PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

O téma ztracených/une­sených/zavraž­děných dětí zakopávám v posledním roce nezdravě často, což bude možná důvod, proč mě „Manželé odvedle“ ničím výrazněji nepřekvapili. Autorka sice v úvodu nepříliš dovedně mlží, ovšem motiv i pachatele jsem odhadla v okamžiku, kdy se objevil na scéně – potom už jsem jen čekala, jestli se alespoň jedna z postav bude chovat jako normální člověk, nebo jde striktně o čachry bezpáteřních hajzlů a vyšinutých psychopatů.
Zápletka mi přišla poněkud překombinovaná a logicky děravá, detektivovy dedukce a vyšetřovací metody nejspíš ovlivňovalo počasí, skvrny na slunci, tvar kávové sedliny, nevím… Proč například nenechal podezřelé sledovat a odposlouchávat? V získání povolení zjevně problém nebyl. Také Anne mezi svými duševními stavy kolísá, jak se to právě autorce hodí do krámu. A závěr mě (s prominutím) vyloženě nasral: sice vyplavalo na povrch několik krajně znepokojivých skutečností, ale proč z toho vyvozovat následky, že…
„Manželé odvedle“ nejsou špatná prvotina a poskytli mi k práci obstojnou zvukovou i mentální kulisu, bohužel v nich pro mě bylo mnoho „výbušných efektů“ a málo příčetných lidí s přiměřenými reakcemi. Nějak se v té snaze ohromit čtenáře ztratila věrohodnost. 60–65%

Všichni mě varovali, že konkrétně tenhle díl je hrůza. Přesto jsem do toho šel… a dočetl s pocitem dobře odvedené práce. Tim Weaver zase obrací zápletku naruby, přichází opět s něčím novým a v rámci prvních padesáti stran musím říct, že i kvalitně schizofrenním. A jak se tajuplná skládačka dává postupně dohromady, výsledek vám docvakne přesně v ten okamžik jako protagonistům, takže tomu zkrátka nemám technicky co vytknout. Jistě, těch pět set stran je možná trochu moc a uvěřitelnost celého komplotu je maličko vachrlatá – lépe řečeno, skvěle jej charakterizuje Murphyho zákon: „Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.“ Taky té literárně nadsazené lásky mohlo být míň, v závěru jsem se až styděl, jak přízemní emoce oproti hlavnímu hrdinovi vlastně prožívám. Ale tohle všechno jsou detaily, které by šlo vytknout kterémukoliv románu s Davidem Rakerem. Jediné, co mi skutečně vadilo, bylo to, jak dlouho se události ubíraly právě tím směrem, jakým si přál pachatel. Jinak ale spokojenost.

Příjemné, nenásilné, úsměvné. Trochu zbytečné mi přijdou pouze všechny ty kresbičky, které ač stylově ztřeštěné, v důsledku jen natahují rozsah. Chápu, že jde o ústupek aktuálnímu trendu knih Jeffa Kinneyho, ale to neznamená, že je to vždy k něčemu dobré. Ale uznávám, že kdybych se čtením teprve začínal, právě taková pomocná berlička by mi byla sympatická, protože by stránky rychle ubíhaly.
Dějově se příběh ale příliš nepovedl, hrdina se už od počátku projevuje jako popleta, jehož zmatenost však nemá hlubší smysl. Chyběly mi souvislosti, díky kterým bych tu jeho hloupost pochopil. Takhle je to pouze kluk, co má příliš velkou fantazii a neumí ji použít. Samotná zápletka je roztříštěná, sledujeme pátrání po ukradené dvojkolce plus spoustu dalších vedlejších linií, charakterizujících všední den Timmyho Nezdárka, to vše střídavě prokládáno vážným nebo humorným podtextem. Asi bych to neoznačil za nejlepší knihu svého života, ale věnovat jí někomu maličkému jako dárek bych se zase nebál.

Kdyby šlo o polovinu kratší román, skončil bych s hodnocením na poctivých padesáti procentech. Jenže rozsah dvou set padesáti stran byl na i takovouhle „detektivku“ moc. Asi to má co dělat s tím, že vysloužilec Stanislav Berka je tak bodrej, až mě z toho drnčely zuby. Navíc všechno ví, všechno zná a o polovinu mladší holky z lepší společnosti mu padají do náruče lusknutím prstů. Že by v tom bylo to bezelstné image à la Jiří Krampol? Nevím, nepochopil jsem.
Zápletka vykročí jedním směrem, pokračuje úplně jiným a k vraždě se děj přichomýtne málem omylem. Půlka vyprávění je přitom o tom, jak postavy drží jedny druhé v šachu. Velmi napínavé, vskutku. Což je ještě podmíněno popisy hospodských jídel a krás brněnských lokalit. Celé to pak vyvrcholí v polistopadovou pohádku, která by se mohla jmenovat Kterak čestný detektiv zlotřilou mafii přemohl. To se přiznám, že i kinematografické klenoty jako Kamarád do deště II či Nahota na prodej v sobě měly víc napětí, než celá tahle podivuhodnost.

V Blues mrtvého muže sledujeme několik dějových linií. V jedné z nich dvojice detektivů od Pinkertonů Michael Talbot a Ida Davisová pátrá po zmizelé dědičce rodinného impéria Van Harenů. V další gangster Dante Džent pozváný do Chicaga samotným Al Caponem aby prošetřil problém s otráveným alkoholem, který ohrozil nejen čelní představitele města ale i samotného šéfa podsvětí. Ve třetí lince vystupuje fotograf Jacob Russo pracující příležitostně pro policii, který se na vlastní pěst pustí po stopě případu zabitého a zohaveného druhořadého gangstera. Čím víc se jednotlivý aktéři prokousávají tajemstvími, které obklopují jednotlivé případy, tím víc všechna vlákna směřují ke stejnému prameni zločinu. Ray Celestin dává ale nahlédnout na dobové Chicago nejen z té gangsterské stránky, ale zobrazí i aspekty rasové nebo hudební. Zejména vývoj a pronikání jazzu do širší veřejnosti z pohledu Louise Armstronga. Tenhle úhel pohledu dokresluje celkovou atmosféru časů Al Capona aniž by příliš odváděl pozornost od detektivních linek. Předchozí knihu (Sekerníkův jazz) této série (City blues) jsem nečetl, takže nemůžu porovnat, ale tenhle detektivní román mi dal vše, co jsem od gangsterského Chicaga očekával.

