PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Typický produkt edice Původní česká detektivka. Nudný zločin, nudné prostředí, nudní hrdinové. Příběh přitom selhává i v tom nejzákladnějším, tj. když se ukáže, že ústřední postava v podobě vyšetřovatelky Sabiny Hronové je pro zápletku naprosto zbytečná. Nemluvě o hodně pofidérním zpracování policejní metodiky, což občas sklouzává do roviny neúmyslné humoresky. Včetně popletené redakce, jež v textu ponechala takové perličky, jako je kanadský zpěvák Kohen. Na druhou stranu, je tu nezanedbatelné řemeslo, které je příčinou, že přes lacinou dějovou posloupnost, kdy je eliminován jeden podezřelý za druhým, se to zkrátka dobře čte.
Lehkost vyprávění je tak vlastně jediné, co mohu pochválit, ačkoli kniha primárně cílí na ženské čtenářky, čemuž odpovídá i chování většiny postav. Díky tomu tak rozpleteme nejeden citový šmodrchanec, namísto toho, aby se smysluplně pátralo po skutečném vrahovi původního zločinu. Aneb proč to dělat jednoduše, když to jde složitě a s množstvím nepodstatných odboček.

Krátké kapitoly, svižná gradace, nápaditý děj – to vše dělá z Tajemství noci solidní čtení a nebál bych se říct, že možná i to nejlepší, co Dean Koontz na poli klasického hororu v poslední době napsal. Je to sice taková brzda plyn, kdy se morbidní scény střídají s nudným patosem, ale budiž, fandové hrůzy zas moc na výběr nemají. A zápletka o vrahovi, který se vrací z říše mrtvých prostřednictvím nevidomých obětí, aby splnil, co před dvaceti lety slíbil – to je jednoduše béčko jak má být.
Románu ani tak nevyčítám hrátky s pořadím naplánovaných zločinů, které působí lehce absurdně, a dokonce bych odpustil i hlavním postavám, že čekají na vraha jako dobytek na jatkách. To všechno se dá ustát při srovnání s ucházející strašidelnou zábavou. Jenže pak přijde závěrečné deus ex machina a já hořce zaplakal. Křesťanství je pěkná věc, o tom žádná, ale řešit s ním svízelné situace s psychopatem z podsvětí, to už mi přijde trochu moc. A tak všechna ta legrace vzala na konci dost za své, bohužel.

Představu o románech s Perry Masonem jsem měl vždycky mlhavou, silně ovlivněnou televizním zpracováním. Proto byl pro mě první z jeho případů velmi příjemným zahájením. V základě totiž nejde o nic jiného, než sympatickou parafrázi Dashiella Hammetta, s úbytkem nápaditých metafor a drsňáckého cynismu. Dokonce i koncepce zápletky připomíná spíš klasickou drsnou školu, než nějaké právnické kličkování v soudní síni. Jasně, má to svůj věk, ale neodolatelná atmosféra příběhů z třicátých let minulého století funguje naprosto precizně, až mám podezření, že si na ní ujížděl sám autor. To se projevuje především v postavě hrdiny, který od začátku ví, že na něj klientka hraje levou a snaží se jej namočit do nezáviděníhodné situace, přesto jí to s bezelstným úsměvem nechává projít, aby ji pak v pravou chvíli vtipně uzemnil. Překvapením pro mě mimo jiné bylo, že Perry Mason zde vystupuje jako právník, který se dopustí jakékoliv špinavosti (snad kromě vraždy), aby se dobral ke kýženým výsledkům.

Tak dlouho jsem chodil s Harrym pro vodu, až mě přestal bavit. Už s Přízrakem jsem měl problém, ale Policie tomu prozatím nasadila korunu.
Pořád nelze autorovi upřít sympatický drajv, díky němuž román šlape přesně dle pravidel strhujícího thrilleru. Jenže kde mě dřív dokázal napnout zajímavou zápletkou nebo alespoň pochmurnou atmosférou, tam tentokrát selhává ve všech bodech obžaloby a jeho vyprávění se mění v lepší průměr od Jefferyho Deavera, včetně těch několika „šokujících“ odhalení, která jsou po dřívějších zkušenostech odhadnutelná dlouho dopředu. Přitom zápletka je atraktivní a po koncepční stránce funguje bezvadně. Jen ten balast kolem se záměnou osobností, fingovaným znásilněním, zálibě ve škrcení apod., mi protentokrát přišel neskutečně otravný a hlavně zbytečný. Ovšem největší slabinou zůstává samotné odhalování identity vraha, protože cesta k finále je po kriminalistické stránce tak absurdní, že mě to rozčiluje ještě teď. Nehledě na zadní vrátka pro další díl. Hurá na něj.

