PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Autor rozehrál zajímavý politicko-detektivní thriller, jenže bohužel někde za polovinou se začíná zamotávat do vlastních smyček vytvořené osnovy. Výsledné rozuzlení totiž zdaleka není natolik komplikované a ohromující, aby zúročilo těch čtyři sta třicet popsaných stran. Děj pouze nevyhnutelně směřuje tam, kam směřovat vlastně logicky musí. Ovšem způsob, jakým německý spisovatel Simon Urban zpracovává alternativní historii státu, který pro reálný svět přestal existovat v roce 1989, je prostě masochisticky fascinující. Vize propracovaná do nejmenších detailů jak po stránce politické, tak hospodářské i společenské.
A tak se román Plán N rozhodně zavděčí každému čtenáři, který neholduje příliš rychlému spádu, ale spíš upřednostňuje intelektuálnější stránku zápletky. Je to zvláštní, hutná a atmosférická kniha, která si získá srdce jen nemnoha, přesto si myslím, že za přečtení stojí. Už jen kvůli tomu uhrančivému a šedivému světu, jemuž jsme naštěstí v reálném světě unikli. Alespoň prozatím.

Když nemůžete ukrást peníze z banky, ukradněte rovnou banku celou…
Já toho chlapa prostě miluju. Nejen že má Ukradená banka kouzelně jednoduchou zápletku, ale situační komika zde čtenáři doslova v kanadách skáče po bránici. Bezděčné emoce a nepředvídatelné situace postupně gradují do šíleného absurdna, při kterém i Murphyho zákony musí s hrdiny soucítit. Žádné prdící fórky, slovní přesmyčky, nebo trefné vulgarismy, ale poctivé lidské reakce, jež oscilují mezi šílenstvím a nervovým zhroucením. Něco vyjde nad veškerá očekávání, další krok selže nejméně pravděpodobným způsobem. Hodně přitom oceňuji přímočarost příběhu, při kterém se nikam zbytečně neodbočuje, takže zápletka si jde čistě za svým. Navíc román patří mezi ranější kousky smolaře Dortmundera, kde ještě má charakter drsného chlapíka a ne paranoidního ztroskotance. Díky tomu lépe vyniknou kontrasty mezi moderní dobou a starým přístupem ke zlodějině, což je jedna z nejlepších stránek knihy. A čím jsem starší, tím je mi to bližší.

Prvním velkým plusem románu je, že hlavní postavou je kriminální vyšetřovatel Joona Linna, jenž mi byl sympatický už v Hypnotizérovi, jenže tam hrál druhé housle. Další plus je, že tentokrát se autoři vyhnuli hrocení dennodenních situací do extrému, při nichž jsem posledně získal dojem, že si ve Švédsku nemůžete dojít ani koupit housku, aniž by vás někdo nenapadl, neznásilnil či nezabil. Díky tomu působí vývoj daleko přirozeněji a nebrzdí ho situace pro zápletku nepodstatné. A do třetice oceňuji, že se manželé tentokrát vykašlali na milostné úhelníky.
Takže ano, Paganiniho smlouva vlastně příjemně překvapila, hlavně proto, že jsem autorskou prvotinu v návalu trudomyslnosti zahodil širokým obloukem. Nejde o žádný detektivní zázrak, ovšem zbytečně strávený čas to pro mě také nebyl. Zůstaly mi sice záhadou překombinované způsoby vražd a závěr okopírovaný z nějaké telenovely by si zasloužil přepsat, ale jinak to byla vlastně docela fajn kriminálka k odpolednímu vypnutí mozkové činnosti.

mám z toho lepší pocit než z loňský Žízně. Taky se mi to líp četlo. Je to temný, prohnilý a drsný. Místy až zbytečně moc. Jako kdyby se Nesbo snažil psát noir, ale ono to prostě pro tu rádoby všudypřítomnou temnotu prostě moc nefunguje. Místy jsem si říkal, co si o tom mám myslet. Místy mi to přišlo hodně vtipný. Více místy to pro mě bylo natahovaný jak žvejčka – copak toho autora nemůže někdo klepnout přes prsty a říct mu, že by se mohlo něco v zájmu četby vyhodit. Některý vedlejší postavy jsou celkem ok. No a hlavní hrdina je deb… no nebyl mi moc sympatickej. Ale jako výplach mozku to je fajn. A taky se mi líbila ta česká obálka.

Čtivý, přesto dost tuctový horor, jehož název vypovídá o obsahu vše podstatné. Jeremy Bates se vlastně ani nesnaží překvapit a zápletku vede tou nejvíc očekávanou cestou. Parta výletníků ve strašidelném lese tak brzy vezme za své, což ovšem zaskočí pouze a jedině je. Naneštěstí je složena z poměrně nesympatických osobností, takže jejich postupné vybíjení berete spíš jako bonus, při vší té nudě. Což je druhá stránka věci. Čtyři sta padesát stran je na podobnou vyvražďovačku moc, o to víc, že prakticky tři čtvrtě vyprávění nepřekvapí absolutně ničím, máte-li alespoň základní ponětí o filmech Záhada Blair Witch a Hory mají oči.
Finále ovšem vynahradilo všechnu předchozí nespokojenost. Jak jsem se bál, že to autor uhraje do roviny nevysvětlitelného tajemství, tak z toho vybruslil docela se ctí, kdy hrdinové přejdou do ofenzívy a příběh začne konečně směřovat někam jinam, než do masokombinátu. Za což si u mě román vysloužil lepší průměr, i když je to hodně na hraně a zavírám při tom obě oči.

V tomhle příběhu není nikdo normální, což je na něm také to nejkouzelnější. Přitom Kim Slaterová nehraje žádnou schovávačku, ve které by se až na konci ukázalo, jak se věci mají. Brzy pochopíte, že úhel pohledu mění skutečnosti a co je pro jednoho černá, může pro druhého být klidně růžová. Čtenářovy sympatie tak přeskakují z jednoho blázna na druhého, přičemž závěrečná konfrontace málem zavání až komedií, kdyby celá situace nebyla tolik děsivá. Kombinace gradujícího napětí a krátkých kapitol přitom mimoděk vytváří hutnou atmosféru nedůvěry, pro kterou nejde román odložit, dokud se celá ta patálie nevyřeší. Tuhle bych možná vyhodil zbytečnou scénku, támhle zas přebytečnou figuru, ale jinak spokojenost.
Tím nejzajímavějším pro mě ovšem zůstává „jednokapitolák“ Colin Freckleton, vyšetřovatel pošty Jejího Veličenstva královny. Originální postava jako stvořená pro samostatnou knihu, ve kterém by odhalovat další případy nehorázných ničitelů listovních zásilek. Británii prostě nelze nemilovat.

