PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Anotace v hrubých rysech shrnuje základní dějovou osnovu – matka se synem uvíznou v ZOO, která je napadena neznámými střelci. A i když samotné téma slibuje adrenalinovou jízdu, nedá se říct, že by se zápletka něčím předvedla. Hrdinové se schovají a čekají, až je někdo zachrání. Hotovo, šmitec. Samozřejmě se tu najdou momenty, které čtenáři zvednou tlak, jenže všechno je to v očekávaných mezích – útěk, úkryt, odhalení, útěk, úkryt, odhalení, a tak dál, až do nenápaditého finále. Žádné překvapivé zvraty se nekonají, jen spousta nevyužitých motivů. Je to slušně odvedené řemeslo, ale nic víc. Až jednoho mrzí, že autorka v sobě nenašla elán pro něco odvážnějšího. Ono možná stačilo ubrat na tezích o správné výchově, kdy by člověk měl, přes všechny ty hvízdající kulky kolem, myslet především na to, aby nezvýšil hlas a nepřivodil tak své ratolesti nějaké doživotní trauma. Fakt díky za ponaučení paní Gino Phillipsová, tohle jsem v thrilleru vždycky postrádal. Teď jen, aby se to nestalo normou.

Oproti předchozí knize je zápletka víc přestřelená a namísto dětského dobrodružství s detektivní omáčkou sledujeme vyšetřování jednoho kardinálního omylu, který je čtenáři jasný od první strany, zato hrdinům je utajen až do té poslední. Oceňuji každopádně změnu vypravěče, kterým je tentokrát Ferda (první díl byl z pohledu Ředkvičky), takže na každého z party máte možnost získat úplně jiný názor. Naneštěstí je zrovna Ferda takřka nejdepresívnější postavou celé sestavy (alespoň pro mě), takže vtip zákonitě pokulhává, což úplně nesouzní se ztřeštěným vývojem událostí. A čím déle se děti ubírají cestou pomýleného dojmu o zločinu, tím víc mi situační komika celého fóru přišla uměle natahovaná. Pak je tu i fakt, že závěr odbude Joachim Friedrich jakoby mimochodem.
Ovšem v rámci dětské literatury pořád lepší průměr. Má to spád, pár stránek, sympatické postavy a příjemnou dávku humoru, který nesklouzává k prdění či krkání. Nemluvě o senzačních ilustracích Bohumila Fencla. Takže spokojenost.

Asi to chce mít i vztah k filatelii, a ne pouze k detektivce, když tuhle knihu otevíráte. Já disponoval pouze tím druhým a tak se víc pronudil, než trnul napětím. Vítězslav Houška totiž dramatickou linku nestaví jako to nejdůležitější, pročež dlouho trvá, než dojde v ději k nějakému zločinu a ještě déle, než ústřední figura usoudí, že by si to měla vzít na povel. Kvůli tomu tak většina vyprávění postrádá prvek napětí, protože se události ubírají vlastní cestou a hrdina nemá moc šancí s čímkoliv cokoliv dělat. A i když následně poodhaluje roušku podvodu a vraždy, nedá se říct, že by přitom oplýval bůhvíjakým vyšetřovatelským géniem.
Merkur nese smrt je pomalou, nebojím se říct, málem až nezáživnou kriminálkou. Na druhou stranu dobře napsanou, což v mnohém výtku drobně anuluje, jelikož je alespoň co číst – tedy nejste-li alergičtí na bodré kamarádské dialogy. Bonusem navíc jsou pak rozhodně zajímavosti ze světa sběratelství, jen jich bohužel není tolik, aby z knihy udělaly truhlu pokladů.

Nevšední výběr, především kvůli tomu, že ačkoliv se antologie chlubí přídomkem „To nejlepší“, hned z úvodu pochopíme, že většinu zahraničních povídek nevybíral sám editor Maxim Jakubowski, ale nechal si je zaslat svými přáteli – překladateli, spisovateli, redaktory a tak podobně. Smysl tedy nakonec nebyl představit to nejkvalitnější, ale to nejrůznorodější, aby se ukázalo, nakolik se kromě angloamerického trhu mohou chlubit detektivkou i jiné státy světa. Naneštěstí se podle mě záměr s výsledným produktem úplně nepotkaly. Ne vždy jde totiž o příběhy bůhvíjak originální nebo zajímavé, nehledě na drobný detail, že občas ani nejde o thriller. A to, že je text od tvůrce z exotických končin, na věci vůbec nic nemění.
Ale abych nebyl za nevděčníka, několik pěkných kousků tu člověk najde a já osobně objevil i pár autorů, o kterých bych v budoucnu ještě rád uslyšel. Ale hlavně jsem narazil na Johna Mortimera a jeho obhájce Rumpolea, za což Světovým krimipovídkám nikdy nepřestanu být vděčný.

Masakr. Tím otevírá spisovatelka Dana Stabenowá druhý případ Kate Shugakové a rovnou přiznám, že právě první kapitolou mě dostala do kolen. Řádění Zabijáka je stejně nemilosrdné, jako příroda, ve které k němu dochází, a z té cynické odtažitosti jednoduše mrazí. Během několika stran rozehraje autorka thriller, který by jinému tvůrci bohatě vystačil na celý román. Vzápětí se ukáže, že tohle všechno byl jen stručný úvod a skutečná detektivní práce teprve začíná – jedna z obětí totiž nezemřela rukou Zabijáka. Někdo chladnokrevně využil příležitost, pročež toho někoho je třeba chytit…
Tahle série se zkrátka s ničím nepáře a už vůbec ne se slovy. V průběhu dvou set stran je řečeno vše podstatné, přičemž se stihnete zamilovat jak do aljašského prostředí, tak i do svérázných postav (o psu nemluvě). Zápletka se přitom nesnaží šokovat zvraty ani výjevy plnými brutality a přirozeným způsobem spěje ke svému vyvrcholení, jež je právě tak strohé, jako celý styl vyprávění. Já tuhle řadu prostě miluju.

