PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Novinář Jack McEvoy svým soukromým pátráním spustí vyšetřování údajných sebevražd policistů na celém území spojených států a zúčastní se jako pozorovatel FBI štvanice na brutálního sériového vraha. Část románu se Jack nechá vést příběhem pasivně a sleduje práci agentů, ale ke konci opět přebírá otěže pátrání (nebo si s ním jen hraje vrah jako s loutkou?). Každopádně je to další strhující thriller od Connellyho po jehož přečtení sice zůstává nevysvětleno pár otazníků, ale kdyby autor chtěl, dal by na ně odpovědi, jenže někdy kouzlo příběhu spočívá v tom, že není vyřčeno úplně všechno a o to se týká i této knihy.

Přečteno jedním dechem, až jsem si u toho připadal jak Zátopek v Helsinkách. Jedna z věcí, které na Jaroslavu Velinském obdivuji, je jeho přirozená práce s češtinou, která z ní dělá neuvěřitelně tvárný prostředek k vyjádření. Vlastě ani nepotřebuji zápletku, stačí mi jen užívat si slovních obratů a větných spojení. Přitom se drží ve srozumitelné lidské rovině, kdy se člověk nemusí probírat významy květnatých metafor, aby rozkryl jádro myšlenky. Zkrátka soustružník v životě i literatuře.
Velice dlouhé schody mají jednoduchou osnovu, která graduje pozvolna, ale o to dramatičtější má finále. Autor tentokrát opracovává motiv sériového vraha, obloukem se však vyhýbá zavedeným klišé anglo-amerických thrillerů a děsivě věrohodně jej umisťuje do pražských uliček. Jestli vám však v mysli automaticky naskočil ruch velkoměsta, s klidem jej můžete vypustit. Tohle není Kriminálka Anděl, ale poctivá detektivka ve vilovém prostředí. Včetně takřka hororového závěru, který mě dodnes straší ve snech.

Paradoxně nejvíc mi tu chyběly nějaké detektivky. Ve valné většině jde o různé varianty příběhů o zločinu, přičemž když už některý s vybraných autorů svolí k vyšetřování, končí to bohužel kvalitativně na úrovni komiksových rébusů inspektora Štiky. A to i ty oplývají větší invencí a logikou než povídky v antologii předkládané.
Jestli bylo záměrem editorky Lenky Nešporové pošlapat pověst české detektivky, potom jí záměr vyšel na jedničku. Vzhledem k tomu, že se kniha honosí označením „22 krimipovídek od nejlepších českých autorů“, člověk by čekal, že to skutečně prošlo nějakým sítem. Jenže ty texty jednoduše nemají nic – nápad, spád, autenticitu. Většinu času jsem prozíval nad všedností historek, jež obsahují asi tolik překvapení, co poloprázdná sklenice vody. Navíc si prakticky žádný ze spisovatelů není schopen poradit s krátkým útvarem, takže příběhy působí uspěchaně, prvoplánově a pointu neviděly ani z rychlíku.
Nálepka „nejlepší“? To teda oni omylem, i kdybych zavřel oči a zatnul zuby.

To je tak blbý, až je to pěkný. Agent Malko Linge je takový Marko Stone ve špionážní literatuře, akorát bez špetky charismatu. Není ani brilantně chytrý, abnormálně silný či nápaditě výřečný. Možná ale své nesporné klady úspěšně skrývá, protože jako operativec CIA má na kontě takřka dvě stě dobrodružství. Každopádně stran sexu si užívá, co hrdlo ráčí, neopomine jedinou příležitost nějakou sličnou děvu neobšťastnit do análu. Pokud možno pětkrát za knihu. Nuž, proti gustu…
Hloupoučký děj a lechtivé scény dělají z knihy vtipné počtení, pakliže jednoho užije na tenhle druh zábavy. V opačném případě vám průhledná osnova začne lézt na nervy poměrně záhy. Humoru je tu poskrovnu, zápletka je prostší než prostá a akce přijde ke slovu až v závěru, kdy se hrdina konečně pochlapí a všechny postřílí. Styl vyprávění je hodně uvolněný, je znát, že Gérard de Villiers při tvorbě myslel jen na to, jak dopřát čtenáři relax. V konečném důsledku nic jiného, než mužský protipól k ženským erotickým romancím.

Kniha napsaná českou autorkou, poměrně vysoké hodnocení, slušné komentáře, pustím se do ní (tedy myslím do knihy ne do autorky i když možná …). A teď vidím, že se dokonce odehrává v mém rodném Brně!

Rusalky živící se lidským masem pomůžou vyhrát jakousi válku ve prospěch Pospolitosti (což je vlastně dnešní V4), společenství Čechů, Moravanů, Slezanů, Slováků, Poláků a Maďarů. No nevím co zmohly proti kulometům tankům, letadlům, ale dobrá. Zásluhy mají, to je jasná věc, ale co dál s nimi? Založíme Centrálu speciálních činností, která bude na víly dohlížet a držet je při zemi. V Centrále pracuje i Dominik, hlavní hrdina a zde je i hlavní problém knihy. Ten člověk se motá od ničeho k ničemu, je jen ve vleku událostí a pro jistotu nedělá raději vůbec nic, samá migréna, věčně ho někdo zachraňuje, připadá mě spíš jak „dívka v nesnázích“. Ghetto na Vinohradech mě připadá taky dost ulítlé, proč ne raději Husovice, Zábrdovice? Asi by si starousedlíci s rusalkami pili krev a možná se i žrali navzájem.

Nemůžu říct, že je to vyloženě špatná kniha, příběh je dobře vymyšlený a vesměs zábavný. S akčnějším Domem bych hodnotil hodně vysoko, ale takhle jen slabší průměr.

