PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Marlowe jako zamilovaný novomanžel? Phil byl vždy vlk samotář a tahle nová role, kdy se svěřuje ženušce v posteli, jak si vede s případem, k němu příliš nesedí. Když Robert B. Parker převzal otěže rozepsaného románu, snažil se maximálně napodobit Chandlerův styl, ale Chandler to bohužel není. Přesto jsem se i s tímto Marlowem rád prošel temnými ulicemi Los Angeles, kde pouze do tmy blikají věčné neony.

Mám rád thrillery z dívčích škol, přičemž v tom není žádná pedofilní úchylka, ale spíš fascinace rafinovaným zlem v srdcích dospívajících, notně vyšperkované literární imaginací. V tomhle ohledu se Hra na lháře zdála být ideální volbou, jenže jak už to v mém případě u Ruth Wareové bývá, dokáže i ty nejatraktivnější motivy pohřbít pod přívalem nelogických scén, emočních výlevů a nepochopitelného chování zainteresovaných postav. Tomu samozřejmě nijak nepomáhá vědomí, že už podle názvu není radno komukoliv v příběhu důvěřovat, a tak si čtenář udržuje od všeho řečeného zdravý odstup.
Opět bohužel platí, že mít román o polovinu stran méně, spád by získal na tempu a jeden by se tolik nepozastavoval nad slepými odbočkami. Ono totiž ve finále nejde o nějak důmyslnou hru, zvraty působí účelově a reakce na ně až nesmyslně vyhroceně. Anglické prostředí má sice svoje kouzlo, než se ale děj dostal k podstatnému, mé snahy sledovat důležité informace usnuly nudou a probudily se, až když bylo po všem.

Psychologický thriller s promarněným potenciálem, protože veškeré zajímavé nápady Louise Jensenová bezradně zahodí, aby vývoj událostí namísto originality zaplnila průhledným dramatem. Osobně mě přitom nejvíc vytáčela bezbřehá naivita hlavní hrdinky, která je – lidově řečeno – úplně blbá. V jednu chvíli má problém mluvit s vlastním manželem, aby si vzápětí nastěhovala do domu naprosto neznámou osobu, jejíž chování by bylo podezřelé i člověku, jemuž v Bohnicích diagnostikovali nevyléčitelnou formu absolutního optimismu. Právě tendenci vést účelově zápletku po předem připravené cestičce, kdy prakticky po celých tři sta stran nedojde ze strany ústředních figur k jakékoliv obranné reakci, považuji za největší slabinu románu. Závěrečné vyústění je pak dle předpokladů právě tak šokující jako překombinované, dává však předchozímu jednání alespoň nějakou vnitřní logiku. Jen si člověk říká, kolika prvoplánovým tragédiím by se dalo předejít, kdyby mezi sebou literární postavy více komunikovaly.

Povedený komediální thriller, ovšem zdaleka ne taková oddechovka, jako jsem čekal. Hlavní slabinou románu je spousta slov navíc, kdy hrdina rozebírá své vnitřní pocity, přičemž to však pro dějovou osnovu dvakrát velký význam nemá, aby to opodstatnilo všechen prostor tomu věnovaný. Nejvíc mě pak štvaly především dvě věci – ústřední protagonista je ve všech ohledech trotl nakvadrát a zápletka se rozeběhne až v druhé půli románu, přičemž je ještě jednodušší, než by jeden podle námětu čekal. Coby film s Adamem Sandlerem (například) bych si to určitě užil víc, protože bych se bavil hereckými kreacemi, namísto těch literárních. Ale zas oceňuji propracované vedlejší postavy, které jsou vesměs mile pošahané. Ostatně, víc jsem se smál u situačních skečů než nad příběhem jako takovým, ať už šlo o felaci v autě a následnou autonehodu, nebo připalování atrapou pistole, jež skončí značně tragicky. Jsou to obehrané vtípky, ale pod rukou Matta Beaumonta fungují naprosto dokonale a především nečekaně.

Tím nejtěžším u téhle knihy pro mě bylo zvyknout si na nechvalně proslulí syndrom mesiášstvím, jímž se americké akční thrillery často ohánějí – USA jsou bašta svobody, zatímco zbytek světa se pohybuje na hraně označení „tady žijí draci“. Ovšem dal jsem to a nelituji, ačkoliv odmyslet si z role ústředního hrdiny Billa Clintona a průběžně se nesmát pokaždé, když došlo na nějaký ten projev o morálce, bylo hodně složité. Pravdu ale říct, čekal jsem mnohem horší vylomeniny. Samozřejmě patetické je to až na půdu, ale ultra čtivá stylistika Jamese Pattersona dává ději takový spád, že se člověk na malichernosti ani nestihne soustředit. Škoda jen, že osnova je poměrně jednoduchá a i přes nápadité rozehrání zápletky, sklouzne brzy do očekávatelného směru. Chybí tomu výbušnost i uvěřitelnost, třebaže spoluautorství s bývalým prezidentem přímo vybízí k většímu poodhalení plenty za scénu kolem prvního muže Ameriky. Tohle rozhodně není Domek z karet, spíš Den nezávislosti bez mimozemského balastu.

