RSS / komentáře

Poslední přidané komentáře

12345678910poslední (63)2483 příspěvků celkem
kniha: Chyť mě - Gardner, Lisa
trudoš | *** | před 145 dny

Začátek, ve kterém si Charlie Grantová prověřuje detektivy, co za několik dní budou vyšetřovat její vraždu, je perfektní. Má to nápad, vtip i atmosféru. Jakmile však Lisa Gardnerová rozehraje příběh samotný, sklouzne do klasické kriminálky, popisující těžkosti žen u policie. Koncepce je ovšem fajn a je řemeslně dobře zvládnutá. Rozvíjejí se hned dvě dějové linie, kde v jedné jsou zabíjeni pedofilové a v druhé se pátrá po vrahovi kamarádek hlavní aktérky dramatu. Snad jen, že autorka dává po celou dobu příliš okatě najevo, že všechno je jinak, než jak je čtenáři předkládáno, takže odhadnout ústřední zvraty není příliš komplikované. Nemluvě o tom, že vztahy mezi protagonisty jsou kýčovitě vyostřené, až to pomalu připomíná levnější epizodu nějakého německého televizního seriálu. Což ještě podtrhuje překombinovaný závěr, spoléhající se na množství nepravděpodobných shod okolností. Na druhou stranu, očekávaná romantika se nekoná a v některých momentech skvěle fungují sarkastické dialogy.

kniha: Zrádný maják - Barclay, Alex
trudoš | ***1/2 | před 146 dny

Rozjezd má Zrádný maják hodně drsný a strhující zároveň, přesně takový, jaký má thriller mít. Naneštěstí Alex Barclayová vzápětí zvolní, aby seznámila čtenáře s irským venkovem a všemi aktéry zamýšleného dramatu. Nástinu zápletky, a tedy i první důležité mrtvoly, se pak čtenář dočká prakticky až po straně sto. Neříkám, že popis vesnického folkloru či problematika renovace starého majáku nejsou zajímavá témata, ale když otevřu detektivku, nečekám právě Receptář prima nápadů. Další drobnou vadou na kráse je průhledný vývoj událostí – podezřelým je totiž dlouhou dobu někdo, o kom s devadesátipro­centní jistotou víte, že to rozhodně nebude ten pravý. Kvůli tomu vyprávění trochu ztrácí na napětí, protože jako čtenář jen čekáte, kdy se vyšetřování konečně vymotá ze slepé uličky. Ovšem o množství dramatických scén není nouze a flashbacky do minulosti hlavního záporáka jsou pořádně mrazivé. Překvapením je také závěr, ze kterého jasně vyplývá, že autorka rozhodně neřekla všem postavám sbohem.

kniha: Na ostří nože - Connolly, John
trudoš | ****1/2 | před 149 dny

John Connolly přivádí v život povedenou okultní detektivku, která bez problémů ustojí stávající konkurenci. Jen chybí humor a nadsázka, které by její vyznění trošku odlehčily. Ale možná právě díky tomu jsem byl ve výsledku s románem maximálně spokojen, protože se v mnoha bodech odlišuje od zaběhnutých standardů. A pravděpodobně je to ta temnota na duši u všech vystupujících postav, co mě nejvíc pohltilo. Běsy minulosti nedávají odpočinout nikomu a záleží jen, kdo povolí jako první – hrdinu nevyjímaje.
Co bych ale spisovateli vytkl, je kompoziční rozdělení zápletky na dvě poloviny. V první se řeší jeden případ, v druhé zase jiný, aniž by souvislost mezi nimi byla nějak důležitá pro celek. Možná to byl pokus dát čtenáři za jedny peníze dva příběhy, kdo ví. Druhá výtka je už důraznější, ovšem netýká se autora, ale překladatelky Karly Šmídové, jejíž práce na knize je děsivá. Nejsou to jen slova a věty, v některých momentech postrádají smysl celé odstavce. A to říkám jako češtinář amatér.

kniha: Spálená obloha - Macmillan, Gilly
trudoš | ***1/2 | před 150 dny

Námět? Dobrý. Zpracování? Solidní. Obrazy? Bezchybné. Atmosféra? Na rozkrájení. Zápletka? Nic nového pod sluncem.
Na čtyř stech stranách rozehrává Gilly Macmillanová drama hodné čtvrtiny daného rozsahu. Záměrně natahuje děj psychologickým rozpadem jednotlivých postav, což bezesporu vyprávění dodává nádech atraktivní tragiky, jenže čeho je moc, toho je příliš. Obzvláště jsou-li ty sondy i u lidí, kteří pro osu příběhu zas až tak podstatní nejsou. Hlavně se ale kvůli tomu vytrácí detektivní linie, přičemž to, co z ní zbude, by stačilo sotva na krátkou povídku, nic víc.
Na druhou stranu, úmysl zachytit fakt, že únos se nikdy nepodepíše jen na uneseném, vyšel na výbornou. A co mě úplně odzbrojilo, byly různé vsuvky z internetových diskuzí, kde má každý na všechno jasný názor, aniž by často o celé problematice vůbec něco věděl. V podobném duchu se pak nesou i mediální kampaně, které už ani nemají tendenci hledat pravdu, ale pouze prodat senzaci, ať už s realitou má, nebo nemá něco společného.

kniha: Artemis - Weir, Andy
trudoš | **** | před 151 dny

Dobývání Měsíce je dřina. Všechno to vakuum kolem práci v terénu dost znepříjemňuje, nemluvě o mikrobordelu, nízké teplotě a slunečním záření. Prostě nádhera – umřít můžete na milion šest způsobů, a to je teprve pondělí. Ovšem, kam čert nemůže, tam nastrčí člověka. A kde člověk vybuduje město, začne se dařit zločinu…
Andy Weir zůstává silný v atraktivních popisech technických blbůstek, na čemž se hodně podepisuje bezděčný humor nabitý popkulturními odkazy. Jakmile však dojde na zápletku, tentokrát v tom lítá jako začátečník. Přistupuje k ní totiž jako k počítačové hře, kde hrdina musí provést různé úkoly, aby si otevřel další úroveň a dostal se dál. Což v tomto případě znamená, že hlavní postava po většinu vyprávění akorát napravuje problémy, které způsobila, než aby měla čas soustředit se na jádro všech trablů. Takže ano, kdybych chtěl, mohl bych knihu setřít jako bláto z bot. Ale nechci. Protože i přes její nedostatky jsem se bavil. A dozvěděl se něco o svařování v měsíční gravitaci.

kniha: Zázrak svaté Winifredy - Peters, Ellis
trudoš | **** | před 152 dny

Nenásilná historická detektivka, jakých moc není. Má to svoje kouzlo, především potrpíte-li si na dobovou věrohodnost, přičemž vyprávění nesklouzává k rozprávkové atmosféře alá Vlastimil Vondruška. Zasazení zločinu do příběhu nepůsobí šroubovaně, a samotné vyšetřování pak graduje naprosto přirozeně. Ellis Petersová se navíc cíleně vyhýbá jakýmkoliv excesům v rámci forenzního vyšetřování, snad jen to rozebírání nepravděpodobného úhlu zásahu šípem mi na středověk přišlo krapet divoké. Ale kdo ví, nehádám se.
Jenže co je výhodou, je vlastně i záporem – ač zápletka brzy vyrukuje s vraždou a následnými peripetiemi kolem podezřelých, nějak jsem po celou dobu postrádal plnohodnotné napětí. Nadto je poměrně jednoduché určit, kdo je pachatelem, stačí se oprostit od logické dedukce a po vzoru Agathy Christie na něj zkrátka ukázat, (tj. nejméně pravděpodobná postava) a pak si počkat, až bratr Cadfaela doloží potřebné souvislosti, které si po celou dobu nechával pro sebe. Ale i tak mě to bavilo.