Není to až taková hrůza, jak jsem se bál, ale zdaleka to ani není žádná hitparáda. Za paradoxně nešťastné považuji zařazení původních dvou povídek A. C. Doylea, ovšem ne kvůli tomu, že by byly špatné, ale proto, že všechny ostatní texty pak působí drobet lacině. Podivná je i samotná struktura výběru, jehož rozdělení na povídky vítězné a bonusové není úplně trefa do černého, poněvadž ty bonusové jsou o chlup lepší, než údajný top soutěže Cena České společnosti Sherlocka Holmese. Skutečně tak zaujaly pouze tři příběhy a to navíc od autorů, od kterých jsem to příliš nečekal – Inny Rottové, Markéty Harasimové a Jiřího Housera. Což má však na svědomí především plejáda průměrných až podprůměrných detektivek, takže snadno vynikne třebas jen řemeslně zvládnutý standard. Posledním a ne právě nepodstatným prohřeškem je vizuální stránka knihy, která vedle i těch nejhorších holmesovek vypadá jako chudý příbuzný. Reprezentativní antologie toho „nejlepšího“ by si bezesporu zasloužila lepší úpravu.

Noční pád mohl být skvělým thrillerem. Vážně. Jenže to by Nelson DeMille nesměl být poseroutka a místo tun konspiračního balastu dotáhnout alespoň nějakou jím nadhozenou teorii do konce. Pustit se do rozkrývání skutečného zločinu a těsně před koncem rozkopnout pískoviště s odůvodněním, že takový je prostě život, to mi vskutku nevoní. Nehledě na fakt, že prakticky veškeré hrdinovo rozvleklé pátrání stojí celou dobu na vodě, přičemž chybí to nejzákladnější – logické opodstatnění. Autor se po celou dobu tváří tajemněji, než všechny hrady v Karpatech, ale vysvětlení co, kdo a proč ze sebe nevymáčkne ani za zlaté prase. Já to vlastně chápu, zcela oprávněně se bojí sklouznutí do osidel laciného braku, kterému se každý vysměje, jenže v mém případě tohle vědoucí pomrkávání a mlžení mělo přesně opačný následek. Neotevřel jsem přece román pod dojmem literatury faktu, ale skutečně jen pro kouzlo napínavého thrilleru. A i když je závěr silný, pachuť nezvládnuté koncepce mi zůstala v mysli dodnes.

Odhalit v anotaci, co klíčového se stane na 200. straně románu, je zločin, který by se měl trestat přinejmenším vraždou.

Trudoš i furunkl zhodnotili dílo poměrně trefně a vlastně jim v kritice mohu jen přitakávat. Ano, forma románu je dost rozsypaná – především se závěrem si snad autor vůbec nevěděl rady. Zapomeňte na smysluplné hledání vraha, většina stop vede do slepých uliček a vystačíte si pouze s dobrým odhadem. Psychologie postav je dost zvláštní – dvojici hlavních vyšetřovatelů byla věnována náležitá péče (depresím Mii Krügerové snad až moc), ještě lépe dopadl nezletilý svědek Tobias, ale ostatní charaktery byly nahozeny ve stylu: tohle je počítačový nerd, tenhle netrpělivý drsňák, tahle je sympatická právnička, tamten postarší kliďas. Prostě jména bez pořádných osobností. V románu je celou dobu naznačováno, že Holger Munch a Mia Krügerová jsou proslulá policejní esa, ale jeden vyniká pouze ve spotřebě cigaret a hamburgerů, zatímco druhá se utápí v alkoholu a prášcích, oba pak jsou neustále unavení a žádného exkluzivního výkonu se od nich čtenář nedočká.
V první polovině knihy jsem měla dojem pečlivě budované skládačky, kde ve finále vše perfektně zapadne na svá místa. Ona z toho nakonec vznikla vachrlatá stavebnice, ve které jsou smíchány dílky lega i puzzle s kartičkami pexesa a kostkami domina. A ještě na ty převážně temné odstíny tvůrce kydnul plechovku růžové barvy. Výsledkem jsou mírné rozpaky.
ALE! Přes veškerá negativa jsem byla příběhem pohlcena, stránky jsem obracela dychtivě a s napětím, chladně pochmurná severská atmosféra mi vyhovovala, postavy mají potenciál. Další případ “Sova” si moc ráda přečtu (budu přitom doufat v promyšlenější koncept a zvládnutější finiš).
Mám-li “V lese visí anděl” shrnout do jedné věty: tahle čtivá kniha má své mouchy, přímo dotěrné masařky, celkový dojem je však kupodivu převážně pozitivní. 75–80%.

Muž, který hledal svůj stín (prostě Milenium pět) – natahovaný jak žvejka se zápletkou (jak z pulpovýho románu), která by vystačila na krátkou povídku. Napsaný bez většího švihu a s postavami, který mě na rozdíl od prvních tří dílů už nezajímaly.

Na můj vkus příliš prvoplánový thriller, který hned z kraje odkryje karty a až do konce nezmění pravidla hry. Dokonce i vrah je znám poměrně brzy, takže hrdinové se mohou soustředit jen na to, jak jej najít a lapit. A protože je jasné, že je to příliš mnoho stran na jedno pátrání, ozvláštňuje autor vyprávění tím, že nechává pátrače dloubat do pachatelovy minulosti a pomocí psychologických rozborů určit, kde tak asi je a co má ještě v plánu. Tohle všechno bych ještě dokázal skousnout, jelikož autor poskytuje čtenáři množství zajímavých informací jak o práci policie ve Vatikánu, tak o funkčnosti katolické hierarchie. Jenže rádoby hovorový jazyk, stejně jako bodré chování postav mi průběh událostí neúmyslně zesměšňovaly, což ještě podtrhly lehce odhadnutelné zvraty. Ale uznávám, že chyba bude spíš na mém přijímači. Pevně věřím, že v rodném Španělsku je Juan Gómez-Jurado hvězdou, já však zůstanu u jejich literárně zdatnějších autorů, jako jsou Arturo Pérez-Reverte či Carlos Ruiz Zafón.

