PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Soukromé očko Elvis Cole při pátrání po zmizelé osobě rozmotává detektivní příběh zašmodrchaný dohromady s výbušninami, obchodem se zbraněmi, terorismem a opět se mu daří nemilosrdně mě vtáhnout svým vyprávěním do děje. V zápletce se objeví i policejní specialista z K9 Scott James a jeho fena Maggie, u kterých umí Robert Crais výborně vykreslit jejich vzájemný vztah.

Strhující thriller z předválečného období, soustředící se hlavně na hutnou atmosféru tísně, která v Německu roku 1936 panovala. Román ani tak netěží z akčního vývoje, ale z rozprav obyčejných lidí, kteří skálopevně věří, že stát s národními socialisty v čele nemůže špatně dopadnout, přestože historie nakonec dokázala pravý opak.
Ale abych nelakoval, i zápletka poměrně dobře šlape, ačkoli v klasicky Deaverovských tóninách. Což v praxi znamená, že zákonitě nic nemůže být tak, jak to celou dobu vypadá. Vyprávění přitom na místo zabijáka Paula Schumanna jednoznačně táhne inspektor Willi Kohl, představitel staré detektivní školy, jež se při své práci najednou musí potýkat s bezhlavým nacistickým terorem. A scéna, kdy synovi vysvětluje, že členství v Hitlerjugend není úplně nejlepší volba pro budoucnost, patří k nejsilnějším momentům knihy. Snad jediné co zamrzí je, že pro všechen ten spád příběh zbytečně nabobtnal nepodstatnými odbočkami, přičemž zásadního se toho v důsledku tolik nestane.

Začátek románu je snad jediný klad, který jsem mu ochoten přiznat – má drive. Pak už bohužel následuje psychologická sonda do hlav různých obyvatel městečka Furth am See, kde je detektivní zápletka degradována na inovativní zpracování Čekání na Godota. Toho v tomto případě zastupuje malá holčička, která přestala mluvit a právě očekávání jejího svědectví je to, oč tu běží. Než však přijde vrchol rakouského galapředstavení, je nutno obhlédnout všechny místní blázny vydávající se za obyčejné lidi a užít si jejich neobyčejných neřesti. Ne že by to pro vývoj událostí hrálo roli. A i když se do maloměšťáckého panoptika míchá trocha toho vyšetřování (rozděleného hned do dvou dějových linií), je to jen proto, aby mohl Paulus Hochgatterer čtenáře co nejdéle tahat za nos, než po dvou stech stranách vytáhne padoucha z klobouku kouzelníka Pokustóna.
Po stylistické stránce však není co vytknout, jen mi celek přišel víc jako literární experiment, než plnohodnotná kriminálka. A na to já moc nejsem.

Začínat číst sérii od šestého dílu není vyloženě ideální, čtenáři pak unikají různé souvislosti, detaily a navíc zakopne o spoilery týkající se předchozích knih. Budiž mi to do budoucna ponaučením, abych svým četbychtivým příbuzným vybírala dárky lépe informovaná. Navzdory těmto nepříznivým okolnostem jsem si „Řekni lituji“ skvěle užila.
Hlavní postavou je psycholog Joe O´Loughlin, který je přizván k výslechu podezřelého z dvojnásobné vraždy. Jeho linie vyprávění se drží poměrně strohé, překvapivě odtažité ich formy v přítomném čase. Krátké věty, popisy pouze nejnutnější, kupodivu málo duševních pochodů. Vyšetřování vede k dalšímu, neméně brutálnímu zločinu. Tím pravým kořením románu pak je deník unesené dívky, dodávající knize patřičnou dávku emocí a napětí. Jak se postupně odhalovalo pozadí případu, měla jsem čím dál větší problémy odtrhnout se od příběhu plného lidských dramat a špíny v různých podobách.
Pominu-li vlastní chybu, tedy neznalost předchozích dílů (přičemž čtvrtý a pátý snad v češtině ještě ani nevyšly?!), mrzel mě akorát slabší finiš a několik dějových nití, co skončily ustřihnuty jaksi do ztracena. Čtenář se zkrátka nedozví, jestli každý ze zdejších mrzkých charakterů zaplatí za své hříchy.
Prdnu sem spokojených až nadšených 85% a jdu shánět první tři části série.

Příliš jsem si od titulu nesliboval, protože co se stran autorů týče, jde převážně o neznámá jména. A Lee Child jako editor působí spíš dojmem sázky na popularitu, než redakční kvalitu. Jenže spisovatelé jako Dennis Lehane či Michael Connelly mě zaháčkují v jakémkoli případě, takže koupě byla od začátku jasná.
Ovšem jak jsem byl zpočátku skeptický, tak to nakonec dopadlo překvapivě slušně. Jasně, takřka dva tucty povídek zákonitě přináší různorodou kvalitu, ale v rámci prvních výstřelů jde pořád o nadprůměr. Favoriti samozřejmě nezklamali a mezi nepoznanými jmény se našlo pár těch, kteří skutečně zaujali buď pro jazykovou stylistiku, nebo pro nápadité zpracování. Slabším kouskům se výběr sice nevyhne, ale pořád je jich míň, než těch lepších. To navíc podtrhuje krátký rozsah, kdy prakticky žádná povídka nepřesáhne počet dvaceti stran a přitom funguje zcela akurátně. Paradoxně jedinou nevýhodou je tematické zaměření celé antologie, díky čemuž se většina textů stává rychle odhadnutelnými.

