PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Ještě nevychladly hlavně thompsonů, ve vzduchu je stále cítit střelný prach a mě je líto, že jsem dočetl poslední stránku. V románu sledujeme desetiletou dráhu Joe Couglina, kterou urazil od kriminálníka po mafiánského bosse. Osud drzého gangstera z Bostonu protáhne kriminálem a zavane ho až na Floridu, kde buduje kolosální pašeráckou a distribuční síť s nelegálním alkoholem. Překonává překážky v podobě kukluxklanu, náboženského fanatismu i hamižnost v mateřské mafiánské organizaci. Denis Lehane napsal mistrovsky strhující příběh, ke kterému se určitě za nějaký čas opět rád vrátím.

Prvotina se nezapře, práce se zápletkou i postavami v tomto románu postrádá řemeslnou zdatnost, natož rafinovanou obratnost nebo důkladné zanoření pod povrch. Ani se nedivím, proč se autorka uchýlila k detailním popisům brutálních zranění a různých nechutností. Byl to prostě způsob, jak na sebe při svém vcelku průměrném stylu a v početné konkurenci upozornit. Komentář obsahuje SPOILERY!!!

Začněme s hlavními hrdiny: osobně s nimi ráda takříkajíc dýchám, což neznamená, že je musím bezvýhradně milovat a schvalovat každý jejich čin, měla bych jim však přinejmenším rozumět, ideálně jim fandit. Tohle mentální propojení se ve „Zběsilosti“ příliš nepovedlo. Vše podstatné se točí kolem Sáry, dětské lékařky a patoložky v Grant County. Paní dokonalá mi přišla jako nedůtklivá megera. Její bývalý, okresní šerif Jeffrey, je pro změnu defenzivní ňouma. Jejich vzájemné „nechci tě/chci tě/nechci tě“ jiskření bývá řešeno v naprosto nevhodných situacích. Jako pardon, v márnici nad rozkrájeným tělem se má pitvat jen nebožtík a ne osobní problémy v ráji, případně sexuální přitažlivost. Nakonec je zde ještě Lena, ne právě sebejistá policistka, rovněž poněkud kráva, jejíž duševní pochody pro mne byly občas záhadou. Uvedená trojice sice disponuje pochybným psychologickým zpracováním, lezou poněkud na nervy, nicméně alespoň nějakou mentalitu mají, což se vůbec nedá říct o vedlejších postavách. Vraha lze odhadnout snadno, protože autorka nedává mnoho možností a hned v úvodní čtvrtině poskytne určitá vodítka. Stejně tak je brzy naprosto jasné, v jakých konkrétních podmínkách a s jakým přesně výsledkem proběhne závěrečné střetnutí. Ovšem co z pachatele udělalo sadistického úchyla, které události tuto zrůdu formovaly, to si čtenář musí domyslet sám. A také pár dalších věcí. Paní spisovatelka vytasí rasově motivovaný útok a… a nic, totálně bezúčelné plácnutí do vody. Je objevena nelegální pistole a… a nic, pasáž bez významu. Veleinteligentní žena, prý silná osobnost, dřepí na klíčovém svědectví, mohla zabránit nejméně jednomu zločinu a… a nic. Oběť v zajetí neuvažuje, zda ji najdou policisté, ale jestli to dokáže doktorka. Proč? Vždyť si ty dvě ani nejsou blízké.

Ukončím výčet spisovatelské neohrabanosti – nemá demonstrovat špatný román, jen údiv nad sbírkou ocenění pro nejlepší debut. Být tohle mou první knihou od Karin Slaughter, nejspíš bych se do dalších nehrnula s důvěrou, naštěstí jsem začala kvalitnějším, spisovatelsky vyzrálejším “Městem policajtů”. Nevím, zda dám sérii “Grant County” druhou šanci (Sára a Jeffrey pro mě holt nejsou tahouni), nicméně Will Trent a samostatné kousky nechť očekávají mou návštěvu. 60%

Mám rád knihy od Kena Bruena. A pořád tak nějak doufám, že se k nám zase jednou vrátí… a tak jsem zatím rád, když narazím na knížku, která je psaná alespoň v podobným duchu. A zatímco minulý rok mě dostaly Sirény, letos je to Druhá dívka. Její hrdina je ten samej případ jako Jack Taylor – jede v drogách, chlastu, jeho život balancuje na okraji propasti. Nemluvě o tom, že Swinsonův styl má švih, jde až na dřeň a je prostě takovej bruenovskej. Jinak ale na to Swinson jde z úplně opačný strany než Bruen. Ostatně v sobě nezapře bývalýho policajta (a jeho přístup je úplně jinej než Paula Finche a Kena Bruena). Frank Marr, Swinsonův hrdina, vyšetřuje případ, noří se do bahna, ale zase moc nefilozofuje. A zábava je to obrovská, jen by to chtělo tak o sto stran zkrátit. To by to bylo naprosto dokonalý. Hrozně moc doufám, že Marr bude v češtině pokračovat, tohohle autora by totiž byla škoda.

Takový standard skandinávské kriminálky, kdy příběh otevírá nepochopitelně brutální zločin, následuje spousta vhledů do soukromí ústředních protagonistů, a na závěr přichází překombinované řešení, které sice má logiku na papíře, leč v realitě by neobstálo. Lépe řečeno v normálním životě by dotyčný dostal po hlavě, a vrahem by byl univerzální dědic, nic složitýho. Navíc se nedokážu zbavit dojmu, že těch čtyři sta padesát stran by klidně šlo zkrátit o polovinu a se základní dějovou linkou by se přitom vůbec nehnulo, možná by jen získala na dramatičnosti. Co mě ovšem mrzí asi nejvíc, je nevyužitý potenciál detektiva Toma Stiltona, který si zvolil život mezi bezdomovci. Jenže kromě toho, že má tenhle postoj dodat hrdinovi na tragičnosti, to ve vyprávění jiný význam vlastně nemá.
Celkově sychravé, pochmurné, depresivní – jak už bývá u seveřanů zvykem. Až se člověku nechce věřit, že díky hygge má jít o nejšťastnější lidi na světě. Možná je tohle ale jejich obdoba suchého humoru, kdo ví?