Tohle je prostě Miloš Urban. Začne tak, pokračuje jinak a skončí onak. Po těch letech už bych si na to mohl zvyknout, přesto se čas od času nechám napálit. Takže, kdo se těší na detektivku či horor, s čistým svědomím jej mohu vyvést z omylu – obojího si užijete pouze v prvních dvou třetinách a pak vyprávění sklouzne k obligátní haluzi. V té jsou čtenáři předloženy jakési pofidérní motivy, přičemž z děje je vypuštěna většina sekundárních postav a mimoděk je tak zazděn jejich význam. Celé to pak skončí navýsost prostě, jenže ta komplikovaná cesta k rozuzlení je na hranici absurdity, přičemž mi dosud není jasné, zdali třeba nešlo o komický záměr, který mi unikl.
Hezký je každopádně začátek, kdy se autor naváží do samozvaných literárních odborníků, co píšou diplomky o tom, jak je ten který populární spisovatel vlastně špatný. Ostatně tohle je vůbec Urbanovo specifikum, kdy mě dokáže zaujmout detaily a jízlivou satirou, ale o představě atraktivní zápletky se bohužel názorově rozcházíme.

Mystery Press nám umožnila po pár měsících vrátit se do australského Melbourne za Jackem Irishem. Na cca čtyřech stovkách stran jsem navštívil hospodu se štamgasty a fanoušky fotbalového klubu Fitzroy, zjistil, co je nového v Taubově uměleckém truhlářství a trochu zase nakoukl pod pokličku drsných dostihových praktik. Co se týká detektivní stránky, Jack Irish se zapojil do hledání zmizelého syna, starého přítele svého otce. Počáteční banální pátrání se změnilo v odhalení závažných okolností, které se staly pro hlavního hrdinu otázkou přežití. Kniha má pomalejší rozjezd, ale s přibývajícími stránkami napětí exceluje. Peter Temple potvrdil, že umí vytvořit skvělou detektivní zápletku, kterou jsem následně společně Jackem na stránkách Temného přílivu s chutí rozmotával.

Román Volba nepřátel má asi nejblíže k tomu, co mají rádi fanoušci britského spisovatele Johna Le Carrého – civilní špionážní příběh, zaměřující se spíš na osobní život agentů mimo službu, než aktivní supehrdiny po vzoru Jamese Bonda. Problém je, že Ted Allbeury si tak dlouho hraje se zápletkou, až najednou zjistíte, že do konce zbývá pár stran, a přestože se toho stalo spoustu, nic z toho nemá ambice stát se hlavním motivem. V důsledku tak sledujete historii pracovníka tajných služeb, který se několikrát v životě ocitl mezi mlýnskými kameny Západu a Východu a jediné, co mu to přineslo, byla rozvrácená rodina. Žádný patos o ochraně demokracie či socialismu, ale čistě osobní drama muže, prahnoucího po hrdinství, jen aby v druhé půli života zjistil, o co všechno přišel. Kdyby kniha byla koncipována jako přímočará novela s jednoznačným poselstvím, určitě bych hodnotil výše, ale pro všechny ty zdánlivě důležité odbočky, jež se nakonec ukážou jako nepodstatné, zůstanu u zlatého středu.

Nádherně zachycená krajinomalba Laponska, ale zajímavého dění pomálu. Což je podle mě asi největší slabina knihy – ukradený bubínek a mrtvý pastevec není na čtyři sta padesát stran žádné velké terno. Docela mi navíc vadilo, že je příběh rozdělený do dvou linií, z nichž ta, která sleduje osudy zajatce není příliš šťastně vygradovaná. Lépe řečeno, vše mezi začátkem a koncem působí jako manýristická výplň. Tedy, ne, že by linka s vyšetřováním policistů hýřila zvraty, až si dokonce myslím, že by se celá zápletka obešla klidně bez nich, jen by příběh ztratil na objemu. Jako kdyby napsat knihu o polovičním rozsahu byla pro moderního autora ztráta drahocenného času.
Postavy jsou ovšem vykresleny parádně, jen kdyby dostaly zajímavější scénář a nebály se interakce. Obzvláště u drženého Laponce jsem úplně nepochopil jeho vyčkávací taktiku, která ve finále neměla jinačí smysl, než děj natáhnout na maximum. I s málem muziky se dá odehrát velký koncert, tady byl však výsledek bohužel přesně opačný.

Moc se mi líbil ústředí motiv fámy, která nabývá na stále větším významu, aniž by byla na zřetel brána fakta. Podobně fascinující bylo sledovat cestu tiché pošty, kdy se nedbale pronesená informace najednou zhoubně roznáší po celém městě, přičemž neustálý alibismus ústředí postavy je pro podobné chytráky kouzelně typický. Pak však přišel zlom a v okamžiku, kdy se střípky informací začaly spojovat v celek, šla logika zčista jasna stranou. Asi nejvíc mi přitom vadil hrdinčin hysterický rozklad osobnosti, když zjistí pravdu o své minulosti. Hlavně to, jak nenechá nikoho pořádně nic doříct a namísto toho si jede dál svojí ublíženeckou píseň.
Za mě tedy povedená práce s tématem, ale odfláknutá zápletka, která se až příliš snaží zaskočit překvapivým zvratem. A když už Lesley Kara rozehrává román s vícero želízky v ohni, tak by jeden čekal, že to taky k něčemu bude, aby se zužitkoval pořádek, co si dělal v tolika postavách. Liane Moriarty umí tyhle historky z předměstí maloměsta rozhodně lépe.

