PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Někteří spisovatelé začínají s nekonkrétní představou o svém hrdinovi, kterého následně formují podle toho kterého dobrodružství, jiní vkročí do divokých vod knižního průmyslu s definitivně hotovým produktem. A právě Hon na mrtvého je příkladem druhého přístupu. Postava soukromého vyšetřovatele tu funguje Timu Weaverovi snad nejlépe ze všech románů, protože se ještě nezaměřuje na jeho osobní problémy, ale jde čistě po zápletce. David Raker je přitom přirozený, uvěřitelný a přímočarý, žádný umělý knihkupec z Jindřichova Hradce, či podobně absurdní figura.
Ohledně zápletky pak nemám výhrady, pouze závěrečných dvacet stran bylo na můj vkus už zbytečně moc. Zároveň to ale ještě není nic proti autorovým pozdějším excesům, takže v rámci nejistého očekávání vlastně milé překvapení. Dějová osnova mrazivě podmanivá, přičemž skládačka nabývá na děsivých detailech v přesně vyměřených krocích. Až mě začíná fascinovat, kam na ty ústřední motivy Weaver chodí, protože pokaždé přijde s něčím novým.

Kdybych četl tuhle knihu v době železné opony, kdy mi bylo nějakých náct let, v televizi vládla Adéla ještě nevečeřela a byl hlad po jakékoliv dobrodružné nebo detektivní literatuře, tak bych byl určitě nadšený. Dnes už příběhy Nicka Cartra vyznívají trochu naivně a není divu, vždyť originál vyšel někdy v roce 1904. Kdysi dramatické pasáže, teď už vyvolávají místo napětí spíše úsměv na tváři. Padouchové skrytými dveřmi prchají tajnými chodbami, detektiv i jeho protivníci používají důmyslné převleky a vzájemně na sebe kladou spletité nástrahy. V současnosti už tahle šestáková četba asi neosloví moc čtenářů, čas se na nich nesmazatelně podepsal. I desetiletá dítka jsou otrlé sledováním potoků krve z PC nebo televize a do knihovny můžou sáhnout po nějaké říznější knížce od bruntálského řezníka, nebo drsné severské krimi. Nick Carter je už asi jen nostalgická vzpomínka pro milovníky starých příběhů jako jsem já.

Drobné zklamání, hlavně kvůli nejednoznačnému závěru. Zloděj příběhů se často tváří jako fantaskní, aby pak autor přišel s jakýmsi thrillerovým motivem, který by nebyl špatný, kdyby neměl tolik děr. Ono tu ale nefunguje víc věcí. Skvělý rozjezd je rychle utlumen návraty do minulosti, které zabírají bezmála polovinu románu, takže gradace bere za své. Přestože se zápletka točí kolem čtenářsky atraktivního kurzu tvůrčího psaní, ten vlastně nemá jiného významu, než převyprávět pár zajímavých historek a šlus. Informační hodnota nulová, zato spousta divných lidí. A když se pak Andrew Pyper konečně vrátil k hlavní lince, už mě nedokázal zvednout ze židle. Všechna ta nejistota co s čím jak souvisí, trvala na můj vkus příliš dlouho, přičemž odhad, že finále vysvětlí všechno jen z polovic, nabyl prorocké podoby. Atmosféra je vskutku mrazivá a děj sympaticky proměnlivý, jenže ta nerozhodnost, zda být hororem nebo detektivkou mi z toho nakonec udělala průměrné čtení s několika pěknými momenty.

Přebal knihy chrlí na čtenáře tato superlativa: Jamesův první román POSEDLOST byl hodnocen kritikou jako „ten typ knihy, která může Stephena Kinga sesadit z vrcholu žebříčku nejprodávanějších knih“. Jiný román PŘÍŠEŘÍ kritika označila za „znamenitě napsaný napínavý příběh“. Avšak PROROCTVÍ je vskutku nejnapínavější a nejpůsobivější dílo, které Peter James dosud napsal…
Muahahahaha, dovolte, abych se upřímně zasmála těmto PR blábolům. Pokud je „Proroctví“ Jamesovým nejlepším románem, pak se trůn krále Kinga neotřásá ani omylem. Máme před sebou příběh o zlu, vyvolaném spiritistickou seancí. Originální, že? Hlavní hrdinka první polovinu románu jen zamilovaně toká a přiměla mě pochybovat, zda do přebalu nebyla někým škodolibým vložena kniha ze sekce harlekýnek. Archeoložka Frannie se zakouká do Olivera, ovdovělého šlechtice s poněkud zvláštním synkem. Kolem těchto postav postupně přibývá nešťastných náhod a nehod, někdo přijde o prstíčky, někdo o ručičku, někdo o hlavičku, životem si nemohou být jisté ani děti. Ovšem v rámci konečného rozuzlení působí veškeré tragédie dost samoúčelně, nemluvě o tom, jak mě znechutil závěrečný náboženský cirkus…
Tahle relativně nudná varianta „The Omen“ mě zkrátka nenadchla, neuchvátily mě postavy, jejichž fyzickému popisu je věnováno víc péče než psychologické stránce, atmosféra rovněž nestojí za moc a zápletka je banální až hrůza. Nejděsivější na tomhle hororu je, kterak jej na jiných serverech čtenáři vysoce nadhodnocují. Z mého hlediska tedy pouhý slabý průměr, nedonutím se jít nad 45%.

Román Dimiter má sympaticky krátký rozsah, jenž je navíc proložen množstvím různých rozhovorů. Že by se mi ale četl jedním dechem, to nemohu říci. Přibližně do strany šedesát jsem se ještě chytal, pak už to bylo bloudění v temném a hlubokém lese. A když už to vypadalo, že se konečně něco rozjede, zasekl se William P. Blatty nad jakýmsi polemizováním ohledně smyslu či nesmyslu života, lásky a duchovna. To, co začalo jako příběh agenta vyslaného peklem, se změnilo na špionážně-milostný existencionální román o vykoupení, podbarvený vírou v cosi jako vyšší moc. Ale to jen tak střílím od boku, ve výsledku v tom možná bylo něco intelektuálně přínosnějšího. Či naopak.
Teprve autorův doslov mi ozřejmil, že tohle všechno byl pokus o něco víc než pouhou hrůzyplnou brakovku. S tím jsem pravda nepočítal, takže veškerý můj despekt pramení z obyčejného nepochopení. Něco na tom jablku ve výsledku možná je, takže házet flintu do žita by měli jen ti, co od knihy (podobně jako já) čekají žánrový horor.