Peter T. Deutermann nedělá s ničím cavyky a příběh rozjede hned zkraje, přičemž hodně oceňuji atraktivně jednoduchou zápletku. Jenže… Jak pěkně vše autor zkomplikuje, zároveň dokáže unudit i mrtvolu, alespoň v mém případě. Jeho zvláštností přitom je podivný způsob gradace. Události buď extremně urychluje (únos), nebo je naopak dopodrobna rozepisuje (osvobození). Díky tomu motiv, hrající do karet adrenalinovému napětí, sklouzává k okatému oddalování nevyhnutelného. A tak příběh, který by si bohatě vystačil s dvěma sty stranami, je roztažen na dvojnásobný rozsah a to jen proto, aby bylo co detailně popisovat. Navíc jak vyprávění prochází dvěma stupni vývoje – pomoc ztracené dívce a pronásledování atentátníka -, když dojde na druhou fázi, první se ukáže jako zbytečná omáčka, která klidně mohla fungovat v podobě samostatného thrilleru. Dlužno podotknout, že vynikajícího thrilleru, protože celá sekundární část intrik uvnitř řad FBI působí klišovitě a v podstatě vynuceně. Tak třeba jindy.

Hra se lvem má neskutečně dobrý začátek, stejnou měrou dramatický jako strhující. Jenže Nelson DeMille má jednu obrovskou neřest a tou je, že se ukrutně rád poslouchá. Čtení tak připomíná jízdu na horské dráze, kdy dlouhý čas stoupáte, aby následně došlo ke zběsilému sešupu, který vám vytáhne krevní tlak na 230/120 mm Hg. Pak znovu, znovu a znovu, až do úplného konce. Vyprávění by tak klidně mohlo být poloviční a z jeho podstaty by přitom nic nevymizelo, přičemž by naopak lépe fungovalo celkové rozvržení akce. Na druhou stranu, někdo to rád pomalu, dlouze a přerušovaně.
Naštěstí všechna ta vata je vyplněna typickým Coreyovským humorem, který ovšem není nic pro liberální socialisty. Hrdina má ve všem jasno, Islámabád by bylo nejlepší vybombardovat, teroristy postřílet a levičáky vystěhovat. Tenhle radikalismus chvílemi leze trochu na nervy, protože je hozený až moc do macho roviny, ale díky dávce bezprostřední nadsázky a občasné sebereflexe, se to dá vcelku skousnout. A zasmát se tomu.

Vrávoravý opilecký rozjezd od první mrtvoly k pozvolné, ale strhující jízdě v pátrání po sériovém vrahovi a končící šíleným finále na plný plyn, které nedovolí vydechnout, natož odložit knížku.

Než aby Paul Tremblay experimentoval s možnostmi žánru, vsadil na klasiku. Lépe řečeno několik klasik. V pohnutém osudu rodiny Barretových tak kombinuje motiv strašidelného domu, náboženského fanatismu, neposkvrněnosti dětství, zvrácenosti posednutí a současného trendu televizního voyeurství. Jeden by řekl, že z těchto ingrediencí nemůže vzniknout špatná kniha.
Taky nevznikla. Jen je jednoduše odbytá, přičemž nevyužitý potenciál vysloveně zamrzí. Ani ne kvůli inovativnímu pojetí textu, ve kterém se samoúčelně kombinují blogové zápisky s tradičním vyprávěním. Hlavní problém je, že všechna ta děsuplná klišé odkazující na slavná díla filmového hororu jsou nakonec jen tím, čím byla od začátku – profláknutými klišé bez špetky invence.
Ke spisovatelově cti je třeba podotknout, že stylistiku i imaginaci má v malíku. Kdyby se místo tvůrčího hraní si se slohem víc věnoval nabízeným možnostem, měl by čtenářovo srdce v hrsti a mohl by jej svírat do aleluja. A ještě by mu za to dotyčný děkoval.

Zábavné a nekomplikované čtení, bohužel v některých momentech až moc připomínající standardní harlequinku. Což ne že by bylo špatně, jen se díky komediální stylizaci autorka nedrží příliš reality. Chvílemi je pak dost markantní, že má člověk v rukou literární konstrukt pro pobavení a nic víc. Nancy Martinová ovšem umí chodit v komických dialozích a pěkně spřádat vtipné situační etudy. Naneštěstí pouze humorem celý příběh utáhnout nedokáže. Na to se hrdinka potýká s na můj vkus nezajímavými problémy bohatých a zároveň je plná paradoxů zdánlivě zchudlé počestné dívky. Nemá na zaplacení dluhů po rodičích (s kterými jinak vychází poměrně slušně – v rámci závazku, jež jí zanechali), přičemž lpí na zdravé výživě a trendu cvičení tolik, že čtenář rychle ztrácí iluzi osoby ve skutečné finanční tísni. Romantická linie však kupodivu není rušivá a detektivní pátrání složené ze sbírání společenských drbů má i něco do sebe. Tedy v případě, že máte chuť místo bulvárního tisku šáhnout po knize.

