PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Frederick Forsyth povedeně líčí počátek války v Perském zálivu, jen mu nedokážu zcela odpustit černobílé vidění celého konfliktu, třebaže se občas snaží odůvodnit jednání toho kterého Araba – jenže i tak na to nahlíží okem Evropana a kvůli tomu automaticky vyznívají jako pomýlené hodnoty jiných zemí, než těch, které „kopaly“ za koalici osmadvaceti států. Jinak ale spokojenost, máte-li chuť na plnohodnotný válečný thriller, s Boží pěstí nemůžete udělat chybu. Ačkoli se autor občas až únavně rozepisuje ohledně minulosti hlavních i vedlejších postav a k podstatě zápletky se román dobere až v polovině, pořád má vyprávění nenapodobitelný drajv, kdy pod přílivem vojenských, historických či špionážních informací graduje i samotný děj. Osobně se mi nejvíce líbila rekapitulace prvních dnů války a vojenských leteckých operací, protože za vším jsou vidět lidé a jen okoralé duše nedokážou cítit zmar ze ztrát na životech. Závěrečná operace Izraelců je pak docela zábavnou tečkou za celým příběhem.

Expendables z roku 1974, jen si do rolí akčních hrdinů promítněte hvězdy jako Sean Connery, Charles Bronson, Jean-Paul Belmondo, Steve McQueen či Michael Caine. V tomhle ohledu funguje román precizně, na sto šedesáti stránkách je všechno, co od žánru očekáváte a zároveň tam není nic, co by podkopávalo spád děje. Jack Higgins byl spisovatelem, který dokázal z válečných thrillerů udělat zábavu a zároveň akceptoval fakt, že čím víc slov, tím hůře se udržuje čtenářova pozornost. Technicky možná nebyl na takové výši jako Tom Clancy, ale co nezvládl po odborné stránce, dohnal po slohové.
Problém je nepřekvapivě stáří, kdy příběh, jenž ve své době měl alespoň špetku originality (a to ještě s přimhouřenýma očima), by dnes mohl být označen za jedno velké klišé. Na druhou stranu, milovníci podobných kousků si přijdou na své, a to včetně chlapácké nadsázky, strhujících přestřelek a nečekaných úderů pod pás. Samozřejmě se člověk nesmí moc zabývat logikou, ale to u podobného čtení dělá snad málokdo.

Hodně těžké čtení, několikrát jsem knihu odložil a znovu se k ní vrátil. Ačkoli jde o můj oblíbený žánr, prokousat se první třetinou knihy bylo pro mě docela peklo. Zvláštní sloh, spousta postav vstupujících do děje, rychle střídání lokací. Trvalo mi, než jsem si trochu zvykl, ale nakonec to stálo za to. Co nelze románu upřít je hutná atmosféra padesátých let čpící z každé stránky a citace z novinových článků a policejních hlášení ji ještě podtrhují. Kdybych měl srovnat román s filmovou verzí, kniha je, drahocenný, surový vytěžený diamant a film je jeho vybroušená verze do nádherného šperku. Obojí na sto procent stojí za čas, který jim věnujete.

T. Jefferson Parker umí perfektně vykreslit kulisy, těžkosti má naopak s rytmem napínavého vyprávění. Člověk od „kriminálního thrilleru“ zkrátka nečeká, že usne už při druhé kapitole. Ale abych nebyl jen za škarohlída, upřít se autorovi nedá dobrý nápad, stejně jako snaha držet vyprávění v civilní rovině, ve které obyčejní lidé dělají obyčejné chyby, jež je ale jako na potvoru svedou na hranu zákona. Naneštěstí výběr hrdinů nebyl v mém případě úplně trefou do černého, nemluvě o některých prvoplánových zvratech, u kterých by autor udělal lépe, kdyby se jim spíše zcela vyhnul, než je využíval ve prospěch děje.
Vlastně jediné, co se mi skutečně líbilo, byl motiv novodobého Robina Hooda, který v moderních časech nemá příliš světlé vyhlídky, protože ať už je lapka sebešlechetnější, stále je to lapka, pohybující se ve společnosti, kde morálka není právě tou nejdivočejší kartou. Navíc ideály mají od reality hodně daleko, a když máte doma tři hladové krky, je ten rozdíl ještě trojnásobně větší.

Nepříliš rozsáhlá knížka se čtyřmi krátkými příběhy, jako stvořená pro absurdně dlouhý čas mezi brzkým ránem a okamžikem, kdy už konečně můžete rozbalit dárky.
P. D. Jamesová není žádný začátečník, umí čtenáře uvést do děje a rychle zaujmout nápaditou psychologií postav, zachytit atraktivně prostředí a rozehrát správě tajuplnou atmosféru. Zločin pak využívá zpravidla k tomu, aby dostala protagonisty vyšetřování na jedno místo a nechala gradovat dialogy.
Úvodní povídka upoutá biografickým vyzněním, jen je samozřejmě otázkou, nakolik skutečně odpovídá realitě. Ale pointa je vtipná, třebaže nepřekvapivá. Druhá historka zas zajímavým způsobem pracuje s motivem svědka, který se může dopustit stejného zločinu jako vrah, nechá-li odsoudit svou nečinností nevinného. Poslední dva případy spojuje postava Adama Dalglieshe a je znát, že krátký rozsah nedává autorce možnost rozepsat závažnější drama, takže příběhy jsou spíše takovou milou vzpomínkou na samu postavu, než plnohodnotnými detektivkami.