Upřímně, čekal jsem nudný, upovídaný a lehce ufňukaný thriller v duchu série s Martinem Servazem. A ono ejhle, Bernard Minier tentokrát vyšvihl svižný schizofrenní román, kde průběžně měníte názor na vyprávěné události a do poslední stránky trnete nejistotou, jak to všechno vlastně bude. V některých momentech autor sice moc nezvládá psychologii náctiletých hrdinů, protože ji buď moc vyhrocuje, nebo naopak zanedbává, ale po celou dobu drží čtenáře poctivě napnutého jako strunu. Samozřejmě, že se přitom nevyhne vykonstruovanosti, kdy pachatel myslí rovnou na dvacet tahů dopředu a všechny mu klapnou na jedničku. To už ale k podobnému druhu literatury patří. S čím jsem se ovšem nedokázal ztotožnit, byly nepřehledné motivace a teatrální reakce v některých situacích, neboť při zpětném pohledu nedávaly smysl. Je však třeba brát zřetel na to, že příběh je z větší části prezentován z hodně subjektivního úhlu pohledu a tak se nedá říct, co bylo zamlčeno či přizpůsobeno. Celkově tedy spokojenost.

Chladný den pro vraždu – po silnější Krvi pro rusalku jsem potřeboval něco tenčího. Volba padla na Chladný den pro vraždu, což je knížka, která vyšla už před nějakým pátkem a já ji měl na položkách s resty. Co o ní říct? Předně to, že má famózní obálku, která vypovídá o obsahu. A celkově grafické zpracování knihy je sympatické. Ještě důležitější je ale skutečnost, že v originále vyšla už v roce 1992… což je na ní vidět, protože je to příjemnej old school, který dost připomene detektivní klasiky. Dana Stabenow už v první detektivce ukázala, že má talent a nebojí se ho použít. Takže nahodí první větu a vy skončíte až u tý poslední. A příjemně si to užijete. Prostředí Aljašky je neokoukaný (pokud jste neujížděli na Bílým tesákovi) a Kate Shugaková si v ničem nezadá se slavnými kolegy – je drsná, nekompromisní (stejně jako její prostředí – pokud máte rádi Aaronovy Skalpy, tohle se vám bude líbit, ačkoliv tu na hnus reality není kladenej tak obrovskej důraz), ale zároveň má silný smysl pro spravedlnost a je sympatická. Na druhou stranu Dana Stabenow nepotřebuje tisíce stránek na zápletku a vymotání se z ní, což je věc, která jde naprosto proti dnešnímu proudu žánru a jeho představitelů (Galbraith, Nesbo, Kepler, Weaver). Je to jako jít řezat rohlík – rychlé a s ničím se nemazající. Prostě stará škola, která si svoji pozornost zaslouží plným právem. Zároveň je otázka, jak tenhle hubeňour zabere v řadě dnešních bichlí, kde se k vrahovi propracováváte stovky stránek. Ale tohle za to stojí. Nemluvě o silný pointě.

„Děti by se neměly ztrácet. A hlavně by neměly umírat. Dokud tuhle chybku Pánbůh nevyřeší, odmítám v něj věřit.“
Přijde mi, že s každým dalším dílem ustupuje Håkan Nesser požadavkům detektivky, aby mohl nechat Van Veeterena víc polemizovat o zkaženosti života a pozurážet kohokoliv na potkání. Což je stejnou měrou sympatické, jako otravné. O to spíš v téhle knize, kde i když je inspektor znechucen zločinem znásilnění a zhanobení třináctileté dívky, se spíš než o jeho vyřešení stará, jak se někam zašít. Ano, jistě, autor to celé sám před sebou hezky obhájí, ale pravdou je, že v mých očích už to maličko zavání tvůrčí leností nějak zkomplikovat zápletku. V okamžiku, kdy víc práce udělá pro lapení vraha náhoda, než detektiv, je něco špatně. Neříkám ovšem, že jsem si plně neužil sarkasticko-cynické poznámky, pro které mám Van Veeterena tak rád. Nic to však nemění na faktu, že ač má Dívka, která nikomu nechyběla bravurní rozjezd i silný ústřední motiv, po stránce žánrové mě příliš neohromila.

Sidney Sheldon rozehrává dokonalý boj o moc, plný nenávisti, intrik a špinavostí uvnitř pohádkově bohaté rodiny. Tím, jak se přitom věnuje každé postavě zvlášť, máme možnost důkladněji proniknout do jejich vnitřních světů a lépe pochopit příčiny trablů, které jim nedají spát. Každý z členů má smysluplné právo toužit po penězích, jež potřebuje na svou vlastní záchranu, takže o podezřelé rozhodně není nouze. Korunu tomu pak nasazuje postava šetřivého detektiva Maxe Hornunga, jehož bych z fleku zařadil do Zlatého fondu literárních pátračů. Ta figura je jednoduše dokonalá; naivka, co bere všechny policisty světa za své osobní kamarády; génius, který považuje za zbytečné navštěvovat místa činu; perfektní lingvista, jehož pokusy o mluvu v cizích jazycích končí naprosto nesrozumitelnou hatmatilkou.
Přes veškeré pozitiva však nedokážu autorovi odpustit množství neukončených dějových linií – jako by uzavřením té hlavní pozbylo smyslu věnovat se ostatním. Tomu se ale v branži říká odbyté řemeslo.

„Hele… Ne že by mi do toho něco bylo, ale… Nemáš zase náhodou nějaký kravský nápady, že ne? Nesnažíš se zase pomáhat lidem?“
Právě, že snaží. Bezejmenný policista z Vysočan znovu vyráží do pražských uliček, aby se zorientoval v kardinálním průseru, do kterého se nechtěně uvrtal. Přičemž zjišťuje, že ne za všechny zločiny může církev, zednáři nebo židovští kuplíři. Občas stačí obyčejná lidská nenažranost. A hloupost, jak už to bohužel v životě bývá.
Čekal jsem, že Křížová palba bude dobrá, ona je však ještě lepší. Dokonalá česká detektivka, která se neutápí v názorové afektovanosti, sadistických výhřezech či dějové banálnosti. Štěpán Kopřiva hned zkraje rozehrává zločin, jehož následný vývoj se pozvolna zamotává, až nakonec eskaluje v adrenalinovém finále, přičemž člověk ani na vteřinu nepochybuje o dobře mířené nadsázce s krutým podtextem. Ne že by přitom autor dával svému hrdinovy cokoliv zadarmo, a to včetně čtenářových sympatií. Přesto si ho zamilujete, stejně jako román samotný.

