PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Tuhle sérii si užívám hlavně pro autorovu schopnost perfektně zachytit prostředí, do něhož jednotlivé případy zasazuje. Tentokrát se ocitáme na konci dvacátých let minulého století a na programu dne je hraný film, kterýžto pomalu ale jistě přichází o svou němou tvář. Soukromý čmuchal Eliáš Sattler se přitom musí potýkat s těmi nejnevděčnějšími podezřelými, jaké si jen lze (hned po špionech) představit – a to s herci…
Zločin na stříbrném plátně je poctivou detektivkou, která nebaží po bulvárním zviditelnění odhalením nějaké konspirace a ani nekopíruje žánrové trendy zahraniční konkurence. Vilém Křížek je příjemně svůj, dává si pozor, aby mu seděly detaily, a užívá si živelnosti svých postav. Dokáže vás pomocí několika vět přenést o sto let nazpátek a vy brzy zjistíte, že se jen neradi vracíte do všední reality. Akorát mu trochu zbytečně kyne rozsah a také si čím dál více všímám, že se pro zápletku jeví relevantní i přítomnost autorova literárního předka, jenž má roli hrdinova společníka.

Přestože na mě zápletka Smrtky působila trochu jako další obměna Nevěsty v černém Cornella Woolriche, nemohu jí upřít dobovou atraktivitu. V polovině padesátých let se vdova po židovském učiteli mstí na nacistických pohlavárech skrývajících se v různých koutech světa. Já na podobné příběhy prostě slyším a Ted Allbeury umí dát vyprávění správně dramatickou rovinu, aby dokázal vtáhnout do děje. Jenže mu to funguje jen do té doby, než člověk pochopí, že se asi nebude hrát na šokující zvraty. Přibližně po spáchání druhé vraždy je už člověku jasné, jakým směrem se bude další vývoj událostí ubírat a nezbývá než čekat, zdali autor přijde s nějakým překvapením. To se bohužel nestane. Na druhou stranu, charaktery ústředních protagonistů procházejí zajímavou proměnou, od fanatického hledání pomsty, přes polemiku nad údělem jedince ve válečné mašinerii až po naplnění fatálního skutku, který ve svém důsledku jen málokdy přinese zadostiučinění. Nic nového pod sluncem, ale řemeslně dobře zvládnuté.

Moderní parafráze na Deset malých černoušků, kdy si Shari Lapeña vypůjčila ústřední motiv vlka v rouše beránčím, který nepozorován rdousí jednu ovečku za druhou, čímž přímou úměrností zvyšuje paranoiu mezi přeživšími. Tohle všechno funguje autorce bezvadně, včetně vykreslení různorodých charakterů postav, které za maskou obyčejného měšťáka skrývají nejedno ošklivé tajemství.
Má to však i svoje mouchy. Od určitého momentu se protagonisté chovají nelogicky a zápletka je poháněna kupředu umělými zvraty. Chybí též snaha o originální vyústění, což je samozřejmě v kontrastu s předlohou neřešitelný problém. Příjezd policie se pak nese v duchu roztažené opony, kdy se všechny doposud komplikované souvislosti najednou zjednoduší a člověk moc nechápe, proč se kolem toho dosud dělal takový taneček. Pro filmové zpracování je to ideální materiál, perfektně se dají vypíchnout kradmé pohledy a podezřelé detaily, zatímco v literární podobě je člověk ocení až v okamžiku, kdy se začte do románu napodruhé.

Třetí Kurtzův výstřel a znovu trefa do černého, akce, napětí, špetka humoru, prostě jsem se opět při čtení královsky bavil. Není to žádná novinka, Joe Kurtz je v Krutém osudu po krk ve sr…, postřelí ho, má na krku šibeniční termín vyšetření mafiánské zakázky a čím víc kolem sebe kope, tak se propadá ve svém osobním septiku hlouběji. To by ale nebyl ten pravý buffalský čmuchal bez licence, aby všem nakonec nenakopal do pr…, nebo ne?

Všechno základní shrnuje thriller Ty, a třebaže se Skrytá těla tváří jako pokračování, jediné, co v tomhle ohledu lze brát vážně, je posledních pár stran. Jinak se většina románu soustředí na něco úplně jiného, přestože psychopatický hrdina zůstává. Ten si mě samozřejmě opětovně získal svou antiempatickou povahou, dějově je to však velké soužení. Začátek je ještě v pohodě, Joe se vydává do Los Angeles s jasným cílem, přičemž motiv, jak zloděj napálil vrahouna, má bezesporu něco do sebe. Jenže jakmile se Caroline Kepnesová ocitne uprostřed bulvárů města andělů, maličko ztrácí soudnost a motá se v bezdějovém kruhu. Korunu tomu nasazuje závěr, který absolutně ignoruje víc, jak tři čtvrtě příběhového vývoje. Jít o drahouška Dextera, neřeknu ani popel, protože ten mě vždycky dokáže rozesmát sarkastickými postřehy, ale Joe je „pouze“ psychotický macho, u něhož se bavíte akorát v případě, že na celé vyprávění koukáte s nadhledem. Jinak byste museli trnout nad každým slovem, činem, myšlenkou.