Pozoruhodná shoda se Sběratelem kostí, tedy ve výjimečnosti hlavního hrdiny. Jenže kde jsem Lincolnu Rhymovi věřil jeho románovou úžasnost se vším všudy, postava Poutníka u mě od počátku narážela na zeď nedůvěry. Chybí mu jakákoliv uvěřitelná legenda o minulosti, jež by dala základy jeho brilantní mysli a fyzičce. Lépe řečeno – jediné co se člověk dozví je, že vystudoval vysokou s vyznamenáním a denně cvičí Krav maga. Superagent k pohledání. Ještě že jeho protivník je na tom s genialitou obdobně, jak ostatně prokáže při finální konfrontaci.
Špionážní thriller Terryho Hayese patří k těm, co se berou smrtelně vážně a zároveň jim chybí odstup od černobílého pohledu na světové uspořádání. Po vzoru Fredericka Forsytha se autor sice pouští do všeobecného vysvětlování různorodých detailů, častokrát však nepodstatných pro vlastní zápletku. Ta je přitom v základu jednoduchá, až na hranici béčkové filmové produkce, přičemž její rozdělení do dvou linií má podle mě smysl pouze z komerčních důvodů.

James Bond coby novopečená matka roztomilého stvoření jménem Gigi. Což o to, humorný potenciál námětu je nesporný, jen kdyby šlo o autorku se zkušenostmi ať už s žánrem thrilleru, nebo komedie. Protože to první v knize nefunguje kvůli absurdnosti (agentka ve službách Jejího Veličenstva, která zčista jasna zjistí, že skloubit rodinný život s pracovním je prakticky nemožné) a to druhé pro přílišné lpění na autentičnosti. Vtip člověk automaticky nebere vážně a je schopen historce odpustit kdejaký nesmysl, ale když už jej někdo sděluje jako rádoby fakt, nemůžu jinak než vypravěče chytat za každé slovíčko. Je ovšem vidět, že jde spíš o můj osobní problém, a ne o prohřešek vůči literárnímu bontonu. Každopádně ani zápletka příliš nezaujala, stejně jako rozebírání těžkostí, jimž je vystavena žena, nastupující do práce po mateřské dovolené – o to spíš, jde-li v její práci o zabíjení nebezpečných teroristů či ruských mafiánů, potažmo zachraňování světa před sofistikovanými počítačovými programy.

Ačkoli mistr hororu od prvních stran slibuje čtenáři hrůzu, na tu se v románu Později kupodivu nedostalo. To však nesnižuje kvality skvěle vyprávěného thrilleru s lehkým nádechem paranormálna. Zlí jazykové by mohli podotknout, že ústřední motiv by vystačil na povídku – a měli by i pravdu, nijak to ovšem neubírá na kráse příběhu, jehož hrdinou je chlapec, který mluví s duchy. Ne že by šlo o nějak objevný námět, ale v rukou Stephena Kinga se proměnil v cosi neokoukaného, tajuplného a napínavého. Ostatně, jak už jsme u autora zvyklí, protagonisté dramatu se představují pomalu a zápletka jde k jádru věci širokým obloukem, přesto nemohu říct, že bych se u tří set stránkové knihy byť jen na chvilku nudil. Sedly mi postavy, tempo i prostředí, včetně drobných postřehů z praxe literárního agenta. Jediné, co mi trochu uniklo, byla otevřená vrátka k případnému pokračování, jež naznačují, že si spisovatel koncept oblíbil a v hlavě už mu klokotají další nápady. A to mě spíš znervózňuje, než těší.

Ty čtyři hvězdy jsou čistě za mé osobní sympatie k autorce a za první polovinu knihy, která je z mého úhlu pohledu dokonalá. Naneštěstí druhá půlka a pak konec všechno pokazí. Přitom postavy (především detektiv Marvel) ani zápletka o podobném zvratu nijak nesvědčily. Pravdou je, že něco málo naznačil nulový vývoj, ačkoliv čtenář po celou dobu něco podobného od začátku čeká. Stagnace u detektivky není dobrým tahem, chcete-li udržet fanoušky kriminálek v napětí. Jistě, jeden obviňuje druhého, a to celé pak korunuje šokující odhalení, ale přiznám se, že tento způsob vedení vyšetřování zdá se mi poněkud nešťastný. A to se ani nezmiňuji o nedůvěryhodnosti motivací a zbytečně komplikované proveditelnosti. Jinak ale skvělé zpracování života na samotě u lesa a konfrontace městského policajta s tím vesnickým. Tohle Belindě Bauerové opravdu jde, stejně jako cit pro zajímavé postavy, ať už se bavíme o těch hlavních, nebo vedlejších. Obzvláště zloděj aut je figurkou zasluhující vlastní román.