Tohle bych s čistým svědomím označil jako sbírku „výslechových detektivek“, protože většina klíčových zvratů ve vyprávění stojí a leží na konfrontaci obvyklých podezřelých. Což zní jako dobrý nápad, dokud už u třetí povídky nezjistíte, že se tvůrčí modus operandi dokola opakuje, přičemž jednotlivé výslechy jsou čím dál jednodušší a rozkrývání motivací stále prostší. Také nečekejte drsné slovní přestřelky či psychologické rozbourávání pachatele. Koncepce je taková, že v první vlně obejdou policisté zainteresované pozůstalé, následně si ověří fakta, zjistí, kdo lhal, udeří na něj a ejhle, přiznání je na světě a pěkný den za námi. Vývoj postav je přitom nulový, takže člověku brzy začne brnkat na nervy jejich charakterový stereotyp, čemuž příliš nepomáhá ani absence jakýchkoliv obměn ve stavbě zápletek. Mění se pouze styl zločinu a prostředí, ve kterém byl spáchán. Navíc jsem postrádal autorův příznačný humor, jenž ne že by v textech zcela chyběl, pouze mi přišel vtipný jen minimálně.

Bývaly doby – dávno, dávno tomu – kdy pro mě byl Chandler etalonem nejen detektivní literatury, ale i literatury jako takové… ale co bývalo, to už není.

Zkusmo jsem si přečetl Hluboký spánek znovu a původní nadšení, staré několik desetiletí, je pryč. Hlavním problémem tohoto „románu“ je, že se ve skutečnosti nejedná o román, ale o slepenec dvou povídek. Konkrétně povídek „Vrah v dešti“ a „Opona“ – obě vyšly v češtině už v roce 1976 ve sborníku Poslední útočiště. Ve výsledku tedy dostáváme vynikajícím způsobem napsané scény, které jsou však chatrně pospojované a násilně (pomocí různých berliček) postrkované kýženým směrem.

No ale je to první román s Philem Marlowem, takže je na místě trocha benevolence, žeano.

Přesně tenhle druh literatury já prostě můžu. Detektivka drsná jako sibiřská zima, prodchnutá cynickým humorem, který však nejde zbytečně přes čáru a je spíš vedlejším produktem než ústředním mottem. Peter Temple má navíc fantastický stylistický talent a dokáže několika mála slovy načrtnout jakoukoliv situaci, přičemž vy obratem získáváte plastický obraz, který je živější než skutečnost. To samé platí i o postavách, přičemž častokrát právě ty zcela vedlejší jsou bezděčně vyprofilované k naprosté dokonalosti. Australské prostředí tomu pak dodává správně cizokrajnou šťávu, třebaže rozdíl mezi předměstím Melbourne a Edinburghu byste našli leda pomocí lupy na čtení.
Po vzoru Raymonda Chandlera rozehrává autor jednoduchou kriminální zápletku, ve které brzy ztratíte přehled, kdo za koho kope (či do koho). Neutuchající gradace, silné motivy a dokonalé slovní přestřelky vás však nenechají knihu odložit, dokud ji nedočtete do samotného konce. Za mě jednoznačně nejlepší detektivka tohoto roku.

Jedno ze známějších Verneových děl, u nás i díky českému filmovému zpracování. Film je dost realistickým zpracováním knihy. Doktor Sarrasin zdědí obrovský majetek, který použije na vybudování vzorového města dle svých představ France – Ville. O dědictví se přihlásí také německý profesor Schultze, který díky němu postaví Ocelové město, proslulé svojí výrobou zbraní. A je jenom otázkou času, kdy se obě města dostanou do otevřeného konfliktu. Děj románu je dobrodružně – špionážní, kdy Marcel Bruckmann, spolužák a kamarád syna doktora Sarrasina, podnikne nebezpečnou výpravu do Ocelového města, aby zjistil, co profesor Schultze připravuje proti France – Ville. Román jako takový je lehce nadprůměrný. Mně osobně vadily 2 věci, Marcel je přímo vzor dokonalosti, až to bylo protivné a dost ostrý antiněmecký podtext díla, který patrně vychází z tehdejších dějinných událostí (prusko – francouzská válka).

Harry Bosch se na stará kolena rozhodl jít do akce v utajení, aby vyřešil případ dvojnásobné vraždy. Druhá dějová linie se týká třicet let starého případu, který se vrací k soudu a vrhá špatný stín podezření na Bosche, že tehdy zfalšoval důkazy. Oba děje spolu nesouvisí, ale dokonale se prolínají. Tento příběh byl zfilmován v televizním seriálu Bosch – pátá série, který jsem zhlédl několik měsíců před čtením knihy, ale nijak mi to nezkazilo požitek ze čtení. Connellyho Bosch je vždy sázka na jistotu.

Steve Robinson se vrátil k tomu, co umí nejlépe – spřádat dramatické osudy z minulosti, přičemž ústřední motivy si vypůjčuje ze současnosti. Román Žena obchodníka s příběhy tak vypráví životní odyseu cílevědomé dívky z viktoriánské doby, kterou bychom dnes označili hanlivým výrazem „zlatokopka“. Dlouho se přitom zdá, že Angelica dělá všechny ty hrozné věci jen proto, aby zajistila šťastnou budoucnost svému synovi. Jenže jako se ďábel schovává za těmi nejupřímnějšími slovy, i ona brzy přestane vnímat rozdíl mezi tím co je dobré pro ni a co je morálně úplně špatně. Těžko se pak zpětně odsuzují její skutky, když si uvědomujete, jaká odevzdanost vlastnímu potomkovi za nimi stojí. Ostatně ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděná těmi nejlepšími úmysly.
To, co začíná jako historický thriller, se brzy mění v psychologickou noční můru, jež není strhující kvůli morbidnímu vývoji událostí, ale pro nejednoznačný charakter hlavní postavy. Pro někoho bestie, pro jiné odhodlaná hrdinka.