Neskutečně rozsáhlé, což je slovní spojení, které by vás při čtení thrilleru nikdy nemělo napadnout. A není to jen v popisech armádních udělátek, Tom Clancy se jednoduše neštítí rozepsat úplně všechno. Jenže chybí jakákoliv špetka nadsázky, která by stylistiku nějak oživila. Nehledě na to, že všichni ti uvědomělí hrdinové, kteří vědí co je správné, se snadno přejedí. Zápletka přitom nemá daleko ke kultovnímu Přání smrti, jenže kde je Charles Bronson mužem na svém místě, tam John Kelly působí vysloveně nastylizovaně, přičemž přes všechnu svou drsnotu toho stihne v příběhu probrečet víc, než já za celý život. Děj je navíc zbytečně roztříštěn do dvou linií, kdy v jedné jde o záchranu zajatého vojáka a v druhé o pomstu na obchodnících s drogami. Ačkoliv se v obou případech jedná o atraktivní motivy, zabíjí je unylé zpracování, příliš apelující na americký patriotismus. Tím však nechci hanět autorův status mistra svého oboru, jen se s ním v rámci moderní tvorby míjím takřka o světelné roky.

Je to Lars a není to Lars. V mnoha ohledech Daniel Gris navazuje na charakteristickou nadsázku z předchozí knihy, takže si člověk opět užije vtípky na adresu pražské policie, moderní muziky a krásných žen. Jenže pro všechnu tu macho image se nějak zapomnělo na zápletku. Děj se postupně vyhrocuje dle aktuální potřeby spisovatele, pročež motivy se střídají s barvitostí svatých na orloji. Ne že by jich bylo tolik, jen přicházejí a odcházejí, jako by šlo o pouhou atrakci a ne hnací motor příběhu. Navíc se průběžně mění charaktery protagonistů, včetně hrdiny samotného, který si tak vyzkouší roli osobního strážce, pouličního ranaře i vystresovaného zločince. To všechno bych přitom autorovi odpustil, kdyby se v závěru alespoň ukázal tvůrčí záměr, jenž by tomu všemu dal vnitřní logiku. Což se podle mě bohužel nestalo. Pořád sice jde o skvělé odpočinkové čtivo, ovšem s detektivkou ani kriminálkou to tentokrát moc společného nemá. Řemeslo šlo zkrátka stranou a to ve prospěch řízné akční zábavy.

Zaujal mě motiv propojených světů, ale výsledný model nebyl podle mého gusta. Celý koncept Diane Capriová totiž postavila na tom, že její hrdinové považují Jacka Reachera za padoucha, což jak všichni vědí, je &!#?§. Takže většina závěrů je naprosto chybná a jednání vyšetřovatelů pouze znepřehledňuje děj. To je ostatně problém celého vyprávění, protože se věci tak dlouho komplikují, až je najednou konec a nic není uspokojivě dotaženo. Nejhůř jsem si ale zvykal na fakt, že ostřílení agenti FBI sebou nechávají mávat okresními policisty, jako by byli nějací pochůzkáři, přičemž po většinu osnovy jen pobíhají z místa na místo s nechápavým výrazem. A tajemný šéf, místo toho, aby jim vyložil karty na stůl, je v tom nechá máčet tak dlouho, dokud nezabřednou do neřešitelné situace. Nejvíc mě ale draly nadpřirozené schopnosti Kim Ottové, která z mimiky obličeje snadno rozpoznává, když jí někdo zalže, ale proč to dotyčný dělá, si pak domýšlí na základě vlastní fantazie. Fakt profesionální přístup.

Aljaška. Osobně bych k návštěvě vybrala nějaké příznivé roční období, ale v doprovodu Niny a jejího únosce jsem poznávala chladnější, drsnější tvář této divočiny. Docela nedávno jsem vstřebávala poučky pro přežití v pouštních podmínkách, tentokrát jsem si zopakovala poměrně známá pravidla pro překonání pustiny mrazivé. Opět to byla napínavá jízda, nerovný souboj mezi dvounohým predátorem a jeho městem zhýčkanou obětí mě přiměl tajit dech, ignorovat řeči kolegů (i nadřízených), soustředit se, aby mi ze sluchátek neuniklo ani slovo. Dokonce jsem si střihla více než hodinu přesčas, abych před finišem nepřerušovala poslech.
„La Loba“ měla našlápnuto k pěti hvězdám, ovšem přesun zpět do civilizace mě malinko zklamal. Hodně se hrálo na feministickou strunu a kromě toho bylo zřejmé, k čemu se schyluje. Přes uvedené výhrady zvedám nadšeně všechny čtyři palce pro nervy drásající thriller z atraktivního prostředí, kterému kromě dramatických situací nechybí také dobrá pointa a kupodivu i několik vtipných průpovídek. A z té Mattvyedovy básně mám husí kůži ještě teď, Martin Preiss odvedl skvělou práci. Jen škoda, že u nás zatím není vydáno více knih Alana Russella. 85%

Ačkoli jsou pro mě pitavalské etudy Jiřího Adama z Dobronína dobově mnohem méně zajímavé, než ty Oldřicha z Chlumu, přesto mi přišly o chlup zábavnější. Hlavně díky tomu, že tunajší hrdina se snaží sám aktivně pátrat a nenechává všechnu práci na poskocích. Pořád je to ale bezelstně naivní, což hrozně shazuje autenticitu historických kulis – lépe řečeno, skeptičtější čtenář, jako já, si jen tak nezvykne na lehkomyslnou atmosféru evokující televizní pohádky a už vůbec ne na autorovu tendenci dělat z pokleslých řemesel důstojné činnosti.
Dějově jsem si už ovšem zvykl, co od Vlastimila Vondrušky čekat, takže mně opakující se motivy tentokrát nevadily. Jen je fakt, že víc než na pointách stojí vyprávění na budujících se vztazích kolem písaře královské komory. Ale abych zas neupíral právo na tvůrčí inovaci, závěr Nepohřbeného rytíře mě upřímně rozesmál. Každopádně, ta jeho vykřičníková obsese je peklo, v tomhle ohledu by si odpovědný redaktor měl dupnout a alespoň devadesát procent vyškrtat.