Děj knihy se odehrává ve čtvrti ovládané a terorizované gangy mladistvých. Místní obyvatelé toho mají plné zuby a po zastřelení mladé 14 – ti leté matky s jejím 3 měsíčním dítětem se rozhodnou jednat. Kupodivu si nenajmou Spensera, ale jeho přítele Hawka (tady asi fungoval rasismus, ale pro změnu černošský). A ten se obrátí na Spensera, aby mu pomohl vyčistit čtvrť od gangů, což ve 2 lidech vypadá dost neskutečně. Oba provokují místní gang a hlavně jejich šéfa, aby udělali něco nepředloženého a tak trochu jako vedlejšák řeší vraždu. Autor mohl trochu blíže popsat gangy, případně se více věnovat hlavním záporným postavám, takto už za chvíli po přečtení nevím, o koho šlo. Což u mladého šéfa gangu Majora je docela škoda. Tato kniha je o něco slabší než „Bledí králové“, ale stále jde o velmi kvalitní kriminální román.

Detektiv Spenser řeší vraždu mladého ctižádostivého reportéra, který odjel do jednoho malého městečka, které je nechvalně známé jako velké distribuční středisko kokainu. Případ řeší trochu zvláštním způsobem, se svým pátráním se vůbec neskrývá, snaží se vyprovokovat nějakou reakci, což se mu ve městě plném Kolumbijců a obchodníků drog zcela jistě podaří. Jen mám trochu pochyby, že by s ním Kolumbijci jednali tak „férově“, spíš bych to viděl na nějakou střelbu ze zálohy. Docela kvalitní kniha, děj rychle odsýpá, než se čtenář naděje, je konec.

Bezejmenný detektiv Continentalu přijíždí do města Personville, kterému řada lidí říká Poisonville (česky něco jako Travičov). Jak brzy zjistí, přezdívka má své plné opodstatnění. Hlavním místním odvětvím byly doly, kde v 20. – tých letech vypukla velká stávka. Na potlačení stávky si majitel najmul gangstery, kterým se povedlo stávku potlačit. Stávka skončila, ale gangsteři zůstali a ovládli celé město. Hned po příjezdu detektiva dojde k první vraždě, kdy je zavražděn objednavatel jeho služeb, syn místního továrníka a zároveň šéfredaktor místních novin. Detektiv se ani nestačil dozvědět, proč si ho chtěl objednat. ale rozhodne se vypátrat jeho vraha a zároveň vyčistit město od gangsterů, k čemuž používá někdy až dost nevybíravých metod. Jak přibývají přečtené stránky, přibývá i mrtvol a tempo se stále zrychluje. Vynikající román drsné školy, čte se jedním dechem.

Ze strany nakladatele chytrý krok, jak po letech naskočit do rozjeté série, protože i když jde o osmý díl v řadě, autor se v ději vrací mezi druhou a třetí knihu původní Temné trilogie.
Jak jsem však byl zpočátku nadšen návratem oblíbené figury, nějak jsem o něj v průběhu čtení přišel. Philip Kerr se sice opět pohybuje v atraktivních kulisách nacistické Říše, ale příliš toho nevyužívá. A to, co v prvních dílech pečlivě budoval – tedy hutnou atmosféru strachu, jež nedávala prostor na hrdinství – zde rychle bere za své, když se Bernard Gunther sarkasticky montuje do jednoho pohlavára za druhým, Reinharda Heydricha nevyjímaje. Samotná zápletka se pak ze zpětného pohledu ukazuje jako zbytečně překombinovaná, přičemž její půlení na špionážní a detektivní linii nemá jiného významu, než se před čtenářem ukázat jako grant. Navíc se z Bernieho stal přes noc nejlepší berlínský detektiv, což moc nefunguje, vzhledem k tomu, že je to prostě jen drzej floutek s pohnutou minulostí. Tak snad příště.

Na knihu už jsem se těšil tak dlouho, že jsem neodolal a zakoupil ebook. První zklamání, je to neohrabané wooky, naštěstí nahradila radost z obsahu románu. Mistr Hugh přijíždí po několika měsících do Oxfordu, aby navštívil svého přítele Johna Wyclifa a ucházel se o lásku krásné Kate. Jaké je jeho překvapení, když Kate má mezitím nápadníka jiného – bohatého a s vysokým společenským postavením. Musí vynaložit nemalé úsilí, aby Kate získal zpět, ale naštěstí má podporu svého pána lorda Gilberta i Kateina otce.

Detektivní linie je tentokrát relativně prostá – někdo ukradl Mistru Johnovi všechny knihy a lord Gilbert Hughovi nařídí, aby Wyclifovi pomohl vypátrat zloděje. Jenže Hughovy možnosti jsou omezené, detektivní pátrání té doby je založené na vyptávání, hledání a především nekonečných pochůzkách. K nalezení svého zloděje musí využít především dedukci a pomoci lordova sluhy Arthura a své nastávající Kate.

Román se opět četl velmi dobře, profesor Starr používá srozumitelný jazyk a ve středověké Anglii se orientuje se stejným přehledem, jako jeho předchůdkyně Ellis Petersová. Už aby Knižní klub vydal brzy další díl této zajímavé série.