Problém s antihrdinou je u mne ten, že když mu nefunguje morální kompas, nemám pražádný důvod s ním sympatizovat. Proto pro mě Dexter Morgan bude vždycky lepší psychopat než Joe Middleton, přestože jejich vražedné pohnutky jsou si v mnohém podobné. A pokus o odlehčení ve formě nářků nad smrtí kočičky by dost možná fungoval lépe, kdyby předtím dotyčný neznásilnil a brutálně nezabil bezmocnou ženu. Chápu tu nadsázku, ale to ještě neznamená, že by se mi líbila.
Zápletku ovšem Paul Cleave zkomponoval dobře. Pořád se něco děje a vývoj událostí nenechává čtenáře na pochybách, že jinak než katastrofou to skončit nemůže. Jen mi vadilo okaté zjednodušování policejních postupů při vyšetřování, vinou čehož mohly zabijákovi procházet jeho skutky. Taky nemám rád, když důležité postavy naivně přehlížejí fakta. Ale uznávám, že Čistič je spíš o obrazech a sem tam nějaké nepříjemné scéně, než že by si zakládal na autentickém vyobrazení reality, přičemž humorné odlehčení je pak už věc osobního vkusu.

Je to příjemně archaické, ale na můj vkus asi už jednoduše moc staré. To si víc užívám krátké prvoplánové krváky s Léonem Cliftonem, než tohle, ačkoli Leslie Charteris má bezesporu mnohem lepší stylistiku. Ovšem „Svatý“ je na můj vkus až příliš velký seladon, jistý si sám sebou, třebaže si ze své pověsti vyhlášeného zloděje a podvodníka sympaticky utahuje. A i když mi imponoval jeho přístup k něžnému pohlaví, ve svém důsledku se pro mě rychle stal zaměnitelným archetypem ctnostného zbojníka, co bohatým bere a chudým dává. Seznámit se s ním o pětadvacet let dříve, věřím, že vztah mezi námi by byl mnohem osudovější.
Každopádně valná většina textů hřeší na jednoduchost zápletky, kdy kolikrát nedojde ani k nějakému zásadnějšímu zvratu a vše se odvíjí ve snadno odhadnutelném směru. Ne, že by povídkám chyběly nápady, ostatně fiktivní pachatel či zločin na nudistické pláži, jsou dodnes podle mě nepřekonatelné. Problém je, že i přes atraktivní motiv zůstal potenciál zápletky takřka nevyužit.

Kříďák v detailech připomínal To Stephena Kinga, Jáma zas nezapře inspiraci Řbitovem zviřátek. Ani tentokrát však nejde o laciný plagiát, autorka si jde suverénně vlastní cestou. A zatímco Kříďáka se C. J. Tudorová ještě rozhodla uhrát coby „realistický“ thriller, Jáma už v sobě má kus nepopiratelné fantastiky. Ta však není nikterak využita, takže je trochu záhadou, proč se tímhle směrem spisovatelka vůbec vydala. Což o to, dokud se vyprávění pohybuje v mezích budování atmosféry, funguje řemeslo na jedničku, jakmile však přijde ke slovu rozkrývání motivů a finální konfrontace, význam hororového balastu se mi zpětně zdál lehce nepochopitelný. Ostatně, ono je to se zápletkou jako na houpačce – některé momenty jsou dokonalé, jiné zas odbyté nebo překombinované. I postav je na tak jednoduchou zápletku zbytečně moc, až si jeden říká, zdali původně neměly být romány dva, každý o něčem trochu jiném. Přesto mi ten žánrový mišmaš uhranul, ačkoliv si dobře uvědomuji jeho literární nedostatky.

Námět atraktivní, ovšem mnohem víc by slušel románu o polovinu kratšímu. Když hrajete adrenalinovou hru, ve které jde o sekundy, nemůžete se zároveň věnovat rozebírání vnitřních emocí nebo postavy nechat utápět se v morální nerozhodnosti. Tady se nebavíme o odstavci či dvou, ale o stránkách a stránkách zbytečného textu, který budované napětí rozmělňuje. V tomhle ohledu C. M. Ewan jednoznačně pohořel, třebaže mu neupírám sofistikovaně vymyšlenou konstrukci zločinu. Je to přitažené za vlasy, ale tak, že to dokáže držet čtenáře v nejistotě, o co vlastně jde, až se tomu nedá nepodlehnout. Jenže když je hlavní hrdina matlal, který víc přemýšlí nad blbostmi, než konstruktivně koná, a v důsledku si na triko nemůže připočíst jedinou smysluplnou akci (všechno za něj odřou manželka s dcerou), těžko se mi pro vlastní děj hledají nějaká pozitiva. Rozhodně to člověka přinutí uvažovat nad tím, jak by v podobné situaci jednal on sám a doufat, že by se širokým obloukem vyhnul literárnímu předobrazu.

Příběhům s notářem Barbaričem, kapitánem Steinem a kaprálem Jarošem nechybí napětí, akce a záhadný zločin v zajímavých historických lokacích. Ani Ohnivé znamení není výjimkou, tři vyšetřovatelé arcivévody Matyáše Habsburského pátrají v Prešpurku a okolí po únosci dívek a šetří záhadná úmrtí měšťanů. Juraj Červenák je zkušený autor, ví, jak čtenáře zaháčkovat od prvních stránek a provést ho s dychtivostí celou knihou až k samotnému závěru. Tak jako v předchozích dílech nemohu slevit z plného počtu hvězdiček.