Příjemně normální moderní thriller. Vražda není krvelačným hlavolamem, kde kvůli brutalitě není místo pro logiku a přestože je zločin sexuálního charakteru, Patricia Cornwellová nehrotí události za hranici snesitelnosti. Zároveň autenticky zachycuje jak prostředí, tak postavy i práci samotnou. Přitom se nevyžívá v detailech, jak už to u románů s patology bývá. Ich-forma vyprávění pak snadno umožňuje oblíbit si ústřední hrdinku, v níž se kloubí profesionálka svého oboru s obyčejnou ženskou, která kouří, pije a nezdravě žije.
Svoje mouchy to ale má. Po prvních padesáti stranách zápletka ztrácí tempo – vyšetřování stagnuje a místo detektivní práce si musíme vyslechnout různé teorie co se jak vlastně stalo, přičemž pozornost čtenáře zaměstnávají hlavně pracovní tahanice v pozadí příběhu. Teprve v závěru zase naskočí rytmus a události smysluplně vyvrcholí, jenže to už tu vatu bohužel neobhájí. Ovšem při srovnání s Kathy Reichsovou a Tess Gerritsenovou u mě Cornwellová zatím pořád vede.

Přestože Simon Scarrow a Lee Francis přicházejí s atraktivním tématem, dějově si příliš neporadili s koncepcí, protože s tím nejzajímavějším přijdou až v poslední třetině. Do té doby zápletka nejistě přešlapuje, sama netušíc, jakým směrem by se vlastně chtěla vydat. Navíc mě trochu iritovalo natahování základního motivu, kdy čtenář víceméně od začátku tuší, jak se věci mají, ale detektivům to trvá přes dvě stě stran, než objeví guľôčku v jamôčke. Nehledě na to, že ačkoli byl román napsán v roce 2017, nepřicházejí tvůrci vlastně s ničím, co by tu už nebylo na papíře od dob myšlenky na umělou inteligenci či virtuální realitu. Další slabinou jsou hlubokomyslné dialogy na téma škodlivosti sociálních sítí a závislosti na internetu. Nejde o to, že by nešlo o aktuální problémy, ale to zpracování působí jednoduše dětinsky.
A tak musím hodnotit jako průměr a to pouze díky hrstce dobrých nápadů. Jinak ovšem zklamání, od spisovatele parádních historicko-dobrodružných románů jsem zkrátka čekal víc.

Joe Kurtz je chlápek kterému byste rozhodně nechtěli zkřížit cestu, je drsnější než brusný papír, ostřejší než žiletka a ke svým nepřátelům dokáže být krutější než mrazy v Buffalu. Dan Simmons pokračuje v zběsilé akční jízdě, kterou započal v předchozím díle a určitě by se tu dali najít nějaké drobné logické nesrovnalosti v ději, ale mávnutím ruky je odpouštím, protože jsem si tuhle knížku opět neskutečně užil.

Čekal jsem hrůzu a on příběh pro jednou docela funguje, tedy až na nudné finále, které by si zasloužilo výbušnější koncovku. Ale jak už jsem si zvykl na pravidla hry, docela jsem se i bavil jednoduchou komikou. Bohužel, opakování některých frází milou atmosféru úspěšně zazdilo. Pojetím pak vyprávění připomíná italské komedie s Terencem Hillem a Budem Spencerem, takže si člověk užije spoustu fackování nepříliš inteligentních gangsterů. Curd H. Wendt drží zápletku nečekaně při zemi a nedopouští se zásadnějších excesů ani v případě Parkerových utajených vynálezů. Tím to však paradoxně ztrácí na ztřeštěnosti, protože se vlastně neděje nic moc zajímavého. Což je podmíněno tím, že člověk už má osnovu těchto sešitovek v malíku, pročež rozvržení toho co se kdy stane, se dá snadno odhadnout. Příjemná obměna spočívá pouze ve výraznější roli lady Agathy Simpsonové, jejíž sluha Butler Parker je tentokrát na okraji celého dobrodružství a pouze čeká, aby se mohl v pravou chvíli do věci vložit.

Řada nešťastných příhod dospěla k desátému dílu a pan Lemony Snicket správně usoudil, že je čas na drobnou změnu. Takže nejen, že sourozenci Baudelairovi, rozděleni nepřízní osudu, bojují s hrabětem Olafem a jeho bandou zlomyslných kumpánů na dvou frontách, ale navíc se konečně dozvídáme i nějaké informace ohledně tajemného uskupení D. P. Tedy ne, že by nám to k něčemu bylo, nebo že by měli děti od teď před sebou pouze šťastné zítřky. Naopak, zmar, chmur, zkáza a nezdar jsou jim v patách ještě víc, než kdy před tím.
V rámci série přináší Ledová stěna pár nečekaných odhalení, ale jinak platí to, co pro všechny předchozí díly, snad jen s tím rozdílem, že čím více stran kniha má, tím víc autor zneužívá svou výřečnost. Takže zápletka, kterou byste shrnuli jednou větou, má najednou prostor o třech stech sedmdesáti stranách, přičemž nelze říct, že by se na mnoha místech nemlátila prázdná sláma. Ale stále mě to baví, a člověk si u toho navíc nevšedním způsobem osvěží významy mnoha cizích slov.