Nikdy bych neřekl, že nejlepší holmesovský pastiš napíše žena. Ale stalo se a hned zkraje přiznávám, že jsem si tvorbu Laurie Kingové zamiloval. Nejde přitom o to, že by ohromovala do detailu promyšlenou zápletkou. Jen jsem prostě po dlouhé době četl knihu, která mě nadchla víc svou perfektní stylistikou, než obsahem jako takovým. Zkrátka vyprávění plné energie, živých postav a zábavných dialogů. Základní premisa je vskutku elementární – Watsonovu roli nedůvtipného společníka přebírá dospívající dívka, jejíž intelekt je minimálně rovnocenný tomu Sherlockovu. Nijak přitom nepřekáží takřka padesátiletý věkový rozdíl a už vůbec ne svérázná arogance, se kterou se oba hrdinové vzájemně popichují.
Uznávám ovšem, že román svoje mouchy má. K jádru problému se autorka dostane prakticky až v polovině a spíš než o nějakém vyšetřování, je příběh jakousi šachovou partií. Přesto mě to bavilo maximálně, včetně dějově nadbytečných odboček. Velkého detektiva nemohlo na sklonku života potkat nic lepšího.

„Sekerový vrah? Otevřel plechovku a nalil pivo do vysoké sklenice. Zapátral v paměti, jestli měl kdy s tímto vzácným typem násilníků co do činění. U policie byl už třicet let, možná víc, ale ať sebevíc přemýšlel a hrabal se v temnotách paměti, nevylovil jediného sekerového vraha. No jistě, už bylo načase, pomyslel si a zvedl sklenici k ústům.“
Silnou stránkou švédského spisovatele Håkana Nessera je pozitivní přístup k životu, jak už ostatně jeho jméno naznačuje. Věčně cynický komisař Van Veeteren tak dává jeho detektivkám příjemné odlehčení, přestože témata jím zpracovávaná nahlížejí do těch nejtemnějších hlubin lidského vědomí. Což se bohužel maličko podepisuje na bezradnosti aktuálního vyšetřování, které v podstatě končí na mrtvém bodě kdykoliv dojde na nějakou kriminalistickou práci. Vlastně nebýt zločincova svědomí, zůstala by nám jeho totožnost utajena navždy. O to spíš má podle mě celá zápletka blíže k povídce, než k románu, třebaže jeho rozsah čítá pouhých dvě stě padesát stran.

Třetí kniha s detektivem Harrym Boschem začíná jako občanskoprávní soudní proces týkající se zastřelení mnohonásobného sadistického vraha zvaného jako Panenkář. První stránky ze soudní síně mě zrovna moc nebrali, ale po předchozích zkušenostech z jiných knih o HB jsem se nenechal odradit právnickými kecy a tohle moje rozhodnutí bylo po zásluze odměněno. Pozvolný rozjezd se po sto stranách textu spustí do bravurní jízdy policejního pátrání až do závěrečného finále. V Dvanácté oběti vidíme druhou stranu mince demokracie a humanizace, kdy se „lidská práva“ brutálního vraha staví nad právem zavražděné oběti.

Donald Westlake je génius. S lehkostí sobě vlastní spřádá jednoduchý příběh, v němž si nápaditě utahuje z vlastní tvorby, když se parta zlodějíčků nechá inspirovat jednou z jeho knih, napsanou pod pseudonymem Richard Stark. To, co následuje, není nic menšího, než bravurní eskapáda, kterou člověk ocení na maximum, sleduje-li vývoj postav od prvního dílu. Možná že vyprávění dějově příliš nepřekvapí a závěr je už málem obehranou písničkou, ovšem pořád to má v sobě tolik energie, že by si o tom desetkrát rozsáhlejší romány mohly nechat zdát. Navíc musím přiznat autorovi jedno – takhle bavit umí jen on. Přitom jde častokrát jen o situační dialogy, obličejové mimikry nebo krátké skeče, co mě dostávalo do kolen. Dortmunderova parta je už prostě sehraná, a objeví-li se kdokoliv z nich na scéně, nedá mi to, a mimoděk se musím usmívat v očekávání katastrof příštích. A že ty za to stojí. Tohle je zkrátka srdcovka, ve které nevnímáte slabší chvilky, protože si příběh užíváte jako dokonalý celek.

Paula Finche jsem zatím obcházel velkým obloukem. Ale teprve jeho nová kniha Mrtvý muž přichází mě nahlodala k přečtení (na zásluze je teda hlavně obálka). Moje hodnocení od prvních do posledních stran dost lítalo. Začalo to jako fajn brak, přesunulo se to k něčemu, co by neuspělo asi ani v literární soutěži začínajících spisovatelů. Stylově mi to do prvních sto stran přišlo strašně pitomý, chytání grázlíků bylo úplně zbytečný a akorát to knize přidalo na váze. Ale nakonec to skončilo jako fajn brak s příměsí slasheru a thrilleru, kterej se přesunul do divočiny. Finch je sice bejvalej novinář a policajt, ale jemu nejde ani o zachycení společenských problémů ani rozervanýho nitra hlavního hrdiny. Spíš připomíná malýho kluka v těle dospělýho. Chce se prostě bavit na papíře. A když na tohle přistoupíte, budete se bavit taky.