Docela zklamání. Přestože Tom Rob Smith vyloží na stůl hodně atraktivní karty, z následné hry není schopen vytřískat víc, než nějaké to zneužívání v dětství. Místo toho, aby historii plnou lží a klamů rozehrál v pořádné drama, nechá nejdřív odvyprávět jednu verzi a pak se zabývá tím, co by na ní mohlo být pravdy. A i když chvílemi člověku přeběhne mráz po zádech, výsledné finále je maximálně tuctové. Chyběla mi pořádná konfrontace, která by ve mně zanechala pocit zadostiučinění. Zkrátka jsem netušil, že místo thrilleru dostanu třistastránkovou psychoterapii s nejistým výsledkem. Taky úplně nechápu motiv hrdinovy sexuální orientace, protože na funkci to nemá absolutně žádný vliv. Nemluvě o autorově neochotě vystavět příběh dle tradičních postupů – místo toho experimentuje s bloky souvislého textu. Dlužno říct, že neúspěšně. Co mu naopak funguje perfektně je charakter osamělého švédského venkova, kde prvního souseda potkáte až po několika kilometrech. To bych taky brzy trpěl depresemi.

Začátek parádní, rychle zaujme a navnadí na další vývoj. Jenže pak to nějak celé ztrácí šmrnc. Jako by Andrew Grant nebyl schopen udržet si jednu dějovou linii, a tak přidává další a další, až jsem pomalu začal ztrácet přehled v tom, o co vlastně kráčí. Návaznost je přitom plynulá, přestože občas krapet divoká. Jenže průběžně odhazování atraktivních motivů celou věc maličko znepřehledňuje, což ostatně platí i o efektních postavách s vachrlatými základy, stran opodstatněnosti jejich rolí v příběhu. Navíc hrdina, co se neustále tváří jako bohém s bílou šálou a přitom dějem prochází jak řeznický nůž, byl pro mě uvěřitelný asi jako James Bond se svým špionským inkognitem. Přiznat mu ovšem musím několik povedených reakcí. Ostatně autor hodně spoléhá na dialogy, které jsou živé a je jich spousta. Hloupé je, když si člověk uvědomí, že mají funkci pouze okecávací a jen málokdy posunou zápletku někam dál. V 90. letech by to pro mě jistě byla pecka, dneska už je můj vkus bohužel trochu jinde.

Celou první polovinu jsem si deníkové záznamy mladého Dalea Coopera, který je obdařen stejnou měrou abnormální dávky geniality jako naivity, užíval. Obzvláště střední a vysoká škola stojí za to, především pak Cooperovo experimentování s důsledky absence spánku. Jenže právě někdy kolem strany osmdesát jsem si začal uvědomovat, že zápletka se asi konat nebude a celé to vyprávění mě najednou začalo nudit. Samotné přepisy sice dál bavily, protože skvěle mapují dobovou atmosféru i charakterový vývoj postavy, přičemž ne vždy jde Scott Frost na ruku očekáváním čtenářů. Jenže s ničím jiným než se zážitky oblíbené seriálové postavy autor nepřijde, což je obrovská škoda. To nejdůležitější, tedy rozepře s Windomem Earlem, prostě přijde a odejde, aniž by autor osvětlil víc, než co člověk vytušil z náznaků v televizi. Na druhou stranu odhalení identity takřka mytické Diany potěšilo pro svou jednoduchost – ne za vším musí být dojemný příběh. Suma sumárum, četlo se to skvěle, ale čekal jsem víc.

Podmanivě strhující vyprávění s pomalým rozjezdem, a o to děsivějším finále. V mnoha ohledech to připomíná Tajemnou řeku Dennise Lehanea, konkrétně ten úvod o trojici kamarádů a únosu jednoho z nich. Právě tohoto motivu se John Hart drží, kdy po zmizelé dívce pátrá její čtrnáctiletý bratr, přestože všichni ostatní to už víceméně vzdali.
V čem autor exceluje, je perfektně zvládnutá psychologie postav. Dokáže uhrát náctiletého kluka, vyhořelého detektiva i pološíleného černocha a ve všech případech protagonistům věříte jejich výkony. Stavba zápletky je pravda maličko natahovaná a v některých okamžicích jsem měl i dojem, že si důležité zvraty vypomáhají náhodami, ale nevadilo mi to ani v nejmenším. Možná je to ale mou slabostí pro tenhle druh příběhů. Miluji, když spisovatelé umějí zachytit ty prchavé okamžiky naivního mládí, které najednou narazí na krutou realitu, a to s autentičností, jíž paradoxně nedokáže napodobit žádná fotografie ani film. Za mě jednoznačně autorova nejlepší kniha.

První půlka románu nás seznámí s problematikou staveb obřích tunelů a něco málo prozradí o mezinárodním terorismu. Taky samozřejmě dojde na obviňování zlovolných korporací, které šidí zaměstnance i práci samotnou. Pročež postupné vybíjení firemních společníků v ději maličko zaniká, a kdyby dotyční mrtví nezajímali alespoň čtenáře a dvojici hlavních hrdinů, byli by přehlédnuti úplně.
Pak ovšem nastupuje katastrofa jako taková, která zastiňuje veškeré dosavadní události a naprosto strhne svou děsivou autentičností. Naneštěstí duo Robinson & Scortia celou katarzi využijí jen k tomu, aby se zbavili hráčů, s nimiž by jinak měli problém, a celou partii výrazně zjednoduší. Následuje standardní thriller, který odměřuje čas přeživším v závalu, přičemž jedním z nich je i vrah, který to všechno spískal. A v tomhle ohledu dobrý.
PS – Komická mi přišla autorská potřeba udělat z padoucha zvráceného člověka. Takže to musí být homosexuál, který to dělá s vlastním bratrem. Kdyby to alespoň mělo význam.