Lincoln Child je profesionální vypravěč, který ví přesně, jak zkomponovat román od první do poslední stránky. A to tak, aby čtenáře po celou dobu udržel v napětí a zároveň mu pomocí různých faktických poznámek podal drobné informační zajímavosti, jež dělají celý příběh více reálným. Jeho Seznamka smrti je tedy další z mnoha akčních thrillerů nijak nevybočující ze zaběhnutého standardu, jež potěší především čtivostí a taky dobře odvedeným řemeslem. Víc si u oddechového titulu snad ani přát nejde.
Vadou na kráse je bohužel dosti prostinké vyústění zápletky, na které kápnete v okamžiku, kdy se začne mluvit o umělé inteligenci. To, že hlavním postavám to trvá o něco déle (cca dvě stě stran), je pochopitelné, jsou za to přece placené. Ale že se autor snaží čtenáře tímto způsobem utahat na vařenou nudli, navíc xkrát převařenou, už chápu méně. Ovšem pro někoho je obehraný motiv dobrý motiv. Nebo jsem možná až příliš paranoidní já a automaticky hledám vraha na starých osvědčených místech.

Přestože mnohem slavnější Kmotr z roku 1969 je dílem bezesporu propracovanějším, nějak jsem si k tomuhle italskému dramatu vypěstoval vztah daleko vstřícnější, než k jeho staršímu bratru. Je to hodně rozmáchlé vyprávění a v některých odbočovacích liniích zcela ztrácející tempo. Ale já si jej zamiloval právě pro všechny ty nepodstatné detaily, jako jsou produkční triky filmového průmyslu, právní úskalí literárního řemesla nebo tajnosti kolem konceptu výdělečnosti hazardu. A jak ze široka přistupuje Mario Puzo k příběhu, podobně nakládá i s postavami, jichž představí neskutečnou řádku. Každá jedna má však v ději svou roli, byť třebas jen epizodní a ve formě zdánlivě nepodstatného skutku. Brutální finále pak patří k tomu nejlepšímu na poli mafiánské literatury a právě díky atmosféře obyčejného společenského románu všechno to nečekané násilí tak chytne za srdce.
Vlastně knize zazlívám jen jediné a to je historické zasazení, protože punc devadesátých let se mi k tomu nehodil ani v nejmenším.

docela jsem se toho bál, protože Bone Tomahawk mě nebral. Ale obavy nebyly opravdu na místě. Zahler od první stránky přepne do brutálního tempa a nesleví z něj do poslední stránky – byť by si knížka zasloužila o něco kratší rozsah. Špinavý kšefty jsou návykové a nedokážete přestat číst (což se mi stalo naposledy u Sucha) a Zahler se mazlí s každou větou. S brutalitou se nešetří, stejně jako s mrazivou atmosférou. Hlášky lítají na všechny strany a všechno je nasáknutý velkou dávkou cynismu a černýho humoru, který autorovi po barelech nalíval nejspíš sám Tarantino, který se mi během čtení vybavoval nejčastěji. Oba hlavní protagonisti (nepíšu hrdinové, protože o ty tu člověk fakt nezakopne) jsou pak úplně normální chlápci a čtenář si asi nejvíc oblíbí Bettingera. Určitě jedna z těch top knih, které tu letos vyšly… a pokud chcete kvalitní krimi thriller, tak jste tu správně. Jako letní zábavný čtení ke studenýmu pivu (nebo whisky) a po dobrým jídle je to to pravý ořechový.

Slušný angloamerický thriller, jehož největší slabinou je tendence za každou cenu se zavděčit popularitě skandinávských detektivek. Přepálená brutalita a pochmurné vnímání světa, to je prostě něco, co vám buď dlouhodobě ladí s náladou, nebo se toho rychle přejíte. O to spíš, když se po tři sta padesáti stranách trudnomyslného balastu a slepých uliček ukáže, jak moc jsou hrdinové tupí ohledně dedukce. Tím nechci říct, že by vyústění nebylo logické a úderné, to právě naopak – jenže taky proto mě ta vata předtím dost otrávila a závěrečný cliffhanger vysloveně nakrkl.
Ale řemeslo má Eric Rickstad zvládnuté dobře, protože umí zaujmout už od prvních stran a nenápadným přikládáním udržovat napětí až do samotného konce. Jenže pro mě v tom byl pořád vidět vypočítaný záměr, který se víc než smysluplností děje zabývá tím, co a jak bude mít u čtenářů úspěch. Pak vznikají zvraty jako zatajování faktu, který je bez problému k dohledání na internetu a následný rozpad rodinné idylky. Velké překvapení.

Je na čase nalít si čistého vína a přiznat, že jsem skrytý sadista (tedy teď už asi ne tak úplně skrytý). Každopádně jiné vysvětlení pro naprostou fascinaci pohnutými osudy MacBrideových postav jednoduše nemám. Dramatické situace žene často až na samou hranu únosnosti, takže odhadnout, u koho kdy padne kosa na kámen, je vysloveně nemožné. A po zkušenostech z předchozích knih musí být každému jasné, že je schopný všeho. Skandinávci můžou tiše závidět.
Slepé oko tak představuje opět moderní a funkční verzi starého dobrého Ed McBaina, kdy se skotský policejní okrsek musí vypořádat se svou dávkou zvrácené zločinnosti. Vedle všeho toho kriminálního shonu pak máme možnost sledovat charakterní vývoj jednotlivých postav napříč celou sérií, čímž si vás autor definitivně zaháčkuje do svého fanklubu. Jen opakující se motiv hrdinových smolných peripetií po tři čtvrtě románu, aby se v závěru všechno v dobré obrátilo, by zasloužil konečně změnu. Ovšem detektiv šéfinspektor Steelová perlí jako nikdo.

