PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Už se vám někdy stalo, že jste se s hrdinou románu ztotožnili natolik, až to byl takřka váš příběh a ne někoho imaginárního? Historik, který klesl na společenské dno a skončil u příležitostných výkopů, načež mu osud přihraje do cesty práci kronikáře vesničky v zapomenutém koutu Jihočeského kraje, může na někoho působit příliš literárně, ovšem v mém případě jsem v tom viděl vlastní životní cestu. Samozřejmě bez všech těch dramatických berliček, ovšem i tak bylo při čtení nad čím vzpomínat.
Stín smrti Egona Trnky působí na českém detektivním trhu jako zjevení – nehraje si na Kriminálku Kotěhůlky, ani nestaví zápletku na sociálních problémech té které vedlejší postavy. Vyprávění o zapomenutém (nebo spíš přehlédnutém) zločinu působí přirozeně a vyšetřování Záviše Brieftragera, který je právě tak skvělým detektivem, jako kdokoliv z nás, je stejnou měrou zábavné i napínavé. A závěrečná perlička s panem Vondruškou mě doslova rozebrala. Bravurní kniha a já doufám, že se brzy dočkáme další.

Nápad na zločin je náramně atraktivní, kdyby šlo o zemi třetího světa, ovšem zasazení do Británie celou věc značně devalvuje. Jednou-dvakrát by to prošlo, ale v takřka čtyřiceti případech? Navíc mi to přijde jako strašně komplikovaný způsob, jak přijít k penězům. Ovšem uznávám, že přemýšlím přízemně a uzurpuji si tím právo na tvůrčí licenci, ohýbající realitu pro potřeby románu.
Jenže Paul Finch jde na můj vkus až příliš na ruku moderním trendům, odmítaje být alespoň trochu osobitý. Míchá tak psychologické problémy ze severských kriminálek s kriminální školou anglo-amerických autorů. Přičemž chování protagonistů občas odporuje logice a ústřední zvraty připomínají filmy z devadesátek. Kdybych to četl před dvaceti lety, byl bych nadšený, dneska znám autory, kteří dokážou vykreslit uvěřitelnější hrdiny, nezabředávají do rodinných dramat a nevycucávají si akční scény z prstu. Navíc mi hodně vadila ta neuzavřenost; na to, kolik stran autor příběhu věnuje, mohl jej alespoň dotáhnout do konce.

Přestože Polednice není autorovou prvotinou, v mnoha ohledech tak působí. Atmosféra kriminálky končí u papundeklových kulis a chování hrdinů je jak vystřižené z televizního seriálu pro středoškoláky. Pokus o vážnou detektivku je pak o to komičtější, o kolik víc se spisovatel snaží být autentický, třebaže s realitou má popis policejní práce společného stejně, jako kobylka luční s kobylou mustanga. Nehledě na obehrané motivy, které pro příběh nakonec často nemají význam a jsou tu jen proto, že si bez nich autor nedokáže představit průběh vyšetřování.
Plusem nadále zůstává čtivost, respektive spád vyprávění. Jiří Březina se nesnaží podbízet čtenáři morbiditou na úkor literárního řemesla. Poctivě se drží vytyčené linie příběhu, který je však k uzoufání všední, přičemž občas vychytá moment jiného úhlu pohledu, který celou situaci alespoň příjemně polidští. Jenže propriety působí vynuceně, jako by pracoval s něčím, o čem toho zas až tak moc neví a jen kopíruje koncepty, které fungují jinde.

Román, který začíná jedním z nejatraktiv­nějších motivů, jaký jen gangsterka může nabídnout – nález bezprizorních peněz, jejichž přivlastnění spustí řetězec kalamitních událostí. A právě takové Sladké navždy je, pouze s tou výjimkou, že inkriminované bohatství vůbec nezasahuje do života hrdinů Marcuse Claye a Dimitriho Karrase. Ti se pouze bezděčně připletou k další pouliční válce gangů, která vyvrcholí na jejich půdě a jim nezbývá než zase jednou sáhnout k hrubému násilí, neboť zákon betonové džungle mluví jasně: silnější sežere slabšího. Jediný paradox spočívá v tom, že „ostří hoši ulice“ jsou čím dál tím mladší.
George P. Pelecanos spřádá další ze svých historek z podsvětí, zasazenou tentokrát do roku 1986. Klíčoví hrdinové jsou stejní, jen starší, zodpovědnější, rozhodnější. Přibude ovšem pár vedlejších postav, ať už jde o zkorumpované poldy, nebo zločince a jejich poskoky, přičemž jejich přítomnost dotváří komplexnější obraz skutečného podsvětí a jeho propletenosti s běžným životem.

