PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Druhé pokračování série s Bennym Griesselem posunuje laťku výše nad jedničku. Policie je v časovém presu a maraton dvou případů, které nesnesou odkladu mě strhlo ke čtení od první strany až do závěrečného finále.

Čekáte-li tradiční příběh o pádu mocné říše, otevřete si raději učebnici dějepisu. Richard Swan většinu své pozornosti soustředí na detektivní linii, evokující díla Roberta van Gulika či Erle Stanley Gardnera. Motiv hrdiny, jenž se obklopí partou pomocníků, zde funguje skvěle, přičemž samotný detektiv není zdaleka tou nejdůležitější figurou na šachovnici. V tomhle ohledu autor inovuje zaběhnuté standardy, polidšťuje neomylné detektivy a především jim dopřává v průběhu vyprávění vývoj. A ne vždycky k lepšímu.
Zároveň neopomíjí epickou stránku dobrodružství, jen namísto neurčité fantaskní hrozby pracuje s konkrétními lidmi a jejich zvrácenou myslí. Celek pak působí realisticky, až by snadno šel zaměnit za klasickou historickou detektivku.
A tak jedinou vadou na kráse může být až přílišná rozšafnost osnovy, nemluvě o neuzavřené hlavní dějové lince. Zde se pak nabízí otázka, nakolik v dalším díle dokáže autor udržet detektivní charakter románu, či zda pro příště zcela změní pravidla hry.

Politika, korupce, i prostředí dostihových sázek s výrazně vykreslenými postavami, to jsou opět kvalitní ingredience detektivního příběhu s Jackem Irishem.

Temný příběh, v kterém má Izajáš úkol vypátrat a sejmout sériového vraha. Akce je zde ještě méně, než v předchozí knize série, ale stále je to poutavé, zábavné a napínavé čtení.

Na to, jak je příběh rozsáhlý – čtyři sta padesát stran na detektivku není málo – mě až překvapilo, jak je ústřední dějová linie prostinká. Většinu prostoru tak Simo Hiltunen využívá především k jitření ran vnitřně rozervaných postav a rozebírání sociálních dramat uvnitř zdánlivě obyčejných rodin. Což v důsledku ve čtenáři vyvolává dojem, že co Fin, to násilnický psychopat, jen čekající na svou příležitost k páchání nepravostí.
Samotné jádro zápletky přitom vůbec špatné není; úvodní zločin působí právě tak hrůzně, jak je třeba, přičemž postupné odhalování skutečností, jež dokazují, že všechno, co si vyšetřovatelé dosud mysleli, je maličko jinak, udržuje čtenáře v příjemném napětí. Jen si člověk musí zvyknout na nesympatické charaktery, se kterými se dost těžko ztotožňuje, na spoustu odboček, jejichž účel je čistě manýristický a na policejní důstojníky, jimž k zatčení podezřelého stačí instinktivní dojmy. Na druhou stranu, bez toho balastu by z příběhu zbyla jen další tuctová detektivka.

Historická detektivka začínající masakrem katovských pohůnků na popravišti? Takový prolog zaujme… Rytíř Mojmír Mráze ze Žezlic je tentokrát na stopě zdánlivému šílenci, který vyhlásil krvavou vendetu bohatému brněnskému rodu. To, co zpočátku působí pouze jako nesmyslné výhružky, se brzy promění ve skutky a mrtvých rychle přibývá. Pečlivé vyšetřování přitom odhaluje souvislosti, jež původní zločin – padělání stříbrných mincí – staví do úplně nového světla.
Ondřej S. Nečas znovu rozehrává důmyslný příběh plný lží a intrik, zasazený do časů, kdy hodnota lidského života byla přímo úměrná společenskému postavení. Mojmír Mráz, zmocněnec moravského zemského soudu, se potýká nejen s obyčejnou lidskou zlobou, ale především s přetvářkou mocných, kteří navzdory morálce jdou bezohledně za svými cíli, bez toho že by počítali s možnými důsledky. V románu ožívá konec 15. století v celé své kráse i bídě, aniž by autor sklouzával k nesmyslnému násilí či naivním představám o poměrech dávno minulých.

Manhattan je můj život – napůl thriller, napůl komedie, přičemž ta nevyrovnanost mi na tom vadila nejvíce. Ono je to pořád samé hi hi hi tady a hi hi hi tam a pak najednou zabijí spolubydlící, ale příběh se odvíjí dál, jako by šlo o věc nadmíru všední. A aby toho nebylo málo, vaří Jeffery Deaver svou kašičku z vícero ingrediencí, přitom by bohatě stačil ústřední motiv vyšetřování několik let staré bankovní loupeže. Nájemní vrazi, či skrývající se korunní svědkové jsou tu čistě jen proto, aby je autor mohl v závěru vytáhnout jak páreček králíků z klobouku. Postava Rune je ovšem fajn, silně podobná éterické Phoebe z televizního sitcomu Přátelé, naneštěstí se pro roli hrdinky dobrodružného románu příliš nehodí. Zbytek osazenstva na tom pak není o moc lépe, ať už jde o sladkého přítele Richarda nebo novou kamarádku Stephanii. Vyprávění se rozhodně nedá upřít svižnost a cit pro nápady, výsledný dojem na mě však působil, jako by se profesionální režisér zahodil natočením amatérského scénáře.