Detektivní rozehrávka Zatoulaného hračkářství je naprosto famózní. Jistě, motiv zmizelé mrtvoly tu už byl i před rokem 1946, takže v tomhle ohledu nic nového, ale koho by napadlo, že může zmizet celé místo činu? Naneštěstí se vyšetřování mění ve sled rozličných disputací, které působí spíš jako rozpustilá jazyková exhibice, než promyšlená hra na kočku a myš. Což není myšleno nijak zle, Edmund Crispin je totiž výborný stylista a překlad Ladislava Bezpalce dává jeho nápaditým obratům patřičnou formu. Jenže čím víc se vyprávění blíží ke svému konci, tím spíš jsem získával nepěkný dojem zbytečného natahování, kdy je záměrně oddalován výsledek pátrání, aby mohlo být uplatněno ještě pár dalších gagů. Být znalcem dobové literatury a mít povědomí o anglických básnících, pravděpodobně bych na knihu nedal dopustit. Jenže bohužel nejsem, takže většina narážek mi zcela unikla a hrátky se slovy bavily pouze chvíli. Svoje kouzlo to bezesporu má, ale čtenář musí mít holt jinačejší literární přehled.

Mám rád tenhle styl vyprávění, i dobu, do které je zasazené. Je to takový ten staromódní přístup k americké drsné škole, který nemění pravidla hry, ale zároveň je dostatečně svůj, abyste jej rozeznali mezi tisíci. Jistým kořením je pouze fakt, že hrdinou je černošský detektiv, což však pro autora není pouze prostředek k zahrání na čtenářovo morálně etnické svědomí. Jinak ale jde vše podle žánrových pravidel, včetně zběsilých dějových zvratů, ve kterých bývá problém orientovat se, o co komu jde. Stylový jazyk, plný nápaditých metafor i drsného humoru je pak samozřejmostí. Snad jen že u Waltera Mosleyho je znát tvůrčí vyzrálost, kdy se nepodbízí komerční jednoduchostí, ani nesklouzává k intelektuálnímu samožerství. Figurky Los Angeleského podsvětí přitom děsí charakterovou mrzkostí, stejně jako baví živelnou přímočarostí – prostě plejáda gangsterů i obchodníků, kde ani tak nezáleží na barvě kůže, jako spíš na stupni chladnokrevné bezohlednosti. A právě takhle mi zní sex, whisky a jazz.

Kdyby šlo o nepřiznanou dystopii, neměl bych s konstrukcí románu žádný problém. Ovšem zasazení do prostředí současného New Yorku mi zkrátka nesedělo, čistě kvůli uvěřitelnosti. Nehledě na fakt, že spíše než poctivý thriller rozehrává Dot Hutchisonová jakousi pseudopsycholo­gickou sondu do nitra lidí, čekajících na smrt. Takže namísto boje oběti s únoscem, či vyšetřování zmizení, sledujeme dlouholetou pasivitu, ve které je sice skrytý plán, ale nepříliš důmyslný a se spoustou „ale“ v pozadí. Ovšem čte se to prakticky samo, pročež nulovou gradaci tomu člověk nakonec i odpustí. Co se však odpouští hůře, je absence finálního zvratu, jež by odvyprávěné události postavil do nového světla. Ona totiž autorka od začátku prazvláštně mlží a nepřímo naznačuje, že nějakou fintu prostě automaticky čekáte. To že nakonec nepřijde, naštěstí zas takový hřích není, protože po těch třech stech stranách přirostou čtenáři postavy natolik k srdci, že „šokující“ odhalení by příběhu pravděpodobně jen ublížilo.

Přijde mi, že se Vítězslav Jareš až příliš okatě pokusil napodobit model skandinávských thrillerů a umístil jej do tuzemských kulis. Jenže místo toho, aby výsledek působil atraktivně, je z toho teatrální kriminálka s tolika zaběhnutými klišé, až to tahá za oči. Včetně konspiračního závěru, který je pro spisovatele příznačný. Kdyby se vyhnul té třísetpadesátis­tránkové oklice s vyšetřováním a šel přímo po zloduchovi, udělal by podle mě lépe. Komické na tom přitom je, že množství uplatněných motivů autor ani nezužitkuje nebo jsou pro vlastní zápletku nepříliš podstatné. Hlavně, že v danou chvíli působí dostatečně dramaticky a šokují syrovou brutalitou.
Tvůrce zkrátka dává čtenáři koncepci, jakou zbožňují diváci pohyblivých obrázků a ono to, ejhle, nefunguje. Minimálně proto, že v televizi jsou alespoň herci, kteří dokážou něco odehrát. Tady je to jedna velká tragédie – postavy jsou zbytečně afektované, chovají se prvoplánově a často i na truc selskému rozumu. Škoda, čekal jsem výrazně víc.

Manhattan je můj život – napůl thriller, napůl komedie, přičemž ta nevyrovnanost mi na tom vadila nejvíce. Ono je to pořád samé hi hi hi tady a hi hi hi tam a pak najednou zabijí spolubydlící, ale příběh se odvíjí dál, jako by šlo o věc nadmíru všední. A aby toho nebylo málo, vaří Jeffery Deaver svou kašičku z vícero ingrediencí, přitom by bohatě stačil ústřední motiv vyšetřování několik let staré bankovní loupeže. Nájemní vrazi, či skrývající se korunní svědkové jsou tu čistě jen proto, aby je autor mohl v závěru vytáhnout jak páreček králíků z klobouku. Postava Rune je ovšem fajn, silně podobná éterické Phoebe z televizního sitcomu Přátelé, naneštěstí se pro roli hrdinky dobrodružného románu příliš nehodí. Zbytek osazenstva na tom pak není o moc lépe, ať už jde o sladkého přítele Richarda nebo novou kamarádku Stephanii. Vyprávění se rozhodně nedá upřít svižnost a cit pro nápady, výsledný dojem na mě však působil, jako by se profesionální režisér zahodil natočením amatérského scénáře.