Historická detektivka, oblečená do hávu dobrodružného románu, přičemž Bernard Cornwell využívá všech zbraní, které umí tak dobře ovládat – tvorbu sympatických postav a vykreslení dobových kulis. Hrdinové v jeho románech pracují, šermují, milují a umírají, a člověk přitom z toho nemá pocit, že by četl mizerně budovaný pokus o drama ze skutečného středověku. Příběhovou linii pak skvěle doprovázejí rozhovory o kriketu, popřípadě anabáze výtržnictví v divadle. Právě tyhle momenty jsem si zamiloval nejvíc, výborně totiž dokreslují atmosféru doby a zároveň jsou v kontextu ústředního děje ohromně zábavné. Co pro mě naopak bylo navíc, byly všechny ty věci kolem katovského řemesla, které znám už z jiných knih a navíc mi nedělají dobře na představivost.
Dějová osnova je jednoduchá, dokonce ani žádných proradných překvapení se nedočkáme, což byla pro mou čtenářskou paranoiu příjemná změna. Jen milostné lince jsem moc nerozuměl, celou dobu jsem doufal, že hrdinova ruka skončí v úplně jiném rukávě.

Na detektivních románech Jaroslava Velinského zbožňuji především civilní způsob, jakým rozehrává kriminální zápletku. Ani tentokrát nejde o nic nesmyslně vykonstruovaného – Ota Fink je přinucen zúčastnit se podnikového lyžařského zájezdu, aby hned po příjezdu na horskou chatu zjistil, že jeden ze spolucestujících někde mezi Prahou a Martinicemi zmizel. Následné peripetie při hledání ztracené soudružky Marie jsou skutečnou cestou pro vraha, nesoucí se v duchu sněhových závějí, mrazivých rán a chladnokrevných rozhodnutí.
V kontextu předchozích knih je tak Cesta pro vraha jednou z těch rychlejších, protože se odehrává v průběhu dvou – tří dnů, což náramně zvyšuje dějové tempo. Celé to přitom působí jako autentická příhoda z mládí, kdy představy o zločinu jsou v přímém střetu s temnou stránkou reality. Zároveň se autor opět drží oblíbené trampské tématiky, která sice v dnešní době může působit jako těžký underground, ale na ty, co v ní alespoň částečně vyrůstali, dýchne parádní nostalgií.

Mats Strandberg vyšvihl thriller v duchu klasického slasher hororu, bez nějaké té fantastické berličky, jež by antagonistovi propůjčovala nadlidské schopnosti. Zároveň na to jde typicky skandinávských způsobem, kdy se na víc jak stu stránkách seznamujeme se skupinou budoucích obětí, přičemž u každého je nám nabídnut psychologický i sociální rozbor. Skrze dialogy a myšlenkové pochody postupně poznáváme kdo je co zač a buďte si jistí, že na firemním teambuildingu lidí z obecního úřadu poznáte docela zajímavé typy. Naštěstí nerazí autor logiku, že kdo má být mrtvý musí být čtenáři nesympatický, takže když dojde na lámání páteří, je vám líto i toho největšího podvraťáka.
Ovšem čekáte-li, že vám Seminář nabídne něco víc, než že skupině lidí na odlehlém místě někdo pustí žílou, nemusíte se s knihou ani namáhat. Tohle je sic pomalá, leč přímočará vyvražďovačka; s nápaditým průběhem, ale bez špetky inovace. Působivá, ovšem v důsledku stejná jako desítky jiných. Pak už je to jen o lásce k žánru.

Pár hezkých nápadů zpracovaných se všední řemeslností. Taylor Adams se začíná až příliš často opakovat v základním námětu – boj se zabijákem v opuštěné oblasti – a na textech se to projevuje čím dál méně propracovanými postavami. Autor si uvědomuje, že nemůže psát dokola o těch samých lidech jen jinak pojmenovaných, a tak se jejich charaktery snaží pokaždé okořenit trochu jiným způsobem. Ale tentokrát mu to nevyšlo, třebaže oceňuji snahu zakomponovat do příběhu něco, s čím máme zkušenost pravděpodobně každý z nás. Negativní střet s autorem na konto záporného komentáře. Ale právě proto, jak důvěrně tu situaci člověk zná, nepřijde mu to jako něco, kvůli čemu by někdo zabíjel. Vše následující už zavání trochu stylem Jefferyho Deavera, kdy jsou nám klíčové informace schválně podávány po kouskách, abychom si obrázek o situaci nemohli udělat hned na začátku. Přesto se čtenáři začne rýsovat skutečný motiv už někdy v polovině románu a zbytek je tak navzdory autorově snažení bez překvapení.

