PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Paula Daly sází na jistotu, tedy na noční můru každého dospělého – dopustit ztrátu dítěte někoho jiného. V tomhle ohledu se její thriller neštítí ničeho a jízlivé výčitky lítají vzduchem hustěji, než kulky v Afghánistánu. Jenže jak je ústřední motiv jednoduchý, namísto nějakého vyšetřování se autorka raději vrtá v nepodstatných věcech, jako jsou zmenšující se prsa kriminalistky, chytání zdivočelých koček či odhalení manželské nevěry. Ono to sice hezky ilustruje charakter anglického maloměsta, jenže na spádu zápletky to příliš nepřidá. Navíc jsem čekal eskalaci emocí, ale ony se postavy první tři dny po zmizení holčičky snaží žít stejně jako předtím. Jako by se právě nezhroutil svět hned na dvou frontách. Jakmile však autorka překročí nakladatelem požadovaný počet stran, vezmou události spád a psychologické drama nádherně vygraduje, třebaže motivace pachatele nemá s realitou moc společného. V důsledku další pěkná epizoda ze seriálu Zoufalé manželky / Sedmilhářky (doplňte oblíbenější).

Krátké, stručné a jednoduché, na můj vkus akorát trochu suchopárné. O to víc mě překvapilo závěrečné odhalení, ve kterém Ruth Rendellová dokázala, že není radno ji podceňovat. Nic to ovšem nemění na faktu, že mi po celou dobu vyprávění chyběl pocit strachu. Tedy lépe řečeno napětí, které by události popohánělo kupředu. Na druhou stranu s povděkem kvituji délku, protože ta postavám neumožňuje nic jiného, než se věnovat vyšetřování. Dost bylo osobních dramat v detektivním žánru!
Počáteční záhada mrtvé ženy, k jejíž vraždě neexistoval důvod, však naneštěstí postupem času ztrácí na atraktivitě a pátrání po Doonově identitě zabředne do bažiny souvislostí mezi kvantem postav minulých i současných. Ústřední hrdinové ale zaujali, až se docela těším, jak s nimi bude autorka pracovat v dalších románech. Jinak jako celek detektivka komornějšího ražení – tj. žádné velké násilnosti, minimum „šokujících“ zvratů, spousta anglické poezie a nad tím vším jako Damoklův meč visící motiv zhrzené lásky.

Co napsat ještě o detektivkách s Harrym Boschem a neopakovat slova jako skvělé, strhující a napínavé čtení? Tak já jen dodám, že desátý Harryho knižní případ Temné proudy volně navazuje na román Básník, kde byl hlavní postavou novinář Jack McEvoy a narazíme tu i na další postavy z Connellyho fiktivního světa agentku FBI Wallingovou, nebo Terryho McCaleba (Obranná reakce, Temnější než noc), ostatně kvůli vyšetřování okolností jeho úmrtí, které zahájí Bosch se začíná tenhle příběh rozjíždět.

Děsivé mi připadalo především to, jakým způsobem je kniha napsána/přeložena. Moje mysl téměř na každé stránce beznadějně škytala, koktala, kulhala a zakopávala. Autor (za vydatné asistence překladatelky) sypal písek do soukolí mozkových převodů větami s občas prapodivným slovosledem, jindy krkolomně šroubovanými, někdy „úderně“ krátkými hesly. Sedmým kruhem pekla jsou ovšem dialogy a různá vnitřní přemítání. Nejlépe poslouží ukázka.

"Takový zájem mělo mnoho lidí… Ať už z úředních míst nebo ne… (Náhle zvedl oči od bot, na které se upřeně díval:) Vy jste tady nebyl… nevíte… ta těla… co člověk viděl. Slyšel… (Najednou dostal inspiraci:) Já jsem byl součástí skupiny, která vyšetřovala smrt prvního chlapce, kterého našli…

A takhle v románu mluví úplně všichni; nesouvisle a trhaně. Naprostý interpunkční bordel, spisovatel se pravděpodobně chystá na trojtečkovou olympiádu, vsuvky v závorkách jsou matoucí, vyloženě dementní, když za trojtečkou v přímé řeči následuje … (odmlčel se) nebo … (zaváhal). Do prkenný ohrady, od toho jsou přece v textu ty silně nadužívané trojtečky! Paní překladatelku bych ráda upozornila, že pokud jsou lidé přirovnáváni k robotům, skloňuje se podle vzoru „pán“, nikoliv tedy: „Moreau k ní obrátil tvář robotu“. Možná je ve francouzštině běžné přejímání anglických slov, nevidím však důvod, proč v českém textu studenti pořádali diners, případně proč hezky česky nepřeložit větu: „Protože přesně o to šlo: ne o izolovaný případ jednoho serial killer, ale o dědictví dávné tradice.“ Pokud Audrey zamíří k dependanci, většina Čechů zamíří googlovat, jelikož my chodíme do vedlejších budov. Občas se vloudily věty, kdy jsem si řekla jen bezmocné „cože?“, nedávaly totiž smysl v předchozím kontextu. A tak dále. Abych to shrnula: příběh s hustou atmosférou se mohl trochu méně věnovat popisování vzhledu a oblečení, potenciál rituálních vražd v městečku zahaleném mlhou je solidní, přesto nedočtu. Pokud se více než ději věnuji počítání trojteček (na straně 72 je jich 18! Kdo dá víc? Ano, tady jich máme 24! Najdu jediný list bez trojteček? Ne!) a nemine stránka, aby mé zuby frustrovaně neskřípaly, nemá smysl se trápit. Literární styl „Děsivých přízraků“ mi bohužel sedl asi jako kaktus do řitního otvoru.