Příběh se rozjíždí pomalu a nenápadně ve vesnické atmosféře, domácí pálená kořalka, porážka prasete, pohřeb… Miko Syrový se ale začne šťourat ve věcech, které mu nesedí na smrti starého kamaráda. Od vydání prvního románu s Mikem, ušel autorsky Martin Goffa pořádný kus cesty. Dobře vystavěný případ, slušná porce napětí, promyšlená pointa. Takhle si představuji kvalitní českou kriminálku.

V některých momentech mi to připomnělo mého oblíbeného Donalda E. Westlakea, jen s tím rozdílem, že za obsahem se skrývá evidentně žena a ten tak nabyl nepříjemně na rozsahu. Kde by k naprosté spokojenosti stačily dvě stovky stran, tam Vdovy disponují víc jak dvojnásobkem, přičemž spousta slov je věnována nepodstatným věcem, jako třeba lásce a jiným podivnostem. Lynda La Plante přitom bez problémů zvládá akční scény, jež jsou úsporné, rychlé a bez zádrhelů, ovšem ty naneštěstí v románu schází na úbytě a víc se na ně trénuje, než jich ve finále probíhá. Ovšem ústřední motiv se mi líbil moc, stejně jako nečekaná tečka v závěru. Taky oceňuji práci s nejednoznačnými hrdinkami, kdy sice „vdovám“ fandíte, ale zároveň cítíte, jak to mezi nimi nepříjemně skřípe. Tohle každopádně není žádná Debbie a její parťačky, ale nesourodá skupina žen, která je nucena spolupracovat pro zajištění budoucího přežití, a tak se k sobě také chovají. Občas láskyplně, jindy krutěji než krutě. Zkrátka holky v akci.

„Náboženství je berla. Když se o ni opíráš dost dlouho, zapomeneš chodit sama.“
Kate Shugaková jde znovu do akce a tentokrát si bere na paškál náboženské fanatiky, přesvědčené o vlastní nadřazenosti vůči ostatním. Dana Stabenow ovšem pro jednou upustila od čistě detektivního románu a víc se zaměřuje na realistický popis mezilidských vztahů v místech, kam ruka zákona dosáhne jen sporadicky a spíš je nástrojem těch, kdo v lokalitě opravdu žijí. Ne vždy jsou však dotyční právě výkvětem té lepší stránky lidské povahy…
Přiznám se, že ta absence konstruktivního vyšetřování, jež by bylo zakončeno řádným morálním zadostiučiněním, mi maličko pokazila jinak celkově pozitivní dojem z celého příběhu. V tomhle ohledu bývám spíš staromilec a víc mi vyhovuje, když zápletka plní nepsaná žánrová pravidla. Na druhou stranu, autorka moc dobře ví, jak s málem odehrát velké věci a plně využívá podmanivého charakteru svérázné vyšetřovatelky a jejího naprosto fenomenálního psa. Takže rychle sem s další knihou.

Connelly tenhle díl věnoval Titu Welliverovi, který detektiva Bosche ztvárnil v sedmi sériích seriálu Bosch. Od zhlédnutí prvních dílů i mě dal tenhle herec obličej pro knižní verzi a celý seriál můžu všem jen doporučit. V Nočním ohni opět Ballardová a Bosch spolupracují na případu, ale kvůli pracovní vytíženosti se jim moc nedaří postupovat společně. Kvůli počáteční roztříštěnosti, kdy oba detektivové dělají na více případech najednou mi nejprve přišel tenhle díl slabší, ale postupně nabíral děj švih, pořádný spád a nedokázal jsem se od textu odtrhnout. Verdikt nakonec stejně nemůže být menší, než plný počet hvězd.

Představte si, že nejde o knihu, ale o film. Strhující akčňák, natočený někým jako Quentin Tarantino či Guy Ritchie, přičemž roli hlavního hrdiny by obsadil Big Lebowski a sekundoval by mu přitom horkokrevný veterán Walter coby majitel večerky. Zní vám to jako echt šílenost? Tak to jste potom na správné adrese.
Michal Březina si jde v literatuře vlastní cestou a příliš nelpí na komerční atraktivnosti mainstreamu. Jeho nová komediální detektivka vzdává hold žánru americké drsné školy, ale stejnou měrou na něj také dělá dlouhý nos. Co jiní tvůrci berou jako neměnná pravidla, dokáže si autor překovat k obrazu svému, aniž by však nějak příliš kazil noirovou atmosféru jinak naprosto střeleného vyprávění. Ostatně samy povídky se ani jako detektivní příliš vážně brát nedají, na to chybí postavám ochota i schopnost cokoliv vyšetřovat, ovšem ta rozhodnost přijít všem záhadám na kloub tam je, třebaže invalidní. Možná to není Jim Beam, ale Fernet na ledu určitě. Chuťově divné, ale zatraceně dobré.