Sebastian Fitzek bez brutality a násilností. Německé duo Ursula Poznanski a Arno Strobel rozehrávají atraktivní drama, plné nejasností a záhad, jež bortí život šťastnému páru. Thriller doslova nabitý zvraty, které přicházejí s každou kapitolou a řítí se vpřed s razancí ninjovské Kawasaki. Otázek přibývá, stejně jako nepochopených souvislostí a člověk se nestačí divit, kam až to všechno směřuje – což je ale naneštěstí právě ten kámen úrazu. Je toho zkrátka příliš, pročež vyústění působí nechtěně lacině. Autoři zbytečně moc tlačí na pilu, vypichují miliardy detailů, které pak v důsledku nehrají roli a nutí čtenáře si všeho všímat a hned to v mysli rozebírat. A kvůli tomu, že řešíte spoustu detailů, vás pak ve finále otráví přímočaré řešení. To už bych byl vděčnější za nějakou tu fešáckou obskurnost.
Ale jinak spokojenost, zápletka má grády a povedený je i styl vyprávění, kdy se střídají úhly pohledu na stejnou situaci, třebaže zrovna tenhle řemeslný leitmotiv se bohužel snadno okouká.

„Život kriminálnika bol oveľa jednoduchší a bol aj zábavnejší. Byť slušný je pakáreň.“
Arpád Soltész vykresluje 90. léta se stejnou syrovostí, jako třeba Dominik Dán či Jozef Karika, ovšem namísto toho, aby popisoval děsivě humpolácké praktiky mafie, soustředí se na životy lidí, kteří chtěli přijít k penězům a ke svému údivu zjistili, že legálně to nepůjde. Autor to však neobaluje do hávu chrabrého zbojničení, ale rozehrává tragikomické drama vzestupu a pádu obyčejného zlodějíčka, jenž se neštítí zaprodat duši zlu. Protože když to neudělá on, udělá to někdo jiný na jeho úkor.
Problém s podobnými antihrdiny však spočívá v tom, že k obírání druhých je nemotivuje životní tíseň, ale prachobyčejná touha po snadno nabytých penězích a v ten moment se čtenáři těžko křesá jiskra sympatie, jinak by si musel připustit pohnutky shodné s jejich. Přesto románu Zlodej nelze upřít perfektně vykreslenou atmosféru doby, která bohužel, na východním Slovensku ani po třiceti letech nedostála výrazných změn.

Drsné město asi nejlépe vystihuje podstatu tvorby amerického romanopisce George P. Pelecanose. Příběh, ve kterém nejde o detektivní pátrání či kriminální zápletku, je koncipován jako náhled do života různorodých hrdinů, kteří tím či oním způsobem bojují s vlastními démony. Jeden se musí vypořádat s minulostí zločince, druhý s prohlubující se závislostí na alkoholu a mezi tím vším se pohybují náctiletí gangsteři, handrkující se o roh zcela nepodstatné ulice jen proto, aby si vzájemně dokázali, kdo je větší borec.
Tohle je život na periférii Washingtonu D. C., někdy přezdívaném Drama City, nebo také hanlivěji Dodge City. Záleží na tom, jakou máte náladu. Autor věcně proniká do nitra postav a nutí vás paradoxně namísto nich soudit sebe samotné – nahlédnout do vlastního svědomí a pátrat po tom, zda byste v sobě našli stejný kus odvahy, jako oni. To celé pak rámuje cynický humor, který v kontrastu se syrovou realitou nepřiznaného ghetta působí uvěřitelněji než jakýkoliv dokumentární cyklus.

Průměrná kriminálka s průměrnou zápletkou i skupinou vyšetřovatelů. Skoro to až vypadá jako román na objednávku, splňující na miligram přesnou váhu všeho, co čtenář standardně vyžaduje. Drsného „starého vlka“, mladý tým spolupracujících kolegů, anglický venkov, hrůzyplné zločiny a překvapivý závěr. V jednotlivých detailech pak práce J. D. Kirka (alias Barryho Hutchisona) působí trochu všedně, kdy se jen občas blýskne střípek originality. Jinak ale román připomíná televizní detektivku, kdy u jejího začátku usnete a proberete se až na konci, přičemž si uvědomujete, že mezi bodem A a bodem B se toho až tak moc důležitého nestalo, pouze obligátní slepé uličky, mylná obvinění, vztahové dialogy a bezelstné kopance v logice. Děj je přitom natolik předvídatelný, až má člověk pocit, že byl tvořen podle nějaké šablony. A tak jediné, čím Království z kostí lehce vyniká nad současným průměrem, je absence niterného pitvání se v psychologii postav a řešení jejich sociálních či rodinných problémů.

Zapomeňte na mimozemské civilizace či artefakty, futuristická udělátka nebo vědecké teorie v praxi. Tenhle příběh se klidně mohl odehrát tak, jak jej Chris Hadfield napsal a stačilo k tomu málo. A protože tvůrce ví přesně, o čem mluví, uvěřitelnost kulis i děje se zvyšuje s každou další kapitolou.
Kde ovšem autorovi precizně funguje technická stránka, už méně uvěříte psychologickému uvažování klíčových postav. Odhalování motivací působí nuceně a jakmile dojde na přímé konflikty, jeden by si myslel, že je svědkem ochotnického představení. Nemluvě o zbytečných odbočkách, jež sice zvyšují povědomí o problematice letů do kosmu, ale pro zápletku nemají při zpětném pohledu žádný význam.
Přesto děj klape. Drama o třech lidech v uzavřeném prostoru plavidla, kde sice můžete mít proti komukoliv cokoliv, ale zároveň jste na jeho schopnostech beznadějně závislí, je promyšlené skvěle. Připočtete-li k tomu diplomatické a špionážní hry sedmdesátých let a máte o zábavu na několik večerů postaráno.