Podobně jako první kniha je i thriller Smrt pornohvězdy nejednoznačný v žánrovém zařazení. Chvíli situační komedie, chvíli drama s přibývajícími mrtvými. Zápletka mi ale přišla o chlup lepší; není tak zamotaná a víc detektivní, snad jen že Jeffery Deaver opakuje stejný motiv, kdy si hrdinka vytvoří nějakou vlastní vizi, jak události proběhly a nakonec se ukáže, že to krapánek překombinovala. Ale tentokrát je příběh celistvější, třebaže možná lehce utahaný. Zvraty přicházejí až v závěru a je jich opět zbytečně moc, jako by autor za každou cenu musel čtenáři ukázat, jak moc vyzrál na všechny jeho případné teorie o průběhu zločinu. O to víc pak vyniká kontrast toho, jak si Rune hraje na Sherlocka Holmese, přestože je vlastně celou dobu úplně mimo mísu. V tom je prostě slabina téhle postavy, která zdaleka není tak promyšlená a spíš funguje jako hezký šperk, jen na efekt. Pro běžné bytí nepoužitelná, až je jednomu zatěžko uvěřit, že dokázala životem proplouvat s takovou bezstarostností.

Podobně jako první kniha je i thriller Smrt pornohvězdy nejednoznačný v žánrovém zařazení. Chvíli situační komedie, chvíli drama s přibývajícími mrtvými. Zápletka mi ale přišla o chlup lepší; není tak zamotaná a víc detektivní, snad jen že Jeffery Deaver opakuje stejný motiv, kdy si hrdinka vytvoří nějakou vlastní vizi, jak události proběhly a nakonec se ukáže, že to krapánek překombinovala. Ale tentokrát je příběh celistvější, třebaže možná lehce utahaný. Zvraty přicházejí až v závěru a je jich opět zbytečně moc, jako by autor za každou cenu musel čtenáři ukázat, jak moc vyzrál na všechny jeho případné teorie o průběhu zločinu. O to víc pak vyniká kontrast toho, jak si Rune hraje na Sherlocka Holmese, přestože je vlastně celou dobu úplně mimo mísu. V tom je prostě slabina téhle postavy, která zdaleka není tak promyšlená a spíš funguje jako hezký šperk, jen na efekt. Pro běžné bytí nepoužitelná, až je jednomu zatěžko uvěřit, že dokázala životem proplouvat s takovou bezstarostností.

Detektivka ne-detektivka. Spíš vtipná kritika „starých časů“, společenská groteska. Vyšetřování je vedlejší… ale vlastně to vubec nevadí.

Vydání titulu Mys Mrtvého muže předcházela anabáze, jež se z dnešního pohledu může zdát neuvěřitelná, ale pro dobovou politiku byla až smutně všední. Jaroslav Velinský se znelíbil komunistickému režimu, a tak celý náklad skončil ve stoupě. Trvalo bezmála padesát let, než díky soubornému vydání spatřil román světlo světa a to v redakčně neupravené podobě – protože jiná se nedochovala.
Je tedy otázkou, nakolik se původní rukopis liší od textu, který šel v roce 1971 do tisku, každopádně na osnově je znát jistá rozevlátost, jako kdyby autor střelil zápletku na první dobrou a počítal s tím, že případné změny bude řešit až na základě konkrétních připomínek. Neznamená to ovšem, že detektivní linie nefunguje – naopak, nejasností a záhad nabízí příběh nespočet, přičemž řešení si Augustin Veliký pro čtenáře jako naschvál nechává až na konec. Navíc turistické prostředí poloostrova Amsel nekompromisně zužuje počet podezřelých, pročež je odhalení pachatele o to svízelnější. A čtenářsky zajímavější.

Velice povedená obdoba filmových snímků jako Dannyho parťáci či Podfukáři, jen zasazená do roku 1878 a ještě navíc v tuzemských kulisách. Že to zní až příliš absurdně, aby to mohlo fungovat? Ano, i já měl zpočátku ten pocit, ovšem už po několika málo stránkách mě Petr Staníček (alias Petr S. Pixy) vyvedl z omylu.
Komtur je důmyslný thriller pracující s příběhem party šejdířů, jež nemá za úkol nic menšího než ukrást české korunovační klenoty. To v praxi obnáší nespočet krkolomných situací, množství nádherných podfuků a spoustu, ale skutečně spoustu vynalézavých lží. A samozřejmě kopec zábavy i napětí, které k podobnému žánru patří. V závěru má sice tvůrce ambice hodné Dana Browna, což pro zápletku nebylo úplně třeba, kouzlo nápaditého vyprávění však nijak neztratilo na síle. Mým jediným problémem tak bylo, že dobrou třetinu varietních klamů jsem znal již z jiných děl. Vůbec by mi ale nevadilo, kdyby se autor k postavám v budoucnu ještě vrátil v nějakém novém spektakulárním dobrodružství.

