PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Leoš Kyša upustil od svérázné nadsázky a přešel na vážnější notu. Sice nechybí momenty odlehčení, ty se ale často nesou v rovině cynického sarkasmu, pichlavějšího než vidlička v ledvinách. Absence brutálního svérázu má však za následek pomalejší proud děje, kdy se zápletka formuje velmi pozvolna a v důsledku není pro děj podstatná tolik, jako hutná atmosféra nenávisti.
Čím Sudetenland uhrane, je perfektně vyobrazené (ne)soužití Němců a Čechů, kdy jedni říkají „domov“ a druzí „vypadni“, přičemž si obě strany můžete průběžně zaměňovat. Nejde o epické dobrodružství, ani o akční příběh, konkurující hvězdám žánru (ačkoli sám Leoš Kyša jednou takovou je), ale o poměrně komorní vyprávění z pohraničí, kde se svět přestal točit již před drahnou řádkou let. Detektivní linka působí maličko nuceně, jako kdyby tu byla jen pro rozpohybování děje, ale naštěstí v sobě autor nezapře žurnalistu, takže ví, kdy tempo zvolnit a kdy jej naopak vygradovat, aby čtenáře udržel v napětí až do samotného konce.

Jak si moderní Sherlock Holmes vede ve srovnání se starým? Ke cti britského spisovatele Guye Adamse je nutné říct, že od začátku hraje se čtenářem férovou hru. Odmítá být pouhým imitátorem, takže i když zachovává původní atmosféru, styl vyprávění je úplně jiný a mnoha ohledech se liší od světově proslulého kánonu. Je to krapet dvojsečná zbraň, protože ačkoliv figury Holmese a Watsona si snadno získají čtenářovy sympatie, návaznost na cokoliv předtím či potom je prakticky nulová. Zároveň je znát, že si víc užíval možnosti zakomponovat do příběhu své oblíbené fiktivní i reálné postavy, než že by si příliš lámal hlavu nad kompozicí detektivní zápletky.
Sherlock Holmes a Boží dech tak zůstal napůl cesty mezi zbožným přáním a konkrétním skutkem. Sice atraktivním způsobem oživuje literární legendu sira Arthura Conana Doylea, zároveň však jde trochu proti hlavnímu proudu, který mnozí znalci považují za svatý. Stručně řečeno – čtivé to je, ale s originálem to má společné pouze kulisy a jména.

Nebýt toho konce, nebál bych se dát plné hodnocení, protože jedno se Elly Griffithsové musí nechat – perfektně umí pracovat s atmosférou a postavami. Průběžné střídání úhlů pohledu a zasazení do univerzitního prostřední mě fascinovalo od prvních stránek, přičemž lví podíl na tom má i nenápadné pošťuchování do základních principů tvůrčího psaní. Nehledě na přiznanou poctu gotickým románům, ačkoli scény s duchy jsou pro zápletku naprosto nepodstatné.
Naneštěstí, jakmile přejde vyprávění do cílové rovinky, fádnost vyústění a konstrukce zločinu mi vysloveně zkazila jinak velmi dobrý dojem z celého románu. Jako kdyby Agatha Christie udělala vraha ze zahradníka, přičemž jeho motivem by byla láska k růžím. Autorka zcela pomíjí hrůznost vražedného činu a tváří se, jako by něčeho podobného byl schopný každý druhý náhodný kolemjdoucí. Opomenu-li však tenhle přešlap, který se skutečně týká jen posledních přibližně třiceti stran, byl jsem navýsost spokojen jak po stránce stylistické, tak dějové.

Spisovatel Vlastimil Vondruška je bezesporu slušný románový vypravěč, avšak jeho vize středověku mi zkrátka nesedne. Ovšem v povídkách je tak bezostyšně neoriginální, až jsem si chvílemi říkal, jestli to není nějaká finta. Texty dlouhé, pointy chabé, průběh vyšetřování nulový, jen gradující události, aby se to ke konci všelijak sešmodrchalo, přičemž autor si na posledních řádkách vyboxuje ještě malý prostor na osvětlení celého toho spektáklu. Co mi přitom vůbec neštymovalo, byly autorovy pokusy o zachycení nejstaršího ženského řemesla a výraziva s tím souvisejícího. Nejen, že to působí amatérsky, ale ono to i amatérské je – představy o chování, jednání a vyjadřování šlapek jsou pak natolik vzdáleny realitě, až jsem měl chvílemi pocit, že čtu nějakou rozprávku, a ne historickou detektivku. Osobně nejvíc mi ale vadily bodré rozpravy Jiřího Adama, jeho poskoka Petra a svlečny Rozárky, které měly vyprávění asi okořenit a osvěžit humorem. V mém případě měly naneštěstí efekt zcela opačný.

Marc Cameron se snaží o drsný akční román z aljašského prostředí, přičemž drsnota zůstane u chlapáckého mudrování a napínání svalů, a z Aljašky jsem cítil asi tolik autenticity jako z filmů se Stevenem Seagalem. Hlavním problémem ovšem je, že na detektivku se tu příliš nevyšetřuje a dějová osa se odvíjí podle vlastních pravidel, bez toho, že by ji ústřední hrdinové nějak ovlivňovali. Ti pouze řeší situace, které z vývoje událostí samy vykrystalizují a to je nejspíše jediný důvod, proč tu jsou – ne aby vraha vypátrali, ale aby mu v pravou chvíli uštědřili pořádnou ránu na solar. Aljašská divočina pak s příběhem společného nemá vůbec nic; mohl by se odehrávat v jakékoliv lokalitě a na jeho průběhu by to pranic nezměnilo. Tedy, ne že by motiv kolumbijského drogového kartelu, dovádějícího v (pro ně) zcela neznámých vodách, pro mě nebyl dostatečně atraktivní, ovšem v rámci rozehrané zápletky si myslím, že z toho šlo vytřískat mnohem víc, než průměrnou epizodu ze seriálu Odpadlík. Škoda.