Když už si člověk myslí, že zná všechny fígle, jakými Tim Weaver „loví“ své fanoušky, překvapí ho samostatným thrillerem, který s postavou vyšetřovatele Davida Rakera nemá takřka nic společného. A to je přitom pouze první eso, které má spisovatel v rukávu.
Od první stránky udržují Ztracené střípky čtenáře v nejistotě, co vlastně sleduje, přičemž název románu přímo definuje jeho koncepci. Třebaže množství krátkých kapitol působí chaoticky, díky rafinovanému rozvržení rychle pochopíte záměr a bavíte se postupným odhalováním, co s čím a jak ve skutečnosti souvisí. Přičemž neodbytný pocit hrozby, číhající za každým rohem, roztáčí tempo vyprávění do stále vyšších otáček. A jak zaklapávají jednotlivé kousky mozaiky, člověk se neubrání obdivu nad skvěle zvládnutým řemeslem. Jistě, je v tom trochu cítit potřeba natáhnout děj na maximum, aby zákazník neměl pocit, že za své peníze dostal málo muziky, ale jinak se tahle kombinace moderní detektivky a survival dobrodružství povedla na jedničku.

Od svého prvního románu ušel Martin Goffa hodný kus cesty, a zatímco kriminálky s Mikem Syrovým působily v některých momentech nejistě, první dobrodružství novináře Marka Vráze je dílem suverénního spisovatele, který přesně ví, co má dělat, aby čtenáře dostal na lopatu. Krátké kapitoly, úderné dialogy, sympatické postavy, tuzemské kulisy – ono stačí ve finále málo, a když k tomu připočtete vypsanou stylistiku, recept na úspěch je na světě. Neříkám, že zápletka nemá svoje slabiny, především pak při odhalování klíčových skutečností, kdy se ukazuje, jak moc hrál tvůrce předem inscenované drama a ne poctivou detektivku, ale při všem tom energickém tempu nějakou tu podpásovku knize odpustíte. Přitom se tentokrát nedá adorovat autorova důvěrná znalost policejní práce, protože k té hrdina přičichne jen vzdáleně. Ani tak však příběh neztrácí na autentičnosti, třebaže novinářské praktiky z 90. let mohou dneska působit krapet naivně. Ona ale skutečnost byla jistě i horší, vůbec si nedělám iluze.

Benedikt Klausner má dar vidět i vyvolávat duše zemřelých. A tak, kromě toho, že pracuje pro nadnárodní instituci, kde si přivydělává odhalováním pojistných podvodů, občas vypomáhá zoufalým lidem, kteří se potýkají s neviditelnými běsy.
Poprvé zabodovala Veronika Fiedlerová s postavou Benedikta v roce 2018, kdy byla jedna z jejích povídek nominována na Cenu Karla Čapka. Teď, o pár let později, nabízí čtenářům sbírku čtyř příběhů, která charakterního nekromanta představuje o poznání komplexněji. Všechny texty přitom mají blízko k tomu, co bychom označili za urban fantasy říznutou hororem, přičemž atraktivitu podtrhuje tuzemské prostředí. Neříkám, že výsledek nemá svoje mouchy, především v závěrečných zvratech není autorka moc silná a strašidelnou atmosféru občas buduje zbytečně dlouho, přesto je na povídkách znát práce člověka, který si psaní pečlivě rozmýšlí. Škoda že nápady s podobnou osnovou mají tendenci rychle vyvanout, takže se těžko vymýšlejí stále nové a originální zápletky.

Hodně se mi tenhle moderní upgrade Sherlocka Holmese líbil, včetně detailu, že Lincoln Rhyme není žádný svatoušek a jeho zranění z něj udělalo svérázného cynika. Hezky tak fungují postřehy ze života nemohoucího, které stejnou měrou pobaví i jsou k zamyšlení a přitom děj nijak nezdržují.
Jeffery Deaver zkomponoval poctivou detektivku, kde se aktivně vyšetřuje, přičemž hrdinové se každému dalšímu zločinu snaží předejít, namísto toho, aby jen čekali, až zabiják udělá chybu a oni se budou konečně moct čeho chytit. Jistě, je to z jeho strany vypočítavé, ale funguje to naprosto precizně. Trochu zamrzel pouze obehraný zvrat, kdy je případ ústředním protagonistům odebrán a ujímá se jej FBI, jen aby se rychle ukázalo, že federální agenti nedisponují dostatečnou představivostí ani inteligencí, a tak se vše zase vrací do starých kolejí. Podobně zbytečně (a kýčovitě) působí i vztah mezi Lincolnem a Amélií, ale to beru jako úlitbu žánrovým standardům, jež se bez trochy té romantiky asi neobejdou.

