě tři svazky, asi si tenhle kolotoč ještě párkrát zopakujeme. Jen doufám, že budoucí události přinesou do celkové záhady konečně víc světla, poněvadž tady jsem se dedukčního osvícení rozhodně nedočkal. Vůbec mi to celé přišlo jako zbytečné mletí pusou naprázdno, bez přísunu nových stop, zjištění, či alespoň neznámých souvislostí. K pár odhalením sice dojde, ale ta nemají jiného účelu než do hry vrátit staré podezřelé, což už je maličko trapné. Ale proti gustu… Uvidíme, co přinese čtyřka, jelikož když už nic jiného, překlenula se pomyslná polovina, a tak bychom se mohli dočkat i nějakých zásadnějších zvratů. A třeba duch Sutton bude konečně co k čemu.

kniha: Není úniku - Adams, Taylor
trudoš | ****1/2 | před 137 dny

„Pokud nestojí za to zemřít kvůli záchraně sedmileté holky před nebezpečnými únosci, tak potom kvůli čemu?“
Není tajemstvím, že mám slabost pro jednoduché zápletky, obzvláště pak pro ty, které z jednoduchosti těží maximum. A právě to Taylor Adams ve svém thrilleru dělá. Jeho Není úniku je takovou Smrtonosnou pastí, kdyby Bruce Willis vážil o polovinu méně, neměl akční průpravu a byl holka, přičemž dějištěm není mrakodrap, letiště ani elektrárna, ale dálniční odpočívadlo sněhovou bouří odříznuté od světa. Neříkám, že je to dokonalé, pár detailů bych rozhodně vytknout dokázal. Jako třeba, že s nezničitelností hrdinky to spisovatel chvílemi až přehání, nebo že příliš mnoho zvratů podkopává gradaci příběhu. Jako celek mu to ovšem šlape jedna báseň, o tom žádná.
V medailonku na záložce je poznámka, že autor při psaní dodržuje pevný režim a přesně takhle na mě jeho kniha působí – precizní v řemesle, nedokonalá v osobitém kouzlu. Ale bavilo mě to ohromně, už jen pro to jasné morální poselství.

kniha: Neplakej - Kubica, Mary
Jana677 | ***1/2 | před 138 dny

Autorka je zřejmě vyznavačkou stylu „uspi a udeř“, obrnila jsem se proto trpělivostí, nechala se ukolébat pomalým rytmem a čekala, kdy mě Mary Kubica probere pořádným direktem. Kniha se odehrává ve dvou liniích: v první Quinn, povrchní husička bez ambicí, po prohýřené noci postrádá svou spolubydlící. Ve druhé je Alexův monotónní život v malém městě rozvířen zjevením tajemné mladé ženy. Střídavě sledujeme Quinnino poněkud chaotické pátrání, stejně jako Alexovy kroky, řízené spíše Amorovým šípem, než logikou. Příběh připomínal skládání puzzle; zpočátku jsme měli pouze okraje rámečku, do kterého nám autorka postupně vkládá další dílky. Celkový obraz tedy spatříme až v závěru, ale představu si můžeme udělat podstatně dříve.
Děj v úvodní polovině plyne velmi zvolna, vyloženě líně, je plný pocitů obou vypravěčů a často také zbytečných detailů. Čtenář nepotřebuje znát tvar dlažebních kostek kdesi v americké Horní Dolní, ani značku, barvu a materiál bot, v jakých ženská courá po pláži – vážně by heterosexuální kluk z nuzných poměrů jevil takový zájem o kozačky? Stručnost by neuškodila také v dalších ohledech: když Alex už počtvrté za krátkou dobu zdůrazňuje, že se jistá událost stala před jeho narozením, potřebovala jsem si ulevit nadávkou. Mary Kubica u čtenářů zřejmě předpokládá pokročilé stadium Alzheimerovy choroby. Zrovna tak mi k údajně inteligentnímu mladíkovi nesedí odhady typu „ve vzdálenosti 400 nebo možná 800 metrů“, to je sakra rozpětí. Samozřejmě mohlo jít o překladatelskou minelu, jaká nejspíš nastala i v situaci, kdy patnáctileté Quinn přebrala staršího kluka jedenáctiletá kamarádka, prý vyšší a silnější. Větší smysl dává, že s dotyčnou od jedenácti let kamarádily. V kontextu s obsahem talíře se nepoužívá výraz „patetický“ a tak dále. Jiné kopance jdou na vrub spisovatelky – Quinn musela mít enormně objemný močový měchýř a záviděníhodné svěrače, jelikož znečištěné WC postřehla až tři dny po pánské návštěvě.
Sympatické byly náhledy do lidských problémů, traumat a trápení, aniž by je autorka bagatelizovala snahou o řešení s pohádkovým happyendem. Narazíme například na nepolepšitelného alkoholika, matku bez mateřských instinktů, agorafobičku čelící následkům dávného rozhodnutí, na milostný vztah bez vášně. Není to špatné čtení, akorát…
Možná jsem se měla přizpůsobit spekulacím Quinn a její hysterii, třeba jsem se měla raději poddat Alexově romantickému snění, já místo toho chladně sledovala indicie a třídila informace. Tím pádem jsem nebyla vystavena žádnému většímu překvapení, očekávaný direkt nepřišel, maximálně lehké plácnutí. Vyústění dopadlo jakž-takž podle mých představ, jen náhle překotný a polopatický styl na posledních stránkách nepotěšil. Mám raději spisovatele, co neuspěchají finále, pracují s náznaky a nechají čtenáře o věcech popřemýšlet. A bez nadbytečných vsuvek z růžové knihovny. 65%