kniha: Casino Royale - Fleming, Ian
trudoš | **1/2 | před 153 dny

Asi holt nejsem klasa chlap, protože první dobrodružství britského agenta s povolením zabíjet mě moc nedojalo. Což o to, rozsah je ideální a dobová atmosféra skvělá, jenže zápletka liknavá, a sám Bond mi vysloveně lezl na nervy. Nejde přitom o jeho akční kousky, či provinilé slasti – to jsou věci, které k podobnému druhu literatury patří. Ale poslouchat to jeho věčné rozumování nad tím, jak jsou ženské dobré akorát tak k sexu, jsem dokázal snášet jen po určitou dobu. Jistě, tehdy se myslelo jinak, jenže v jeho podání to sklouzávalo až k parodii, obzvláště když se strachuje o svou potenci, nebo se marně snaží dostat do kalhotek krásné Vesper.
Ohledně zápletky jsem si pak odnesl jediný dojem – nuda. Úvodní rozehrávka perfektní, stejně jako všechny ty machinace v kasinu, kdy člověk jen odhaduje, čí identita se za kým skrývá. Jenže kromě pozdějšího zvratu s únosem mě vývoj událostí ničím nepřekvapil, a ten úkrok k romantické telenovele v druhé půli jsem už vůbec nepobral. Snad tedy příště.

kniha: Znamení moru - Sands, Kevin
Sirius | *** | před 154 dny

po magorech vraždících lékárníky dorazilo něco horšího. Mor. Pořád je to neuvěřitelně čtivý, Kevin Sands ví, jak do toho pořádně šlapat a Christopher neztratil nic ze svého rošťáctví. Bohužel se ale na můj vkus nechal autor moc unýst – je to tlustější než jednička a už mi to nepřišlo tak moc zábavný a osvěžující. Spíš místy prosakuje nuda. Naštěstí to ale zachraňuje finále a odhalení pachatelů bylo taky povedený. Snad trojka přenese jazýček vah na stranu kladnějšího hodnocení.

kniha: Podzemní proudy - Fowler, Christopher
Jana677 | **** | před 155 dny

Zajímá vás, jak vypadají nové kanceláře Jednotky pro vyšetřování neobvyklých zločinů? Posuďte sami:
„Deset vybalovaných přepravek, devět otevřených krabic, osm zvonících telefonů, sedm remcajících zaměstnanců, šest psacích stolů v různém stadiu chaosu, pět rozbitých židlí, čtyři rozpracované případy, tři dělníci bušící kladivy, dva kolabující počítače a kočka zamčená v registratuře, od které nikdo neměl klíč.“ Přestěhováním experimentálního policejního útvaru se zkrátka nic výrazněji nezměnilo.

Z válečné divadelní scény se přesuneme do současných londýnských stok. Nejsem si jistá, co o mé osobnosti svědčí, když dávám přednost temným, páchnoucím, slizkým, podzemním prostorám před kulturními zážitky s jejich noblesou a pozlátkem. Ale za psychiatrem s tím nepolezu. Ke dvojici detektivů přibyla třetí hlavní postava – samotný Londýn. Město, jeho historie, proměny a různá lidská dramata, to vše jako prudká voda v potrubí neodbytně hučí na pozadí právě vyšetřovaných případů. Záhadná smrt staré dámy v koupelně domu na Balaklava Street vzbudí Bryantovu pozornost, zatímco May sleduje podezřelou činnost svého známého. Potkáme se s množstvím vedlejších charakterů, členů JVNZ, se svědky i podezřelými a nesmí chybět ani Arthurovy obskurní známosti z podivínských kru­hů.

Chcete vědět, jak je na tom svérázný detektiv Bryant s moderní technikou? „Snažil jsem se ti zavolat, ale tvůj mobil byl nedostupný." "Namočil se mi, tak jsem ho zkusil usušit v Janicině sendvičovači. Ty dva přístroje se nějak – spekly – do jednoho zařízení, zajímavého jako nová elektronická životní forma, ale naprosto nevhodného pro komunikaci.“

Ani tentokrát nečekejte přímočaré vyšetřování; hledání stop a jejich interpretace připomíná spíše bloudění v labyrintu londýnské kanalizace. Spousta tápání, slepých odboček, nebezpečí a náhodných objevů. V určitém okamžiku vraha nejspíš odhadnete, ovšem motivace a některé okolnosti mě úplně nepřesvědčily, finále potom obnáší mnoho stran vysvětlování, uvádění událostí na pravou míru. Osobně preferuji postupnější dávkování informací, než v závěru otevřít stavidla souvětí ve stylu „stalo se tohle a seběhlo se to takhle“, aby čtenář viděl kompletní obraz místo původních nesourodých fragmentů.

„Podívejte, jsem promočený a zmrzlý, otrávil jsem se záchodovými splašky z celého severního Londýna, nejspíš jsem spolkl kus chcíplé kočky, a pořád nemůžu pochopit, jak tohle všechno souvisí s naším případem.“

Druhé setkání s Bryantem a Mayem bylo opět velmi sympatické, plné záhad, humoru, napětí i zajímavých postřehů, přesto mi k dokonalosti stále něco chybí. Také nesouzním s autorovým světonázorem: dotyčný sice se smutnými povzdechy popisuje negativa kosmopolitního velkoměsta, kde spolu válčí cizojazyčné gangy a stává se z něj žumpa přetékající zločinem, ovšem nadále nelegální migraci podporuje – navzdory zmíněným nepříjemným jevům a možným rizikům. Jsem holt konzerva, deportovala bych z vlasti každého, kdo je pro svou novou domovinu přítěží, vždyť vlastních recidivistů máme nadbytek.

kniha: Kdo je bez viny - Ballantyne, Lisa
trudoš | ***1/2 | před 155 dny

Britská spisovatelka Lisa Ballantyne staví svůj psychologický román na dvou silných námětech – hříchy minulosti a obhajoba nezletilého. Ovšem namísto toho, aby každému dala prostor zvlášť, tak je z nějakého, mně nejasného, důvodu krkolomně lepí v jedno. Takže to, co by skvěle fungovalo samo o sobě, se tady přebíjí s dalším, ještě zajímavějším motivem. Přesto musím přiznat, že kvalitně zvládla zpracovat oboje, přičemž stav věcí příliš neidealizuje a v líčení lidských emocí se snaží držet při zemi. Jenže nebyla by to žena za psacím strojem, aby v závěru všechno nevyhrotila do extrému, a čtenáře tak prostě nepřinutila uronit slzu. Naneštěstí jsem už natolik paranoidní, že mě odhalení viníka nepřekvapilo, čistě proto, že dotyčný se od prvních stran choval extrémně podezřele, takže to musel být zákonitě on – pravidla mluví jasně. Ovšem závěrečná moudra typu: „Zločince není důležité potrestat, ale pomoci mu“, si autorka mohla odpustit. Na takováhle duše zpytování jsem až moc velký skeptik.