Příliš mnoho figur na šachovnici a příliš komplikovaná hra. Rudolf Soukal má nezpochybnitelný talent psát humoresky, jakmile však přejde do vážnější tóniny, nedokážu jeho postavám věřit vůbec nic. Podobné je to i u zápletek všech tří povídek v knize obsažených, jež bezděčně zdůrazňují neschopnost policie usvědčit pachatele ze zločinu, není-li dotyčný chycen přímo při činu. Což v praxi znamená opakované líčení pastí a čekání na štěstí. Jestli se u nás vyšetřuje takovýmto způsobem, tak potěš koště.
Zatímco příběh Pátým tahem mat mě zaujal alespoň stylistikou, další dvě epizody – Vražedná smyčka a Fantom strachu – už jen nudily fádním obsahem a ještě fádnějším odhalením. Spíš než o tom, kdo je vrah, jsem přemýšlel, proč se na scéně vyskytuje tolik protagonistů a proč je kladen důraz na tu kterou scénu, když nakonec pro vývoj událostí neměla smysl. Až si říkám, z jakého důvodu si v nakladatelství Moba nedali práci a nevykřesali z knihy něco víc, namísto toho, aby ji vydali na první dobrou.

Drsné akční krimi. Lukas Devenport se s tím nemaže, jak při vyšetřování, tak při vztahu se ženami. Uvítal bych trochu víc detektivní práce na úkor pátrání ala buldozer. Jo tohle jsou holt devadesátá léta.

Bezvadná atmosféra, šílená zápletka. Nejde přitom jen o překombinovaný závěr, ve kterém spousta nápadů přijde nazmar a to na úkor nepříliš uvěřitelného rozuzlení, ale především o logiku jednotlivých detailů, které zůstanou až do poslední stránky nejasné či neznámé. Navíc je problém, že i přes množství textu se toho v knize vlastně až tak moc nestane. Od rozsahu čtyř set šedesáti stran bych čekal větší divadlo. Vše je pak ještě umocněno těžkou stylistikou, kdy se autor pokouší o jakýsi literární přesah, jenž má thrilleru dodat na významnosti, což ovšem selhává pro nesrozumitelnost. Tím spíš, že Jack Grimwood se snaží kombinovat špionážní motiv s honbou po sériovém vrahovi, ale namísto akčního děje čeká čtenáře spousta trudomyslného hloubání a zádumčivého vzpomínání, to celé v jednoduchém dějovém hávu. Přesto si vyprávění zachovává jistou fazónu „lepšího čtení“, ať už jde o podmanivé prostředí komunistického Ruska, nebo zajímavě vykreslené charaktery. Jen kdyby si to nehrálo na umění.

Thriller v duchu televizních seriálů, kdy jedna agentura řeší případy na několika frontách, přičemž se nedá říct, že by jednotlivé epizody spolu byly nějak zásadně provázané. Také je dobré vědět, že knihy v sérii na sebe volně navazují, proto je příběh plný drobných odkazů na předchozí události a závěr ještě korunuje neopodstatněný cliffhanger, jenž má navnadit na další díl. O to spíš nechápu, proč nakladatelství Alpress vydává cyklus napřeskáčku, nemluvě o zcela zavádějící anotaci.
Každopádně, vyprávění je rozkouskováno na stovku kapitol, jejichž délka nepřesáhne stránku-dvě, díky čemuž se umocňuje spád. Román přitom ale zbytečně kombinuje vícero zápletek s různým obsazením. To je pak korunováno střídáním ich- a er-formy, takže je těžké udělat si pořádek v tom, co je podstatné a co balast. Ve výsledku jde o čistý průměr, který nepřekvapí ani vyústěním, ani nápaditostí; jednoduché řemeslo, vyprodukované dvěma ostřílenými harcovníky, rozhodnutými dát čtenářům co mají rádi – a nic víc.

Nešvarem současných detektivek bývá nejčastěji zbytečně přepálený rozsah. Když se podíváte na největší veličiny žánru, na devadesát procent zjistíte, že na dvou stech stranách dokázaly rozehrát úplně vše, od nápadité zápletky po důkladnou charakteristiku postav. Žádné odbočky od hlavní linie, žádné náhledy do sociální anamnézy, žádné mlácení prázdné slámy. Prostě zločin, vyšetřování, basa a pěkný den je za námi.
O to víc mě překvapují tendence literárních nováčků nehledět na kvalitu, ale jít po kvantitě. Pech by totiž vůbec nemusela být špatná kniha, kdyby Klára Aycox nenacpala do jedné hned tři. Ona každá část samostatně má svoje mouchy, ať už stran pofidérního vyšetřování, nečekaných skoků v ději a přílišného množství podobných figur, ale při spojení v jeden celek si čtenář tyto nedostatky víc uvědomuje, protože se opakují. Takže i když se mi líbil ústřední motiv detektiva v utajení, což je na českou scénu neokoukaný model, z výsledného produktu jsem bohužel maličko na rozpacích.