Mám rád tlusté knihy. „Více stran, více zábavy“, to je moje heslo. Jsou však případy, kdy různé proměnné zapříčiní, že se celé to označení změní na „více stran, mám chuť se zabít“.
Limit Franka Schätzinga je pro mě bohužel příkladem druhé rovnice. Autor se sice zaměřil na sympatickou špionážní zápletku, naneštěstí ne příliš komplikovanou, díky čemuž vyprávění ztrácí na tempu už někde v první třetině. Prostor, který je věnován postavám a prokreslení roku 2025 je rozhodně obdivuhodný, už jen pro ten popsaný papír, jenže informace se začnou v určitých cyklech opakovat a nezajímavé figury jednoduše splývají. Pomalé odhalování intrik nadnárodních firem, kombinované s popisem reálného dobývání Měsíce, by pak bylo fajn, kdyby nepřesáhlo jedenáct set stran. Strhující zápletka se tak mění v extrémně rozšířenou verzi Rajských fontán Arthura C. Clarka (přičemž inspiraci Schätzing nijak nezapírá), které chybí to nejpodstatnější – spád. Je to technicky slušné čtení, ovšem nic pro čtenáře v kalupu.

Uplynulo deset let od chvíle, kdy jsem v knihovně zakopla u tento román a seznámila se s Charliem Parkerem, soukromým detektivem se smutnou minulostí, sarkastickým smyslem pro humor, talentem nasírat lidi, se zajímavými kamarády a také paranormálním darem, či snad prokletím vidět více než obyčejní mudlové. Tehdy jsem byla nadšená – navzdory faktu, že „Bílá cesta“ je čtvrtým dílem série a události z předchozích knih zde hrají poměrně značnou roli. Uplynulá dekáda posunula laťku mých nároků mírně směrem vzhůru, tudíž se po druhé četbě nemohu pouze rozplývat.
V porovnání s předchozími díly je tento nejvyzrálejší, děj svižně odsýpá a uspokojivě funguje i gradace (s výjimkou překotného finále, kdy se řešilo příliš mnoho věcí na několika málo stranách). Autor konečně pochopil, že nepíše turistického průvodce a ubral v kartografických detailech, soustředil se jen na důležitá místa a tam si v melancholických, ponurých až depresivních náladách přímo rochnil. Přibylo lekcí z dějepisu, což čtenářům neznalým americké historie pomůže v lepší orientaci především ohledně různých odnoží Ku-klux-klanu. Ano, Charlie Parker tentokrát zavítá do jižanských končin USA, kde se v minulosti odehrávala rasově motivovaná svinstva coby místní folklór. Jsou to právě dávné i současné hříchy, co přiměje Charlieho brodit se bažinami a lidským hnusem, aby objevil pravdu (nejen) o násilné smrti bílé dívky z bohaté rodiny. Jako obvykle jsou mu nápomocní dva teplí zabijáci Louis a Angel – bonusem jsou neveselé epizody z jejich mládí.
Ke kladům Connollyho tvorby patří schopnost vybudovat hutnou atmosféru, sympatičtí hlavní (ne tak docela kladní) hrdinové, nehorázně odpudiví padouši, živé dialogy, uvěřitelné akční scény. Zápletka byla na můj vkus opět poněkud překombinovaná, některé scény přebytečné. Na škodu je bohužel i provázanost jednotlivých dílů, jelikož nemám chuť vyplnit díry v paměti opakovanou četbou díky špatným až příšerným překladům do češtiny. „Bílá cesta“ patří k tomu lepšímu, i zde však občas najdeme nepovedené pasáže. Většinou jde o drobnosti typu nevhodně zvoleného slova v kontextu popisované situace, korunu překladatelka nasadila v závěrečné přestřelce, kdy se žena s útočnou puškou vyklonila z úkrytu a vystřelila tři kola… Ach jo.
Procházka po „Bílé cestě“ nebyla tak úžasná jako před deseti lety, ale pořád jde o hodně dobrý thriller s mysteriózními prvky. 79%

Příjemné překvapení. I když se jedná o trochu ženské čtení, není to problém – Chevy Stevensová snadno vtáhne do příběhu a její hrdinka není žádné ufňukané telátko. Nevýhodou je, že přes polovinu románu zápletka docela stagnuje, jen sledujeme hrůzy, jaké musí Annie v zajetí prožívat. Člověk následně ani moc nečeká, že se ještě něco vyvrbí. Chyba lávky. A přestože se finální osvětlení toho kdo, co a proč bude některým zdát vysloveně přitažené za vlasy, čiší z toho děsivě reálná maloměšťácká hloupost, jak vystřižená z Nedělního Blesku.
Ženskou ruku spisovatelky každopádně prozradí typické rozpitvávání všeho a hlavně archetypální chování mužských protagonistů. Ale k příběhu to tak nějak sedí. Maličko nevyvážená je ovšem gradace, protože vyvrcholení přijde po sto sedmdesáti stranách a zbytek vyprávění je už jen zábavným rozplétáním nepochopených vztahů bez akutního nebezpečí v zádech. Ale napsané je to skvěle, i když osobně bych část první poloviny (tu s tím mučením) nejraději zapomněl.

Oproti románům Chlapec stále nezvěstný a Nebudete se bát ničeho zlého, je Zvláštní, ale pravdivé výrazně méně dějové, ovšem stylisticky stejně kvalitní. Legrační je, že vyprávění začne jako náboženská agitka o novodobém zázraku a jakoby mimoděk se promění v realistický thriller, z kterého doslova mrazí. Ani to však netvoří skutečné jádro zápletky – tím je dokonale rozpracovaná psychologie postav, trpící ztrátou syna/bratra/mi­lence. Právě ten všestravující smutek zatemňující mysl je leitmotivem melancholického příběhu, jenž se vám nekompromisně usídlí v mysli a jen tak ji neopustí.
Jak je u Johna Searlese dobrým zvykem, všechny detaily zde mají svůj řád, včetně nezvykle pomalé gradace. Zpočátku nesympatičtí hrdinové se tak profilují do lidských bytostí s obyčejnými slabostmi, pročež v závěru jsou pro vás už málem důvěrně známými přáteli. Finální tečka se proto může zdát uspěchaná, ale autor řekl vše podstatné již dříve a po proběhnutí cílem vlastně není třeba nic dodávat. Hezká práce.

