kniha » Psi z Rigy
má v knihovně 4
hodnotilo: 10
70%
Psi z Rigy Více vydání = více obálek.

Henning Mankell

Psi z Rigy

Kniha vyšla i pod názvem:
Mrtví ve člunu
(viz informace u vydání - záložka 'další informace')

série: Wallander
díl v sérii: 2

Kategorie: detektivní

originální název: Hundarna i Riga
jiný (obecně známý) název: The Dogs of Riga
originál vyšel: 1992

vydání: Motto (CZ) (web) 2005; Host (web) 2013; Marenčin PT (web) 2014

odkazy: 1x [recenze]


Komentáře:
Majdule  | **** 05.03.2014 09:20

Druhý díl série zapadá do toho, co o Kurtu Wallanderovi víme, a přesto je jiný, než to, co ze série dosud znám. Zůstává Wallanderova lidskost, která mi jej přibližuje jako hrdinu, ke kterému mám blízko pro jeho trápení, pochyby a osamělost bez patetických gest, pro jeho civilnost. Zůstává i mistrně vystavšné a gradované napětí – Mankell je specialista na falešné konce. Jiná je pochopitelně samotná zápletka. Její neobvyklost je největší devizou a současně slabinou příběhu. Výlet do čerstvě postsocialistické Rigy v bodě zlomu dějin má charakter zlého snu. Autorovi se velmi dobře podařilo vystihnout strach a šedivost země v područí SSSR. Ale ve chvíli, kdy se z příběhu skutečně stane noční můra, kdy se Wallander na vlastní pěst vrací tajně do Rigy, ztrácí věrohodnost až ke grandióznímu finále na střeše. A přitom víme, že se děly v socialistické sféře i absurdnější věci, jen prostě nepatří do Ystadu. Přesto mě příběh, který začíná vraždou, na které vlastně nezáleží, bavil. A těším se už teď, co s Kurtem a s jeho osamělostí bude dál.

trudoš  | *** 02.12.2017 09:13

Bohužel ani druhý případ Kurta Wallandera můj despekt k sérii moc nevylepšil. Zápletka je naštěstí vystavěná jinak než u předchozí knihy, ovšem trpí naprosto stejnými problémy – neopodstatněná ukecanost, nudné postavy, závěr na zabití. Obzvláště ten konec, který prakticky zopakoval to, co Henning Mankell předvedl v jedničce (tedy naprosto irelevantní vysvětlení nejzajímavějšího bodu zločinu), rozdrásalo moje nervy nejvíc. Tohle se prostě nedělá. Ale abych nepůsobil úplně zatrpklým dojmem – Mrtvým ve člunu se musí přiznat, že jsou lepším románem než Vrazi bez tváře. Tam se děj dost dlouho neposouval, tady se naopak díky cestě do Rigy vývoj neustále proměňuje. Pohyb v čerstvě postkomunistické zemi, kde levá ruka neví, co dělá pravá, natož aby věděla, co dělá všech deset prstů, to má vždycky svoje grády.
Časem zkusím další díly, ale přiznám se, že zatím je spokojenost spíše vlažná. Jsou tu dobré momenty, ovšem utopené ve velkém množství pro mě nezajímavých nářků a hloubavých úvah.

Jana677  | **1/2 02.06.2019 14:37

Román na mě vykoukl z regálu v obecní knihovně: švédské detektivka, Wallander, hmm, to je nějaký relativně úspěšný seriál, ne? Měla jsem „Mrtvé ve člunu“ raději nechat plavat, jak jsem si prosíravě radila v průběhu bilancování po první třetině.
Atmosféra mohla být tísnivější: autoři poznamenaní totalitou by rozervané Lotyšsko zvládli zahustit přesvědčivěji a do větší hloubky. Hlavní hrdina je zoufale obyčejný, nejistý, zmatený: dostat bůra pokaždé, když se zeptal „co nevidím, co jsem přehlédl, co tady dělám“, zafinancovala bych si zubní implantát. Holt potřebuji charismatičtější postavy – chlap nemusí být zrovna superman jako Jack Reacher, uvítala bych však rozhodnější typ s pečlivějším plánováním i postupem. Wallander byl pouhý chaoticky poletující pytlík ve větru, kterému občas přifoukávaly šťastné náhody. U ženské bych ráda znala důvod, proč se do ní zamiloval – tentokrát to prostě nevím, jelikož dialogům chybí jiskra a o neodolatelném vzhledu jsem nenašla zmínku… zoufalství a zranitelnost mi ke splašení hormonů muže v krizi středního věku přijdou trochu málo.
Množství vět, odstavců, ve výsledku celých stran je naprosto zbytečných: já sice chápu, že policejní práce takhle asi vypadá – spousta tápání, dotazů na jedno brdo a opakujících se myšlenek, čtenářsky to ovšem není atraktivní (=plýtvání lesy a čtenářovým časem). Zápletka příliš neponoukala mou zvědavost: překvapila jedině svou nedotažeností a vlastně jsem dočetla jen proto, abych nevzdala druhou knihu v krátké době. Autor inzeroval pachatele hned od prvního setkání příliš očividně a jeho snaha odvést pozornost k jinému podezřelému byla přinejlepším nešikovná. Nalezení veledůležitého testamentu raději nebudu komentovat, mé nevěřícné odplivnutí by vyžadovalo spoilery.
Ve finále zůstalo více otázek než odpovědí (např. proč vlastně ti mrtví skončili ve člunu a ne jako krmení pro ryby; vysvětlení ani tak nekulhalo, jako se stěží nemohoucně plazilo). Možná budou další fakta následovat v příštím díle, rozhodně se ho však nechystám číst. Nejzajímavější poznatek z románu je ten, že si všichni Švédi soudružsky tykají. Tak teda sbohem, Henningu, pro mne jsi svá díla zřejmě nepsal, třetí hvězdu Ti dávám s krajním sebezapřením. 50%