Šíleně uspěchaná okultní detektivka, která operuje s tolika postavami, že by se i ansámbl Národního divadla zastyděl. To ani nezmiňuji různé změny času a prostředí, jež pouze umocňují celkové zmatenou osnovu. Mít to o pár desítek archů víc, člověk by měl čas se přizpůsobit, ale při dvaapadesáti kapitolách na sto osmdesáti stranách moc prostoru na hrdinství zkrátka není. A je to škoda, protože Arnošt Vašíček se snaží sdělit mnohé, aniž by přitom působil dojmem šílenějšího dvojčete Ericha von Dänikena. Jen to neumí zakomponovat do uvěřitelné zápletky. Většina záhadologických zajímavostí má tak zástupnou roli omáčky, která u hlavního chodu být vůbec nemusela. Holt nadšení pro věc literární řemeslo nenahradí. Taky je, mimo jiné, legrační fakt, že přestože doktor Runa vystupuje v příběhu jako odborník na náboženské symboly, většinu vysvětlování mají na starosti vedlejší figury.
PS – Velice vtipná je analogie zkratky www coby nástroje ďáblova, označeného jeho číslem (viz hebrejská abeceda).

Mark Hardin má přezdívku Likvidátor a je známý ve státech jako mstitel, který na mrtvých protivnících nechává hrot indiánského šípu. Zneškodňuje teroristy, zabijáky a dokáže zadupat do prachu celé zločinecké organizace. V knížce 2× Likvidátor najdeme do češtiny přeložené dva z jeho celé řady příběhů (přes padesát), které vycházely v sedmdesátých a osmdesátých letech v angličtině, napsal je Chet Cunningham alias Lionel Derrick. Jde o klasickou literaturu do vlaku, kde jde v prvé řadě o akci a Cunningham si s akčními scénami opravdu dokázal pohrát. I detektivní, nebo spíše pátrací linie se odehrává ve stylu, někam vniknout, prostřílet se, zajistit informace, vymlátit je z někoho a zase beze stopy (nepočítám do toho mrtvá těla) zmizet. Oproti jiným šestákovým románům, které u nás na počátku devadesátých let houfně vycházely se Likvidátor může pyšnit slušným překladem a solidně vystavěnými příběhy. Rád se občas k téhle knížce vracím.

s Danou Stabenow máme docela zajímavý vztah. Před rokem jsem četl její první detektivku jménem Chladný den pro vraždu. Ta mi přišla celkem fajn, ale nic co by mě vytrhlo ze židle. Prostě žádný Gone, baby, gone, Dvanáctá oběť atd. prostě fajn čtivo, který bylo trochu jiný než zbytek detektivní produkce, ale nedonutilo mě v sérii s Kate Shugakovou pokračovat… až se rok s rokem sešel a do knihkupectví dorazil díl třetí Pod hladinou, jehož obálka mě nalákala ke čtení… inu ale můj problém je ten, že jak se jedná o série, tak to rád čtu popořadě… takže bylo prostě nutné sáhnout po dvojce, tedy Deváté oběti… a musím říct, že tohle mi teda fakt vyrazilo dech a bez problémů to v mým topu řadím právě vedle vedle Dvanáctý oběti, Gone, baby gone a taky Údolí mrtvých a dalších srdcových detektivek, protože tohle je fakt šleha. Možná je to tím, že autorka si tady obula ty pomyslný boty podruhý, už to nebyla prvotina a byla si víc jistá v kramflecích. A tady je to prostě vidět na každý stránce. Stabenow hned na začátku pořádně dupne na plyn v podobě obyčejný ranní rutiny hlavní hrdiny, která se střídá s rutinou chlapa, z kterýho se během krátký chvíle vyklube vrah, kterej sejme devět lidí. Že je to jasné jako facka říkáte si? Omyl. Celé to totiž padá se devátou obětí, kterou nejspíš zabil někdo jiný. A tak se rozjíždí vyšetřování, během kterýho Kate obchází lidi v rezervaci, vyslýchá je a při tom se brodí krásnou a nemilosrdnou aljašskou přírodou. A musím říct, že na týhle knížce je super úplně všechno. Hlavní hrdina je drsná policajtka (představoval jsem si celou dobu Emily Blunt), která v jednu chvíli seká dříví, krotí hárající fenu se sympaticky znějícím jménem Obluda… a v další chvíli zase hledá vraha. A to na co autoři dneska potřebují 500 stran, to Stabenow zvládne na prostoru 200. Jsou to vlastně takový drsnější Vraždy v Midsomeru akorát hozený do rezervace (milovníci Aaronových Skalpů si přijdou na svý) a z každý stránky je vidět, že autorka tohle prostředí fakt zná, protože atmosféra dýchá z každý stránky a všechno vidíte krásně před očima jako film. A vůbec nevadí, že vedlejší postavy jsou spíš načrtnutý, protože jejich motivy jsou lidský a pochopitelný. Takže jestli milujete detektivky, dobrodružný romány a Jacka Londona (a Danielse nebo kafe jako nápoj k četbě), jste tu na správný adrese. Tahle detektivka nezklame a já co nejdřív sáhnu po jejím pokračování.

Jsem zlý a ošklivý čtenář historických detektivek, protože Oldřichovi z Chlumu ani po druhé knize nedokážu přijít na chuť. Nikdo ale nemůže říct, že se nesnažím. Jenže tam, kde jsem jiným autorům ochoten odpustit trocha té fantazie v exotických kulisách (a co si budeme nalhávat, pro mě je exotika už sousední Slovensko), v případě severočeského prostředí vnímám kraj i dobu mnohem citlivěji. Takže když na mě pan Vondruška vyrukuje s křižáky a satanisty, jednoduše mu v rámci dané lokality nedokážu uvěřit ani slovo. Přičemž zcela opomíjím protivně bodré postavy, jež mají tendence se chovat a vyjadřovat, jako by byly na divadelním jevišti. Jít o scénář k pohádce, neřeknu ani slovo, akorát bych možná poukázal na nevhodnost lascivních vtípků o ženách, pro něž má autor evidentně slabost. Ale jako vážně míněný román u mě Zdislava a ztracená relikvie selhala. Ze tří navzájem se prolínajících příběhů zaujal jen ten nejjednodušší s penězoměnci a vše ostatní byla pouze romantická omáčka navíc.