Ace Atkinsovi se povedlo vdechnout do Spencera to nejlepší, na co jsem byl u Roberta B.Parkera zvyklý. Spencer hýří vtipem, sarkasmem, vrhá se do řešení případu se svou typickou tvrdohlavostí a dobrým logickým úsudkem. Autor by snad mohl jen víc vypilovat akční scény, někdy je těžké si představit co vlastně postava vykonala. Naopak s radostí jsem přivítal omezení mileneckého tokání se Susan na minimum. Hlavní ale je, že Říše divů je postavená na kvalitním detektivním příběhu.

Dobře, jsem slaboch. Ale já prostě nemůžu jinak. Už je to skoro jako závislost, protože i když jsem se u předchozího dílu zapřísahal, že Butcherovi již nebudu tolerovat upovídanost, stejně jsem podlehl. Na svou obranu musím uvést, že Harry Dresden je čaroděj a tím pádem za své skutky nemohu být zcela odpovědný.
Takže ano, dějová linka Posledního tažení je opět uměle natahována. A je chvílemi až markantní, jak se schválně přešlapuje na místě, aby byl prostor pro další slova. Fór je v tom, že ta slova jsou jednoduše zábavná, přičemž pozadu nezůstává tentokrát ani zápletka. Chicagský Čáryfuk si solidně omaká dno vlastních schopností, že je až člověku líto, jak moc dostává zabrat. Děj však díky tomu hezky graduje a nebýt toho, že se autor rád poslouchá na úkor vývoje událostí, bylo by to jedno z nejdivočejších pokračování. Devastace mágů Bílé rady navíc konečně hne kupředu s celou tou kouzelnickou válkou a závěrečná jízda na skeletu Tyrannosaura rexe je opravdovým dezertem po dobrém jídle.

Tim Weaver je pro mě srdcovej autor od chvíle, kdy mu tady vyšel román Bez slitování. A ani tentokrát si to u mě nepokazil. Němé oběti jsou zase o něco drsnější a temnější než předchozí knížka – řekl bych, že skoro až noirový. Nemluvě o tom, že Raker si tentokrát sáhne fakt na dno. A celý je to detektivka asi tak z 20% a zbytek tentokrát ovládla thrillerová složka, což nevadí. Stejně tak nevadí, že knížka má lehce přes 500 stran – ani na okamžik totiž neztratí na rychlosti a čtivosti a nebudí pocit vaty, který jsem měl třeba u Žízně. Co mi ale vadilo, byl tentokrát dějový twist, který autor použil dvakrát u dvou různých postav, to jsem si vzpomněl na pořekadlo o opakovaném vtipu. Nicméně čekání na Zlomené srdce bude hodně dlouhé. A mimochodem, kdyby jednou točili seriál nebo film, tak bych si přál, aby Tom Hardy hrál Colma Healyho. PS: zajímalo by mě, kam Weaver chodí na ty magory. Je snad vytahuje z almary.

Špinavý kšefty na North Ganson Street nejsou vyprávěnkou pro útlocitné povahy. Tenhle krutý příběh se nese v duchu toho nejbrutálnějšího, co kdy mágové Quentin Tarantino či Robert Rodriguez přednesli na filmové plátno. Akorát bez rukaviček a s vyhrnutými rukávy. Přimíchejte trocha ležérního cynismu a dostanete přibližnou podobu toho, co můžete pod obálkou čekat.
Přímočará zápletka má jedinou premisu, kdy v žumpě zvané Victory je vyhlášena lovecká sezóna na policisty a smrt si bere „padni komu padni“. Ano, v některých momentech jde S. Craig Zahler až za hranici toho, co je ještě pro mainstreamového čtenáře přípustné. Ale tohle skutečně není thriller, kde by byl prostor na hrdinné pózy a morální finesy, protože tady už přestávají platit i zákony džungle. Pouze pravidla totální války, kde musíš zabít, nebo budeš zabit. Plus všichni tvoji blízcí.
Dokonalý čtenářský zážitek, který se pro mě už teď stal bezkonkurenčně nejlepší kriminálkou tohoto roku a dost možná i několika let následujících.

Svižný dobrodružný thriller, jehož největší slabinou je nepříliš povedený závěr. Lépe řečeno, závěr mohl být excelentní, kdyby si autor v průběhu děje nevytvořil paletu skutečně zajímavých padouchů, které pak nechal při strhujícím finále pouze vzájemně se vyrušit a konec příběhu vzácná perlo. Doplňkový dojezd pak už ani nebyl třeba. Do té doby ovšem okouzlující jízda po exotických místech, která sviští od prvních stránek. Hodně přitom oceňuji, že Wilbur Smith nikde zbytečně nepřešlapuje a s každou další scénou posunuje děj zas o kus dál. To ještě podtrhuje atraktivně jednoduchý motiv honby za pokladem, stejně jako proměnlivá zápletka, mezi jejíž dobré vlastnosti patří především to, že kdykoliv sjede do vyjetých kolejí, velmi rychle z nich zase vyklouzne. A pak je tu ještě Harry Fletcher, kterého si prostě nelze neoblíbit. Zavání sice trochu konstruktem, hlavně pro absenci špatných charakterových vlastností (což u bývalého zločince překvapí), ale v rámci žánru funguje vážně na jedničku.