Soubor Maléry jsou můj denní chleba představuje čtveřici povídek, z nichž dvěma vévodí Phil Marlowe (Práskač, Zlaté rybičky) a zbylým John Dalmas (Maléry jsou můj denní chleba, Horký vítr). Všechny čtyři texty přitom skvěle charakterizují klady i zápory Chandlerovy tvorby. Původně vycházely v magazínech Dime Detective a The Mask v letech 1934 až 1939, tedy ještě předtím, než se autor pustil do psaní románů. Jsou v ich-formě, průměrně dlouhé a nabité dějem až po okraj. Sám Raymond Chandler v předmluvě konstatuje, že v příběhu (ať už má jakýkoliv rozsah) se pořád musí něco dít, i kdyby to nemělo žádné opodstatnění – hlavně aby čtenář neusnul nudou. Nešvarem občas bývá, že se původní zápletka najednou rozplyne pod přívalem divokých událostí, které se v závěru snaží autor pospojovat horkou jehlou. Někdy lépe, jindy hůře. Veškeré zmatky však vynahrazuje fantastická stylistika, pozdvihující „pokleslý“ žánr na roveň těch nejkultovnějších dramat. I za dalších sto let to bude stále radost číst.

Můj problém s Krvavým seznamem spočívá v žánrovém zařazení. Jako gangsterka by to šlo, jako upíří vybíjená taky, ale obojí dohromady tady nefunguje, čistě proto, že jedno na druhé nemá vliv. Kdyby se vyhodili upíři, pořád je to gangsterka a to samé i naopak. Ono se to zdá jako kravina, ale když už tvůrce kombinuje, mělo by to mít pro zápletku nějaké opodstatnění, jinak je to jen zbytečná póza.
Pro E. N. Elrodovou tohle platí dvojnásob. Přestože je její záměr zřejmý, končí u atraktivní myšlenky s nedotaženým konceptem. Motiv vampýrů mezi mafiány zní vážně skvěle, jenže ve finále je z toho průměrná podívaná s otřepanými zvraty. K hororu to má asi tááááákhle daleko a na šestákovou literaturu je to zase příliš moderní. Ve výsledku jednoduchý thriller s patinou Ameriky 30. let a stereotypními protagonisty, kterému chybí obyčejná nadsázka. Jak se to bere smrtelně vážně, shazuje to sebe samo, čistě pro nepříliš povedené řemeslo. Na druhou stranu, jde o rozjezd, tak snad si další díly polepší.

Oltář v jeskyni měl své mouchy, ale byl zábavný, poučný a nápaditý. Ke druhému dílu Farmy mrtvol už tak smířlivý být nedokážu. Postavy mluví a mluví a zápletka jako by jim byla ukradená. Naštěstí se to na straně sto padesát změnilo a to hned docela rapidně. Pak už kniha chytla spád, protože všechno, co se doteď řešilo, se obrátilo proti hrdinovi. Následné rozřešení zamotaného případu je vcelku slušné, i když by zasloužilo drobné úpravy ohledně motivace zločince. Líbivý hepáč, kde si všichni zúčastnění řeknou, jak jsou dobří, už přičítám nutnosti zalíbit se mainstreamovému čtenáři.
Celkově začíná série připomínat zápisky antropologa ve středním věku. Autoři skrze dr. Billa Brocktona hodně mudrují a příliš do děje cpou vlastní profesní názory – jenže takového toho ražení: „Já jsem nejchytřejší, ostatní jsou moulové“, což zrovna není můj styl. Bohudíky vyprávění je stále informačně přínosné a celkově humorné. Ovšem kdybych nepatřil mezi fanoušky, hodnocení by rozhodně nebylo tak vysoké.

Do série s Davidem Rakerem jsem naskočil do čtvrtého dílu (ostatně jako první vyšel i u Mystery Press), ale až na pár odkazů ze soukromého života a pozůstatky po dramatičtějším zakončení z předchozí knížky, to nemá na zápletku Není cesty zpět žádný význam. Tim Weaver rozhodně nepřepálí start a velmi pomalu rozjíždí tajemný příběh a buduje detektivní zápletku. První kapitoly na mě působily trochu vlažně, ale s každou přibývající stránkou bylo těžší knížku odložit, napětí pozvolna stupňuje, děj je proložen akčními pasážemi. „Náhody neexistují,“ říká David Raker, ale mě těch náhod stejně přišlo ke konci románu nějak moc. Přesto je to vynikající detektivní thriller a těším se na další díl.

Melancholicko-poetický thriller, jehož osnova by si klidně vystačila s dvou set stranami, takže těch takřka šest set je citelně znát, jste-li uspěchanější povahy. Extra dlouhý rozjezd, kde chvilku trvá, než se člověk zorientuje, se zvolna prolne do rozbředlé zápletky, jež toho moc nevysvětlí a celé to pak uzavře nečekaně úderný konec. Ten však místo řešení přejde do fantaskní roviny a rozloučí se obligátním „Bitva byla vyhrána, ale válka pokračuje dál“. Na shledanou příště.
Autorovi nelze upřít vycizelovanou stylistiku, kdy je pomalu větší radost knihu číst, než vnímat její děj. Takhle sice nahrává skrytým poselstvím, jenže gradace mu přitom protéká mezi prsty. Navíc konflikt jako takový není příliš úměrný délce vyprávění, přestože trojice hlavních hrdinů je od počátku v dosti zajímavém postavení. Kdyby Jon Steele rovnou koncipoval román jako urban fantasy, hodně by tím podle mě zjednodušil práci jak sobě, tak čtenářům. Čistě proto, že by člověk od začátku věděl, jak k čemu přistupovat.

Nenáročný průměr, na kterém je znát, že jde o prvotinu. Mark Allen Smith občas uteče od tématu, aby čtenáři předložil drobnou etudu tady a támhle, jenže ty se v celkovém kontextu nakonec ukazují jako zbytečné. Postavy jsou neslaně nemastně nalinkované a jedinou skutečně zajímavou figurou je ústřední hrdina. Ten má chování sympatického sociopata, ale nedokážu se zbavit pocitu, že by mu to víc slušelo na filmovém plátně, než v knize, kde spousta drobností nevynikne. Nemluvu na dialozích nepostavíte, tam jde všechno na vrub mimice, a ta se v textu jednoduše ztrácí.
Zápletka samotná se pohybuje v mezích konspiračního thrilleru, kdy jedni mají něco, co chtějí druzí a tak se o to akčně poperou. V tomhle ohledu fajn, jen ty tajné služby se chování obzvláště natvrdle, což jim výrazně ubírá na autenticitě. Mile ale překvapila absence explicitního násilí, které jsem v rámci tématu očekával. Autor to často hraje do psychologické roviny, takže žádné nechutnosti kolem mučení se ani moc nekonají.

Connelly to nakopl hned od začátku. Podvod při vyšetřování zločinu, dvojnásobná vražda…má to tentokrát snad ještě větší rychlost než Odvrácená strana konce. Největší tempo nastalo asi při infiltraci do skupiny kšeftařů s práškama. A čim víc se to ale blížilo k cíli, tím ale tempo polevovalo, takže zhruba posledních sto stran je taková výplň – byť soudní síň je efektivní. Nejsilnější moment knihy ale pro mě nastal, když si Harry po delší době vyslechl záznamy telefonních hovorů. Tentokrát dojde i na akční scény (letadlo) a konec dává tušit, že asi v dalších dílech nastane několik změn.