S Jackem Irishem jsem se setkal poprvé před několika měsíci ve stejnojmenném seriálu s Guy Pearcem v hlavní roli, který byl skvělý, takže jsem si nemohl nechat ujít knižní předlohu, když vyšla v češtině. Bylo to dobré rozhodnutí, Peter Temple stvořil zajímavou postavu Jacka Irishe, svérázného advokáta (příležitostného truhláře, detektiva, dostihového spekulanta), který se začne vrtat do dvanáct let starého případu. Všude tam, kde se Irish obrátí se svými dotěrnými otázkami, se najednou objevují mrtvoly, jako houby po dešti. Když to shrnu, jsou Staré dluhy výborně vystavěný detektivní příběh plný napětí, se zajímavými postavami, které nešetří vtipnými dialogy a v ději je i špetka akce, která ho dokáže zpestřit.

Zamiloval jsem se. A to hned do autorky, hrdinky i knižní série. Což při faktu, že jde o tři věci v jedné, je vlastně docela fajn poměr.
Ale vážně, Dana Stabenowá opět válí. Namísto toho, aby využila úspěchu k navyšování počtu stran a tím přímo úměrnému mlácení prázdné slámy, třetí díl její detektivní série je zas o chlup kratší, než ten předchozí a snad ještě akčnější, než oba minulé. Ovšem nečekejte Stevena Seagala, který zachraňuje Aljašku od plamenů progresivního kapitalismu pomocí rychlých pěstí a otcovského pohledu. Kate Shugaková není žádným akčním rváčem, ale obyčejnou ženskou, která si však ví rady za každých okolností. Tentokrát se musí vypořádat s partou drsných rybářů co šífují v Beringově moři, což je právě tak jednoduché, jako tahat tygra za ocas. Jenže jiný způsob, jak poodhalit plentu tajemství, jež halí osud dvou zmizelých mladíků, zkrátka není. A přestože by se mohlo zdát, že thriller bez hromady mrtvých není thrillerem, román Pod hladinou vás hravě přesvědčí o opaku.

Žánrově trochu mimo můj vkus, ale kouzelné pro autorovu vynalézavou stylistiku. Gilbert Keith Chesterton zkomponoval absurdní příběh, který mě pobavil milou bezelstností a svěží nekorektností, a to i přesto, že jsem z něho párkrát vypadl a těžko znovu naskakoval. Je to hodně ztřeštěné a přiznám se, že některým momentům jsem ani zcela neporozuměl, ale jakmile se přizpůsobíte grotesknímu tempu, dá se to vydržet i bez zatnutých zubů. Hodně se tu disputuje o literatuře, náboženství, chaosu, životě, vesmíru a tak vůbec, pročež děj výrazně ustupuje do pozadí, aby ve chvílích čtenářovy nepozornosti vyrazil kupředu se silou splašené kobyly. Naneštěstí ne všechno je dotaženo do konce a některé myšlenkové obraty zůstanou viset ve vzduchoprázdnu, ačkoli přímo čekají na nějakou třebas jen drobnou vysvětlivku. Ovšem jazyková hravost bohatě vynahradila všechny nové vrásky a ukroucenou hlavu. Uznávám, že na tohle jsem asi pořád moc mladej, ale bojím se bojím, že ke stáří už se k tomu stejně nevrátím.

Moderní detektivka, však bez špetky napětí a zajímavého nápadu. Nevím, jestli Lara Dearmanová víc spoléhala na sympatické postavy, nebo atraktivní zločin, každopádně ani do jednoho nevložila nic, co by už člověk neznal odjinud. Přičemž ta fascinace skandinávskými kriminálkami tu je jen na škodu, protože všechno to profilování ústředních protagonistů se zase jednou ukazuje jako zbytečné – tedy pro zápletku, v rámci navýšeného počtu slov splňuje autorka zadání na jedničku.
Nemůžu ale říct, že by se to četlo špatně, pouze mi už všichni ti psychopati z venkova, co se skrývají za maskou bodrého souseda, kapánek zevšedněli. Přičemž nějaký ten popis úchylárny ve flashbacku na tom nic nedokázal změnit. Naštěstí se spisovatelka drží docela zkrátka, takže žádné brutální morbidity se nekonají. Paradoxně však o to spíš vyprávění sklouzává do osidel rozvláčného průměru. Kdo si ovšem libuje v krásách Normanských ostrovů, nemusel by být knihou vůbec zklamán, čistě pro tu stylovou, sychravou atmosféru.

Peter Cheyney je typ autora, kterého si buď zamilujete, nebo vás jeho literární tvorba zcela mine. Rozhodně platí, že jeho styl nikdo jen tak nezkopíruje, třebaže špatných napodobitelů najdete na trhu mnoho. Nemůžu přitom říct, že by jako autor zásadně vyčníval z davu a z fleku vám vyjmenuji pět jiných, kteří pro mě v žánru znamenají mnohem víc, přesto jeho jméno rád skloňuji ve spojení s energickou drsnou školou.
A právě tohle platí o detektivním románu Slečnám to nevadí. Začátek přímočarý, a jakmile se rozeběhne dějová linie, vývoj dalších událostí pozbyde na důležitosti. Hrdina se vlastně jen motá v kruhu květnatých metafor, ostrých úderů na bradu a buldočí odhodlanosti dotáhnout případ do konce. Což se nakonec podaří formou nápaditého řešení, které mě samotného překvapilo svou jednoduchostí. Úderný jazyk pak dotváří fantastickou dobovou atmosféru. Jen člověk nesmí být moc velká korektní citlivka, protože v roce 1937 měli i „ti dobří“ v některých společenských otázkách dost jasno.