„Neznalost je matka strachu a babička nenávisti.“
Kate Shugaková již pošesté řádí na Aljašských pláních, čekáte-li ovšem od jejího nového dobrodružství typickou hru na detektiva, mile vás překvapí, jak dlouhou cestu autorka od první knihy urazila. Dana Stabenow má sice i nadále problém s kompozicí zápletky, která by odpovídala vzorcům Sherlocka Holmese, na druhou stranu nehodlá donekonečna lpět na zaběhnutých motivech seriálové skladby. Tímto dílem tak narušuje dosud neměnný status quo a vývoj jednotlivých postav díky tomu získává na uvěřitelnosti. Napětí i emoce tu hrají všemi barvami, a kdo v závěru slzu dojetí neuroní, je u mě stará, zlá a cynická bačkora.
Co bude dál je samozřejmě otázkou, s jistotou však lze říct, že nic už nebude jako dřív. Teda sám za sebe doufám, že Kate s Obludou zůstanou stejné – ostatně jak byste mohli přinutit ke změně extra svéráznou vyšetřovatelkou s brutální jizvou na krku a ještě svéráznějšího křížence huskyho a vlka? Tu dvojku prostě nelze nemilovat.

Jak mi byl Håkan Nesser zpočátku sympatický, posledními romány si to u mě rozházel, jelikož Muž bez psa, stejně jako předchozí knihy, není detektivka. Tentokrát je to plnohodnotné rodinné drama, podbarvené psychologickým mišmašem. Příběh by se bez kriminalistů zcela obešel, protože ti zde zastávají spíše roli pozorovatelů událostí, než že by děj aktivně ovlivňovali. Jejich vyšetřování je směšné, nechávají si zatajovat klíčové informace, a když s nimi později někdo vyrukuje, tváří se, jako že se nic nestalo. Autor navíc nehraje žádnou hru na schovávanou, průběh zločinu je znám od samého začátku a kdykoliv se jen naznačí nějaké slepé místo, čtenáři je odhaleno ještě dříve než hrdinům.
Co oceňuji, je autorovo hraní si s vírou kriminálního inspektora Barbarottiho, který dává Bohu možnost dokázat svou přítomnost formou plnění drobných přání a pak obyčejnou statistikou každý rok zjišťuje, zda v Boha věří či ne. Tohle byl zábavný motiv, škoda ale, že ten jediný, jež mě na vyprávění oslovil.

Augustin Veliký je v mnohém jiný hrdina než slavnější autorův protagonista Ota Fink, přesto minimálně jejich první případy mají několik společných rysů, souvisejících s poválečnou dobou, kdy fašistická zloba byla v myslích lidí stále živá, s trampingem, který byl tehdy v plenkách a o to exotičtěji na lidi působil a především s nevysloveným, ale citelným jhem komunistů, jež stále bedlivěji dohlíželi na politickou bezúhonnost svých občanů.
Spravedlivá pistole je detektivkou dějovou. Na necelé dvoustovce stran autor neplýtvá slovy na sociální trable či psychologické profily, ale drží se primárně vyšetřovací linie. Což může současného čtenáře zaskočit, protože trendy se od šedesátých let citelně změnily. Jenže Jaroslav Velinský má ještě jedno eso v rukávu, díky kterému je po právu řazen mezi nejlepší spisovatele tuzemské kriminálky. Svérázný humor, po všech stránkách lidský a zároveň nabitý odkazy na dobová díla hodná zapamatování, ať už z oblasti literatury, kinematografie či divadla.

Akční thriller se spoustou střelby, výbuchů a zabíjení, postrádající pro mě to nejdůležitější – určitou dávku odstupu i nadhledu. Court Gentry je hrdinou z devadesátých let minulého století; nezničitelný, nepřemožitelný, neústupný, což ke konci skoro až hraničí s parodií. Protivníci mohou udělat prakticky cokoliv a on se z toho nějakým zázrakem vyseká, třebaže zdaleka ne vždy bez zranění.
Co se každopádně autorovi nechat musí, je skutečnost, že umí rozehrát parádně výbušnou akci, kde hrdinovi nedá ani stránku vydechnout, dokud o zem necinkne poslední prázdná nábojnice. Od úvodu po epilog je děj prošpikován bojem na život a na smrt, přičemž postupně se nejen ujasňují motivace, ale především vize plánu záchrany zainteresovaných. Neříkám, že pokaždé jde Mark Greaney na ruku žánrovým klišé, ale naneštěstí častěji, než by mi bylo milé. Zvraty nezaskočí, zápletka nepřekvapí. Stejně tak zamrzí zaběhnuté archetypy charakterů postav, ale tady zkrátka na cokoliv komplikovanějšího nezbyl prostor.