Tajuplné dobrodružství staromódnějšího střihu, kdy mi při otáčení stran opakovaně v mysli nabíhal nezapomenutelný Krvavý román Josefa Váchala. Ten však byl psán ve výrazně uvolněnějším duchu, zatímco Karel May svou šestákovou kriminálku ze zámku a podzámčí myslel vážně – tedy alespoň tak, aby naplnil očekávání čtenáře, prahnoucího po odpočinkové literatuře. Takže nebudu nikomu nic nalhávat; zápletka je prostá a jednání postav předvídatelné, přesto tempo vyprávění ostrým krokem šlape od začátku do konce. Množství dialogů rychlý spád ještě umocňuje, ačkoliv škarohlíd by mohl tvrdit, že jsou notně zastaralé a v mnoha ohledech naivní. Pravda, celé to působí trochu jako latinskoamerická telenovela, až se skoro divím, že podle toho už dávno nějakou nenatočili. Jenže právě ten archaický přístup a podmanivé autorovo charisma, dělá z téhle mýdlové opery parádní zážitek. Podobně jako pověstní sádroví trpaslíci v zahrádce, má i Ztracený syn přes všechen dobový kýč svoje nepopiratelné kouzlo.

Vůbec se nedivím, že i po sto šedesáti letech se román Wilkieho Collinse těší takové oblibě. Přes jazykovou rozvláčnost a cílené natahování záhady má v sobě Žena v bílém pořád něco čtenářsky enormně atraktivního. Dost s tím má podle mě co do činění dokonale zachycené prostředí staré Anglie, stejně jako šestáková zápletka, která pro svou tajuplnost nutí čtenáře otáčet jednu stránku za druhou, aby řešení přišel na kloub. Což ještě umocňuje stavba příběhu, uspořádaná z množství rozličných výpovědí, jež na sebe přímo navazují a postupně tak vykreslují dějovou linku podmanivého dramatu. Jako detektivka možná trochu přestřelené v konstrukci zločinu, ale nemůžu říct, že by kvůli tomu u mne vyprávění ztratilo na síle, právě naopak. Jde o kouzelně starosvětské dobrodružství, ve kterém jsou krásné dámy ve skutečných nesnázích, mladí hrdinové nezištně stateční a bídní zhýralci prohnilí až na samotnou dřeň. Připočtěte si k tomu perfektní stylistiku a tip na čtení pro zádumčivý víkend je na světě.

Vlastně mě ani moc nepřekvapuje úspěch autorky ve skandinávských zemích, protože její knihy jsou esencí toho, co severské detektivky definuje. Jen s tím rozdílem, že pro ni není ani tak důležitá morbidita zločinu, jako spíš komplexní pochopení sociálního zázemí, v jakém se postavy pohybují. A přestože všechno to seznamování se s osobními problémy podle mě pouze zpomaluje tempo vyprávění, tentokrát mě Denise Mina dokázala lapit na návnadu. Konkrétně na partu skotských rádoby gaunerů, jejichž amatérismus spustí bizarně fascinující kolotoč událostí. Tady perfektně vyniká autorčina literární zručnost vykreslit uvěřitelné městské kulisy, kde se právo týká pouze těch, co si je můžou zaplatit. Zároveň mě bavilo samotné vyšetřování a snaha odhalit dřív než hrdinové, v čem že to spočíval zakopaný pes, který celý incident odstartoval.
Uznávám ovšem, že jako strhující čtení román moc nefunguje. Ale uhrančivý bezesporu je, máte-li tedy slabost pro reálné lidské osudy a tragikomické příběhy z ulice.

Joseph Finder rozehrál fascinující drama muže, který se ne přímo vlastní vinou ocitne ve zběsilém víru událostí, jež dokáže jen těžko ovlivnit, přestože se o to po celou dobu snaží. Když však nevidíte všechny figury na černobílých polích, těžko můžete s jistotou říct, zdali se hraje šach nebo dáma. A to, co začne jako rozporuplná „nehoda“, se pomaličku mění v nelítostný souboj na život a na smrt, ve kterém jsou velké finance jen jednou z proměnných.
Není to standardní akční thriller o nezdolném hrdinovi, který po vzoru plukovníka Johna Matrixe řeší své trable pomocí raketometu. Nick Conover je vzorem nezvykle poctivého byznysmena, který se nestará o víc, než aby podnik fungoval a zaměstnanci měli jistotu práce. V tomhle ohledu má ke čtenáři hodně blízko, takže člověk snadno podlehne kouzlu jeho urputné snahy o záchranu rodiny. Vždyť na jeho místě by každý s největší pravděpodobností jednal stejně. A právě díky tomu je román Volný pád tak strhující čtení od první až po poslední stránku.

Lavina má sice pomalejší rozjezd, ale o to atraktivnější námět – hrozí, že se na veřejnost dostanou dokumenty o plánovaném spojenectví z roku 1940 mezi nacistickým Německem a do té doby neutrálními USA a Kanadou. Možný skandál je pak úzce propojen s utajovanými manévry Sovětského svazu, jaké nemají od dob druhé světové války obdoby…
Ted Allbeury zkomponoval slušné špionážní drama, které doplácí pouze na krátký rozsah, kvůli němuž přišlo zkrátka veškeré napětí. Což v závěru ještě korunuje střet dvou protivníků, kteří se v kontrastu s hrozbou celosvětového konfliktu poperou o trivialitu. Vše ostatní však dává perfektně vyniknout nemilosrdnému jednání tajných služeb. Škoda jen, že množství různorodých postav znemožňuje oblíbit si konkrétního jedince či skupinu, a tak prostě buď fandíte Západu, nebo Východu. Jistě, dílčí osudy se člověka v mysli dotknou, protože jinak to ani nejde, ale ve finále jsou to instituce, kteréžto hýbou dějinami. Jednotlivci pouze dokážou uvést lavinu do pohybu.