Blake Crouch se dle vlastních slov inspiroval atmosférou seriálu Twin Peaks, avšak kromě lokality malebného městečka uprostřed divočiny obě díla nic moc nespojuje. Možná by šlo ještě argumentovat motivem, že většina věcí není tím, čím se zdá být, ale tady už dochází k rozdílu v pojetí žánrovém. Nerad bych tedy Wayward Pines a Twin Peaks příliš srovnával, protože by šlo o nečestné a nesportovní jednání. Tam kde v Lynchově seriálu každá postava byla osobností, tady jde autor přímočaře za svým, aniž by si s psychologií figur nějak hrál.
Přestože Crouch od začátku chrlí na čtenáře jednu záhadu za druhou, očekávané finále se nekoná. Závěr by se totiž spíše hodil k povídce, což je možná dáno tím, že jde o první díl trilogie. Nedá se mu ovšem upřít nápaditost, s jakou jednotlivé události na sebe skládá – skvěle tím uvádí ve zmatek čtenáře i protagonisty samotné. Trošku to pak bohužel zahluší závěrečné rozřešení, které je sice logické, ale použité už tolikrát, že na mě zkrátka nezafungovalo.

Nakonec to zdaleka nebylo tak špatné, jak jsem se bál. Snad jen, že dějová osnova by vystačila na povídku, a román z toho udělaly pouze popisy sexuálních praktik ve virtuální realitě – tedy sexu provozovaného přes síť, tj. chat, telefon, video. Z tohoto úhlu pohledu je to docela zajímavé, čtenář má šanci nakouknout pod plentu pochybného byznysu a dozvědět se, jak z něho kdo profituje. Jakmile však zápletku okleštíte o všechno tohle pozlátko, zůstane vám lineární vyprávění o tom, jak se „oběť“ rozhodne sejmout „lovce“.
Předností je ale bezesporu Deanna Maddenová, rozporuplná hrdinka s povedeným charakterem a sociální dysfunkcí (ačkoliv ta v příběhu z nějakého mě utajeného důvodu nehraje roli). Škoda tak nevyužitého potenciálu. Na druhou stranu, Alessandra R. Torre od začátku hraje trochu jinou ligu a thrillerový motiv je pro ni málem až nutným zlem. Což se pak podepisuje na tendenci narvat miliardu slov do situací, kde nemají co dělat. Na čtivost to ovšem kupodivu žádný vliv nemá.

Pro mě rozporuplná kniha. Na jedné straně výborné akční scény, na straně druhé nesympatické ruské prostředí a hlavní protagonista. Ono totiž fandit někomu, kdo se živí distribucí a výrobou pornografie, potažmo i drog, mi prostě moc nejde.
Jenže románu neprospívá ani příběhová rozšafnost. Brent Ghelfi namísto konkrétní zápletky kalí vodu různými epizodami, které sice do výsledného obrazu bezvadně zapadají, ale bez nich by dějová linie byla jednoduší a srozumitelnější. Což ještě podtrhuje finální odhalování kdo koho zradil, protože k žádnému překvapení vlastně nedojde.
V lecčems připomene Volkova hra film 96 hodin, jen Alexej Volkov zdaleka není takový charakter jako Liam Neeson a nad mnoha jeho projevy člověk raději zavře oči, než aby o nich přemýšlel. Zbytečná mi ovšem přišla romantická vložka, jež je tu jen proto, aby hrdina ukázal alespoň nějaké emoce. No a pak se moc nepovedl závěr, na kterém se výrazně podepisuje překombinovanost celého toho propletence mafiánských tahů v pozadí.

Maso. Takhle knížka je maso. Začíná to jako pátrání po ztracený holce, a než se člověk naděje, tak je najednou na scéně magor (Weaver je je prostě umí), co unáší a rád operuje a různě upravuje ženy. S Davidem Rakerem už jsem toho zažil hodně, ale tohle je prostě jeho nejlepší případ. Kam se na tohle hrabe Harry Hole… navíc je tu úžasná atmosféra pošmourný Anglie, vybudovaná mytologie kolem sériovýho vraha. A pak to předfinále a samotný finále je hrozně moc strašidelný. Pro mě jedna z nejlepších knížek roku a Weaverova nejlepší knížka. Pro mě společně s Connellym nejlepší detektivkář, co u nás vychází. A konečně tu taky na scénu přichází Healy… a je to nástup jak víno. Tu postavu miluju.

Nedá mi to a musím srovnávat s pozdějšími romány Maria Puza, které doslova přetékají odbočkami. Oproti tomu je Sedm katů z Mnichova synonymum strohosti, v němž není prostor pro nějaké umělecké finesy aspirující na Pulitzerovku. Osobně mám navíc slabost pro jednoduché příběhy, při nichž autor využívá pouze to základní, co thriller dělá thrillerem – napětí. Takže si mě tahle útlá novela získala se vším všudy.
Ale výhrady bych měl, ne že ne. Moc mi nevyhovoval hrdina, protože až příliš jednoznačně jde po čtenářových sympatiích. Charakterní, čestný, rozhněvaný. Jakoby se ho zkrátka netýkal žádný lidský hřích, opomeneme-li tedy porušení novozákonního: „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“. Jeho cesta za pomstou zároveň nepřináší žádné překvapení, i když tady může být na vině stáří knihy a má současná přesycenost podobnými motivy. Na druhou stranu oceňuji, že si zápletka na nic nehraje a drsně si jde za svým, aby pak celou tu tragédii hamletovských rozměrů zakončila patřičně dojemně.