Odkládat si tuhle knihu na lepší časy víc jak dvacet let nebyl asi můj úplně nejlepší nápad. Čím mě mohla ohromit v pubertě, už v dospělosti nezvládla ani náhodou. Čekal jsem stylovou dobrodružku s patinou braku a ono nic. Přitom zápletka vlastně není špatná, mám pro tyhle jednoduché žánrovky s megazlotřilými padouchy slabost, jenže v tomhle případě mi chyběla celistvější koncepce. Od začátku do konce bojují různí hrdinové s různými variantami mlhy, aby se vše uzavřelo na posledních dvou stranách v absurdním souboji dobrých proti špatným. Zpočátku se ještě John Creasey snaží příběh rozvinout v duchu špionážního románu, jenže to mu brzo přestane fungovat především proto, že děj nikam nesměřuje, pouze se opakují stejné motivy. Ostatně karty na stole jsou vyložené záhy a hra se už nepromění do konce vyprávění. Nemluvě o množství postav, které se mi průběžně pletly mezi sebou, přičemž neoslovil ani samotný dr. Palfrey, jehož si pamatuji jen proto, že si neustále natáčel kudrlinky na prst.

Nepřistoupíte-li k příběhu jako k plnohodnotné detektivce, ale spíš k jako takové lacinější legrácce, čas příjemně ukrátí a možná i nějaký ten úsměv na tváři vyloudí. Je tu samozřejmě hromada hloupostí, které by v reálu nikdy neprošly, jenže tahle série – co jsem měl zatím tu zkušenost – si na nějaké fyzikální zákony či logiku moc nehraje. Ostatně předvídatelná zápletka, archetypální postavy (banda rockerů je fantasticky pitomá) a značně prvoplánové zvraty dávají jasně na srozuměnou, že vyprávění se nese především v parodické rovině. Jistě, je to kravina na kvadrát, tentokrát jsem se však docela bavil, možná právě proto, že jsem už věděl, do čeho jdu. Navíc mi přijde, že Edmund Diedrichs je o chlup lepší řemeslník, než jeho kolega Manfred Wegener, protože styl humoru alespoň nebyl tak humpolácký a na krátkém rozsahu dokázal udržet soudržnost dějové osnovy. Ovšem žádný laureát Německé knižní ceny to není, o tom žádná. V rámci nekonečné řady Butler Parker ale podle mě pořád ten lepší.

Nebyla to má první autorova kniha, takže žádné překvapení, že opět spokojenost. Zápletka šlape neskutečným tempem od první strany, přičemž finále je tentokrát skutečně strhující – naprosto beze studu přiznávám, že jsem v jednu chvíli dokonce zapomněl dýchat.
Oproti předchozím knihám je děj vystavěn trochu jinak. Únos chlapce trojicí psychopatických zabijáků dává osnově brutální tempo, pročež jde doslova o každou minutu. Ubylo ovšem humorného nadhledu, kterým Elvis Cole dosud jen hýřil, zato Joe Pike se čím dál víc profiluje do role smrtonosné mašiny, která neustoupí před ničím. Milým překvapením je také návrat bezskrupulózní Carol Starkeyová, hrdinky románu Anděl zkázy. Třešničkou na dortu je pak cameo „konkurenčního“ hrdiny ze zcela jiné, neméně slavné série. Nezávazný pokec s Harry Boshem si užijete na straně 119.
Pro všechnu tu zábavu tak člověk odpustí příběhu i choromyslnou redakci a pár nelogičností, co jdou na úkor zběsilé akce. Tohle je každopádně Robert Crais ve vrcholné formě.

Sedm let – tak dlouho trvalo, než jsem se oklepala z nehorázně zku*veného překladu třetího dílu série „Charlie Parker“ a odhodlala se vrátit ke Connollyho tvorbě. Kterou knihu zvolit pro oživení souvislostí? Paměť mi hlásila, že jednička nebyla nic extra a její překlad se také úplně nepovedl. Dvojku jsem měla půjčenou z knihovny a podařilo se mi úspěšně zapomenout, o čem byla. Takže dvojka… hmm, jak překladatelka dospěla od originálního názvu „Dark Hollow“ k „Polibku smrti“? Naštěstí se nepotvrdilo neblahé tušení dalších prohřešků vůči anglickému i českému jazyku.

Blíží se výročí nejtragičtější události v životě Charlieho Parkera. Ochota pomoci bližnímu, konkrétně snaha vymámit z grázla alimenty pro svobodnou matku, rozpoutá kolem hlavního hrdiny kolotoč krvavých událostí. Není nouze o násilí, střelbu, mrtvá těla na mnoho způsobů, mafiány, nájemné zabijáky, ex-přítelkyně… a kdyby to snad někomu bylo málo, nějakou brutalitu i napětí obstará téměř mýtický sadistický vrah. Zápletka není tak složitá, jak by se mohlo jevit z počtu účastníků, akorát by jí prospěl přímočařejší tah na branku – méně odbíhání od tématu a mnohem méně kartografických podrobností. Když jde chlap do pekárny, nepotřebuji vědět, kudy se přesně ubírá, pokud jeho cesta a popsané ulice neobsahují nějaké zásadní informace. Jestliže míří na setkání s podezřelým, pak mi není jasné, proč se zmiňovat o pěti bezvýznamných budovách okolo. Popis osob je podobně detailní, což většinou nevadí, ráda si o postavách udělám představu, přesto: co je to za obsesi líčit přepečlivě výraz či oblečení každého prodavače, recepčního, prostě kdejakého komparzisty? Někdo odpovědný by měl Connollymu vysvětlit, kdy se hodí vyvinutý cit pro detail a kdy už čtenáře otravuje. Atmosféra počínající zimy v Maine je příjemný bonus, nimrat se málem i v barvě dlažebních kostek a tvaru jednotlivých spár mezi nimi je choré (a plesk novinami přes čumák)! Co se panu spisovateli nedá upřít, je dobrá práce s charaktery, především tedy s tím hlavním. Vypravěč Charlie Parker alias Bird je veskrze sympaťák; sice se z pochopitelných důvodů topí v melancholických náladách, díky znepokojivým snům a paranormálním zážitkům má pochyby o své příčetnosti, ovšem není mu cizí sarkasmus a jeho špičkování s přáteli i nepřáteli zajímavým způsobem osvěžuje jinak ponurý příběh. „Polibek smrti“ má své chyby a spisovatel potenciál ke zlepšování, takže někdy brzy sáhnu po čtvrtém dílu série, který mne kdysi dávno v pravěku nadchnul a přitáhl ke knihám Johna Connollyho. 74%