kniha: Vražedné struny - de Muriel, Oscar
trudoš | ***1/2 | před 156 dny

Zatímco Londýn žije brutálními skutky Jacka Rozparovače, v Edinburghu dojde k neméně bestiální vraždě houslového virtuóza. K vyšetřováním je přizván inspektor Ian Frey, který má asistovat kontroverznímu Adolphu McGrayovi, jehož nově založený „Úřad pro objasnění nevyřešených případů patrně souvisejících s mimořádnými a přízračnými jevy“ má zločin na starosti.
Oscar de Muriel ve svém literárním debutu povedeně zúročil svou lásku ke klasické hudbě a k viktoriánské detektivce. Jeho Vražedné struny tak otevírají plánovanou sérii, v níž dvojice nesourodých hrdinů bojuje s těmi nejbizarnějšími případy, jež se vymykají lidskému chápání. A přestože se román nakonec vyhne fantasknímu podtextu, nijak to pochmurné atmosféře neubližuje. Zajímavě funguje i chemie mezi oběma detektivy, založená na odvěké nevraživosti Angličanů se Skoty. Problém je však zbytečná rozmáchlost jinak vcelku normální zápletky, která chvílemi ztrácí tempo čistě jen proto, že si autor chce pohrát se specifickými kulisami.

kniha: Němý křik - Marsons, Angela
trudoš | ***1/2 | před 158 dny

Kriminální obdoba doktora House v dámském provedení. Autorka s dobrým záměrem vytváří dostatečně atraktivní hrdinku, ale nehledí přitom na funkčnost postavy v reálném prostředí. Detektiv inspektor Kim Stoneová je tak sice sympaticky tvrdohlavá, zábavná a svérázná, ale že by si s tímhle přístupem udržela práci u policie, tomu jsem nedokázal uvěřit ani na vteřinu.
Zápletka samotná evokuje přímočarý televizní scénář – vražda, vyšetřování, dopadení, odhalení. Příjemné na tom je, že se Angela Marsonsová zbytečně nezakecává, a když už náhodou ano, není to zas až tak mimo čáru, aby člověk trpěl kvůli absenci děje. Navíc se pracuje s tradiční žánrovou osnovou, což znamená, že máme okruh podezřelých, ze kterých postupně ubývá a ubývá, a hrdinka musí dopadnout vraha dřív, než pomřou úplně všichni. Co mě však vytrhávalo z thrillerové pohody, byly tragické osudy v pozadí příběhu. Zase jednou nestačí jeden zničený život na román, je jich třeba alespoň pět, aby bylo uspokojeno čtenářovo morbidní ego.

kniha: Ztracený - Weaver, Tim
trudoš | **** | před 159 dny

„Chci, abyste našel mého manžela. Před šesti měsíci nastoupil na metro ve stanice Gloucester Road. A už z něj nikdy nevystoupil.“
Paradoxně největší slabinou knihy je fakt, že u nás nevyšla tak jako v originále. Podobně jako Ed McBain u třetího románu z 87. revíru si totiž ani Tim Weaver evidentně nebyl úplně jist, zda se s hrdinou ještě někdy setká, takže mu závěr pěkně osladil. Finále proto vyznívá na pět hvězd, kdyby ovšem člověk nevěděl, že po téhle knize následuje čtvrtá, pátá a tak dál.
Jinak ovšem v rámci série standard – podobná koncepce, jiné téma. A i když Rakerův nový případ začíná ve stejném duchu jako ty předchozí, v mnoha ohledech je přeci jenom výjimečný. Co by to však bylo za detektiva, kdyby při neúprosném pátrání po souvislostech, neodhalil, jak se to všechno před půl rokem vlastně odehrálo. Vyústění zločinu je ovšem maličko chaotické a docela hodně pochybuji, že by při zpětné rekapitulaci dvě tři drobnosti dávaly smysl. Přesto ale spokojenost, protože to prostě šlape.

kniha: Zero - Oni to vědí - Elsberg, Marc
trudoš | **** | před 160 dny

Nový román Marca Elsberga je v mnohém jiný než předchozí Blackout. Má sevřenější zápletku a výrazně jednoduší děj, protože tentokrát nejde o osud lidstva a jeho přežití. I když tohle vlastně není úplně pravda, protože právě o budoucnost tu jde asi nejvíc. Autor využívá své bohaté znalosti technologického vývoje a po vzoru původních idejí žánru upozorňuje, v čem spočívají nebezpečenství všeobecně oblíbených aplikací. A že děsivost ztráty soukromí ani tak nespočívá v tom, že k ní dochází, ale že se osobních údajů vzdáváme dobrovolně a ještě rádi. Ono nejde o to, že byste neměli co skrývat, ale že dáváte nevědomky obchodníkům možnost ovlivňovat vaše myšlení. Jak dlouho přitom potrvá, než přestane jít o spotřební zboží a dojde na politické názory, či náboženské vyznání?
Zero připomíná klasický thriller o pronásledování jedince společností, přitom však v sobě ukrývá i něco navíc. Je to strhující čtení, které rozhodně nepřináší klidný spánek ani kýčovitý happy end. Ale naučí vás přemýšlet.

kniha: Město kostí - Connelly, Michael
Lmslaver | **** | před 161 dny

V Městě kostí pátrá Harry Bosch po pachateli zločinu, který se stal před mnoha lety a možná právě proto, že jde o případ starý přes dvacet let nemá tak vysokou dávku napětí jako jiné Connellyho příběhy. Sledujeme tu spíše rutinní policejní vyšetřování, které osudově poznamená některé účastníky, narazíme na další střípky nevraživosti mezi Boschem a zástupcem policejního náčelníka Irvingem. Město kostí nepatří mezi nejlepší knihy s HB, ale stále je to nadprůměrná detektivka, která nepostrádá náležitou čtivost.

kniha: Otčina - Harris, Robert
trudoš | ***1/2 | před 162 dny

Rozpačité dojmy nad nevyužitým potenciálem, kdy je zápletka postavena na něčem, co pro našince není zas až takové překvapení. Jistě, pro alternativní svět by asi bylo fatální zjistit, jak to fašisti mysleli s židy „upřímně“, ale to by bylo i odhalení inkvizitorských prohřešků, kdyby svět ovládla milosrdná církev. Prostě jsem postrádal ten šok, který tolik ochromil hrdiny. Právě díky tomuhle nedokážu hodnotit jinak než jako lepší průměr.
A i když má Robert Harris skvěle propracované kulisy, včetně různých detailů a historických souvislostí, samo vyšetřování často sklouzává k nadbytečným scénám, záměrně obcházejícím ústřední motiv. Navíc mi chyběly výraznější trable při detektivově pátrání, přičemž tady trochu hapruje logika věci – pro totalitní systém není problém někoho odstranit, ale zabránit vyšetřování už ano? Nepříliš uvěřitelné, což ještě podtrhuje absence finální konfrontace. Ovšem zvrat s udáním perfektní, tohle já můžu. Dokonale to charakterizuje zrůdnost diktovaného fanatismu.

kniha: Smrt favorita - Francis, Dick
trudoš | **** | před 163 dny

Dick Francis je přímočarým spisovatelem, který nedělá zbytečné obstrukce se zápletkou, přičemž postava Alana Yorka je sympatickým prototypem světáka, co před ničím neustoupí. Napínavý děj se řítí kupředu působivou setrvačností, neškobrtá u osobních problémů, neodbočuje k vedlejším liniím. Zkrátka čistá práce s jasným záměrem a špetkou romantiky, jejíž kouzlo je ještě podbarveno dokonalým zachycením 60. let minulého století. Ty přitom zaregistrujete spíš mimoděk, když si uvědomíte absenci technických výdobytků. Text jako takový ovšem ani slovíčkem nepůsobí archaicky, což mu slouží po všech stránkách ke cti, vzhledem k tomu, že už má za sebou málem šest desetiletí. A přestože se v základu jedná o detektivku z dostihového prostředí, samotné závody jsou pouze neobvyklým zpestřením příběhu, než že by na nich všechno stálo. Autor navíc dokáže o koních a dostizích psát natolik zajímavě, že to strhne i naprostého laika (jako jsem třeba já), pro něhož jsou všichni lichokopytníci na jedno brdo.