Tim Weaver to dělá fikaně – vymyslí si co nejatraktivnější záhadu a pak čtenáře vodí několik stovek stran na vařené nudli, aby v závěru velmi pofidérním způsobem celou věc vyřešil. K jeho cti se sluší říct, že náměty neopakuje a po celou dobu se snaží držet co nejvíc u země, ačkoli některé díly by možná proti tomuhle argumentu protestovaly.
Každopádně Poslední sbohem začíná naprosto fantasticky, ostatně skoro jako každá detektivka pana Weavera. Jakmile dojde na samotné vyšetřování, rozjíždí se dobře známá mašinérie službiček a kontaktů na těch správných místech, aby se následně ukázalo, že David Raker se ocitá uprostřed velmi prekérní situace – na jedné straně barikády po něm jde nemilosrdně policie, na straně druhé neméně nemilosrdně vycvičený zabiják, jež se neštítí absolutně ničeho. A teď se při všem tom zmatku snažte najít někoho, kdo zmizel před čtyřiceti lety… Třešničkou na dortu je pak propojení s románem Ztracené střípky, aby všechny knihy zapadly na to správné místo skládačky.

Zajímavé prostředí ropných polí na Aljašce a život na základnách těžebních společností. Popis poměrů i zimní krajiny je velmi barvité, autorka ví o čem píše, ale bohužel potlačuje samotnou detektivní zápletku a vyšetřování hlavní hrdinky.

Hrozná blbost. Komunistická agitka o tom, jak je vojna fajn. Ke krimi to má asi tak blízko jako Vražda v Orient expresu ke steampunku.

Reacher je i v tomto pokračování jako buldozer, drtí a hrne těla nepřátel před sebou. Jen si myslím, že mu víc sedí, když bojuje proti zločineckým gangům, než když zachraňuje Ameriku před nepřátelskými agenty. Stále čtivé, ale čím dál tím více hůře uvěřitelné.

Sympatická kombinace mých oblíbených seriálů Veronica Mars a Twin Peaks, přizpůsobená věkové hranici čtrnáct až šestnáct let, přičemž z každého ze zmiňovaných děl si bere jen ústřední motivy – demaskování „druhé tváře“ oblíbené školní hvězdičky a dívčí detektiv na střední. A třebaže to Holly Jacksonová nedotáhne dál než k průměrnému young adult thrilleru, nemůžu říct, že bych se během těch tří set šedesáti stran nudil. Samozřejmě se na tom podepsala má fascinace patologickými vztahy mezi středoškoláky, na nichž je celý příběh postaven. Kdyby nebylo závěrečného selhání v konstrukci zločinu, byl bych uspokojen na devadesát procent. Hrdinka přirozeným způsobem odhaluje události pět let starého případu a postupně odkrývá skutečnosti, jež státem placené policii nejen že unikly, ale ještě je vyšetřovatelé ostentativně ignorovali. V rámci cílové skupiny povedená kniha, ale pravdou je, že Veronica Mars to není. A Twin Peaks už vůbec ne. Avšak být mi -náct, určitě bych se tolik nežinýroval.

Sotva Logan McRae nastoupí po delší odmlce do služby, musí vyšetřovat ten nejhorší a nejodpornější zločin – vraždu a zohavení dítěte. S postupným pátráním a prověřováním podezřelých, přibývá mrtvých a samozřejmě roste i nervozita veřejnosti. Solidní, napínavý kriminální příběh s akčními úseky se čte prakticky sám, až do rozuzlení závěrečné zápletky.

Příliš překombinované a Phyllida už taky začíná být trochu nesnesitelná.

Harry Bosch a Mickey Haller v jednom týmu, dějová linie se střídá rovným dílem mezi detektivem a advokátem (tentokrát je vlastně Haller v roli prokurátora). Brilantní gradace napětí, strhující děj, jen závěr jsem trochu nevydýchal, marně jsem čekal překvapivé finále, myslel jsem, že někdo vytrhal z knihy poslední stránky. Inu ne vždy se dokáže vysvětlit vše kolem zločinu, pachatel si odnese své pohnutky do cely, nebo do hrobu. Přesto dávám plný počet bodů.

Kormidlo vyšetřování přebírá čím dál více Ballardová, zřejmě proto, že by akční pasáže už stárnoucí Bosch nezvládl. Je ale jedno, je-li hlavní postavou Bosch, Ballardová, advokát Haller, nebo kdokoliv jiný, Connelly dokáže vždy svým příběhem zaujmout a připoutat čtenáře až do poslední strany knihy.