Při čtení Černé nenávisti se na vás sesype kulometná palba skvělých hlášek, brilantní akce a kvalitní detektivní práce dvou hlavních hrdinů. Série Kenzie a Gennaro se Lehanemu povedla na jedničku a je jen škoda, že není v češtině vydána kompletně.

Kladivo na čaroděje uzavřelo po dvanácti dílech první sezónu svých hororových eskapád. V rámci oslav tohoto malého vítězství nad magií i realitou vznikla antologie povídek, která předkládá čtenářům svébytné střípky univerza, jež v našich luzích a hájích vznikalo bezmála šest let. Bonusem navíc je vítězný text literární soutěže Napiš si své Kladivo, který vedle prací profesionálů rozhodně v ničem nezaostává. Přitom konkurence je víc než silná.
Na své si tak přijdou všichni milovníci zběsilé masakrované, popkulturních hlášek i krvavých scén. Ač tvůrci přistupují k tématu obdobně, atmosféra jednotlivých příběhů se liší – jednou jde o bohapustou vyvražďovačku s explicitními detaily, jindy o hrůzyplnou jednohubku, která by uspěla i u Alfreda Hitchcocka. Občas bojují hrdinové společně jako tým, někdy jsou v problémech ve dvojicích, či úplně sami. Často jde o jasně cílenou legraci, příležitostně však může vývoj událostí dohnat jednoho až k slzám. Je v tom zkrátka úplně všechno. A je to skvělé.

Problém Bratrstva run je, že se Michael Peinkofer na takřka šesti set stránkách nedokáže rozhodnout, zda bude psát okultní detektivku, historický román či červenou harlekýnku. A proto žánry průběžně míchá a výsledkem je neslaný, nemastný děj, jenž má tendence opakovaně stagnovat, aby v závěru čirou náhodou vyvrcholil. Autor přitom děj schválně zdržuje, nesmyslně kombinuje a posouvá jen v okamžiku, kdy sám uzná za vhodné, že už by se také mohlo něco dít. Skutky jednotlivých aktérů tak postrádají logiku, nebo rovnou i význam, přičemž jejich charakterové rozdělení lze rozdělit na podlou anglickou smetánku a chrabrou skotskou spodinu. Přitom jak se to bere vážně, člověk by se vší té bodrosti a patosu s radostí zasmál, což asi nebyl původní záměr.
Trochu zklamání přinesl i fakt, že postava Waltera Scotta nemá pro zápletku význam. Jeho post mohl odehrát kdokoliv. Navíc se toho o něm ani jeho díle nic zajímavého nedozvíme, nepočítám-li zidealizovanou představu bojovníka za Světlou stranu Síly.

Mark Frost pojal osud jednoho amerického maloměsta uprostřed temných lesů skutečně mistrně. Na základě různých archiválií, utajených dokumentů, dopisů a novinových výstřižků předkládá čtenáři komplexní shrnutí základních motivů, které definují seriál z roku 1990. Indiánské kletby, létající talíře, démonické dimenze, to vše a ještě mnohem víc skrývají mlžné pahorky a jejich soví strážci. Kdo tedy chce začít s novou sezonou a zároveň má strach ze zapomenutí předchozích událostí, neexistuje pro něj lepší spis, jenž by mu je mohl připomenout. Stinnou stránkou publikace je pouze její bezdějovost. Střípky sice dávají dohromady obrazce, které fascinují svou nápaditostí, ale v důsledku se nedá říct, že by byl k dispozici nějaký konkrétní příběh nebo dramatická osnova.
Po technické stránce ovšem jedna z nejlépe zpracovaných fabulačních knih, co se mi kdy dostala do rukou. Nakladatelství Jota má mou uctivou poklonu, protože počeštění dotáhlo k naprosté dokonalosti. A že to nemohlo být jednoduché.

Daniel Silva má jako jeden z mála moderních autorů cit pro vytvoření funkční špionážní atmosféry zasazené do současných kulis. V čem naopak u mě selhává, jsou uvěřitelné postavy. A začíná to u hlavního hrdiny, který se na jednu stranu snaží být profesně necharakterní, na druhou stranu fňuká kvůli věcem, o nichž by jeden řekl, že by už mohl mít dávno za sebou. Jasně, utváří to jeho mužný profil, jenže to také působí lehce strojeně, jak podle návodu ze stavebnice.
Každopádně osnova Umění zabíjet v sobě kloubí ty lepší vlastnosti Ludlumovy a Le Carrého tvorby. Silva umí být správně zádumčivý v osobní rovině, stejně jako zběsile akční, když na to přijde řeč, a přitom udržovat vyrovnanou hladinu napětí. Snad jen, že v druhé půlce zbytečně graduje něco, co už vygradované je. Jako čtenáři víme, k čemu došlo, ale přesto musíme čekat, dokud to skrze narážky nedojde i hrdinům než se děj konečně posune dál. Ovšem konec dobrý, všechno dobré. Deziluzí nad účely, co světí prostředky, nikdy není dost.

Šesté Swaggerovo dobrodružství je stejně parádní jako v minulosti u nás vydané Černé světlo. Je tu samozřejmě ten problém, že mezi oběma romány uplynuly tři další, se kterými neměl český čtenář možnost se seznámit, naštěstí tady se na nějaké souvislosti nehraje. Pouze frajer Bob je už skoro důchodce, až si člověk říká, zda to vůbec dotáhne do konce příběhu. Ale jestli jste schopni přistoupit na hru „stará škola versus zbytek světa“, budete se bavit od začátku do konce. Autorova evidentní láska k filmům s Johnem Waynem z toho čiší na sto honů, a upřímně, pořád mi to bylo mnohem bližší, než další nepovedená coververze akčňáků s Brucem Willisem. A pak jsou tu ještě hvězdy a pruhy vyražené do duše každé stránky, ale což už, čekat od amerického spisovatele něco jiného, by bylo vážně dost naivní. Jinak ovšem skvělý thriller, plný nečekaných zvratů, zbraňové techniky a postřehů ze života odstřelovačů.
Jen překlad drobátko skřípe, ať už v podivuhodných novotvarech, nebo nesmyslných dialozích.