Největší slabinou románu Hodiny zjitřených smyslů je jeho délka. Přestože ke zločinu dojde záhy, následný děj využívá Max Allan Collins pouze k tomu, aby přeléval soudní přelíčení z jedné sklenice do druhé. Rozhodně jsem tedy v rámci rozsahu čekal zajímavější vývoj, než sáhodlouhé mlžení kdo za čím stojí. Oproti tomu řešení je striktně logické, není v něm prostor na nějaké pochyby či nejasnosti. Jakoby měl autor vymyšlenou osnovu pro povídku, kterou pak pod vlivem tvůrčího nadšení rozepsal na regulérní knihu. Nebo je to opětovně tím, že umělecky zpracovává skutečný případ, a natolik se snaží držet při zemi, že se to nešťastně podepisuje na samotné zápletce.
Ovšem dobová atmosféra mi tentokrát vysloveně sedla, přičemž hostování Iana Fleminga a Erlea Stanleyho Gardnera bylo takovou třešničkou na dortu. Škoda jen, že obsah nenabídl nic moc napínavého. Pro mě osobně to mělo grády přesně do okamžiku, než došlo k vraždě, pak už to byla jen konvenční nuda prokládaná nastylizovanými hláškami.

„Jaký je rozdíl mezi sumcem a právníkem? Jeden je slizkej a vyžírá z bahna výkaly. A druhej je ryba.“ Haller je právník, kterého státní zástupci nemají rádi a policisté nenávidí. Hledá pro své klienty, kteří přestoupili zákon, skuliny v systému, hledá chyby, kterých se dopustili policejní vyšetřovatelé. Pachatelé trestné činnosti pak někdy proklouznou pod ramenem spravedlnosti, nebo jim je aspoň snížen jejich pobyt za katrem. Navzdory tomu všemu má klidné spaní, protože obavu má jen z jediné věci, z toho, že nepozná nevinu a když si začne myslet, že narazil na klienta, který je nevinný, tak se setkává s ryzím zlem a svou největší noční můrou. Moc nevyhledávám romány ze soudních síní, ale Connelly dokáže čtenáře připoutat k soudní lavici, aby dychtivě sledoval slovní přestřelky a tahy advokáta Hallera.

„Nikdy neřeknu ne plánu, ve kterém figuruje spousta výbušnin.“
Felix, Klaudie, Walter i Vincenc možná nejsou úplně normální, ale to je v našem současném světě poměrně běžné. Důležité je, že i když svým jednáním sem tam způsobí nějakou tu katastrofu, motivace mají primárně kladné. Jejich pochybná detektivní kancelář dostává nejhorší možné zakázky, kterých by se jiní nedotkli ani násadou od koštěte. A oni ty problémy skutečně řeší. Lépe řečeno zašlapou je do země. Když to nepomůže, šlapou po nich prostě tak dlouho, dokud konečně nezdechnou.
Průvodním znakem druhého dílu je jeho nepředvídatelnost. I když přímo navazuje na jedničku, rozvržením zápletky se od ní zcela odlišuje. Na nějaké vyšetřování tentokrát Jiří Pavlovský rezignoval, a důležitější se pro něj stává pustit žilou co největšímu počtu zombíků. Pozadu přitom nezůstává ve zběsilých akčních scénách, ani v silně nekorektním humoru, který je pro jeho tvorbu příznačný. Kulisy malebné české vesničky tomu pak dodávají makabrózní šmrnc.

Ačkoli má Absolutní zlo chytlavou zápletku, ta je naneštěstí pohřbena nepodstatnou romancí, která tu hraje prim. Jenže příběh o tom, jak se agentka FBI dává dohromady s okresním šerifem, neoplývá právě originalitou a už vůbec ne strhujícím vývojem. Což ostatně platí i pro vyšetřovací linii. Když dopředu víte, co autorka na dalších stránkách zamýšlí, je trochu frustrující nakonec zjistit, že by se člověk v tomto případě mohl živit jasnovidectvím, zatímco hrdinové by zasloužili podtrženou kuli do žákovské.
Abych knize příliš nekřivdil, číst se dá. Ovšem to, že ji vydal Harlequin, má svůj důvod. Popisy mužných vypracovaných těl a žhavení hlavní hrdinky rozhodně nechybí. Škoda jen, že smyslnější erotiky se tu nedočkáme. Alex Kava sype slova jako Baťa cvičky, takže pouze nahodí základní propriety, a tím pro ni práce končí, zbytek je už na čtenářově fantazii. Nakonec to ale vlastně i jako detektivka docela ujde – jste-li tedy příznivcem spisovatelek jako Nora Robertsová či Sandra Brownová.

Sbírka Světy za obzorem perfektně charakterizuje to, v čem je Julie Nováková nejlepší. Šestnáct příběhů vás provede všemi zákoutími vesmíru, každý přitom představuje uzavřenou etudu s vlastní dějovou osnovou a chytrým podtextem. Charakter textů se pohybuje od melancholických jednoaktovek přes konspirativní thrillery a dobrodružné horory, až po atraktivní steampunk či kosmickou poesii. Průřez tvorbou je to bezmála dokonalý a znamenitě odhaluje potenciál, který ve spisovatelce dřímá, přičemž pozitivní dojem ještě umocňují vlastní poznámky pod čarou, osvětlující jak ta která povídka vznikla. Nejvíc ovšem uhrane autorka šíří obrazotvornosti, s jakou dokáže vykládat na pult jeden nápad za druhým. Fyzika, biologie, psychologie, astronomie – nic jí není svaté a všechno dokáže funkčně překroutit k obrazu svému. Výraznou slabinou tak pro mě bylo jediné a to absence point. Zkrátka jsem vždycky čekal něco víc, než jen řemeslný závěr, který vyprávění sice uzavřel, ale nijak mu nepřidal na hodnotě.

Konvenční detektivka z anglického venkova, která by nemusela být úplně marná, kdyby z ní Ann Grangerová nedělala televizní novelu pro ukrácení dlouhé chvíle. Tenhle dojem ve mně vzbudil především fakt, že s vraždou autorka nakládá jak se všední záležitostí, přičemž pachateli hrůzných činů jsou zpravidla psychicky labilní jedinci, jenž by zasloužili spíš klid ve vypolstrované cele než doživotí v Sing Singu.
Za mé průměrné hodnocení však může i uměle vytvořená postava Meredith Mitchellové, která při vyšetřování víc škodí, než pomáhá. Ačkoli oni se tu všichni protagonisté chovají dost nesmyslně – chrání tajemství, o němž všichni dávno vědí, tváří se ukrutně podezřele, když to zápletka potřebuje a náhodně zatajují fakta, jakoby jim za to nehrozilo víc než dobrácký šťouchanec do zad.
Autorka ve svém vyprávění několikrát zdůrazní, že městečko Westerfield, které je dějištěm příběhu, nemá duši. A právě tak na mě působil celý román – spousta slov kolem, ale uvnitř nic, co by mě čímkoliv zaujalo.