Soukromé očko Lars počtvrté a tentokrát mu čmuchání jde na výbornou, po stopě jde jako nabuzený ohař. Když k tomu přidáme kvalitní tvrdou muziku a pití, byť jen na papíře, tak letí stránka za stránkou. Když Larsovi odpustím pár malých nepřesností a štědrou porci náhod, i s tím, že jsem pachatele odhalil o tročku dřív než on, jde opravdu o skvělé čtení.

Lorenzo Carcaterra pracuje s mrazivě jednoduchou zápletkou – malá holka se během pěti minut ztratí v ulicích New Yorku. Že to nemůže skončit pohádkově, je jasné všem zástupcům práva a pořádku, ovšem jen šestice hrdinů se rozhodne s tím něco dělat. Naneštěstí jde o muže a ženy v invalidní penzi. Přesto udělají nemožné, aby děvčátko zachránili, a zároveň s tím se pustí do nerovného boje s krutou drogovou královnou…
Apači jsou ukázkovým thrillerem charakterizující to dobré, co do žánru přinesla devadesátá léta. Nekompromisní policisté, beroucí spravedlnost do vlastních rukou, aniž by na nich ulpěla byť jen špetka špíny ohledně korupce či zneužívání pravomocí. Tehdy ještě nebyly v módě odstíny šedi, takže charakter jste dokázali rozpoznat na první pohled. Zároveň však začaly temnět zápletky, zločin získával čím dál děsivější podobu, a aby toho nebylo málo, i ty nejšílenější skutky mohly padouchům projít.
Tohle je zkrátka Sedm statečných v moderní kriminálce. A pro mě parádní kus nostalgie.

Velké překvapení a obnovení mé důvěry v českou historickou detektivku. Pavel Hrdlička má perfektně zvládnuté dobové reálie, propracované postavy, jež nepůsobí, že si na chvíli odběhly z commedia dell'arte, a navrch ještě umí zkomponovat natolik zajímavou zápletku, že po většinu čtení dumáte s hrdinou, jak spolu ty které skutky vlastně souvisí, aby zločin nabyl na smyslu. Uznávám, že autorovo nadšení pro detaily může unavovat, stejně jako opakované vhledy do průběhu všedního dne, které nemají souvislost se zápletkou, či fakt, že detektivní linie neodpovídá pravidlům desatera pátera Knoxe – ale děj je do poslední stránky živelný a nesnaží se za každou cenu jít na ruku atraktivitě logice navzdory. Nejde přitom o bůhvíjak akční čtení, jednotlivé události postupně nabývají na významu, přičemž gradují věrně v duchu středověkého práva a pořádku. Žádná přestylizovaná pohádka pro děti à la Vlastimil Vondruška, ale zábavná i napínavá kriminálka z dob dávno minulých, se vším, co k tomu patří.

„Fotbal… Miliardy let trvalo, než se člověk vyvinul ze zvířete a divocha, ale stačí devadesát minut jednoho nedělního odpoledne, a jsme zase pěkně na začátku.“
Nejsem fanouškem kopané, stejně jako mi uniká podstata smyslu fandění, které je pro mnoho lidí na prvním místě v žebříčku hodnot. Rád se ovšem podívám do zákulisí jakékoliv show, ať už kulturní, nebo sportovní, obzvláště když je popsána člověkem, který má k danému tématu nějaký vztah. Philip Kerr v tomhle ohledu předčil všechna má očekávání a navrch přihodil ještě trochu detektivky, která je sice znatelně na vedlejší koleji, ale dává vyprávění alespoň dějovou formu, takže to není jen o divných chlapech na hřišti, co za fakt velkou hromadu peněz kopou do mičudy. Autor přitom kulisy nijak nepřikrašluje, slovník sympaticky uzpůsobuje prostředí a výborně pracuje se svéráznou náturou fotbalem stižených postav. Román se tak pohybuje na hraně komedie a thrilleru, přičemž to skvěle rámuje podmanivá životní filozofie hlavního hrdiny.

Vinylový detektiv, milovník jazzu, sběratel starých desek a majitel dvou neodbytných koček se nechá přemluvit k tomu, aby našel jedno staré elpíčko, jazzovou raritu. Zatímco obchází staré bazary, kde se přehrabuje v krabicích s deskami a odkrývá roušku starého tajemství, množí se kolem něj podezřelá úmrtí i podivné nehody. Je to tak trošku jiná detektivka, než je v poslední době obvyklé. Autor se obešel bez zběsilé akce, nenajdete tu ani morbidně popsané vraždy, a přesto jsem dostal zábavné a napínavé čtení, které si udrželo mou pozornost až do poslední stránky. Jedinou výtku bych měl k cimrmanovsky zamotanému, těžce uvěřitelnému závěru.