Hodnocení této knihy je možná z pohledu milovníka detektivek zbytečně nadsazené. Přestože Mariana Keyesová do svého románu našroubovala kriminální zápletku, příběh je primárně společenskou romancí. V tomto duchu autorka plní úkol na jedničku a většina čtenářek bude jistě spokojena – tedy nesáhnou-li po knize v domnění, že se jedná o detektivku. Keyesová totiž píše vtipně a uvolněně, není zbytečně vulgární a hraje čistě na jemnou ženskou strunu. Její hrdinka je správně svérázná, ale zase ne tak moc, aby příběh fungoval jako střelená komedie. Hodně to připomíná Dívku na zabití od Val McDermidové a moc by mě nepřekvapilo, kdyby z tohoto zdroje spisovatelka čerpala inspiraci. Jenže kde Kate Branniganová funguje uvěřitelně jako soukromé očko, tam je Helen Walshová spíše jen zajímavou postavou. Maximálně jsem si ovšem užil přestárlé muzikanty z chlapecké kapely à la Backstreet Boys, kteří dospěli a najednou se jeví ve zcela v jiném světle, než jak je dívky viděly ve svých dvanácti letech.

Takový Zdeněk Troška v literatuře, aniž bych to myslel nějak zle. Největší problém jsem měl s tím, jak nesmyslně Veronika Černucká využívá cizokrajné lokality, ačkoli tuzemské prostředí by jí sedlo mnohem lépe. Podobně je tomu i s profesemi a reáliemi, jež záměrně uzpůsobuje vlastním představám, takže autenticita tiše pláče ve svěrací kazajce kdesi v zapomenuté místnůstce okresního blázince. Od toho se odvíjí nucené podbízení se pointě, s níž jako by autorka přišla vždy až na poslední chvíli, pročež zdlouhavý úvod a náznaky vedlejších linií zpětně postrádají smysl. Navíc všechno přesmíru kombinuje, častokrát až zbytečně a paradoxně očekávatelně. Je to jako vyprávět vtip, zamotat se do něj a pak se smát dřív, než přijde vyvrcholení. Na její obranu musím říci, že sem tam překvapí, ale čistě jen tou závěrečnou finesou, než celkovým vyzněním. U mě nejvíc zabodovala povídkou Expert na vraždy, vygradovaným kraťasem, který zbytečně nikam nezabředává. Jen toho nesmyslu na konci byla škoda.

Trošičku zklamání, především kvůli nevyužitému potenciálu zpracovaného tématu a nedokončenosti dějové linky, která by spíš odpovídala povídce, než románu. Ono totiž Ecovo odhalení praktik žurnalistů nepřináší žádné nové objevy, naopak v některých momentech působí až násilně šroubovaně – scéna kdy se šéfredaktor postaví před pracovníky a vysvětluje jim, jak mají dělat svou práci, mi přišla vyloženě umělá, vzhledem k tomu, že každý z posluchačů se novinařinou do té doby zabýval. A že čtenáři věří všemu, co média otisknou, je pravda stejně stará, jako noviny samy.
Druhá věc je zápletka. Autor nadhodí námět na reportáž a než se začne něco dít, je tu konec, přičemž vše, co bylo do té doby budováno, přijde vniveč. Vyprávění tak působí zbytečně uspěchaně, jako kdyby Umberto Eco chtěl dát na papír myšlenky, které mu strašily v hlavě, ale nedokázal jim dát rámcový obsah. Přesto všechno je Nulté číslo velmi čtivé a báječný je motiv konspiračního stihomamu, který se v závěru obrátí proti hrdinovi.

Ačkoliv mají Sirény skvěle zvládnuté kulisy, nějak mi dělalo problém se jimi nechat zmámit. U tohoto typu románů totiž záleží hodně na tom, jak si oblíbíte hlavního hrdinu a to byl první kámen úrazu, o který jsem klopýtl. Morální kompas detektiva Aidena Waitse sice ukazuje správným směrem, ale v důsledku je protagonista takový ten typ otloukánka, přijímajícího rozkazy od mocnějších. Nehledě na rozpor, spočívající ve skutečnosti, že zmíněný inkognito působící začátečník, co je neustále o krok pozadu za nepřítelem, v závěru najednou projevuje nevšední pozorovací talent.
Druhým kamenem úrazu byla umělá noir atmosféra. Sice dovedně navozená, ovšem pořád umělá. Chybí tomu literární přirozenost a ladnost, přestože záměr i úmysl jsou v pořádku. Ne že by Joseph Knox nebyl svůj, ale vlastně nepřichází s ničím, co by už jiní před ním nenapsali lépe. A množstvím různorodých motivů věc nevyřešil, pouze učinil jednoduchou zápletku nečekaně komplikovanou. V důsledku fajn, mám však už jiné favority.

Průměrný thriller s nepříliš originální zápletkou, která staví na jistém „šokujícím“ odhalení, které je však snadno odhadnutelné poměrně dlouho dopředu. A ničím dalším mě těch čtyři sta stran mezi začátkem a koncem vlastně nepřekvapilo. Navíc se přiznám, že postava vysportovaného hackera s vojenskou minulostí mi nějak bortí představy o zakřiknutých nerdech, pohybujících se na okraji společnosti. Nemluvě o tom, že jde o prototyp dokonalého klaďase, citlivého, uvědomělého a veskrze spravedlivého. Taky však docela naivního, důvěřivého a hloupého, chtělo by se mi říci, ale to už by mohlo být považováno za spoiler, a tak nic takového neříkám. Pro příště by si ale autor mohl lépe ohlídat souvztažnost mezi přáním a realitou.
Počítačovou stránku věci má jinak Matthew FitzSimmons zvládnutou dobře – ačkoli neohromil detaily, pár novinek o současném programování jsem si odnesl. Problém je, že za rok bude kniha už informačně mrtvá, takže je otázkou, jestli tuhle nadstavbu lze vůbec brát jako plus.