Na Michaela Crichtona až nezvykle krátké dílko (kariérní počátky mají něco do sebe) soustředící se pouze na ústřední zápletku a vše ostatní jde stranou. Žádná krize středního věku, žádné milostné trampoty, žádná plačka ufňukaná. Naopak svižný thriller s pyrotechnickou etudou, jako bonus navíc. Příběh díky tomu neskutečně dobře šlape, přičemž druhá půlka se prakticky mění v adrenalinovou jízdu s odtikávajícím časem na pozadí. Celé vyprávění přitom dýchá perfektní atmosférou sedmdesátých let, dovedně zachycenou jednoduchými, ale všeříkajícími detaily. Jedinou slabinou je tak průhledný vývoj událostí, který nemá moc prostoru na nějaká zásadní překvapení a spíš si hraje s motivem vychytralé kočky a ještě vychytralejší myšky.
Ovšem hodně otravný je závěrečný doslov Jiřího Gojdy podmalovaný komunistickou agitkou o tom, jak je imperialistické a kapitalistické USA nejzkaženější místo na světě. Jestli v tom byla nějaká informační hodnota, unikla mi, protože jsem to po dvou stránkách nudy vzdal.

Petr Hudský má zvláštní styl psaní, kdy v jeden moment zaujme hravými a nápaditými slovními obraty, aby vzápětí sklouzl k jazykové řezničině, nemající daleko k literárnímu neumětelství. Text ostrouhal na dřeň, ignoruje popisy prostředí, charaktery postav či prokreslení atmosféry a jde si čistě za svým – ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají bác. Akce, reakce, konec. Což je na jednu stranu fajn, protože příběhy jsou prosty jakýchkoliv zbytečností, jenže zbraň je to dvojsečná. Ve mně osobně to vzbuzovalo spíše dojem, že autor jednoduše podvádí a místo aby si dal skutečnou řemeslnou práci, odbyl dílo hrubou skicou.
Povídky samotné jsou jinak provázány ve stylu Pulp Fiction, ovšem kromě dvou tří epizod to valný smysl nemá. Mám ale pro tohle hraní si s úhly pohledu slabost, takže dobrý. Skvělé jsou i dodatky s rozhovory, vynechanými scénami a překlepy. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že jde o marnivou vychytávku na knize, která ty vychytávky potřebovala jinde. Třeba ve slohu.

Nuda, ale čtivě napsaná. Zápletka se sice rozjede poměrně záhy, jenže jakmile dojde na výslech vúdú kněžky, vývoj nesmyslně ustrne. To trvá až do půlky románu, než se vyšetřování posune o další krůček dál. Do té doby je děj vyplněn pouze postřehy o tom, jak je život vůči hrdince tvrdý, jak je běhání po ránu fajn, co si kdo myslí o zombiích, morálce či policii (v tomto pořadí), jaká je to dřina vést bar když jste upír a že paranoidním jedincům štěstí přeje. A aby pro příval slov čtenář nezapomněl, o čem že to román vypráví, sem tam mu pro jistotu autorka zrecykluje, co se dosud vlastně stalo (v podstatě nic).
Když už události konečně naberou vytoužený spád, nijak nepřekvapí zvraty ani průběhem. Nic nad čím by se člověk výrazněji zapotil. Navíc se to celé bere na můj vkus příliš vážně a odlehčení přichází pouze v momentech, kdy Anita Blake prohodí nějakou tu sarkastickou hlášku. Naneštěstí většina toho co pronese, působí dojmem, jako že se mimoděk musí ujišťovat o vlastní drsné povaze.

Knihu otevírá povídka 1962, což je kvalitní psychologický thriller o farmáři, který se rozhodne zabít vlastní ženu, čímž na sebe strhne deset ran egyptských. Následuje syrový příběh Velký řidič, operující s jednoduchým, ale o to mrazivějším motivem náhodného stopaření, u kterého se nedokážete zbavit pocitu „Tak tohle by se klidně mohlo stát i mně.“ Pak je tu Prodlužování času, dle mě nejslabší povídka s paradoxně nejlepším nápadem – motiv, kdy se upíšete ďáblu jen proto, abyste se měli lépe než vaši přátelé, je velmi ošklivě lidský. Se satirou však autor moc velký kamarád není, lépe řečeno, člověk ji od něj nečeká, a když ji náhodou dostane, špatně ji tráví (mluvím o sobě). Závěrečná novelka Dobré manželství je pak další bravurní sondou do myšlenek ženy, která zjistí, že její manžel je sériový vrah.
Ve finále tedy velmi uspokojivé kvarteto příběhů, kdy primárně nehodnotím kvalitu obsahu, jako spíš literární formu. Protože Stephen King zkrátka umí vyprávět jako nikdo jiný. Je to ďábel.

Trochu nezasloužená otrava, protože jedno se autorovi přiznat musí – parádní stylistika. Hodně se soustředí na dialogy, které šlapou jedna báseň, působí přirozeně a postavy perfektně zcivilňují. Jenže to bohužel nijak nezastiňuje fakt, že obsah je v základě o ničem. Navíc pro čtenáře odkojené romány Maria Puza, Dennise Lehanea či Jamese Ellroye bude zatěžko uvyknout charakterové jednotvárnosti, kdy hrdinové jsou kladní a padouši záporní, přičemž nic mezi neexistuje. Ono já bych ještě věřil v černobílé figury, kdyby Stuart Woods děj nezasadil do Los Angeles, přímo mezi filmové magnáty a mafiánské bosse. V tomhle je ale málem až pohádkový, o čemž svědčí i samotná zápletka pojednávající o tom, jak chudý detektiv v Hollywoodu ke štěstí přišel. Tenhle americký sen přitom postrádá jakýkoliv výraznější spád a příběh je poháněn pouze drobnými epizodkami s gangstery, aby se alespoň něco dělo. Dobová atmosféra 40. let je ovšem skvělá, i když absence odvrácené tváře showbyznysu docela zaskočí.