kniha: Zavřená kniha - Adair, Gilbert
Jana677 | *** | před 164 dny

Některé anotace jsou vážně mor, skuteční zabijáci představivosti, dedukce a samostatného myšlení. Pokud někdo není schopen sesmolit k dílu upoutávku, aniž by hned na obálce vyzvracel vše podstatné z obsahu, měl by se podobné práci vyhýbat a nekur… neprostituovat čtenářům zážitek. Takže vřele neděkuji Mladé frontě za české vydání „Zavřené knihy“ z roku 2007, které už po prvním pohledu pod název neponechává ani špetku nejistoty ohledně průběhu děje. To se může spisovatel marně snažit třeba do zblbnutí, aby přicházela více či méně překvapivá odhalení a atmosféra postupně houstla, požadovaný efekt se nedostaví.
Přirovnání Gilberta Adaira k Stephenu Kingovi je prostý reklamní trik, možná i záměr britského autora. Hlavní postava je spisovatel, po autonehodě odkázaný na pomoc druhých a jmenuje se Paul (vzpomínáte na Paula Sheldona v „Misery“?) Tím však podobnost končí. V „Zavřené knize“ se formou dialogů nemnoha osob rozehrává komorní psychologické drama, postrádající rafinovanost. Do značné míry to může být „zásluha“ anotace, bohužel mi příběh neposkytl žádný moment, kdy bych si řekla “tak to mě nenapadlo.“ Charaktery si neoblíbíte; jeden je sebestředný, samolibý fouňa, druhý úlisný had. V pořádku, dělat z nich sympaťáky nebyl záměr. Věrohodnost poněkud podkopává chování Paula: můžu uvěřit tomu, že se po ztrátě zraku odstřihnul od osobního kontaktu s lidmi (až na nezbytnou hospodyni), ale rezignovat také na telefon, rádio, rozhlas, televizi, zkrátka jakékoliv informace… pochybuji. Co by slepec v domě na samotě celé ty roky dělal, dřepěl v tichu a srkal čaj o páté? A s jeho historií neměl vůbec nárok být ve finále překvapený. Ani já jsem nebyla.
Kvalitě knihy kdovíjak nesvědčí úryvky z Paulova chystaného románu, vyznačující se přemírou kostrbatého pidlofilozofování a minimem zajímavých úvah. Přičemž nepotěší, pokud si to jednou přečtete přerušovaně při diktování a vzápětí najatý pomocník John vše zopakuje v souvislém bloku, jelikož Adair čtenáře zjevně považuje za prosťáčky, kteří napoprvé nemohli plně pochopit a docenit hloubku jeho génia.
Z daného tématu se dalo vytěžit víc a lépe, tři hvězdy jsou přiměřené. Nic to však nemění na faktu, že české vydání z roku 2007 podkopalo autorovo úsilí hned ze startu, 3× fuj necitlivé redakci.

kniha: Řezníkův chlapec - Perry, Thomas
trudoš | ****1/2 | před 165 dny

„Budova federálního úřadu byla pozůstatkem z doby, kdy federální politici rádi připomínali sobě i svým voličům, že je to konec konců přece jen úřad samotné vlády Spojených států. Byla obrovská, se spoustou korintských sloupů, které nic nedržely – nic než veřejnost v patřičné úctě a bázni.“
U nás nepříliš známý Thomas Perry je jedním z těch autorů, jež umějí vyvážit napětí s humorem. Pravda, dosti černým humorem, ale ten už k thrillerům tak nějak patří. Perryho talent přitom spočívá v chytlavé stylistice, okořeněné notnou dávkou ironie. V Řezníkově chlapci rozehrává zabijáckou anabázi, kdy první půlku sledujeme děj z pohledu policejní analytičky, snažící se zorientovat v sérii nájemných vražd a špinavého byznysu. Druhá část pak nabízí rozuzlení, protože průvodcem událostí je tentokrát inkriminovaný zabiják. Ten dle očekávání kličkuje v dosti nezáviděníhodné situaci, z níž mu nezbývá, než se pěkně postaru prostřílet. Je to vtipné, cynické a jednoduché – v mém případě ideální kombinace.

kniha: Diabol v zrkadle - Červenák, Juraj
trudoš | **** | před 166 dny

Protentokrát musí hrdinové namísto mordu prošetřit protihabsburské aktivity, hrozící atentátem na nejmocnější hlavy monarchie. Nutno podotknout, že se změnou koncepce se Juraj Červenák vypořádal s horkokrevností sobě vlastní, takže dějová linie je tvořena jedinou nepolevující štvanicí. Proto žádné hrátky, je-li vrahem zahradník, nebo univerzální dědic, či který úlomek čepele patří k jaké dýce, ale pěkně přímočará honba za atentátníky. Má to nevýhodu pouze v tom, že příběh je tak oproštěn od koření mystiky, jak tomu bylo v předchozích dílech, a díky tomu je maličko lineární. Thriller je to po všech stránkách parádní, jen je v některých momentech znát, že zádrhely jsou tu čistě proto, aby bylo co vyprávět na dalších stránkách.
Po historické stránce jsou ovšem povedené tahanice mezi protestanty a katolíky, osvětlující, že Bartolomějská noc nebyla ojedinělým incidentem svého druhu a že rozpory v církvi dokázali za dobu své existence přivést mnoho lidí do hrobu těmi nejnelidštějšími způsoby.

Tahle knížka převážně popisuje lov na policisty z města Victory, kteří jsou vražděni spolu s náhodnými svědky, nebo rodinnými příslušníky a není to nic jiného než neředěný masakr, žádné čtení pro romantické citlivé duše. Příběh je skvěle proložen drsnými hláškami a vtipy, kterými se častují policajti mezi sebou, nebo když provádí výslech podezřelého se kterým se opravdu nemažou. Špinavý kšefty na North Ganson Street můžu bez výčitek zařadit mezi nejlepší knihy, které jsem v poslední době četl.