kniha: Andělský let - Connelly, Michael
Lmslaver | ***** | před 139 dny

Případ Andělský let jsem nedávno viděl zpracovaný ve čtvrté sérii seriálu Bosch, a tak jsem měl trochu obavu, jestli mě bude bavit číst detektivku, jejíž pointu znám. Mé obavy byly liché, bavilo mě to. Hodně bavilo. Connelly mě po pár stránkách opět připoutal ke knize a odstartoval ďábelský (Andělský) let tři sta šedesáti stranami příběhu o vyšetřování vraždy právníka, drsných policejních praktikách, rasových protestech, o lidech s konexemi a privilegii nad zákonem. Autor zná způsoby vyšetřování americké policie, ví, jak pracuje soudní mašinérie, a to vše umí autenticky podat čtenáři, aniž by ho nudil. Těším se na další Harryho případ.

kniha: Kotel - Forbes, Colin
trudoš | ** | před 140 dny

Nečekal jsem příliš, ale i tak mě Kotel zaskočil svou podprůměrností. Upovídané, rozvláčné a předvídatelné vyprávění mi přišlo v rámci třinácté knihy ze čtyřiadvaceti svazkové série, jako dost ošklivé překvapení. Přestože Colin Forbes rozehraje atraktivně jednoduchou zápletku, rozmáchne ji na nesmyslných tři sta stran, ve kterých jen přelévá dialogy, aniž by tím chtěl dosáhnout čehokoliv jiného, než zdržovací taktiky. V důsledku jde totiž o jediné – získat důkazy o zkaženosti jednoho zbohatlíka, jenž si začal vyskakovat příliš vysoko. Do toho se začnou objevovat na vlas stejné mrtvoly, do akce se zapojí zabiják, co si říká Účetní a opomenout se nesmí ani katastrofa lokálního rozměru. Když si pak hrdinové hrají s padouchem dostatečně dlouho, konečně dojde k očekávanému střetu a ejhle, problém vyřešen. Škoda, že k tomu dojde až v závěru.
Ze všeho nejvíc mi román připomněl epizodu z osmdesátkového seriálu Nulová šance, jenže v kulisách jak z Austina Powerse. Bohužel bez špetky nadsázky.

kniha: Klub vrahů - Renčín, Pavel
Sirius | ***** | před 141 dny

o volným odpoledni jsem asi tak minutu přemýšlel, jestli mám číst Kouzelnou skříňku pro Gwendy anebo Klub vrahů. Nakonec jsem si vybral Klub vrahů, protože od poslední knížky od Pavla Renčína uplynulo už hodně vody a já byl zvědavý, s čím přišel tentokrát. Měl jsem trochu obavy, protože Vězněná je ve mě nějak zakořeněná pořád a název knížky nesliboval absolutně nic příjemnýho… jenže… jenže… název tak trochu kecá ;) Pavel Renčín má totiž jednu úžasnou vlastnost – umí překvapit. A to hodně. Jasně, pořád je tu velká dávka melancholie a z každý stránky je vidět jeho obrovská láska k Praze (to jak se doslova mazlí s každou větou, aby ji popsal je něco úžasnýho). Taky je tu pár brutálních scén, finále je nervy drásající ale jinak je to příběh s velkým srdcem, kterej je tak strašně netypickej… a navíc vyznává lásku knihám. Vsuvky z Malýho prince během epilogu to tak moc umocňujou… příběh Adama a Diany se vám dostane pod kůži… tuhle knížku prostě není úplně snadný škatulkovat. Musí se číst. Díky za ni.