Hned na úvod mohu čestně prohlásit, že mé první setkání s Karin Slaughter určitě nebylo poslední. Díky anotaci jsem poměrně přesně věděla, co mohu od knihy očekávat, přesto jsem ohromně mile překvapená. Nejde ani tak o zápletku – vždyť co si budeme nalhávat, vraždící maniaci jsou profláklé téma, ať už jsou jejich metody a důvody libovolné. Zdejší Lišák, do jehož choré mysli v několika kapitolách nahlédneme, je zpracován dobře, budí odpor i trochu soucitu, nijak výrazněji se však neliší od ostatních literárních (či filmových) psychopatů.
Dvě hlavní hrdinky, mladé policistky, jsou svým chováním přiměřeně reálné, povahově rozdílné a každá svým způsobem křehká. Tedy žádné superženy, jen citově strádající holky, co se snaží prosadit v ryze mužském světě. Kolegové o pozitivně diskriminované „štěrbiny“ a „negry“ ve svých řadách nestojí a dávají to mnoha nevybíravými ústrky najevo. A je úplně jedno, jestli jste čerstvá rekrutka nebo zkušená harcovnice z policejní rodiny: potřebujete železné sebeovládání a nikdy nesmíte dát najevo slabost.
A právě v tomto směru román vyniká, v syrovém popisu Atlanty plné změn, v ukázkách policejní brutality i záblesků lidskosti, naznaků traumat z války (z 2. světové i z Vietnamu), v obyčejích, jakými se zacházelo s ženami, s menšinami, s homosexuály, v kontrastu rodinných scén, kdy židovka Kate může vždy počítat s oporou svých blízkých, zatímco profesně zkušenější Maggie nachází rameno k vyplakání jen těžce. Velmi krátce nahlédneme k normálním lidem s normálními životy, navrch mají špinavější stránky – myslím nejen zpustlé ulice a smradlavá ghetta, ale především temnější zákoutí lidských duší. Zdánlivě bezvýznamné epizodky i různé úvahy, vše pro mě bylo působivé, poutavé, nenudila jsem se snad ani v jediném odstavci. No… možná pár scén s doktorem Jentakšukem bych klidně oželela. Posledních pět dní jsem prakticky trávila v roce 1974, v nepadnoucí uniformě atlantské policie. Kdyby detektivní zápletka měla větší šťávu a zajímavější finále, ráda bych „Městu policajtů“ nasypala plný počet hvězdiček. K dokonalosti mi bohužel něco málo chybělo, pár témat by zasloužilo více rozvést, tudíž dám „pouze“ velmi uznalých 85%.

Předně chci uvést, že v minulých 10-ti letech jsem rozečetl asi tak 3 knížky od Štěpána Kopřivy (Zabíjení, Holomráz, Asfalt). Všechny jsem rozečetl zhruba do třetiny, ale dál už jsem to nedal, protože podobné kulhánkoviny mě už prostě nebaví. K Rychlopalbě jsem se dostal jen náhodou – když jsem se v detektivkářském oddělení veřejné knihovny pídil po „Smrt má vůni inkoustu“ (Kopřiva a Křížek byli hned vedle sebe)… a vlastně jsem si to ani nechtěl půjčit (ale půjčil). Nakonec se pro mě knížka stala ohromným překvapením, které hraničilo až s úžasem. Přečetl jsem ji v podstatě na jeden zátah.

V Rychlopalbě, ač jsem je očekával, nejsou žádní mimozemšťani, démoni, upíři ani vytunění nájemní zabijáci a děj plyne střízlivě, uměřeně, civilně a realisticky. Dokonce je tam dokonale ztvárněná i dnešní podivná doba, podobná beztvarým a bezčasým socialistickým sedmdesátkám.

Všeobecná chvála už byla tady v komentářích řečena. Já se s ní víceméně ztotožňuju, ačkoliv nevím, jestli se tady opravdu „píší dějiny“. Mám jen dvě výtky.

První výtka je víceméně jen hnidopišení. Autor toho sice o běžné detektivní rutině nastudoval spoustu, ale občas mu něco uniklo a spáchal pár prohřešků oproti realitě a reálnosti. Některé postupy a procedury se v praxi prostě provádějí jinak. Jeden prohřešek za všechny: na to, abyste zjistili majitele nemovitosti (domu, chaty, zahrady atd.) nepotřebujete „vyšetřováky“ (str. 358). Stačí, když se přes internet pohrabete v katastru nemovitostí (naprosto legálně, je to běžný postup) a za pár minut to máte. Ale podobných „chybek“ si většina čtenářů nejspíš ani nevšimne. Kromě toho: pokud autor píše co možná nejrealističtější text, tak se podobným pidiúletům asi nevyhne.

Druhá výtka: autor občas neukočíroval svého vnitřního Kulhánka a tak se realita občas změní v surreálno  – viz například setkání s bezdéčky. Také hlavní hrdina, „nejlidštější policajt z celého oddělení“, který ví, jak vypadal Jakub Arbes a že psal romaneta a který cituje ze Čtyřlístku (Fifinka, Myšpulín atd., tenhle Čtyřlístek), se občas změní v drsného asfaltéra (a teď narážím na knížku Asfalt). Podobné úlety trošičku srážely celkovou atmosféru.

Zajímalo by mě (opravdu by mě zajímalo, bez ironie), zda se tenhle přerod Štěpána Kopřivy setkal s úspěchem, jestli zabodoval i u „asfalťáků“, tedy u příznivců Asfaltu, nebo jestli byl pro „asfalťáky“ těžkým zklamáním a jestli se mu podařilo (nějak masivně) proniknout i mimo „asfalťáckou“ cílovou skupinu.

Tak tohle se moc povedlo. Asi s tím má co dělat moje slabost pro obskurní snímky, stejně jako nadšení pro knihu Noční film Marishy Pesslové, protože Zlomené srdce jsem si užil ve všech ohledech maximálně. Tim Weaver tentokrát nekombinuje zápletku po vzoru ruských matrjošek, ale soustředí se na jeden případ s jedním tajemstvím. Počet stran, který neplánovaně nakynul, jde přitom na vrub rozpitvávání nepodstatných detailů. Ovšem krátké kapitoly tenhle autorský nešvar slušně vyvažují, pročež tempo vyprávění zůstává od začátku do konce v čtivé rovině. Hrdinův postup při vyšetřování je nápaditý, stopy zaklapávají do sebe a záhada je smysluplná, jak jen to románová detektivka dovoluje. Celkově mi zkrátka přišlo sedmé dobrodružství Davida Rakera přímočařejší a ucelenější.
Na závěr jen malé postesknutí, které dokazuje, že stárnu a blbnu, protože mi přijde slaboduché, když hrdina veškeré své znalosti zakládá na tom, co se dočte na wikipedii. Kde jsou ty časy poctivých encyklopedických znalostí?

Takovouhle knížku jsem ještě nečetl. Vážně ne. Autor sám se sebe udělal nejen hlavní postavu (což se občas stane i v jiných textech), ale hlavní MRTVOU postavu, tedy zavražděného, jehož smrt je vyšetřována a objasňována.

