Poslední přidané komentáře
Mé první setkání s detektivní sérií Ludvíka Součka spadá někdy do počátku osmdesátých let, kdy se mi dostala do roky útlá brožurka z edice Střelka. Souček popisuje prostřednictvím redaktora Karlíčka velmi zajímavý příběh o tom, jak se amatérský detektiv Martin Anděl pokouší vyřešit sedmdesát let starý případ zmizení mladého muže. Tzv. „lenošková metoda“, která je zde použita, je velmi stará záležitost, použila ji již Emma Orczy ve svých povídkách a k dokonalosti jí dotáhl Rex Stout prostřednictvím detektiva Nera Wolfa – ovšem Souček používá lidovější přístup a přece jen se snaží svého hrdinu polidštit. Knihu jsem přečetl jedním dechem, o tom, že Souček psát umí, asi není třeba nikoho přesvědčovat–a co víc i ostatní díly cyklu jsou velmi kvalitní (snad jen Čert mi přijde trošku slabší).
Ačkoliv kniha není špatně napsaná, neobsahuje to napětí, které vyzařuje z legendárního televizního seriálu. Další díly už jsem ani nekupoval a dnes raději sáhnu do své sbírky dvd a pustím si Bodieho, Doyla a Cowleyho „naživo“.
Není mnoho knih Astrid Lindgrenové, které se mi líbí, snad s výjimkou „Ronji, dcery loupežníka“. Také trilogie s Kallem mi přijde značně primitivní a moc se mi nelíbila ani jako dítěti. V této konkrétní knize si dvě dětské party hrají na Válku růží, tedy nic objevného… Kallemu je 13 a touží zažít detektivní dobrodružství, takže zločin vidí za každým rohem…
A nyní se dostávám k tomu, proč se mi kniha nelíbí – vykreslení záporáci, jsou jako karikatury středověkých lapků – všichni jsou na první pohled nepříjemní, hrubého vzhledu i jednání. Místní detektiv (ne malý Kalle) je naopak správný chlapík, frajer, sportovec. Veškerá zápletka je založena na tolika náhodách, že i jako desetiletému čtenáři mi to bylo nepříjemné a to nemluvím o tom, že zde není vlastně žádný moment překvapení, všechno vám švédská autorka předloží na talíři – tupí zločinci dělají jednu chybu za druhou a ztrácí důležité předměty v takovém tempu, jako hospodyně hází zrní slepicím…Kalemu pak už jen stačí sbírat zrní, tedy předměty…:))
Zápory jsem asi popsal, má tedy kniha i klady? Má, postavy dětí umí vykreslit L. opravdu dobře a scéna, kde hlavní trojlístek předvádí cirkus je velmi pěkná. L. určitě psát umí a má příjemný sloh, ale styl psaní je dnes již zastaralý a podle mého dnešní děti už příliš neosloví.
Zatímco James Bond mě nikdy příliš nebral, příběhy jeho předchůdce Hugha Drummonda jsem přečetl několikrát s velkou chutí. U nás vyšla část, kde se vyskytuje zloduch Karl Paterson a jeho neméně zlotřilá žena (svazky 1–5), a určitě patří k tomu nejlepšímu, co Sapper napsal. Závěrečné díly „Poslední utkání“ a „Mstitelka“ dokonce obsahují několik fantastických vynálezů z dílny Patersonů. Je jisté, že Sappera z velké části inspirovaly sešity „dime novels“, zejména Nick Carter, ale přesto jde o čtení mnohem střízlivější a umírněnější. Je jen škoda, že dnešní mladé čtenáře už zřejmě Sapper neosloví…Proč? Inu, jednak se k 90 let starým knihám těžko dostanou…a pak, tehdy se ještě autoři snažili popisovat zločin s nadhledem, nikdo se nevyžíval v sadistických hrátkách, tak jak je tomu u současných thrillerů…
Dočetl jsem (asi po páté) tuhle novější „francisovku“ a nemohu než konstatovat, že Mistr umí… V hlavní postavě skotského malíře Ala Kinlocha nalezneme čestného muže, který miluje svou rodinu a je kvůli svým nejbližším ochoten obětovat téměř vše, kromě své tvůrčí svobody. Samotná kriminální zápletka není nikterak složitá, ale to jak geniálním způsobem Francis „maluje“ své postavy mne vždy znovu okouzlí. Není příliš těžké se vžít do hlavní postavy, která je nám blízká svými všedními problémy a fandíme mu, když se dostane do trablů (již méně všedních).