Berlínská past, i přes svou nespornou temnou atmosféru a poměrně rozporuplné postavy, paradoxně postrádá jakýkoliv prvek napětí. Je tu padouch, co vlastně ani moc zločinec není, vzhledem k tomu, že jeho motivace jsou vesměs lidské. A pak je tu dobou kovaný nácek, který mu má být v patách, ale víc než nějaké pronásledování řeší vlastní problémy. Nemluvě o faktu, že veškeré aktivnější vyšetřování mu kazí spojenci, co za humny vystrkují flintičky. Spíš mi to celé přišlo jako románová obžaloba fašismu (či totalismu, vyberte si), do které se autoři pokusili namotnovat detektivku, ale jen proto, aby měl děj kam směřovat a v závěru se mohli aktéři sejít a konfrontovat. Jenže v rámci německého šáhnutí do svědomí román vlastně nic nového nepřináší. Co se mi ovšem líbilo, byl morálně nejednoznačný a dosti realistický konec, jež přitom nijak nepřikrášluje charaktery jednotlivých hrdinů. Zklamal mě naopak nevyužitý potenciál zápletky, protože těch tři sta šedesát stran šlo uhrát o dost zajímavěji.

kniha: Studie v kouzelné - Kurland, Michael
trudoš | ***** | před 170 dny

„Je smutné, že kriminalita v současné Evropě postrádá představivost. Neexistují žádné zločiny, které by zvídavému intelektu umožnily dále se zdokonalovat. Je tu jen nekonečná řada malicherných problémů.“
Když lord Darcy vyřkl svá posměšná slova o evropském zločinu, netušil, že už pro něj spravedlnost chystá nový případ, a to rovnou v Novém světě, kde anglo-francouzské impérium uzavírá mírovou dohodu s Aztéckou říší. A vražda u toho nesmí chybět.
Michael Kurland nápaditě rozšiřuje kánon Randalla Garretta o jeden celý kontinent, přičemž charakter vyprávění zůstává po všech stránkách stejný. Lehce archaický a přitom noblesní, spoléhajíc především na kouzlo staré anglické detektivky, okořeněné důvtipem striktně pragmatické magie. Špetka humoru navíc i exotické prostředí pak dodávají vyprávění neodolatelný lesk. A přestože by název mohl evokovat recyklaci světově úspěšnějšího díla, opak by nemohl být větší pravdou. V tomhle ohledu jde čistě jen o slovní hříčku, uvozující všechny romány cyklu.

kniha: Přirozené příčiny - Oswald, James
trudoš | *** | před 172 dny

Docela fajn okultní detektivka. V mnohém mi to připomnělo lepší britské kriminální seriály, jež si umí vyhrát nejen s výběrem postav hlavních, ale i vedlejších, díky čemuž perfektně vyniká tamější kolorit. A kdyby si James Oswald ještě trochu líp pohrál se zápletkou, bez problému by se podle mě dokázal probojovat i mezi žánrovou první ligu, za níž aktuálně kope Ben Aaronovitch. O sympatické hrdiny totiž autor rozhodně nouzi nemá, a je vážně zábavné sledovat jejich vyšetřovatelské peripetie, když se musejí potýkat s něčím, co jim hlava nebere. Jen to trvá moc dlouho – zatímco čtenáři je už tajenka známá, detektivové stále tápou, a moc tomu nepomáhá ani překombinovaná konstrukce zločinu, která je ale v jádru prostinká. Příliš mnoho dějových linií se tak nuceně cpe do jednoho konkrétního řešení, přičemž to nemá jiného smyslu, než dostát hodnověrnému alibi všem vedlejším odbočkám. Vůbec přitom nekritizuji hororový motiv, ten pro mě byl spíš příjemným zpestřením jinak rutinního řemesla.

kniha: Kráter - Preston, Douglas J.
trudoš | ***1/2 | před 174 dny

Motiv obřího asteroidu ohrožujícího život na Zemi, byl zpracován už mnohokrát. Douglas Preston však k tématu nepřistupuje klasickým stylem katastrofického románu, ale pustil se rovnou do sci-fi pracující s tématem mimozemských civilizací. Jeho kombinace moderního thrilleru, kde různé dějové linie postupně odhalují netušenou hrozbu, s dějovou osnovou jak ze Zlatého věku science fiction, může připadat čtenářům naivní, ovšem beze zbytku splňuje svůj účel oddechového čtiva.
Přestože autora považuji za jednoho z králů brakové dobrodružky, musím přiznat, že tentokrát měl slabší chvilku. Nejde ani o styl vyprávění či zápletku samotnou, ty se drží v jeho standardech, a čtenáře rozhodně nezklamou. Jen ten závěr, ve kterém člověk čeká velkolepé finále, se příliš nepovedl. Už přibližně na třísté straně paranoidně tušíte, že spisovatel nemá šanci román solidně zakončit, přesto doufáte. Marně. Kráter je tak krásný příklad toho, jak se věci bez pečlivého plánování mohou tvůrci lehce vymknout z rukou.

kniha: Útěk - May, Peter
trudoš | *** | před 175 dny

Psychologický román s otřepanou zápletkou, který by mě i bavil, nebýt všeho toho moralizování. Každopádně o detektivku jde minimálně, snad jen v tom, že se na začátku stane vražda a na konci je odhalen viník. To, co je mezi tím, není vyšetřování, ale klasický roadtrip, jenž se nápaditosti zbavuje tím, že konec je čtenáři víceméně znám od prvních stran. Jistě, pár nejasností tam je, ovšem Peter May je v tomhle ohledu dost průhledný, takže jakmile se hrdinové dostanou do Londýna, člověk snadno odhadne, jakým směrem se jednotlivé tragédie budou odvíjet.
Co mě však dost otravovalo, bylo autorovo věčné rozumbradování o vztazích v rodině. Miluji rady od postav, které se po padesáti letech začnou starat, proč je jejich rodina taková a maková. Jako kdyby ji v důsledku nevytvářeli oni sami. Oproti tomu vzpomínání na mládí plné muzicírování a snů je báječné. Sice se v některých bodech dost podobá tomu, co bylo odehráno už v Šachových figurkách, ale co, ta atmosféra rebelského rocku za to stála.

kniha: Krev a hromobití - Collins, Max Allan
trudoš | *** | před 177 dny

Ačkoli se další z románových dobrodružství Nathana Hellera vyznačuje stylovým názvem Krev a hromobití, jde o stále tu stejnou písničku. Jinak řečeno, zápletka pro povídku je roztáhnutá na román, čímž ztrácí akce na údernosti, přičemž finální pointu čtenář tuší od prvního okamžiku. Ani té detektivky jsem se moc nedočkal, až v úplném závěru, a ta je tam stejně jen tak pro formu. Ovšem jako dobové zachycení atmosféry výborné, pakliže vás tedy zajímá politický a společenský život Ameriky 30. let minulého století. Snad jen, že ve výrazech a chování zůstal Max Allan Collins dost v současnosti.
Nejvíc mě ale mrzel závěr, který staví hrdinu do situace, ve které se ocitl už několikrát předtím – má pachatele, ale nemůže mu nic dokázat. Nuda. Až jsem opětovně začal dumat nad otázkou, proč jsem vlastně knihu otevřel? Pravda je taková, že kvůli obálce a žánru drsné školy. To první se zcela minulo s obsahem a to druhé zůstalo tak nějak na půl cesty.

PS: Univerzita Jiřího Washingtona vskutku zaskočila.

kniha: Vražda za oponou - Fowler, Christopher
Jana677 | **** | před 178 dny

„Přilepil mi nábytek k podlaze, dal mi do kufříku blechy, načůral mi do dešťoměru, nechal mi přebrousit klíče, takže pasovaly jen do zámku dámských záchodků, vyměnil mi rybičky v akváriu za piraně. Pamatuješ na tu tropickou kytku, ze které se nám všem dělalo špatně? Vypadla z ní tarantule a kousla mou ženu. Měl velice zvláštní smysl pro humor. Myslím, že mi bude chybět.“

Potřebujete něco víc k definici šéfa Jednotky pro vyšetřování neobvyklých zločinů Arthura Bryanta? Nahlédněme do jeho vlastních poznámek: „Bryant, Arthur – projevy nevole vůči konstáblům, závislost na ilegálních drogách, necitlivost, hrubost, nepoužitelnost pro opačné pohlaví, špatný vkus v oblékání, přirovnání k želvě, problémy při zacházení s technikou, možnost záměny z psychiatrickými pacienty, preference dřevořezby před pohlavním stykem, nelichotivý popis.“ A co napsal ke svému nadřízenému? „Davenport, Farley – vysoce nelichotivý popis, emocionální zácpa.“ Mnohem důležitější je ovšem Bryantův kolega a parťák: „May, John – předvídatelnost jeho schůzek se ženami, zvláštní schopnost dělat dojem na ženy, stoické vlastnosti, problémy s klaustrofobií."