Jak mě nadchla jednoduchá zápletka, tak mě otrávilo fádní vyústění. Olen Steinhauer sice obratně žongluje s motivem dostatečným tak akorát pro povídku, jenže v důsledku všechno soustředí pouze na finále, které ovšem nemá příliš mnoho řešení, a tak vyvrcholení nepřekvapí. Mě osobně tedy spíš zklamalo, protože autor vsadil všechno na falešnou kartu, díky čemuž některé události zpětně ztrácejí na logice. A nutit protagonistům za každou cenu „šokující“ zvrat, a nepřímo tím popřít jejich profesní schopnosti, to se zkrátka nedělá.
Jinak ale spokojenost. Vyprávění má ideální rozsah, emoce fungují na jedničku a postavy jsou dostatečně nejednoznačné, aby čtenářovy sympatie průběžně přeskakovaly z jedné na druhou. Mrzí mě však nevyužitý potenciál mužského a ženského pohledu, který se vysloveně sám nabízel. Ale uznávám, že spisovatelovým úmyslem bylo psát thriller, ne společenský román, a proto se potřeboval držet určitých norem. Nebýt tak (pro mě) pokaženého konce, určitě bych hodnotil kladněji.

Nenáročný psychologický thriller s obehraným motivem „nevěřte nikomu“, který se však nebojí překročit hranice zaběhnutých klišé a dojít dál než ostatní. Sice paranormální vsuvka asi ne každému půjde pod nos, já však tuhle změnu oproti stereotypům oceňuji maximálně. Po všech těch vážně míněných Dívkách ve vlaku a Manželů od vedle, pro jednou román, který umí podchytit brakovitost žánru a vystřelit si taky trochu sám ze sebe (nebo ze čtenáře, záleží, jak se na to díváte).
Neříkám, že vyprávění nemá svoje mouchy – třeba když se Sarah Pinboroughová příliš spoléhá na závěr, jímž hodlá přebít všechno ostatní nebo ty tajnosti mezi milenci, které představují prvoplánovou zadělávku na konflikt. Na druhou stranu mě ale naprosto okouzlilo intrikování záporné postavy, jež si tak u mě vysloužila post nejlepšího padoucha roku. Ne že by mi byla sympatická, ale ta figura prostě v příběhu funguje, vyzařuje emoce, které ostatním chybí. Takže spokojenost, i když jde ve finále jen o takový lepší průměr.

Po nadšení z konverzačky Vlak Sunset Limited jsem si od dalšího McCarthyho scénáře sliboval hodně. Jenže film není divadlo a to, co lze uhrát s málem na jevišti, zdaleka nemusí stačit na stříbrné plátno. O to spíš, jde-li o drsnou gangsterku z prostředí texasko-mexické hranice.
Nejde o to, že by Konzultant byl nudný, na to se tu toho děje příliš mnoho, navíc rozmluvy jsou živé, chytré a děsivé zároveň. Chybí však lepší vhled jak do zápletky, tak do nitra hrdinů, a nepřečtete-li si anotaci na přebalu knihy, dost hrozí, že se v ději vůbec nebudete orientovat. Z textu samotného to základní totiž nevyplývá, lépe řečeno, chybí zevrubnější shrnutí toho, o co komu vlastně jde. Brzy tak člověk dojde k bodu, kdy se už přestane v chaosu postav i motivací orientovat a začne se soustředit jen na to, co autor umí nejvíce – dialogy. Brutální finále pak sice ohromilo svou syrovostí, ovšem nešťastně utíná drama přesně v okamžiku, kdy jsem naopak očekával hrdinou intervenci. A tu já fakt potřeboval.

Ale jo… Zatímco sérii „Grant County“ jsem vzdala po prvním dílu, jelikož mi hlavní hrdinové šplhali na nervy, Will Trent si získal více mých sympatií. Sice žlázy traumatizovaného vyšetřovatele produkují nadbytek estrogenu a zase tady máme „nechci tě/chci tě/nechci tě“ problémy, přesto komplikovaná chemie postav má své hlubší opodstatnění a slibný potenciál. Charaktery jsou pečlivě vypiplané, zápletka je řádně krutá, padouši jsou odporní až hanba, jakési drobné záblesky lidskosti jim však autorka neupírá. Detektivní složka románu úplně nefunguje, tady hrají prim emoce, instinkty a impulzivní skutky, ovšem pokud máte rádi psychologické thrillery a nejste cimprlich ohledně brutálnějších scén, „Triptych“ by se vám mohl trefit do vkusu.
Vykousnu sem osm krví ulepených a budu doufat, že nám příště paní spisovatelka Willa Trenta trochu pochlapí. A chci více šéfové Amandy, zdá se být zábavně sarkastickou mrchou :-) 75%

Jsou čtyři tuzemští autoři, kteří mě před nějakým časem vyvedli z omylu, že česká detektivka stojí za prd. Nejdříve to byl Jaroslav Velinský s Otou Finkem, později duo Jan Zábrana a Josef Škvorecký s doktorem Pivoňkou a do třetice všeho dobrého právě Václav Erben se svým kapitánem Exnerem.
Podobně jako Fink nebo Pivoňka je i Exner dostatečně osobitý, aby nepůsobil dojmem laciné kopie západní konkurence. Navíc s přihlédnutím k tomu, v jaké době kniha vznikala, není příběhu prakticky co vytknout. Možná pan Erben nebyl příliš kovaný v technických postupech při zajišťování důkazů na místě činu, hravě to však dokázal zamaskovat promyšlenou zápletkou a hlavně živelností jednotlivých protagonistů. A přestože se veškeré vyšetřování odehrává v Čechách, ani jednou na mě nepůsobilo dojmem, že by spisovatel překračoval hranice reálného. Naopak, takhle autentickou detektivku jsem už dlouho nečetl. Čemuž asi nepřímo napomohl fakt, že se odehrává v době poválečné, a tím pádem v mém oblíbeném období.