„Tohle je fakt neuvěřitelnej podnik. Maj, na co si vzpomeneš. Nahoře se hraje vo bank, nad kterým by Federální banka plakala závistí, a ruleta je tady tak křivá, že když onehdá jeden hoch něco vyhrál, s krupiérem to málem seklo. Ten chlápek s tím fešáckým knírem támhle v rohu lifruje koks – to je ten, co utek newyorský protidrogový před dvěma lety a co neví vo drogách, by se v pohodě vešlo na poštovní známku.“
Román Škumpa jedovatá byl poprvé vydán v roce 1937, ovšem jestli čekáte nečitelnou vykopávku, jste na špatné adrese. Peter Cheyney doslova kouzlí se slovy a nad jeho přirovnáními nejde jinak, než se bavit. A přestože se zápletka zdá zpočátku poměrně zmatená, od druhé třetiny nabere jasný směr, přičemž překvapí i několika nečekanými zvraty. Jen se přiznám, že mi hrdina pro všechno to svoje chvástání začal brzy lézt krkem, podobně jako autorovo poučování, že to, jak to chodí v realitě, nemá s literaturou nic společného – přestože jeho vlastní vyprávění je čistě dobrodružná fabulace.

Peter Cheyney je typ autora, kterého si buď zamilujete, nebo vás jeho literární tvorba zcela mine. Rozhodně platí, že jeho styl nikdo jen tak nezkopíruje, třebaže špatných napodobitelů najdete na trhu mnoho. Nemůžu přitom říct, že by jako autor zásadně vyčníval z davu a z fleku vám vyjmenuji pět jiných, kteří pro mě v žánru znamenají mnohem víc, přesto jeho jméno rád skloňuji ve spojení s energickou drsnou školou.
A právě tohle platí o detektivním románu Slečnám to nevadí. Začátek přímočarý, a jakmile se rozeběhne dějová linie, vývoj dalších událostí pozbyde na důležitosti. Hrdina se vlastně jen motá v kruhu květnatých metafor, ostrých úderů na bradu a buldočí odhodlanosti dotáhnout případ do konce. Což se nakonec podaří formou nápaditého řešení, které mě samotného překvapilo svou jednoduchostí. Úderný jazyk pak dotváří fantastickou dobovou atmosféru. Jen člověk nesmí být moc velká korektní citlivka, protože v roce 1937 měli i „ti dobří“ v některých společenských otázkách dost jasno.

Malé americké město, osamělá policistka, místní burani, co si myslí že mají nejširší ramena a zvrácené tajemné spiknutí, to jsou známé ingredience Jacka Reachera. Bohužel jsem už tyhle přísady u knih s Jackem už párkrát viděl. Po delší odmlce jsem se vrátil k této sérii, ale to moje ranné nadšení z nezničitelného Reachera se asi vytratilo. Dějová linie s Patty a Shortym se jaksi nudně vlekla až do akčního finále, a naopak vyústění konfliktu mezi Jackem a místními burany k závěru tak nějak do prázdna vyšumělo. Jediné, co odsýpalo a nedrhlo bylo akční finále, tam Jack nezklamal, ale na dvacáté třetí pokračování se mi to zdá málo.

„Keď začne hrať organ, rozplače sa aj on. Hneď spozná klavír Jana Johanssona. Skladba z Utanmyry. Znie ako Švédsko.“
Bla bla bla, umění je na prd, bla bla bla, lidi jsou na prd, bla bla bla, svět je na prd, bla bla bla, život je na prd… No ty kráso, pánové Jerker Eriksson a Håkan Sundquist jsou tak přecitlivělí, že by se i Mácha zastyděl. Nebo za to možná mohla ta slovenčina, že na mě tenhle rádoby morbidní thriller zapůsobil tak melodramaticky. Ale k věci. Ústřední motiv románu je perfektní – magnetofonová páska, co koluje mezi lidmi, kteří po jejím poslechu páchají samovraždy, to má prostě náboj. Jenže jestli čekáte konstruktivní vyšetřování, nebo snad smysluplnou logiku, tak jste na špatné adrese. Tady se spíš zdlouhavě polemizuje, hluboce hloubá a zádumčivě hledí do dáli, což sem tam okoření nějaká ta nechutně vyrobená mrtvola nebo detailní pohled na lidské utrpení. Ano, v závěru se sice přijde s jakýmsi vysvětlením kdo a proč, ale že bych téhle psychokvašce věřil, to říct nemůžu.

Hra zabijáků je ukázkový škvár, který u nás vycházel po pádu železné opony a byl hlad po akčních příbězích okořeněných sexem. Je to příběh neohroženého seržanta americké armády, který zabrání obrovskému spiknutí. Jednoduchý (občas i slaboduchý) děj, krátké věty, strašný sloh, tohle je vážně brak. Sešitek jsem si nechal v knihovně z nostalgie a ze stejného důvodu dávám dvě hvězdičky, za víc nestojí, spíš méně…

Rachel Caine vsadila na silnou hrdinku po vzoru Sáry Connorové či Laurie Strodeové a v tomhle ohledu funguje thriller dokonale. Především pak v poslední třetině, kdy čtenář pro příval událostí pomalu přestává dýchat. Jenže – zatímco první dvě jmenované dámy mají pro své paranoidní chování patřičný důvod, u postavy Giny Royalové jsem uvěřitelnou legendu postrádal. Něco jiného by bylo, kdyby ji manžel léta týral, nebo by si alespoň jednou prošla jeho vražedným dováděním – ale tím jediným nebezpečím, se kterým kdy Gina bojovala, byli zamindrákovaní tro(t)llové, toužící po pomstě. Chladnokrevní zabijáci, co dokolečka ožívají, nebo vražední roboti cestující časem to zkrátka nejsou. Přesto vyprávění nemohu upřít drajv, který eskaluje v adrenalinovém finále. Uznávám, že tohle jedna z těch knih, kde ani tak nejde o propracované charaktery nebo reálný vývoj, jako spíš o způsob, jakým autorka děj graduje. A ve finále spokojenost, pokračováním určitě nepohrdnu, dostane-li se mi někdy do rukou.