Když v roce 2012 Gillian Flynnová svým románem Zmizelá znovuoživila trend prolhaných vypravěčů, milovníci moderních thrillerů si rychle zvykli, že nelze mít za bernou minci všechno, co z úst hrdinů v příběhu zazní. Jenže co dělat, jakmile se na scéně objeví lháři hned dva?
Michele Campbellová rozehrává milostné drama z pohledu různorodých aktérů, přičemž už po prvních kapitolách začne být podezřelé, nakolik se jednotlivé verze v detailech rozcházejí. Teď jen odhalit, čí pravda je uvěřitelnější. A tak to, co zpočátku vypadalo jako další obměna zaběhnuté osnovy, se brzy proměňuje na promyšlenou hru se slovy i významy. Autorka dobrých třistapadesát stran motá čtenáři hlavu, aby mu teprve v závěru strhla pásku s očí a s vítězným úsměvem ukázala skutečnou podstatu věci. Naneštěstí je moje paranoidní mysl už natolik nedůvěřivá, že mi porůznu roztroušené poznámky záhy daly poměrně jasnou představu o finálním úmyslu a tím pádem mě konec lehce zklamal. Přesto jsem si čas s knihou užil maximálně.

Pro jednou zapomeňte na klasické detektivky s kriminálním vyšetřováním a vychutnejte si jednoduché příběhy o zločinu a o tom, jakým způsobem dokáže převrátit život obyčejným lidem, když jim zkříží cestu. Eva Kačírková si hodně zakládá na vykreslení kombinovaných emocí, takže prim tu hraje žárlivost, nenávist, přátelství etc. První dva texty jsou ještě slabší, pak však přijdou na řadu výborné Děti a smrt a Muži neumírají pro lásku. To podstatné v nich přitom není odhalení pachatele, ale dramatický kolotoč událostí, jež činy uvedou do chodu.
Ačkoli mám daleko k Sigmundu Freudovi, musím spisovatelce přiznat perfektní cit pro zachycení psychologie postav. Sice mi přijde, že se v jejich nitrech občas nimrá až zbytečně moc, ale pořád to dokáže uhrát ve snesitelné rovině, aniž by si musela vypomáhat „hitchcockovskými“ traumaty. Zároveň obdivuji, jak se jí ve všech čtyřech případech podařilo vygradovat demaskování viníka a takřka vždy překvapit. Dokonalé to není, ale sakra dobré rozhodně ano.

Co podle mě Hadrový panák postrádá nejvíc, je skutečná detektivní rovina. Hlavní hrdina vlastně nedělá nic jiného, než že se snaží zachránit každou další oběť a opravdovým vyšetřováním se zabývá nějaký chudák začátečník, který si skoro až prvoplánově vykládá mylně všechny nalezené stopy. Navíc se přiznám, že to věčné fňukání nad těžkostmi policie, která chytne pachatele, jen aby ten byl následně u soudu propuštěn, mě chvílemi unavovalo. V tomhle ohledu tlačí Daniel Cole na pilu až extrémně, jako by jediná cesta, jak z bludného kruhu ven, byla zločince střílet hned na místě zadržení. Nehledě na to, že mi celá ta patálie s „veřejnými popravami“ přišla dost načančaná – aneb proč vraždit jednoduše, když to jde komplikovaně. Takže v důsledku pouze další atraktivní thriller, jež hraje víc na efekt, než logiku. To celé pak rámuje snůška mileneckých a kolegiálních trablů, za něž by se nemusel stydět žádný časopisecký bulvár. A které samozřejmě nemají valný význam ani pro zápletku samotnou.

Člověk se nesmí nechat odradit množstvím postav a věčně přeskakujícím dějem, protože až někdy kolem strany sto se začne formovat konkrétní zápletka. A pak už to stojí za to, tedy jestli vás užije na pověstný anglický humor. Andrew Marr prostřednictvím absurdní krizové situace na Downing Street rozehrává boj o členství Británie v Evropské unii a dává tak vyniknout sžíravým komentářům, které ze zpětného pohledu – poté co realita předčila fikci – mají dokonalou výpovědní hodnotu.
Každopádně spíš než thriller funguje příběh jako satira, protože polemik je víc než akce. Neznamená to však, že by si čtenář neužil dokonalé stínové hry v pozadí velkých událostí. Perfektně fungují především epizody z prostředí mediální gigantů, které věrně ilustrují poměry, jaké v byznysu panují. Problém je, že jednoduchý nápad autorovi na celých tři sta šedesát stran nevystačí a tak se po nějaké době začne vyprávění natahovat, než konečně dospěje k třeskutému vyvrcholení. Ale i tak fajn politická karikatura.

Connellyho knihy s Harrym Boschem se u mě vyšplhaly na špici detektivních sérií pro svůj kvalitní popis práce v losangeleském policejním sboru, spád, napínavost a čtivost vyprávěných příběhů. To se týká i této knihy, kde Bosch sice nevystupuje jako policista, ale jako soukromá osoba při pátrání v jednom odloženém případu. Jenže roky zkušeností a známostí z bývalé policejní praxe mu pomáhají v rozmotávání zapeklité zápletky i teď a odolává i nepříjemným zásahům FBI proti své osobě. Příběh byl napsán dva roky po útoku na budovy Světového obchodního centra, takže se v knize objeví narážky na aktuální terorismus i možnost zneužití přijatých vládních opatření.

Zatímco v románech jako Popraviště nebo Konec hry dokázala přijít Val McDermidová se zajímavými náměty, Zpěv Sirény nabízí pouze klasické schéma pátrání po sériovém vrahovi. Hrdinou je navíc sestavovatel psychologických profilů, což je zaměstnání, které jsem se coby fanoušek Stuarta MacBridea naučil nebrat příliš vážně. Jak máte věřit chlapovi, který tahá z rukávu jedno eso za druhým a přitom staví jen na podmíněných poznatcích? To se dokonce v jeden moment obrátí proti němu, když jako největší amatér přehlédne základní fakt, od kterého se všechno odvíjí. Jistě, autorka použije berličku k tomu, aby jeho profesní čest zachránila, ale i tak u mě poněkud pohořel.
Na můj vkus tomu zkrátka chyběla špetka nadsázky a taky ochota dotáhnout do konce všechny vedlejší odbočky. Pořád ovšem jde na poli kriminálních thrillerů o ten lepší kousek. Vraždy jsou morbidní, postavy sympatické, vyšetřování zajímavé. Jestli už jste ale četli Mlčení jehňátek, tak vám toto dílko přijde jen jako další z mnoha.

