Ken Bruen
Kněz
série: Jack Taylor
díl v sérii: 5
Tato kniha je částí i jiných knih: V hlavní roli Jack Taylor*
Kategorie: detektivní - drsná škola
originální název: Priest
originál vyšel: 2006
odkazy: 1x [recenze]
- Komentáře:
-
lastmanontheearth | **** 22.06.2012 10:20
Tentokrát je to osmdesát procent s hodně odřenýma ušima, ale… Bruen je pořád v rámci žánru výjimečný. Byť číst jeho romány jako detektivky je cesta do pekel, což jsem si sám ověřil, když jsem otevřel první z nich.
Detekční linie je totiž ve všech autorových románech slaboučká jako čaj z Teska, proto je mnohem lepší přepnout závity a číst „taylorovky“ jako zpověď (ex)alkoholika kombinovanou ze společenskou kritikou (Irové jsou nám blízcí nejen stylem humoru, ale i tím, že – alespoň podle Bruena – podobně rychle jako my podléhají „degenerativním“ trendům zpoza Atlantiku).
Ačkoli je „Kněz“ pro mě z celé série zřejmě nejslabší, docela zajímavě se v něm rozvíjejí motivy načrtnuté v knihách předchozích (vztah s banghardaí Ridge a Taylorovo otcovství), byť zrovna posledně jmenovaný motiv nemá tak silné vyústění jako v závěru „Dramatika“.
Ve zkratce mé hodnocení celé série: „Vraždy na molu“ – mé první setkání s Bruenem a po přepnutí závitů čiré nadšení; „Vraždy bez trestu“ – Bruen se začíná opakovat a já ho obviňuji z literárního manýrismu; „Padlé mučednice“ – pro mě osobně zatím nejlepší díl (možná pro to, že se drží víc při zemi, možná pro depresivní téma); „Dramatik“ – mu pak šlape na paty a to nejen pro ultradepresivní závěrečný cliffhanger.
trudoš | ****1/2 17.01.2017 00:05Ken Bruen je prostě pořez. Nebojí se věnovat tématům, která jsou v jeho domovině tabu a určitě ještě nějakou dobu budou. Jenže to nedělá z potřeby šokovat, ale z nutnosti sám se k věci vyjádřit. Řízně, drsně a hodně hodně cynicky.
Jeho Jack Taylor se tedy vyšetřování tentokrát vyhýbá jak čert kříži a víc se soustředí na kritiku moderního Irska, které jakoby definitivně ztratilo důstojnost. Tedy ne že by tahle parta alkoholiků někdy nějakou měla. Má to svoje kouzlo, nejste-li právě optimisticky smýšlející čtenář, ale absence zápletky je docela markantní. Ono se tu sice stále něco děje, ale ne že by to hrdina nějak ovlivňoval. Sice přestal pít jak duha, ale místo toho, aby mu to třebas projasnilo mysl, apaticky přijímá rány osudu tak jak přijdou, doufajíc přitom ve vlastní vykoupení. Až si člověk pomalu přeje, aby se vrátil ten stále vychlastaný, zfetovaný a bezstarostný Ir z prvních dvou knih.
Ale znáte to, může-li se něco pokazit, pokazí se. A v případě Jacka Taylora to platí dvojnásob.