„Malý, sporý, nakrátko ostříhaný blonďák se zlomeným nosem“ mě bude ve fantazii pronásledovat ještě dlouho. Ovšem ani ne tak proto, že by mi zaimponoval – spíš pro autorovo neustálé opakování jeho popisu. Už po pár měsících nevím, jak se hrdina jmenoval, ale jak vypadal, to můžu odříkat i ve dvě ráno, náhle probuzen literární zásahovkou.
Každopádně: obsahově zklamání, především kvůli zbytečným kudrlinkám kolem, které z jednoduché detektivky dělají málem sociální drama. První příběh Dwur má sice hezký rozjezd, ale nakonec se zamotá do spleti dávných příčin. Následné Kruhy pak patří k tomu v knize nejslabšímu, kdy postup vyšetřování a závěrečné mysteriózní vyústění vedlejšího motivu působí jak ze špatného vtipu. Závěrečná Čtverka je naopak tím nejlepším v knize, za což ovšem dost možná může skutečnost, že si člověk po dvou stech stranách na autorův styl vyprávění zvykl. Každopádně detektivní pátrání i finální odhalení jsou dobře vymyšlené a dávají postavě také konečně nějakou hloubku.

Ruth Ware je s každý románem lepší a především jiná, třebaže se v základě drží pořád svého. Což je z mého pohledu jediná slabina jinak dobře promyšleného psychothrilleru. Všechno to uvažování nad lecjakou prkotinou, jako třeba co si kdo myslí na základě do vteřiny neodepsané esemesky mě uvádějí spíše v zuřivost, než v detektivní euforii.
Ale k Podnikavé dívce. Tentokrát se vracíme k deset let starému zločinu, o jehož zpochybnitelnosti hrdinka nikdy ani na vteřinu neuvažovala. Jenže nové skutečnosti a nevysvětlené detaily ji nutí přehodnotit vše, o čem si dosud myslela, že jsou pravé vzpomínky na jedinou přítelkyni, jakou kdy měla.
Příběh je rozvržen právě tak důmyslně, aby s každou kapitolou čtenáře nutil nad vším přemýšlet a kombinovat možné varianty, přičemž je samozřejmě jasné, že ta, co se nabízí sama, musí být zákonitě mylná. Středoškolské prostředí, zpětná rekapitulace událostí a finální překvapení pak dává vyprávění právě ten záhadný drajv, který detektivky dělá detektivkami.

Tak nějak by vypadal scénář k Rychle a zběsile, kdyby jej dostal na starosti George P. Pelecanos a psal jej přitom jako poctu Donaldu E. Westlakeovi. Jenže taková podívaná by neuspokojila masy fanoušků, protože víc než na akci se zaměřuje na temnotu v lidských srdcích. Temnotu s níž každý bojuje sám a po svém, ale jen málokdo dokáže zvítězit.
S. A. Cosby napsal špinavou gangsterku, ve které nikterak nepřikrašluje prostředí městské periférie. Přesto své postavy žádným způsobem neadoruje jako ctihodné zločince, co bohatým berou a chudým dávají. Tohle má víc společného s realitou, než by se komu chtělo líbit a o to spíš vám postavy přirostou k srdci, protože se s jejich problémy dokážete ztotožnit. A třebaže autor pracuje se zaběhnutými motivy, umí je vysázet na stůl v takové hbitosti, že ani nepřemýšlíte nad jejich neoriginalitou. Připočtěte si k tomu adrenalinovou zápletku o jednom nepovedeném kšeftu a vyjde vám parádní čtení na jeden večer, kdy na moderní „bestsellery“ ani nepomyslíte.

Kdybych měl možnost mluvit s paní Danou Stabenow osobně, asi jí řeknu něco hezky rovnou od plic. Devátý díl a ona brutálním způsobem zasáhne do zdánlivě neměnných pravidel cyklu. Ke cti jí slouží pouze to, že Lovcův úplněk funguje jako nejlepší detektivka v rámci všech dosud vydaných knih. Zpočátku sice navnadí další humornou epizodou, ve které tentokrát sledujeme skupinu turistických lovců, jež se na Aljašce chovají, jako kdyby byli v nějaké zoologické zahradě, a čtenář se jen baví nad kontrastem mezi divokou přírodou a zbohatlickou rozmazleností. Jakmile však přijde ke slovu první mrtvý, začne atmosféra výrazně houstnout, přičemž s každou další kapitolou příběh graduje vysokooktanovým způsobem. K závěru pochopíte, že tohle je jedna z nejdůležitějších knih pro Kate Shugakovou. A v mysli začnete sestavovat velmi „odhodlaný“ dopis pro autorku, v němž byste jí rádi upozornili, že i její fanoušci mají pouze jedno srdce, které lze rozervat. Od teď už v téhle sérii nic nebude jako dřív.