Zapadákov uprostřed ničeho, osamělá žena v nesnázích, která hledá svého kolegu, to je téměř klasický Reacherův scénář. Poslední známé místo pobytu soukromého vyšetřovatele v městečku Mothers Rest je jediná stopa, kterou má bývalý vojenský policista a jeho partnerka. Postupným provokováním, pátráním a vylučovacími metodami odhaluje Reacher děsivé tajemství a mrtví přibývají.

Přestože se dějová linka ve Složce 64 táhne dost pozvolna, za mě pořád spokojenost. Pravdou ale je, že nebýt autorova specifického humoru, který je mi poměrně blízký, asi bych po dočtení lehce zuřil. Už samotné namočení Carla Mørcka do vyšetřování je vachrlaté, a když se nakonec ukáže, že byl pro základní vyústění zbytečný, moc radost jsem z toho vážně neměl. Jussi Adler-Olsen tentokrát příběh směřuje hlavně na rekapitulaci tragických událostí, které formovaly ústřední hrdinku a jak ji dohnaly tam, kam ji dohnaly. V tomhle ohledu se přiznám, že mám jen určitou mez, pokud zvládám osudová neštěstí přijímat. A jakmile je toho moc a dál se to stupňuje, už mi to přijde spíš jako autorská vypočítavost, než autentický vývoj.
Každopádně oceňuji dramatické finále, které je opět vystavěné jinak, než u předchozích knih. Mimoto ale na mě kniha působila podobně jako Zabijáci. Strany konfliktu jsou nám představeny hned zkraje a pak se jen čeká, až A konečně potká B. Trochu nuda, na pět set stránek.

Bezvadný psychologický thriller, který sice moc nefunguje jako kriminálka, ale po stránce emoční je naprosto dokonalý. Víc se ale o Zmizelé vážně říct nedá, protože prakticky jakékoliv kroužení kolem zápletky se rovná spoilerování.
Přesto musím alespoň v rychlosti smeknout klobouk před talentem Gillian Flynnové. Koncepci příběhu vystavěla s precizností mistra, přitom jde o její třetí román v průběhu šesti let. A i když se těch pět set stran může zdát maličko unáhlených, s postupným odhalováním souvislostí se ukazuje, že každý sebemenší detail má ve vyprávění své opodstatnění a smysl. Navíc se to čte jedním dechem, přestože zpočátku má jeden pocit, že šlápnul do něčeho sladkobolného. Kdyby nebylo na můj vkus tak odbytého konce, v němž jakoby se autorka bála otevřeného konfliktu a raději všechno uhrála do autu, bral bych to jako vrchol její tvorby. Takhle u mě nadále vedou Temné kouty a nedočkavě vyhlížím další přírůstek do knihovny.
Za mě rozhodně jeden z nejlepších thrillerů roku 2013.

Po všech stránkách prvotřídní kniha. Vše podtrhuje závěr. Nejdřív jsem nevěřícně zíral, a potom se jen chechtal a chechtal…

„Podle mých mnohaletých zkušeností v oboru je nejlepším způsobem, jak chytit vraha, prostě mít štěstí.“
No a to je tak nějak v kostce způsob vyšetřování Dextera Morgana. I když je báječným společníkem pro zádumčivé večery, spíš než na detekční schopnosti se spoléhá na náhodu, jež jej, jak doufá, dřív nebo později dovede k cíli. Ovšem kdo si na tenhle miamský drtivý styl zvykl, toho Dvojí Dexter bude bavit stejně jako předchozí romány. Ostatní na autora pravděpodobně zanevřeli už dávno.
Ačkoliv zápletka graduje tentokrát hodně zajímavým směrem, příběh až moc okatě počítá s atraktivitou hrdiny a na uvěřitelný vývoj kašle. Přesto nebýt nadbytku slov, mohla to být stále parádní jízda. Bohužel, Jeff Lindsay se ve svých sarkasmech začíná opakovat a vtipný nadhled to ne vždy zachrání. Oproti tomu mu nelze upřít talent pro vymýšlení zapeklitých momentů, které okouzlí hektickou absurdností. Což je hned druhý důvod, proč mám tuhle sérii stále tak rád. Tím prvním je samozřejmě sám drahoušek Dexter.

Autor začíná nalézat svůj styl a dobře že tak. Už jen póza nevrlého detektiva v letech sedí postavě Johna Rebuse výrazně víc, než role akčního hrdiny s výcvikem u SAS. Je nerudný a věčně podrážděný, plánovitě všechny kolem sebe provokuje a naprosto si užívá nově nabytou pozici šéfinspektora, který už má vystaráno. Přesto nesklouzává do žumpy úplatné morálky, jako někteří jeho kolegové, a když na to přijde, dokáže se při vyšetřování zatvrdit proti jakýmkoliv překážkám. Není to brilantní postava, ale své kouzlo rozhodně má a je otázkou, jak ho Ian Rankin v průběhu dalších románů ještě zúročí. Koncepce zápletky totiž stále pokulhává. Už to sice není takový guláš jako v případě Uzlů a křížů, přesto znatelně jednoduchou zápletku cíleně rozmělňuje nepodstatnou exkurzí po satanistických kultech. Ovšem úcta ke starým mistrům potěší, takže když dojde na novodobé role jmenovců pana Holmese a doktora Watsona, docela jsem se bavil. Ostatně pozitivním dojmem na mě působila celá kniha. Jen tak dál.