Štěpán Kopřiva v roce 2015 přišel s Rychlopalbou, detektivkou z českého prostředí, jehož hlavní hrdina byl obyčejný policajt pátrající na vlastní pěst. Autor měl koule na to, aby balancoval na hraně uvěřitelnosti a namixoval perfektní detektivní román s akčními prvky. Na volné pokračování Křížovou palbu jsme si museli nějaký ten rok počkat, ale vyplatilo se, Kopřiva nic neuspěchal, mistrně si pohrál se zápletkou a napsal důstojné pokračování u kterého mi opět spadla brada. S uvěřitelností problém nemám, příběh pražského poldy je podle mě možná víc realistický než velezvraty v případech Harryho Hola nebo jiných světových detektivů a kriminalistů. Štěpán Kopřiva potvrdil že i s detektivním románem patří mezi českou špičku.

Pieter Aspe nezaujal zápletkou, prostředím a ani hlavní postavou. Ačkoli se velmi rychle rozvine vyšetřování zločinu, samotný vývoj událostí ustrne na mrtvém bodě a teprve v závěru se někam hne. Většina kriminální práce pak probíhá formou disputací mezi komisařem a jeho těhotnou manželkou, což je náležitě okořeněno soukromými rozbroji, jež ale působí značně nuceně. Kdyby šlo o povídku, byl by to fantastický nápad, v románě to naneštěstí funguje jenom chvilku. Podobně jako věčné utěšování homosexuálního kolegy, co se ocitl za zenitem. Neříkám, že některé slovní přestřelky nebyly vtipné, ale vynikly by mnohem víc, kdyby děj někam posouvaly a ne naopak. Moc tomu nepomáhá ani klička s útěkem podezřelého, protože jak se nakonec ukáže, jde jen o uměleckou fintu jak oddálit finální konfrontaci.
Ovšem stylistika autora má svoje kouzlo, především pro množství nápaditých metafor. Podobně funguje i osobitý svéráz, s nímž komisař Van In přistupuje k životu a jiným nepříjemnostem. Tak možná příště.

I když Jenő Rejtő zápletku románu pojal jako jednu velkou taškařici, komika mu funguje především díky střeleným postavám, než pro situace, do kterých se dostávají. A že osazenstvo téhle komedie je víc než hojné. Až je to chvílemi trochu na škodu, protože člověk snadno ztrácí orientaci v tom, kdo je důležitý a kdo ne. To ještě podporuje autorova tendence zahrnout popisem figury, které se jen mihnou v nepodstatných etudách, zatímco ty hlavní odbude několika povšechnými slovy. Pravdou ale je, že jejich činy častokrát vydají za sebelepší psychologický elaborát.
Od určitého momentu pak vývoj událostí vzdá jakoukoliv snahu o smysluplnost a prostě si užívá vlastního života, nezávislého na literárních pravidlech. S tím jsem problém neměl, jen mi přišlo na škodu, že se spisovatel až příliš rychle zbavil vážnosti hrozby ze strany gangsterů. Jakmile zmizel strach, zmizelo i napětí a tím zas utrpělo tempo vyprávění. Jinak ale parádní kousek, v mnohém evokující nejlepší díla mistra P. G. Wodehouse.

Potrhlé vyprávění o ještě potrhlejších obyvatelích zámku Skuhrov, mezi jehož zdmi dojde k tomu nejhoršímu možnému zločinu – krádeži rodinného klenotu, tzv. lumprechtské Hroudy. Potencionálních viníků je několik a přivolaný detektiv si brzy začne lámat hlavu nad neposedným místem činu. Ještě že je tu zámecký pomocník Horton Halfpott, mladík s čistou duší i myslí. Jen někdy možná až moc čistou…
Tom Angleberger ví, jak na dětské publikum. Od prvního okamžiku jej zahlcuje ilustracemi, velkými písmeny, spoustou krátkých kapitol, svižně ubíhajícím dějem a sem tam nějakým frkem, takže je prakticky nemožné, aby děcka knihu zavíraly čtenářsky neuspokojeny. Ještě kdyby šlo psané slovo doprovodit zpěvy a tanci, měl by nedorostlé raubíře definitivně v hrsti. A ačkoliv z pohledu staršího harcovníka vyprávění příliš nepřekračuje hranice žánrových možností ani fantazie, překotný vývoj událostí, potřeštěné figury a kouzelná stylistika jistě pobaví nejednoho fanouška obdobné literatury jakéhokoliv věku.

Skvěle napsané, ale hrozně bezdějové. Postavy vyprávění sice neustále odhalují další a další děsuplná fakta o pozadí svého únosu, ovšem zápletka jako taková stagnuje. Tedy její ústřední motiv – jestli po nich pachatel znovu jde nebo ne. Zcela na hlavu je pak postavené jednání policie, která podle Koethi Zanové evidentně neumí ani do dvou počítat. Takže něco jako prověření zločincovy minulosti se nekoná, což autorce následně umožňuje tahat z klobouku překvapivá odhalení, právě podle toho, nakolik aktuálně je potřebuje. Kouzelník Pokuston hadr.
Ale jak jsem psal na začátku, uhrančivá stylistika tomu rozhodně propůjčuje neuvěřitelnou čtivost. Především zpočátku, kdy příběh ještě halí závoj tajemství, se od knihy nedá prakticky odtrhnout. Stejně tak musím pochválit perfektně zvládnutou psychologii unesených žen, včetně „následků“ jež prožívají po své záchraně. Asociální hrdinky já zkrátka rád a tady jsem byl plně uspokojen. Teď ještě obsadit je do něčeho, co si z logiky nedělá dobrý den.