Ačkoli James Delargy rozehraje atraktivní thriller, naneštěstí brzy sklouzne k motání se v kruhu bez jakékoliv gradace, akorát že si dva policajti poměřují čí dešvorc je větší. K tomu za sebou táhnou jakýsi komplex z mládí a průběžně mění názor na to, který ze dvou podezřelých je vrah. Pořád by z toho šlo vykřesat solidní drama – to by však motivace postav musely mít smysl a jednání účel. Kdyby alespoň fungovaly dialogy, nebo charaktery protagonistů byly zajímavé, dokázal bych se držet alespoň něčeho. Jenže prakticky od první až po poslední stránku je to průměr a nuda. Nemluvě o tom, že celý náboženský podtext působí maličko vynuceně, jako by ani autor sám nevěděl, čím by ještě čtenáře zaujal. A tak v podstatě vše přitažlivé zůstává v románu nevyužito, od australských kulis, přes venkovské postavy, až po ústřední motiv pětapadesáti obětí, se kterým se to má v důsledku úplně jinak, než jak naznačuje anotace. Závěr mě pak spíš vytočil, než šokoval, protože působí absolutně prvoplánově.

Michael Robotham má svoje světlé i stinné stránky a snad na žádné jiné knize to není znát tak markantně, jako tady. Umí vymyslet atraktivní zápletku, plnou záhad a nečekaných odhalení, stejně jako umí dokonale vykreslit charakterní postavy, ke kterým si i přes jejich nešvary najdete cestu. Slabinou je rozsah. Motiv zavražděné krasobruslařky by bez problémů vystačil na román o poloviční délce, jenže to je na současné asi trendy málo, a tak je příběh okořeněn spoustou osobních problémů hlavních protagonistů. Vlastně všechno kolem Evie Cormacové je jen omáčka, jež má navnadit na případná pokračování, což se následně podepisuje na gradaci vyšetřování, které postupuje skokově. Nemluvě o temné minulosti samotného Cyruse Havena, který tu navíc coby forenzní psycholog vystupuje pomalu jako hlavní policejní detektiv, což příliš nekoresponduje s reálnou kriminalistikou. A třebaže čtenář není ochuzen o napětí, ta autorská roztěkaná nerozhodnost mě po celou dobu vyprávění docela hodně rozčilovala.

Standardní thriller, vyžívající se v popisu explicitního násilí na ženách, jež zpravidla končí nějakou tou nechutnou formou zabití. Že by to ovšem byla devíza vyprávění, se říct nedá. Jan Urban se chvílemi nechává toliko unést popisy krutého mučení a informací o komunitě BDSM, že úplně zapomíná na principy narativního oblouku. Policejní detektivové – komparz ze seriálu Kriminálka Kotěhůlky – mají tak v příběhu vlastně jedinou funkci, a to přijít na místo činu a blednout nad zločincovou brutalitou.
Další slabinou jsou vesměs nesympatičtí protagonisté, v tomto případě dvě ústřední postavy, kdy si jedna hraje na českou Kim Stoneovou a na nic nepřijde, a druhá na sarkastického dr. Grega House, který je ovšem pro svou velkohubost protivnější než osina v zadku. Překvapení bohužel nepřinese ani vývoj zápletky; vrah zkrátka zabíjí až do té doby, než se autor rozhodne příběh ukončit, což učiní obligátním šokujícím odhalením, jež je naneštěstí právě tak překvapivé, jako večerní západ slunce.

Román s nevyužitým potenciálem, hrajícím na notu příčin a následků. Nejde ani tak o to, že obsah neodpovídá rozsahu (na těch pěti stech stranách se toho stane skutečně málo), protože autorka bez problémů dokáže děj utáhnout, ale když to srovnám s tematicky podobnými romány – Podoba či Vybrané okruhy z mechaniky pohrom -, jež se Donnou Tarttovou očividně inspirovaly, nemá Tajná historie na můj vkus dotaženou zápletku. V důsledku totiž rozehraje ústřední motiv a pak nechá vše plavat. Události vyšumí do ztracena a hrdinové se sice mezi sebou popasují, popřípadě podlehnou svému svědomí, ale podle všeho by ke konfrontaci události dospěly i bez toho, že by muselo dojít k nějakému zločinu.
Jazykově ovšem perfektní, přičemž nejvíc člověk podlehne nostalgické atmosféře studentských let a především pak přátelskému kolektivu, jehož svět se točí podle pravidel maličko jiných, než platí u ostatních smrtelníků. Jen těch morálních rozprav bylo možná zbytečně moc, třebaže chápu jejich opodstatnění.

Nebudu titul hodnotit jako pátou přečtenou knihu tohoto autora, ale jako druhou jím napsanou, protože v tomhle kontextu se mi hodnotí lépe. V opačném případě bych musel vzít v potaz nepodstatné odbočky v podobě vedlejších linií, všudypřítomnou korupci, která pokaždé zabrání uvěznění viníka a nakonec stereotypní vnímání bohatých a nadřízených. Ovšem přiznávám, že stylistika Dominika Dána se mi postupem času dostala pod kůži a i když je mi stále protivný buranský způsob chování policejních příslušníků, čtu-li ty romány ve slovenčině, užívám si odlehčení v podobě zvukomalebného jazyka, jež z vážně míněné kriminálky dělá neúmyslně komedii.
Nehanebné neviniatko je naštěstí prosté vsuvek z osobního života hrdinů a jakmile se přejde k jádru vyšetřování, je autor v sedle a poměrně atraktivně navádí detektivy zdárně k cíli. Snad jen, že klíčové figury zločinu působí jako sloučeniny vícero postav a finální odhalení nijak zásadně nepřekvapí, protože podobný zvrat byl použit i v jiných románech.

