PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Na můj vkus trochu ufňukaný thriller, kde spíš než akce hraje prim ublížená mysl nespravedlivě odsouzeného. A přestože jsem měl pro hrdinovo rozhořčení pochopení, bylo mi zatěžko postupně zjišťovat, jak velký nekňuba to vlastně je. Rozhodování impulsivní, plány nulové a nervy permanentně na pochodu. Neví si rady s pohřbem matky, ani se svým absurdním nápadem na obohacení, přičemž číst jeho panické myšlenkové pochody při každém zazvonění iPhonu šlo snášet jen po určitou dobu. Ještě bych bral, kdyby zápletka měla nějaký směr a mířila k němu, ale většinu děje tvoří jen hořekování, tesknění a chlastání, kombinované slíděním v osobnostním profilu inkriminovaného padoucha. Musím však uznat, že Ilja Gorjunov působí velmi realisticky, perfektně charakterizuje bezradnost propuštěných trestanců navrátivších se do společnosti. Problém je, že jej autor, Dmitry Glukhovsky, staví do pozice jakéhosi morálního mstitele a v tu chvíli si člověk říká – ty kráso, i já bych na jeho místě jednal rozumněji.

Nebezpečná rychlost pro nové tisíciletí. Jednoduchý námět a přitom spousta napínavé zábavy kolem. S čím jsem ale měl trochu problém, byly kulisy. Aby John Marrs mohl svůj thriller přivést k životu, nechává ministerskou administrativou budoucnosti projít taková rozhodnutí, která jsem mu nedokázal uvěřit. Ono když člověk vidí, jaký cirkus se děje kolem kdejaké novinky, tak svět autonomních vozidel s „nenapadnutelným“ operačním systémem zní jako hodně velká utopie. Ale dobrý, fantazii se meze nekladou a věnujme se raději příběhu. Ten nabírá grády od samého počátku a v podstatě nenechá čtenáře vydechnout do samého konce. Jeden nečekaný zvrat střídá druhý, přičemž do poslední stránky není vůbec jasné, s jakým překvapením autor ještě přijde. Od určitého okamžiku však začne být krapet předvídatelný, takže ta vyložená esa v závěru mi už přišla jen jako nemístná parádička. Co mě ale rozhodně zaujalo, byly postřehy internetového experta Cadmana o jednání a uvažování lidí na sociálních sítích.

Jak mám sérii s komisařem Erlendurem rád, tak mě Válečná tajemství Reykjavíku zklamala svou nevýrazností. Přitom prostředím i tématikou jsou mnohem atraktivnější, než všední současnost, s jakou se potýká výše zmíněný detektiv. Jako by Arnaldur Indriðason neměl potřebu zkoušet něco nového a pracuje se zaběhnutými postupy, na které je u něj člověk zvyklý, jen zasazenými do období 2. světové války. To mu samozřejmě dává mnoho nových možností jak odhalit jádro lidské bestiality, jenže v rámci historie si už o osmdesát let vzdálené minulosti nedělám iluze, takže mě všechny ty hrůzy mimoděk nechávají chladným. Navíc v románu Stínový vrah nefungují příliš postavy. Víc osobnosti totiž projevují spíš vedlejší figury, než ty hlavní, za které by si člověk mohl dosadit kteréhokoliv kriminalistu z tuzemského televizního seriálu. Zároveň však nemůžu říct, že by šlo o špatnou detektivku, snad kromě zamotaného vyústění se vše pohybuje v mezích standardu. Ovšem od autora jsem zvyklý na lepší řemeslo.

Mám rád jednoduché zápletky, takže premisa, že bývalý armádní operativec v důchodu nakopává zadky mladým bezcharakterním zabijákům, se zdála být ideální volbou pro příjemně strávený večer. Jenže tentokrát ani jméno Thomase Perryho nenaplnilo potenciál dobré zábavy. Ta totiž trvala přibližně do strany čtyřicet, pak nastoupila nuda a já se jen samospádem dokodrcal k finálnímu střetu o dvě stě osmdesát stran později. Říkám dokodrcal, protože vzrušení Starej chlap moc nepřináší, čistě kvůli tomu, že hrdinovi všechno hladce prochází. Jistě, chtějí jej zavraždit na sedmero způsobů, ale jakoby to nějak nehrálo roli a gangsteři jen přicházejí a odcházejí, jak se zrovna autorovi hodí, přičemž šedesátník Dan Chase ze všeho vyvázne se zdravou kůži a k tomu ještě dokáže být čestný, zamilovaný a uvědomělý. Napětí jsem se tak prakticky nedočkal, zato životních mouder víc, než je na můj vkus zdrávo. No nic, asi si budu muset ještě pár desítek let počkat, než to celé začnu vnímat těma správnýma očima.