Jak je zřejmé, John není zdaleka tak zajímavý jako Arthur, svým racionálním a pragmatickým přístupem tvoří protiváhu k Bryantovu atypickému způsobu vyšetřování (a života vůbec). Takřka dokonalý pár. Musím však připustit, že mě Mayův první případ v jistých ohledech nepotěšil. Coby devatenáctiletý kluk se choval příliš sebejistě, zkušeně, od prvního dne v práci vystupoval naprosto suverénně a vůbec ničím nepřipomínal tápajícího nováčka. Bylo to pro mě rušivé a nevěrohodné. Mohu vzít v potaz válečnou dobu, co přetaví chlapce v muže, nicméně těžko z nich také na fleku udělá špičkové detektivy. Další mínus je čistě subjektivní: osobně nemám v oblibě tématiku týkající se divadel, filmů, koncertů, celé to zákulisí pro mě z neznámých důvodů postrádá atraktivitu. Nemít půjčený z knihovny druhý díl, titul s názvem „Vražda za oponou“ by neskončil v mém Kindlu. Což by byla škoda.
Četba této knihy mě přiměla vzpomínat na mé prarodiče. Děda se narodil ve stejném roce jako Bryant, babička byla Mayův ročník, to je ovšem vedlejší. Spíše mi jde o stylistiku a celkovou náladu románu. Děda byl velký pracant, měl úžasný smysl pro humor, myslelo mu to nesmírně prakticky, měl vášeň pro křížovky, soutěže a šachy. Sledovat přeskakující nit babiččina hovoru bylo obtížné, ještě méně srozumitelné pro mě bylo její pojetí víry, v domácnosti a zvláště v kuchyni však byla nepřekonatelný mistr. Veškerá trápení nosili ukrytá hluboko v sobě, nepouštěli je na povrch. A tak na mě působila i „Vražda za oponou“: navzdory krvavým scénám a válečné době plná suchého anglického humoru, se zápletkou i dialogy někdy matoucím způsobem těkajícími, roztomilá neohrabanost smísená s šarmem, úlety snílka (spíše nerda) doplňované střízlivým rozumem, intelektuální výzva servírovaná s nevtíravě dorážejícími emocemi.
Tato lehounce paranormální detektivka má své nepopiratelné kouzlo, jakkoliv se mi zpočátku nečetla úplně hladce. Dám si krátkou žánrovou pauzu a zvědavě skočím do „Podzemních proudů“. Mimochodem, český název je zoufale banální (v originále Full Dark House) a navíc chybný v jednotném čísle, v divadle Palace nebyla o nešťastné „náhody“ nouze.

kniha: Power Play - Nátlaková hra - Finder, Joseph
trudoš | ****1/2 | před 178 dny

Precizní thriller, jenž zaujme od prvních stran, přestože Joseph Finder patří mezi ty autory, kteří vyprávění začínají zeširoka. Ale i když ústřední zvrat přijde ke slovu až po straně sto šedesát, nedá se říct, že by ta omáčka kolem byla nezajímavá. Spisovatel fundovaně zasvěcuje do prostředí vrcholového managementu letecké společnosti, aniž by přitom nudil suchým výčtem dat nebo lacinými postřehy o přelévání peněz. Působí přirozeně, realisticky a člověk se i něco dozví ze zákulisí výroby letadel.
Jakmile pak přejde zápletka k hlavnímu motivu, jde už všechno ráz na ráz. Padouši ohrožují nevinné a hrdina je jediný, kdo s tím může něco dělat. Loupežné přepadení se tak rychle mění v boj o život, který nedá čtenáři vydechnout do úplného finále. Přímočarý vývoj událostí sice trochu postrádá odstíny šedi, tady se však ta černobílost k charakteru románu zkrátka hodí. Jednoduchost je přitom vyvážena akční gradací, jíž umocňují krátké kapitoly. Víc takových knih a Lee Child se může jít klouzat.

kniha: Říkají mi Lars - Gris, Daniel
| nehodnoceno | před 179 dny

Jak řekl autor (Daniel Gris) v rozhovoru na FantasyPlanet: „Kniha Říkají mi Lars je tak dobrá, že jakýkoliv pokus o její vylepšení by byl jen naprosto zjevným krokem zpátky“. Já říkám: „Tak se na to podíváme“.

1. Hned na úvod si autor trošíčku podtrhl stoličku tím, že text zahájil závěrečnou scénou. To je jeden z autorských postupů: autor nastíní fatální situaci a zbytek knihy popisuje, jak se k ní dospělo. Daniel Gris ale v úvodu prozradil až přespříliš. Jak jsem četl dál a dál, porovnával jsem události s prvotními informacemi a záhady pro mě nebyly žádnými záhadami … a jen jsem tiše žasl, jak hlavní hrdina důvěřivě strká nohu do pasti na medvěda. Obrazně řečeno, samozřejmě.

2 U tohoto žánru bývá zvykem, že autor píše knihu s mapou města položenou vedle klávesnice. Hrdina se nepřesunuje z bodu A do bodu B, ale z Klárova na Spořilov, nebo, pokud bych vzal jiné město, z Palačáku do Rožnova. Samotné město se pak stává dalším aktérem, které hraje s sebou a knize to dodá na realističnosti. V téhle knize je to ale jinak. Ten, kterému říkají Lars, se přesunuje z „centra“ na „periférii“, dá si desetikilometrový běh kolem „řeky“, vyjede z města po „výpadovce“. Vše je záměrně nekonkrétní. On to zmínil i autor v rozhovoru na Sardenu: „Larsův příběh je přenositelný kamkoli si budete přát. Místa, jména osob, to všechno je univerzální.“

3 Kniha je prezentována jako „Řízná krimi z Prahy“, ale o Prahu se nejedná ani náhodou. Vlastně jsem si ani nevšiml, že by byla Praha zmíněna v textu. Děj je posouván zásadně jen tím, že se všichni aktéři navzájem znají – osobně, nebo přes jednoho prostředníka, nebo od vidění (a od slyšení). To odpovídá (krajskému?) městu o jednom stu až dvou stech tisících obyvatelích. V takových městech je to přesně takhle.

4. Bývá dobrým zvykem, že se autor poučí u lidí z branže. Na Rychlopalbě je znát, že Štěpán Kopřiva natankoval tuny informací od isidera z policejní sféry. Michal Viewegh v Případu nevěrné Kláry děkuje majiteli soukromé detektivní agentury, který mu poskytl rozsáhlé konzultace. Klára Smolíková, spoluautorka Mrtvé šelmy, zná všechny policajty města Tábor osobně. Použité informace pak dodávají textu na věrohodnosti. V Případu nevěrné Kláry jsme se například dozvěděli, že činnost, kterou Lars zvládá levou zadní jako jedinec (sledování osob), musejí v reálu provádět dva lidé a standardem jsou dva dvoučlenné týmy. Z Rychlopalby víme, jak to chodí u policie a z Mrtvé šelmy jsme se dozvěděli, jak to probíhá, když si vás policie vezme do hledáčku. Pochybuji však o tom, že by Daniel Gris absolvoval jinou průpravu než sledování noirů s Humprey Bogartem. Při zmínce o „plavání s rybami“ jsem si vzpomněl na Kmotra… Kdyby byla knížka Říkají mi Lars očištěna od všeho digitálního, což by šlo dost snadno  – a kdyby byla Metallica nahrazena jazzem, klidně by mohla být vydávána za dílo napsané Dashielem Hammetem nebo některým z jeho dobových epigonů. Máme zde postavy, které standardizovala hard-boiled school (femme fatale, kupříkladu), standardizované literární postupy (ich-forma, samomluva, hlášky), standardizované situace. Lars až do konce tvrdošíjné setrvává v pozici osamělého vlka. Kdyby ve fázi, kdy se jeden průser vrší na druhý, prostě zašel na policii, vše by se okamžitě vyřešilo.