Děj je (zhruba) takovýto: dva vyšetřovatelé VB obcházejí potenciální podezřelé a vyzvídají, kdo asi tak mohl mlsného humoristu otrávit. Během vyšetřování se dozvídají, že mlsný humorista byl duševním gigantem jakého tady ještě nebylo a nikdy více už asi nebude. Jeho multifunkční talenty se projevovaly nejen poli literárním a dramatickém, ale chystal se způsobit revoluci i v kulinářství. Ač již padesátiletý byl zdravý jako řípa, plný energie a plánů do budoucnosti… a ač byl tlustý jako prase, oplýval nezměrným šarmem a obletovaly ho slečinky o jednu až dvě generace mladší… Jeho náhlý skon je pro celé lidstvo hotovou katastrofou .

Ale nedosti na tom, že Švandrlík sám sebe takhle vychválil. Vedlejšími postavami jsou všeobecně profláklé osoby (a osobnosti) pozdně socialistické popkultury. Do očí bijí chatrně zamaskovaní Ljuba „když-jsem-přišla-k-Vonáskovům-do-sálu“ Hermanová a MUDr. Plzák, ale určitě je jich tam mnohem víc. Nepřekvapilo by mě, kdyby Švandrlík dosadil za VŠECHNY vedlejší postavy skutečné osoby (samozřejmě s výjimkou ústřední dvojice vyšetřovatelů). Všechny tyhle vedlejší postavy Švandrlík nehorázně karikuje, dehonestuje a zesměšňuje… což je v mnoha případech na přesdržku, ale v osmdesátkách se to tak zřejmě nebralo, nebo měl Švandrlík opravdu natolik silnou pozici, že si mohl dovolit všechno… Zajímalo by mě, jestli jsou „skuteční“ i manželka a tchán a jestli si s nimi Švandrlík tímto způsobem vyřizoval účty.

Je znát, že původní text vycházel epizodicky (na pokračování). Taky bych si tipl, že autor na začátku psaní (ani v průběhu psaní) neměl příliš jasno, kam bude děj ubírat a kdo je vrah… viz jeden óbrkrálík vytažený z klobouku někde za polovinou, který vyžehlí rozličné nesrovnalosti.

Neustálé debaty dvojice vyšetřovatelů o kulinářství (jeden je zastáncem dobrého papáníčka a druhý preferuje buřty s cibulí) mi nepřipadaly ani zábavné, ani zajímavé. V druhé části knihy jsem je už přeskakoval.

Goffova Štvanice mě před rokem uhranula. A jeho nejnovější knížka je ještě lepší. Vykoupení má jednoduchej, ale neméně drsnější příběh, úžasnou zapadákovskou atmosféru, hlavní hrdina tak trochu popijí všechno, co teče ale i přes to je pořád chlap, co chce hlavně odhalit pravdu. I za cenu toho, že dostane jednu do zubů. Navíc je to celý psaný nádhernou češtinou a kapitoly jsou tak krátký, že děj sviští opravdu rychle. Asi nejlepší věc, co jsem zatím letos četl.

Vynikající začátek, slabší druhá půlka – především díky tomu, že děj zde začíná být průhledný a zajímavá odhalení přicházejí až v závěru, kde už působí drobně zbytečně. Ovšem ústřední nápad se zločinem zakamuflovaným do nehody je skvělý, a kdyby z toho Robert L. Pike udělal pouze povídku, bylo by to bezmála dokonalé. Tedy ne, že by sto šedesát stránek bylo nějak moc, ale přesto.
Co ale na knize obdivuji nejvíc, je prvotřídní řemeslo. Na to, že jde o román z roku 1970, má naprosto precizní stylistiku, přičemž některé odstavce zavánějí málem až noirovou poezií. Přirozené dialogy a promyšlené charaktery pak s přehledem natrhnou šos nejednomu modernímu autorovi, jež nic podobného nedokáže zachytit ani při pětinásobně větším rozsahu. Pro mě tak zůstává Automobilové neštěstí fajnovou retro návštěvou do sanfranciských policejních kruhů sedmdesátých let, kdy chlapy ještě nosili kalhoty a zločinci tu byli od toho, aby byli zatýkáni. A to i v případě, že šlo o krásný holky s nevinnými pohledy.

Co mi na románech Lee Childa vyhovuje nejvíc je, že každý z příběhů začíná jinak. S tím souvisí i různorodost zápletek, kdy se mění jak charakter, tak koncepce. A protože je Jack Reacher tulák na cestách, lze děj přenést prakticky kamkoliv.
Vedra nás tentokrát zavedou do slunného Texasu, na ranč násilnického zbohatlíka, co má (jak se zdá) jediný cíl – umlátit svou manželku a dceru. Čemuž Jack rozhodně hodlá zabránit. Jenže ne všechno, co se třpytí, je zlato, a bývalému vojenskému vyšetřovateli brzy dojde, že vztahy na Červeném domě jsou trošku komplikovanější…
Jednoduchý thriller z honáckého zapadákova, jehož jedinou vadou na kráse je přílišná Reacherova hrdinskost. Takový americký Mirek Dušín, kdyby měřil dva metry a třicet let sloužil u Strýčka Sama. V některých momentech to působí až komicky, hlavně v porovnání se současným trendem nejednoznačných hrdinů. Přesto báječný relax, který urazí jen v momentě, kdy čekáte něco víc než sympatického ranaře, co zachraňuje krásku v nesnázích.

Arthur Bryant a John May. Jeden chaotik-profesionál zabývající se minulostí, druhý pragmatik-amatér žijící pro budoucnost. Dohromady tvoří tým vedoucí experimentální Jednotku pro vyšetřování neobvyklých zločinů a to v deštivém Londýně na přelomu milénia. S případy, které jsou jim přiděleny, zpravidla nechce mít nikdo nic společného, čistě z toho prostého důvodu, že se vymykají přírodním zákonům. Ovšem tam, kde selhává praktická věda, lze si vypomoct tajuplným okultismem.
Třetí kniha série se tentokrát dotýká fantastiky daleko více než předchozí dva svazky a to v nejlepším duchu praotce žánru Julese Vernea. Bohužel je také dílem s nepříliš povedeně vystavěnou zápletkou. Od prvních stran sice přibývá obětí v počtu větším než malém, ovšem oba detektivové doslova tápou v temnotách přes polovinu románu. Žádné motivy, žádné důkazy, žádní podezřelí rovná se žádný hnací motor. Naštěstí díky vypravěčskému umu Christophera Fowlera a jeho citu pro suchý humor odpustíte knize prakticky cokoliv.