Přestože Muž bez dechu přišel s jednou z nejatraktiv­nějších zápletek v celé sérii, autor se paradoxně chytil do pasti, kterou si sám vykopal. Tím že se rozhodl zpracovat skutečnou událost, zůstal lapen v nesnadné situaci, kdy se snaží za každou cenu držet při zemi a zároveň uhrát konspirační thriller. Což má bohužel neblahý důsledek, že skončí u několika různých teorií, ale s konkrétním řešením žádným. Jako by si nebyl jist, zda čtenář požaduje detektivku nebo literaturu faktu, zůstává věren oběma žánrům a nenaplní tak očekávání vlastně ani jednoho. Zápletka je díky tomu vachrlatá, vyšetřování spíš na okrasu a celkové napětí nula nula nic. Pravdu říct, i detektiv Bernard Gunther přišel o kouzlo a v některých momentech je dokonce v přímém rozporu se svým starším/mladším já. Navíc ať před něj Philip Kerr staví jakékoliv překážky, čtenář ví, že je překoná, protože jinak by jednoduše nemohlo dojít k událostem příštím. Nakonec tedy zklamání, o to víc, že hlavní téma bylo skutečně zajímavé.

Hezky odvyprávěný dobrodružný příběh s detektivní omáčkou, jehož největší slabinou je neochota autora vyhnout se zaběhnutým klišé, která jsou tak otřepaná, že už to snad ani víc nejde. Což je vážně strašná škoda, protože nebýt toho, šlo by mé hodnocení rapidněji nahoru. Vynahrazuje to však skvělá atmosféra Barcelony roku 1888 a moc pěkný frankensteinovský motiv, který funguje na jedničku. Smůla je, že Jordi Llobregat rozepsal charaktery postav trochu prvoplánově, ale protentokrát jsem to ochoten odpustit, protože se to k dobové stylizaci jednoduše hodí. Co však prominout nedokážu, je fakt, že hrdinové do děje příliš aktivně nezasahují. Jsou spíše vláčeni pochmurnými událostmi, které k jejich smůle gradují přesně tím nejhorším možným způsobem. Samotné vyšetřování je pak lehce pofidérní, i když obaleno atraktivním motivem odhalování morbidního tajemství, končí v podstatě u třísetstránkového přešlapování na místě, než se konečně někam hne. Finále je ale správně velkolepé, o tom žádná.

Ač mám opětovné výhrady ohledně zbytečné vaty, musím s povděkem kvitovat jednoduchost zápletky, která je pro sérii tentokrát až nezvyklá. Nastane problém, Harry odhalí příčinu, zachrání dívku v nesnázích a hotovo. Závěrečných sto stran je sice jen extrémně prodlouženou verzí epilogu, jenž mohl být vtěsnán do jednoho odstavce, ale budiž, Jim Butcher prostě rád mluví. Naštěstí nenudí a hlavně pobaví. Takže vpravdě příjemný díl. Naprosto nejlepší jsou pak scény na hororovém conu, kde začnou fanoušky vraždit filmová monstra. Jasně, tenhle motiv byl už použit úspěšně i jinde, ale autor se toho zhostil se zručností sobě vlastní. Trochu mi jen vadil táhnoucí se válečný konflikt mezi mágy a upíry, jenž byl rozehrán ve třetím díle a pořád stojí na místě. Navíc to do čarodějova života projednou nijak zásadně nezasáhne, což jen zvyšuje dojem, že o nic nejde. Ale zas je fajn, že si to Dresden po citové stránce konečně vyříkal s Murphyovou, i když jim to (přesně dle slov Thomase) nikdo nevěří.

Výrazným plusem antologie jsou kvalitní texty – možná ne vždy zakončené jiskrnou pointou, ale bezezbytku parádně napsané. Přiznám se, že už jsem dlouho neměl v rukou výběr, kde by se mi líbilo naprosto všechno. Je pravdou, že je tu pár příběhů, které jsou v důsledku o ničem, ale přesto se skvěle četly, ať už kvůli promakaným kulisám, nebo svébytným postavám. Ostatně jak zmiňuje editor Otto Penzler, moderní povídková tvorba tolik neholduje zaběhnutým osnovám, takže krátká forma občas autorům slouží pouze k rozpracování nápadu, který by na román nestačil. Znát je to obzvláště u Lyndy Leidigerové, Chrise Muessiga či Alberta Tuchera. Oproti tomu stran literárního řemesla tady skutečně není co vytknout. A přestože za nejlepší kousky považuji ty od Douga Allyna a Dennise Lehana, vlastně tu není jediná věc, která by mě vysloveně zklamala.
Mimo jiné má kniha výbornou předmluvu, ve které se mluví o významu označení „mystery“ pro detektivku a o tom, jak se v průběhu dějin tenhle subžánr vyvinul.