V první řadě musím pochválit koncept thrilleru, jenž evidentně inspiroval i Courtney Summersovou při psaní románu Sadie. Mám tenhle netradiční přístup k vyprávění rád, o to víc, že představa dokumentárního podcastu a hledání pravdy skrze různé úhly pohledu vysloveně jitří mou fantazii. Matt Wesolowski přitom celou první polovinu udává takřka vražedné tempo, kdy záhada kolem smrti nepříliš oblíbeného chlapce získává s dvacetiletým odstupem silně pochmurný tón. Má to nápad, skvěle zpracované postavy a zápletku dostatečně tajuplnou, aby člověk četbu před spaním nerad odkládal.
Jakmile však dojde na vyložení karet, dopouští se spisovatel té největší chyby ze všech – za každou cenu chce šokovat nečekaným finále, až to celé pokazí lehce překombinovaným vysvětlením. Na druhou stranu uznávám, že řešení celého případu není vůbec marné a při zpětné analýze také čtenářsky nejatraktivnější. Rozhodně by mě ovšem zajímalo, jakým způsobem si autor poradil v dalších knihách z dnes už šestidílné série.

Dobře napsaný thriller, ich-forma sympatická, ale hrdina jakoby bez osobního kouzla. Přesto solidně rozehraná zápletka, alespoň do konce první půlky. Pak, po vraždě jedné z ústředních postav, by člověk čekal, že se děj rozjede, ale opak je pravdou – více prostoru je věnováno soudnímu procesu, kde jsou jednotlivé důkazy zpochybňovány z té či oné strany. Vyvrcholení přichází náhle v závěru, kdy se konečně začne znovu řešit úvodní vyšetřování. A tak jsem si zas jednou potvrdil, že romány ze soudního prostředí nejsou mým favoritem. Neustálé právnické kličky, jak zpochybnit důkaz nebo tvrzení, to prostě není nic pro mě. Přitom původní motiv Advokáta byl zajímavý, ovšem kvůli druhé půlce nemohu hodnotit jinak než jako průměr. Možná kdyby Steve Martini okořenil vyprávění špetkou nadsázky namísto popisu suché reality, šel bych o jednu hvězdu výše a odpustil bych mu i to ignorování ústřední „záhady“. Jedno je každopádně jisté – právníkem bych navzdory lukrativním financím rozhodně být nechtěl.

Dobrodružný příběh, typický vzorek šestákové literatury tehdejší doby. Pátrání po zákeřném Asiatovi, který touží pokořit si po zlém svět. Jako kluk jsem hltal každou stránku, dnes už to u mě vyvolává pouze úsměv a nostalgické vzpomínky.

Renée Ballardová řeší na nočních směnách své malé, krátké případy, Bosch jako dobrovolník na policejním oddělení San Fernando pracuje na případu vraždy šéfa gangu. Oba dva se společně sejdou, aby pátrali po vrahovi mladé dívky, zavražděné před devíti lety. Když byl Harry Bosch v devětašedesátém ve válce ve Vietnamu bylo mu devatenáct let. V době tohoto příběhu je mu tedy osmašedesát. Děda. Proto je tady Ballardová, aby v akčnějších pasážích nahradila Harryho s jeho věkovým hendikepem. Tohle jejich spojení je každopádně funkční a společně jim to klape. Od Connellyho opět parádní čtení.

Detektiva Marlowa požádá přítel, aby mu kryl záda při švindlu v kasinu, vše se ale zvrtne. Chandlerovi ich-forma svědčí, povídka má švih a odsýpá.

Marlowe jako zamilovaný novomanžel? Phil byl vždy vlk samotář a tahle nová role, kdy se svěřuje ženušce v posteli, jak si vede s případem, k němu příliš nesedí. Když Robert B. Parker převzal otěže rozepsaného románu, snažil se maximálně napodobit Chandlerův styl, ale Chandler to bohužel není. Přesto jsem se i s tímto Marlowem rád prošel temnými ulicemi Los Angeles, kde pouze do tmy blikají věčné neony.

Mám rád thrillery z dívčích škol, přičemž v tom není žádná pedofilní úchylka, ale spíš fascinace rafinovaným zlem v srdcích dospívajících, notně vyšperkované literární imaginací. V tomhle ohledu se Hra na lháře zdála být ideální volbou, jenže jak už to v mém případě u Ruth Wareové bývá, dokáže i ty nejatraktivnější motivy pohřbít pod přívalem nelogických scén, emočních výlevů a nepochopitelného chování zainteresovaných postav. Tomu samozřejmě nijak nepomáhá vědomí, že už podle názvu není radno komukoliv v příběhu důvěřovat, a tak si čtenář udržuje od všeho řečeného zdravý odstup.
Opět bohužel platí, že mít román o polovinu stran méně, spád by získal na tempu a jeden by se tolik nepozastavoval nad slepými odbočkami. Ono totiž ve finále nejde o nějak důmyslnou hru, zvraty působí účelově a reakce na ně až nesmyslně vyhroceně. Anglické prostředí má sice svoje kouzlo, než se ale děj dostal k podstatnému, mé snahy sledovat důležité informace usnuly nudou a probudily se, až když bylo po všem.