Nejdříve mne Děti z půdy zaujaly ich-formou vyprávění a rychlým tempem. Bohužel se brzy ukázalo, že více, než o vyšetřování, jde Janu Pavlovi o rozepsání osudových trampot ústředního vyšetřovatele, včetně zcela zbytečných flashbacků do jeho minulosti. Korunu tomu nasazuje závěr, který má asi zapůsobit jako depresivní sprcha, ale mně osobně spíše připomněl pohádku O hloupém Honzovi. Dopadení, přiznání, sláva, usmíření a nakonec dlouhý nos. Vycházeje ze zajímavého rozjezdu jsem skutečně čekal mnohem více. Nehledě na to, že autor nedokáže vytvořit hrdinu se silným charakterem. Namísto toho se trochu neuměle snaží o psychologickou sondu do mysli muže, jenž prožívá krizi středního věku (ó bože, už zase!). Přiznat mu však musím čtivost a autenticitu minimálně v první půlce románu. Nebýt tak schematické druhé půle, kdy se spisovatel zcela nepochopitelně – a dobrovolně – vzdává momentu překvapivého odhalení, jež pak následně rozpitvá do absurdnosti, měla kniha ode mne i tři poctivé hvězdičky.

„Potok stínů“ mi připomněl filmovou produkci TV Hallmark: rodinná dramata ideální k poklidnému nedělnímu odpoledni u bábovky s kafíčkem. Sice tady (v atraktivních kulisách pohoří Adirondacks) máme brutální sériové vraždy, ale ty jsou vlastně jen prostředkem k tomu, jak se vypořádat s ženskými mindráky, narovnat páteř i pokřivené vztahy a se znovunalezeným sebevědomím vykročit k růžovým zítřkům.
Jestliže se rádi brodíte pocity méněcennosti, frustrací z pubertálního fracka, nevěrou, rozvodem a souvisejícími peripetiemi, měli byste být s tvorbou Joy Fieldingové spokojeni, možná i nadšeni. Pokud vás ovšem fascinuje zločin, chcete mít rozpitvané příčiny, následky, zápletku a řešení si představujete promyšlenější než pár náhodilých kroků, nepravděpodobných situací a bum-plesk-prásk, vyřešeno + odjezd do zapadajícího slunce, potom se raději poohlédněte mezi spisovateli skutečných thrillerů. Tohle je takový plyšový drasťák pro křehké ženy, hlavně nikoho výrazněji nerozrušit.
Prolog mě naladil na nekompromisnější vybíjenou, proto jsem byla ve finále malinko zklamaná – ale fakt jen nepatrně, autorka se prostě drží svého stylu a publika. 65–70%

Za zmínku stojí nedbalé korektury: hrdinka je občas oslovována jako muž, odpočívá se u betonu místo u bazénu, vyskytla se záměna jmen a podobné minely – buď překlad nikdo nezkontroloval, nebo při čtení odpovědná osoba příliš nepoužívala oči, případně mozek.

Michael Connelly mě každou svou další knihou o detektivu Boschovi utvrzuje jaký je geniální spisovatel, tahle je patnáctá ze série, kterou jsem přečetl a pořád mi je sympatický na rozdíl od některých policejních alkoholiků, nebo tuláků po státech amerických. Harry je v této knize na nuceném volnu a otevřel hodně starý případ, vytáhl svou vlastní kostru ze skříně, vraždu své matky. Tento případ se mihne i v televizním seriálu Bosch druhé série, ale jen jako epizodní záležitost, a tak jsem byl zvědavý na knižní předlohu. Klobouček dolů pane Connelly Poslední kojot je úplně jiná káva. Sonda do Boschovi duše i minulosti, probouzení starých démonů. Vrtání se ve starých záležitostech ani na vteřinu nenudilo, naopak, hltal jsem stránku za stránkou až do samotného finále.

Petr Heteša s oblibou kombinuje nezvyklé motivy, jako jsou démoni, drogy, magie, kyberprostor, sex a hudba. Pokaždé s humorným nadhledem, který dává na srozuměnou, že primární je čtenáře pobavit a v druhém plánu pak donutit k zamyšlení.
Aktuální novinka není výjimkou. Jednoduchá zápletka je rozehrána v průběhu několika stran a pak už následuje akční jízda prostá zbytečných násilností. Autorovou doménou jsou přitom svižné dialogy, na kterých je vystavěna většina textu. Naneštěstí dějová osnova drhne v technickém vyšetřování, protože to, co provádí hrdinka, se za detektivní práci snad ani označit nedá. Ovšem pravdou je, že spisovatel jí to moc neusnadňuje, když ji umístil do prostředí stoprocentní korupce, kde i ruce co myjí ruce, mají ruce, co je myjí. S rozsahem románu pak příliš nesouzní pointa, jež je sice pro svou cynickou podstatu dokonalá, ale slušela by spíše povídce.
Jít o hudbu, nazval bych to rockem, protože právě takové Co to žere a kde to spí je. Hard, punk, blues i glam.

Hezky vykreslené kulisy roku 1018, přičemž se Martin Jensen sympaticky vyhýbá archaickému stylu vyjadřování, takže člověk nemá pocit, že čte Kosmovu Kroniku českou. Detektivní zápletka je však až tristně jednoduchá, takže i na těch dvou stech padesáti stranách má autor co dělat, aby uhrál nějaký děj. Ten se tak skládá – opomenu-li zbytečně dlouhý úvod, v němž se představují hrdinové – z obligátního dotazování podezřelých, což vyústí vrahovým odhalením a shrnutím jeho motivací. Kvůli tomu veškerá váha románu leží na bedrech ústředních protagonistů, tedy Winstona a Halfdana, z nichž první je tím, kdo rozdává stařecká moudra a druhý zas umí přiložit pěst k dílu, když je třeba. Příběh je přitom vyprávěn z pohledu toho druhého, což pravděpodobně záměrně parafrázuje stylistiku většiny textů s Sherlockem Holmesem a Johnem H. Watsonem. Naneštěstí nejde o žádnou originální inovaci, ale v podstatě o standardní tandem, kterému v mém případě k oblibě chyběl alespoň náznak humorného nadhledu.