Connelly je mistr krimi a detektivní literatury. Nepotřebuje šokovat brutální vraždou na místě činu, nemusí prokládat děj popisem akčních scén ani použít překombinovanou zápletku s nespočtem zvratů a přeci mě jako čtenáře připoutá ke knize od první po poslední stránku. S Harry Boschem jsem vždy v té nejlepší společnosti a dokazuje to i kniha Hořící pokoj, kde vyšetřuje dva staré případy s mladou policistkou Lucií Sotovou. Tenhle příběh byl dobře investovaný volný čas, dávám parádních sto procent.

Tak tu máme další duo ztroskotaných detektivů – on přišel za hrůzných okolností o ženu a dítě, přičemž aktuálně trpí přeludy; ona se zas samojediná stará o dvě dcery, z nichž jedna leží momentálně v nemocnici. Už na ty osobní dramata, co zasahují do vyšetřování, začínám být notně alergický. Navíc je celá ta psychologická anabáze jednoho i druhého pro potřeby zápletky zbytečná.
Naštěstí nemůžu říct, že by spisovatel Franck Thilliez vystavěl děj románu jen na těchto chatrných základech. Pro Syndrom E si naopak vybral velmi podmanivé téma a rovnou se přiznám, že motivu záhadného filmu, po kterém divák oslepne, jsem propadl od prvního okamžiku. Ostatně celé to pátrání po vzniku inkriminovaného snímku a historii podprahových manipulací pomocí pohyblivých obrázků je vykresleno parádně, včetně poznatků o davovém šílenství napříč moderními dějinami. Jen to závěrečné moralizování o škodlivosti počítačových her, a také vynucený potitulkový cliffhanger, mi řemeslně připadli naprosto samoúčelné.

Psychotriller, u něhož by si Alfred Hitchcock jistě s požitkem vychutnal svůj nedělní doutník. Dreda Say Mitchellová dovedně dávkuje schizofrenní napětí, staví před čtenáře jednu záhadu za druhou a průběžně jej nutí nad celou situací přemýšlet a kombinovat. V její neprospěch mluví pouze dvě věci – tu hru hraje příliš dlouho, takže od určitého momentu je nedůvěra všech zúčastněných (a zároveň jistota, že nikdo z nich neříká pravdu) spíš na škodu než k užitku, přičemž finální odhalení je právě tak nepravděpodobné, jak se člověk po celou dobu vyprávění podvědomě obává. Lépe řečeno, chybí důmyslněji zpracovaná psychologie postav, která by jejich chování dala nějakou logiku. Mně zkrátka nestačí o někom prohlásit, že je šílený, a proto zabíjí, když vše ostatní mluví v neprospěch jeho vražedného chování. Šokující odhalení je šokující pouze v případě, že je uvěřitelné. Přes to všechno nemůžu říct, že bych nedostal, co jsem čekal, a to na poměrně malém prostoru s přijatelně střídmým obsazením.

Taková obdoba Sebastiana Fitzeka, kdy se spíš než na uvěřitelnost děje hraje na nečekaná odhalení. V tomhle ohledu se Spouštěč čte podobně dobře, jako se konzumuje mléčná čokoláda, a nebýt šíleně teatrální stylistiky, asi bych neměl problém přidat i tu třetí hvězdu. Má to však svoje jenže – dvě třetiny románu hází Wulf Dorn pod nohy hrdince jeden klacek za druhým, aby se pak v té poslední třetině ukázala většina překážek jako naprosto zbytečná (přičemž některé jsem doteď ani nepochopil). Finální vyústění se pak nese v duchu toho nejtypičtějšího klišé, jaké si v moderním psychologickém thrilleru jen můžete představit. Od člověka, o němž medailonek říká, že nějakou dobu pracoval na psychiatrické klinice, jsem skutečně čekal trochu zajímavější koncepci šílenství. To jsem byl víc paf u historek z knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, než tady. A to přitom nemůžu zápletce upřít jistou atraktivitu pro schizofrenní atmosféru. Jen z toho tak nějak byla po celou dobu cítit umělotina.

„Jejich vztah byl vztahem dvou cynických roztoužených romantiků, kteří vymazali ze slovníku poezii a rýmovat dovedli akorát s věcnými fakty.“
Na to, jakým dojmem křehké dámy na mě Sára Saudková vždycky působila, má její románová hrdinka k nějaké princezničce hodně daleko. Je samozřejmě otázkou, nakolik by svérázná postava majora Milnerové mohla vůbec figurovat v kriminalistickém vyšetřování, protože její nátura alkoholem poháněného buldoka by asi narazila z procedurálních důvodů, ovšem takhle v knize to působí mile neotřele. Problém jsem měl pouze s tím, že autorka po stylistické stránce zbytečně moc tlačí na pilu, když se snaží o poetiku tam, kde jí není třeba a zároveň upozaďuje snahu o jakkoliv originální zápletku. Obsahově se tak Déšť příliš neliší od scénářů běžné produkce televizních seriálů, kde sympatičtí detektivové jdou po krku sadistickým vrahům. Děj ozvláštňují pouze chytlavé dialogy, pěkně od plic se navážející do malicherných problémů mileneckých či manželských svazků.