Lehce paranoidní detektivka s příjemnou atmosférou, ne nepodobnou dílům Sary Shepardové či Tany Frenchové. Jenže kde prvně jmenovaná umí rozehrát atraktivní zápletku a ta druhá zas perfektně pracovat s psychologií postav, tam v obou případech Ruth Wareová malinko tápe. Přitom jsem paradoxně vůbec neměl problém se zápletkou, motiv jakési křivdy v minulosti, která po letech vystrkuje růžky, to je něco pro mě. Neřeším přitom, že hrdinka je tupější než tupá, když životní rozhodnutí činí na základě telefonických esemesek. Byla zajímavá i sympatická, a to bohatě stačilo. Jenže gradaci autorka nezvládla, což u tří set padesáti stránkového románu je problém. Záměrně se zatajují důležitá fakta, aby se nakonec ukázalo, že vlastně důležitá nebyla, přičemž jádro celé záhady je čtenáři jasné už v momentě, kdy se drama rozehraje. Nejvíc mě přitom mrzí množství motivů, které zůstaly nevyužity, jen s nimi bylo vyprávění účelově natahováno. A překombinovaná konstrukce zločinu to pak příliš nevylepšila.

Zápletka vystavěná na vesnickém dramatu, které by i fungovalo, kdyby tolik okatě nekopírovalo komerčně úspěšné scénáře z nekonečných televizních seriálů. Což v praxi znamená, že žádná rodina tu není normální, všichni chlapi automaticky zahýbají, a když náhodou ne oni, tak jejich manželky určitě. Výhrou bohužel není ani hlavní hrdina Petr, který věčně moralizuje nad chováním ostatním, zatímco on sám vesele skotačí s vdanou ženou, jež když mu nakonec vyzná lásku, od něj dostane tak akorát košem. Korunu autenticitě pak nasazuje jeho vměšování se do vyšetřování – vždyť přece byl v minulosti taky policajt, takže co by teď nemohl bez problémů nahlížet do spisů, zadávat práci laborantům nebo konzultovat případ se svědky i odborníky. Prostě pohoda, co na tom, že je aktuálně pošťák, ne kriminalista. Jako by autoři psali čistě pro vlastní potěšení a nijak se nezabývali tím, zda události mají nějaký smysl, opodstatnění či alespoň využití. Hlavně když se upotřebí maximální množství trojteček.

„Krev na lopuchu“ jsem ulovila v knihovně, trávila jsem nad stránkami čas při zdlouhavém čekání na úřadech, dostala jsem se do poloviny a za zlaté prase jsem v sobě nedokázala vykřesat dostatečnou motivaci, abych knížku vrátila dočtenou. Tak především by se měla jmenovat „Na jedno kopyto“: povídky jsou poměrně krátké, ve vyrovnané (průměrné) kvalitě, zápletky jsou si podobné (motivem zločinů bývají chechtáky nebo coury), řešení jednoduchá, jelikož se v tom středověku snad všichni osobně znali, což vyšetřovatelům notně ulehčuje dedukci. „Detektivové“ rozmanitých povolání jsou vzájemně zaměnitelní, jen jména bez výraznější osobnosti.
S tvorbou Vlastimila Vondrušky mám málo zkušeností (jeden román kdysi dávno), na středověké detektivky jsem se těšila, ale těmto textům prostě scházel šmrnc. Každý z nich by mohl mile zapůsobit samostatně v nějakém časopise, případně v povídkové sbírce s více autory. Všechny v jednom svazku mě začaly brzy nudit, ani s těmi prostoji na úřadech nepomohly. Příběhy mě bohužel nevtáhly, tudíž jsem nedokázala ignorovat okolní hovory, klapání podpatků, podrážděnou samomluvu podezřelých existencí, zkrátka různé rušivé vlivy, co u dobrých knih obvykle bez problémů zredukuji na nepodstatný šum. A doma jsem raději vždy sáhla po jiných titulech. Je mi líto, za mě lehce odzívaných 55%.

Elvis Cole a Joe Pike si tentokrát vzali volno, přesto Robert Crais ani na okamžik nezklamal. Ubylo sice na humoru a příběh je vyprávěn v er-formě, nic mu to však neubírá na čtivosti, o adrenalinu nemluvě. Ostatně povolání Carol Starkeyové k tomu vysloveně svádí, protože jako pyrotechnička neustále žije na ostřích čepelí. A od dob Posledního detektiva, ve kterém s Elvisem chvilku spolupracovala, se vůbec nezměnila. Vlastně obráceně, protože chronologicky se Anděl zkázy odehrává před ním. Je to ženská s pořádně drsnou kůží a v kombinaci se slušňáckým kolegou, jemuž se přezdívá Coura, to vytváří neodolatelnou směs napětí i zábavy. Zápletka se přitom drží sympaticky při zemi, v podstatě se nevytáhnou paty z města, a když ano, jde jen o návštěvu věznice. A tak to mám rád, celek pak působí uvěřitelněji. Jedinou vadou na kráse pro mě byla nucená milenecká vsuvka, která mi k charakteru postav moc neladila. Ale beru to jako úlitbu čtenářskému zájmu, jenž podobné věci v žánru dodnes vyžaduje.

Poctivá česká detektivka zasazená do prvorepublikových časů. Zdeněk Lahoda se přitom ani náznakem nesnaží kopírovat toliko slavné Panoptikum Jiřího Marka, ale je po všech stránkách svůj, možná jen s maličkou troškou Škvoreckého tuhle a špetkou Simenona támhle. Vyloženě slabší mi přišel pouze ve stavbě dramatické zápletky, protože už od poloviny je zřejmé, jak se události ohledně zločinu semlely a autor nejen že další vývoj nepromění nečekaným zvratem, ale policisté až do konce nadále zůstávají o krok pozadu. Finále pak trefně charakterizuje samotný inspektor Láska, který připodobňuje vyšetřování k honu na medvěda, který nakonec uštval sám sebe. Každopádně dobová atmosféra bezvadná, žádné nucené kudrlinky, aby bylo nostalgii učiněno zadost. Legrační mimo jiné je, že víc jak hlavní postavy, mě vlastně bavily spíš ty vedlejší, a to jak vystupováním, tak především mluvou. Největší zážitek pak byl sluha Alois Javůrek, jehož repertoár barvitých metafor a přirovnání mi několikrát vzal dech.