Krvavé nebe má nástup, který zaujme, což je hodně podmíněné zběsilým tempem vyprávění a také tím, že sklouzává takřka až k hororu, třebaže se to nakonec celé překlopí do civilní roviny. Nic to však nemění na skutečnosti, že zločiny jsou děsivé ve své primitivnosti, přičemž nejde jen o počet obětí a jejich věk. Je to prostě přirozený děs, nutící čtenáře uvažovat o tom, jak by na situaci reagoval on sám.
Jakmile však přijde na přetřes rozluštění záhady, začíná příběh drhnout. Ještě bych odpustil šílenou vykonstruovanost, při níž by mohlo tisíc věcí kleknout; to prostě patří k žánru. Jen mi prostě celá ta anabáze – proč a s jakým záměrem – přišla čistě samoúčelná. Chápu, že vymyslet racionální vysvětlení pro podobné zločiny by autor hledal těžko, ale osobně bych uvítal spíše nějaké posednutí démonem, než tuhle hru na schovávanou a generační manipulaci na dálku. Nehledě na to, že většina výslechů má pouze funkci zdržovací taktiky, aby se v druhé půlce ukázalo, co všechno je vlastně jinak.

Detektivka pro mládež z roku 1962, která na čtenáře dýchne přízračnou dávkou nostalgie. A také odvahy, protože celá první část je i po těch letech neskutečně napínavá, třebaže motiv zmizení uprostřed města může dnes působit obehraně. Člověk začne kombinovat, přehrávat si rozhovory, spojovat si souvislosti a pátrat společně s detektivy a už se nemůže dočkat, jak celé dobrodružství skončí. Paradoxně však v okamžiku, kdy má Marc Soriano příležitost vytáhnou triumfy, nečekaně přibrzdí tempo vyprávění. Najednou je znát, že přijít se záhadou je pro autora jednodušší, než ji nechat hrdiny vyřešit. Ti tak nechtěně bloudí v kruzích, ověřují různé teorie, potvrzují domněnky a narážejí na neřešitelný problém – vše, co přepokládali, se ukázalo být pravdivé, ale k nalezení nezvěstného plukovníka je to nepřiblížilo ani o píď. Fígl zločinu je v závěru samozřejmě odhalen, ale v kontextu předchozích událostí jsem v něm moc smyslu nenašel. Spíše tvůrčího záměru, přizpůsobeného příběhu. Ale i tak dobrý.

Tání je blažené období od března do dubna, kdy na Aljašku přichází jaro. Tou dobou se celé území promění v hromadu rozbředlého sněhu o rozloze cirka sto padesáti dvou milionů hektarů. Teplota stoupá k nule a nutí vesmír páchat na obyčejných lidech samé zlé, nepěkné věci. Nechává po nich náhodně střílet, hází jim čtyřtunové motory od dopravních letadel na domov, případně poštve v jejich stopách čerstvě probuzeného grizzlyho. A taky chce vyplnit daňové přiznání, no považte! Zkrátka „tání“ – čas sousedských konfliktů, nepředvídatelných událostí a prodlužujících se dnů. Tentokrát se autorka vysloveně utrhla ze řetězu a staví před svéráznou Kate Shugakovou jednu katastrofu za druhou. Ta jim čelí s nonšalancí ledního medvěda a vám nezbývá, než se královsky bavit. Přitom jakoby mimoděk společně s hrdinkou vyřešíte také případ dvojnásobné vraždy. Jestli tohle nebyl nejlepší díl série, tak si upřímně nedovedu představit, s čím lepším může Dana Stabenow ještě přijít. Ovšem nemohu se toho dočkat.

Thriller pracující s motivem domácího teroru, což je jistě záslužná věc (tedy za předpokladu, že to Remigiusz Mróz chtěl upozornit na problém ve společnosti), ale detektivní linie pokulhává v okamžiku, kdy přijde na přetřes celé odhalování souvislostí. Jako hrůzná výpověď toho, co se děje za dveřmi zdánlivě spokojených manželství funguje román skvěle a mít víc chromozomu X v DNA, užil bych si Nenalezenou se vším všudy. Takhle jsem ale trpěl u jalových dialogů a proplánovaného bití, které nikam pořádně nesměřuje, pouze se nenápadně stupňuje. Tím neznevažuji inkriminovanou recidivu, ale naopak vyčítám tvůrci, že ji v románu lépe nevyužil. A to ani nemluvím o smolařském hrdinovi, který se z jednoho šíleného večera neponaučí a takřka o deset let později si naběhne na pěst znovu. Ostatně logika chování postav tu přišla docela nazmar, protože činy protagonistů jsou jí v devadesáti procentech prosty. Chápu úmysly, ale provedení vázne, snad jen kromě násilníků, jež chtějí jen jedno – násilí.