kniha: Kam se poděla Elizabeth - Healey, Emma
trudoš | *** | před 141 dny

Být to povídka, byl bych spokojenější. Jako román to bezesporu svoje kouzlo má, protože psychologie stařenky, která postupně přichází o paměť, a přesto se obsedantně drží myšlenky na zmizelou kamarádku, je zvládnutá bravurně. Jenže výsledná pointa nepřekvapila, spíš naštvala, jelikož Emma Healeyová od začátku zatajuje některé skutečnosti a ukazuje pouze scény, jež mají čtenáře zmást. Ono celkově po příběhové stránce nic zásadního, větší část vyprávění sklouzává do neustálého opakování toho samého motivu – stará Maud někam přijde, dožaduje se toho a toho, a pak zjistí, že už to dělá po iksté, jen si to nepamatuje. Přičemž linie z minulosti není o moc lepší – jsou dva podezřelí a jeden z nich je vrah, konec. A tak místo toho, aby autorka využila karty k vystavění plnohodnotného příběhu, přešlapuje půlku knihy na místě, a když se konečně rozhoupe k nějaké akci, jde o záležitosti pasivnějšího ražení. Škoda, protože potenciál v tom byl podle mě slušný a nápad je po všech stránkách zajímavý.

kniha: Vždycky je to manžel - Campbell, Michele
trudoš | ***1/2 | před 143 dny

Holky, holky, vy to máte s těma chlapama tak těžký. Musíte po nich uklízet, organizovat jim život, řešit jejich nevěry, a pak se ještě strachovat, zda vás náhodou nechtějí zabít…
Dělám si z toho legraci, ale ono jde zároveň o výstižnou charakteristiku psycho-thrilleru Vždycky je to manžel. Špetka romantiky, trocha intrik, něco málo tajností a samozřejmě jedna dvě vraždy, rovná se ideální relax, když zrovna v televizi nic neběží. Michele Campbellová hřeší pouze v té rovině, že zaběhnuté motivy nevyužívá jako zbraň vůči čtenářově očekávání. Proto odhadnout pachatele není až tak komplikované, i když to po většinu vyprávění nedává moc smysl. Tedy, ne že by autorka v závěru přišla s nějak konstruktivním řešením, prostě se jen spolehne na množství náhod, aby celou věc vysvětlila a hotovo. Ale upřímně, čekal snad někdo něco jiného? Tohle jsou takové Zoufalé manželky šmrncnuté Super drbnou, to celé na maloměstě, s průběžnými změnami úhlů pohledu a oproštěné o humor. Ovšem funguje to, ne že ne.

kniha: Krev pro rusalku - Sněgoňová, Kristýna
trudoš | ****1/2 | před 144 dny

„Amor hominum nostra lex.“
Jednoznačně nejlepší debut minulého roku. Kristýna Sněgoňová překvapila jak po stránce stylistické, tak žánrové. Urban fantasy v posledních letech čím dál víc sklouzávala do osidel otřepaných romancí a v jejím podání získala zpět kouzlo cynického noiru, který nemá daleko k hororu. A přitom tu jde v první řadě o víly, takže by jeden nečekal, jak moc depresivní román to vlastně bude. Ovšem člověk míní a spisovatelé mění, pročež Amálka už pro mě nikdy nebude bezelstně naivní figurkou.
Krev pro rusalku rozhodně není akční jízdou, autorčina síla tkví především v perfektně rozehrané psychologii postav. Hned v první kapitole navíc rozdá karty takovým způsobem, že i těm největším optimistům musí být jasné, že jinak než katastrofou to skončit nemůže. Přesto člověk hltá další a další stránky téhle pochmurné detektivky a tajně doufá, že finální konfrontace přinese alespoň zdání morální satisfakce. Jenže to by člověk musel číst pohádku a k té má tahle kniha hodně daleko.

kniha: Rychlopalba - Kopřiva, Štěpán
Lmslaver | ***** | před 145 dny

Pár brutálně akčních knížek od Štěpána Kopřivy jsem přečetl, ale tak nějak jsem tušil, že tohle bude něco jiného než Zabíjení nebo Asfalt. První stránky Rychlopalby otvírají příběh cynického policisty, kterému utekla manželka a zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo jít o nějaký zajímavý krimi příběh. Hlavní hrdina se plácá ve smůle vlastního osobního života a ve službě to s ním jde taky pěkně do pr…, ale nic nepotěší člověka víc než neúspěchy druhých. Doufal jsem, že nebude příběh postavený jen na hledání vlastní manželky a důvodu jejího odchodu a taky jsem se dočkal. Soukromé pátrání po nezvěstné dvanáctileté Báře se rozjíždí sice pomalu, ale s každou stránkou je čím dál těžší se od knížky odtrhnout. Skvělá česká detektivka, a to akční finále mě posadilo doslova na prdel. Uzavření dalších vedlejších linek mě taky uspokojilo, je to o to víc autentické a uvěřitelné, chápu tu mírnou hořkost v ústech hrdiny při závěrečném shrnutí, ale život prostě není pohádka s přešťastným koncem. S Rychlopalbou u mě Kopřiva zabodoval v plné palbě.