David Morrell a thriller z viktoriánské Anglie? Původně mi to nešlo moc dohromady, ale o to větší pro mě bylo překvapení, jak stylově si autor s látkou poradil. Problém jsem měl pouze s detektivní linií, protože ta v románu příliš nefunguje. Lépe řečeno, skutečně něco vyšetřovat se začne až v druhé půlce zápletky, a i to ještě komplikují Quinceyho potyčky s podezřelými či nepodezřelými, zkrátka podle toho, kdo mu jako první přijde pod ruku. Tady se sluší přiznat panu spisovateli perfektní cit pro postavy, protože charisma mají všechny a sympatické jsou jak hrdinové hlavní, tak i vedlejší. V takhle živém prostředí jsem se už dlouho neocitl. Finální řešení je pak sice bizarně překombinované, ale právě tak, jak se k charakteru vyprávění hodí.
Bonusem navíc pro mě byly do příběhu zakomponované informace a pikantnosti z dějin Britského království, až by mě docela zajímalo, co z toho jsou fakta a co fikce. Takže ve finále spokojenost, nečekáte-li tedy od toho víc, než jen čtenářský relax.

Špionážní thrillery nepatří k mým extra oblíbeným literárním či filmovým vodám, na to je zřejmě můj odpor k politice a mocenským šachům příliš silný. S „Plavcem“ jsem se do těchto vln ponořila jen proto, že jsem zakopla o audioverzi. Ta mě nesla po proudu s menší námahou, než kdybych měla čubičkovat skrze stránky očima. Hlavní zásluhu nese příjemný, procítěný hlas Jana Hájka – co se mě týká, mohl načíst celý román a ne pouze pasáže s agentem CIA. Kapitoly s tajemným plavcem jsou plné samoty, hořkosti, soustředěné na lidské nitro, dokázaly mi proniknout pod kůži. Akčnější scény s ostatními postavami (bývalým elitním vojákem Moodym, asistentkou v Evropském parlamentu Klarou, ambiciózním lobbistou Georgem a právničkou Gabrielou) načetla Ivana Milbachová, nikoliv špatně, akorát mi k tomuto žánru úplně nesedla – skvěle by pasovala ke knihám pro děti nebo k ženským románům.
Ať už jde o nijak překvapivou zápletku, málo plastické charaktery (s výjimkou plavce), atmosféru či pointu, mé dojmy se lehce houpaly na vlnách mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Dilema s hodnocením se však nekoná: A) finále se rozplizlo téměř k nudě a poslední slova jsem vyhlížela netrpělivě, ať můžu přejít k jinému příběhu. B) Nemám nutkání pořídit další díl série. C) Po celou knihu jsem nemohla setřást pocit, že „Plavec“ byl záživný k poslechu v práci, ale ve volném čase doma bych obracení stránek brzy vzdala. 65%

„Bylo zvláštní, jak v noci člověku připadají vlastní potíže nepřekonatelné. I ty nejpodružnější problémy čerpají ze tmy sílu.“

Mé první setkání s autorkou a islandskou literaturou vůbec. Musím přiznat, že jsem úvodní třetinu románu neprožívala kdovíjak intenzivně a v duchu jsem remcala, proč musí být solidní kriminálka (s originálně hnusnými způsoby vraždění) přibržďována nezáživným osobním životem postav, jejich podělanými vztahy, čísla by nebylo nutné pořád dokola opakovat, akorát mi motaly šišku… Jo, a taky jsem si hned napoprvé zapamatovala množství sourozenců, jejich pohlaví a podobné detaily; opravdu nekvituji s povděkem, když spisovatel považuje čtenáře za dementa, co ani pár minut neudrží myšlenku, proto je nezbytné mu informace průběžně připomínat.
Tím končím s výčtem negativ, jelikož uplynulo zhruba sto stran a já zápletce docela podlehla. Vyšetřovatel Huldar mi ve své chybující lidské obyčejnosti začal být sympatický, psycholožka Freya nevadila, radioamatér Karl fascinoval podivínstvím, dítě se chovalo jako dítě, i vedlejší postavy měly něco do sebe. Pozornost si pouze pro sebe neuzurpoval žádný charakter, pátrání po vrahovi byla patřičně týmová práce, drobečky stop autorka trousila uvážlivě (ovšem s trochou bdělosti nebyl problém odhalit pachatele dlouho před policií), nic nepůsobilo přemrštěně nebo hloupě. Závěr mohl mít větší sílu, ale vzal to ďas, těším se, jaký magor bude řádit v Reykjavíku příště. 80%

Po delší době jsem opět zalovil do detektivní série o Spenserovi od Roberta B.Parkera. Večírek je příběh napsaný v osmdesátých letech a bylo docela příjemné podívat se zpátky do doby videopřehrávačů, mrkváčů a telefonních budek. Spenser pátrá po mladé holce Alex, která utekla z domu, v první polovině opravdu vyšetřuje, obchází pasáky, zastrašuje, prostě fajn detektivka. Když však mladou Alex najde, řeší víc její budoucnost, jestli má smysl vracet ji rodičům od kterých zdrhla. Je tu pár akčních scén s Hawkem, které příběh okoření ale z prostředí organizované prostituce a dětské pornografie mohl autor vytěžit mnohem víc. Případ je navíc bohužel zakončen bizardní scénou, kdy se dva profíci Spenser a Hawk zachovají jako naprostí amatéři.

Mafiánovi měli všechny předpoklady k tomu, že se u nich budu bavit tak, jako u románů Donalda E. Westlakea či Carla Hiaasena. Jenže nakonec to skončilo jen párem pousmání, což je dáno především rozdílným přístupek ke komedii. V tomto případě se tolik nehraje na situační humor, jako spíše na celkové vyznění kompozice i jednotlivých etud. První půlka je přitom skvělá, ale už v ní se ukazuje, že Tonino Benacquista hodlá vtip prokládat filozofickými úvahami o odpovědnosti a následcích. Přesto scény, kdy se rodina Blackových adaptuje v novém městečku, jsou dokonalé. Jenom je jich trochu málo. Druhá polovina je pak slabší, především proto, že ji autor vystavěl na „jakožeakční“ zápletce, kdy se hrdinové dostanou do konfliktu s nájemnými zabijáky. Ono to zpočátku působí atraktivně, jenže spíš než napětí se tu čtenář dočká pouze další várky rozjímání. Ústřední motiv románu je přitom ve své jednoduchosti naprosto kouzelný. Zpracování však není tak třeskutě vtipné, jak jsem se těšil. Moje chyba.