Oproti předchozímu dílu ubylo na humoru, ale zas má Zrádné loviště asi nejblíže k tradiční detektivce ze všech prozatím vydaných knih. Ovšem v případě Dany Stabenowé musíte brát slova o detektivce s rezervou, protože opětovně se zločinem přijde až někdy po straně sto. Kompenzuje to jednoduchým motivem zabití té nejnenáviděnější postavy v okolí, pročež příliv podezřelých se podobá táhnoucímu hejnu lososů, jež jsou v důsledku leitmotivem celého vyprávění. Nezbytným kořením příběhu je pak samozřejmě živý popis Aljašské přírody, kterou autorka dokáže pokaždé vykreslit jinými barvami. Podobně postupuje i ohledně konstrukce zločinu a nevymýšlí žádné nepravděpodobné scénáře, jen aby čtenáře šokovala originálním odhalením. Tohle je ve svém důsledku kraj na konci světa a mentalita obyvatel tomu tak nějak odpovídá. Jediné, od čeho jsem čekal víc, bylo důvodné podezření na jednu z Kateiných tetiček, kolem níž se možná až zbytečně moc dlouho nejistě přešlapuje. Jinak ale maximální spokojenost.

Právnická detektivka, v dílčích detailech úmorně zdlouhavá. Než se vůbec rozehraje zápletka, uteče polovina románu a to si pořád ještě nejste jisti, o čem ta druhá půlka vlastně bude. Množství odboček, ilustrujících život obyčejného soudce mimo soudní síň, které se pak ve finále ukazují jako zbytečné, protože neodhalují nic, co by mělo jakoukoliv informační hodnotu. K tomu si přihoďte ještě spoustu řečí o autorských právech, jež také neodhalují nic nového pod sluncem, ale prostoru přitom zabírají tolik, že by jeden čekal pravý opak. Ostatně rozsah je jedna velká Achillova pata celé knihy.
Přesto má Dvojí život zvláštní kouzlo, které člověka nutí číst dál a dál, aby přišel všem skrytým záhadám na kloub. Zklamání, že Lisa Scottoline vystavěla příběh na okoukaných klišé, třebaže všechno započne netradičním motivem, je pak o to sžíravější. Jenže celý ten taneček kolem dvojího života jsem nakonec příliš nepochopil, neboť v příběhu nejen že nehraje roli, ale ani nějak zásadně neřeší pointu.

Jde o autorovu prvotinu a jako taková má nárok na pár nešvarů. Přesto už tady je znát potenciál vystačit si s jednoduchým motivem a pár postavami, a s tím následně uhrát adrenalinové divadlo. Ideální počet stran, ideální zápletka, ideální zvraty. Pravda, hrdinové jsou tak trochu nezmaři, co s prostřelenou plící vesele skotačí mezi kaktusy, ovšem proč ne, akční literatura umí divy. Zábavné je, že jak mi u thrilleru Není úniku vyhovovali hrdinové a vadili padouši, tady to bylo přesně obráceně. A malý škraloup u mě autor má za zabití prvních obětí – jistě, je to kabrňák, že překročil zapovězené tabu mrtvého dítěte, ale nějak se mu do toho nepodařilo dát ty potřebné emoce, aby to celé nevyznělo jako kalkul k získání pozornosti. Pravdou ale je, že dějová linka se soustředí jen na akci a vše ostatní jde stranou. Žádné dojemné osudy, které by vytvářely umělou výplň k jinak prostému obsahu. Tohle je o absurdní situaci, která vás opakovaně nutí ptát se sebe sama – jak bych asi reagoval já?

Peter Temple pořád válí, jen se zacyklil v podobných scénářích. Stále dokáže zaujmout netradiční zápletkou a nadchnout panoptikem figur, ovšem samotné vyšetřování probíhá obdobně jako v předchozích románech a nejinak je tomu i s viníky a jejich motivacemi. Autorovou slabinou je pak množství zúčastněných aktérů, častokrát epizodních, o kterých však hrdina mluví jako o postavách, které byste měli znát, což jen zvyšuje zmatek ve jménech a vzájemné provázanosti.
Jakmile se ovšem člověk soustředí na to podstatné, dočká se prvotřídní noirovky z australského prostředí. Zapomeňte ale na klokany a operu v Sydney, Melbourne je velkoměsto jako každé jiné – prolezlé zločinem i politikou, přičemž často se těžko jedno rozlišuje od druhého. A Jack Irish je sympaťák jak má být, nikdy neustoupí, ať by mu na hlavu měl spadnout třeba celý svět. Jenže on na rozdíl od akčních hrdinů má v rukávu pouze svůj cynický světonázor a pár podezřelých známých. Občas stačí k poražení Goliáše právě takové drobnosti.