Sbírka různorodých povídek se stále se opakujícími nešvary. Autor se pokouší o zachycení poetiky lidských duší dle vzoru Jiřího Marka, jenže ono mu to díky modernizaci příliš nefunguje. Čemuž navíc přispívá absence konkrétního místa či prostředí, se kterým by se člověk měl možnost nějak sžít. Zbývá tak psychologické pitvání a soukromé moralizování, jež by mohlo být i zajímavé, kdyby šlo o postavy, které mají co říci. Příběhy tak vyznívají s falší „skutečných historek“ z časopisu Chvilka pro tebe a kriminální atmosféru jim propůjčují pouze ústřední motivy zločinu.
Ovšem můj problém s Romanem Cílkem spočívá hlavně v oboustranném nepochopení. Většinu svých povídek totiž staví tak, že na konci každé z nich očekávám automaticky pointu nebo zvrat a ono nic. Což je nejmarkantnější u těch několika textů, které vystavěl v duchu anglické školy. Jenže ignoruje čtenáře a nejdůležitější stopy si nechává pro sebe. To se pak snadno chytá vrah, když spisovatel ví přesně, za kým vyšetřovatele poslat.

S každou přečtenou stránkou se mi tenhle případ Harryho Bosche dostával čím dál víc pod kůži až jsem nakonec nedokázal knihu odložit, dokud jsem ji nedočetl. Connelly rozehrál skvělou partii mezi Boschem a sériovým vrahem, vykreslil zkostnatělost a byrokracii policejního sboru i špinavost zkorumpované politiky, předhodil čtenářům překvapivý, ale uvěřitelný zvrat ve vyšetřování, občas okořenil děj špetkou akce a pak to vše završil skvělým finále. Stoprocentní ukázková krimi.

Velmi dobrý thriller od nepříliš známého Douga Richardsona, mimo jiné scénáristy snímků jako Rukojmí, Mizerové nebo Smrtonosná past 2. Přímočaré a dobře zpracované téma politického boje mezi dvěma protivníky má tak v sobě adrenalin akčního snímku, přestože většina scén je konverzačního rázu. Nejpalčivější oříšek přitom je rozhodnout se, komu fandit. Hrdina i padouch mají něco do sebe a zároveň se rychle ukazuje, že ani jeden není právě vzorem ideálního občana. Hodně přitom oceňuji, jak se miska vah průběžně měnila, díky čemuž nebyl ani jeden z aktérů ten hloupý a druhý ten chytrý.
Texaský „venkov“ atraktivnost celého konfliktu ještě zvyšuje, protože atmosféra získává patinu okresního přeboru, kde je za oponou možné prakticky všechno. Příběh navíc vůbec není o americkém právu, morálce či spravedlnosti, ale pouze o strhujícím střetu maloměšťáckého naivky s vypočítavým psychopatem. Na to, že se jedná o prvotinu, klobouk dolu, a kdyby autor dokázal lépe uhrát konec, bylo by to rovných 100%.

Je to první Weaverův román, ale už tady ukazuje, že mu to šlo. Na prvních stránkách vás kopne do očí ta obrovská melancholie, šeď a smutek nad ztrátou milovaný ženy… kterou hrdina neléčí alkoholem, ale prací/pátráním po lidech. Jop, Weaverův hrdina je plastickej, lidskej a netváří se jako všeho schopnej geroj, čímž je mi sympatičtější než třeba Hole. A Weaver ukazuje, že ta hrdinova motivace pro práci je prostá a zároveň úžasná. Pak jsou to ty krátký vygradovaný kapitoly, který seká jak Baťa cvičky… a pak něco, co nazývám lavina – od takřka něčeho malýho to celý přerůstá v něco obrovskýho. Bohužel někde v půlce sklouzl Weaver k motivům jak z nějakýho špatnýho brakovýho thrilleru. Každopádně závěrečnej zvrat se mu povedl

Přemýšleli jste někdy o tom, co by se stalo, kdyby přestala dlouhodobě fungovat elektřina? Ještě před sto lety by nad tím většina lidí mávla rukou a dál si žila po svém, ale dnes jsme ve vyspělých částech světa na této energii až znepokojivě závislí. Téma katastrofálního výpadku řešilo více autorů, za naše končiny můžeme vzpomenout na dvojí „Tmu“ Ondřeje Neffa. Rakouský spisovatel Marc Elsberg také nevynechal politiku a akci, zároveň se však snažil problém a práci na jeho řešení popsat z mnoha různých úhlů – od zaměstnanců elektráren, přes různé vládní úředníky a bezpečnostní složky, až po bezradné občany, fungující jako indikátor emocí. Tahle snaha o ucelenou mozaiku úplně nevychází. Čtenář je zahlcen desítkami jmen a místopisnými názvy, do toho občas zazní něco odborného, jednotlivé kapitoly se střídají velmi rychle (někdy i po půl stránce) a tahle roztříštěnost mi zvláště v první třetině knihy komplikovala četbu. Když po sto stránkách začalo jít z tlustých do tenkých, už jsem se v osobách a institucích jakž-takž zorientovala a věděla, že „Blackout“ neodložím.
Nadšení se však nedostavilo z několika důvodů: rozeskákaný styl ala půl stránky v Haagu, stránka v Bruseli, třičtvrtě stránky v jiné prdeli, kdy dvě souvislé stránky volaly po bouchnutí šampáňa, mi za celou dobu nesedl.
O vystupujících postavách se bohužel dozvíme relativně málo a jejich psychologie je poněkud plytká, než aby dokázaly vzbudit dostatek zájmu, účasti, soucitu… od dětí až po důchodce mi byli skoro lhostejní a jejich (imho povrchně podané) osudy jsem prožívala překvapivě málo.
Platí to i pro hlavního superhrdinu, italského hackera Piera Manzaniho, ten je v příběhu dalším kamenem úrazu. Evropa má sice k dispozici stovky, ne-li tisíce expertů, těm však sedací nervy asi tlačí na mozek a neumožňují přemýšlet, odvádět kvalitní práci. Veškerá důležitá odhalení si připíše Manzani – věčně zraněný, prchající, unavený, hladový čičmunda musí tápajícím odborníkům každou chvíli ukazovat, co nikdo jiný neviděl nebo přehlédl. Je to vlastně takový Richard Kimble křížený s Kevinem Mitnickem a Chuckem Norrisem: kdokoliv se mu postaví do cesty, je odsouzen být za neschopného ťulpase a slabocha. Cvičení policisté jsou deklasováni polovičním invalidou, inteligentní teroristé si neumí zabezpečit komunikaci atd. Možná autorovi křivdím, třeba takový hollywoodský vývoj požadoval vydavatel v rámci přiblížení mainstreamovým čtenářům, stejně jako zbytečnou klišé romantickou zápletku.
Co bych nevytýkala, leč za zmínku to stojí: světové události se od doby prvního vydání románu změnily a ne právě k lepšímu. Turecko v područí diktátora stěží působí jako spolehlivý partner, Egypt a valná část Blízkého východu má po tzv. arabském jaru spoustu vlastních potíží, Studená válka je zpět, tudíž by teď od Rusů (obvyklých podezřelých) voňavou kotletu ani prašivý pes nevzal, natož vpustit do kolabující Evropy hordy pomocných rukou ze zmíněných zemí.
„Blackout“ není špatná kniha, přiměje čtenáře vážit si luxusu a pohodlí, ve kterém žije. A to není málo, navzdory uvedeným (čistě subjektivním) výhradám, kvůli kterým hodnotím poměrně nízko. 66%