Na to, jak závažná témata autor rozebírá, jsou jeho hrdinové až podivně neosobní. Kde by šlo z emocí něco vytřískat, tam jsem s postavami soupeřil, abych jim vůbec porozuměl. Samotný doktor Quirk je pak figurou neslanou nemastnou, přitom plnou vnitřních rozporů, které nedokáže zpracovat, ale do kterých není čtenáři umožněno nahlédnout. V podstatě jediné, co vyplývá na povrch, je skutečnost, že miloval jinou ženu, než jakou si vzal.
Téma únosu novorozenců a jejich přeposílání do Bostonu je atraktivní, přičemž zápletka je v tomhle ohledu neotřelá. Jenže průběh je natolik nudný, že jsem měl problémy vůbec se donutit ke čtení další a další kapitoly. O to spíš, že příběh je rozdělen na dvě linie; jednu, ve které se snažíme dopátrat, co se stalo a druhou, ve které sledujeme důsledky toho všeho. Díky tomu je nám podstatná část věcí známa dopředu, takže spíše než kriminálku připomíná dění sociální drama. Po stránce jazykové je to skvostné, ale chybí tomu to nejpodstatnější – duše detektivky.

„Dortmunder měl mnoho důvodů propadnout depresi a každý z nich byl dobrý.“
Tohle je zkrátka dokonalost. Tentokrát sice Donald E. Westlake vystavěl zápletku jinak, nic však nezmizelo z jeho příznačného smyslu pro humor. Za vším opět stojí Dortmunder, který se ve slabé chvilce upíše jeptiškám, že pomůže jedné z jejích sester utéci z domova, což v tomto případě znamená zbohatlickou pevnost v útrobách mrakodrapu. Aby toho nebylo málo, ve stejný čas na stejném místě operuje polovojenská skupina, najatá pro vyvolání převratu v jakési nepříliš důležité zemi. Karty jsou rozdány, zábava může začít…
A taky že začala, především úvod, ve kterém se hrdina seznamuje s nemluvnými jeptiškami, je naprosto dokonalý. Ačkoliv jsem měl v určitý moment pocit, že příběh stagnuje, autor mě velice rychle vyvedl z omylu, přičemž Dortmunder v myčce na nádobí, to je něco, na co se nezapomíná. Ostatně, složení jeho zločineckého týmu z Drobka, Howeyho a slečny Taylorové dalo mojí bránici zabrat víc, než je zdrávo.

Tohle mohl být fajn thriller, nebýt dvou pro mě závažných nedostatků. Prvním je zbytečné rozdělení dějových linií, které nejenže se protnou až na posledních stránkách, ale ve finále jsou pouze berličkou, aby Magda Stachula mohla nějak vybruslit ze zápletky a vyhnout se přímému konfliktu. Ono vytvářet přes dvě stě padesát stran napětí a pak před vyvrcholením utéct, působí nikoliv jako tvůrčí invence, ale jako projev literární zbabělosti. Druhou výtkou je pak neadekvátní natahování děje, kdy hrdinka víc času tráví přešlapováním a fňukáním, než skutečnou akcí. Nemluvě o tom, že „propracovaná“ psychologie postav se funkčně podbízí čistě přáním autorky.
Zároveň však nemohu popřít čtivost díla. Polská nátura dává příběhu netradiční formu a k tomu je potřeba přičíst i momentky z pražské městské hromadné dopravy, třebaže značně stylizované. Škoda, že se autorka rozhodla jít cestou komerční jistoty a natvrdo kopírovat úspěšnější angloamerické konkurentky jako jsou Paula Hawkins a B. A. Paris.

„Pohřební ústav Rand Brothers byl tak krásný, až v člověku skoro vyvolával touhu zemřít.“
Máte-li chuť na literární výlet do roku 1961, Richard S. Prather vám bude důstojným průvodcem. Zápletku umí rozehrát stylově a až na několik drobných výjimek udržuje tempo vyprávění ve vyvážené rovině. Vývoj událostí je přitom přehledný a dobře promyšlený. Že je hlavní hrdina sympaťák, jehož rozlišovací schopnosti mezi černou a bílou jsou nezpochybnitelné je samozřejmostí, stejně jako jeho pozdější podlehnutí osudové femme fatale – třebaže tenhle moment bych si v příběhu klidně odpustil. Situaci nahrává i další skutečnost; ačkoliv se detektiv Sheldon Scott tváří jako starší bratr Sherlocka Holmese, jen s trochu krvavějšími klouby na rukou, jakmile dojde na nějaké intriky ze stran žen, je bezelstný jako koťátko, potýkající se s klubkem bavlny.
Na svou dobu pravděpodobně jedno z těch lepších jmen na poli „drsné školy“, ale postupem času zcela adekvátně skončilo zapomenuto v šedi žánrově podobných děl.