kniha: Maigret v akci - Simenon, Georges
trudoš | **1/2 | před 146 dny

Na to jak je příběh krátký, tak je neuvěřitelně upovídaný a především zmatený, až mi dělalo problémy mít přehled v tom, o co komu vlastně jde. A klidně kruťte hlavou nad mou inteligencí, ale závěrečná rešerše mi toho nic moc extra neobjasnila. Zápletka je jednoduše divoká, přeskakující v motivech i zločinech. Přitom řešení překvapivé není, člověka napadne v okamžiku, kdy na dotyčný detail přijde řeč. Jenže to ne, to by román skončil moc brzy, pan komisař si musí rozluštění záhady nechat až na konec. Jenže se přiznám, že v ten okamžik mě už ani moc nezajímalo, zda jsem měl pravdu, či nikoliv.
Samotná postava Julese Maigreta je navíc nevýrazná, jediné co mi na něm imponovalo, byla jeho velikost, ale to spíš tak mimoděk, ne že by na to byl kladen důraz. A autorova tendence vzbudit ve mně sympatie tím, že chudáka detektiva nechá pracovat za minimální mzdu, zatímco zločinci si užívají miliony, u mě vyzněla na prázdno. Takový je život. A občas i kriminální debuty slavných literárních hrdinů.

kniha: Půjdeš, nevrátíš se - Šavrda, Jaromír
trudoš | ***1/2 | před 147 dny

Útlý detektivní román, inspirovaný skutečnými událostmi z roku 1951. A přestože vyprávění postrádá dějový spád, řemeslně jde o poctivě odvedenou práci – krátké, přímočaré, realistické. Naneštěstí taky suché jak podzimní listí. Mít to lépe rozepsané postavy, se kterými by měl čtenář možnost se sžít, nebo případně něčím zajímavé (a tím pádem zapamatovatelné) charaktery pátračů i zlosynů, hodnotil bych určitě lépe. Stran kriminální zápletky se ovšem Jaromír Šavrda drží tématu a jen dvakrát malinko uhne z cesty, aby vyšetřování alespoň nějak zkomplikoval. Osobně mě tak mrzí pouze nevyužitý potenciál, ať už ohledně temné atmosféry pohraničí nebo hanebnosti celého zločinu. Ale za to si můžu sám, přílišná očekávání jsou čtenářova smrt.
Příznačné na celé věci je, že autor píše o policii bez jakéhokoliv despektu či antipatií, přičemž sám o patnáct let později skončil dvakrát ve vězení jen proto, že přepisoval na stroji nevhodné knihy. Bezva režim tenhle komunismus, fakt. Bezpečnost nadevše.

kniha: Oddanost podezřelého X - Higašino, Keigo
trudoš | **** | před 149 dny

Promyšlená detektivka, na které se podepisuje japonská stylistika, kdy se protagonisté v jednu chvíli chovají naprosto neosobně, aby vzápětí projevovali emocí víc než Miss Universe při převzetí vítězné korunky. A podobně vypadají i jejich životní osudy, kdy se z klidné existence přechází do vyhroceného extrému a zase zpět. Například hlavní hrdinka spáchá zločin, propadne panice, je zachráněna sousedem – a tradá, vše je v nejlepším pořádku. Ovšem jen dokud nepřijde konec, a dotyčná se nezačne psychicky hroutit, přesně jak potřebuje neviditelný loutkář jménem Keigo Higašino. Na druhou stranu, závěr nabízí poměrně originální rozuzlení, jež veškeré výhrady vůči předchozímu vývoji událostí z fleku smete ze stolu. Navíc postava fyzika Galilea je milá a jeho intelektuální „souboj“ s bývalým přítelem, geniálním matematikem, je právě tak zajímavý, jak anotace slibuje. Snad jen, že znalost přírodních věd není pro knihu nutností, protože duel se odehrává víceméně ve filozoficko-disputační rovině.

12345678910poslední (61)2431 příspěvků celkem