Na můj vkus dlouhá až únavná detektivka. Přestože otevření příběhu je poměrně zajímavé, následné vyšetřování je prakticky synonymem pro přešlapování na místě. Převážnou část osnovy totiž tvoří přehazováním viny z jednoho podezřelého na druhého, což je ještě podmíněno různými změnami úhlů pohledu. Tady si Peter Robinson hodně zakládá na psychologii postav, což by mi ani tolik nevadilo, kdyby jich nebylo jak máku a zároveň jen hrstka z nich měla se zápletkou něco společného. Dlouho se proto neděje nic zajímavého, než dojde k další vraždě, a pátrání se konečně posune někam dál. Ale to už jsme ve finále, které se nese v tradici britské detektivky – všichni aktéři jsou svoláni na potlach a inspektor celý případ znovu projede, aby v závěru ukázal na pachatele. Alespoň tady dokázal být autor nápaditý a překvapit smysluplnou konstrukcí, i když založenou na příliš mnoha tragických náhodách. Na jednu stranu tak civilní a autentické drama, na stranu druhou nic, co by mě nějak zásadně oslovilo.

Výborná poslední třetina – kdyby taková byla celá kniha, má u mě jasných sto procent. Jenže není. Než se autor dobere k jádru zápletky, uplyne spousta stran, jež osnovou neúmyslně evokují válečnou romantiku. První půlka je ještě plná rychle se měnícího děje, jakmile však události dojdou k anglické farmě, vývoj se víceméně zasekne a hrdinové najednou přemýšlejí hlavně nad tím, zda spolu neskočit do postele. Ostatně celá ta milostná linka mi přišla vysloveně navíc. Ač chápu její účel vyostřit finální vztahy, pro svou popisnost mi kompletně lezla krkem. Závěr pak konečně odhazuje zábrany stranou a předvádí spanilou thrillerovou jízdu, za kterou by se nemusel stydět ani Alfred Hitchcock. Přičtěte si autorův cit pro kulisy a pořád vám z toho vychází nadstandardní čtení.
Co mě ovšem hodně mrzí je nevyužitá vedlejší linie vyšetřovatelů, jdoucích ve stopách německého špiona. Přestože jde o po všech stránkách zajímavou odbočku, kdyby byla z vyprávění odstraněna, děj by dál fungoval i bez ní.

Harrry se ujímá dvacet let starého případu, vraždy reportérky spáchané při rasových nepokojích v LA. Když se konečně pohne kupředu s tímto na první pohled neřešitelným zločinem, začnou mu nadřízení házet klacky pod nohy s odůvodněním, co tomu řekne afroamerická komunita, když se na dvacáté výročí nepokojů podaří objasnit smrt bělošky, a ne člověka tmavší pleti. Rasizmus je hnus, ale podobně se mi chce zvracet i z tohohle rasizmu naruby a jak je vidět na šéfa-debila narazíte všude, i u LAPD. Bosch z této situace ovšem vybruslí s elegancí jemu vlastní a případ dotáhne do zdárného konce. Černá skříňka je klasická krimi bez krkolomných zvratů s akčním vyvrcholením. Závěrečná akce má jen jedinou skvrnku v podobě deus ex machina, která ani není nijak vysvětlena.

Představte si, že by scénáře k filmům Mumie a Mumie se vrací napsaly společně Jane Austenová s Agathou Christie. Protože přesně tímhle dojmem na mě román Lev v údolí působil. Zábavná dobrodružka z viktoriánského prostředí, stylově archaická jak ve vystupování postav, tak v historických kulisách. Pokulhávala mi jen zápletka, která až příliš sklouzávala k osnově společenských románů, ochucených záměnami osob, únosy, vraždami a úprky. Ve všem tom zmatku pak bylo i přes sympatičnost hrdinů docela těžké se vyznat. A ne že by to celé přitom mělo něco společného s detektivkou. Zároveň mě neustále pronásledoval pocit, že sleduji záznam divadelního představení – vzhledem k tomu, že příběh je vlastně sledem dramatických obrazů, ve kterých se scházejí různé postavy a staticky mluví dle předepsaného scénáře.
Pročež mé první setkání s Amelií Peabodyovou nedopadlo zcela podle očekávání v rámci celosvětového úspěchu. Ovšem, když už nic jiného, četla se ta kniha vážně prakticky sama. Tak snad příště.

Přijde mi, že se Sergej Lukjaněnko ocitnul ve smyčce, která hrozí všem spisovatelům sérií, kteří se snaží své hrdiny stavět před nové a větší hrozby. Což je v pořádku, jenže jak jednou vyrukujete s obrnebezpečím, tak každé další obrnebezpečí už tolik „obr“ nevypadá. Podobně je tomu i v tomto díle – hrozba, kterou spisovatel rozehraje, už zkrátka nepůsobí tak hrozivě, jak se snaží prezentovat, a proto i strach o hrdiny je menší. Když jednou zachránili svět, proč by to neměli dokázat podruhé, potřetí, podesáté? Nelze mu však upřít čtivost, díky níž je čtení stále více příjemným požitkem než útrpnou povinností. Možná někoho nebudou bavit zdlouhavé pasáže popisující prostředí Edinburghu či Samarkandu, ale faktem je, že tyhle věci prostě k Lukjaněnkově tvorbě patří. Civilní čtení s fantaskním pozlátkem. Trochu zbytečné mi ale přišlo tradiční rozložení románu do tří částí, když příběhová linka je pouze jedna. Naopak velmi komické je autorovo šťouchání do ruské filmové adaptace jeho románů.