Nick Heller je dalším z řady hrdinů, kteří nezištně pomáhají lidem v nouzi. Nejedná se však o tuláka na cestách nebo soukromého detektiva, ale o bezpečnostního poradce, jenž má se zločinem zkušeností víc, než by jeden dokázal ustát za tři životy. Takže když zmizí jeho bratr, bez rozmýšlení se vrhá do vroucího kotle plného finančních žraloků. Naneštěstí je Nickovou slabinou rodinná minulost, protože právě jeho otec patří mezi nejproslulejší peněžní manipulátory v historii. A jak se zdá, ohledně bratra nepadlo jablko daleko od stromu…
Zmizelý je sice standardním thrillerem se sympatickým ranařem, co si ví rady za každých okolností, ale zároveň má právě tu pověstnou jiskru, která z něj dělá něco víc. Joseph Finder dokáže z nudných věcí udělat atraktivní a najednou svět vysokého managementu působí jako něco, co by mohlo být skutečně zábavné. A přestože koncepce zápletky funguje maličko nepromyšleně, nedá se celku upřít spád, díky kterému román neodložíte, dokud nejste na poslední straně.

Křečovitě brutální krvák, přičemž všechna ta bestialita je samoúčelná a děj ovládá čistě náhoda, protože bez ní by zločinci první vražda nemohla nikdy projít. Jsou tu ale i dobré momenty a nápady, jen je to jako celek příliš násilně naroubované do stylu temné detektivky, která v důsledku nefunguje ani v rovině temnoty, ani v rovině detektivky. Zajímavé jsou ovšem poznatky o životě Edgara Alana Poea, naneštěstí nejde o nic osvětového, co byste se nedočetli v jakémkoliv jeho životopise, a Jørgen Brekke tak většinu tajuplností uměle vyvolává. Přitom víc, než záhady všeho druhu bych uvítal uvěřitelnější vyšetřovatelské metody, nebo alespoň inteligentní chování či vyjadřování postav. Některé situace pak málem až připomínají autorův vlhký sen, než že by měly s realitou cokoliv společného. No a finální spojení příběhových linií je sice logicky podložené, jenže jinak vycucané z prstu.
Poměrně zábavná je ale zmínka o norském ochlastovi Harrym Holeovi – tohle kolegiální pošťuchování já rád.

Román nemá hluchá místa, plyne svižně a čte se prakticky sám, přesto nemohu úplně chválit. Autorka svůj thriller kořenila tu detektivkou, tamhle psychologií, hojně přisypala nedávnou historii, přihodila romantiku, k tomu špetku politiky, pár zrnek nadpřirozena… leč většina z uvedených složek jen tak plavala na povrchu. Uvítala bych méně relaxace a hlubší ponor do problematiky. Kromě toho každá záhada vyústila nejjednodušším možným řešením – já vím, Occamova břitva a tak, doufala jsem však v cosi nápaditějšího. A když přímočarost, tak v důkladném provedení, tohle bylo v závěru současné linie odfláknuté jak čínská hračka za dolar. Oceňuji tklivou vzpomínku na italské Židy a vůbec oběti holokaustu, nicméně poslední udělená půlhvězda je prostě vánoční, hodně laskavá. 70%

Lyndsay Fayeová začíná zeširoka, pomalu se dobírá k jádru zločinu a teprve v cílové rovince předestře, o co komu šlo. Až si říkám, jestli bylo třeba tolik se soustředit na atmosféru doby, když zápletka drhne v základních bodech. Kde člověk čeká zvrat, k ničemu nedojde a tam kde zvrat naopak nečeká nikdo, objeví se jich hned několik. Ovšem asi nejvíce mi vadila zženštilost Timothyho Wilda, který se sice snaží hrát srdnatého rytíře, ale přesně v duchu dívčího vnímání. V podstatě víc slibuje, než činí, vyhrožuje imaginárním padouchům a rozbrečí jej kdejaká velryba uvízlá na souši.
Zpočátku navíc připomíná román spíš průvodce odvrácenou stranou New Yorku z roku 1846, než klasickou detektivku s vraždou a vyšetřováním. A ačkoliv je to informačně poměrně zajímavé, z vyprávění často trčí, jak moc jsou tam tyhle věci navíc. Jako by autorce vůbec nezáleželo na tom, jakým způsobem uhraje těch tři sta padesát stran slibně se vyvíjejícího případu, v přesvědčení, že čtenář ustojí vlastně všechno.

Kulisy zapadlého koutu jihovýchodního Polska pod rakousko-uherskou správou na přelomu 19. století; maloměšťácká zaslepenost stran pověr a tmářství; vyšetřování brutálních vražd, které se odehrály za svitu čarovné luny – no, uznejte sami, tenhle román se člověku prostě musí líbit.
Přesto nemohu říct, že by mě Bartłomiej Rychter dostal do kolen. V první řadě chybí příběhu ústřední postava, která by určovala směr vyprávění a dávala mu švih. Takhle je to sice tajuplné čtení, ale víceméně nudné. Zápletka se vleče, jedno podezření střídá druhé, ale že by se něco dělalo pro odhalení pravdy, to zas ne. Vše se nakonec v závěru osvětlí v podstatě samospádem, když postižené postavy konečně přiznají barvu a děsivé události začnou dávat smysl, třebaže trochu komplikovaně. Podobně trpí i dusná atmosféra konfliktu různých kultur, které na relativně malém prostoru přežívají a svorně se nenávidí. To se přiznám, že i Balada pro banditu mi uhranula víc a to je, co se žánru týče, hodně velký krok stranou.