Rovnou z kraje přiznávám, že první třetina mě naprosto odrovnala svou syrovostí a děsivou reálností. Lépe řečeno, reálným průběhem noční můry, která straší v mysli snad každého chlapa. Doslova paralyzovaný jsem se nedokázal od vyprávění odtrhnout a přitom se nahlas modlil ke komukoliv nahoře i dole, abych se nikdy do podobně bezvýchodné situace nedostal. Jenže jakmile se překlene počáteční konflikt, gradace příběhu najednou ztratí tempo, stejně jako vlastní zápletka. Dlouho se neděje nic podstatného, jen se hrdina vyrovnává s prožitou tragédií. Závěr pak poměrně rychle vyloží karty a bez zásadnějšího překvapení celou věc ukončí. Deprese na druhou.
Smysl druhé dějové větve mi však zůstal maličko utajený – tedy ne, že by nějak překážel, naopak, prožitky Susan při čtení rukopisu velmi korespondují s tím, co jsem prožíval já sám. Jenže důvody zaslání inkriminovaného textu zůstanou na domyšlení každému zvlášť. A pak, ta nepřímo nadhozená krize středního věku byla podle mě už úplně mimo mísu.

Kdyby se spojili Izajáš Coleridge, Joe Kurtz (Simmons) a Parker (Stark), tak by vytvořili neskutečnou partu sympatických gaunerů, kteří by se nezastavili před ničím a neměli si vzájemně co vyčítat. Izajáš pracuje pro mafii, ale jednoho dne provede solidní průser a je odklizen do důchodu na odlehlou farmu, jenže to by nebyl on, aby se opět do něčeho nenamočil i když si řekl, že začne nový život a bude sekat dobrotu. Když se jeho zaměstnavatelům z farmy ztratí postpubertální vnučka, pustí se do pátrání na vlastní pěst a musí se ponořit zpátky do kalných vod zločinu. Ten chlap si nebere vůbec servítky, jede jako buldozer po golfovém hřišti bez ohledu na policajty, FBI, mafiány, nebo drogové gangy a zůstávají za ním jen těla. Čtení je to poutavé, plné brutality, násilí a podobných sympatických věcí, užijete si vodopád cynických hlášek a dojde i na lásku. Pokud bych měl vyzdvihnout nějakou Izajášovu přednost, tak má rád zvířata, zejména miluje psy, takže byste určitě nechtěli, aby vás načapal, jak ubližujete nějaké bezbranné němé tváři. Ještě musím podtrhnout skvělou překladatelskou i redakční práci, sympatickou do ruky padnoucí obálku a dodávám že jestli vyjde další díl tak si ho určitě koupím, tak jako tento.

„Jeho rodný jméno znělo Tony Becchi. Jako Tony Pugét byl známej proto, že jak jste jednou viděli Tonyho ve výkonu služby, znamenalo to pugét na vašem hrobě.“

Ošemetná kniha. Má perfektní začátek, v němž se předestře podezřelá událost a vyšetřování dostane na starost sympatický poručík, kterému se jako jedinému na celé věci něco nezdá. Úřady to smetou jako nehodu, jenže kdo z ničeho nic spadne pod druhý tramvajový vůz? A proč z místa činu namísto pro pomoc utíkal neznámý pryč od hlučícího davu?
Následně však Andris Kolbergs přidá ještě druhou a třetí dějovou linii, které se vracejí do minulosti. Naneštěstí kvantum postav a jejich životních osudů se velmi pozvolna stáčejí směrem, který čtenáře detektivek nepříliš zajímá. Celá kriminálka se najednou promění v sociologickou sondu, zachycující dobové těžkosti obyčejných lidí, co by rádi přišli k penězům, ale socialistické zřízení jim to jaksi neumožňuje. Alespoň tou poctivou cestou. V tomhle ohledu je to docela zábavné, sledovat ty kotrmelce. Problém je, že když se má všechno spojit, hrany k sobě příliš nepasují. A k čemu pak bylo všechno to rozepisování, když vlastně nebylo co k vyšetřování?

Atraktivní zločin a perfektně vyobrazená atmosféra Vídně na počátku 19. století, ovšem jako detektivka nudné k uzoufání. Policista Anton Gindely jen zvolna prochází dějem, zpovídá různé podezřelé a disputuje s nimi o věcech všedních i nevšedních. Přitom čtenář bez historických znalostí příliš neocení spisovatelovu přesnost v detailech, když vázne gradace detektivní zápletky. Nemluvě o tom, že vyprávění chybí jakýkoliv šmrnc, který by dodal nějaké ozvláštnění. Co ale Theun de Vries nemá v ruce stran řemeslné stylistiky, hravě dohání jazykovou virtuozitou. Obraty jako „U mé hříšné předkožky!“, si bez pardonu zaslouží zápis do Lexikonu literárních hlášek.
Není to úplně jednoduché čtení a šedé buňky musí člověk používat spíše pro pochopení vyřčených myšlenek, než kvůli nějaké záhadě. V druhé půlce se pak přejde k otázkám nadřazené rasy a je docela zajímavé vnímat společenskou morálku té doby. Jste-li však odkojeni moderními thrillery, budete mít z Haydna nejspíše nesnesitelně těžkou hlavu.

Německo, krátce po válce, zločin na odlehlém statku. Těžko napsat něco víc, aniž bych riskovala spoilery – novela stojí a padá s postupným odhalováním detailů o událostech na Jedlové samotě. Co si budeme nalhávat, ten tragický příběh není vůbec originální, najdeme zde obvyklé hříchy, provázející lidstvo snad celou jeho historií. Ovšem reálný základ případu společně s neotřelým způsobem, jakým autorka podávala informace, měl devastující účinek na mou náladu: přepadl mě smutek a mráz mi vytrvale cupital po zádech. Není to jen zásluha umu paní spisovatelky.