Román působí jako nutný předěl mezi pilotním filmem a následujícím seriálem, kdy je třeba plnohodnotně uzavřít vztahy po událostech z knihy Chceš hrát? a zároveň Opičkáře smysluplně dostat do pozice nájemných vyšetřovatelů. Ti tak ve zdejší zápletce vyfasovali vedlejší roli, a kdyby se zde nevyskytli vůbec, nijak by jí to vlastně ani neublížilo. Nic to však neubírá na literárním umu obou autorek, který hraje na notu konverzačního humoru. Ten jim kupodivu funguje především v té chlapské rovině, čímž si u mě milé dámy vysloužily nemalé uznání.
Trochu problémové je mužské osazenstvo policejních detektivů a jejich podezřelých, kteří postupně splývají jeden s druhým a kdyby nebyla připomínána jejich jména, rychle bych se v nich ztratil. Ovšem stran konstrukce zločinu má – oproti první knize – vývoj událostí víc logiky, hlavně pak v závěrečném vyústění. Pořád je v tom cítit nutnost podbízet se trendům, ale současně to hezky převrací vše, co člověk dosud považoval za neměnné. U mě velmi dobrý.

Andrea nám bohužel změnila povahu z drsné, sarkastické mrchy na citově zmatenou, empatickou, skoro soucitnou ženu. Stala se relativně obyčejnou, ironické hlášky bezmála zmizely a s nimi sympatické záblesky humoru z předchozího dílu. Hlavní hrdinka už pro mě tudíž nebyla tak atraktivní, nedařilo se mi s ní tolik sžít, držet jí urputně palce. První mínus, ovšem zásadní. Také prostředí, kde se děj odehrává, není ani zdaleka tak bohaté a zajímavé jako u „Vyslanců mrtvých“. Habitat s jeho nevšedními obyvateli a zákonitostmi zaujal rozhodně víc než luxusní orbitální výtah. Ale budiž, nelze vymýšlet stále nové úžasné světy, aby byl rozmlsaný čtenář plně uspokojen. Osazenstvo těch několika místností, co pendlují vesmírem mezi stanicí Zahálka a planetou Xana, je převážně lidské, odhadnutelné, předvídatelné. Několik mimozemšťanů sice v příběhu figuruje, nicméně nevzbudili ve mně kdovíjakou fascinaci – zajímavější mi přišel potenciál linkerů z rodu homo sapiens, jedinců propojených do společné mysli. Zápletka samotná není špatná, byť i ta za prvním případem Andrey Cortové zaostává. Přesto se mi četlo dobře a dojmy většinu času oscilovaly mezi 75–80%. Jenže pak přišel závěr, který snad Castro psal při sledování nějaké jihoamerické telehovnely. Takže do hodnocení musím promítnout nejen své zklamání z psychického „vývoje“ hlavní hrdinky, nýbrž i obavy z klesající kvality dalších dílů (kéž bych se mýlila). Pořád však jde o nadprůměrnou sci-fi detektivní sérii a pokračování dám šanci. 74%

Fanoušci sci-fi detektivek by se měli připravit na orgasmus, protože tohle je jeden z nejkvalitnějších zástupců subžánru. Pokud mi knížka dokáže nabídnout zajímavé postavy – přinejmenším jednoho hrdinu, se kterým se můžu ztotožnit, pak má u mě napůl vyhráno. Vyšetřovatelka Andrea Cortová není žádná superžena: je inteligentní, sarkastická, uzavřená až asociální (trauma z dětství) a velmi odhodlaná, za svým cílem jde se sveřepostí pitbulteriéra. Pro mě nesmírně sympatický charakter a největší plus „Vyslanců mrtvých“. Odfajfkovat si však můžu i další klady: rozmanité povahy vedlejších „hráčů“, skvělé dialogy, dobře nahozené pozadí (vesmír a jeho obyvatelé, umělé inteligence, Konfederace, Diplomatický sbor, nevolnický systém atd.), poutavé prostředí habitatu, patřičně zamotaná detektivní zápletka (byť odhadnutelná), výrazný myšlenkový přesah a místy i dynamická akce. Nesmím zapomenout ani na kvalitní provedení knihy: hardback s vkusným přebalem, vlepenou záložkou, tak akorát tuhým papírem, s výborným překladem a pečlivou redakcí (uniklo jen málo překlepů). Cena je s ohledem na rozsah nekřesťansky vysoká, dostanete za ni však vysokou kvalitu po stránce vzhledové i obsahové. Našlo se pár pasáží, kdy mě příběh netáhnul dostatečně silně, proto „jen“ 85%.

Těšil jsem se na vesmírné detektivky a dostal sbírku pěti povídek o milostných trojúhelnících. Což bohužel zdaleka nebylo tak záživné, jak by se ve spojení se sci-fi tématikou mohlo zdát. Za plnohodnotnou detektivku bych stěží dokázal označit dva texty, zbytek jsou spíš příběhy o zločinu. A bohužel dost nudné, alespoň co se mě týče. Mordy v podstatě obyčejné, řešení bez překvapení a postavy v mezích zákona. U jednoho dvou případů jsem dokonce i pociťoval zbytečně natažený rozsah. Nemluvě o tom, že prvek fantastiky tu často ani nehraje roli. Na zadní straně krabice od cereálií jsem už četl větší kosmičárny. Nejvíc tak pobavila jen scéna z poslední povídky, kdy hrdina na utajené vědecké základně dochází k závěru, že si z něj všichni dělají blázny, žádná vražda nebyla a celé vyšetřování je pouze inženýrský způsob rafinované zábavy.
Celkově tedy zklamání, čekal jsem trocha budovatelsky nostalgického počteníčka a dostal šedý průměr. Ale ono je to vlastně jedno a to samé, takže co si stěžuji.