Takhle nějak by podle mě vypadala detektivka, kdyby jí napsal (či natočil) Zdeněk Troška. Nemyslím to nijak zle, jen se s ním v posledních třiceti letech zcela míjím ohledně smyslu pro humor. A s Karlem Štorkánem evidentně také.
Autor se snaží ve svém vyprávění tolik stylizovat do chování obyčejných vesničanů, novopečených podnikatelů, žárlivých žen a vypočítavých mužů, až je výsledkem skutečný guláš, jenž má s realitou (alespoň tak, jak ji vnímám já) máloco společného. Asi jako latinskoamerická telenovela se skutečným životem v Latinské Americe. Samotná zápletka by ještě nebyla špatná, mrtvola s nožem v zádech, nalezená po nočním mejdanu, je pro kriminálku vždycky atraktivní motiv. Problém přichází v momentě, kdy dojde na vyšetřování a s ním související i závěrečné odhalení, jak ke zločinu došlo, popírající základní literární pravidlo – nedělej ze čtenáře blbce.
Co ale oceňuji, je tvůrčí záměr, kdy je ta stejná situace popisována z pohledu dvou lidí a vnímána přitom překvapivě rozdílně.

Třebaže Lemony Snicket přidal na počtu stran, nedá se říct, že by se to do zápletky Ponuré sluje extra promítlo. Většina všeho toho prostoru navíc je vyplněna nedůležitými pojednáními, která by byla i vtipná, kdyby jen neopakovala komiku použitou v předchozích svazcích. A přiznám se, že ta absence odpovědí, která sourozence neustále míjí, mě už začíná trochu štvát. Doufal jsem, že se děj konečně pohne vpřed, ale začínám nabývat dojmu, že dřív než ve třináctce se nic podstatného nedozvíme. Je to sice pořád zábava, ovšem bez nějakého směřování, přičemž dokola se opakující koncepce zápletky mi protentokrát nesedla. A neřekl bych, že je to jen tím, že jsem si to dosud neuvědomil. Tenhle díl je prostě zbytečnost a nebýt sympatií k celé sérii, asi bych hodnotil i hůře. Je sice fajn, že uvnitř Olafova týmu to vře a že identita dalšího z jeho členů byla odhalena, jenže ono se s tím dál nepracuje. Což je ve zkratce největší slabina knihy – nápaditost jí nechybí, ale vlastně je to pořád to samé.

Sbírka povídek, která v prvé řadě osloví fanoušky autorovy tvorby. Jedenáct krátkých příběhů apeluje na čtenářovu touhu po magii v kulisách všedního dne, potřebu nedívat se na svět očima cynického pragmatika, ale nostalgického snílka. Postupně nás autor provází ulicemi Barcelony, hlavním dějištěm většiny jeho dramat, od středověku po současnost a buď pracuje se jmény slovutných mistrů, nebo obyčejných lidí, jimž osud do vínku vložil schopnost vnímat neviděné.
Pravdou je, že málokterá povídka obstojí samostatně. Nedáte-li si vyprávění do kontextu s událostmi a odkazy na Zafónovy romány, s největší pravděpodobností jen ledabyle mávnete rukou nad vzletným slohem, jenž vzhledem k obsahu a drobnému rozsahu působí možná až přehnaně. Čte se to nádherně, podobně jako krátké práce Borgese nebo Márqueze, ale pointu aby jeden pohledal. Ta však nespočívá v odhalení či zvratu, ale v radosti z textu, kdy slova působí jako balzám na duši. Ne kvůli významovému přesahu, ale pro krásu slohu samotného.

Mám rád odhalování starých záhad, obzvláště jde-li o nějaké to nevysvětlitelné zmizení, popřípadě zločin, jehož následky doznívají i po mnoha letech. Robert Dugoni si atraktivitu podobných motivů uvědomuje a už od prvních stran hraje na jistotu. Naneštěstí v okamžiku, kdy čtenáře nahlodá myšlenkou, že by se minulost mohla odehrát jinak, než jak předpokládá většina zainteresovaných postav, tempo vyprávění zamrzne na mrtvém bodě. Další dvě čtvrtiny románu sledujeme boj hrdinů za osvobozením odsouzeného pachatele a až teprve v závěru konečně dojde na samotné odhalování skutečného průběhu událostí. Bohužel, tak trochu mimochodem, jako by to ani nebylo to nejdůležitější pro celý příběh. Ostatně, i finální rekonstrukce balancuje na hraně uvěřitelnosti, evidentně ušitá horkou jehlou, aby povinnost ukázat na viníka byla splněna, stejně jako potřeba něčím překvapit čtenáře.
V důsledku fajn thriller, který si zasloužil větší péči – kdyby se mu jí dostalo, nemusel sklouznout do šedivého průměru.

Příběh s důmyslnými vynálezy, speciálními plyny, tajnými skrýšemi a záhadnými postavami, který dnes místo napětí vyvolá pouze úsměv. Na nejlepšího chicagského detektiva Cliftona si ale padouši nepřijdou. Tři hvězdičky za nostalgickou atmosféru.

Druhé pokračování série s Bennym Griesselem posunuje laťku výše nad jedničku. Policie je v časovém presu a maraton dvou případů, které nesnesou odkladu mě strhlo ke čtení od první strany až do závěrečného finále.

Čekáte-li tradiční příběh o pádu mocné říše, otevřete si raději učebnici dějepisu. Richard Swan většinu své pozornosti soustředí na detektivní linii, evokující díla Roberta van Gulika či Erle Stanley Gardnera. Motiv hrdiny, jenž se obklopí partou pomocníků, zde funguje skvěle, přičemž samotný detektiv není zdaleka tou nejdůležitější figurou na šachovnici. V tomhle ohledu autor inovuje zaběhnuté standardy, polidšťuje neomylné detektivy a především jim dopřává v průběhu vyprávění vývoj. A ne vždycky k lepšímu.
Zároveň neopomíjí epickou stránku dobrodružství, jen namísto neurčité fantaskní hrozby pracuje s konkrétními lidmi a jejich zvrácenou myslí. Celek pak působí realisticky, až by snadno šel zaměnit za klasickou historickou detektivku.
A tak jedinou vadou na kráse může být až přílišná rozšafnost osnovy, nemluvě o neuzavřené hlavní dějové lince. Zde se pak nabízí otázka, nakolik v dalším díle dokáže autor udržet detektivní charakter románu, či zda pro příště zcela změní pravidla hry.