Nové německé divadlo v Praze se potýká se sérií drobných sabotáží, pročež jeho ředitel najímá soukromého „čmuchala“ Eliáše Sattlera, aby odhalil jejich bezohledného pachatele. Ten pod falešnou záminkou proniká do zákulisí divadelního sboru, kde objevuje pro něj dosud neznámý svět herectví, maskérství a dramaturgie. Jenže prkna, co znamenají svět, skrývají mnohá tajemství a ne všichni stojí o to, aby vyplavala na povrch.
Podobně jako v případě novely Incident s dragouny i román Strach za oponou vystavěl Vilém Křížek po vzoru klasických děl Agathy Christie. Jenže tentokrát se to nepěkně promítlo do jednoduchosti zápletky, která v některých okamžicích působí málem až jako dětský komiksový rébus. V čem autor naopak exceluje, je zachycení živelné atmosféry posledních let Rakousko-Uherské Prahy a především pak vykreslením kulis budovy současné Státní opery. Je v tom znát láska i úcta k hudbě, kultuře, době. A tohle já vždycky dokážu ocenit, přestože mi samotná opera vlastně neříká vůbec nic.

Přestože u nás James Lee Burke není moc známý, za velkou louží je to žánrová legenda, srovnatelná s těmi nejslavnějšími ikonami moderního thrilleru. Hodně se na tom podepisuje fakt, že má blízko jak ke klasické drsné škole, tak i maličko k westernu, což v kombinaci s jižanskými kulisami vytváří uhrančivý koktejl plný kostlivců ve skříni, rasistických předsudků a svébytných pravidel. Tady se trable řeší pěkně postaru – sedne se na koně, dojede se k problému, zmlátí se do hranatý kuličky, to se pak zapije něčím hořkým a pěkný den je za námi.
Ani u Krutého pohledu tomu není jinak. Jen ta zápletka má trochu divoký rozjezd a chvilku trvá, než si člověk zvykne na všechny ty návraty do minulosti a hrdinovy promluvy k mrtvému kamarádovi. Na druhou stranu, základ je přesně podle mého gusta, kdy se osamělý vlk pouští do rozmotávání zdánlivě jasného případu, aby vyvolal malé soukromé peklo na zemi. Naneštěstí je těch motivů nakonec zbytečně moc, každý jeden by si klidně zasloužil vlastní román.

Opět zábavné, možná dokonce více, než předchozí dva svazky. Håkan Nesser si už ujasnil, co chce psát, zbytečně neexperimentuje a perlí především v dialozích mezi vyšetřujícími detektivy. Obzvláště jsem se bavil při vyslýchání osob spojených se záhadně zmizelými, kdy se detektivové snaží nenápadně položit otázku, zda dotyčný zmizelý neměl náhodou jedno varle. A opomenout nelze ani samotný postoj komisaře Van Veeterena ke všemu kolem sebe, který si vás pro svou lidskost prostě získá. A vůbec přitom nemusíte být Švéd.
Zápory se ovšem najdou. Ačkoliv je zápletka tentokrát rozehraná hodně zajímavě, jakmile autor vyloží karty na stůl, až do konce s žádnou další změnou nepřijde, a směr, kterým se příběh vydá, působí zbytečně depresivně v kontextu různých komických situací. Celkovou nesourodost atmosféry pak umocňuje podivný závěr, který spíš odpovídá umanutému rozhodnutí spisovatele, než přirozenému vyvrcholení událostí. Nebýt toho, byl by pro mě Hlavolam jednoznačně nejlepší román v sérii.

Přes sedm set stránek Levharta je za mnou a ani to nebolelo, naopak čtení to bylo svižné, zápletka se rozjíždí po pár stránkách, mrtví přibývají jak na běžícím pásu a o zvraty není nouze, ostatně jak je u Nesba zvykem. Mezi nejlepší řadím pasáž, která se odehrává v zasněžených horách, ale i finále v Kongu má svoje exotické kouzlo. Jen mi tu už trochu začíná vadit Holeho sebedestruktivní chování, mám na mysli chlast a teď přibyly i drogy. Ale když jde do tuhého, vyždímané tělo alkoholika dokáže překonat nečekané nástrahy od protivníků i v těžkých přírodních podmínkách.

Zlé tušení se stalo skutečností a otěže vyprávění definitivně převzala autorčina dívčí stránka osobnosti. Díky tomu je množství prostoru věnováno nerozhodnosti hrdinky, zda si za vyvoleného vybrat toho, či onoho kluka. Jako by nějaká mrtvá Sutton Mercerová ani nebyla. Zápletka tak působí, že je tu jen pro srandu králíkům, kterým došla mrkev. Ale abych nežral, Emma má tentokrát hned dva podezřelé, co by klidně mohli míti na svědomí život její nevlastní sestry. Jenže jednoho z nich vyřadila už v prvním díle, a s druhým tak dlouho odkládá konfrontaci, až je to málem neúnosné. A tak místo nějakého pátrání sledujeme problémy puberťaček, co pořádají natrucples a dumají, se kterými kluky by bylo nejlepší si na něm povyskočit. Jakoby detektivka byla tentokrát úplně stranou, přičemž sled zjištění, koho všeho Sutton v den své smrti potkala, začíná nabývat nevídaných rozměrů. A nikdo samozřejmě nikomu nic neřekne, aby ze sebe neudělal pachatele. V tomhle kraji bych vážně nechtěl dělat policajta.