Spíš než jako detektivku vystavěla Louise Welshová Abecedu kostí po vzoru společenského románu. V rámci „pokleslého“ žánru tak nelze knihu hodnotit příliš pozitivně, protože kriminální motiv je nastolen až k závěru a hrdina k němu přijde jak slepý k houslím. Do té doby se jen mluví, hodnotí, popisuje, kritizuje. A nevylepšují to ani skryté odkazy na Arthura Conana Doyla, nebo Agathu Christie, protože nemají jiného významu, než být uměleckou pózou.
Naštěstí stylistika není vůbec špatná a díky ní vyprávění příjemně šlape, přestože krize středního věku není právě téma, co jsem původně očekával. Pátrání po životě nedoceněného básníka také bohužel není moc napínavé, už jen proto, že se autorka zaměřuje častěji na variace mileneckých neřestí než nějaké skutečné záhady. Tedy ne, že by se souložilo, spíš se hodnotí důsledky nevěr různých postav. Celé to pak stojí na klasickém ženském „místo toho, abychom si to vyříkali hned, budeme raději nešťastní až do konce života“, a to jde vážně mimo mě.

Bezvadný nápad, ale provedení mi nesedělo. Trochu s tím souvisí ne zcela upřesněné charaktery jednotlivých aktérů. Přestože by jejich povaha měla být dána základními motivacemi, neustále se to mění v závislosti na té které situaci a člověk si jen těžko může někoho oblíbit, nebo nenávidět. George Dawes Green se tím asi snaží vystihnout přirozenou podstatu člověka, kterýžto v zásadě nemusí být od přírody grázl, aby se dopustil zločinu. Jenže díky tomu teror, který zažívá postižená rodina, nevyznívá úplně autenticky, což ještě podtrhuje delší čas, který s nimi kriminálník tráví. Tohle je plán, jehož proveditelnost závisí na rychlé akci a každý další den navíc pouze nahrává jeho fatálnímu selhání.
Jsou tu ovšem dobré momenty, i když z dnešního pohledu možná zastaralé. Ústřední námět s vydíráním je parádní, stejně jako bezděčné varování před ztrátou soukromí prostřednictvím Myspace. Brzy však „mrazivý“ thriller sklouzl do roviny šedivého průměru, jenž pro mě ztratil říz po ústředním zvratu.

První příběh Harryho Bosche nebyla má první kniha s tímto detektivním hrdinou, ale nijak nebyla pozadu v čtivosti a napínavosti s pozdějšími případy od Michaela Connellyho. Dostal jsem přesně to, co jsem očekával, pořádnou porci detektivního thrilleru se špetkou akčního koření v závěru.

I když oceňuji, že autoři boří mýty ohledně společenské etikety amerických vojáků, neboť je nechávají mluvit jako ukrajinské dlaždiče a chovat se jako smečku puberťáků, spisovatelské řemeslo je zkrátka nezvládnuté. Popisy, dialogy, kulisy, všechno to působí hrozně amatérsky a uměle, přestože záměr byl předpokládám opačný. Ona je vůbec kniha plná rozporů, kdy se slušné akční scény tlučou s kýčovitým patetismem nebo válečné hrdinství s románovou nezničitelností. Nejhorší jsou pak chvíle, kdy dojde na náboženské světonázory, protože černobíleji by to snad ani vykreslit nešlo.
Ve výsledku jednoduchá militárka, sloužící v druhém plánu jako náborová příručka pro vstup do té úplně nejvíc nejlepší armády na světě – US Army. Ta je totiž plná sympatických, čestných a statečných vojáků, až je vlastně s podivem, že tu válku v Afghánistánu nedotáhli do konce v příběhu tří dnů. Držet se to víc v rovině nadsázky, možná bych se i bavil, takhle jsem si užil jen bojové scény a zbytek se snažil ignorovat.

Zpočátku jsem měl trochu problém přijít na chuť hlavní postavě. Přeci jen, novinářská hyena, prahnoucí po detailech toho kterého mordu – k takovým hrdinům se hledá cesta těžko. Ale šanci jsem Sophii Kentové dal a holka nezklamala. Sice by se mohla mírnit v zádumčivém pohledu na svět, ale budiž, každý nemůžeme být druhý Zákopčaník. Takže spokojenost, už jen pro tu stylovou ich-formu.
Román nicméně začíná drastickým otvírákem, který se ukáže být pouhou kouřovou clonou pro změnu kulis. Patnáct let žurnalistiky udělalo s autorkou svoje, minimálně po stránce tvůrčího řemesla. A to už na scénu přichází anotací přislíbený svět vrcholového modelingu. Ten Corrie Jacksonová vykresluje bez příkras, živě a přesvědčivě, až mi těch mladých slečen bylo skutečně líto. Slabší je však v charakteru klíčových odhalení, čistě proto, že se za každou cenu snaží zužitkovat všechny zúčastněné figury a tím zvraty ztrácejí na překvapivosti. Ovšem velké plus má ode mě za absenci jakýchkoliv romantických odboček.

To se takhle moje mamka vydala do knihkupectví, přičemž asi od někoho zaslechla, že David Morrell je uznávaný spisovatel a koupila „Totem“. Těžko říct proč sáhla zrovna po hororu, už se jí bohužel nemohu zeptat. Každopádně o pár dní později s kyselým až štítivým výrazem předala knihu mně, své krvelačné ratolesti. Byla jsem tehdy nadšená, moc jsem si napínavou četbu z prostředí amerických hor a pastvin užila.
Uplynulo 17 let a jak to tak chodí, dojmy se změnily. V hlavě se mi za tu dobu usadil věčně nespokojený kritik, který ochotně upozorní na snaživě rozpačitý úvod, jaký by člověk čekal u začínajího spisovatele – ovšem „Totem“ je autorův třetí román a tohle je navíc novější, přepracovaná verze. Po několika desítkách stran nabere děj na obrátkách, představí se hlavní hrdinové a neodbytnému kritikovi přijdou navzdory celkem úspěšné snaze o hlubší psychologii dost archetypální: přivandrovalý správňák šerif, patolog s poněkud nezdravou minulostí, na chlastu závislý reportér z velkoměsta a samozřejmě nesmí chybět despotický starosta. Do sbírky hollywoodských klišé se v této reedici naštěstí nedostala žádná femme fatale, volejme hallelujah! Svůj okamžik slávy si užije i několik vedlejších postav (veterináři, policisté atd.), z nichž mě nejvíce mátl navrátivší se rančerův syn, u kterého Morrel opakovaně zapomínal, že po téměř čtvrt století od jeho odjezdu už nejde o žádného mladíka.
K nejvýraznějším negativům patří závěr, bezradný, uspěchaný, podkopávající logiku předchozích událostí. Po celý román je hrozba zobrazována na úrovni instinktivně reagujících, agresivních zvířat, ta však ke konci zničehonic začnou používat lsti, oheň, zkrátka chovat se inteligentně a cílevědomě.
„Totem“ není špatný horor, většinou se četl hladce a má své velmi dobré pasáže. Akorát by neuškodilo omezit některé stereotypy, ujasnit si věk aktérů a určitě doladit finále, to bylo vážně odbyté, plné mezer. Za zmínku ještě stojí předmluva, obsahující spoilery, takže ji doporučuji spíše jako doslov. 71%