Čekal jsem řácké vyhrocení, když série končí, ale Sara Shepardová překvapivě použila stejnou koncepci, jako u předchozích dílů – upne pozornost na jednu podezřelou postavu, aby se na konci ukázalo, že s dotyčným se to má jinak, než se celou dobu myslelo. No, řeknu vám, po šesté už to velké překvapení nebylo. A přestože dojde k několika zajímavým zvratům a hra lží získává další rozměr, je tu pár hloupostí, které jinak napínavou atmosféru dost shazují. Také musím autorce vyčíst přeslazený závěr, u něhož platí, že o mrtvých jen dobré, nemluvě o tom, že odhalení vraha je jedno velké klišé. Ale jinak fajn, v rámci cílové skupiny a pravidel žánru vlastně není co vytknout. Člověk si jen musí zvyknout, že se víc řeší, co kdo nosí a jak zapadá do kolektivu, než logika zápletky a jednání postav. Mrzí mě ale nevyužitý potenciál, který téma nabízelo. A těch mrtvých mohlo být klidně víc, jenže to už bychom se dostali k teenagerské vyvražďovačce a to přeci jen nebyl původní autorčin úmysl. Škoda.

Vyhovovala mi ich-forma vyprávění, ale chyběl humorný nadhled, což je zapříčiněno tím, že jsem čekal něco trochu uvolněnějšího. Sue Grafton má navíc tendence se na mnoha místech rozepisovat stran popisů a emocí, kvůli čemuž příběh zbytečně bobtná. Ovšem zápletka jako taková je ucházející, jen se to tak nějak standardně táhne od jednoho podezřelého ke druhému, až ve finále dospěje příběh ke zdárnému konci. Ale překvápko tam bylo, ne že ne. Zároveň je dobře zvládnutá (a hlavně uvěřitelná) práce hrdinky jakožto soukromého očka. Také s povděkem kvituji, že Kinsey Millhoneová není žádná drsanda, co si dává borce akčních filmů devadesátých let k snídani, ale ani nešikovná blondýna, jež se spoléhá na své krásné modré oči. Zkrátka obyčejná ženská se vším všudy, co nekouří, nepije ani nekleje. To jí samozřejmě ubírá na výjimečném osobnostním profilu, protože není ničím zajímavá, ale po všech těch ztroskotancích, utápějících se v alkoholu, drogách nebo depresích, to je vlastně příjemná změna.

Detektivka bez detektivky, kdy je děj spíše jen souhrnem vtipných etud se střídavou účinností. Zvláštní je styl vyprávění, kdy ke čtenáři promlouvá přímo vypravěč, který předkládané události ještě sám průběžně komentuje. Humor je v některých momentech povedený, v jiných naopak, záleží vyloženě na tom, jak si postavu Simona Brennera člověk oblíbí. Což pro mě byl docela problém, protože to jediné, čím mi imponoval, byla neochota se do čehokoliv montovat. Na rozporuplném dojmu se pak podepisuje i neznalost předchozích sedmi knih, protože v současnosti zastihujeme Brennera v takřka důchodovém věku. O nápady na absurdní situace ovšem Wolf Haas nouzi rozhodně nemá, jen celkové zakončení mě mrzelo, protože většina motivů zůstala nevyužita a navíc to celé sklouzlo do lehce očekávané pointy. Nejmarkantněji mi ale vadila absence konkrétní zápletky, která by vší té komice dávala nějaký smysl – takhle je to taková legrácka, ne nepodobná jisté sérii italských komedií s potrefeným panem účetním.

Klasický John le Carré se vším dobrým i špatným, přičemž v mém případě tentokrát převažuje to špatné. Takže jsem vyprávění převážně vnímal jako natahovanou nudu, s nesmyslným počtem aktérů a s chaotickým skákáním v dějové chronologii. Nebýt to tak skvěle napsané, asi bych skončil v půlce. Ovšem poučen s předchozích nezdarů, vydržel jsem až do konce. Ne že by to stálo za to, ale zas nemůže nikdo říct, že jsem utekl z boje.
Slabinou románu Single & Single je tematické zpracování. Autor jakoby se snažil zkombinovat akční thriller s psychologickou špionážkou, přičemž to první selhává pro nepříliš uvěřitelnou atmosféru a to druhé se nešťastně snaží zapasovat do oddechového času. Být milovníkem osmdesátkových konspirací, nedal bych na knihu dopustit, ale já už si natolik zvykl na moderní tvorbu, že mi tenhle způsob projevu přišel málem až oldskůlový. Konkrétně, vhodný pro jiný styl příběhu. Neubírám panu le Carrému cit pro charakterní drama, ale mám jej raději, když se drží svého kopyta.

Za mě jednoznačně posun nahoru – tentokrát skutečně zločin, nad kterým zůstává rozum stát. Následné vyšetřování je pak výrazně kompaktnější než u Muže na balkóně, protože prakticky nic tu není zbytečné a už vůbec se neodbíhá do vedlejších uliček. Přesto mě sehraná literární dvojka Maja Sjöwallová a Per Wahlöö opětovně nedokázala plně uspokojit. Dlouho, hrozně dlouho, se jim zápletka neposouvá kupředu a to u stosedmdesá­tistránkové knihy není úplně hygge. Ale autoři jsou Švédi, tak na to vlastně mají právo. Navíc to po chvilce chytne své nepopiratelné kouzlo, když se detektivové musejí potýkat s naprosto šíleným místem činu a nemají ani ánunk odkud začít a na co se soustředit. V rámci toho tvůrcům odpouštím i překombinovanou finální konstrukci zločinu, protože uznávám, že jsme v literární detektivce, a ne v realitě, přičemž za ta léta jsem už četl větší podivnosti. Rozhodně si ale stojím za tím, že na vrahově místě bych celou věc řešil mnohem prozaičtěji (což teda zní pěkně absurdně).

Parker je dravec. Dravec žijící na okraji společnosti, chladnokrevně sledující slabé kusy, které obírá o vše, co potřebuje on sám. Nelituje ničeho a nikoho, což z něj činí jednoho z nejnebezpeč­nějších grázlů široko daleko. Proto je i pro něho samotného překvapením, když ho jeho dlouholetý parťák podrazí, sebere mu peníze a ponechá napospas poldům. Ale co jsme si, to si jsme. Teď je Parker z basy venku a chce jediné – svůj podíl z akce. Problém je, že všichni pochybují o tom, že by to bylo až takhle jednoduché. Všichni kromě Parkera…
První Starkovka v řadě je v mnohém jinačí, než veškerá ostatní tvorba Donalda E. Westlakea. O humor tu prakticky nezakopnete a na nějaké zpytování svědomí můžete rovnou zapomenout. Základním kamenem je strohost, takže žádné zbytečné kroužení vůkol zápletky nebo natahování popisů formou vtipných metafor. Tohle je zkrátka gangsterka přímo od zdroje, suchá a drsná, téměř jako podsvětí samo. Na někoho možná příliš, ale to už je spíš jeho problém, ne autorův.