Richard Price sice není Dennis Lehane ani George P. Pelecanos, ale k oběma pánům má zatraceně blízko. A jeho Sráči jsou skutečnou lahůdkou na poli velkoměstského noiru. Chvilku sice trvá, než si člověk zvykne na množství postav a jmen, ale dokonale rozehrané kulisy tenhle prohřešek víc než slušně vyvažují. Nemluvě o zápletce, za níž by se nemusel stydět žádný starořecký dramatik. Tohle vážně není červená knihovna nebo laciný thriller o honbě na vraha. Spíš vyprávění o lidech v ulicích města tak obrovského, že má málem víc obyvatel než celá naše republika, a o kostlivcích ve skříni, krvelačnějších než Freddy Krueger.
Silnou stránkou autora je přitom denní chleba mužů v modrém, aneb slovy jedné z postav: „Připíjím na Pánaboha, protože ten chlap musel být génius, když tohle povolání vymyslel.“ Je v tom všechno – dobré, špatné, kyselé i hořké. Nic se nepřikrášluje, ale zároveň to má šmrnc, který pochopí jen ten, kdo si jako malý hrál na policajty a zloděje a vlastně z toho nikdy nevyrostl.

Fyzický důkaz toho, že kvalitní literatura může fungovat i napříč staletími. V tomhle případě je to sice „pouhá“ padesátka, ale pořád je to počtení, které bude fungovat i za pětinásobek tohoto jubilea. Některé věci prostě nestárnou.
Hlavním tahounem příběhu jsou kulisy maloměsta na americkém Jihu se svými rasistickými výstřelky. Což vzhledem k tomu že v jeho ulicích dojde k vraždě, která připadne na starost přespolnímu černošskému detektivovi Virgilu Tibbsovi, zaručuje spousta neotřelé zábavy. Jasně, v roce 1965 už měli svobodu zaručenou ve Státech všichni, ale praxe s teorií měla jen máloco společného, a tak se musí Tibbs ohánět, aby přežil a zároveň vyřešil případ.
Ovšem morální podtext není to jediné, co Johnu Ballovi funguje, ani na detektivní zápletku nezapomíná. Ta je vygradovaná právě tak akorát, aby nenudila a zároveň v mezích zákona pomotala hlavu. Nebýt sladkého konce, ve kterém rasističtí mazáci začnou oslavovat hrdinovy schopnosti, vůbec bych se nebál absolutního hodnocení.

Dvě věci se norskému spisovateli Tomu Egelandovi upřít nedají – má talent vyprávět a má to v hlavě srovnané. To první pochopíte v průběhu deseti stran, to druhé oceníte v závěrečném doslovu, ve kterém mluví o fabulačním kouzlu konspiračního thrilleru.
Konec kruhu si tak mou oblibu získal se vším všudy – správně trhlá hlavní postava, ich-forma vyprávění, mystická zápletka. Bohužel po sympatickém rozjezdu se do konce příběhu už spíše polemizuje, než že by probíhala nějaká akce. I sám autor přiznává, že jde o román o zločinu bez zločinu, což se na něm dost podepisuje. Archeolog Bjørn Beltø sice hned zkraje uzme padouchům tajemný artefakt, jenže následně jen chodí z místa na místo a ptá se všech možných individuí, co že by ve schránce mohlo být. Ano, on ji celou dobu neotevře – vnitřek by mohl dojít úhony.
Díky tomuhle nedostatku u mě kniha dost klesla, to ale nic nemění na tom, že jste-li již přehlceni Robertem Langdonem nebo agentem Pendergastem, můžu ji s čistým svědomím jen doporučit.

Tajemství posledního nacisty není špatné, ale přiznám se, že mě poměrně brzy začalo udit. Napsané je to dobře, ale jako by Iain King neměl příliš promyšlenou synopsi, takže ač se průběžně snaží zaujmout málo známými fakty, základní dějová linka postupně ztrácí logiku. Nehledě na to, že příběhu chybí sympatický hrdina. Téhle role se sice zpočátku zhostí Myles Munro se svými netradičními názory na válečné konflikty, jenže rychle se ukáže, že ničím výjimečný vlastně není. O to spíš, že je záhy začleněn do čtyřčlenného týmu, takže jeho osobitost bere definitivně za své a hrdinou se stává celý kolektiv, přičemž ten to se sympatiemi už nevyhrál vůbec. Samotné pátrání po mocné nacistické zbrani je pak jen další obdobou románů Dana Browna, se záměrem projet se po Evropě a sdělit čtenáři pár zajímavostí o nacistickém Německu a koncích 1. i 2. světové války. Bohužel, ústřední motiv se nakonec rozpadne pro účelový nesmysl a konspirační závěr celé vyprávění hodí do roviny absurdní pohádky.