Tak tohle byla jiná meducína než Sirotci z Brooklynu. Ačkoliv se nakladatel tváří, že Jonathan Lethem opět vystřihl prvotřídní žánrovku, od reality se vzdálit víc nemohl. Kde byli Sirotci poctivou gangsterkou s kriminální linií, je Pouštní dívka experimentální text s existenciálním přesahem, převázaná detektivní mašlí. Přičemž ústředním mottem vyprávění je frustrace z Donalda Trumpa na postu prezidenta Spojených států a společenská neuspořádanost mladé dívky v moderním věku.
Rozhodně přitom nemohu říct, že bych pochopil úplně všechny dějové kličky a dokonce bych si i tipnul, že v nich k pochopení možná ani nic není – autor jednoduše montuje jednu událost ke druhé, aby výsledek nějak ladil k sobě, přičemž jeho esem v rukávu je road trip současnou Amerikou. Neříkám, že mě to úplně nebavilo, Jonathan Lethem je zručným vypravěčem, který baví jak potřeštěnými charaktery, tak podmanivým tempem příběhu. Problém je, že člověk při čtení neustále přehodnocuje, co že to kruci vlastně drží v ruce.

Advokátní praxi provozuje z povinnosti, klienty však nikdy nenechá ve štychu. Není mladý, neholí si hlavu a ani nenosí černou. Je spíš starší a barevné spektrum jeho oblečení se pohybuje na ose mezi barvami žvýkacího tabáku, přes tabák šňupací, až po tabák dýmkový. Přesto je častokrát tím jediným, kdo stojí mezi zločinem a spravedlností. Tentokrát mu na stole přistane žádost o nalezení promiskuitního barmana, jenž zmizel s citlivými fotografiemi význačného soudce. Zdánlivě fádní případ se komplikuje v okamžiku, kdy je barman nalezen mrtvý. A ještě větší obrátky události naberou, když se ukáže, že dotyčný vůbec nebyl tím, za koho se celou dobu vydával…
Peter Temple sází na poctivé řemeslo „americké drsné školy“ a komponuje cynický příběh zcela v duchu otců zakladatelů žánru Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta. Detektivní román Konec světa přináší fascinující pohled na korupční praktiky soudobé australské politiky, které jsou natolik „veřejné“, že už je nikdo raději ani „nevidí“.

Detektivka? Ani náhodou. Ale jako telenovela na pokračování, kde se vyprávění zabývá pohnutky i těch nejméně důležitých protagonistů, funguje Ostrov šedých mnichů náramně. Ačkoliv všechny ty existenční krize a niterné psychologické profily jsou dost přímočaré, to už i příběhy Danielle Steel obsahují víc originality. Navíc ve světě Michaely Klevisové snad neexistují lidé, kteří by byli alespoň trochu spokojeni se svým životem.
Osobně mě ovšem nejvíc vytáčel způsob, jakým autorka záměrně zatajuje informace, které kdyby předložila hned zkraje románu, mohli jsme se celému tomu emočnímu spektáklu vyhnout, protože vrah by byl šmahem za katrem. I když je otázkou, zdali by tento jednoduchý úkon nebyl na policisty moc; kromě sypání mouder z rukávu se jinak totiž jako kriminalisté příliš nepředvedou.
Plusem je, že je kniha uzoučká a nepostrádá neustále se vyvíjející zápletku, což automaticky nutí ke čtení. Tedy pakliže vás zaujme průběh a jste zvědavi, jak to dopadne. U mě to bylo hodně na hraně.

Existují životní jistoty, na které se dá vždycky spolehnout. Může-li se něco pokazit, pokazí se to. Vezmeš-li práci pro kamaráda, bude z toho zákonitě malér.
Soukromé očko Lars o tom ví svoje, přesto se nedokáže vyhnout pohromě, i když ji vidí, cítí a slyší přicházet. Ještě štěstí, že láska k tvrdé muzice a nezdolná letora z něj za ty roky udělaly chlapa do nepohody, co si umí poradit v každé situaci. Například když se ze dne na den ocitne v aréně pouličních zápasů, kde lze stejně snadno vydělat velké peníze, jako přijít o život.
Nový román Daniela Grise se nese ve stejném duchu jako ty předchozí, takže není nouze o jízlivý humor, cynické postřehy ani nadsazený machismus. Detektivka je to sice jen tak do půlky vyprávění, ale coby thriller funguje zápletka skvěle. Ostatně autorovou největší devízou je přikovat čtenáře k příběhu, i kdyby se v něm vůbec nic nedělo. Což ovšem případ pátého Larse rozhodně není, nehledě na skutečnost, že pravidla hry se do příště evidentně od základu změní.

I když je děj trochu přitroublý a překombinovaný, příjemně se těch čtyři sta stran četlo. Oproti předchozímu titulu Dojitý orel mi ovšem přišlo, že je zápletka sevřenější, ba dokonce atraktivnější. Pořád se to ale nese v duchu jednoduchého akčního dobrodružství, kterému snad občas chybí špetka humoru, eventuálně originality ohledně historických odkazů a sem tam ztrácí vyprávění dech vinou zbytečných odboček. Ty pak působí dojmem, že se James Twining chtěl pouze podívat na co největší počet evropských památných míst, což ještě podtrhne závěrečné vyústění příběhu. Nejzásadnější slabinou však pro mě zůstávají nevýrazné postavy, kdy mě bavily spíš záporné figury pro jejich zlounské chování, než čestní a spravedliví hrdinové, vytvoření možná dle Příručky mladých svišťů.
Jako film by Černé slunce fungovalo báječně, přesně ten typ na odreagování během půldruhé hodiny v sobotu večer, v neděli ráno. Škoda, že knihu za tak krátkou dobu nezdoláte, nejste-li tedy zrovna přeborníkem v rychločtení.