Buď knize hodně ublížil překlad Blaženy Kukulišové, nebo Michael Collins neumí psát. Naneštěstí nejsem natolik jazykově vybavený, abych rozeznal jedno od druhého, pročež nesrozumitelnou stylistiku komentovat nebudu. Dějová koherence románu ovšem špatná není, jen je v rámci krátkého rozsahu překvapivě utahaná. Moc tomu ani nepomáhá milostná linie, která je nejenže komplikovaně pitomá, ale navíc úplně zbytečná. Množství nevýrazných postav a propletenec vztahů mezi nimi pak nudný dojem pouze završuje. Zajímavé to tak začne být až v poslední třetině, kdy se konečně odhalí smysl existence toho kterého aktéra, přičemž musím podotknout, že si autor docela dobře poradil i s konstrukcí zločinu. Přesto tomu celkově chybí náboj a dočítal jsem pouze z nutnosti.
Zvláštností je mimo jiné tvůrčí volba jednorukého hrdiny, protože tento handicap není v příběhu nijak využit. Ale i tady musím přivřít oči, vzhledem k tomu, že jde o pátý svazek takřka dvacetidílné série, takže co není zde, může být jinde.

Odlehčená detektivka, která měla být dějově zasazená spíše někam do období první republiky, než do polistopadové současnosti. Už jen proto, že v milionáři Karlu Krbcovi jsem neustále viděl Oldřicha Nového i s jeho gentlemanským vystupováním. Nehledě na to, že prostřední příliš nefunguje, alespoň v rámci dramatu, které se Petr Jirounek snaží rozehrát. Vrátit však události o pár desítek let do minulosti, nikdo by s uvěřitelností problém neměl. To se týká i důmyslné Dáši Koulové, jejíž vyšetřovací metody se zdají bohužel až směšné, právě v rámci dobového zasazení, a procházejí jen díky tomu, že si to spisovatel přeje. Samotná zápletka je ovšem povedená, akorát mi přišlo zbytečné, jak si v poslední třetině začne hrdinka důležité informace nechávat pro sebe, aby mohla při závěrečné odhalovačce dělat na čtenáře ramena. Vrahem je obligátně nejméně pravděpodobná postava, což autor šalamounsky vyřešil tak, že jich do příběhu zasadil hned celý tucet, takže najít pachatele je prakticky nemožné.

Po jazykové stránce parádní čtení, precizně zde fungují dialogy i kulisy. Trochu to připomíná Čapkovy Povídky z jedné či druhé kapsy, opomeneme-li tedy portfolio různorodých existencí. V tomhle ohledu Josef Škvorecký příliš nápaditosti nepředvede. Sám poručík Borůvka je pak sice mužem sympatickým, ale nepříliš výrazným, takže čekáte-li někoho akčnějšího, budete si na jeho smutek zvykat dlouho. Prostě melancholický detektiv, který má vnitřní problém pobrat všechnu tu zkaženost lidí, jež vyšetřuje.
Zápletky jednotlivých případů jsou kvalitní, založené na těch nejlepších tradicích kriminální literatury, kdy je zločinec odhalen až v závěru, ovšem v průběhu čtení získáváte nenápadné indicie k jeho odhalení. Zlatým hřebem je pak Zločin v dívčí škole, kterýžto osobně považuji za nejlepší českou detektivní povídku vůbec. A třebaže mám raději spisovatelovu románovou tvorbu, kde má víc prostoru pro svou imaginaci, nemůžu přehlídnout profesionalitu a lásku k žánru, s jakou je tento soubor napsán.

Nenáročný thriller napsaný lehkou rukou a zároveň s nostalgickým podtónem. Jenže autor poměrně záhy zapomene dávkovat napětí a z vyprávění se stává slet vzpomínek o tom, jak se za první republiky balily holky. Pořád to šlape skvěle, ale zápletka začne být maličko o ničem, přičemž hlavní dějová osa se dokonce uzavře bez přičinění hlavního protagonisty. Ten s ústředním protivníkem v podstatě ani nepřijde do konfliktu – je sice zaskočen, kam až sahají jeho dlouhé prsty, ale to je asi tak všechno. Mít to vygradovanější finále, a především konkrétnější závěr, hodnotil bych rozhodně lépe. Už jen proto, že se to četlo velmi dobře, nehledě na šedesátiletý knižní věk. Předností je přitom strohost, protože František Jindřich s ničím nedělá štráchy a posouvá události vpřed hned, jak je k tomu příležitost. Což se bohužel změní v poslední třetině, kde dojde na již zmiňované úlety s dívčaty, které tu ovšem nemají podstatného významu. Jinak ale takových výrazně kratších Šest dnů Kondora po česku.

Michele Campbellová evidentně ví, jak snadno dokážu podlehnout svodům dívčího internátu. Vůbec přitom nejde o to, že by mě fascinovaly všechny ty mladé holky ve skládaných sukních. Spíš mi imponuje prostředí, které doslova vybízí k rozehrání psychologického hororu. A buď autorka podobnou školou prošla, nebo má někoho, kdo jí dodává interní informace, protože už podruhé mě snadno zvládla vtáhnout do děje skvěle zachycenými kulisami. Ostatně ani zápletka není špatně rozvržená – hned zkraje se nadhodí vražda, pak se vrátíme o pár měsíců zpět a sledujeme příčiny, které ke zločinu vedly, přičemž chvilkové prostřihy z přítomnosti nutí čtenáře přehodnocovat souvislosti. V tomhle ohledu funguje koncepce precizně.
Problém jsem měl pouze s charaktery hlavních protagonistek, které jdou až příliš na ruku potřebám vtěsnat do vyprávění atraktivní zvraty. Epilog ovšem dává celé tragedii maličko jiný rozměr, v němž z absence morálních hodnot některých lidí doslova běhá mráz po zádech. Takže u mě dobrý.