Kurland jde v Garrettových stopách velmi zdatně a na ději je znát, že jde o zkušeného autora detektivek (mj. série o Moriartym) i fantasy. Příběh ve stylu slavného románu Agathy Christie – kdosi vraždí čaroděje podle dětské říkačky a lord Darcy má zabránit vraždám dalších přátel mistra Seana i korunované hlavy. Protivník je velmi rychlý a důstojný soupeř Velkého detektiva…

„Proč je v Americe každoročně tři sta tisíc případů domácího násilí? Protože ty krávy… do prdele… neposlouchají.“
Přestože jde o jiného autora, citace věrně vystihuje podstatu románu Ty. Caroline Kepnesové se s děsivou autentičností podařilo zachytit uvažování sociopata, který vnímá realitu tak, jak potřebuje jedině on. Právě tahle cesta do hlubin pokroucené mysli je zhmotnělou literární drogou, díky níž se hrdina i přes svůj psychický handicap rychle stává čtenářovým favoritem. A přitom to vůbec není o sarkastickém humoru, jako v případě drahouška Dextera.
Navzdory skvěle zvládnutému empatickému balastu bohužel trpí dějová linie jistou povrchností. Joe si vyhlídne oběť a stalkuje jí až do dramatického finále, to vše na čtyři sta padesáti stranách. Jsou tu sice náznaky, že je možná všechno naopak, jenže ty bohužel zůstanou u pouhých náznaků. Ale jinak parádní jízda na tygrovi. Navíc jako knihkupci mě nemohli nechat Joeovi pracovní zážitky chladnými. Protože ty prostě napsal život sám.

Chybou bylo, že jsem k Tajemství katakomb přistupoval stejně, jako k ostatním románům Toma Egelanda. Jenže ono ejhle, tvůrce tentokrát zacílil na úplně novou skupinu čtenářů. Na puberťáky. Což není primárně špatně, naneštěstí výsledek jeho práce je na můj vkus dost podprůměrný, nesoucí se v duchu knižní řady Mladý Indiana Jones. A co se týče řemeslné kvality, v ničem si s ní nezadá.
Uznávám, že mé hodnocení není z věkového hlediska úplně adekvátní a jako dobrodružný úvod do světa archeologie, symbologie či historie funguje román v rámci adolescentů poměrně slušně. I když autorovo nutkání dělat z dospělých za každou cenu idioty a z mládežníků malé génie, mi moc nepřidalo. Ovšem ta zápletka… Že je hodně primitivní, by ani nevadilo, nebýt finále à la deus ex machina, což bytostně nesnáším. Světu hrozí zkáza a Bůh ho zachrání, no paráda.
Výhodou je, že celé to čtení je skutečně hodně krátké, navíc rozkouskováno množstvím ještě kratších kapitol. Jinak ale na úrovni tvorby Thomase Breziny.

Mám pocit, že to co se nazývá „severská detektivka“ je jenom projekt skandinávských vlád a na ně napojených neziskovek. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se za těmi slavnými autorskými jmény skrýval kolektiv studentů sociologie, psychologie a jiných nepotřebných nesmyslů. V této knize je zcela jednoznačně cítit marketingová vypočítavost, které ovšem chybí spisovatelské umění. Jsou zde splácány dohromady všechny stereotypy detektivek, kriminálek, noiru a psychologického thrilleru. Zatímco taková esa jako Michael Connelly, Stuart MacBride nebo Peter May si zvolí formu, a té se, i když někdy dost volně, drží a stvoří geniální díla, zde je vše smícháno a bez výsostného umění výše jmenovaných to prostě drhne a nefunguje. Působí to dojmem, jakoby se autor podíval na literární diskuzní fóra, vydedukoval co lidé chtějí a vše to splácal dohromady. Výsledek posypal neomarxismem, aby se zavděčil svým chlebodárcům a recenzentům z mainstreamových médií a s masivní reklamní kampaní to nacpal čtenářům. Přestože je celá kniha prošpikována depresí a sebevražednými náladami, nenalezl odvahu odpustit si nejapný šťastný konec, který se sem vůbec nehodí. A to ani nemluvím o tom, že neví vůbec nic o ovládání střelných zbraní. Kdo to přece jen chcete absolvovat, doporučuji raději audioknihu. Výkon Petry Špalkové dá zapomenout na některé nedostatky a možná vás přece jenom zachvátí touha, dozvědět se, kdo z podezřelých to vlastně všechno spískal.

Román, jemuž by slušela ich-forma, díky níž bychom mohli lépe sledovat hrdinčiny myšlenkové pochody. Autorčina snaha zprostředkovat je er-formou není úplně ideální, protože přeskakuje k jiným postavám, takže občas je zmatek v tom, co si kdo vlastně myslí. Jinak ale slušné, i když s detektivkou to moc společného nemá. Prostořeká Claudie se sice od prvních stránek dušuje, že vypátrá vraha, skončí to však maximálně u polemizování. Detekční práce nula nula nic, pročež je zabiják nakonec vyloven z klobouku až ve chvíli, kdy události nedají jinak. Přitom konstrukce zločinu špatná není, přestože to zpočátku vypadá na povrchní erotický thriller. Marilyn Toddová ovšem z tohoto směru rychle sejde a následně se drží tradičního intrikování. V tomhle ohledu však nepředvede nic, co by jiní spisovatelé nezvládli už před ní a tak se nevědomky zbavila jediného motivu, kvůli kterému ji bylo možné odlišit.
Redakci pak zazlívám přechylování římských jmen, které je v některých momentech skutečně pekelné.