Vládce džinů si ve světě rychle vydobyl jak popularitu mezi čtenáři (cena Locus 2022), tak uznání žánrových kritiků (cena Nebula 2022). Bylo by snadné odsoudit úspěch knihy pro současné trendy, jimž jde vyprávění naproti, ke cti autora je však třeba říct, že s nimi umí fantasticky zacházet. Nesklouzává k nezáživným popisům či těžko představitelným scenériím, ale s odhodláním kriminalisty se soustředí jen na to pro zločin podstatné. Jeho ženské hrdinky jsou navíc v mnoha ohledech přesvědčivější než leckterý ostřílený lovec monster, a exotické prostředí Egypta, zahaleného steampunkovým odérem, dodává celému dobrodružství ten správný šmrnc. Tomu pak výrazně pomáhá i ostré tempo, kterým se autor opře do zápletky a nekomplikuje si život nepodstatnými odbočkami. Veškeré stopy a náznaky mají svůj logický smysl, díky čemuž se těch čtyři sta padesát stran čte takřka jedním dechem. Hezky tu přitom funguje komorní detektivní linie, neokoukané pojetí starých legend a samozřejmě svižné dialogy.

Priznam se, ze pro me velke zklamani. Povidky rozdilnych kvalit, alternativy nepresvedcive, ramcovy pribeh asi vlastne prekombinovany, pritom matematicky trivialni.

Stránky nasáklé alkoholem, kocovinou a cynickými hláškami hlavního hrdiny připomínají více pijácké tažení než detektivku. Detektivní linie s akční vložkou by se vlezla do krátké povídky, po zbytek příběhu se čtenář brodí chlastem, splínem, touhami a dalšími emocemi nejen soukromého očka, ale i dalších důležitých postav. Beze sporu ten román něco do sebe má, protože jsem ho musel dočíst do konce a neodložil ho jako ztrátu času, ale stejně to nebyl přesně ten druh příběhu, co jsem od čtení očekával.

Román se rozjíždí hodně pomalu, čtenář nahlíží přes rameno novináři, potýkající se s problémy snižování rozpočtu i zaměstnanců v redakci tištěného deníku. Od druhé třetiny knihy už to naštěstí standardně odsýpá, jak se na Connellyho sluší. Není nouze o dramatické i akční momenty. Zklamal mě fakt, že pachatele známe téměř od začátku a pouze sledujeme cestu hlavního hrdiny a agentky FBI Rachel k jeho odhalení. Ubírá to momentu překvapení, snižuje dávku napětí. Celkově to hodnotím jako slabší kousek od pana spisovatele, přesto stále vysoko nad průměrem detektivního žánru.

Prostřednictvím Jacka McEvoye můžeme nahlédnout do nového stylu novinářské práce, ať na webu, nebo následně podcasty. Samozřejmě, že hlavní osu příběhu tvoří jeho soukromé pátrání po vrahovi žen. Občas zbytečně urputný novinář, který staví svou práci nad vztahy, což je vlastně obdoba policejního detektiva Bosche. Connelly odvedl jako vždy perfektní práci.

Kapitán Stein, notář Barbarič a kaprál Jaroš se staly zárukou dobré historické detektivky z dob Rudolfa II. V tomto příběhu jsme se jejich prostřednictvím zúčastnili pátrání po atentátnících na arcivévodu Matěje Habsburského ve Vídni. Rozmotávají zápletku plnou intrik, starých hříchů a křivd. Vše se děje v rychlém tempu, děj má jako vždy patřičné napětí a rychlý spád.

Lepší než předchozí Casino Royale, ale stále to nějak není ten James Bond, na kterého jsme zvyklí. V první řadě – hrdina zápletkou spíš proplouvá, než že by aktivně pracoval na jejím vývoji. Nechává se chytit do jedné pasti za druhou, aby pak pomocí náhody vyvázl ze všech problémů. Vlastně během celého vyprávění nepředvede nic, čím by mě přesvědčil, že je nějakým super agentem. Jedinou schopností, jíž se může pochlubit, je svádění žen, což mi pro špionáž na nejvyšší úrovni nepřijde zrovna jako razítko kvality.
Zápletka samotná je však povedená, třebaže hlavní padouch je vykreslen jako největší zločinec pod sluncem a přitom jeho činnost je čistě pašerácká. Což ale paradoxně působí mile civilně; spíše, než nějaké to obligátní ovládnutí světa a tak podobně. Z finále jsem byl ovšem rozpačitý, protože opět zapracovala náhoda a ne hrdinovy schopnosti. Nemluvě o jeho závěrečném pláči, kterým se asi pokusil vykompenzovat všechnu tu macho náturu. Z mého pohledu ji však hlavně zašlapal do země.