Neříkám, že Nela Rywiková svou detektivku nerozehraje dobře. Od prvních stran mi uhranula vskutku zajímavou stylistikou, která se u nováčka hned tak nevidí. Ovšem stojím si za tím, že se jí Dům číslo 6 nakonec neúmyslně rozpadl v pubertální bloumání ústředního hrdiny, který vlastně neudělá nic, co by před ním nezkusili jiní. Přesto kápne na správné řešení, aniž by byla alespoň nějak adekvátně vysvětlena neschopnost předchozích vyšetřovatelů. Navíc mi vadilo celé to zbytečně komplikované vyprávění, kdy autorka začne u jedné postavy, zvolna přejde k životnímu údělu druhé, pak jsme najednou u osudů třetího protagonisty a ke konci se otočkou vracíme k jedničce. Přitom ty jednotvárné výlety do minulosti nejsou pro zápletku podstatné – sice formují charaktery, jenže ty jsou od začátku jasně nastavené a příliš se nemění. Zkrátka jeden dům plný nenávistných lidí. Konec a hotovo, víc to rozpitvávat nebylo třeba. Takhle to má ve finále blíže k existenciální próze než ke klasické kriminálce.

Ať se propadnu, jestli tohle nebyl ten nejnudnější třísetstránkový špionážní román, jaký jsem kdy četl. John Le Carré je bezesporu stylistický mistr, ale tentokrát využil své literární nadání pouze k tomu, aby vytříbeným jazykem psal o niterném ničem. Úspěšně mě tak prokolébal celým úvodem, statí i závěrem, aniž by byť jen jedinkrát zostřil tempo nebo nasadil nějaký významnější zvrat. A přitom vyprávění začne pěkně atraktivně. Jenže záhy se začne přešlapovat na místě, hluboce hloubat a zádumčivě dumat, aby se konečně přešlo k nějaké akci. Ta má však podobu pomalé cesty na konec světa, kterážto je ovšem pouze záminkou pro další melancholické úvahy o smyslu revolty etnických menšin vůči uzurpujícímu masokombinátu jménem Sovětský svaz. Ne že bych autorovi nedával za pravdu, ale oproti jiným jeho románům tohle byla až příliš velká vata, což ještě podtrhlo závěrečné odhalení. Ale kdybych byl tajný vládní agent v důchodovém věku, možná bych dokázal celý příběh vnímat úplně jinýma očima.

Slabší než první část především proto, že Sara Shepardová až příliš okatě nastavuje kaši, když pozornost Emmy nechává směřovat pouze jedním směrem. Ten totiž musí být logicky špatný, vzhledem k tomu, že jde o šestidílnou sérii. Jenže to si uvědomuje pouze čtenář, hrdinka samozřejmě nikoliv. Takže celá ta komedie kolem podezřelého, k němuž se vztahují všechny stopy, je trochu laciná, pročež člověk vlastně jen čeká, kdy už bude tahle linie opuštěna. Přičemž jediné překvapení, na které se lze těšit je, jakým způsobem autorka ze všech těch lží nakonec vybruslí.
Na ukrácení dlouhé chvíle ideální, ale ničím jiným než výplní to pro mě nebylo. Navíc se docela bojím toho, že tímhle způsobem to bude hrát autorka až do úplného finále. Nu což, uvidíme. Nikdy v životě každopádně končí docela zajímavým cliffhangerem, jenž všechno ještě víc zamotává. Také si cením minima romantiky, protože se do toho šlo klidně opřít ještě víc a udělat z toho holčičí melodrama. Ovšem nevyužitá duchařina zamrzela.

Spokojenost po stránce žánrové i stylistické. Pravdou ale je, že charakter Andrey Cortové se ustálil na Světlé straně Síly, což mi přijde jako obrovská škoda, protože potenciál nejednoznačného hrdiny příběh správě okořeňoval. Na druhou stranu jsem rád, že se Adam-Troy Castro přiklonil spíše k tradiční detektivce, než k psychologickému thrilleru, v němž by se představitelka neustále bála svého demaskování, jako třeba takový drahoušek Dexter.
Třetí dráp boží se jinak nese ve výrazně komornějším duchu, kdy dojde k vraždě v uzavřeném prostředí s pouze několika málo aktéry, což v mnohém evokuje romány Agathy Christie. Vyprávění přitom hýří skvělými technickými nápady i povedeným spádem. Obzvláště vypečené jsou vztahy ve zbohatlické rodině, které celou zápletku příjemně zamotávají. Výtku bych měl jedinou – čtenář nemá možnost odhalit vraha s pomocí dostupných stop, protože ty podstatné jsou mimo text odhalovány pouze hrdince. Vraha si tak může maximálně tipnout, nic víc. Přesto skvělé čtení.

Věž má rozhodně skvělý začátek, kdy první padesátka stran člověka vysloveně nechá natěšeně trnout v očekávání událostí příštích. Jenže pak už jako by Gregg Andrew Hurwitz vystřílel všechny zaostřené skobičky a přešel na gumičky do vlasů. Což je v tomto případě metafora pro nudnou hru na honěnou mezi chytráckým detektivem a psychopatickým vrahem. Tedy on to ani moc není hon, protože vyšetřovatel, považující sám sebe za génia, v podstatě jen čeká, až padouch udělá chybu, aby jej pak mohl se světáckým úsměvem zatknout. Samozřejmě že uchystá nějaké ty pasti, jenže šílenec je vždy o krok napřed, takže to průběžně končí další a další katastrofou. Přičemž celé to supermoderní vězení, po němž kniha nese název, ve vyprávění ani moc nehraje roli. To už by se to klidně mohlo jmenovat Ulice, Motouz nebo Karel a pointa by byla stejná. Takže kromě explicitního násilí nenabízí Věž vlastně nic zásadního, pouze schematické postavy, stereotypní zápletku a atmosféru béčkových thrillerů devadesátých let.