Tradičně výborné. Jo Nesbø sice vyprávění zbytečně zaplňuje sekvencemi, které mají za účel diváka pouze zmást, ale podává je skutečně nápaditě, takže konzument je spokojený a koza najedená. A to i přesto, že je to okatě průhledné – kdykoliv není jmenován ten, o kom se aktuálně mluví, zákonitě se ve skutečnosti mluví o někom úplně jiném. S tím souvisí i snadnost rozpoznání vraha, tedy alespoň co se mne týče. Harrymu to samozřejmě trvá déle, ale o to zábavnější je pak finální střet dvou pancéřových srdcí. Navíc finta tu je a bez pardonu přiznávám, že jsem jí naletěl jako úplný začátečník.
Jediné co nakonec dokážu vytknout, je koncepce samotného románu – vraždy se začnou střádat už od prvních stran a vy před sebou vidíte těch zbývajících sedm stovek a je vám jasné, že rozřešení asi nepřijde za chviličku. Dost pravděpodobně tak po dočtení budete nějakou dobu lačnit po něčem přímočařejším, něčem, co jde rychle za svým cílem a nepotřebuje stovky stran k tomu, aby nějak zkomplikovalo zápletku.

!!!POZOR, KOMENTÁR OBSAHUJE SPOILERY!!! Pozrite si najprv film Šestý smysl (1999) a potom film Ti druzí (2001). Následne si prečítate knihu alebo pozrite film Prokletý ostrov (2003/2010) a sami zistíte, ako asi vznikla kľúčová zápletka či lepšie povedané riešenie románu – totiž spojením scenárov dvoch vyššie spomínaných filmov s jedinou úpravou – presunutím z nadprirodzenej roviny do reálnej. Inakšie povedané, táto kniha dosť výrazne zaváňa po vykrádaní. Podobným prípadom je aj film Dům snů (2011), ktorý sa natočil len rok po filme Prokletý ostrov a vykráda už všetko do jedného.

Fuj, to se prostě nedá dočíst. Po jedné třetině knihy to vzdávám. Se zkušenostmi z předchozích dílů nehodlám ztrácet čas s touto nudnou nepovedeností. Nejen že je vyšetřování opět zdlouhavé, ale ještě si autor nedá pokoj s ubohou politickou korektností a správnou výchovou. Jakoby to psal na objednávku vlády, zvláště ministerstva školství. A díky minulým případům Danceové, už ani nejsem zvědav jak to celé dopadne. Pro mne je tato série jedno velké zklamání. Chtěl jsem ji použít jako aperitiv před čtením série o lincolnu Rhymovi, ale v nejbližší době to nehrozí. Tímto tak slavným autorem jsem na dlouhou dobu znechucen.

Velké překvapení vzhledem k tomu, že jsem čekal romantickou detektivku a cenu Edgar bral čistě jako úlet akademiků. Trest třiadvaceti kliků mě nemine.
V první řadě se mi Minette Waltersová přesně trefila do vkusu, co se stran ženských thrillerů týče. Motiv odsouzeného vraha, který možná vrahem není a zpětné rozkrývání hrůzného zločinu, to je prostě voda na můj mlýn. Plus atypičtí hrdinové a skvěle zvládnutá psychologie postav, přičemž se autorka kupodivu nerozepisuje u věcí, které nikoho nezajímají. Navíc oceňuji závěr, který není úplně směrodatný a nechává čtenáře na pochybách, jestli náhodu všechno nakonec nebylo úplně jinak – ale zároveň to není laciná vypočítavost, protože indicie k jasnému výsledku tu jsou. Vúdú motiv v pozadí pak vůbec není na škodu, a i když v příběhu nakonec nehraje roli, dává vyprávění atraktivně mystický nádech. Vlastně kdyby nebylo odbytého policejního vyšetřování, šel bych s čistým svědomím na 100 % a toho malého bronzového Poea bych spisovatelce odnesl sám.

Tim Weaver je prostě kus. Ne jen jako osoba (soudím podle fotky), ale především jako spisovatel. K dokonalosti mu chybí krůček, ale cesta, po které směřuje, nevede v podstatě jinam než na vrchol. A Němé oběti jsou toho jasným důkazem.
První sto šedesát stran zcela excelentních. Má to perfektní zápletku, dokonale prokreslené charaktery a hlavně temně bezvýchodnou atmosféru, jež k vyprávění sedne jako ulitá. Navíc čtenáři sledující Rakerovy eskapády od prvních knih ocení práci s vývojem jednotlivých postav, protože některé osudy zde vyeskalují naprosto nečekaným způsobem.
Jenže… Moderní doba přeje nabobtnalým thrillerům. A v tomhle ohledu nemůže asi Weaver zůstat pozadu, takže motiv, který by mu bohatě vystačil na jeden hodně slušný příběh, rozšířil ještě o jeden a přidal k tomu trochu vaty, aby všechno spojil. Úvodní osnova se tak v polovině románu překlene do zcela nové roviny, která je sice pořád dobrá, ale klidně by mohla fungovat samostatně. Někdy je holt méně skutečně spíš více.