Krysařovy děti nakonec naplnily mé černé prognózy, jež začaly klíčit ve finále předchozího románu. Nejen, že si Belinda Bauerová příliš neporadila s rolí antihrdiny, ale co se týče zápletky, předvádí jednu z těch nudnějších verzí detektivního vyšetřování. Tedy – stane se zločin, kriminalisté se ocitnou ve slepé uličce, a tak čekají, až se odehraje zločin další a doufají, že tentokrát nechá padouch nějaké stopy. Díky tomu jimi čtenář spíš pohrdá, než že by jim fandil. O to víc působí tenhle přístup absurdně, že se únosy dětí odehrávají v okresu malého městečku.
Nijak tomu nepomáhá ani hlavní postava, jež polovinu vyprávění profňuká a druhou čeká na záchranu. Takže vlastně to jediné, co mě na románu tentokrát vážně bavilo, byly profily okrajových postav, které by samy o sobě vydaly za samostatný příběh, kterýžto by však se zápletkou neměl vůbec nic společného. Taky proto chápu ty čtyři stovky stran rozsahu, což ovšem bude nemilé překvapení pro všechny ty, co čekali strhující thriller.

Čekal jsem vzhledem k autorově popularitě něco většího. Thomas Brezina však zcela překračuje hranice reálného, aniž by se občas pozastavil nad těmi nejzákladnějšími prvky – jako že čtveřice dětí jede přes půl Spolkové republiky pro jakousi pochybnou výhru a samozřejmě bez doprovodu rodičů. Nevadí mi, když jsou hrdinové románu prckové, ale pohrát si trochu s uvěřitelnou koncepcí by tvůrce stálo minimum námahy a hned bych k příběhu přistupoval smířlivěji. Tahle spisovatelova neochota něco „vymýšlet“ se pak táhne napříč celou zápletkou, která je díky tomu prostinká i překombinovaná zároveň.
Plusem tak pro mě zůstala pouze čtivost, jež se románu upřít nedá. Od první strany se neustále něco děje a napětí je tolik, že ho dětský čtenář ani nestíhá všechno vnímat. Ovšem slova jedné z postav trefně vystihují podstatu celé knihy: „Jak tak poslouchám váš příběh, zjišťuji, že je celý založen na náhodách." Když čtenáři (ať už velkému či malému) tenhle detail nevadí, je všechno v nejlepším pořádku.

Začátek výborný a vůbec celá první polovina románu mě vysloveně nadchla. Jenže pak se nadšení začalo vytrácet, když jsem pochopil, kam zápletka směřuje. Tedy ne že by se dalo o nějaké zápletce mluvit. Galveston je prostě román ve stylu filmu Pomsta Tonyho Scotta, kdy celou dobu vyhlížíte eskalaci, jenže ta ve finále přijde ze zcela jiné strany, než dle tradic očekáváte.
Přestože po jazykové stránce nemám co vytknout, přesně tento druh románů mi jednoduše nesedí – málo se toho děje, hodně se mluví, prožíváme jednu osobnostní krizi za druhou a nakonec to nikam nevygraduje. Atmosférou podobný kousek thrilleru Krev na sněhu od Joa Nesbøho dokáže však díky většímu počtu stran v některých momentech nudit až hrůza a to především pro nulový vývoj gradace a spousta fňukání ve slovech. Tíha středního věku je u nájemného zabijáka z psychologického hlediska asi náramná věc, ale mě se tento způsob budování napětí zdá se poněkud nešťastný. A nic na tom nemění ani tarantinovská drsnost vyprávění.

Dobrý příběh, čte se moc dobře, ale zápletka je dost jednoduchá, až nehodná genialitě Sherlocka Holmese. Možná je to i tím, že jsem většinu povídek o Sherlockovi už četl několikrát, ale o co vlastně jde lze odhadnout poměrně brzy.

Jak mi série Martina Becka od prvních dílů moc neseděla, šestá a teď i sedmá kniha opravdu stály za to. Zatímco Policie pomo pije okouzlila svým humorným podkresem, Säffleská bestie naopak uhranula temným, přímočarým a v základu jednoduchým příběhem. Třebaže zápletka se rozjíždí pomalu, v druhé půli nečekaně nabere na síle a u posledních stránek čtenář jen trne, kdo všechno bude semlet lavinou událostí.
Rozdíl oproti předcházejícím dílům je i v koncepci, tentokrát zde nedochází k vyšetřovacímu tápání či bloudění po vedlejších kolejích – kdo je viník je jasné poměrně záhy, jen je třeba si ujasnit některé souvislosti a než začne vývoj událostí něčím nudit, dochází ke zběsilému vyústění. Zároveň mi vyhovovalo, že náhled do života Martina Becka byl tentokrát minimální a nepůsobil jako něco navíc. Snad jen, že příliš mnoho postav se mi průběžně pletlo jmény i povahovými rysy, přičemž valná většina jich byla vlastně zbytečná, protože celé drama šlo uhrát klidně o třech hlavních aktérech.