Začátek vypadal hodně slibně, pak se ale děj posune asi o patnáct let a z nadějné policistky Kate Marshallové je přednášející na univerzitě a léčená alkoholička, která nedokáže vychovávat vlastního syna. Její asistent a parťák při soukromém vyšetřování připomíná pro změnu pouhou karikaturu muže, který když může uplatnit v případu chlapskou stránku, vyjde najevo jeho panický strach z výšek, zvrací při pohledu na mrtvá těla a celkově působí pravděpodobněji jako přívěšek, se kterým Kate pouze v dialozích probírá aspekty případu. Oba dva mi přirostli k srdci stejně, asi jako pracovní pondělí po prodlouženém víkendu. Vyšetřování a pátrání probíhá vcelku logicky, případ není postavený špatně, ale závěr se bohužel zvrhne v podivnou, nepravděpodobnou grotesku. Většinou nemívám autorům za zlé, když použijí svou fantazii, malinko překombinují nebo zdramatizují zápletku, ale tohle? Abych ale jen nekritizoval. Že to není úplně špatné čtení svědčí to, že jsem knihu dočetl až do konce, přibližně čtyři sta padesát stránek docela uteklo (taky proto, že jsou velké mezery mezi řádky). Autor už má něco odepsáno, takže ví, čím zaujmout čtenáře/čtenářky. Já už si ale další případ Katky Marshallové asi nedám.

Nenáročné a takřka vesnické detektivní čtení o všetečném důchodci, kterému se pravidelně daří připlést se na místo zločinu. A to rovnou toho nejtěžšího, vraždy. Až si jeden říká, že v českém pohraničí to muselo v šedesátých letech vypadat jak v legendárním Deadwoodu. Samozřejmě přeháním, Nálezy pana Minuse nejsou žádnou kovbojkou. Autor drží všechny kriminální případy věcně při zemi a roli v nich většinou hrají ty nejpřízemnější mezilidské vztahy. Prakticky nikdy nejde o spletitá dramata, přičemž hrdina zde má roli ani ne tak detektiva, jako spíš osoby, která nalezne zdánlivě nepodstatný detail, díky kterému dá v závěru souvislosti do kontextu – ovšem nečekejte odhalení hodné Sherlocka Holmese. Jan Trefulka průběh událostí složitě nekomplikuje a vůbec bych se nedivil, kdyby spousta motivů vycházela ze záznamů Černé kroniky. Vyprávění stojí na jednoduchých dialozích, jež zvučí občas i v lehce humorné tónině, třebaže finální vyznění ohledně charakteru lidského pokolení není moc příznivé.

Návrat do devadesátých let, kdy jsem v kině nadšeně hltal film Double Impact v němž Jean-Claude Van Damme rozdával své pověstné vysoké kopy. Tedy, ne že by román Jízda na hadu měl s tímto snímkem něco společného, ale charakter zápletky je podobný. Sympatický hrdina, prohnilý záporák a krásná dívka v nesnázích – takhle málo stačí k tomu, aby Stephen J. Cannell rozehrál atraktivní thriller. V tomhle byl mistr, který se za svého života mohl pyšnit vytvořením hned několika ikonických figur. Dospělost vás naneštěstí připraví o nekritické oči úžasu.
Příběh jako takový ani moc rozebírat nejde, ostatně postupuje dle osvědčené akční šablony. Snad jen, že čínští gangsteři jsou tak ukrutně drsní, že člověk moc nechápe, jak je v druhé půli mohl převézt takový párek lůzrů. Ale to už k žánru patří. Hůře jsem bojoval s uvěřitelností postav, které vysloveně šustí papírem a protože jim chybí zapamatovatelná osobnost, splývají jedna s druhou. Ovšem jako klukovský nostalgický relax funguje kniha báječně.

Román o lidské bídě a zároveň oslava jižanské divočiny. Zpočátku člověk trne nad všemi těmi útrapami, jakými holčička Kya Clarková prochází, obzvláště je-li sám rodič a dokáže se vcítit do mentality dítěte zcela odkázaného na vůli dospělého. S přibývajícím počtem stran pak vyvstává otázka, kdo je pachatelem chladnokrevné vraždy, k níž v bažinách došlo, ale pravdou je, že tahle linka má ve vyprávění spíš vedlejší roli. Z vyšetřování mimo jiné hezky vyplývá, jak snadno se jeden může stát terčem obžaloby jen proto, že je jiný, obzvláště pohybujete-li se v místech, která nemají daleko k označení „díra na konci světa“. Ovšem to, na čem Delia Owensová primárně staví, je popis lokální fauny a flory. Dokáže strhnout vlastně docela banálními informacemi o ptácích, mušlích, žabách a dalších stvořeních, což příběhu dodává takřka snovou atmosféru. Závěrečné vyústění je pak tečkou, potvrzující, že řád matky přírody je v mnoha ohledech spravedlivější, než civilizace, ohánějící se paragrafy a zákony.

Pomalý rozjezd, hodně pomalý rozjezd. Víc, než detektivka je to zpočátku vyprávění soukromého očka Marlowa o tom, jak se motá od jedné záležitosti k druhé a dostává se do nepříjemných situací. Příběh se opravdu mnohdy táhne jako čerstvý med, až v poslední třetině knihy začíná být jasné, proč Marlowe chodil kolem horké kaše, děj nabírá obrátky a spěje k překvapivému závěru. Z Chandlerových detektivek tuhle řadím mezi ty slabší, ale stejně obdivuji, jak dokázal svým osobitým, barvitým stylem popsat éru Ameriky padesátých let.