Tři dějové linie pátrání po brutálním vrahovi zvaném Sekerník, spousta postav, která se mi neustále pletla až jsem se musel vracet kousek zpět abych zjistil o koho se vlastně jedná, protože jsem tenhle téměř pětiset stránkový špalek nepřelouskal na jeden zátah. Na druhou stranu je tu úžasně vykreslená doba a prostředí New Orleans 1919. A byť i zde si mnou navzájem ruce organizovaný zločin a politika, bylo mi milejší následující volné pokračování série Blues mrtvého muže v Chicagu s Al Caponem. I tak u mě zasloužených 80 procent kvalitní četby.

Lars to opět rozjíždí na plné pecky, hláška stíhá hlášku, je radost otáčet další stránku a vychutnávat si příběh. Ke konci už ale bohužel pražskému soukromému očku začíná docházet dech, ubývá vtipných výroků, napětí se pomalu vytrácí jako vzduch z píchlé pneumatiky. Samotný závěr mi už pak jen připadá nemastný, neslaný jako by byl ušitý horkou jehlou a po zavření knihy zůstává i pár nezodpovězených otázek. Pořád je to ale slušný nadprůměr a určitě sáhnu po dalším pokračování které je na obzoru.

„Tak tady máš lekci ze života vyšších vrstev: Jejich děti si škrťte, jak je libo, ale v žádným případě jim nesahejte na koně.“
Kdyby se Joanne Rowlingová vykašlala na romantickou linii mezi Cormoranem a Robin, byl bych mnohem šťastnější. Nejde o to, že bych jim nepřál štěstí, ale ty tanečky, které kolem nich autorka dělá, jsou dějově asi tak zajímavé, jako zvraty v latinskoamerické telenovele. Trpí kvůli tomu detektivní linie vyprávění, jež postupně ztrácí a zas nabývá na důležitosti, čistě podle toho, jak zrovna vyžaduje scénář. Přitom konstrukce zločinu není marná, jen se na těch sedmi stech stránkách zbytečně šmodrchá a v důsledku působí skoro až nuceně. Navíc není ani moc jasné, jak jsme se z bodu A (začátek) dostali až k bodu B (konec).
Říkám to nerad, ale Harry Potter šel spisovatelce o dost lépe. Tam dokázala zaujmout originálními nápady i perfektně rozehranými vztahy. Zato pod pseudonymem Robert Galbraith nabízí, z mého pohledu, jen šedivý průměr. Třebaže perfektně napsaný.

Vyloženě zákusek pro fanoušky manga série, především pro ty, co si oblíbili postavu nejgeniálnějšího detektiva všech dob, tajemného L. Scénář zápletky přitom evokuje stavbu thrillerů Jefferyho Deavera, kdy bizarní místo činu slouží pouze k tomu, aby bylo odhaleno hned další v pořadí. Jenom v jedné věci spisovatel Nisio Isin změnil zaběhnutý modus operandi – hrdiny nechává nastoupit až v poslední čtvrtině probíhajícího zločinu. Což v praxi znamená, že tři mrtví jsou už na světě a zbývá zachránit život poslední možné oběti. Trochu tím trpí spád vyprávění, protože k nějaké skutečné akci dojde až v úplném závěru, předchozích dvě stě stran zabírá zdlouhavá analýza již dokonaných vražd a pátrání po dílčích souvislostech.
Pravdu říct, asi bych si to celé víc užil v komiksovém provedení. Takhle v próze je vyprávění hrozně suché a fantaskní motiv byl přidán jen pro zachování kontinuity. Zas je ale fajn, že se kniha dá číst bez potřeby znát celou tu anabázi kolem Smrtonošů a jejich Zápisníků.

Na můj vkus trochu ufňukaný thriller, kde spíš než akce hraje prim ublížená mysl nespravedlivě odsouzeného. A přestože jsem měl pro hrdinovo rozhořčení pochopení, bylo mi zatěžko postupně zjišťovat, jak velký nekňuba to vlastně je. Rozhodování impulsivní, plány nulové a nervy permanentně na pochodu. Neví si rady s pohřbem matky, ani se svým absurdním nápadem na obohacení, přičemž číst jeho panické myšlenkové pochody při každém zazvonění iPhonu šlo snášet jen po určitou dobu. Ještě bych bral, kdyby zápletka měla nějaký směr a mířila k němu, ale většinu děje tvoří jen hořekování, tesknění a chlastání, kombinované slíděním v osobnostním profilu inkriminovaného padoucha. Musím však uznat, že Ilja Gorjunov působí velmi realisticky, perfektně charakterizuje bezradnost propuštěných trestanců navrátivších se do společnosti. Problém je, že jej autor, Dmitry Glukhovsky, staví do pozice jakéhosi morálního mstitele a v tu chvíli si člověk říká – ty kráso, i já bych na jeho místě jednal rozumněji.

Nebezpečná rychlost pro nové tisíciletí. Jednoduchý námět a přitom spousta napínavé zábavy kolem. S čím jsem ale měl trochu problém, byly kulisy. Aby John Marrs mohl svůj thriller přivést k životu, nechává ministerskou administrativou budoucnosti projít taková rozhodnutí, která jsem mu nedokázal uvěřit. Ono když člověk vidí, jaký cirkus se děje kolem kdejaké novinky, tak svět autonomních vozidel s „nenapadnutelným“ operačním systémem zní jako hodně velká utopie. Ale dobrý, fantazii se meze nekladou a věnujme se raději příběhu. Ten nabírá grády od samého počátku a v podstatě nenechá čtenáře vydechnout do samého konce. Jeden nečekaný zvrat střídá druhý, přičemž do poslední stránky není vůbec jasné, s jakým překvapením autor ještě přijde. Od určitého okamžiku však začne být krapet předvídatelný, takže ta vyložená esa v závěru mi už přišla jen jako nemístná parádička. Co mě ale rozhodně zaujalo, byly postřehy internetového experta Cadmana o jednání a uvažování lidí na sociálních sítích.