Začnu pozitivy. Parádní úvod, který bezesporu patří k tomu nejlepšímu v celé sérii. Perfektní stylistika akčního vyprávění, kdy je každá věta pečlivě volena tak, aby člověka nutila k přečtení další. Několik zajímavých pozastavení nad budoucností planety Země.
Pak už však u mě převažují negativa. Dan Brown je po všech těch letech předvídatelný jak zákon káže, přičemž jeho triky byly otřepané už v době jeho největší slávy. Proto málokomu nedocvakne, že skutečnosti, jak jsou předkládány, jistě nebudou takové, jak se tváří, a že masky komparzistů dříve nebo později půjdou dolů a odhalí se jejich skutečné uplatnění v dramatu. Hodně je tu přitom znát nucené našroubování Roberta Langdona coby představitele hlavního hrdiny, protože jeho postava příliš smyslu nemá. Ve výsledku konspirační teorie všeho všudy žádné, historické zajímavosti taktéž, vyvrcholení nečekaně odfláknuté a jen v závěru se mihne docela povedený sci-fi motiv, který se může – ale taky nemusí – odrazit na dalším pokračování.

Autorovi možná nechybějí životní zkušenosti, spisovatelské však rozhodně ano. I když sloh nemá vyloženě špatný, samotná stylistika je na úrovni středoškoláka a ohledně rozvržení obsahu má ještě co dohánět. Když třeba hrdinovi hned z kraje unese IRA přítelkyni a dítě, a on místo její záchrany letí do Pískystánu řešit arabské teroristy, bral jsem to ještě jako začátečnickou chybu. Jenže ono se to vrstvilo a vrstvilo, až to došlo do stavu, kdy jsem ději vyčítal prakticky všechno. V tu chvíli mi docvaklo, že chyba třeba bude na mém přijímači. Je to jako sledovat filmy se Stevenem Seagalem – stejný herec, zápletka i myšlenka. Přesto má silnou diváckou základnu, která na něj nedá dopustit. Důležité přitom je, naladit se na stejnou vlnu, což je podle mě i případ Chrise Ryana. Já mu prostě tu pózu rádoby drsňáckého veterána nevěřil a od toho se odvíjí vše ostatní, včetně výtek stran dějových klišé a absence nadsázky. Béčková produkce devadesátých let byla fajn, ale zaplať pánbů, že už je pryč.

Povedená ich-forma vyprávění, skvěle zvládnutý popis Prahy z pohledu cizince a atmosféra v mnohém evokující Urbanovo Sedmikostelí. To jsou nepopiratelné klady románu Komplikace. Jenže ta zápletka, pane spisovateli, ta zápletka. Pominu-li fakt, že se po sto stranách rozplizne do neurčita, aby se následně bezprizorně motala na místě, vyvrcholí v natolik absurdním finále, že jsem měl problém pobrat tvůrčí záměr. Šokující? Ano. Ujeté? Dvakrát ano. Kdyby se celý román nesl v duchu nadsázky a recese, neměl bych s tím problém, ale takhle mi to až příliš zavánělo nevydařeným nápadem, byť originálním. Nesedla mi přitom ani slohová koncepce, kdy je hlavní linie protkána občasnými návraty do minulosti, jež jsou sice zajímavé, ale bez konkrétního vysvětlení jak s čím souvisí, takže prostě jen kalí vodu a celou osnovu pouze znepřehledňují.
Isaac Adamson rozhodně píše svižně a napínavě, jenže děsivost se mu ztrácí ve zmatenosti a komika v drasťárnách. Kombinace hororu s humorem se zkrátka musí umět.

Přízrak je o něco akčnější než předchozí případy Harryho Hola, které jsem četl, ale na druhou stranu jsem měl pocit, že se vytratilo napětí, při kterém vás mrazí při otáčení stránky a nedokážete knihu odložit, dokud ji nedočtete do konce. Posmrtné feťákovo vyprávění vkládané do knihy, sice blíže vysvětlovalo okolnosti, které vedly k jeho zavraždění, ale na mě působilo rušivě. Možná bych se cítil víc spokojený bez něj, i za cenu, že bych se o pozadí celého případu dověděl méně a konec je samozřejmě zašmodrchaný jinak, než to původně vypadá, ale nějaký ten závěrečný zvrat se u Nesba stejně očekává. Pořád je to hodně dobré detektivní čtení, jen mi to nějak trvalo déle, Harry prostě už řešil lepší případy.

Ač se Ken Bruen fantastice vždy vyhýbal, evidentně podlehl vlastním chmurám a vyšvihl si dílko v duchu páně J. W. Goetha. A ne, nepokouší se o vysokou literaturu s filosofickým přesahem, jenom se protivníkem Jacka Taylora stává tentokrát sám Satanáš, který jej chce připravit o jeho prochlastanou irskou duši.
Uprostřed rozjeté, striktně realistické, detektivní série přijít s fantaskní personifikací zla, je skoro jako rána do ledvin. Přitom hlavním problémem Ďábla není žánr, ale nezvládnutá zápletka. Autor se na ní jednoduše vykašlal, a tak víc než souvislý děj připomíná vyprávění myšlenkový boj hrdiny, který se snaží ve světě kolem najít jistoty, jež by mu dávaly smysl. Což v praxi znamená, že se opět potácí z bodu A do bodu B, až se konečně dokodrcá k očekávanému finále, které vlastně žádným finále není.
Přes výtky však nemohu jinak, než román chválit. Tohle je prostě Ken Bruen. Stárnoucí, zahořklý, upřímný. Člověka tak vlastně ani nezajímá obsah, ale užívá si jen ty cynické monology.