„Chlap, který dokáže vyměnit poctivé dělnické svědomí za flašku vodky, je schopen všeho.“
Na můj vkus až příliš politicky podbarvené – socialisté jsou ti nejčestnější lidé na světě, zatímco kapitalisté jsou zdegenerovaná prasata. V tomhle případě je zlo naštěstí ještě v podobě nacistických Němců, kteří teprve získávají v rodné zemi navrch a upevňují své mocenské vazby po Evropě i Asii, ale dokážu si představit, jak o dvacet let později bojují hrdinové proti „třídním“ nepřátelům. Samotné fungování protišpionážních operací je vykreslené barvitě, jen se až příliš často zakládá na udavačství poslušných spoluobčanů, kteří hlásí sebemenší prohřešek. Každopádně na malém prostoru se vystřídá množství postav, které často splývají, takže udržet pozornost dá docela zabrat. No a sedmdesát kapitol na sto padesáti stranách má pak za následek neustálé skákání v dějových liniích, takže ústřední motiv se ztrácí pod přívalem epizodních příběhů, které až v závěru vyvrcholí do konkrétních souvislostí.

To byla ale zhůvěřilost. Dlouho jsem přemýšlel, jestli je chyba ve mně, nebo v autorce a nakonec se rozhodl hodit všechno na hlavu nakladatele. Já akceptuji tvůrčí svobodomyslnost, ale vyjde-li něco v edici Původní česká detektivka, automaticky očekávám, že skutečně dostanu detektivku. A Letí, letí andělíček k ní má na hony daleko. Což o to, nějaké ty záhady Jana Moravcová před čtenáře zpočátku předloží, pak se ale dvě stě stran motá na místě a závěr si elegantně vycucá z prstu. Uznávám, že všechno přepečlivě vysvětlí a dá tomu zdánlivou hlavu i patu, ovšem ani tak jsem nepochopil, o co jí vlastně šlo. Několika dějovými liniemi se proplétá několikero různých postav, aby se pak nakonec ukázalo, že nic z toho spolu nesouvisí a všechno má svou vlastní ohrádku. Přičemž motivace nejen že nejsou uvěřitelné, ale častokrát spíš dost absurdní. Přitom jeden dva hezké nápady tu jsou, třebas celá ta anabáze s historií obliby památníčků je skvělá. Jenže špetka cukru z guláše dort zkrátka neudělá.

Ač Kristina Ohlssonová úspěšně rozehraje úvodní zločin, rychle sklouzne k nepodstatným náhledům do osobních životů jednotlivých aktérů. Kvůli tomu se zápletka natahuje a natahuje, přičemž mě až nutilo skřípat zuby nad okatým ignorováním zjevné verze průběhu událostí. Jenže to si člověk musí počkat půlku románu, než se chlapi konečně chytnou za hlavu a začnou naslouchat té jediné ženě, která má pro svá podezření alespoň rozumné argumenty. Množství zbytečných odboček pak tempu vyprávění příliš nepomáhá, stejně jako autorčin nepovedený pokus vytvořit napětí za pomoci laciné návnady, jež má asi být jakousi úlitbou severským bohům thrilleru. Ona vůbec snaha přizpůsobit dějovou osnovu autentickému způsobu vyšetřování vytváří pouze množství nedořešených linek, které v závěru nechává spisovatelka volně plavat – holt všechno se dořešit nedá. Jádro detektivky je přitom vymyšlené náramně. Dostat kniha rozumného redaktora, který by seškrtal společenské kudrlinky, mohla z ní být parádní kriminálka.

Jsem já to ale trubka: místo abych se před Vánoci nechala zušlechtit hřejivými lidskými příběhy, kde dominují dobro s láskou, zvrhla jsem na sebe takovou špínu. A ještě prý inspirovanou skutečnými událostmi, fuj! Jasně, od McCarthyho jsem nečekala žádné posezení na měkkoučkém kanapi u cappuccina a slaďoučkého dezertu, leč střepy ze života nekrofilního vraha byly silnou kávou i pro natolik otrlého čtenáře, za jakého se považuji. Hnus + bída + nepříjemný pocit, že se autor hóóódně držel zpátky (vše podáno stroze, bez kudrlinek, prakticky bez emocí) a realita případu byla mnohem otřesnější = čtyři krví a spermatem zacákané, zkaženým masem páchnoucí… hvězdy? Kdepak, s ohledem na absenci světla spíše čtyři černé díry. 75%

Průměrný dobrodružný thriller se schematickými postavami a s nalajnovanou zápletkou. Poměrně rozčilující přitom je, jak si protagonisté vzájemně neříkají celou pravdu a důležité informace z nich lezou vždy až v okamžiku, kdy je na světě problém. Přičemž mi až do úplného konce nebylo jasné, proč se vlastně tolik apeluje na zastoupení doktora Philipa Garretta v archeologické výpravě, protože ta postava vlastně k ničemu není. Rozhodně nejde o hrdinu typu Indiana Jonese, přestože je opakovaně vystavován situacím, které by právě takového dobrodruha potřebovaly.
Bohužel ani z ústředního motivu si člověk neodnese nic zajímavého, pouze spoustu teorií o knize Genesis, s nichž žádná není ani vyvrácena, ani potvrzena. Což ještě završí konec, jenž žádným koncem není. Aneb jak znervóznit čtenáře, aby si všechno ještě jednou zrekapituloval a hledal, kde nechal tesař díru. Neříkám, že tu není pokus o pseudofilozofický podtext, ovšem ten materiál, ve kterém je zabalen, mi přišel jako žánrové faux pas.