Průhledně prvoplánový thriller, třebaže ústřední premisa je vynikající. Mladý student zpovídá usvědčeného vraha třicet let starého zločinu, který se ocitá na smrtelné posteli. Paráda. Jenže Allen Eskens se příliš nechal unést a odpustím-li mu průhledné justiční pochybení, pořád mi vadí nucené vyhrocení osudů hlavních protagonistů. Žádná z postav tu nemá normální minulost, každá má za sebou nějakou nepravost, jež proměnila jejich charakter. Každý jeden z těchto motivů by přitom vystačil na román, tady je však autor utrácí, jako kdyby šlo o drobné na pouti. Nejhorší přitom je, že všechny ty osudy s ústřední zápletkou vlastně ani moc nesouvisí.
Odhalení skutečného vraha pak překvapí jen prvňáčky, přičemž snaha o „šokující“ zvrat, je spíš výmluva učitelce za nedodaný domácí úkol. Nemluvě o přeslazené post-titulkové scéně, které chybí snad jen ta svatba. Přes všechny výhrady musím ale přiznat, že se to četlo náramně dobře a po dobré tři čtvrtiny mě děj udržoval ve stavu pozorné zvědavosti.

Další Connellyho výborně napsaný příběh ze soudního prostředí s advokátem Hallerem v hlavní roli. Tentokráte bez velkého zvratu, zato s vědomím, že obhajoba klienta bude hodně složitá proti mocnému protivníkovi, který umí tahat za nitky a osnovat temné plány.

Umírněnější verze Angely Marsonsové, nebo Roberta Bryndzy s jednoduchou, ale nepříliš propracovanou zápletkou, ve které je nejslabším místem hlavně závěr, protože ve čtenáři evokuje dojem, že hrdinka kápla na vraha vlastně spíše jen pouhou náhodou, než poctivým vyšetřováním. Napsané je to svižně, hodně dialogů s milými záchvěvy sarkasmu, ale jinak nic, co by výrazně vybočovalo ze standardu. Na druhou stranu autorka se zbytečně nevykecává, takže všechny události jdou ráz na ráz, není tu moc hluchých míst, kdy by se jen přešlapovalo. Naneštěstí samotné vyšetřování působí jak z televizního seriálu, o realitu se ani neotře.
Můj soukromý problém s románem spočívá v tom, že jsem zmlsaný autorkami jako Tana Frenchová či Jess Kiddová a od Olivie Kiernanové jsem v rámci irského prostředí prostě čekal něco podobného. Tohle je ale vysloveně vanilková kriminálka s vynucenou dávkou osobního traumatu, který alespoň že se zápletkou částečně souvisí, takže to není úplné natahování nenatahovatelného.

Léto je v plném proudu a Ota Fink vyráží se svou partou kamarádů do rozlehlých lesů u Holetína, do míst, kde dříve býval vojenský prostor. Ideální příležitost pro klidné rozjímání nad nesmrtelností chrousta, kdyby se ovšem uprostřed temných hvozdů najednou nerozezněl zvuk vyzvánějícího telefonu…
Snad poprvé v sérii se Jaroslav Velinský projevuje jako plnokrevný tramp, což vyniká především v dokonalém popisu čundráckého bivakování, mluvy a naturelu. Zápletka je přitom zcela prosta nějakého složitého vraždění či prvoplánových morbidit. Ostatně, ani pořádné mrtvoly se zde nedočkáte, protože celé vyprávění se primárně točí kolem zjevných záhad a možných tajemství. Autor však dokonalým způsobem umí gradovat napětí, které je navíc podkresleno jedinečnou atmosférou počínajících 60. let, což fantasticky vyniká při líčení příprav vesnického candrbálu. Nevinné letní dobrodružství se tak pomalu mění v kriminální drama, jehož vyústění zase jednou dá za pravdu Otově bezděčné detektivní intuici.

Bosch a Ballardová opět spolu vyšetřují staré, nevyřešené vraždy, tentokrát přímo na novém oddělení, speciálně vytvořené pro tyto vychladlé případy. Sedmdesátník Harry, ve srovnání s předchozí knihou Temné hodiny, má aktivnější roli, jak ve vyšetřování, tak i v akčních scénách. Michael Connelly je jako vždy skvělý vypravěč, příběhem jsem prošel rychle a hladce, jako nůž máslem.