Zklamání, ačkoli to zpočátku vypadalo jako fajn legrácka. Problém jsem měl ovšem s kompozicí, kdy se první půlka tváří jako parodie na detektivku a druhá půlka jako politická groteska, ve které se nic neděje. Vyšetřování hrdiny spočívá v rozvíjení absurdních konspiračních teorií a jejich následné dokazování, přičemž tentokrát se většina z nich nakonec ukáže být jako ještě docela příčetná, v porovnání s fantaskní skutečností. Humor přitom funguje v rovině absurdity, kterou ocení jen našinci. A ono by to bylo i vtipné, kdyby čtenář autora lépe znal. Takhle mi přišlo, že nejvíc knihu ocení jeho přátelé, kteří znají jeho smysl pro nesmysl a dokážou záměrné úlety mimo patřičně ocenit.
Naštěstí má Jan Drnek v řemesle už něco za sebou, takže se to pořád dobře čte. Forma je zajímavá, atmosféra nostalgická, postavy přirozené a dialogy smysluplné, snad jen, že zápletka připomíná rádoby anekdotu. Tahounem tak zůstává především kouzlo alternativní historie, jež je ostatně spisovatelovou devízou.

Není to právě snadné čtení. Stylistika vyžaduje neustálou pozornost, jinak věty přestanou dávat smysl a člověk se v přívalu slov ztratí. Jenže co by jinde mohlo být slabinou, z toho Bruce Holsinger těží maximum. Nejvíc přitom oceňuji jeho schopnost zachytit věrně dobové kulisy, aniž by se přitom snižoval k podrobným popisům. Tady ten pozdní středověk cítíte z každé budovy, ulice i čtvrti, přestože je jejich charakteristika obsažena čtyřmi slovy. Třídní rozdíly, společenské statusy, prostořekost chudých a vytříbená mluva urozených, to všechno tu je a je to natolik přirozené, že se ani nepozastavíte nad vhodně užitými archaismy, které celkovou atmosféru dotvářejí. V tomhle ohledu jeden z nejlepších historických románů, co se mi kdy dostal do rukou.
Horší je to s detektivní zápletkou. Autor sice rozehrává drama hned zkraje, jenže pak už se děj jen přelévá z jednoho konce Londýna na druhý, aniž by to mělo jiného významu, než netrpělivého čekání na finále. Dobrý, ale neporovnatelné s formou.

Obrovské překvapení. Nečekal jsem lautr nic, o to spíš, že filmové zpracování si pamatuji matně z dětství a na žebříček mých nejoblíbenějších snímků se nikdy se nedostalo. Film s knihou však srovnávat nelze. Přestože se oboje pohybuje v rovině zlodějské komedie, tam kde se biják drží v mantinelech svižné zábavy, Jay Cronley rozjíždí skutečný kolotoč trablů a komplikací. A přitom vůbec nevadí, že ústřední zvrat znáte, protože román zdaleka nestojí pouze na něm. Inkriminovaná bankovní loupež končí poměrně záhy a pak už následují eskapády, u nichž se zkrátka nejde se nesmát.
Nebýt předmluvy, dal bych ruku do ohně, že text ve skutečnosti napsal Donald E. Westlake. Groteskní rovina vyprávění i styl zápletky, kdy se geniální zlodějský plán rychle mění v katastrofu čistě díky nepředvídatelným (a zpravidla nešťastným) zásahům osudu, to vše ukazuje na ruku mistra. A přestože Bezva finta vznikla v roce 1981, není na ní nic, co by v průběhu let nějak zevšednělo, nebo přestalo fungovat. Úžasná věc.

Po debaklu u Dunkerque byla Anglie nucena s Německem uzavřít mír. Fašisté se tak mohli naplno věnovat rozsáhlé invazi do Ruska a ostrovy Velké Británie ovládl totalitní systém. Churchillův odboj se však ani po dvanácti letech nevzdal…
Špionážní román Nadvláda v sobě kloubí to nejlepší z Harrisovy Otčiny a Orwellova 1984. C. J. Sansom přitom skvěle pracuje s kulisami a atmosférou, díky čemuž fikce o nacistickém Londýně působí naprosto věrohodně. Ta mrazivá atmosféra strachu a nekonečné paranoie prostupuje každým řádkem. Slabší je to však s dějem. Přestože má román přes pět set stran, zápletka by šla shrnout do několika vět. Pomalé stupňování napětí pak nevyústí v šokující odhalení (které však mimoděk slibuje) a bohužel se nekonají ani žádné nečekané zvraty. Příběh je – podobně jako postavy, s jejichž osudy si zahrává – civilní až do morku kostí. Což je nevýslovná škoda, uvážíme-li, kolik práce s vytvořením alternativních dějin si autor dal. Jeden by čekal, že se pustí do větších akcí.

detektiv až prehnaně velkej drsňák zavislej na cigarách, depkoidní atmosféra severu, vztahový propletence připomínající místy zmotaný klubka nití. Ale četlo se to parádně ne že ne a po dlouhý době zase knížka co mě fakt bavila.

Svižný právnický thriller, který sice nepřekračuje stín Grishamova Případu Pelikán, ale nemá k tomu zas až tak moc daleko. Prostředí funguje skvěle, protagonisté jsou autentičtí a konspirační zápletka dostatečně napínavá, aby těch tři sta šedesát stran příjemně ukrátilo nejedno šedivé odpoledne. A každý, kdo někdy zažil šéfa, jenž rozdává nemožné úkoly s lehkostí reklamních letáků, si prostě musí advokátní koncipientku Caroline Audenovou oblíbit. Všechen ten šílený shon a krkolomné termíny mi byly neuvěřitelně blízké, přestože má vlastní práce si s právničinou zrovna netyká.
Stinnou stránkou jsou však mužské postavy. Zatímco ty ženské fungují dokonale a každá jedna by si málem zasloužila plaketku s oceněním Osobnost roku, pánové tu dostávají jaksepatří na frak. Protože i ti nejideálnější jedinci se dřív nebo později ukážou s nějakým škraloupem na charakteru. Díky tomu jsou nejdůležitější zvraty snadno odhadnutelné, ačkoliv C. E. Tobismanová konstrukci zločinu promyslela docela slušně.