„Jmenuji se Stefan Leeds a jsem zcela příčetný. Ovšem moje halucinace příčetné zdaleka nejsou.“
Další ukázka neskutečné imaginace Brandona Sandersona. Jeden vyšetřovatel a přes padesát osobností uvnitř jeho nitra, každá odborníkem na něco úplně jiného. Autor se tentokrát pohybuje na hranici fantastiky s detektivkou, přičemž to první mu funguje náramně a to druhé je spíš takové vtipné žonglování s horkou bramborou. Každý z trojice příběhů rozehraje atraktivní záhadu, se kterou se Stefan Leeds musí pomocí svých aspektů popasovat a někdy je přitom zapotřebí břitká logika, jindy zase hrubá síla, anebo znalost kvantové fyziky, dějin umění či molekulární biologie. Člověk se tak víc baví interakcemi mezi rozdílnými osobnostmi, než zápletkou jako takovou, která však neusíná na vavřínech a zběsile se řítí vpřed. Celkově se tomu prostě nedá upřít nápaditost, což ještě podtrhují stylové Rorschachovy skvrny na začátku každé z kapitol, jejichž smysl mi došel až někde v polovině knihy. Perfektní.

Ke slovu se vrací Terry McCaleb z Obranné reakce, který vyšetřuje vraždu, z níž se brzy hlavním podezřelým stane detektiv Hieronymus Bosch. Tím se autor obloukem dostává zpět ke svému nejslavnějšímu cyklu, přestože oblíbený morous Harry tu v důsledku hraje druhé housle. Dlužno podotknout že značně významné a v druhé půlce se do děje i aktivně zapojuje.
Nemůžu jinak, než hodnotit absolutním počtem. Michael Connelly už za sebou pár románů má a události kočíruje dle podvědomého přání čtenáře, který tak nemá šanci pustit román z ruky dřív, než jej dočte. Ačkoli člověk ví, že s ústředním motivem to nebude tak úplně jednoznačné, jak se od začátku zdá, stejně trne napětím, jakým trikem se z té polízanice jeho oblíbené postavy dostanou. Navíc je tu neustále to „možná…“, páč s Boshem to nikdy nebylo úplně prosté a kdo četl Andělský let, ví čeho je schopen. V tomhle ohledu smekám před panem spisovatelem klobouk, protože na základě jednoduché premisy dokázal vykouzlit perfektní detektivku.

Zatraceně silná a nekompromisní detektivka, u níž do poslední strany netušíte, komu nakonec zazvoní hrana. Jiří Walter Procházka sice vychází ze stejnojmenné televizní minisérie, ale dává románu natolik osobitou tvář, že vyprávění povyšuje na plnohodnotnou českou kriminálku, jež se snadno vyrovná těm nejlepším, co jsou na trhu. Pohyblivé obrázky ať puknou závistí. Zároveň se v textu vyjasňují určité nesrovnalosti, které z mimiky herců nešlo rozpoznat, nebo se ztratily v tvůrčím provedení. Uznávám, že těch autorských příměrů a uměleckých metafor mohlo být na každou stránku klidně míň, ale ono to svým způsobem perfektně dotváří hurá atmosféru svobodomyslných devadesátek, v nichž se vraždilo, smilnilo a nenávidělo snad ještě víc, než v předchozích osmdesátkách. Na závěr musím před scénáristou Mirem Šifrou smeknout klobouk kvůli nápadité zápletce, kterou se nebál dotáhnout do temného závěru a panu Procházkovi pak poděkovat, že tomu všemu dal stylově odpovídající kabát. Dokonalá symbióza.

Přestože Simon Tolkien pracuje s mými tolik oblíbenými ingrediencemi, nemůžu říct, že by mě výsledek uspokojil. Na to je příběh příliš lineární a bez zásadnějších proměn, nemluvě o tom, že identitu vraha člověk rozklíčuje velmi záhy, ostatně sám autor kolem toho nedělá žádné tanečky. Většinu vyprávění tak pouze sledujete rozběhnutý plán atentátu a čekáte, zdali se hrdinovi podaří mu zabránit či nikoliv. A v tomhle ohledu je historie poměrně neúprosná, takže se šance na úspěch dají snadno odhadnout.
Zklamala mě (v rámci spisovatelova renomé) i práce s postavami, která je příliš prvoplánová na to, aby dala možnost vzniku nějakého zajímavého zvratu. Každá z figur má jasně určenou roli v dramatu a tu odehraje přesně dle scénáře. Žádný prvek napětí, žádná práce s charaktery. Prostě šeď, jíž zachraňuje pouze fakt, že není příliš rozsáhlá a je dobře napsaná. Nakonec to nejzajímavější na románu je zachycení atmosféry bombardovaného Londýna, což mi ale na literární detektivku přijde trochu málo.

Nenápaditý průměr, který se sice příjemně četl a rozehrál i atraktivní vyšetřování, jenže ve finále nedokázal plně uspokojit očekávání, vkládaná do závěrečného odhalení. Jakoby si Julien Vartet dal více námahy s rozpracováním zločinu samého, než s koncovkou, kterážto působí uspěchaně a v rámci motivací trochu zmateně. Co ovšem čekat při sto dvacetistránkovém rozsahu? Přesto si francouzský spisovatel najde čas, aby uvedl čtenáře do zákoutí rodinných trablů ústředního detektiva, což mě pouze utvrzuje v podezření, že tenhle únavný nešvar nepřišel do módy až s nástupem severských kriminálek. Jinak se ale děj plynule odvíjí vpřed, a ačkoli to zpočátku vypadá na zdlouhavé probírání se podezřelými, po odkrytí několika stop a souvislostí už inspektor Levasseur přesně ví, koho vsadit do šatlavy. A že má kniha na hřbetě čtyřicet křížků? Na stylistice to ani moc znát není, jediné co člověka trkne, je dobový odpor k travičům, kteří byli považováni snad za větší zlo, než kdejaký moderní terorista.