Můj druhý román od Antonína Wintera a opět musím ocenit velmi pěkně zkomponovanou kriminální zápletku. Jenže v důsledku je to to jediné, co na knize skutečně oceňuji. Vyprávění se vleče krajinou balastu, kdy se sice neustále něco děje, ale zvednout ze židle mě to prostě nedokázalo. Naštěstí v závěru se ukáže, že ta dlouhá trnitá cesta měla pro dvojici vyšetřovatelů přeci jen nějaký smysl a drobnosti do sebe poctivě zaklapnou. Což odpovídá i charakteru ústředního komisaře, starého neoblomného vlka, který ač neoplývá bůhvíjak geniálním intelektem, postupným sbíráním stop a ověřováním detailů se propracovává ke kýženému dopadení pachatele. Jen sem trochu lítal v časovém zařazení, protože se příběh odehrává v roce 1946, ale atmosférou mi připomínal spíš až nějaká 60. léta. A vzhledem k tomu, jak mám poválečné období v literatuře rád, mrzí mě nevyužitý potenciál společenského chaosu. Na druhou stranu, v rámci tuzemské tvorby a doby vzniku je Herodesův stín pořád víc než slušná detektivka.

Už dlouho se mi nestalo, abych knížku přelouskala za jediný den (holt se málokdy můžu válet na gauči s osmatřicítkou horečkou a odmítat se podílet na provozu domácnosti). A přesně to jsem potřebovala po předchozí knize, která mi přivodila mentální opruzeniny z přefilozofování: svižný, nenáročný příběh, co se bude číst hladce – takříkajíc sám. V tomto ohledu mi „Drasticky děsivý Dexter“ vyhověl, vyprávění se sarkastickým nadhledem v první osobě pasovalo a umožnilo rychlojízdu. Překvapeně zjišťuji, že tím skoro končí výčet kladů, jelikož nezbytně nastupuje srovnávání. Zatímco seriálový Dexter je sympaťák, takový roztomilý, lehce narušený Batman, který má vše pod kontrolou, u toho románového je snadnější uvěřit duševnímu poškození hlavního hrdiny, všechno to předstírání a vražedné choutky působí mnohem více znepokojivě. Někdo to může brát jako plus, pro jiného to může být důvod strhávat procenta, já patřím mezi nerozhodnuté.
Přesuňme se k těm zřetelnějším negativům, tedy k samotnému ději a vyšetřování sériových vražd. Na nějaké zapojení detektivů rovnou zapomeňte, ti řeší své mocenské hrátky a jsou popisováni jako neschopní. Vůbec nezáleží na tom, že Dexter pracuje jako forenzní specialista u policie. Nezkoumá a nesleduje žádné důkazy, je zkrátka vláčen svými sny a intuicí, duševním propojením s pachatelem. Seriál se naštěstí dokázal jakékoliv parapsychologii vyhnout, přiznal vedlejším postavám i nějaké profesní kvality a Dextera nechal vše řešit důvtipem a zcela přirozenými dovednostmi.
Lindsayho výtvor se od seriálu liší i v dalších podstatných ohledech, čímž nemyslím jen jiný průběh událostí a úmrtí jedné z důležitých postav. Všechno to skrývání hrdinovy temnoty se provalí nečekaně brzy. Jistě, román byl první a veškeré odchylky jdou na vrub scénáristů, díky za ně. Udělali z televizní podívané mnohem zajímavější, rafinovanější a dlouhodobější záležitost.
A závěr knihy, do hajzlu, co to jako mělo být?! Nůž dopadl, střih, pohřeb, blablabla a ty si domysli, čtenáři, co se mezitím stalo? Zasáhl Dexter proti pachateli, vyklidil dotyčný bojiště sám, odnesl si ho čert nebo co?!
Nemůžu si pomoct, navzdory čtivosti dostal „Drasticky děsivý Dexter“ od toho seriálového slušně nakopáno do zadnice. 69%

Nenáročný konspirační thriller, jehož plusem je čtivost. Vše ostatní už jde na vrub čtenářova vkusu a času. Philip Carter bohužel nelituje jediné vycpávky, kterou by mohl v příběhu použít, díky čemuž mu akční zápletka pro dvě stě stran nabobtnala málem na trojnásobek. Ohledně autentičnosti při zemi taky příliš nezůstal, přestože se bere smrtelně vážně. Práci si navíc zjednodušil vytvořením fádně kýčovitých postav, kterým prochází i ty nejkrkolomnější kaskadérské kousky, takže bez problémů zvládnou prakticky cokoliv. Podobné je to i s padouchy, kterých je tu požehnaně a každý jeden z nich je ztělesněním toho největšího zla. Naneštěstí jejich role v příběhu není moc uspokojivá, o čemž svědčí hlavně jejich odbytý skon.
Celkově na mě Oltář z kostí působil dojmem, jako by si autor nemohl vybrat, zda chce paběrkovat na Danu Brownovi, nebo Jamesi Rollinsovi. A ta kombinace obou mu na výbornou úplně nevyšla. Zabít čas s tím šlo ideálně, ale na vlastní místečko v knihovně to rozhodně nestačilo.