Psychologický thriller s promarněným potenciálem, protože veškeré zajímavé nápady Louise Jensenová bezradně zahodí, aby vývoj událostí namísto originality zaplnila průhledným dramatem. Osobně mě přitom nejvíc vytáčela bezbřehá naivita hlavní hrdinky, která je – lidově řečeno – úplně blbá. V jednu chvíli má problém mluvit s vlastním manželem, aby si vzápětí nastěhovala do domu naprosto neznámou osobu, jejíž chování by bylo podezřelé i člověku, jemuž v Bohnicích diagnostikovali nevyléčitelnou formu absolutního optimismu. Právě tendenci vést účelově zápletku po předem připravené cestičce, kdy prakticky po celých tři sta stran nedojde ze strany ústředních figur k jakékoliv obranné reakci, považuji za největší slabinu románu. Závěrečné vyústění je pak dle předpokladů právě tak šokující jako překombinované, dává však předchozímu jednání alespoň nějakou vnitřní logiku. Jen si člověk říká, kolika prvoplánovým tragédiím by se dalo předejít, kdyby mezi sebou literární postavy více komunikovaly.

Povedený komediální thriller, ovšem zdaleka ne taková oddechovka, jako jsem čekal. Hlavní slabinou románu je spousta slov navíc, kdy hrdina rozebírá své vnitřní pocity, přičemž to však pro dějovou osnovu dvakrát velký význam nemá, aby to opodstatnilo všechen prostor tomu věnovaný. Nejvíc mě pak štvaly především dvě věci – ústřední protagonista je ve všech ohledech trotl nakvadrát a zápletka se rozeběhne až v druhé půli románu, přičemž je ještě jednodušší, než by jeden podle námětu čekal. Coby film s Adamem Sandlerem (například) bych si to určitě užil víc, protože bych se bavil hereckými kreacemi, namísto těch literárních. Ale zas oceňuji propracované vedlejší postavy, které jsou vesměs mile pošahané. Ostatně, víc jsem se smál u situačních skečů než nad příběhem jako takovým, ať už šlo o felaci v autě a následnou autonehodu, nebo připalování atrapou pistole, jež skončí značně tragicky. Jsou to obehrané vtípky, ale pod rukou Matta Beaumonta fungují naprosto dokonale a především nečekaně.

Tím nejtěžším u téhle knihy pro mě bylo zvyknout si na nechvalně proslulí syndrom mesiášstvím, jímž se americké akční thrillery často ohánějí – USA jsou bašta svobody, zatímco zbytek světa se pohybuje na hraně označení „tady žijí draci“. Ovšem dal jsem to a nelituji, ačkoliv odmyslet si z role ústředního hrdiny Billa Clintona a průběžně se nesmát pokaždé, když došlo na nějaký ten projev o morálce, bylo hodně složité. Pravdu ale říct, čekal jsem mnohem horší vylomeniny. Samozřejmě patetické je to až na půdu, ale ultra čtivá stylistika Jamese Pattersona dává ději takový spád, že se člověk na malichernosti ani nestihne soustředit. Škoda jen, že osnova je poměrně jednoduchá a i přes nápadité rozehrání zápletky, sklouzne brzy do očekávatelného směru. Chybí tomu výbušnost i uvěřitelnost, třebaže spoluautorství s bývalým prezidentem přímo vybízí k většímu poodhalení plenty za scénu kolem prvního muže Ameriky. Tohle rozhodně není Domek z karet, spíš Den nezávislosti bez mimozemského balastu.

Tohle je prostě Miloš Urban. Začne tak, pokračuje jinak a skončí onak. Po těch letech už bych si na to mohl zvyknout, přesto se čas od času nechám napálit. Takže, kdo se těší na detektivku či horor, s čistým svědomím jej mohu vyvést z omylu – obojího si užijete pouze v prvních dvou třetinách a pak vyprávění sklouzne k obligátní haluzi. V té jsou čtenáři předloženy jakési pofidérní motivy, přičemž z děje je vypuštěna většina sekundárních postav a mimoděk je tak zazděn jejich význam. Celé to pak skončí navýsost prostě, jenže ta komplikovaná cesta k rozuzlení je na hranici absurdity, přičemž mi dosud není jasné, zdali třeba nešlo o komický záměr, který mi unikl.
Hezký je každopádně začátek, kdy se autor naváží do samozvaných literárních odborníků, co píšou diplomky o tom, jak je ten který populární spisovatel vlastně špatný. Ostatně tohle je vůbec Urbanovo specifikum, kdy mě dokáže zaujmout detaily a jízlivou satirou, ale o představě atraktivní zápletky se bohužel názorově rozcházíme.

Mystery Press nám umožnila po pár měsících vrátit se do australského Melbourne za Jackem Irishem. Na cca čtyřech stovkách stran jsem navštívil hospodu se štamgasty a fanoušky fotbalového klubu Fitzroy, zjistil, co je nového v Taubově uměleckém truhlářství a trochu zase nakoukl pod pokličku drsných dostihových praktik. Co se týká detektivní stránky, Jack Irish se zapojil do hledání zmizelého syna, starého přítele svého otce. Počáteční banální pátrání se změnilo v odhalení závažných okolností, které se staly pro hlavního hrdinu otázkou přežití. Kniha má pomalejší rozjezd, ale s přibývajícími stránkami napětí exceluje. Peter Temple potvrdil, že umí vytvořit skvělou detektivní zápletku, kterou jsem následně společně Jackem na stránkách Temného přílivu s chutí rozmotával.