Jak mě předešlé Bez slitování zklamalo, tak ze Zásahu se vyklubal nejsvižnější akčňák roku. Hlavní plus je asi v ich-formě vyprávění, kterou autor prozatím použil jen v případě románu Jatka. Co je ovšem pro tenhle díl naprosto specifické, jsou perfektně promyšlená gradace a neodhadnutelný vývoj událostí. Jako by Lee Child schválně strhával zápletku do těch nejméně očekávaným zvratů. Přiznám se, že dlouho jsem nečetl thriller, jenž by takovýmto způsobem nedával hrdinovi ani na minutku vydechnout, natož pak čtenáři. Nejde ale o plejádu krkolomných situací à la Mission: Impossible, protože dějiště či protagonisté nic takového neumožňují. Nějaké mokřady, vrchoviny a otevřené oceány k cirkusovým kouskům právě nevybízejí, přitom adrenalin příběhem doslova tepe. Je tu sice pár momentů, kdy je znát, že si spisovatel kope malou domů, jenže pokaždé je člověku jasné, že jakékoliv jiné řešení by roztříštilo konzistenci napětí na tisíc kousků. Takže za mě dobrý, lepšího Childa jsem zatím neotevřel.

Mafiánská gangsterka, která na pěti stech stranách nenabízí moc zvratů, jež by člověk nečekal. Vyprávění proto sklouzává maličko k nudě, přestože se autor poctivě snaží udržovat dějovou linii při životě. Jenže mu asi nikdo neřekl, že k tomu nestačí pořád dokola rekapitulovat, ale spíš že by bylo vhodné soustředit se na to, aby se zápletka pohnula dál. A tak je krapet nepřehledný, což ještě podtrhuje množství postav, které jsou si vzájemně podobné, přitom ty skutečně podstatné byste spočítali na prstech jedné ruky.
Teď když jsem to celé hezky sepsul, je čas otočit kartu a říct i něco o líci. Alexander Söderberg je spisovatel, který se nehodlá řídit komerčně úspěšnějšími díly, takže jde natruc proti proudu. A to je mi sympatické, stejně jako všechna ta temnota, kterou je román prosáklý. Prakticky nikdo není bez viny a každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Nebýt Sophie Brinkmannová toliko uměle vláčená událostmi, minimálně za tu depresivní atmosféru bych dal ještě o jednu hvězdu víc.

Ačkoliv název románu Dům na samotě vzbuzuje dojem skromného obsazení, má tenhle příběh víc postav než veselohra Williama Shakespeara. Přičemž spíše než detektivku připomíná osnova celou jednu sezónu seriálu Divocí koně. Nevěra, svár, loupež, voyerství, nenávist, alkoholismus, nymfomanie, vydírání, maloměšťáctví, znásilnění, bisexualita, rodinné tajemství, gamblerství… Nechybí snad nic, s čím by se běžná česká vesnice nedokázala pochlubit. Taky cítíte, jak je to úplně ze života?
Omylem je, že jsem čekal něco jako vyšetřování, když už se kniha pyšní oceněním nejlepší česká detektivka roku. Což bylo, uznávám, naivní vzhledem k tomu, že jsem četl předchozí díly. Ale abych nebyl za pražského kavárníka, musím Michaele Klevisové přiznat jedno: poctivě svým fanouškům dává to, co mají rádi. Motanice osobních dramat je tak oslnivá, že kdybych byl žena v domácnosti, co se nudí u žehlení, rozhodně bych tímhle dílkem vzal zavděk. Jenže problém spočívá v zásadním odhalení – u žehlení se nedá číst.

Třebaže mi chvilku trvalo, než jsem si zvykl na maličko hrubší styl humoru, už na straně padesát mě měl stand-up komik Caimh McDonnell na lopatě. Dost za to může drsná irská nátura, protože v ději se toho míchá hodně – střelené situace, černočerná ironie, dublinský svéráz, cynický nadhled. Zkrátka samé dobré věci. Celá ta bláznivá kriminálka pak začíná v duchu románů Chucka Palahniuka, kdy se seznamujete s hrdinou, jehož životní existence je přímo závislá na parazitování. Ne že by rovnou okrádal kavky, ale je v tom něco hodně podobného. Dlužno říct že i originálního. Vzápětí se dotyčnému začne všechno sypat a plejáda tragikomických momentů nebere konce až do posledních stran. Přitom si stihnete zamilovat stárnoucího detektiva, optimistického doktora, špinavého poldu, gangsterského bosse, vlasatého záletníka a další asi tucet postav, které se v průběhu vyprávění ocitnou na scéně. Možná to není nejtřeskutější komedie desetiletí, ale do první desítky bych ji zařadil bez výčitek svědomí.

Průměr po stránce řemeslné i obsahové, aniž bych chtěl autorovi upírat nadšení pro věc. Celé vyprávění ve mně nešťastně evokovalo literární přepisy skutečných kriminálních případů, což bohužel v praxi znamená minimum překvapení a spousta suchopárného povídání. Tady je zápletka ozvláštněna pouze tím, že je rozdělena do dvou dějových linií, jenže i tohle se ve finále ukáže jen jako zbytečná klička. Detektivní práce hrdinů (připomínající herce z televizních seriálů) není přitom nijak komplikovaná, protože vlastně ani není co řešit – stopy ukazují určitým směrem, tím se vydají, a když dojdou na konec slepé uličky, využijí volavky a hups, práce je hotová. Třebaže to možná odpovídá realitě, jediné napětí, které tak příběh nabízí, je psychopat funící do zad oběti, a to jenom z toho důvodu, že tohle prostě nemůže být příjemné nikomu. Hezké je porovnání forenzních vyšetřovacích technik minulost versus přítomnost, ale to je v důsledku jediné pozitivum, jehož pochvalu ze sebe dokážu vydolovat.