Původně jsem „Jedlovou samotu“ chtěla číst, ale při nakouknutí do komentářů jsem stále zakopávala o chválu audioverze, tudíž jsem neodolala… a děkuji! Vážně hluboká, uctivá poklona pro ty, kteří se na nahrávce podíleli: každý svědek měl svůj hlas (odpovídajícího pohlaví + věku) a výpovědi obsahovaly přesně ty emoce, jaké se k danému charakteru i právě pronášeným větám dokonale hodily. Všemožné štkaní a zajíkání v řeči přitom vždy znělo přirozeně, bez přehrávání či nadměrného patosu. Z devatenácti předčítajících bych snad jen jednou řekla „průměr, holka, příliš umělé“ – a ne, výhrada se netýká osmileté Betty, tam roztomile snaživý přednes děvčátka seděl. Hudební a zvukový doprovod mě často ruší, v tomto případě celou knihu patřičně atmosféricky podbarvoval: zavrzání dveří, bučení krávy či štěkot psa v dálce, fakt dobré. Za geniální považuji nápad s použitím psacího stroje k oddělování kapitol, posluchač se tak plynule přenášel z odlehlé usedlosti na policejní stanici.

„Jedlové samotě“ je vytýkána stručnost, já však uznale zvedám palce: autorka na malém prostoru dokázala říct vše, co bylo třeba, žádné zbytečné nafukování. Klidně bych jí odpustila, kdyby nechala zločin nevyřešený, jak tomu bylo ve skutečnosti (Hinterkaifeck 1922, kdyby si někdo chtěl vyhledat fakta – doporučuji až dodatečně). 75–80% Za skvělé zpracování audioknihy mám cukání přidat pátou hvězdu.

Zasloužených osmdesát procent za skvělý originální námět, bravurní zpracování, temnost, akci a pro mě finále s překvapivým koncem. Jedinou větší slabinou téhle knihy, které sráží body z plného hodnocení je hlavní postava a vypravěč příběhu Dominik, uplakánek, psychicky labilní sebelitující posera, který se nechá vláčet dějem jako zmačkaný papír ve větru. Mimo tuto výhradu je to každopádně výtečně odvedená práce, kterou je radost číst.

Detektivka z vesnického prostředí, která by mohla být i zajímavá, kdyby nebyla tak hrozně, ale vážně hrozně upovídaná, obsazená nezajímavými hrdiny a vyprávěná nudným stylem. Ne, že by Stephen Booth neuměl psát, jen se možná až příliš snaží napodobit atmosféru konkurenčních Midsomerských vražd, a výsledku nějak chybí pověstná špetka anglického humoru. Celé je to natolik přízemně civilní, až všichni ti vnitřní démoni, kterými jsou postavy permanentně ovládány, působí vysloveně uměle. Navíc se zápletka vleče, přičemž v závěru se pouze potvrdí podezření, jež má detektiv po celou dobu v hlavě, avšak chybí mu páky, jak domnělé viníky přimět mluvit. Takže žádné zásadní překvapení ani zvrat, jen tvůrčí nutnost zdůvodnit, proč policisté po celou dobu vlastně lovili v nesprávných vodách. Alespoň zůstala zachována vnitřní logika a čtenář tak není nucen skřípat zuby nad vším tím balastem. Kdo tedy rád poklidnější nadstandardní čtení, plné popisů krás venkova a přírody vůkol, neměl by být zklamán.

V některých momentech vynikající, v jiných zase rozčilující. Kate Atkinsonová sice nakrásně představí zajímavé zločiny, jenže její hrdina je moc neřeší. Až má člověk dokonce obavy, zdali vůbec něco dotáhne do konce. Daleko víc prostoru mají psychologické rozbory protagonistů, z nichž každý prožívá nějakou krizi středního věku. Což je zrovna v mém případě kámen úrazu. Autorka je bezesporu dostatečně zručná, aby vykreslila různorodé aktéry příběhu uvěřitelně a lidsky, ačkoliv jsem měl chvílemi pocit, že v jejím podání není na světě nikdo normální. Ovšem pořád je to vata, pro detektivku nepodstatná – té se tu čtenář bohužel dočká jen na prvních padesáti a posledních deseti stranách. Korunu tomu pak nasazuje vyústění jednotlivých zápletek – nejen, že odhalení pachatele již nemá pro postavy význam, protože každá se určitým způsobem dostala ve svém životě zas o kus dál, ale hlavně řešení jsou natolik prostinká, že jsem se jako čtenář divil, proč vlastně setrvala takovou dobu nerozluštěná.

Atraktivní prostředí Nového Mexika, dvojice sympatických příslušníků Navažské kmenové policie (mladý zarputilec kontra starý hloubavec) a záhadné zmizení antropoložky v archeologické lokalitě. Zloděj času měl zkrátka všechny předpoklady k tomu, abych z něj byl u vytržení. Přesto se tak nestalo. Na poměrně malém počtu stran totiž dokáže být Tony Hillerman až akademicky rozvláčný, přičemž tempo jeho vyprávění je stejně suchopárné, jako zápletka sama. Ta je přitom banálně jednoduchá a rozvětvení do dvou dějových linií jí na dramatičnosti nijak nepřidalo. Osobně bych spíš uvítal spolupráci obou detektivů, než sledovat, jak každý jinou cestou směřuje k tomu stejnému výsledku.
Když ale odhlédnu od (pro mne) nezajímavé gradace, rozhodně nelze tvůrci upřít cit pro netradiční prostředí či mentalitu lidí se zcela rozdílnými prioritami, než jaké jsou preferovány v betonových džunglích. Přidat ještě na akčnosti nebo vyostřenějších charakterech a hodnotil bych určitě lépe, než pouhým průměrem.

„Vzpomínky jsou vrtošivý stvoření. Jsou rozverný a ani v nejmenším důvěryhodný.“
Jess Kiddová je úžasně barvitá prozaička s talentem básnířky. A jak už to v případě dobrých příběhů bývá, nezáleží vždycky na prostředcích, ale především na výsledném efektu. Právě v tomhle ohledu Vetešník boduje po všech stránkách. Ústředním motivem je paměť a její (ne)spolehlivost, přičemž detektivní vyšetřování Maud a její přítelkyně Renaty tu hraje méně významnou roli. Je pouhým katalyzátorem vyhrocených vztahů, které tím či oním způsobem odhalují skutečný charakter jednotlivých protagonistů. Zápletka přitom neškobrtá v bezvýchodných kruzích a poměrně svižně míří za svým magickým cílem. Vyprávění ještě zpestřují svérázné figurky, obývající zapadlý kousek jakéhosi panství na konci světa, jež jsou zárukou černohumorných situací, ale i silných dramatických momentů. Škoda jen, že závěrečné vyústění působí zbrkle, jako by nutnost román zakončit byla přednější, než potřeba předestřít uspokojivé vysvětlení.