Poutavé čtení v pro mě přitažlivém horském prostředí. Dva neústupní policisté, zabývající se zpočátku zdánlivě odlišnými pátráními, které nakonec svede jejich cesty dohromady. Stránka letěla za stránkou a celkový zážitek mi kazilo pouze to, že jsem dřív viděl film, který byl taky dobře zpracován, a proto mi jeho obsah uvízl v paměti. Proto pro mě případné zvraty už nebyly takovým překvapením. Méně než pět hvězdiček jsem dát nemohl.

Peter James vystřihl podařenou kriminálku, která má nápad a funguje, přestože mi přišla zbytečně natahovaná. Jediné, co výrazně drhne, je koncepce vyšetřování, jež dlouho nabíhá a pak pomalu postupuje vpřed, což příliš nekoresponduje s blížící se hrozbou zločinu. Přesto musím autorovi přiznat hned několik překvapivých zvratů a nebýt finální konfrontace viníků, byl bych s průběhem zápletky spokojen maximálně. Ta mimo jiné trochu připomíná film Probuzení a bylo by zajímavé zjistit, nakolik se tvůrci nechali knihou inspirovat a nakolik jde čistě o náhodu.
S kým jsem se však příliš neztotožnil, byl detektiv Roy Grace. Bavilo mě jeho randění naslepo, ale ta sympatická lehkovážnost byla potlačena tragickým manželstvím. Podobné to bylo i s jeho důvěrou v paranormální „odborníky“, za kterými chodí, když si neví rady. Je takovým mezistupněm mezi Harry Boshem a Arthurem Bryantem, ovšem v nepříliš konzistentní podobě – chybí mu nadhled, stejně jako drsnost. Ale třeba se v dalších románech polepší.

Měl jsem z toho lepší pocit, než z prvního dílu, ale ve výsledku stejně zklamání. Čekal jsem hitovku a dostal průměr. Má to sice atraktivní zápletku, jen ji Kathy Reichsová dokázala rozepsat tak, že i to málo, co mě bavilo, bylo potlačeno únavou. A moc tomu nepomohlo ani fádní závěrečné vyústění. Především mi však vadilo, jak je to prvoplánově ženské. Hrdinka je drsnější než Anita Blake, co po nocích loví upíry, což je v nepříliš uvěřitelném kontrastu s její rolí forenzní antropoložky. Neříkám, že to není možné, ovšem já jsem jí tedy neuvěřil ani slovo, obzvláště když vezmu v potaz její románek s kolegou, vystřižený jak z harlequinky.
Dějově je to jinak fajn, třebaže potenciál některých motivů není takřka využit, ať už jde o kosterní pozůstatky, mrtvá batolata nebo průvodce americkými sektami. Z čeho mohly být zajímavé zvraty, končí u béčkové akce a vše ostatní zabíjí přemrštěný rozsah. Mít to o sto stran méně, jenom by to vylepšilo gradaci, ale ta se u podobných detektivek asi nenosí.

Povedená a autorkou přiznaná pocta Domu Na Kopci Shirley Jacksonové. D. M. Pulleyová dlouho buduje ve čtenáři pocit, že jiné, než nadpřirozené objasnění některých momentů nebude možné, přesto ve finále stojí příběh nohama pevně na zemi. Jak se skládá mozaika čtyř dějových linií z různých časových rovin, postupně zapadají souvislosti do sebe a jen některé detaily zůstanou na pomezí duchařiny, ostatně jak už to i v reálném životě bývá. Vždyť nevysvětlitelné souhry osudů na „prokletých“ místech nemůže popřít ani sebevětší skeptik světa.
Za trochu nešťastné považuji pouze neustálé skoky v čase, kdy hlavně v počátku je problém udržet pozornost kdy a kde se zrovna nacházíte, třebaže záhlaví kapitol vás jasně nasměruje. Jakmile se však rozvířené vody uklidní a vy navyknete tempu střídání, snadno propadnete hutné atmosféře strachu na panském sídle, ve kterém se dějí skutečně podivné věci. Naneštěstí ne vždy pocházejí strašidla a přízraky ze zásvětí – dost často bývá ďáblem i člověk sám o sobě.

Příjemná groteska, u které autor kladl víc důraz na satiru, než děj, takže se zápletka přizpůsobuje humoru a ne naopak. Atmosférou to má přitom blízko k éře černobílých komediálních filmů, za což si Perfektní nebožtík rozhodně zaslouží body navíc. Kdo si ovšem potrpí na modernější postupy, asi staromódní styl Alana Greena úplně neocení. Přitom se nedá říct, že by šlo o dílo nějak zastaralé, třeba kritika zdravím posedlé společnosti tne do živého i po sedmdesáti letech. Některá témata jsou zkrátka věčná.
Coby detektivka však funguje román pouze díky bizarnímu způsobu úmrtí a absurdnímu množství podezřelých. Už samotná představa zápletky mě ale ještě teď rozesmívá, třebaže její průběh ztrácí dech hned po několika kapitolách. Vyšetřování zločinu totiž nikam nesměřuje, zato jedna vtipná situace střídá druhou, čemuž zdárně kontrují nádherně vyšperkované dialogy. Teprve závěr zamíchá karty s tím, kdo je vrahem a jaké byly jeho motivace, přičemž vyústění je stejně hravé, jako celé vyprávění.