„Stejně jako tolik jiných příběhů i tenhle začíná mrtvou holkou.“
Intenzivní zážitek, o to víc, jste-li otcem či matkou. Courtney Summersová nemaže čtenářům med kolem pusy a podobně jako její hrdinka Sadie jde za jádrem problému, neohlížejíc se nalevo či napravo. Od prvních stran je jasné, že důležitější než cíl je cesta a tahle divná pravda platí především pro reportéra Westa McCraye, který se snaží zrekapitulovat osud zmizelé dívky. Část knihy je tak tvořena přepisem vysílaného podcastu, část příběhem samotné Sadie. Nezvyklé je, že autorka neřeší dějovou posloupnost a zpočátku skáče z místa na místo, aby dostala postavy tam, kde je potřebuje mít. Později události naštěstí vesměs zaklapnou, přičemž velký kus práce na tom mají právě reportážní vstupy. Ty jsem si nakonec z celé knihy oblíbil nejvíc, protože fungují jako netradiční zpestření jinak nekomplikovaného thrilleru a skvěle dávají možnost vyhrotit emoce v ten správný okamžik, aniž by člověk podezíral vypravěče ze samoúčelnosti.

Na to, jak je kniha v anotaci na přebalu vychvalována, se jedná o poměrně standardní záležitost. Navíc postrádající osobitý drajv, což je dané především tím, že detektiv Avraham Avraham vlastně nic vyšetřovat nechce, protože v Izraeli se přece nedějí zajímavé zločiny (a proto tam dle jeho slov nevznikají zajímavé detektivky). Sám pak případ pohřešovaného vlastně ani nerozřeší, veškerá finální odhalení mu musejí spadnout do klína, aby se děj vůbec někam pohnul. Zápletka tedy otravná – spousta zádumčivých dialogů nebo zbytečných odboček, ale kriminalistická práce žádná. Příběh tak leží na bedrech vedlejší figury, přičemž její jednání pro mě bylo stejně nepochopitelné, jako pro postavy románu. Nápad dobrý, ale pořád mi uniká smysluplná motivace. Když k tomu připočtu nevýraznost hlavního hrdiny a humpolácké žonglování se závěrečnou pointou, nějak se nedokážu odhodlat k lepšímu hodnocení. Zklamáním je i blízkovýchodní prostředí, které žádnou inovaci, kromě nudy, do vyprávění nepřineslo.

„Pravda nikdy nebývá dokonalá. Pravda totiž vždy vyvolává pochybnosti a otázky. Jenom lež je na sto procent uvěřitelná, jelikož nemusí obhajovat, jak se ve skutečnosti věci mají, stačí jen, když zazní, co si přejeme slyšet.“
Španělský prozaik katalánského původu Carlos Ruiz Zafón dobyl svět románem Stín větru, na který později navázal tituly Andělská hra a Nebeský vězeň. Jednotlivé příběhy pak završil monumentálním finále, nesoucím název Labyrint duchů, ve kterém mistrně využívá veškerých triků, kterými dobrodružná literatura disponuje, včetně uhrančivé stylistiky. Je to rozsáhlé vyprávění a v některých momentech možná až zbytečně rozšafné, přesto člověk snadno propadne kouzlu tajuplné Barcelony, se kterou se v závěru jen těžko loučí. Přitom lze Labyrint číst i zcela nezávisle na znalostech předchozích událostí, protože ty tvoří spíš jen kulisu, než srdce komplikovaného příběhu. Ve zkratce – perfektně vystavěný román a zároveň nádherný závěr jedné z nejpodmanivějších sérií desetiletí.

Román sympatický především po stránce jazykové, přičemž vyzdvihnout musím také příjemně melancholickou atmosféru. Navíc první polovina skrývá i dvě – tři záhady, takže člověka ke čtení stále něco popohání. Jenže závěr autorovi dost vyšumí do ztracena a zmiňované „případy“ jsou uzavřeny jen tak pro formu. Mitch Cullin si zkrátka od určitého momentu začne víc zakládat na nostalgii a vnitřní psychologii, příběh jde poté stranou, čímž se, bohužel, (ať už úmyslně či neúmyslně) odklání od charakteru Doyleova kánonu. Trochu zbytečná mi přišla i milostná linie, která je ražení spíše poetického, než prozaického a kdyby tu nebyla, neublížilo by to absolutně ničemu. Naopak mě ale třeba hodně rozebrala smrt dítěte, nevím, jestli je to mým vlastním rodičovstvím, nebo se ze mne na stará kolena stává fňukna. Každopádně je třeba říct, že stárnoucí Sherlock Holmes se povedl na jedničku, podobně jako dobové kulisy a zachycení kouzla včelařství. Přidat plnohodnotnou zápletku, byl bych spokojen maximálně.

Román Dole u řeky má po všech stránkách podmanivou zápletku, jen si autor nedokáže odpustit zabředávání do uměle vytvořené problematiky. Ačkoliv vzduchem lítá jedna konspirační teorie za druhou, nikdo si nepoloží základní otázku, od níž se odvíjí naprosto všechno – co chtěla svědkyně získat svou výpovědí? Kdyby zrovna tenhle „detail“ nebyl tak očividně přehlížen, možná by i chvilku trvalo, než by člověku docvakla identita skutečného pachatele.
Staré křivdy, maloměstští vyvrženci a pokřivené rodinné vztahy, to jsou ingredience, co mám rád. Jen v tomto případě ani tak nejde o detektivku, jako spíš o thriller s odkrýváním špinavých tajemství, jež dávají do souvislostí dění v současnosti. Člověk si přitom musí zvyknout na afektované postavy, které neustále mění své vzpomínky na minulost, což se pak výrazně promítá do důvěryhodnosti každého z nich. John Hart umí tyhle drobnosti zahrát rozhodně lépe a uvěřitelněji, přesto nemůžu říct, že by se mi jeho psychologické drama nedostalo pod kůži.