Jak mám sérii s komisařem Erlendurem rád, tak mě Válečná tajemství Reykjavíku zklamala svou nevýrazností. Přitom prostředím i tématikou jsou mnohem atraktivnější, než všední současnost, s jakou se potýká výše zmíněný detektiv. Jako by Arnaldur Indriðason neměl potřebu zkoušet něco nového a pracuje se zaběhnutými postupy, na které je u něj člověk zvyklý, jen zasazenými do období 2. světové války. To mu samozřejmě dává mnoho nových možností jak odhalit jádro lidské bestiality, jenže v rámci historie si už o osmdesát let vzdálené minulosti nedělám iluze, takže mě všechny ty hrůzy mimoděk nechávají chladným. Navíc v románu Stínový vrah nefungují příliš postavy. Víc osobnosti totiž projevují spíš vedlejší figury, než ty hlavní, za které by si člověk mohl dosadit kteréhokoliv kriminalistu z tuzemského televizního seriálu. Zároveň však nemůžu říct, že by šlo o špatnou detektivku, snad kromě zamotaného vyústění se vše pohybuje v mezích standardu. Ovšem od autora jsem zvyklý na lepší řemeslo.

Mám rád jednoduché zápletky, takže premisa, že bývalý armádní operativec v důchodu nakopává zadky mladým bezcharakterním zabijákům, se zdála být ideální volbou pro příjemně strávený večer. Jenže tentokrát ani jméno Thomase Perryho nenaplnilo potenciál dobré zábavy. Ta totiž trvala přibližně do strany čtyřicet, pak nastoupila nuda a já se jen samospádem dokodrcal k finálnímu střetu o dvě stě osmdesát stran později. Říkám dokodrcal, protože vzrušení Starej chlap moc nepřináší, čistě kvůli tomu, že hrdinovi všechno hladce prochází. Jistě, chtějí jej zavraždit na sedmero způsobů, ale jakoby to nějak nehrálo roli a gangsteři jen přicházejí a odcházejí, jak se zrovna autorovi hodí, přičemž šedesátník Dan Chase ze všeho vyvázne se zdravou kůži a k tomu ještě dokáže být čestný, zamilovaný a uvědomělý. Napětí jsem se tak prakticky nedočkal, zato životních mouder víc, než je na můj vkus zdrávo. No nic, asi si budu muset ještě pár desítek let počkat, než to celé začnu vnímat těma správnýma očima.

Není to úplně nejakčnější čtení, ale jakmile si člověk zvykne na pomalé tempo vyprávění, dostane slušnou porci inteligentního thrilleru. Tentokrát se manželé Carolyn a Jim Houganovi (alias John Case) zaměřili na špinavé vládní triky, jak levně (a legálně) přijít k vynalezeným technologiím, které by jim mohly jít k duhu. Zevrubně si také projdeme nesnadnou životní pouť Nikoly Tesly, zavítáme do asijského drogového překladiště, zalistujeme si pravidly finančních machinací britských bank, užijeme si hutnou atmosféru afrických diamantových dolů a nakonec zhlédneme pár skutečně nepěkných a zlých věcí, jaké lze napáchat pomocí střídavého proudu. Malý elektrikář dětem do ruky už nikdy víc!
Zápletka jako taková dobrá, snad jen, že začíná zeširoka a hrdina je paradoxně oproti padouchovi nevýrazný. Finální dohra pak maličko pokulhává, protože se autoři bezděčně chytí do vlastní pasti a tak nemohou jinak, než sáhnout po kýči, nebo naopak zničit všechno. No a zkuste hádat, která z variant zvítězí.

„Vše se dá dnes dohledat na internetu – pravda jde zjistit prakticky online.“
V tomhle ohledu nemůžu říct, že bych s Janem Tománkem souhlasil, protože ač se dá na netu skutečně dohledat spousta věcí, pravdu to z nich rozhodně nedělá. Velmi podobně pak vnímám jeho konspirační thriller. Až příliš mi to totiž zavání propagandou, snažící se očernit kohokoliv, jen aby viník byl na světě a mohlo se na něj ukázat. Přičemž do bohatých a mocných se přeci kope tak dobře…
Na obranu autora musím říct, že v závěru vyprávění překvapivě obrátí, což je bezesporu plus. Problém ovšem je, že jak narazíte s konspiracemi, skončí u vás kniha i jako detektivka. Napínavých situací je tu dost a jsou dobře napsané, jenže kompozičně nemají logiku a neumělá autenticita evropských kulis tomu už vůbec nepřidává. Nemluvě o zbytečnosti protagonistů a všech jejich osobních problémů, protože ve finále je každý jeden z nich pro dějovou osu postradatelný – ta by se totiž odvíjela stejně, ať už by se do ní zapojili, či ne.