Politika, korupce, i prostředí dostihových sázek s výrazně vykreslenými postavami, to jsou opět kvalitní ingredience detektivního příběhu s Jackem Irishem.

Temný příběh, v kterém má Izajáš úkol vypátrat a sejmout sériového vraha. Akce je zde ještě méně, než v předchozí knize série, ale stále je to poutavé, zábavné a napínavé čtení.

Na to, jak je příběh rozsáhlý – čtyři sta padesát stran na detektivku není málo – mě až překvapilo, jak je ústřední dějová linie prostinká. Většinu prostoru tak Simo Hiltunen využívá především k jitření ran vnitřně rozervaných postav a rozebírání sociálních dramat uvnitř zdánlivě obyčejných rodin. Což v důsledku ve čtenáři vyvolává dojem, že co Fin, to násilnický psychopat, jen čekající na svou příležitost k páchání nepravostí.
Samotné jádro zápletky přitom vůbec špatné není; úvodní zločin působí právě tak hrůzně, jak je třeba, přičemž postupné odhalování skutečností, jež dokazují, že všechno, co si vyšetřovatelé dosud mysleli, je maličko jinak, udržuje čtenáře v příjemném napětí. Jen si člověk musí zvyknout na nesympatické charaktery, se kterými se dost těžko ztotožňuje, na spoustu odboček, jejichž účel je čistě manýristický a na policejní důstojníky, jimž k zatčení podezřelého stačí instinktivní dojmy. Na druhou stranu, bez toho balastu by z příběhu zbyla jen další tuctová detektivka.

Historická detektivka začínající masakrem katovských pohůnků na popravišti? Takový prolog zaujme… Rytíř Mojmír Mráze ze Žezlic je tentokrát na stopě zdánlivému šílenci, který vyhlásil krvavou vendetu bohatému brněnskému rodu. To, co zpočátku působí pouze jako nesmyslné výhružky, se brzy promění ve skutky a mrtvých rychle přibývá. Pečlivé vyšetřování přitom odhaluje souvislosti, jež původní zločin – padělání stříbrných mincí – staví do úplně nového světla.
Ondřej S. Nečas znovu rozehrává důmyslný příběh plný lží a intrik, zasazený do časů, kdy hodnota lidského života byla přímo úměrná společenskému postavení. Mojmír Mráz, zmocněnec moravského zemského soudu, se potýká nejen s obyčejnou lidskou zlobou, ale především s přetvářkou mocných, kteří navzdory morálce jdou bezohledně za svými cíli, bez toho že by počítali s možnými důsledky. V románu ožívá konec 15. století v celé své kráse i bídě, aniž by autor sklouzával k nesmyslnému násilí či naivním představám o poměrech dávno minulých.

Manhattan je můj život – napůl thriller, napůl komedie, přičemž ta nevyrovnanost mi na tom vadila nejvíce. Ono je to pořád samé hi hi hi tady a hi hi hi tam a pak najednou zabijí spolubydlící, ale příběh se odvíjí dál, jako by šlo o věc nadmíru všední. A aby toho nebylo málo, vaří Jeffery Deaver svou kašičku z vícero ingrediencí, přitom by bohatě stačil ústřední motiv vyšetřování několik let staré bankovní loupeže. Nájemní vrazi, či skrývající se korunní svědkové jsou tu čistě jen proto, aby je autor mohl v závěru vytáhnout jak páreček králíků z klobouku. Postava Rune je ovšem fajn, silně podobná éterické Phoebe z televizního sitcomu Přátelé, naneštěstí se pro roli hrdinky dobrodružného románu příliš nehodí. Zbytek osazenstva na tom pak není o moc lépe, ať už jde o sladkého přítele Richarda nebo novou kamarádku Stephanii. Vyprávění se rozhodně nedá upřít svižnost a cit pro nápady, výsledný dojem na mě však působil, jako by se profesionální režisér zahodil natočením amatérského scénáře.

Podobně jako první kniha je i thriller Smrt pornohvězdy nejednoznačný v žánrovém zařazení. Chvíli situační komedie, chvíli drama s přibývajícími mrtvými. Zápletka mi ale přišla o chlup lepší; není tak zamotaná a víc detektivní, snad jen že Jeffery Deaver opakuje stejný motiv, kdy si hrdinka vytvoří nějakou vlastní vizi, jak události proběhly a nakonec se ukáže, že to krapánek překombinovala. Ale tentokrát je příběh celistvější, třebaže možná lehce utahaný. Zvraty přicházejí až v závěru a je jich opět zbytečně moc, jako by autor za každou cenu musel čtenáři ukázat, jak moc vyzrál na všechny jeho případné teorie o průběhu zločinu. O to víc pak vyniká kontrast toho, jak si Rune hraje na Sherlocka Holmese, přestože je vlastně celou dobu úplně mimo mísu. V tom je prostě slabina téhle postavy, která zdaleka není tak promyšlená a spíš funguje jako hezký šperk, jen na efekt. Pro běžné bytí nepoužitelná, až je jednomu zatěžko uvěřit, že dokázala životem proplouvat s takovou bezstarostností.