Ať si každý říká, co chce, Donald Westlake byl génius humoristické gangsterky. V jeho případě bohatě stačilo, že postavy vešly na scénu, začaly komunikovat a zrodila se komedie.
Jenže to by nebyl Westlake, aby svým hrdinům neokořenil život pořádnou dávkou lapálií. A tentokrát jim naložil vrchovatý talíř trablů, přičemž situaci kupodivu nehrotí do extrému, ale spíš si vychutnává, jak se zlodějíčkové v motanici pomaloučku smaží, dokud to přirozený vývoj událostí umožňuje. Při zpětném pohledu se tak mohou některé etudy zdát možná zbytečné, přesto jsou pro svou grotesknost naprosto neodolatelné. Sama zápletka pak exceluje už v první třetině, kdy ještě Dortmunder netuší, do jakého problému kamarády uvrtal, ale všem přislibuje, že až viníka najde, udělá s ním krátký proces. Což následně vrcholí v okamžiku jeho prozření na policejní stanici. To jsou přesně ty momenty, pro které autora miluji, a které nedokáže nikdo napodobit. Alespoň ne s takovou grácií, suchým humorem a ironickými odmlkami.

V budově slovenského archeologického ústavu je magicky uzavřena skupina lidí. Sešli se zde pod příslibem dražby významného starobylého předmětu a teď jsou postupně vybíjeni krvelačným démonem, který jako by vypadl z legendy o Nitranském katu. Naštěstí je na místě Felix Jonáš a jeho kolegyně Klaudie, aby situaci vyřešili po svém – tedy kladivem…
Košický rodák Dušan D. Fabinan vsadil na přímočarou zápletku a tenhle tip mu vyšel se vším všudy. Holt, píšeme-li brakovou literaturu, není třeba se rozepisovat na stovky stran a složitě překombinovávat zápletku. Na rozdíl od předchozích tří knih navíc pracuje pouze s polovinou obávaného týmu paranormálních vyšetřovatelů, ovšem tohle zkrouhnutí protagonistů rozhodně nepřináší méně zábavy. Spíše naopak, protože autor se tak šikovně vyhnul nechtěnému kopírování událostí minulých, aniž by se přitom zcela vymykal stanoveným pravidlům. Humor, akce, sympatické postavy a hororová atmosféra – to jsou klady téhle série a nic víc v tom nemá smysl hledat.

Jednohubka, jíž by slušel spíš kabátek povídky než háv samostatného románu. V důsledku ale povedené, jen pointu jsem čekal originálnější vzhledem k tomu, jak okatě k ní autor směřuje. Ale uznávám, že není nic horšího, než zmlsaný gurmán, požadující od šéfkuchaře nějaké překvapení.
Čím si mě však knížečka naprosto získala, bylo odhalení Petera Jamese jakožto škodolibého spisovatele, libujícího si v černém humoru. Po všech těch depresivních thrillerech a ještě depresivnějších hororech, byla tohle příjemná změna, jež za těch sto dvacet stran stála. Osobně jsem si nejvíc užíval ústřední dvojici bezděčných zločinců, chystajících vraždu podle moderních kriminalistických seriálů, což vede jen k tomu, že při všem tom pečlivém plánování dělají kardinální chyby. Proto s čistým svědomím mohu říct, že odlehčená atmosféra vyprávění jen sedne, stejně jako oba nesympatičtí hrdinové bojující o čtenářovu přízeň, přičemž jeden je amatér větší než druhý. Taková Válka Roseových 2.0 v anglických kulisách.

Maličko slabší než předchozí sbírka povídek, ale pořád naprostá spokojenost. Jednotlivé případy obhájce Rumpolea totiž získávají na pochmurnosti a soudní procesy už vůbec nepůsobí vyumělkovaně. Sám Horace Rumpole je nadále fantastickou parafrází britské nadutosti, přesvědčené o vlastní intelektuální nadřazenosti, která přitom naráží na samolibou neochotu přijmout nová společenská pravidla moderní doby. Ta postava je jednoduše geniální, slepě pokrytecká a komicky nafoukaná, právě tak akorát, aby byla komediální i tragická zároveň.
Musím také vyzdvihnout detail, že ne všechny příběhy končí prvoplánově dobře, a občas je v nich tolik ze skutečného života, až z toho jednoho mrazí. Skvěle pak fungují epizody ze soukromí některých figur, které se na pozadí hlavních zápletek průběžně vyvíjejí, takže je prostor pro humor na pokračování. V tomhle ohledu je znát, že John Mortimer si své literární postavy začíná užívat, a tak dává jejich právní, politické a sociální názory do širších souvislostí.

Spíš než detektivka v tradičním to slova smyslu, je Krokodýl na písčině romantickým čtivem s dobrodružnou zápletkou. Jakmile hrdinka nejčastěji přemýšlí nad tím, jak svému vyvolenému zašít díry v obleku, vyčistit špínu na líci a možná jej i trochu ostříhat, je víceméně zřejmé, že dostat padoucha do polepšovny bude až na poslední příčce jejích priorit. Zachraňuje to ovšem skutečnost, že Amélie Peabodyová je veskrze sympatickou dámou z viktoriánské Anglie, co má prořízlou pusu a nedá si nic líbit, není-li to tedy až příliš v rozporu se společenskými konvencemi. Jenže tam, kde Agatha Christie dokázala na relativně malém prostoru rozehrát plnohodnotné vyšetřování, Elizabeth Petersová pouze vaří z vody. Zápletka by tak šla shrnout do několika vět, a navíc je vlastně o ničem, přičemž všechny informace o egyptské archeologii jsou jen atraktivními kudrlinkami, které mají tenhle fakt zakrýt. Přesto to má svoje neodolatelné kouzlo, za což může především autorčina půvabně staromódní stylistika.