U málokteré detektivky jsem se tak zasmál, jako právě u téhle od Švandrlíka. Jako zaníceného houbaře mě oslovil zejména recept na houbovou specialitu pod názvem „Ohňostroj chutí“ (…vraž do toho muchomůrku zelenou ať to má šmak…)
Tak tuhle knížku jsem četl jako dítko školou povinné a mnohé scény z knihy mi ulpěly v hlavě dodnes. O pár let později jsem viděl i film s fenomenálním Marlonem Brando, ale musím říct, že onen prvotní zážitek z knihy je dodnes nezapomenutelný. Stejný pocit ve mě vyvolala už snad jen kniha Motýlek od Charriera.
Cliftonka nadprůměrné kvality: detektivova logika není tak zcela primitivní, dokonce má příběh i poměrně slušnou zápletku. Škoda, že autor nedokázal poněkud zapracovat na stylistice a nepokusil se odvrhnout propriety stupidních krváků, které zbytečně narušují kvalitu děje. Jinak se mi moc líbila hláška: „domníval se, že je to slavný Léon Clifton anebo – Nick Carter.“ – Mno, doufejme, že si toho Nick Carter považuje, že se ocitl v takové společnosti…:-)))
Zjevná parafráze na Stormovu knihu „Jezdec na bílém koni“. Jsou zde klasické atributy cliftonek: neuvěřitelný příběh o kostlivci na koni, který zvěstuje smrt, dále záhada, kterou Clifton v závěru vysvětluje způsobem natolik nelogickým, že se musíme chytat za hlavu, převleky atd. Vzhledem k rozsahu příběhu jej přečtete bez následků, ale pravděpodobně již k opětovnému čtení nenaleznete opět odvahu :-D
vyšla v: Farba nenávisti; Knokaut 1991/3; Maska 15.; Vražedné intriky
tomts | ****1/2 | před 5735 dny
Zdánlivě banální příběh o muži, který píše detektivní příběhy mizerné kvality, ale přesto za ně dostane zaplaceno… Zápletka je velmi zajímavá a čtivá, ale rozhodně mě nejvíc pobavil její geniální závěr ve stylu Westlakeho humorných detektivek.
Jednoznačně nejlepší sbírka detektivních povídek z dostihového prostředí, která v češtině vyšla. Pro čtenáře, kteří mají v oblibě Francise naprostá povinnost.
Přestože Peukert použil opět neskutečnou zápletku, musí se mu přiznat, že uměl psát. Kniha je čtivá,má náboj a poměrně přesně zachycuje situaci v anglickém skautingu dvacátých let.
Tři skvělé statě mistrů pera (Karel Čapek, John Rhode a E.A.W. Mason) obhajují žánr detektivní literatury a zároveň jej podrobují důkladnému rozboru.
Opravdu skvělá detektivní fantasy. Vedle deseti výborných povídek kniha obsahuje i více než dvousetstránkový román „Příliš mnoho kouzelníků“, který evokuje příběhy Rexe Stouta – počínaje názvem (srov. Příliš mnoho kuchařů, Příliš mnoho žen, Příliš mnoho detektivů, Příliš mnoho klientů…), přes hlavní postavy (markýz z Londýna coby Nero Wolfe, jeho prodloužené oči a uši – lord Bontriomphe /=Goodwin/, zde ovšem pochopitelně poněkud zastíněné lordem Darcym) až po rozuzlení případu v kanceláři Nero Wolfa…pardon – markýze z Londýna: lord Darcy v křesle červeném, ostatní přítomní v křeslech žlutých, policejní komisař Grayme postávající u dveří. Nanejvýš uspokojivé… Litovat lze jen toho, že pan Garrett už víc příběhů s lordem Darcym nenapíše…
Musím říct, že něco podobného jsem ještě neviděl, zřejmě se jedná o ojedinělý nápad v detektivní literatuře. Kniha obsahuje desítky příloh (fotografií, lístků, razítek, dopisů) a můžete si tak trochu zahrát na detektivy i vy jako čtenáři. Samotný děj je trochu slabší, ale přesto slušný standart.