Podobně jako první kniha je i thriller Smrt pornohvězdy nejednoznačný v žánrovém zařazení. Chvíli situační komedie, chvíli drama s přibývajícími mrtvými. Zápletka mi ale přišla o chlup lepší; není tak zamotaná a víc detektivní, snad jen že Jeffery Deaver opakuje stejný motiv, kdy si hrdinka vytvoří nějakou vlastní vizi, jak události proběhly a nakonec se ukáže, že to krapánek překombinovala. Ale tentokrát je příběh celistvější, třebaže možná lehce utahaný. Zvraty přicházejí až v závěru a je jich opět zbytečně moc, jako by autor za každou cenu musel čtenáři ukázat, jak moc vyzrál na všechny jeho případné teorie o průběhu zločinu. O to víc pak vyniká kontrast toho, jak si Rune hraje na Sherlocka Holmese, přestože je vlastně celou dobu úplně mimo mísu. V tom je prostě slabina téhle postavy, která zdaleka není tak promyšlená a spíš funguje jako hezký šperk, jen na efekt. Pro běžné bytí nepoužitelná, až je jednomu zatěžko uvěřit, že dokázala životem proplouvat s takovou bezstarostností.

Detektivka ne-detektivka. Spíš vtipná kritika „starých časů“, společenská groteska. Vyšetřování je vedlejší… ale vlastně to vubec nevadí.

Vydání titulu Mys Mrtvého muže předcházela anabáze, jež se z dnešního pohledu může zdát neuvěřitelná, ale pro dobovou politiku byla až smutně všední. Jaroslav Velinský se znelíbil komunistickému režimu, a tak celý náklad skončil ve stoupě. Trvalo bezmála padesát let, než díky soubornému vydání spatřil román světlo světa a to v redakčně neupravené podobě – protože jiná se nedochovala.
Je tedy otázkou, nakolik se původní rukopis liší od textu, který šel v roce 1971 do tisku, každopádně na osnově je znát jistá rozevlátost, jako kdyby autor střelil zápletku na první dobrou a počítal s tím, že případné změny bude řešit až na základě konkrétních připomínek. Neznamená to ovšem, že detektivní linie nefunguje – naopak, nejasností a záhad nabízí příběh nespočet, přičemž řešení si Augustin Veliký pro čtenáře jako naschvál nechává až na konec. Navíc turistické prostředí poloostrova Amsel nekompromisně zužuje počet podezřelých, pročež je odhalení pachatele o to svízelnější. A čtenářsky zajímavější.

Velice povedená obdoba filmových snímků jako Dannyho parťáci či Podfukáři, jen zasazená do roku 1878 a ještě navíc v tuzemských kulisách. Že to zní až příliš absurdně, aby to mohlo fungovat? Ano, i já měl zpočátku ten pocit, ovšem už po několika málo stránkách mě Petr Staníček (alias Petr S. Pixy) vyvedl z omylu.
Komtur je důmyslný thriller pracující s příběhem party šejdířů, jež nemá za úkol nic menšího než ukrást české korunovační klenoty. To v praxi obnáší nespočet krkolomných situací, množství nádherných podfuků a spoustu, ale skutečně spoustu vynalézavých lží. A samozřejmě kopec zábavy i napětí, které k podobnému žánru patří. V závěru má sice tvůrce ambice hodné Dana Browna, což pro zápletku nebylo úplně třeba, kouzlo nápaditého vyprávění však nijak neztratilo na síle. Mým jediným problémem tak bylo, že dobrou třetinu varietních klamů jsem znal již z jiných děl. Vůbec by mi ale nevadilo, kdyby se autor k postavám v budoucnu ještě vrátil v nějakém novém spektakulárním dobrodružství.

„Neznalost je matka strachu a babička nenávisti.“
Kate Shugaková již pošesté řádí na Aljašských pláních, čekáte-li ovšem od jejího nového dobrodružství typickou hru na detektiva, mile vás překvapí, jak dlouhou cestu autorka od první knihy urazila. Dana Stabenow má sice i nadále problém s kompozicí zápletky, která by odpovídala vzorcům Sherlocka Holmese, na druhou stranu nehodlá donekonečna lpět na zaběhnutých motivech seriálové skladby. Tímto dílem tak narušuje dosud neměnný status quo a vývoj jednotlivých postav díky tomu získává na uvěřitelnosti. Napětí i emoce tu hrají všemi barvami, a kdo v závěru slzu dojetí neuroní, je u mě stará, zlá a cynická bačkora.
Co bude dál je samozřejmě otázkou, s jistotou však lze říct, že nic už nebude jako dřív. Teda sám za sebe doufám, že Kate s Obludou zůstanou stejné – ostatně jak byste mohli přinutit ke změně extra svéráznou vyšetřovatelkou s brutální jizvou na krku a ještě svéráznějšího křížence huskyho a vlka? Tu dvojku prostě nelze nemilovat.