Přestože si na hrdinu kriminálek spisovatelského dua Maj Sjöwallová & Per Wahlöö stále ještě nedokážu zvyknout, musím autorům přiznat perfektní zpracování policejních postupů při vyšetřování. Je to nápaditě rozehrané, informačně zajímavé a především – působí to autenticky. Vůbec přitom nevadí padesátiletý rozdíl mezi tím, kdy kniha vznikla a tím, kdy jsem ji četl. V tomhle ohledu Muž, který se vypařil nezklamal, i když uznávám, že dějová linka v Budapešti se trošku táhla, hlavně kvůli tomu, že jako čtenáři mi došlo už na začátku, že v tomhle městě pes zakopán nebude. Ale nevadí, dobová atmosféra a skvěle zachycené prostředí tenhle škraloup snadno odstranily, neberu-li ovšem v potaz chvílemi až komické chování maďarských gangsterů a celý ten okatý fór s pointou. Výrazným plusem pak pro mě byla absence rodinných trablů Martina Becka, a nějak mi navíc přišlo, že přibylo i na humorných dialozích. To však může být čistě soukromý dojem zhýralého cynika, který se už směje lecčemu tragickému.

V roce 1999 si dalo nakladatelství Tamtam hodně práce, aby odradilo co nejvíce kupců od sbírky povídek otce americké drsné školy. Sama anotace obsahovala tolik překladatelských nesmyslů, že jen skutečný odvážlivec mohl knihu s čistým svědomím otevřít.
Naštěstí obsah už měl na svědomí někdo příčetnější, takže žádný „kontinentální Op“ se nekoná. Navíc mě hned z kraje okouzlila předmluva Lillian Hellmanové, která o svém manželovi mluví tak, že si jej zamilujete, i kdyby se vám jeho tvorba nakonec vůbec nelíbila. Dashiell Hammett byl totiž jako jeho hrdinové – zásadový, inteligentní, rozhodný a neústupný. K tomu si připočtěte jeho minulost coby detektiva u Pinkertonovy agentury, literární věhlas, armádní zodpovědnost, problémy s alkoholem, nějakou dobu strávenou ve vězení a závěrečný boj se smrtelnou nemocí. Ať se si každý říká, co chce, byl to Pan Spisovatel, kterému se dodnes vyrovná jen málokdo. A stejně tak to mám i s jeho povídkami, jež ani po letech neztratily nic ze svého lesku.

Anesteziolog Kelvin MacDonald, znuděný všedností života, neváhá ani chvíli připojit se k výpravě do srdce Amazonie, majíc za cíl nalézt bájné město pokladů Paititi. Nic však dobrodruhy nemůže připravit na hrůzu, která je v džungli čeká. O to víc, že útočí z jejich vlastních řad…
Spisovatel Edwin Thomas, publikující pod pseudonymem Tom Harper, zase jednou hřeší na pravidla žánru. Dvě třetiny románu buduje atmosféru hustou tak, že i s motorovou pilou by byl problém ji nakrájet, aby pak vše v poslední třetině vygradoval tím nejméně očekávaným směrem. Bohužel v tom špatném slova smyslu. Několik zajímavých motivů tak zůstalo nevyužitých a pointa lehce zklamala (i mimozemšťany bych uvítal spíš než autorem nabídnutý závěr), ovšem bohatě to vynahrazuje autenticita Amazonské džungle a řemeslně skvěle vybudovaná akce. Paranoia mezi členy výpravy je zkrátka dokonalá a jediné co jí kazí, je fakt, že nikdo kdo má všech pět pohromadě, by na podobnou misi určitě nenajal až takhle neprověřené lidi.

Já mám prostě s tímhle stylem vyprávění problém, protože podobně jako prvního dílu, i tady jsem se většinu knihy nudil. Všechny ty pasáže o cti, rodině a morálních hodnotách jsou bezesporu inspirativní a hodně vypovídají o japonské kultuře, jenže samotná detektivní zápletka díky tomu trpí. Lépe řečeno, trpí spád, což ještě umocňuje podobnost s předchozím dobrodružstvím. Sano Ičiró vyšetřuje zločin, a někdo mocný mu v tom opětovně brání, a aby vše dospělo ke zdárnému konci, musí si hrdina vybrat, zda porušit pravidla a ohrozit svou čest, nebo pravidla ctít a přijít o čisté svědomí. Jenže jak se vývoj událostí bere smrtelně vážně, aniž by přitom přišel s něčím jiným než s klasickými archetypy kladných či záporných postav, nějak mě to celé nedokázalo vtáhnout do děje. Dobová atmosféra je naopak bezvadná, jenže to je ve výsledku jediné pozitivní, co na příběhu dokážu vyzdvihnout. Jo a ještě erotické scény jsou fajn, ale jakmile se týkají chlapců s chlapcema, tak už zas tak fajn nejsou.

Tak tenhle díl je obzvláště vypečená depka, ačkoliv vyprávění Arnaldur Indriðason prokládá občasnými záblesky černého humoru. Ono ale smát se vyšetřovatelům, co náhodně vyslýchají ženy v domácnosti, jestli nebyly před třiceti lety znásilněny, to chce vážně trošku pokřivenou mysl. Nic to však nemění na tom, že ty scény jsou rozehrané výborně. Ostatně celá zápletka má chytlavou atmosféru, jíž ještě umocňuje absence jakýchkoliv morbidit, přestože se vyšetřování rozbíhá tak, jako by k nim došlo. Zločin je zkrátka zločin a občas k navození hrůzy stačí jen důchodce praštěný do hlavy. Ne každý pachatel musí být zákonitě geniální psychopat, jehož každý skutek je nejen pečlivě promyšlen, ale ještě ohromí všechny zúčastněné svou děsivou bestiálností.
Hodně povedená mi pak přišla anabáze rodinných vztahů komisaře Erlendura. Manželka s ním nemluví, z dcery je feťačka a šlapka, a syn kope první ligu alkoholiků. Prostě idylka, přesto to v příběhu nepůsobí šroubovaně, jako prvoplánová emoční ždímačka.