Přestože v prvních povídkách fantastika nehraje velkou roli, patří rozhodně mezi to nejlepší z celé knihy. Přičemž úvodní Případ desatera smrtí mě pro humoristickou bezelstnost bavil ze všeho nejvíc. Zápletka s putující mrtvolou, kdy se vina postupně převaluje z jednoho podezřelého na druhého, je naprosto dokonalá a vůbec tomu neubližuje ani poměrně rozmáchlý stránkový přesah. V dalších textech už magické motivy mají významnější funkci, přesto se nemohu zbavit dojmu, že příběhy by se klidně obešly bez nich a na kouzlu by vyprávění netratilo. Pravdou ale je, že autorka se víc než na detektivní kličky soustředí na vnitřní charakterizaci jednotlivých postav, díky čemuž děj často ztrácí na spádu. Přepnete-li však mozek z akčního nastavení na čistě zážitkový, čeká vás příjemně hravé čtení na jedno dvě odpoledne.
Čím pak titul upoutá nejvíc, je grafické zpracování, se kterým si Jana Šouflová doslova vyhrála. Nádherná výtvarná práce, až mě dodnes mrzí, že nebyla nijak oficiálně ohodnocena.

Typicky temná severská detektivka, kde víc než o rozřešení zločinu jde především o sociální zázemí jednotlivých aktérů, což ještě okořeňuje trudnomyslná atmosféra krajiny na konci světa. Mons Kallentoft se navíc nespokojí s okresním přeborem a má vyšší cíle, díky čemuž ale jeho vyprávění bohužel postrádá svižnější gradaci. Poetické vložky, při kterých mrtví promlouvají k živým, jsou pak sice příjemným osvěžením, ale pravdou je, že v důsledku zbytečným. Zůstávají v rovině „možná jo, možná ne“ a do samotného vyšetřování zasáhnou vlastně jen mikroskopicky.
Kriminální linie jinak postupuje s profesionální metodičností – slepé uličky jsou popořadě eliminovány, až se v závěrečné třetině konečně hrdinové dostanou pachateli na kobylku. Naneštěstí těch úvodních tři sta stran bylo na můj vkus těžce vypocených. Nehledě na přepálené motivace, které místo rozumného vysvětlení přinesou trauma z dětství, jako by šlo o plnohodnotné objasnění jakéhokoliv nelogického chování, o rituální vraždě nemluvě.

Lepší detektivní příběh než Skála, ale horší pozadí, ve kterém je popsána historie a život postav. Také prostředí není vykresleno tak poutavě. Přesto je kniha vyjímečně čtivá a nekoná se zklamání po téměř geniálním 1. dílu. Zajímavě jsou podané vzpomínky jedné z postav, která trpí demencí.

Přímočarost a jednoduchost – dvě slova výstižně charakterizující útlý román Red. Není to ani tak příběh o pomstě, jako spíše o domáhání se morální spravedlnosti, která je pro některé bohužel míň než nic. Právě díky tomu, jak je téma nekomplikované, nepouští se ani Jack Ketchum do nějakých zhůvěřilostí a je překvapivě civilní. Pracuje s kulisami důvěrně známého života, což v člověku vyvolává neodbytný pocit, že tenhle příběh by se mohl stát komukoliv, včetně jeho samého. Hrdina ovšem není žádný superborec se svaly z ocele a o to bližší je čtenářovu srdci, protože ten jeho motivacím plně rozumí. A přestože se autorovi vysloveně nabízí možnost explicitního násilí, kupodivu se mu úspěšně vyhýbá až do samého konce. Možná právě proto tak skvěle funguje atmosféra strachu z konfliktu, který neodvratně musí přijít, i když jeho gradace je poměrně pozvolná. Závěr pak stojí za to o to víc, že se události semelou ráz na ráz a důsledky, které vyplynou, nenechají chladným žádného fanouška thrilleru.

Přestože se Michal Sýkora pokouší vyzdvihnout českou detektivku na úroveň anglické školy, stejně nakonec skončí u obyčejné vesnické zabíjačky, jíž by režisér Zdeněk Troška jistě nepohrdl. Sice velmi slušně funguje ve stylistické rovině, ale všechna ta práce, kterou si dal s vykreslením atraktivních hrdinů, přichází vniveč, když jim opomene vložit do vínku nějaké detekční schopnosti.
Podobně dopadla i zápletka. Rozjezd je slibný, jenže s postupujícím vývojem událostí zjišťujete, že ústřední motiv byl zapomenut a najednou se hraje úplně jiná melodie. Což by nevadilo, kdyby to mělo jiný účel, než záměrně svést čtenáře ze stopy pomocí cukrátek a pak jen nechat o suché kůrce. Najednou selhávají jak motivace zločinců, jejichž brutalita se ukazuje jako samoúčelná, tak i základní vyšetřovací postupy na místě činu, které mimoděk shazují policejní práci na úroveň party z Klubu tygrů. A tak jen tajně doufám, že to všechno byla sofistikovaná intelektuální recese a v příští knize se autor polepší.