„Lidi rádi o pomstě mluví jako o spravedlivým činu, jenže ona je to jen nenávist v hezčím kabátě.“
Zatímco Asfaltová pustina pracovala s jednoduchou zápletkou, příznačnou pro gangsterské prostředí, v Slzách ostrých jak břitva šel S. A. Cosby trochu dál. Přirozeně zůstal nekomplikovaný děj, založený na staré dobré pomstě dvou rozdílných mužů, jejichž synové se stali obětí chladnokrevné vraždy. A zatímco se hrdinové potýkají s pouličními zločinci všeho druhu, musí se zároveň vypořádat s vlastní zaslepeností, ať už jde o barvu kůže, nebo o sexuální orientaci. Totiž, nejen že synové byli jako den a noc, ale navíc šlo o dlouholeté milence. Životem otřískaní alfa samci tak ve vlastních hlavách selhávají hned na dvou úrovních – coby muži i jako otcové. O to krvavější je brázda, kterou za sebou zanechávají, bez skrupulí postupujíce proti proudu až na samotný vrchol potravního řetězce.
Silná, strhující a syrová jízda na ostří břitvy, kombinující v sobě to nejlepší z moderního noiru a drsné školy.

Horowitzova postmoderní jízda pokračuje detektivkou, ve které do role watsona obsadil sám sebe. Kniha je psána v ich formě, spisovatel Horowitz píše o svých reálných zkušenostech z psaní, watson Horowitz se snaží sledovat svého sherlocka, poněkud nesnesitelného expolicajta Hawthorna. Fikce se prolíná s autobiografickou realitou, psaní s metapsaním – autor v následujících kapitolách píše o svém psaní kapitol předchozích i budoucích – detektivka se svou vlastní kritikou… prostě podivuhodné prolamování čtvrté stěny bez trapného prolomení čtvrté stěny. A Horowitz je dostatečně chytrý na to, aby se mu to celé nerozpadlo pod rukama, takže výsledkem je až opojná slast (vyjádřená i častou potřebou googlit, kde končí realita a začíná fikce).

Sama detektivka je solidní, vcelku uspokojivá, byť nikterak závratně originální. Diana Cowperová, matka slavného herce Damiana Cowpera (fiktivní osoba, vzniklá dle internetu spojením Damiana Lewise a Bena Barnese a možná dalších), zajde do pohřebního ústavu, domluví si svůj pohřeb… a ještě tentýž den je zavražděna. Případem je jako konzultant pověřen bývalý inspektor Hawthorne, kterého napadne, že by si přišel na víc peněz, kdyby jeho vyšetřování někdo sepsal a vydal jako knihu (šábneme se půl na půl), a jelikož díky konzultacím při natáčení Foylovy války zná Anthonyho Horowitze, osloví právě jeho…

V různých recenzích se dozvídáme, jak je dobře, že Horowitz opustil žánr pastiše. Ale on neopustil. Tohle je sherlockovský pastiš jak kráva, jen s nekolikerým postmoderním twistem. Ale dobré to je.

Když se Sharon Boltonová drží scénáře „lovec pronásleduje kořist“, má to perfektní drajv, jakmile ale přejde k pokusu o detektivku, uvěřitelnost jde stranou a stává se z toho babské čtení. Právě tohle pro mě bylo největší slabinou jinak slušného thrilleru, okořeněného špetkou magie. Jen je škoda, že přes všechny čáry máry se nakonec žádná kouzla nekonají, až na jedno maličké spoutání v závěru. O nějakém vyšetřování se však mluvit nedá, autorka si v podstatě dělá, co chce, včetně náhodného házení klacků pod nohy. Podobně náhodné jsou předkládané motivace i samotná konstrukce zločinu. Nehledě na to, že uvědomělá hlavní hrdinka, bojující za právo žen sloužit u policie, je taková ťunťa, že skončí v náručí prvního ženatého fešáka, a když pak dostane od kolegů přes prsty, musí běžet k čarodějnicím, aby se psychicky nesložila. Bohužel, záměr zločinců si člověk musí domyslet, přičemž o konkrétní identitě pachatele se můžeme dohadovat do té doby, než bude v nějakém dalším románu konfrontován.

Thriller se dvěma pozitivy – ponurou atmosférou opilé postsovětské země a s rekem, který není akčním hrdinou. V případě druhého bodu jde ale zároveň o největší slabinu. Protože, i když se mi líbí, že je příběh psán z pohledu obyčejného člověka, který se ocitne na místě, kde standardní západní procedury nefungují a morálka je nastavená úplně jinak, nejde o protagonistu, kterému bych dokázal držet palce. Jeho způsob vyšetřování až příliš připomíná vesničana, absolutně netušícího, kam se vrtnout a nešťastně pobíhajícího po nákupním centru.
Jednoduchá dějová linka by mi ani tolik nevadila, mám tyhle věci rád. Problém je, že hrdina Tomáše Boukala někde začne, vydá se nějakým směrem, tam nepochodí, vydá se jiným směrem, tam náhodou narazí na pachatele, dojde ke konfrontaci a konec zvonec. Tohle je špatně, chybí tomu prvek napětí, což ještě podtrhne ultra depresívní konec, o kterém si myslím, že jej autor napsal z trucu, aby si čtenář moc nemyslel. Mohla z toho být dobrá povídka, ale román?