„Tajemství jsou jako prdel. Každej ji má. Někdo ji má akorát špinavější než ostatní.“

Tento Špekounův citát „Kříďáka“ do jisté míry definuje. Zavítáme do městečka Anderbury, ve kterém není nouze o soukromá dramata komornějšího rázu, o tragické náhody, křivdy a zločiny, trvale ovlivňující lidské životy.
Mám ráda vyprávění o dobách, kdy se z dětství vytrácí nevinnost, o partách puberťáků, co zažívají různá dobrodružství, ústrky i trápení, s jakými by si stěží věděl rady dospělý. Autorka přeskakuje v událostech z roku 1986 do současnosti a prostřednictvím Eddieho/Eda postupně vykresluje obraz, ve většině ohledů velmi realistický, plný zkušeností, postřehů i obav, trefujících se do mého vkusu a světonázoru. Ve své pokroucenosti tato koláž osudů připomíná díla Hieronyma Bosche… kdyby navíc kreslil křídou panáčky. Více než bezstarostnost mládí útočí na čtenářovy smysly temnota, špína bublající pod povrchem, co občas v erupci potřísní všechny zúčastněné. Vražda je zde vlastně na vedlejší koleji, zapomeňte na detektivy a vyšetřování, podstatnými jsou následky činů, jež nelze vzít zpět.
Nadšení mi bohužel nevydrželo po celou knihu: příběh se ubírá téměř neměnným, rozvážným tempem (především v současné linii), řešení několika otázek mi připadalo zkratkovité a jestli měl závěr být šokujícím překvapením, nepovedlo se (moje chyba, nemám mít v žánru tolik načteno a nakoukáno). Přesto jsem s „Kříďákem“ strávila tři příjemné, byť posmutnělé a lehce ponuré dny. 80–85%
P.S.: Knihu nedoporučuji bigotním věřícím, C.J. Tudor kolem náboženství vůbec nenašlapuje po špičkách a neváhá „svatouškům“ pořádně dupnout na prsty.

Standard, který neurazil, ale ani nenadchnul. Zápletka na mě působila až zbytečně roztříštěně a s hanbou přiznám, že kdyby se Thomas Harris soustředil spíše na motiv Hannibala bojujícího s náckama, byla by moje „šestáková“ duše mnohem spokojenější. Takhle to moc nefunguje ani jako román o pomstě, ani jako charakterní rozbor duše psychopata. Sám hrdina tu pak vystupuje jako postava nezralá, v podstatě mladík hledající své místo ve společnosti a všechny ty odbočky o studiu ve Francii či o polojaponské výchově, mi přišly jako nucená potřeba figuru démonizovat. Kdyby autor zůstal v rovině: „Jmenuji se Hannibal Lecter, mám IQ 200 a rád jím lidi,“ vyhovovalo by mi to o dost víc. Ale kdo jsem já, abych špinil majestát žánrové ikony?
Dějová linka jinak bez překvapení a to dokonce natolik, že mi citelně chyběl prvek napětí. Jak člověk ví, kdo hrdina je a čím jednou bude, tak jej hladovějící vojáci pojídající malé holčičky nemohou rozhodit. A linie krevní msty bohužel zevšedněla po první dobré.

S přihlédnutím k tomu, že má román sympatických dvě stě padesát stran, je až tristní, jak málo z nich má co společného s detektivkou. Což o to, mrtvolu umí vyrobit Keith Ablow snadno a taky s ní hned zkraje čtenáři mává před očima. Jenže pak se jeho hrdina namísto smysluplného pátrání raději potlouká nazdařbůh městem, řeší žárlivé výstupy své přítelkyně, vlastní závislost na kokainu a taky nějakou tu nevěru, co má na triku. Konstruktivní vyšetřování v jeho podání vypadá tak, že s někým prohodí pár slov, usoudí, že dotyčný není bestiální vrah (vždyť je psychiatr, tak to musí poznat, ne?) a jde zkusit dalšího v pořadí. Proto oblíbit si někoho, o jehož kompetenci máte pochybnosti od první stránky, pro mne bylo prakticky nemožné. S ruměncem na líci ale přiznávám, že v pozornosti mě držely časté erotické scény, které se porůznu objevovaly, aniž by to mělo na zápletku jakýkoliv vliv. Na druhou stranu, vynalézavost není právě autorova silná stránka, takže i tohle bohužel rychle zevšednělo.

Jsme u druhého dílu ze tří a příběhu stále chybí jasná dějová linka. Aniž by se řádně uzavřelo vyšetřování z předchozího románu, přibude na seznamu zvráceností odhalování činů party degenerátů z vyšší společnosti. Ale kromě toho, že se do sebe hrdinky zakoukají, se nic důležitého nedozvíme – autoři mlží jako podnikatel při daňovém přiznání a něco podstatného se opětovně dozvíme až v závěrečných kapitolách. Po předchozích zkušenostech jsem se však už dopředu vzdal nadějí na smysluplný vývoj událostí a podvědomě jen zvedal sázky na to, kdo další z hlavních aktérů ještě zjistí, že byl v dětství ponižován a znásilňován. Detektivka se vytratila zcela a na pořadu dne jsou jen zvrhlosti na sto a jeden způsob, okořeněné jakože nějakou psychologií. Ale komu na tom záleží? Hlavně když se má nad čím zvedat žaludek. Bezděčně mnou pak otřáslo autorské přesvědčení, že každá žena je ve své podstatě lesbička, a chlapi do jednoho pedofilové non plus ultra. A kdo tvrdí že ne, platí to o něm dvojnásob.