5 Je pro mě ohromným překvapením, že knížka, která se tváří jako ze současné Prahy, může být takhle „out of reality“. Jsem velice zvědavý, jestli bude mít úspěch … což se pozná podle toho, že se na trhu objeví pokračování.

kniha: Ostřejší než hadí zub - Green, Simon R.
trudoš | **1/2 | před 180 dny

Přestože Noční stranu rozjel autor jako sérii okultních detektivek, tentokrát se na nějaké vyšetřování vykašlal, a celou knihu věnoval zakončení konfliktu tvořenému návratem Lilith, matky Johna Taylora, a boje o budoucnost Noční strany i světa samotného. Což by bylo fajn, kdyby se ovšem dělo něco jiného, než že hlavní hrdina sebere partičku podivínů, přijde k někomu pro radu, zjistí, že za všechno může on, a tak sestaví jinou partičku podivínů, se kterou vyrazí tentokrát někam jinam. Mezitím se válčí všemi dostupnými prostředky a umírají při tom postavy, u kterých to člověk vskutku nečekal. Ve finále je tak šesté dobrodružství z Noční strany šíleně stereotypní a často i nelogické, ale co, hlavně že se něco děje.
Simon R. Green píše se stále stejnými chybami – hodně vkládá do popisů podivuhodna, opakuje se ve vtipech, porušuje vlastní pravidla a nedokáže odolat schematickým zápletkám. I tak mě jeho knihy baví, a s radostí otevřu zase další. Takhle to u provinilých slastí prostě chodí.

kniha: Temná komora - Moore, Jonathan
trudoš | *** | před 182 dny

Temná komora není špatná, jen mi přijde, že si Jonathan Moore předně vymyslel závěr a historii inkriminovaného zločinu, a pak k tomu teprve narouboval zápletku. Díky tomu funguje nejlépe až závěrečná třetina, kde souvislosti konečně začnou nabývat na logice. Vše předtím, jako by autor vymýšlel za pochodu, třeba koho a jak do vyšetřování zainteresovat, aby vše dospělo k dopředu vymyšlenému konci. Většina vyprávění se tak vleče, přestože ústřední motiv přijde na přetřes hned na prvních stránkách. Následuje dlouhé seznamování s protagonisty, kterých je zbytečně moc, a skládání událostí k sobě, přičemž čtenář musí zatnout zuby, aby se nevysmál absurditě časových náhod. Dlužno podotknout, že zbytečně, protože všechno co se zdá být přitažené za vlasy, tvůrce poměrně rozumně vysvětlí. Ač to trochu skřípe, funguje to na té konvi.
Ve zjednodušené verzi se dá říct, že první polovinu jsem měl chuť knihu odložit, ale jakmile se začalo rozpracovávat pozadí historie, najednou mě to docela chytlo.

kniha: Smrt má vůni inkoustu - Křížek, Vilém
| *** | před 182 dny

Na tuhle knížku jsem byl velice zvědavý, úvodní „legenda“ k ní mi totiž připadá úžasná. Cituji z rozhovoru s autorem: „inspiroval jsem se útržky zážitků, které jsem v dětství slýchal od dědečka“. Když si to tedy spočítáme: román se odehrává v roce 1912, když bylo „dědečkovi“ cca 30 let. Narodil se tedy v roce cca 1882. Autor je (údajně)ročník 1971, věkový rozdíl je tedy (plus mínus) devadesát let. Autor v dětství slýchával dědečkovy vzpomínky, týkající se Eliáše Slattera, detektiva s extra citlivým nosem. Řečeno v číslech: osmadevadesátiletý stařeček v roce (dejme tomu) 1980 vypráví, devítíletý vnuk naslouchá – a O 35 let později tomu začne dávat podobu románu. Jak říkám: úžasná historka. Nepravděpodobná, ovšem nikoliv nutně nepravdivá.

Ke knížce: na textu je vidět, že autor už má něco odepsáno, ale větší celek mu dělá potíže. Děj není plynulý, ale probíhá v jakýchsi „sekvencích“. Na konci každé „sekvence“ jakoby autorovi došel dech i invence, chvíli přešlapuje na místě, ale pomocí „deus-ex-machina-šťouchance“ to zase rozpohybuje dál. Takovéto „sekvence“ jsou tam tři nebo čtyři.

K detektivkářské stránce: autor nakukuje do hlav všem možným aktérům a vypráví příběh z jejich pohledu (v er-formě, aby nedošlo k mýlce). Zároveň pečlivě filtruje informace, které sdělí čtenáři Závěrečné odhalení je šokézní jen díky tomu, že bylo porušeno pravidlo „Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned odhalí také čtenáři“ (Desatero pátera Knoxe)… A ono úvodní „tajemství záhadného manžela“ bylo tak průhledné, že jsem ho odhalil takřka okamžitě.

Na druhou stranu: knížka má osobité kouzlo a je v ní dobře vykreslená dobová atmosféra, tedy Rakousko v časech těsně před první světovou válkou.

Poznámka: detektiv s hypertrofovaným čuchometrem není zase tak žhavá novinka. Jedním z předchůdců byl Čichač E. Fikera a v našich časech onen týpek z ukrajinského detektivního seriálu Vůně zločinu

kniha: Případ baskervillského psa - Souček, Ludvík
trudoš | ***1/2 | před 182 dny

Závěrečný příběh Martina Anděla nesoucí název Případ baskervillského psa byl pro mě z celé série největším zklamáním. Ačkoli stylistika Ludvíka Součka je prakticky na vrcholu, kdy gradace neztrácí dech ani na sekundu, obsahově jde o obrovský mišmaš. První třetina se ještě drží při zemi a je nejzajímavější, protože v ní autor odhaluje podivuhodné souvislosti kolem slavného díla Arthura Conana Doyla. Tady si vyprávění drží i strukturu prvních povídek a většinu obsahu tvoří dopis adresovaný právě hrdinovi, plus následné konzultace s redaktorem Karlíčkem. Pak však Martin Anděl zcela ustoupí do pozadí a, podobně jako v Jantarové komnatě, se rozjíždí kolotoč dobrodružných událostí, které jeho přítel zažívá na cestě za „místem činu“. A že se Souček rozhodně nedrží zpátky, dokonce i na mimozemšťany dojde. Fantasmagorie je to úchvatná, ale pro mě zcela postrádající původní kouzlo nápadité detektivky. Možná jsem se k tomu ale měl dostat jako daleko mladší osůbka, a vnímal bych to úplně jinak.