Napínavý thriller s mysteriózní zápletkou, pokažený pragmatickým závěrem a v důsledku i krátkým rozsahem. Chápu autorčinu potřebu vnitřně se vypořádat s hrůzami židovského holocaustu, ale na můj vkus se jí to nepovedlo právě důstojně. Přitom stavba zápletky není špatná, jenže samotné zpracování by víc slušelo povídce. Nebo naopak velkému románu, ovšem ten už by skutečně potřeboval dějovou linku s pořádně rozehranou legendou. Takhle působí výsledek schematicky, uspěchaně a zároveň lacině – viz závěrečná pointa. Upřímně, to už bych raději nějakou tu nadpřirozenou kletbu. Na druhou stranu, úchylů jako jsem já, zas není tolik, takže Tess Gerritsenová zvolila pravděpodobně správnou cestu.
Po řemeslné stránce jinak průměr, který při srovnání s předchozí autorčinou tvorbou zklame buď svou jinakostí, nebo naopak potěší tím, jak vybočuje z řady. Záleží, jakého jste ražení. Osobně se ale nedokážu zbavit pocitu promarněného potenciálu, protože z toho mohla být moc pěkná epizoda v Krajních mezích.

Tahle knížka od prvních stránek přetéká úžasnou atmosférou – parta dětí, malé město, prázdniny… celé to připomíná to nejlepší od Kinga. Jenže se tu nepobíhá klaun, ale řeší se tu několik let stará vražda. Hlavní hrdina je sympaťák, řeší svoje osobní problémy a minulost (ve druhé dějové lince). Autorka dokáže skvěle vtáhnout a v hlavě mi pořád běhalo, jak moc chci pokračovat ve čtení… a vlastně jsem zjistil, že mě bavil ten příběh z dětství a že ty kapitoly z budoucnosti / přítomnosti mě tolik nebraly… bohužel, co Tudorová skvěle rozehrála na začátku, to se jí ke konci rozpadlo pod rukama. Jako takový retro o prázdninách, dětství a zločinu by to bylo dost super. Napětí je tu ale málo, pátrání je tu spíš, aby se neřeklo a působí dost nezáživně. A příběh je po tom ve výsledku jako z nějakýho přihlouplýho braku Škoda tý překombinovanosti…

Energický lunární noir, krásný i studený zároveň. Život na Měsíci rozhodně není peříčko, o to spíš, když je jediné funkční město kolonie plná odklizených zločinců. To se pak mizerně vymáhá spravedlnost…
Anthony O'Neill dokonale kombinuje pochmurnou kriminálku s atmosférickou vizí přetechnizované společnosti. Přitom disponuje schopností vtáhnout do příběhu pouhým představením vedlejších postav, které vzápětí potká něco krajně nepříjemného. Jeho vyprávění se nese ve dvou rovinách, kdy vyšetřování poručíka Damiena Zackona je prokládáno krvavou odyseou šíleného androida, přičemž souvislost jednoho s druhým je dlouhou dobu nejasná. Maličký kámen úrazu je právě v té druhé linii, protože ta se brzy stává lehce stereotypní. Jakmile ovšem čtenář prohlédne vzorec zrůdného politického zločinu z hlavní linky, všechny drobnosti začnou dávat smysl.
Ve výsledku uhrančivá akční jízda, stejnou měrou jednoduchá i podmanivá. A natolik zle cynická, až má člověk chuť si ji po dočtení šlehnout ještě jednou.

Přepadení rodinného domu trojicí pošuků se zvrtne ve strhující duel, protože na jedné straně jsou policisté, kteří chtějí zachránit rukojmí, a na straně druhé mafie, která nechce, aby zákon čmuchal v hájenství jejich účetního. Absurdní situace přitom vře pouze pod povrchem, na venek působí vše jako běžná záchranná operace. Jen pár účastníků ví, která bije, a ti bojují o život svůj i svých blízkých, nemajíce možnost žádat kohokoliv o pomoc.
Robert Crais se u mě čím dál víc profiluje jako autor přímočarých adrenalinových thrillerů, které mají v základu jednoduchou zápletku, jež se často velmi ošklivě zkomplikuje. A aby toho nebylo málo, obejde se bez zdlouhavých úvodů a na krk šlápne čtenáři hned v prvních dvaceti stranách. Policejní vyjednavač Jeff Talley přitom není hláškující Elvis Cole, ani zachmuřený Joe Pike. Získá si vás ale stejně snadno, jako jeho slavnější kolegové, a těch čtyři sta stran s ním ani nevnímáte. Nebýt maličko lacinějšího finále, výskal bych absolutním nadšením.

Nestydím se přiznat, že základní premisa románu se mi líbila hodně. Robert Ludlum má cit pro atraktivní motivy, navíc je dokáže servírovat elegantně jednoduchým způsobem. Bohužel mi tohle nadšení vydrželo pouze do konce první třetiny, pak začaly přibývat postavy a já se začal ztrácet. Ovšem ne v těch různorodých figurách, jako spíš v jejich významu pro zápletku. Je toho zkrátka moc, dialogů i konfrontací, přitom minimálně polovina z nich je jen autorská licence pro balast. Kdyby to byla záměrná parodie na konspirační romány, celá zasazená do univerzitního prostředí, chápal bych režijní kompozici lépe. Jenže není, alespoň zběsilé akční scény a brutální násilnosti s tím moc nekorespondují.
Ale přes to všechno docela spokojenost, hlavně z nostalgického hlediska. Jen to vyústění mi přišlo moc divoké, navíc s několika dírami v logice. Ačkoli uznávám, že je to otázka vkusu a hlavně doby, v sedmdesátých letech se nosilo ledacos. Ostatně my s naším novým miléniem se taky nemáme čím vytahovat.