Francis nás prostřednictvím Jonase Derehama seznamuje s britským obchodem s koňmi na dražbách i mimo ně. Jonas je typickým Francisovým hrdinou, je velmi odvážný, čestný a věrný až za hrob. Že člověk s takovými vlastnostmi má v dnešní době jen problémy s nečestnými lidmi, kterým je trnem v oku, je nabíledni. Francis snad ani neumí napsat špatnou knížku, takže jsem přečetl jedním dechem.
Seamark rád ve svých románech používá takových improvizačních prostředků jako neznámého jedu či šíleného vynálezce. Ten se vyskytuje právě v románu „Mstící paprsek“, který je jedinou skutečnou SF tohoto autora. Zde hlavní hrdina pátrá, kam zmizel (doslova) rybník. Nakonec vypátrá, že tak bylo učiněno pomocí záhadného paprsku vyslaného z vynálezcova přístroje (ano, je to dnes oblíbená zbraň autorů „military sf“ – dezintegrátor). Nápad tedy na dobu vzniku vcelku zajímavý, bohužel samotný děj za mnoho nestojí. Pokud by zde nebyl sf motiv, slušela by knize spíše nálepka červená knihovna s lehkým nádechem detektivním.
Cliftonky jsou svým obsahem i úrovní značně různorodé. Některé povídky jsou až překvapivě kvalitními detektivkami anglické školy, ale většinou jsou značně nelogické a primitivní. Příběh Chicago v nebezpečí je bohužel z té druhé sorty. Clifton je zde figurkou natolik rozpruplnou, že jsem si několikrát přál, aby hlavní záporák prorok Jeremiáš ukončil dobře mířenou střelou jeho život a tím i mé trápení během čtení.
I.J.Parkerová pro mě byla šťastným objevem. Poté, co jsem (opakovaně :) přelouskala všechny Guliky a zjistila, že jeho rádoby pokračovatelé jsou naprosto nepoužitelní, objevil se Akitada Sugawara :) Parkerová šla na věc skutečně rozumně – třebaže některá základní schémata Gulikovy příběhy hodně připomínají, neplagiarizuje, ale přichází s vlastním vyšetřovatelem, který pochází z odlišné kultury, má odlišné zázemí a hlavně odlišnou povahu. Sugawara je mladý muž, který má svou čest, nicméně ještě ne tolik trpělivosti, ač vytrvalost mu upřít nelze. Kvituji, že autorka evidentně hodně času věnovala prostudování reálií Japonska období Heian, takže se čtenář nejen zabaví četbou chytře konstruovaných detektivních příběhů, ale zároveň se dozví i něco o tom, jak to v Japonsku tehdy chodilo. Pokud patříte ke ctitelům Gulikova díla, myslím, že Parkerovou mohu bez větších obav doporučit :)
Moje nejoblíbenější wallaceovka. Zajímavá zápletka a napětí od začátku do konce.
Podle mého názoru jedna z nejlepších sbírek detektivních povídek vůbec s fenomenálním překladem manželů Outratových. Pro milovníka žánru naprostá povinnost.
Přesto, že byla kniha napsaná již téměř před 50 lety, jedná se stále o to nejlepší, co bylo o detektivní literatuře napsáno. Doprovodné fotografie starých klasiků žánru z 2. vydání jsou velmi cenné, ani dnes nejsou tak kvalitní na internetu.
Tuhle knihu vlastním jako sběratelsky cennou. Co se týče obsahu, jedná se však o neuvěřitelné žvásty. Popsat více než 400 stran a nic neříci, to už chce zasloužilého člena Svazu spisovatelů.