Jak mi byl Håkan Nesser zpočátku sympatický, posledními romány si to u mě rozházel, jelikož Muž bez psa, stejně jako předchozí knihy, není detektivka. Tentokrát je to plnohodnotné rodinné drama, podbarvené psychologickým mišmašem. Příběh by se bez kriminalistů zcela obešel, protože ti zde zastávají spíše roli pozorovatelů událostí, než že by děj aktivně ovlivňovali. Jejich vyšetřování je směšné, nechávají si zatajovat klíčové informace, a když s nimi později někdo vyrukuje, tváří se, jako že se nic nestalo. Autor navíc nehraje žádnou hru na schovávanou, průběh zločinu je znám od samého začátku a kdykoliv se jen naznačí nějaké slepé místo, čtenáři je odhaleno ještě dříve než hrdinům.
Co oceňuji, je autorovo hraní si s vírou kriminálního inspektora Barbarottiho, který dává Bohu možnost dokázat svou přítomnost formou plnění drobných přání a pak obyčejnou statistikou každý rok zjišťuje, zda v Boha věří či ne. Tohle byl zábavný motiv, škoda ale, že ten jediný, jež mě na vyprávění oslovil.

Augustin Veliký je v mnohém jiný hrdina než slavnější autorův protagonista Ota Fink, přesto minimálně jejich první případy mají několik společných rysů, souvisejících s poválečnou dobou, kdy fašistická zloba byla v myslích lidí stále živá, s trampingem, který byl tehdy v plenkách a o to exotičtěji na lidi působil a především s nevysloveným, ale citelným jhem komunistů, jež stále bedlivěji dohlíželi na politickou bezúhonnost svých občanů.
Spravedlivá pistole je detektivkou dějovou. Na necelé dvoustovce stran autor neplýtvá slovy na sociální trable či psychologické profily, ale drží se primárně vyšetřovací linie. Což může současného čtenáře zaskočit, protože trendy se od šedesátých let citelně změnily. Jenže Jaroslav Velinský má ještě jedno eso v rukávu, díky kterému je po právu řazen mezi nejlepší spisovatele tuzemské kriminálky. Svérázný humor, po všech stránkách lidský a zároveň nabitý odkazy na dobová díla hodná zapamatování, ať už z oblasti literatury, kinematografie či divadla.

Akční thriller se spoustou střelby, výbuchů a zabíjení, postrádající pro mě to nejdůležitější – určitou dávku odstupu i nadhledu. Court Gentry je hrdinou z devadesátých let minulého století; nezničitelný, nepřemožitelný, neústupný, což ke konci skoro až hraničí s parodií. Protivníci mohou udělat prakticky cokoliv a on se z toho nějakým zázrakem vyseká, třebaže zdaleka ne vždy bez zranění.
Co se každopádně autorovi nechat musí, je skutečnost, že umí rozehrát parádně výbušnou akci, kde hrdinovi nedá ani stránku vydechnout, dokud o zem necinkne poslední prázdná nábojnice. Od úvodu po epilog je děj prošpikován bojem na život a na smrt, přičemž postupně se nejen ujasňují motivace, ale především vize plánu záchrany zainteresovaných. Neříkám, že pokaždé jde Mark Greaney na ruku žánrovým klišé, ale naneštěstí častěji, než by mi bylo milé. Zvraty nezaskočí, zápletka nepřekvapí. Stejně tak zamrzí zaběhnuté archetypy charakterů postav, ale tady zkrátka na cokoliv komplikovanějšího nezbyl prostor.

Krvavé nebe má nástup, který zaujme, což je hodně podmíněné zběsilým tempem vyprávění a také tím, že sklouzává takřka až k hororu, třebaže se to nakonec celé překlopí do civilní roviny. Nic to však nemění na skutečnosti, že zločiny jsou děsivé ve své primitivnosti, přičemž nejde jen o počet obětí a jejich věk. Je to prostě přirozený děs, nutící čtenáře uvažovat o tom, jak by na situaci reagoval on sám.
Jakmile však přijde na přetřes rozluštění záhady, začíná příběh drhnout. Ještě bych odpustil šílenou vykonstruovanost, při níž by mohlo tisíc věcí kleknout; to prostě patří k žánru. Jen mi prostě celá ta anabáze – proč a s jakým záměrem – přišla čistě samoúčelná. Chápu, že vymyslet racionální vysvětlení pro podobné zločiny by autor hledal těžko, ale osobně bych uvítal spíše nějaké posednutí démonem, než tuhle hru na schovávanou a generační manipulaci na dálku. Nehledě na to, že většina výslechů má pouze funkci zdržovací taktiky, aby se v druhé půlce ukázalo, co všechno je vlastně jinak.

Detektivka pro mládež z roku 1962, která na čtenáře dýchne přízračnou dávkou nostalgie. A také odvahy, protože celá první část je i po těch letech neskutečně napínavá, třebaže motiv zmizení uprostřed města může dnes působit obehraně. Člověk začne kombinovat, přehrávat si rozhovory, spojovat si souvislosti a pátrat společně s detektivy a už se nemůže dočkat, jak celé dobrodružství skončí. Paradoxně však v okamžiku, kdy má Marc Soriano příležitost vytáhnou triumfy, nečekaně přibrzdí tempo vyprávění. Najednou je znát, že přijít se záhadou je pro autora jednodušší, než ji nechat hrdiny vyřešit. Ti tak nechtěně bloudí v kruzích, ověřují různé teorie, potvrzují domněnky a narážejí na neřešitelný problém – vše, co přepokládali, se ukázalo být pravdivé, ale k nalezení nezvěstného plukovníka je to nepřiblížilo ani o píď. Fígl zločinu je v závěru samozřejmě odhalen, ale v kontextu předchozích událostí jsem v něm moc smyslu nenašel. Spíše tvůrčího záměru, přizpůsobeného příběhu. Ale i tak dobrý.