Podmanivá detektivka, která, ač zasazena do kulis mongolských stepí, v důsledku nijak nevybočuje z trendu nastaveného skandinávskými thrillery. V rámci toho jsem se obával ukecané nudy Mankellovského ražení, ale ona je to spíš syrová kriminálka v duchu Jense Lapiduse. Paradoxně tím trpí autenticita prostředí, kterou Ian Manook možná až příliš přestřelil se vší tou špinavou syrovostí. Ovšem o zajímavé postřehy nouze není, především mě okouzlil ten o Hitlerovi, který je pro Asiaty postavou stejně pomýleně ikonickou, jako je pro Evropany Čingischán.
Samotná zápletka je poměrně povedená, jen v některých momentech až fyzicky nepříjemná. Vyzněním má pak blíž více k západnímu pojetí, než východnímu, což mi rozhodně vyhovovalo. Naneštěstí autor odkryje karty už před polovinou, a tak je většina románu skládáním mozaiky, jejíž výsledný obraz je už zřejmý. Navíc vyšetřování zločinu se hodně spoléhá na náhodu, což je v přímém rozporu s detekční logikou příčin a následků. Přesto celkově fajn čtení.

Těžké pořízení s touhle knihou. Měla všechny předpoklady k tomu mě nadchnout, přesto jsem jí musel rozečítat natřikrát, než jsem si konečně zvykl na její atmosféru. Přitom ústřední motiv je víc než sympatický – pětice povídek s prominentním detektivem Normanem Applegatem se tím či oním způsobem točí kolem magicko-mystických pletich, přičemž sám hrdina je vyšetřuje pomocí striktních pravidel světské logiky. Problém nastal v okamžiku, kdy jsem zjistil, že se ztrácím jak ve fantaskní linii vyprávění, tak i v té reálné. A výslednému dojmu příliš nepřidal ani fakt, že příběhy by se klidně obešly bez detektiva, protože ten k jejich rozklíčování často přispěje jen minimálním způsobem. Po stylistické stránce jde však o perfektní práci, kterou je vysloveně radost číst. Snad jen, že se autor nedokáže přizpůsobit tempu méně chápavých čtenářů (tj. těm jako jsem já), když automaticky předpokládá, že jim bez problémů dojdou všechna významná mrknutí, jež provázejí jednotlivé dějové zvraty. Nedošla.

O kvalitách i nekvalitách Kena Bruena jsem psal už několikrát, a tak nemá moc smysl někoho ještě přesvědčovat. Buď jej milujete, nebo považujete za podřadnou literaturu. Vtip je v tom, že on to vidí velice podobně se čtenáři.
Takže ano, Svatyně se mi líbila, stejně jako předchozí Kříž. Znovu chybí literární zkratka a Irsko opět není líbivá atrakce z turistického průvodce. To ještě podtrhuje hrdinovo stáří, kdy je konfrontován s moderní dobou, které jednoduše nedokáže přijít na kloub. A tak si jde Jack Taylor za svým, přičemž překážky zdolává s vervou buldoka a svět kolem sebe, lidi nevyjímaje, vidí černěji než černě. Jo, a taky začne zase chlastat. Život je holt boj a porážky jsou v něm častější než vytoužené výhry.
Nevýhodou románu je však naprosto nulové detekční pátrání – veškerou kriminalistickou práci za Jacka odvádějí sekundární postavy a z Taylora se stává už jen soudce a občas i kat v jedné osobě. Tedy zaběhnutá písnička, což je u sedmé knihy v sérii vážně trochu škoda.

Po sto letech od prvního vydání téhle knížky už přijdou úsměvné tajné labyrinty chodeb, záhadné omamné, nebo jedovaté látky a taky samotná postava zlotřilého doktora Fu-Manchu a zločinecké organizace Si-Fan, která usiluje o světovou nadvládu. Navíc se záludný Číňan hlavním hrdinům neustále plete pod nohy, místo aby ho vypátrali pomocí dedukcí. I tak je ale Ruka doktora Fu-Manchu příjemná vzpomínka na dobrodružné příběhy let dávno minulých.

Začátek mile překvapil, až jsem na určitou chvíli pojal domněnku, že knihu napsal Michael Connelly (kdo četl Posledního kojota, bude vědět, o čem mluvím). Ovšem po straně padesát domněnka pošla, protože koncepce naskočila do zaběhnutých kolejí odpovídajícím slabší formě seriálu Castle. To znamená rychlé střihy, kde se přeskakuje od jednoho zatčení k druhému, střídané vyplňujícími scénami, kdy postavy docházejí k různým závěrům nebo se chtějí pomilovat. Humor je příjemný, ovšem tak trochu umělý, jako by mu chyběla vlastí osobnost a jen se snažil naplnit čtenářovo očekávání, nikoliv jej překvapit něčím vlastním. Nakonec ani zápletka se nemá čím chlubit – kromě toho, že je konstrukce zločinu překombinovaná jak zákon káže, okatá neschopnost vyšetřovacího týmu dát z indicií dohromady řešení hraničí až s hloupostí.
Mé vysoké hodnocení má tak na svědomí spíše láska k seriálu, než kvalita detektivky jako takové. V důsledku průměr, který neurazí, a zároveň ukrátí čas. Ale žádný zázrak to není.

Harry Hole ve Spasiteli méně chlastá a zdá se, že je mu to jen ku prospěchu. Zápletka je vymyšlená bravurně, napětí graduje a knížka si dokáže udržet pozornost po celých pět set stran až do finále. Mistrovský detektivní thriller v kterém každý díl skládačky na konci dokonale zapadne.