Po románu Lovcův úplněk jsem podvědomě čekal zvolnění. Posledně naložila Dana Stabenowá vyšetřovatelce Kate Shugakové pěknou hromádku trablů, takže logicky musel přijít díl plný popírání, hněvu, smlouvání, deprese a nakonec smíření.
A ono ejhle, ocitáme se v Petrohradě, kde si ke svému kousku štěstí přijde ruská mafie dosti nevybíravým způsobem. O pár stránek dál přistává Vrtulník Jim na nejzápadnějším koutu Aljašky, aby se infiltroval mezi pachatele petrohradského masakru, kteří tu hledají klid, mír a kupce ukradeného plutonia. O Kate ani zmínka, kromě toho, že už ji pár měsíců nikdo neviděl. Jasně, říkáte si, pravidla se změnila a autorka povede tuhle hru tentokrát jinak. V ten moment Jima postřelí a všechno se hnědým navrch obrátí…
Půlnoc opět přichází je prozatím nejdelším románem série, přičemž tu ale žádná stránka není navíc. Zápletka funguje dokonale a kromě úplného závěru, který má k detektivce bohužel ještě daleko, nemám knize prakticky co vytknout. Snad jen to, že skončila.

Podle data původního amerického vydání až děsivě prorocký román, který naštěstí přepálil skutečnost, třebaže některé momenty takhle zpětně až děsivě připomínají prožitou realitu. Lawrence Wright ovšem nevyužívá celosvětovou pandemii k tomu, aby pouze kritizoval jednotlivé státy za jejich neschopnost se s problémem vypořádat, ale rozehrává mezi nimi rovnou regulérní válku zapříčiněnou všeobecnou paranoiou ohledně toho, kdo a co způsobil.
Když však pominu omáčku kolem, nemůžu se zbavit dojmu rozptýlených fragmentů, které výborně fungují samostatně, ale v celku postrádají údernost. V okamžiku, kdy se mluví o tisíci či milionech mrtvých, nepůsobí to zdaleka takovým dojmem, jako při sledování umírajícího jednotlivce. Osudy hrdinů jsou navíc zprostředkovány zbytečně útržkovitě a těžko k nim hledat cestu, když spoustu důležitých momentů autor pro zjednodušení přeskakuje. Přesto vyprávění nemohu upřít sílu ani údernost katastrofy, proti níž je morálka, vůle a moudrost člověka naprosto nicotná.

Převážně akční, napínavé, ale najde se i pár nudnějších pasáží. Očekával jsem větší štvanici na vězně, ale vyšetřování se zaměřuje pouze na samostatné pátrání policisty dálniční hlídky. Děj se tak odehrává více jako duel mezi policistou a šéfem uprchlých trestanců připomínající westernové příběhy (šerif versus desperáti). Přes to všechno jde o kvalitní dramatický thriller.

Ačkoli australský, působí detektivní román Každý z mé rodiny někoho zabil typicky britsky. Ať už kvůli důslednému lpění na správných literárních postupech (včetně proslulého Desatera pátera Knoxe) nebo odlehčené interakční formě s jakou Benjamin Stevenson provází čtenáře příběhem. Na jednu stranu si tak autor z žánru utahuje, na druhou mu skládá nijak neutajovaný hold.
A právě pro ten civilní přístup ke kriminálce, která nepotřebuje šokovat morbidními vraždami, psychologickými rozbory a neproveditelnými zvraty, mi bylo celé vyprávění neskonale sympatické. V důsledku je přitom zápletka prostinká – máte skupinu podezřelých v lyžařském středisku a hrdina vás postupně provází celým vyšetřováním, aniž by vám zatajil sebemenší detail, popřípadě na vše skutečně důležité náležitě upozorní. Přesto v závěru překvapí vynalézavým řešením, bez toho, že by porušil kterékoliv z pravidel Knoxova desatera. Zkrátka příjemné, stručné, zábavné. Jednorázovka, která se v moderní době bohužel už moc nenosí.

Ne tak hrozné, jak jsem očekával, ale přesto titul Nejlepší detektivní povídky desetiletí hraničí se lživou reklamou. Kromě dvou textů nedosahuje obsah ani průměrných kvalit, natož aby dílka měla co společného s přívlastkem „nejlepší“. Bez nápadu, bez překvapení, bez point. Často se jedná co suchou rekapitulaci policejního vyšetřování, jako by se redaktorka Heda Bartíková snažila kriminálním obsahem vynahradit absenci literární detektivky.
Realita je samozřejmě jiná, tohle nemá s erudovaným výběrem toho nejlepšího co společného. Úmyslem bylo předložit čtenářům brožuru na cestu vlakem a v tomhle ohledu plní svou funkci na výbornou. Jen je škoda, že název víc škodí, než reprezentuje.
Každopádně, přeci jen na mě pozitivně zapůsobily povídky Jana J. Vaňka a Antonína Jirotky. Ta první řeší originálním způsobem zbavení se mrtvoly a ve druhé sledujeme odhalování prastrýcova rafinovaného zločinu. Zbytek byla nuda k uzoufání. Dalšímu podobnému „výběru toho nejlepšího“ se příště raději vyhnu.