kniha: Vtáčkar - Boško, Marek
trudoš | ** | před 183 dny

Ačkoli jde o dobrodružný román, má Vtáčkar pekelně dlouhý začátek. Celá jedna třetina je věnována nástinu zápletky, což je o to vtipnější, když se vzápětí ukáže, že to všechno byla plichta a půjde vlastně o něco jiného. Asi nějaká finta na druhou. Poslední třetina pak připomíná přebíjenou, kdy jeden zajme druhého, toho osvobodí třetí, třetího sesadí čtvrtý a čtvrtému dá na frak první a tak dále, dokud není konec. A i když oceňuji snahy o chlapácký humor, spíš než partičku americanos v brazilské džungli mi hrdinové připomínali slovenské studenty na tahu noční Prahou. Ostatně všude kde Marek Boško dokáže být věrný v popisech, žalostně selhává při práci s postavami. Motivace, charaktery, jednání – nic z toho na mě ani na sekundu nezafungovalo. A to nemluvím o koncepci zápletky jako takové. Přestože kulisy oplývají exotickými detaily a přírodními zajímavostmi, ty jsou jen okrasným doplňkem zmatenému ději, jehož logika se při zpětném pohledu rozpadá rychleji, než hrad z písku za přílivu.

kniha: Láska může být osudná - Chase, James Hadley
trudoš | ***1/2 | před 184 dny

James Hadley Chase umí bezesporu spřádat napínavé příběhy, které hned při startu nasazují ostré tempo a provázejí ústředního protagonistu od jedné svízelné situace ke druhé. V tomto románu však zápletka naráží na jeden drobný problém, a to je roztříštěnost hrdinova životního osudu. Nesnáze se mu sice lepí na paty prakticky od prvního okamžiku, jenže jakmile se začnou odhalovat souvislosti, ukáže se, že vlastně žádné nejsou. Jeho femme fatale má pouze ten význam, aby z něj udělala alkoholika, fotografie z napadení dvojice černochů jen uvádějí vyprávění, a když už konečně autor přejde k tomu podstatnému, tedy odhalení špionážní kolaborace, ukazuje se, že vše, co se doposud odehrálo, nemělo jiného významu než obrousit charakter hlavní postavy. Osobně bych uvítal, kdyby se spisovatel držel jednoho motivu, kdy postavy a události mají svou konkrétní roli a netvoří maximálně atraktivní komparz v pozadí. Na druhou stranu ovšem nemohu popřít, že to jako celek má zádumčivě strhující kouzlo.

kniha: Kruté stroje - Nečas, Ondřej S.
trudoš | ***** | před 185 dny

„Já si prostě myslím, že nikdo, kdo má místo hlavy buldozer, nemůže bejt úplně špatnej…“
Netradiční seskupení paranormálních vyšetřovatelů chránící svět před apokalypsou a sebou samými dostává za úkol prošetřit několik záhadných úmrtí. Podle všeho v nich totiž mají prsty démonické síly. Jenže šéf všech pražských pekelníků žádnou podobnou akci neschválil, takže zůstává otázkou, kdo za tím vším vlastně stojí. A s jakým cílem.
Sérii Kladivo na čaroděje sice vytvořil Jiří Pavlovský, ale už od počátku kolem sebe soustředil tým autorů, kterým plánoval celý cyklus propůjčit na hraní. Přičemž jako první se otěží chopil Ondřej S. Nečas a dlužno podotknout, že nijak nesnížil vysoce nastavenou laťku. Jeho humor sice nejde tak sadisticky po krku, nedá se však říct, že by nedokázal rozesmát uštěpačnými poznámkami a pobavit lehce patologickými vztahy mezi hrdiny. Navíc zvládl dějovou osu udržet v ryze detektivní rovině, aniž by při tom slepě kopíroval předchozí dvě knihy. Za mě spokojenost maximální.

kniha: Tvrďáci - Falco, Ed
trudoš | **1/2 | před 186 dny

Těch čtyři sta stran je zkrátka moc, na to, s jak jednoduchou zápletkou román vlastně pracuje. A Ed Falco není Mario Puzo, což se podepisuje především na jalových dialozích a ději, který se potácí odněkud nikam. Postavy obyčejné, gradace nulová, stylistika fádní. V důsledku provedení připomíná televizní inscenaci, v níž se hodně, ale skutečně hodně, mluví, a občas se někomu stane něco moc ošklivého. To, že je pak finále završeno stylovým masakrem, už dneska překvapí asi jen málokoho. K dobru ovšem autorovi musím přiznat autentické kulisy, jež jsou dotvářeny faktografickou posloupností významných událostí v pozadí příběhu. Člověk si tak udělá pěknou představu o zločineckém podsvětí v New Yorku roku 1931. Na druhou stranu, neustálé ujišťování o tom, kdo je jak velký tvrďák ve mně neustále evokovalo dojem, že čtu nepovedenou podpultovou erotiku. Celkově tedy zklamání, hlavně kvůli promarněnému potenciálu. Protože tuhle tématiku uchopit moderně lze – Dennis Lehane je toho zářným příkladem.

kniha: Mimo podezření - Grippando, James
trudoš | ***1/2 | před 187 dny

Co mě naprosto odzbrojilo, byl ústřední motiv oficiální žaloby vůči člověku, který nezemřel, jak bylo úřady naplánováno. Naneštěstí zápletka, kterou James Grippando kolem případu pak rozehraje, celý ten vtip tak nějak zahluší a brzy se sklouzne do obligátního prchání před falešným obviněním z vraždy. Zároveň autorovi příliš nefunguje hrdinův protivník, přestože jeho nástup na scénu je víc než působivý. Jenže celá ta věc s mafií nakonec skončí u nahánění vlastního ocasu, kdy jednání padouchů zákonitě nemůže vést k jinému výsledku než k jejich odhalení. Ostatně, závěr sám je zbytečně překombinovaný, protože jedno šokující odhalení přebíjí druhé. A aby toho nebylo málo, Jack Swyteck se navíc ukazuje jako nezralý trumbera, kterému přešlapy v osobním životě dojdou vždy až v okamžiku, kdy se s nimi už nedá nic dělat. Samotné vyšetřování je tak spíše povrchní záležitostí. Ono je ovšem znát, že pevný v kramflecích je Grippando více v soudní síni, než mimo ni, takže se vlastně není čemu divit.

kniha: Dvě pravdy a lež - Shepard, Sara
trudoš | **1/2 | před 189 dny

Zase slabší než předchozí díl, především kvůli průhledné zápletce – podezření opět padne na jednoho z aktérů dramatu a na konci se ukáže, že bylo milné. Překvapení. Omlouvám se za případný spoiler, ale nevěřím, že by tahle informace někoho zaskočila, protože tohle už tu bylo v první i druhé knize. A vzhledem k tomu, že do konce zbývají ještě tři svazky, asi si tenhle kolotoč ještě párkrát zopakujeme. Jen doufám, že budoucí události přinesou do celkové záhady konečně víc světla, poněvadž tady jsem se dedukčního osvícení rozhodně nedočkal. Vůbec mi to celé přišlo jako zbytečné mletí pusou naprázdno, bez přísunu nových stop, zjištění, či alespoň neznámých souvislostí. K pár odhalením sice dojde, ale ta nemají jiného účelu než do hry vrátit staré podezřelé, což už je maličko trapné. Ale proti gustu… Uvidíme, co přinese čtyřka, jelikož když už nic jiného, překlenula se pomyslná polovina, a tak bychom se mohli dočkat i nějakých zásadnějších zvratů. A třeba duch Sutton bude konečně co k čemu.

12345678910poslední (63)2483 příspěvků celkem