Začnu pozitivy. Pořád je to strhující čtení, a přestože spisovatelovy triky jsou už okoukané, oceňuji, že koncepci zápletky opět trochu pozměnil. Jenže to je asi tak všechno.
V rámci negativ toho mám víc. Zaprvé jsem autorovi ani na okamžik neuvěřil vývoj postav. Kdyby šlo o neznámá jména, neřeknu, ale vzhledem k tomu, že je čtenáři představoval posledních šest knih, přijde mi jejich proměna pouze jako obyčejná bouda. Pak je tu sám Harry Hole. Po třech letech se vrací do města, a i když zbaven policejního odznaku, stejně všem rozkazuje, jako kdyby bylo všechno při starém. Navíc přestává být reálným člověkem, poněvadž mu můžete udělat cokoliv a on se jen oklepe a jde dál. Nehledě na fakt, že na detektivovu smrt jsem spisovateli neskočil ani náhodou. Kdyby šlo o závěrečný díl série, možná si z toho sednu na zadek a jsem překvapen, kam až dokáže Jo Nesbø zajít. Ale protože nejde, zůstává pro mě Přízrak pouhou manýrou.
Příště bych tedy raději starého Harryho, ne tuhle novou vytuněnou verzi.

Ač horor založený na zajímavé zápletce, zabitý je zcela počtem stran. Nápad, že zlo může mít tvář natolik nevinnou, že by mu nikdo ani vlásek nezkřivil, zatímco jiní doplácejí na zásahy „spravedlivého hněvu“, to vše by vystačilo na povídku, ne na třísetstránkový román. Všechna vata, která se k vyprávění nabalila, je totiž v důsledku spíš nudná než strašidelná a nijak to nepromění ani solidní atmosféra děsu. Neštěstím ve zmiňované vatě jsou pak nepovedené zvraty, dialogy a charaktery. Hlavně proto, že jsou předem nalajnované, a tak je autorský záměr brutálního zločinu a rodinné kletby z děje cítit na sto honů. Nevyčítám nutnost vyhroceného konfliktu, ale jeho amatérské zpracování.
Ovšem jako náhrada za Stopy hrůzy z roku raz dva to funguje víc než slušně. Pro mě však nadále tím nejlepším, co John Saul napsal, zůstane série The Blackstone Chronicles. A nebudu vám nic nalhávat, to taky není žádný literární skvost. Ale bylo to krátké, morbidní a tajemné, což mi v osmnácti bohatě stačilo.

Britský spisovatel Tony Black rozehrává moderní thriller dle pravidel drsné školy, jenže z toho dělá lehce kýčovitou podívanou. Kýčovitou ve smyslu předpřipravených zvratů, zbytečného násilí a hlavně nepodstatných osobních trampot. Přiznám se, že mi už začínají vadit všechny ty pohnuté osudy, které mají každou jednu postavu vyprávění zasadit do plačtivých souvislostí. Když se k tomu přidá rozhodování, zda opustit manželku kvůli milence, začínám si říkat, jestli by autor raději nechtěl napsat román pro ženy namísto temné kriminálky.
Co však funguje překvapivě dobře, je absurdní uvažování lidí z odvrácené strany naší dokonalé společnosti. Především jejich absence emocí, jde-li o lidský život, nedej bože o život novorozence. Doslova mrazí z toho, jak se putující nemluvně rychle stává obchodním artiklem, s nímž se zachází jako s televizí. Když se prodá, fajn. Když upadne a rozbije se, smůla, ale na světě je ještě tolik dalších… Suma sumárum, za mě lepší průměr, ale nic nového pod sluncem.

Priznávam, že som mal asi až neprimerané očakávania podmienené skutočnosťou, že šlo o posledný v češtine vydaný román s Herculom Poirotom, ktorého časť (teda dialógy) napísala Agatha Christie. Charles Osborne odviedol v tomto prípade celkom kvalitnú prácu – novelizoval divadelné poznámky pôvodnej hry Čierna káva a čo dosť oceňujem je fakt, že sa nebál ešte na začiatok pridať akýsi vlastný prológ k prípadu (První kapitola), v ktorom sa na chvíľu mihla postava Poirotovho sluhu Georga, známeho z iných románov. Za mínus pokladám skutočnosť, že aj keď v knihe vystupuje postava kapitána Hastingsa, nie je príbeh rozprávaný z jeho uhlu pohľadu, teda tak ako tomu bývalo v ostatných prípadoch – určite sa to dalo riešiť podobným spôsobom ako pri románoch Vraždy podľa abecedy alebo Nemý svedok. Najväčším sklamaním však bola Agatha Christie, nakoľko jedna z hlavných a kľúčových zložiek zápletky je recykláciou už použitého nápadu (konkrétne z prvého románu s Poirotom, Záhada na zámku Styles), čo je bohužiaľ v diele Agathy Christie pomerne častý zjav, takže veľká časť prekvapenia sa nekonala, nakoľko tá vec hneď udrela do očí. Našťastie samotné dialógy nie sú vôbec naťahované (keďže ide o dialógy pôvodne napísané do divadelnej hry), ako tomu bohužiaľ bolo pri novelizovaných hrách Neočekávaný host a Pavučina, kde bolo tej slovnej vaty skutočne hodne. Summa summarum ide o celkom slušný Agathin priemer a kniha, ktorá je podstate prvým pokračovaním série s Poirotom po smrti Agathy Christie (podstate ide o 38. diel série), určite nesklame tak ako sklamú knihy od Sophie Hannah.