Upovídaná a maličko nepřehledná nuda. Ačkoli se zápletka svižně rozehraje sadistickým zločinem, následné vyšetřování nikam nevede, pročež vrchní inspektor Javier Falcón upře svou pozornost na jedinou stopu – démony vlastní minulosti. Lépe řečeno, na démony minulosti svého otce, aby to bylo zajímavější. A ono kupodivu jedno s druhým skutečně souvisí, takže co se zpočátku zdá jako zbytečná odbočka, nakonec svůj smysl v ději najde.
Jako psychologický román funguje kniha Roberta Wilsona perfektně, přičemž přidaná hodnota spočívá v důvěrném seznámení se špinavými sevilliskými uličkami. Ovšem jako detektivka, nula nula nic, v tomhle ohledu anotace nelže. Všechno se tak nějak odehrává v mezích očekávání, a to včetně ústředních zvratů, jež asi měly být překvapivé. Navíc hrdina není žádný policejní génius, ale pouze stárnoucí bohatý muž, a podle toho také vypadá jeho pracovní nasazení. Celkově je to spíš taková zvrácená rodinná terapie než napínavá honba za vrahem. Suché, morbidní, bez nápadu.

Ústřední dvojici Carlovi a Assadovi to dohromady skvěle klape, jak v dialozích, tak ve vyšetřování, i když Assad není zrovna klasický polda, protože není vůbec polda, ale vlastně jen uklízeč, řidič, nebo příležitostný asistent k ruce. Střípek po střípku se skládá dohromady mozaika tohoto skvělého detektivního příběhu a mám jen velmi malou výtku k odhalení pointy ještě předtím, než na ni přijdou Carl s Assadem, ale vzhledem ke skladbě, jakou je děj nalinkován to asi ani jinak nešlo. Výborná detektivka.

Spříznění mě utvrdilo v přesvědčení, že by se Steve Robinson jako spisovatel měl vykašlat na moderní thrillery, které mu moc nejdou a místo toho se věnovat thrillerům historickým. Ty mu totiž naopak šlapou skvěle. Dobové zasazení, vypjaté situace, pohnuté osudy – všechno funguje na jedničku, přestože je to obaleno někdy až zbytečně dramatickým patosem.
Páté dobrodružství Jeffersona Taytea je opět rozděleno do dvou linií, přičemž ta z minulosti táhne větší část románu. Zatímco Tayte se Summerovou pobíhají po Mnichově a pátrají pomocí Wikipedie (tentokrát se bohužel žádné genealogické fintičky nekonají), to skutečně podstatné se děje před, za a po 2. světové válce. Přičemž kdyby příběh přišel o linii ze současnosti, zápletka by výrazně získala na svižnosti a jediné co by čtenář postrádal, by byla finální konfrontace. Na druhou stranu, ta je natolik operetní, že se doteď nedokážu rozhodnout, zda se mi líbila či ne. Ovšem pátrání po tajemství Jeffersonova původu je uzavřeno a to se počítá.

Nenáročná špionážka s příjemně jednoduchou a originální zápletkou. Osobně jsem měl problém pouze s nastavovaným vyhrocováním dramatu, protože většina komplikací se točí kolem toho, že hlavní postavě někdo něco neřekne, a ta se tak dostává do stále větších trablů. Přitom nakonec ani není rozumě vysvětleno, proč mu byly dané informace zatajovány. Taky je pravdou, že Josef Vadassy není právě prototypem hrdiny, jenž by okouzlil mou prohnilou dušičku. Byly dokonce chvíle, kdy mi jeho obyčejnost vadila, čistě proto, že bránila atraktivnějšímu vývoji událostí. Ovšem ne že by to celé sklouzávalo k nějaké nudě. Rychlý spád totiž umocňuje fakt, že zde není zbytečné scény nebo neefektivního dialogu. Necelých dvě stě stran je zkomponováno tak, aby se pořád něco dělo a osnova příběhu se přitom neztrácela pod tíhou nepodstatných slov. Něco, o čem většina moderních spisovatelů určitě slyšela na kurzech tvůrčího psaní, ale okouzlena vlastní literární genialitou, se to ostentativně rozhodla ignorovat.

Na románech Harlana Cobena nejvíc miluju ty začátky, kdy čtenář zmateně lítá v nepochopitelném sledu událostí podobně jako hrdina sám. Proč se děje co se děje a kdo jsou ti gangsteři v závěsu? Má to takový ten atraktivní nádech tajemna, kdy nutkání co nejdříve poskládat všechny díly skládačky je palčivě neodbytné. Takže člověk hltá kapitolu za kapitolou, aby tomu všemu přišel na kloub. Co mi nadšení naopak zchladilo, byly autorovy rozbory sociálního zázemí každé jednotlivé postavy, včetně těch naprosto vedlejších. Kdyby se tyhle emoční kudrlinky vypustily, dokázala by Mrtvá z Nevady bez problémů uhájit přední místa v žebříčku hitparád. Jistě, v mnoha ohledech je zápletka zbytečně prvoplánová a překombinovanost by mohla být jejím druhým jménem, ale celou první půlku má neuvěřitelný tah na bránu. Bohužel v okamžiku, kdy motivace začnou nabírat jasného tvaru, děj výrazně zvolní, zvraty začnou být nastavované, z padouchů se udělají trotlové a otěže vyprávění převezme Roman Tička. Škoda.