Dvě stě stran kvalitního detektivního příběhu, který se obejde i bez ohromujících kotrmelcových zvratů, to je Connellyho Vyhlídka. Detektiv Bosch ve strhujícím případu v boji nejen se zločinem, ale i s mašinérií kolosu FBI. Byť není zápletka nijak moc komplikovaná, postup vyšetřování je dobře vystavěn a nepostrádá čtivost. Žádná zbytečná vata navíc, všechno do sebe zapadá jako ozubená kolečka hodin až do finální akce. Citát: „Toho dne Bosch pochopil, že lidé s hodností často svádějí bitvy spíše s vnitřními nepřáteli.“

Strhující čtení, jež okouzlí nemilosrdnými kulisami, stejně jako nekompromisní zápletkou. Alan Russell spoléhá na kouzlo jednoduchého a bez parádiček míří k cílové rovince, kterou již úspěšně proběhli Stephen King s Misery a Jack Ketchum s Dívkou od vedle. A přestože by jeden řekl, že s tímhle druhem koncepce se nedá vymyslet nic nového, Russell s elegancí ledního medvěda dokazuje, kolik toho o thrilleru ještě nevíme. Je to hodně trýznivé, ale zároveň to nejde za hranici únosnosti. Nebýt naivistického (a hlavně zbytečného) boje s mexickou mafií, byla by spokojenost maximální.
Přiznám se také, že pro jednou jsem zcela propadl kouzlu záporné postavy. I když je Mattvyed figurou veskrze nesympatickou, jeho postřehy ohledně života v divočině jsou fantastické. A jak mě zpočátku štvalo archetypální nepřátelství mezi Hamiltonem a Martinem, tak postupné budování jejich spolupráce bylo skvělé, přičemž finální zvrat vtipně zúročil všechna seržantova původní podezření. Takže jen a jen spokojenost.

Akční thriller s rychlou rozehrávkou, ale jinak s celkově pomalejším průběhem. Stefanie Pintoffová sází na osvědčenou metodu atypických vyšetřovatelů/zlo­činců, kteří jsou zde v pozici specialistů, jež mají pomoci s patovou situací. Naneštěstí, jak se spisovatelka snaží udržet nakladatelsky zajímavý rozsah, dochází k otravnému opakování stejných otázek. Nehledě na několik slibných motivů, které v průběhu vyprávění jednoduše vyšumí. Což je škoda, protože adrenalinu je v románu požehnaně a tahle vata ho jen nařeďuje. Podobné je to i s překombinovaným závěrem, který sice šokne jak má, jenže ty zvraty člověk čeká, vzhledem k tomu, že na něj autorka neustále pomrkává.
Samotný tým Vidocq je zábavný i atraktivní, ačkoliv představování jednotlivých členů mohlo být kratší, stejně jako rozebírání jejich osobních problémů. Navíc ne všichni mají v zápletce klíčový význam, takže některé etudy působí účelové, jen aby všichni protagonisté měli využití. Přičemž disfunkční „spolupráce“ je málem až hraná.

Zklamání, ale ani ne tak kvůli průměrné osnově, jako spíš pro prachbídné literární řemeslo. Působí to jako amatérská prvotina, se všemi neduhy, které k tomu patří. Přestylizované postavy nemají s realitou moc společného a jejich jednání je zcela v moci tvůrce. Je to jeden supervoják vedle druhého, s duší geniálních vědců a citem pro poezii, to vše prošpikováno notnou dávkou nerdských popkulturních odkazů. Nemluvě o množství moralisticko-etických mouder, jež rozhazují plnými hrstmi do všech směrů. Kdyby mi bylo dvanáct, asi bych to žral i s navijákem, ale teď už mi to přišlo jen nudné. Přitom k zápletce výhrady nemám, usínalo se u ní dobře. Douglas E. Richards jede v duchu akčních filmů páté cenové skupiny a moc se nezabývá tím, jak otřepaně některé zvraty působí. Možná byl záměr nikoho příliš nepřekvapovat a naopak čtenářům dát něco, co slaví úspěch léta jinde. Nevím, ale bylo to krajně protivné a přímou úměrou to shazovalo těch pár chytrých myšlenek, se kterými autor dokázal přijít.

Touto knihou otevírá John Sandford novou sérii s ústřední postavou vyšetřovatele Virgila Flowerse. Ten byl evidentně stvořen již v předchozích románech, protože zde vystupuje už jako čtenářův starý známý a také Davenportův žák a podřízený. Sám Lucas Davenport se tu mihne v podobě několika telefonních rozhovorů, při nichž ho Flowers žádá o radu. Takže tolik k oproštění se od staré série.
Temný měsíc je slušně vystavěný thriller, jenž uspokojí především ty, kteří si už na styl Johna Sandforda zvykli. Tohle je přesně ten typ románu, podle něhož jedou různé Kriminálky Las Vegas, New York, Miami a jim podobné. Přímočarý děj, ve kterém zvraty prohlédnete několik stran dopředu, není zbytečně komplikovaný, nebo náročný. Hrdina je férový sympaťák, prostředí je správně maloměšťácké a vraždící psychopat jako by vypadl z vysokoškolské příručky. Výsledek mi však tak trochu připomněl parafrázi na Stepfordské paničky, kdy přes všechny ty stylové parádičky kolem nenacházím uvnitř lautr nic zajímavého.

Jeden z najlepších detektívnych románov zo starej školy za posledné obdobie, ktorý som čítal, a to paródie veľmi nemusím, no táto je napísaná inteligentne, vážne a zároveň s úsmevom, uťahuje si zo známych veľkých detektívov, no zároveň ich neponižuje, nevyvršuje sa na nich. A tunajší komentár (ktorý je zároveň akousi krátkou, no veľmi výstižnou literárnou analýzou) od užívateľa tomts k tomuto titulu pokladám zase za jeden z najlepších a najkrajšie napísaných komentárov (respektíve recenzii), ktoré som čítal, preto sa ani sám nebudem snažiť ohľadom deja knihy niečo viac napísať :) Namiesto toho spomeniem malú pikošku.

Jedinou záhadnou neznámou, čo som si z knihy odniesol, pre mňa ostáva český preklad od Heřmana Hankla a Karla Černého vydaného u Plzáka (1940) a to, prečo meno parodovaného „Hercula Poirota“ bolo preložené ako Amarante, keď originál obsahuje meno Amer Picon. Ako som pozeral v preklade Zdeňky Wattersonej – prvého českého vydania románu – v Lidových novinách (1937), tak ten sa drží originálnej verzii mena francúzskeho detektíva. Ale to je len taká malá drobnosť, ktorá našťastie nepôsobí v románe nijak rušivo. Čo ľutujem je, že ďalšie z prípadov seržanta Beefa už v češtine nevyšli, rád by som si ešte nejaký prečítal.