U autorů jako Lehane, Connelly, nebo Child je to v téhle povídkové sbírce sázka na jistotu. Ve Vendetě mě zaujaly i povídky od McMahana, Liskowa, za zmínku určitě taky stojí příběhy od Phelana, Coopera a Stelmacha. Pak už to šlo tak trochu s hodnocením dolů, ale chápu, že ne každý autor dokáže na tak malém prostoru rozehrát dechberoucí zápletku. Každopádně nadprůměrná antologie.

hrdinka/sociopatka se závislostí na šachu, doutnících, která bydlí v bordelu a ve chvílích volna kouká na péčko. Má to fajn atmosféru, zmagořenýho vraha co rád připéká lidi v peci… vedou se tu rozhovory o dobru a zlu, ale podobně jako u Kdo jinému jámu kopá se tu plave proti proudu severských depresí. Jako oddechovka na letní večer je to super.

Geniální kniha. Těžká na čtení, drsná vyzněním, hutná atmosférou, ale pořád zatraceně geniální. A rovnou přiznám, že po jejím dočtení už pro mě kriminálky nikdy nebyly tím co dřív. Něco jako když při pročítání harlequinek najednou zjistíte, že louskáte Dostojevského Zločin a trest a opravdu si to užíváte.
Zpočátku se v ději sice trochu skáče a určitá odosobněnost ve vyprávění dělá problémy naskočit do rozjetého vlaku. Čím víc se však noříte do hlubin špinavého konfliktu, tím definitivněji vás má James Ellroy na lopatě. Nejde však o prvoplánovou fintu, ale do nejmenších drobností propracované dílo, převyšující ostatní především po stylistické formě. Příběhová linie pak exceluje nekompromisním jednáním s hrdiny, kdy prakticky nikdo není bez viny, takže čtenářovy sympatie se průběžně přelévají z jedné postavy na druhou. Bravurně jsou přitom zachyceny kulisy 50. let, ve kterých si losangeleští gangsteři, bulvární novináři a policejní důstojníci vzájemně nemají co vyčítat. Prostě dokonalost.

V jádru není Kámen Medusy špatný, ale až příliš se nese v duchu románů Clive Cusslera či pánů Prestona & Childa, postrádajíc přitom nezbytnou dávku odlehčení. Záleží však, jak k vyprávění od počátku přistoupíte. On už hrdina, důlní inženýr Philip Mercer, je na hranici absurdnosti, kdy v sobě kombinuje ty nejlepší vlastnosti Jamese Bonda, Indiana Jonese a Johna Ramba. Tedy netuším, co se bere na vysoké důlnoinženýrské, ale mít na to věk, už mám vyplněnou přihlášku. Bohužel, místo toho, aby Jack Du Brul vymyslel téhle postavě smysluplné pozadí, tahá z rukávu super vlastnosti podle toho, jak je právě potřebuje. K tomu se pak váže i stará dobrá americká propaganda, ale to je holt u podobných románů nutným zlem.
Zápletka jinak vcelku solidní, jen se v první polovině představuje až zbytečně moc postav a člověk se snadno ztrácí v souvislostech. A za zcela nesmyslný považuji motiv s Archou úmluvy, protože skončí nevyužit. Kdyby se to celé točilo pouze kolem diamantů, udělal by možná autor lépe.

„Každej je podezřelej“ a „nikomu nevěř“, jsou hlavní motta obou soukromých vyšetřovatelů Patricka a Angely a v tomto případu to platí dvojnásob. Dennis Lehane opět rozhodil sítě, do kterých dokáže chytit čtenáře napínavých příběhů. Nic není svaté je detektivka drsné školy, okořeněná akcí a překvapivými zvraty a to pro mě jednoznačně znamená plný počet hvězd.

Peklo v bažinách je dokonalé. Jen… jen trochu ukecané. V rámci jednoduché zápletky je těch šest set stran prostě znát, o to spíš, že převážná část z nich je tvořená chlapáckým plácáním se po zádech. Stephen Hunter to naštěstí umí servírovat tak, že mu zobete z ruky a ještě chcete druhý nášup. Snad jen, že ti jeho střelci za zenitem jsou chvílemi nezničitelnější než Terminátor T-800. Ale proč ne, i muži mají své dny.
Přesto škoda zbytečně sáhodlouhých popisů akčních scén, které díky tomu ztrácejí dost na tempu. Ovšem i tak funguje tenhle přímočarý thriller skvěle, třebaže postrádá byť jen unci nadsázky. Něco jako Sedm statečných po třiceti letech, pouze kulisy se přemístily do močálů amerického Jihu a za padouchy kope ostraha státní věznice. Ohledně zbraní je pak autor na slovo vzatý odborník, naopak stran vedení útočné jednotky je už trochu bohém. Pořád však je pro mě v mnohém uvěřitelnější než profesionálové jako Andy McNab či Chris Ryan. Starýho psa nový kousky holt učit nemusíš.