„Je to jen zvrácená hra, ve které nejčastěji vyhrávají ti, co umí nejlíp lhát. Říkají tomu trestně právní systém. Obžalovaní lžou a podvádějí, policajti lžou a podvádějí, žalobci lžou a podvádějí, obhájci lžou a podvádějí, a soudci – jéžíši, to ani nemá cenu říkat.“
Detektivka komplikovaná právně i eticky, protože hrdinou je muž, který pravidelně hájí klienty, obviněné z těch nejtěžších zločinů. Nedělá to ovšem pro potěchu duše nebo iluzi spravedlnosti – ale čistě proto, že někdo to dělat musí. Dávno již přestal snít o nevině obžalovaných, stejně jako si nedělá falešné představy o žalujících. Spisovatel Scott Pratt tak nevšedně ohýbá právo na samou hranici snesitelnosti, přičemž zůstává věren čtenáři a jeho morálnímu kompasu. A třebaže dějově román příliš neexceluje a člověk se tu vlastně ani nedočká řádného vyšetřování, po stránce psychologické rozehrává autor natolik zajímavá dramata, že by mu je záviděl i John Grisham. Materiál na film to možná není, ale seriál by z toho byl úžasný.

Anotace v hrubých rysech shrnuje základní dějovou osnovu – matka se synem uvíznou v ZOO, která je napadena neznámými střelci. A i když samotné téma slibuje adrenalinovou jízdu, nedá se říct, že by se zápletka něčím předvedla. Hrdinové se schovají a čekají, až je někdo zachrání. Hotovo, šmitec. Samozřejmě se tu najdou momenty, které čtenáři zvednou tlak, jenže všechno je to v očekávaných mezích – útěk, úkryt, odhalení, útěk, úkryt, odhalení, a tak dál, až do nenápaditého finále. Žádné překvapivé zvraty se nekonají, jen spousta nevyužitých motivů. Je to slušně odvedené řemeslo, ale nic víc. Až jednoho mrzí, že autorka v sobě nenašla elán pro něco odvážnějšího. Ono možná stačilo ubrat na tezích o správné výchově, kdy by člověk měl, přes všechny ty hvízdající kulky kolem, myslet především na to, aby nezvýšil hlas a nepřivodil tak své ratolesti nějaké doživotní trauma. Fakt díky za ponaučení paní Gino Phillipsová, tohle jsem v thrilleru vždycky postrádal. Teď jen, aby se to nestalo normou.

Oproti předchozí knize je zápletka víc přestřelená a namísto dětského dobrodružství s detektivní omáčkou sledujeme vyšetřování jednoho kardinálního omylu, který je čtenáři jasný od první strany, zato hrdinům je utajen až do té poslední. Oceňuji každopádně změnu vypravěče, kterým je tentokrát Ferda (první díl byl z pohledu Ředkvičky), takže na každého z party máte možnost získat úplně jiný názor. Naneštěstí je zrovna Ferda takřka nejdepresívnější postavou celé sestavy (alespoň pro mě), takže vtip zákonitě pokulhává, což úplně nesouzní se ztřeštěným vývojem událostí. A čím déle se děti ubírají cestou pomýleného dojmu o zločinu, tím víc mi situační komika celého fóru přišla uměle natahovaná. Pak je tu i fakt, že závěr odbude Joachim Friedrich jakoby mimochodem.
Ovšem v rámci dětské literatury pořád lepší průměr. Má to spád, pár stránek, sympatické postavy a příjemnou dávku humoru, který nesklouzává k prdění či krkání. Nemluvě o senzačních ilustracích Bohumila Fencla. Takže spokojenost.

Asi to chce mít i vztah k filatelii, a ne pouze k detektivce, když tuhle knihu otevíráte. Já disponoval pouze tím druhým a tak se víc pronudil, než trnul napětím. Vítězslav Houška totiž dramatickou linku nestaví jako to nejdůležitější, pročež dlouho trvá, než dojde v ději k nějakému zločinu a ještě déle, než ústřední figura usoudí, že by si to měla vzít na povel. Kvůli tomu tak většina vyprávění postrádá prvek napětí, protože se události ubírají vlastní cestou a hrdina nemá moc šancí s čímkoliv cokoliv dělat. A i když následně poodhaluje roušku podvodu a vraždy, nedá se říct, že by přitom oplýval bůhvíjakým vyšetřovatelským géniem.
Merkur nese smrt je pomalou, nebojím se říct, málem až nezáživnou kriminálkou. Na druhou stranu dobře napsanou, což v mnohém výtku drobně anuluje, jelikož je alespoň co číst – tedy nejste-li alergičtí na bodré kamarádské dialogy. Bonusem navíc jsou pak rozhodně zajímavosti ze světa sběratelství, jen jich bohužel není tolik, aby z knihy udělaly truhlu pokladů.

Nevšední výběr, především kvůli tomu, že ačkoliv se antologie chlubí přídomkem „To nejlepší“, hned z úvodu pochopíme, že většinu zahraničních povídek nevybíral sám editor Maxim Jakubowski, ale nechal si je zaslat svými přáteli – překladateli, spisovateli, redaktory a tak podobně. Smysl tedy nakonec nebyl představit to nejkvalitnější, ale to nejrůznorodější, aby se ukázalo, nakolik se kromě angloamerického trhu mohou chlubit detektivkou i jiné státy světa. Naneštěstí se podle mě záměr s výsledným produktem úplně nepotkaly. Ne vždy jde totiž o příběhy bůhvíjak originální nebo zajímavé, nehledě na drobný detail, že občas ani nejde o thriller. A to, že je text od tvůrce z exotických končin, na věci vůbec nic nemění.
Ale abych nebyl za nevděčníka, několik pěkných kousků tu člověk najde a já osobně objevil i pár autorů, o kterých bych v budoucnu ještě rád uslyšel. Ale hlavně jsem narazil na Johna Mortimera a jeho obhájce Rumpolea, za což Světovým krimipovídkám nikdy nepřestanu být vděčný.