François Gayot de Pitaval
pohlaví: muž
Život: * 24.07.1673 † 02.01.1743
Národnost: francouzská
odkazy: 7x [info]
Jedním z prvních vážných autorů, pro kterého je zločin hlavním a prakticky i jediným předmětem zájmu v životě i v literatuře, je francouzský advokát Francois Gayot de Pitaval (1675–1743), který od roku 1734 vydává ročně dva svazky napínavých kriminálních reportáží a klade tak základy kriminální reportáže a zpravodajství ze soudní síně. Slavné a zajímavé případy a rozsudky, jimiž byly rozhodnuty, sebrané panem Gayotem de Pitaval, parlamentním advokátem v Paříži, to je plný titul série Pitavalových knížek; přídomek Pitaval se později stane zkráceným označením pro žánr sociální a kriminální reportáže, který najde své početné pokračovatele a napodobovatele. Sám Pitaval měl za sebou nemálo úspěšnou advokátní praxi, když se dal roku 1722 do vydávání drobných knížek zábavného čtení, svazečků duchaplných postřehů, anekdot, výroků i méně známých, někdy i trochu pikantních historek ze života nejrůznějších potentátů; nebyly prý ty knížky zcela v souladu s jeho vážným povoláním, zato se však těšily velké oblibě čtenářů.
Ve snaze pomáhat svým klientům co nejlépe postupoval pan de Pitaval někdy také trochu jinak, než by se slušelo na váženého advokáta. Skoro jako by se do něho vtělil Gardnerův lišácký Perry Mason, ovšem v dobách, kdy osvícené 18. století bylo ještě v plenkách. Když ho například jeden z usouzených klientů, jehož manželka uprchla do kláštera, žádal o pomoc, důmyslný advokát mu poradil nemálo svérázné, v juristice ne právě obvyklé řešení, ženu z kláštera unést. A nezůstalo jen u návrhu; dokonce opuštěnému manželovi při únosu osobně pomáhal.
Svými Slavnými případy vyvolal de Pitaval nejen nadšení, ale i prudký odpor. Byl veleben pro živé a dramatické čtení, odhalující pozadí otřesných zločinů, byl však zároveň obviňován ze znevažování soudu, majestátu, církve a kdo ví čeho ještě. Ti, kteří mu záviděli úspěch, vykřikovali, že jenom opisuje soudní protokoly. To bylo ovšem obvinění zhola nepravdivé, protože de Pitaval ve své důkladnosti (na náš vkus, který si potrpí na dynamičtější vývoj děje, někdy až příliš podrobně) líčil nikoliv pouhý proces, ale vše, co mu předcházelo, vylíčil do detailů prostředí a charaktery obětí i pachatelů, a na závěr připojoval vlastní stanovisko k celé události. Tak podával věrný obraz mravů, lépe řečeno nemravů své doby. Jako dobrý, odborně poučený a seriózní reportér. Poprvé v historii popisoval vyčerpávajícím způsobem provedení zločinu, pohnutky i povahy pachatelů, průběh pátrání a vyšetřování a nakonec i soud, před kterým tyto slavné případy končily; a nebyly to případy ledajaké, ale čarodějnické procesy, velké travičské aféry, rozsáhlé podvody a brutální vraždy, o kterých se hovořilo dlouhá léta po celé Francii.
Pitavalovo vyprávění bylo tak dramatické a tak názorné, že do dvaceti svazků Pitavalu, ve kterých bylo popsáno víc než sto proslulých zločineckých případů, chodili čerpat inspiraci spisovatelé nemálo zvučných jmen; jmenujme z nich alespoň Dumase, Huga a E. T. A. Hoffmanna, aby bohatství inspirace a faktů, které Pitavalovy reportáže nashromáždily, bylo zřejmé.
A nezůstalo jen u původních dvaceti svazků. Pitavalovi pokračovatelé rozšířili tuto řadu o dalších šestnáct dílů a Pitaval našel své pokračovatele a napodobovatele jak v sousedním Německu, tak v Anglii, a ještě v našem století další publicisté, Egon Erwin Kisch a po něm Antonín Dvořák a Miroslav Ivanov, použili populárního jména v titulech svých knih.
Třebaže Pitaval začínal jako publicista trochu lehkovážně, v kriminálních reportážích mu rozhodně nešlo o pouhou senzaci, ale o poutavé a názorné odhalování tajemství právní vědy s její bídou i slávou.
Pitavalovo dílo tvoří jeden ze základních kamenů pozdější kriminální literatury.
In: Pavel Grym – Sherlock Holmes a ti druzí (Vyšehrad, 1988)
Autor do databáze žánrově nezapadá, je zde zařazen pouze z důvodu určité piety k autorovi, jehož jméno jsme použili pro název databáze.