Sympatická historická detektivka se svérázným hrdinou, který není klasickým rytířem bez bázně a hany, ale spíše prášilem par excellence. Přesto sir Roger Shallot plní svou funkci v příběhu na výbornou – a teď nemyslím ty části, kdy obšťastňuje anglické dámy na několikero způsobů. Doba jednoduše slušňákům nepřála, takže se není čemu divit, že autor musel zvolit trochu „dobrodružnější“ postavu, co se nebojí rozdávat rány vlevo i vpravo.
Naneštěstí zápletka samotná už tak zajímavá není. Spisovatel Michael Clynes se s jistou dávkou benevolence snaží držet historických faktů a vzhledem k tomu, že zločin se týká politických intrik na dvoře Jindřicha VIII., je dopředu jasné, že k moc velkým výstřelkům pravděpodobně nedojde. Román tak atmosférou evokuje svižnou dumasovku s moderním hrdinou a v druhém plánu pak nepříliš vynalézavou špionážku, v níž ani nejde tolik o neočekávané zvraty, jako spíš o čtenářovo ukrácení dlouhé chvíle zábavným putováním v pošmourných kulisách dějin kolem roku 1518.

Nápaditější než předchozí Zahrada strachu, zároveň však dějová osnova tentokrát vysloveně jen sleduje obrazy ze života hmyzu a kriminální linie je tu pouze na okrasu. Jednomu je až líto, že to celé pak končí tak jednoduše. Přitom by bohatě stačilo, aby se Paul Shipton plnohodnotně soustředil na prokreslení postav i linii vyšetřování a všechno ostatní si třeba schoval na příště. Takhle to celé připomíná pouze další zábavnou epizodu z kresleného seriálu Co se děje v trávě. Zápletka přelétá z motivu na motiv jak motýl Bělásek při hodině vlastivědy, přičemž vývoj událostí ve finále výrazně nepřekvapí. Jako milovník detektivek jsem si samozřejmě užíval odkazů na žánrová klišé, je však otázkou, zdali něco podobného ocení cílová skupina dětí od 10 do 14 let. Ne, že by román nemohl zaujmout starší nebo náročnější čtenáře, jen zkrátka nenabízí nic vysloveně objevného, kromě toho, že hrdinové jsou chrobáci a sem tam se člověk dozví nějaké zajímavosti, na něž od doby školní docházky zapomněl.

Zpočátku jsem se bavil vykreslením postavy snobského boháče Dannyho Rotha, který je pokořujícím způsobem okraden. Jenže od okamžiku, kdy Peter Mayle představí hrdinu Sama Levitta, vyprávění sklouzlo do osidel idealistické detektivky. Napravený lupič s brilantní myslí, jenž pomáhá nezištně odhalovat neřešitelné podvody, byl pro mě zkrátka pramálo uvěřitelný. Problém je navíc v tom, že autor si příliš nepohrál s konstrukcí zločinu, takže při odhalování jeho podstaty nezemře snad ani jedna jediná maličká šedá buňka. Když pak hrdina s úspěchem použije obměnu stejného triku na samotného padoucha, už mě napadalo, zdali tvůrce není náhodou od přírody tak trochu naivka. Tohle všechno bych ale knize odpustil, kdyby alespoň obsah něco zachraňoval – ten se však víc soustředí na turistické opěvování krás Francie, než na něco tolik přízemního, jako je zápletka. Ono to má svoje kouzlo, obzvláště jste-li fanouškem vína, žen a zpěvu, ovšem jako žánrový konzument nedokážu hodnotit jinak než průměrem.

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly říká staré přísloví a stejnou cestou se vydá i Sam Vincent, když se s naivitou ohradí proti krutým podmínkám v jižanské věznici pro černochy v zapadákově mezi bažinami a ponurou řekou. Na pomoc se mu vydává starý přítel Earl Swagger, který se nepřízní osudu sám stane vězněm. Zažívá bezmoc a utrpení, je mučen dozorci, v tváří v tvář se setkává s otevřenou nenávistí černých spoluvězňů. Ředitel věznice, ani jeho pomocníci však netuší, že si vyhlášením boje tomuto veteránu války v Pacifiku kopou pomalu hrob, aneb kdo seje vítr sklízí bouři. Děj knihy je zasazen do amerického jihu padesátých let, a z toho důvodu působí poměrně věrohodně drsné poměry ve věznici Thebes s těžkou rasistickou atmosférou. Stephen Hunter má dar skvělého vypravěče, a tak mu s lehkostí odpouštím i občasnou textovou vatu, která udělala z knihy šesti set stránkového bumbrlíčka. Každopádně je Peklo v bažinách skvělý akční thriller.

Takový ten druh dramatického thrilleru s efektním zvratem, ale vyloženě průměrným zpracováním. John Lutz příliš tlačí na pilu (v literárním slova smyslu), když schválně vyhrocuje charaktery postav, z nichž nakonec žádná není čtenáři sympatická. Nemluvě o tom, že se záporná figura chová jako idiot, který netouží po ničem jiném, než aby byla chycena při činu. Oproti tomu hrdinčin pád na společenské dno působí až hystericky, jako by předkládaná realita nemohla být ještě méně uvěřitelná. Ona jedna věc je skončit na ulici a druhá jak se to podepíše na psychice někoho, kdo si něco podobného dosud nedovedl ani představit. Podobně teatrálně fungují milostné techtle metle – až mi trnuly zuby z toho, jak autor odmítá ponechat aktérům alespoň zdání lidské sebeúcty. Člověk tak musí pochybovat o inteligenci protagonistů, případně jimi pro jejich neschopnost opovrhovat.
Jednoduchá zápletka zkrátka není všechno, musí se i umět atraktivně odehrát. Nebo jeden nesmí být čtenář tolik trudomyslný, jako já.