Román Volba nepřátel má asi nejblíže k tomu, co mají rádi fanoušci britského spisovatele Johna Le Carrého – civilní špionážní příběh, zaměřující se spíš na osobní život agentů mimo službu, než aktivní supehrdiny po vzoru Jamese Bonda. Problém je, že Ted Allbeury si tak dlouho hraje se zápletkou, až najednou zjistíte, že do konce zbývá pár stran, a přestože se toho stalo spoustu, nic z toho nemá ambice stát se hlavním motivem. V důsledku tak sledujete historii pracovníka tajných služeb, který se několikrát v životě ocitl mezi mlýnskými kameny Západu a Východu a jediné, co mu to přineslo, byla rozvrácená rodina. Žádný patos o ochraně demokracie či socialismu, ale čistě osobní drama muže, prahnoucího po hrdinství, jen aby v druhé půli života zjistil, o co všechno přišel. Kdyby kniha byla koncipována jako přímočará novela s jednoznačným poselstvím, určitě bych hodnotil výše, ale pro všechny ty zdánlivě důležité odbočky, jež se nakonec ukážou jako nepodstatné, zůstanu u zlatého středu.

Nádherně zachycená krajinomalba Laponska, ale zajímavého dění pomálu. Což je podle mě asi největší slabina knihy – ukradený bubínek a mrtvý pastevec není na čtyři sta padesát stran žádné velké terno. Docela mi navíc vadilo, že je příběh rozdělený do dvou linií, z nichž ta, která sleduje osudy zajatce není příliš šťastně vygradovaná. Lépe řečeno, vše mezi začátkem a koncem působí jako manýristická výplň. Tedy, ne, že by linka s vyšetřováním policistů hýřila zvraty, až si dokonce myslím, že by se celá zápletka obešla klidně bez nich, jen by příběh ztratil na objemu. Jako kdyby napsat knihu o polovičním rozsahu byla pro moderního autora ztráta drahocenného času.
Postavy jsou ovšem vykresleny parádně, jen kdyby dostaly zajímavější scénář a nebály se interakce. Obzvláště u drženého Laponce jsem úplně nepochopil jeho vyčkávací taktiku, která ve finále neměla jinačí smysl, než děj natáhnout na maximum. I s málem muziky se dá odehrát velký koncert, tady byl však výsledek bohužel přesně opačný.

Moc se mi líbil ústředí motiv fámy, která nabývá na stále větším významu, aniž by byla na zřetel brána fakta. Podobně fascinující bylo sledovat cestu tiché pošty, kdy se nedbale pronesená informace najednou zhoubně roznáší po celém městě, přičemž neustálý alibismus ústředí postavy je pro podobné chytráky kouzelně typický. Pak však přišel zlom a v okamžiku, kdy se střípky informací začaly spojovat v celek, šla logika zčista jasna stranou. Asi nejvíc mi přitom vadil hrdinčin hysterický rozklad osobnosti, když zjistí pravdu o své minulosti. Hlavně to, jak nenechá nikoho pořádně nic doříct a namísto toho si jede dál svojí ublíženeckou píseň.
Za mě tedy povedená práce s tématem, ale odfláknutá zápletka, která se až příliš snaží zaskočit překvapivým zvratem. A když už Lesley Kara rozehrává román s vícero želízky v ohni, tak by jeden čekal, že to taky k něčemu bude, aby se zužitkoval pořádek, co si dělal v tolika postavách. Liane Moriarty umí tyhle historky z předměstí maloměsta rozhodně lépe.

Tohle bych s čistým svědomím označil jako sbírku „výslechových detektivek“, protože většina klíčových zvratů ve vyprávění stojí a leží na konfrontaci obvyklých podezřelých. Což zní jako dobrý nápad, dokud už u třetí povídky nezjistíte, že se tvůrčí modus operandi dokola opakuje, přičemž jednotlivé výslechy jsou čím dál jednodušší a rozkrývání motivací stále prostší. Také nečekejte drsné slovní přestřelky či psychologické rozbourávání pachatele. Koncepce je taková, že v první vlně obejdou policisté zainteresované pozůstalé, následně si ověří fakta, zjistí, kdo lhal, udeří na něj a ejhle, přiznání je na světě a pěkný den za námi. Vývoj postav je přitom nulový, takže člověku brzy začne brnkat na nervy jejich charakterový stereotyp, čemuž příliš nepomáhá ani absence jakýchkoliv obměn ve stavbě zápletek. Mění se pouze styl zločinu a prostředí, ve kterém byl spáchán. Navíc jsem postrádal autorův příznačný humor, jenž ne že by v textech zcela chyběl, pouze mi přišel vtipný jen minimálně.