„Chce to trpělivost a nedat se. Bude to dlouhý, pomalý boj.“
Pozvolna gradující psycho a to jak část odehrávající se ve věznici, tak i ta popisující návrat do civilního života. Snad jen, že na můj vkus Patricia Highsmithová zbytečně vyostřuje vztahy, ovšem tady je třeba brát na zřetel dobu vzniku, protože o pár desítek let dříve ještě pořád společenské postavení stálo pouze na vaší dobré pověsti. Stran zápletky každopádně spokojenost, přestože si myslím, že by si děj zasloužil trochu víc komplikací a některé scény nemusely být tak průhledně tragické – ale to je můj osobní problém, protože nemám rád, když sleduji, jak na sebe hrdina plete bič a já s tím coby pozorovatel nemohu nic dělat.
Legrační ale je, že když si román zpětně zrekapitulujete, zjistíte, že se toho v něm zas až tak moc neodehraje. Dvě stě stran a jedna vražda, přičemž zbytek tvoří jen spousta omáčky. Ovšem napsané je to natolik sugestivně, že jsem se nenudil ani vteřinku a Philu Carterovi držel palce až do samého konce.

Románu by víc slušel název Paměti stárnoucího chlíváka, co by si rád vrznul. Ne proto, že by šlo o literární porno pro starší a pokročilé, ale že Thomas Rydahl udržuje vyprávění v rovině uvolněného undergroundu, kde je povolené naprosto cokoli – i to, co slyšet nechcete. Ovšem nic proti tomu, každému podle jeho chuti, jen kdyby všechny ty samoúčelné vulgarismy měly s detektivní linií něco společného.
Pak je tu celková kompozice – pět set stran zdlouhavého bloumání odnikud nikam, s hrdinou, který sice neví přesně, co se stalo a komu, ale je přesvědčen, že něco určitě ano, a on jediný že to může odhalit, třebaže už dávno netuší, kam se točí svět. Kdyby příběh zůstal v rovině příhod starého taxikáře, bylo by to možná i fajn, při těchto scénách mi přišlo, že je autor ve své kůži a má co říct. Jakmile se však pokouší o „vyšetřování“, skřípe to ve všech ohledech. A třebaže nevymýšlí těžkopádné bizarnosti a pohybuje se v mezích uvěřitelného scénáře, výsledkem je pouze uměle protahovaná nuda.

„Tohle je fakt neuvěřitelnej podnik. Maj, na co si vzpomeneš. Nahoře se hraje vo bank, nad kterým by Federální banka plakala závistí, a ruleta je tady tak křivá, že když onehdá jeden hoch něco vyhrál, s krupiérem to málem seklo. Ten chlápek s tím fešáckým knírem támhle v rohu lifruje koks – to je ten, co utek newyorský protidrogový před dvěma lety a co neví vo drogách, by se v pohodě vešlo na poštovní známku.“
Román Škumpa jedovatá byl poprvé vydán v roce 1937, ovšem jestli čekáte nečitelnou vykopávku, jste na špatné adrese. Peter Cheyney doslova kouzlí se slovy a nad jeho přirovnáními nejde jinak, než se bavit. A přestože se zápletka zdá zpočátku poměrně zmatená, od druhé třetiny nabere jasný směr, přičemž překvapí i několika nečekanými zvraty. Jen se přiznám, že mi hrdina pro všechno to svoje chvástání začal brzy lézt krkem, podobně jako autorovo poučování, že to, jak to chodí v realitě, nemá s literaturou nic společného – přestože jeho vlastní vyprávění je čistě dobrodružná fabulace.

Americké psycho psané v duchu seriálu Sex ve městě, bohužel okleštěné o nadsázku a umělecký přesah. Tam kde se B. E. Ellis snažil poukázat na nešvary moderní společnosti, L. S. Hilton jen využívá atraktivních kulis bohaté smetánky k erotickým dobrodružstvím jedné zlatokopky, to vše ochucené o thrillerovou linii. Pořád bych v tom ale dokázal vidět potenciál, kdyby krásná Judith nebyla tak zatraceně amorální a nepřesvědčivá. Na jednu stranu se snaží čtenáře přesvědčit, jak by ráda prorazila ve světě umění poctivou cestou, na stranu druhou bez uzardění přizná, že ze sebe klidně udělá kurtizánu (či vražedkyni) jen když ji to dostane mezi horních deset tisíc. A přestože se v nás autorka snaží vzbudit dojem, že hrdinka je taková normální slušná holka, s obyčejnou lidskou morálkou ta postava nemá společného lautr nic. Nebo jsem jednoduše příliš naivní na to, aby se smířil s faktem, že hezký holky jsou akorát vypočítavé bestie a že je to tak v pořádku, protože je to známka jejich nezávislosti.

Není to až tak jeden z typických Francisových románů. Děj se odehrává spíše mimo dostihové prostředí, s kterým je spojen spíše okrajově. Kniha ale obsahuje vše, co dělá Francise jedním z velkých detektivních autorů. Kniha se skvěle čte a s hlavním hrdinou příběhu bez dechu prožijeme všechny jeho peripetie.

Jako bych se vrátil o třicet let nazpátek a znovu prožíval úžas nad díly Julese Vernea, H. G. Wellse či A. C. Doylea. Nerad bych ubíral současným českým autorům na kvalitách, ale to, co Leonard Medek předvádí prostřednictví Taranitového triptychu, nemá v našem tuzemském rybníčku jednoduše obdoby. V průběhu tří novel hravě mění styl vyprávění, jazykové prostředky i výstavbu zápletky. Spojujícími prvky jsou pak dobrodružství s dokonale promazanými kolečky, alternativní historie okořeněná atraktivním steampunkem a postava Herberta Smithe-Powella, tajného agenta ve službách Jeho Veličenstva. Ten však vystupuje nejčastěji jako vedlejší postava jednotlivých příběhů, osoba, který tím či oním způsobem vypravěče zatáhne do strhujícího víru událostí. Každá z novel má přitom zcela osobitý charakter, ať už mluvíme o propracovaných kulisách nebo literárním subžánru. Když k tomu připočtu perfektní technické zpracování a množství ilustrací tří různých tvůrců, nemohu jinak, než ohodnotit plným počtem.