Nenáročný thriller pro klidné povahy, které nepotřebují ke štěstí příliš akce a naopak jim vyhovuje, když se autor soustředí na lidské osudy, popřípadě konec okoření silným morálním odkazem.
Martin Suter si zvolil za nositele svého poselství maličkého růžového slona, hříčku umělé genetické manipulace, kterážto několika románovým hrdinům obrátí život vzhůru nohama. Premisa zápletky přitom nijak zásadně nepřekvapí, pouze člověk zpočátku tápe v časových posunech, což se ale velmi rychle ustálí. Pak už následuje samotné pronásledování ústředních protagonistů, snažících se zachránit život zvířeti, jež by jinak skončilo naporcované pod laboratorními sklíčky. Naneštěstí působí padouši natolik lopotně a hrdinům se málokdy do cesty postaví skutečná překážka, takže příběh už v polovině ztrácí na adrenalinu. I tak ale spisovatel dokáže zaujmout mnoha informacemi, ke kterým se jinak nedostanete, ať už jde o život slonů, bezdomovců nebo cirkusáků. Ve svém důsledku milá, zajímavá a dojemná pohádka.

Neklidná krev by byla skvělá detektivka, kdyby její rozsah činil tři sta stran. Konstrukci zločinu má totiž autorka promyšlenou skvěle, přičemž zdánlivě nekonečné obcházení svědků sice nenabízí příliš mnoho možností pro nějaké napětí, zase ovšem poctivě odpovídá na milion šest otázek, jež Strike s Ellacottovou k případu mají. Postupně tak s nimi skládáte obrázek událostí starých čtyřicet let a hledáte mezi stopami tu, jež ukáže na pachatele.
Když ale tuhle koncepci roztáhnete na stran devět set, zákonitě se vám řemeslo rozpadne pod rukama. Joanne Rowlingová hned v prvních kapitolách nastíní zápletku a vy přitom víte, že odpovědí se dočkáte až po překonání devíti kruhů pekla, z nichž jen dva se skutečně týkají toho, co je pro děj podstatné. Ten zbytek je vztahovka mezi hrdiny, civilní chod agentury a soukromý život protagonistů. Když pak v závěru přijde řešení, takřka jásáte, že jste se po tom dlouhém maratonu konečně dobrali konce, pročež nad hodnověrností a logikou ani moc nedumáte.

Perfektní námět, perfektní rozjezd. Jakmile však dojde na zápletku, překvapivě rychle mě to přestalo bavit. Když ponechám stranou morální dilema, jestli je v pořádku, aby se policajt vydal na cestu krvavé odplaty, protože vlastní systém nefunguje – ovšem není uspokojivě vysvětleno proč, prostě se to autorovi zrovna hodí do karet – je to ve svém důsledku nudně lineární. Hrdinka si vyhlédne dvanáct zločinců, které hodlá připravit o život a následně chodí od jednoho k druhému a nejsou to zrovna dortíky, co jim doručuje. Přitom nápad se mi líbí, ale suchý akční styl, který Thomas Perry zvolil, působí až příliš průměrně, nemluvě o absurdně supermanovských schopnostech ústřední postavy. Až si člověk říká, jak mohli všichni ti padouši napáchat při svém útěku tolik zla, když proti nim už tehdy stála Leah Hawkinsová.
Jako film s délkou devadesáti minut by to bylo náramně relaxační, ale tří set stránkový román toho nabízí překvapivě málo atraktivního, opomenu-li děsivost prvních čtyř kapitol.

Jde o druhý díl rozjetého cyklu, takže na důkladnější představování postav můžete zapomenout. Přesto román funguje i bez znalosti předchozího svazku, snad jen, že člověk zpočátku plave ve množství jmen a postav.
Zápletka samotná se rozjíždí pomalu, a spíše, než klasické detektivní vyprávění, připomíná civilní noční můru, jakou může zinscenovat snad jen kosmopolitní New York. Jsou tu silné momenty, kdy se vám z lidské krutosti doslova zvedne žaludek, avšak osnově chybí jasnější kompozice, jež by upřednostňovala hlavní dějovou linii před vedlejšími odbočkami. V poslední třetině pak zápletka uhne nečekaným směrem, pročež nemůžu říct, že se všechno vyřešilo k mé spokojenosti. Tohle ale není kriminálka o jedné vraždě a konkrétním pachateli, spíš o hrůzách, jaké se dějí za oponou všedního dne. Hrůzy, o nichž se občas dozvídáme z novin či televizních zpráv, ovšem v důsledku si raději nepřipouštíme, že k nim skutečně dochází. Už jen kvůli tomu, že zabránit jim není v silách obyčejného člověka.