Toto bol presne ten druh detektívneho románu, o ktorom sa dá povedať, že neurazí ani nenadchne. Žiadnu „vyššiu literatúru“ v ňom preto určite nehľadajte.

Obsah přesně splňuje to, co inzeruje přebal. Kombinace romantiky s thrillerem se nese v duchu kriminálních seriálů a nebýt některých zásadních klopýtnutí, byl bych s výsledkem vlastně spokojen. A to i přesto, že příběhu chybí to nejpodstatnější – vlastní tvář. Kendra Elliotová namíchala poctivý koktejl lásky a napětí, který však v ničem nevyniká nad běžný průměr. A ač mě zaujal motiv zmizelého autobusu či příběh přeživšího chlapce, je smutnou pravdou, že vyústění událostí zavání vypočítavou potřebou šokovat. Problém je, že v tomhle ohledu autorka nedokáže uhrát důvěryhodnost. Zápletka jednoduše opomíjí základní rozpory a zároveň se vyhýbá odpovědím na nejpalčivější otázky stran totálního selhání vyšetřovacího aparátu. Co oči nevidí, to rozum nepálí. Ve výsledku mi tak nejvíc vyhovovalo, že když přijde na děj, spisovatelka se drží rozumného rozsahu. Jen ta závěrečná konfrontace se nese v duchu zaběhnutých klišé, o kterých sice víte, že musí přijít, ale jejich zbytečnost to neomlouvá.

Silné drama s naprosto nejednoznačnými hrdinkami. Alex Marwoodová rozhodně nešáhla po jednoduchém tématu a tahle sázka na nejistotu jí podle mě vyšla na pěkných 80 %. Těch neproměněných 20 % jde na úkor literárnímu balastu, kterým příběh obalila, aby bylo učiněno zadost psychologickému thrilleru. Tahle vata totiž v důsledku pouze brzdí tempo vyprávění, přičemž opakování již jednou řečeného celé věci také nijak neprospívá. Pro pochopení základních pohnutek nebylo podle mě třeba celých kapitol, stačilo pár vět a člověku by už souvislosti docvakly. I když uznávám, že flashbacky jsou úžasně sugestivní.
Přesto bych rád podotkl, že jsem se vůbec nenudil. Ono to u tak rozporuplného tématu ani moc nejde, o to víc, že autorka je skutečně nemilosrdná a v některých momentech jde až na dřeň lidské představy o morálce. Plus je, že vyústění čtenáře zákonitě rozebere, zápor naopak v tom, že postavy vlastně nemají na výběr při své cestě do horoucích pekel. A takhle osudovost mi je zkrátka proti srsti.

Moje malá noční můra. Intelektuální ohňostroj v detektivce, kdy se moc nehledí na pravidla žánru, ale spíš se apeluje na šíři slovní zásoby. Což by bylo fajn, kdyby to nebylo tolik ubíjející. Alespoň v mém případě.
Celý text působí jako zbeletrizovaný scénář divadelní moderny, ve kterém není místo pro zastaralé postupy a všichni musí přehrávat, aby byla zachycena absurdnost morbidní scenérie. Tomu napomáhá často nelogické chování postav, nehledě na podivuhodný přístup policistů k vyšetřování. Přišlo mi, jako by Lukáš Vavrečka pro jazykový manýrismus zapomněl na plynulost zápletky, jež se i při rozsahu dvou set dvaceti stran stává únavnou a nepřehlednou. O to víc, že je rozdělena do čtyř dějových linií, které spolu málem ani nesouvisí a zaplněna množstvím postav, z nichž podstatné jsou tři. V příběhu nezazní snad jediné normální souvětí, protože všechno musí být zabaleno v rádoby básnických metaforách – ty ve mně pak vzbuzovaly akorát nutkavou touhu uškrtit autora na jeho bohémské šále.

Napoprvé jsem „Tiché dívky“ po několika stránkách odložila, důvodů bylo hned několik. 1) Štítila jsem se obracet stránky, jelikož jsem měla knihu půjčenou od tety, které knihovnu pochcal kocour – a tahle papírová cihlička asi ležela hodně na ráně. 2) Byla jsem přežraná vysloužilými detektivy se zdravotními potížemi. 3) Štvalo mě jméno hlavního hrdiny, obtěžovalo mou imaginaci nesympatickým ksichtem jisté nechvalně proslulé osoby. Dala jsem „Tichým dívkám“ druhou šanci, překonala odpor ke zvlněným, zažloutlým stránkám, co tolik voněly mojí kočce; vyčíhla jsem si ideální náladu pro severské thrilery (sníh, mráz, brzy tma, mírná depka) a pokusila se soukromému detektivu Rathovi vymyslet obličej odpovídající jeho samotářské povaze. Potom už jsem si dobře užila svižně odsýpající případ ztracených děvčat.
Vyhovovalo mi prostředí kanadských městeček a hor, stejně jako autorova přímočarost: když kapitola končí větou „sejdeme se v tolik hodin na tomto místě“, pak na začátku následující kapitoly tam prostě jsme. Žádné odbočky ve stylu popisů cesty, použitého dopravního prostředku, okolí, či momentálních duševních pochodů. Charaktery jsou docela dobře definovány jejich jednáním, živými rozhovory, jen občas sklouznou k nějakým více či méně důležitým vzpomínkám. Frank Rath je vypiplán detailně, u vedlejších postav zůstal prostor pro dokreslení, ale všichni fungovali dostatečně.
Děj není kdovíjak originální, četla jsem však rychle, se zaujetím a zvědavostí, která bestie má zločiny na svědomí, případně jak konkrétní dívky zapadají do vyšetřování. Autor neposkytuje mnoho vodítek a můj obvykle přesný odhad tentokrát selhal. Konec mě úplně nenadchnul, přišel mi neslaný, nemastný a epilog (vlastně jeden obří cliffhanger) byl horší než kopanec do holeně. Snad se čeští čtenáři k dalšímu dílu brzy dostanou. Přes výhrady k finále mi zdejších momentálních 77% přijde jako odpovídajícím způsobem lichotivá cifra.