Není to úplně nejakčnější čtení, ale jakmile si člověk zvykne na pomalé tempo vyprávění, dostane slušnou porci inteligentního thrilleru. Tentokrát se manželé Carolyn a Jim Houganovi (alias John Case) zaměřili na špinavé vládní triky, jak levně (a legálně) přijít k vynalezeným technologiím, které by jim mohly jít k duhu. Zevrubně si také projdeme nesnadnou životní pouť Nikoly Tesly, zavítáme do asijského drogového překladiště, zalistujeme si pravidly finančních machinací britských bank, užijeme si hutnou atmosféru afrických diamantových dolů a nakonec zhlédneme pár skutečně nepěkných a zlých věcí, jaké lze napáchat pomocí střídavého proudu. Malý elektrikář dětem do ruky už nikdy víc!
Zápletka jako taková dobrá, snad jen, že začíná zeširoka a hrdina je paradoxně oproti padouchovi nevýrazný. Finální dohra pak maličko pokulhává, protože se autoři bezděčně chytí do vlastní pasti a tak nemohou jinak, než sáhnout po kýči, nebo naopak zničit všechno. No a zkuste hádat, která z variant zvítězí.

„Vše se dá dnes dohledat na internetu – pravda jde zjistit prakticky online.“
V tomhle ohledu nemůžu říct, že bych s Janem Tománkem souhlasil, protože ač se dá na netu skutečně dohledat spousta věcí, pravdu to z nich rozhodně nedělá. Velmi podobně pak vnímám jeho konspirační thriller. Až příliš mi to totiž zavání propagandou, snažící se očernit kohokoliv, jen aby viník byl na světě a mohlo se na něj ukázat. Přičemž do bohatých a mocných se přeci kope tak dobře…
Na obranu autora musím říct, že v závěru vyprávění překvapivě obrátí, což je bezesporu plus. Problém ovšem je, že jak narazíte s konspiracemi, skončí u vás kniha i jako detektivka. Napínavých situací je tu dost a jsou dobře napsané, jenže kompozičně nemají logiku a neumělá autenticita evropských kulis tomu už vůbec nepřidává. Nemluvě o zbytečnosti protagonistů a všech jejich osobních problémů, protože ve finále je každý jeden z nich pro dějovou osu postradatelný – ta by se totiž odvíjela stejně, ať už by se do ní zapojili, či ne.

„Chce to trpělivost a nedat se. Bude to dlouhý, pomalý boj.“
Pozvolna gradující psycho a to jak část odehrávající se ve věznici, tak i ta popisující návrat do civilního života. Snad jen, že na můj vkus Patricia Highsmithová zbytečně vyostřuje vztahy, ovšem tady je třeba brát na zřetel dobu vzniku, protože o pár desítek let dříve ještě pořád společenské postavení stálo pouze na vaší dobré pověsti. Stran zápletky každopádně spokojenost, přestože si myslím, že by si děj zasloužil trochu víc komplikací a některé scény nemusely být tak průhledně tragické – ale to je můj osobní problém, protože nemám rád, když sleduji, jak na sebe hrdina plete bič a já s tím coby pozorovatel nemohu nic dělat.
Legrační ale je, že když si román zpětně zrekapitulujete, zjistíte, že se toho v něm zas až tak moc neodehraje. Dvě stě stran a jedna vražda, přičemž zbytek tvoří jen spousta omáčky. Ovšem napsané je to natolik sugestivně, že jsem se nenudil ani vteřinku a Philu Carterovi držel palce až do samého konce.

Románu by víc slušel název Paměti stárnoucího chlíváka, co by si rád vrznul. Ne proto, že by šlo o literární porno pro starší a pokročilé, ale že Thomas Rydahl udržuje vyprávění v rovině uvolněného undergroundu, kde je povolené naprosto cokoli – i to, co slyšet nechcete. Ovšem nic proti tomu, každému podle jeho chuti, jen kdyby všechny ty samoúčelné vulgarismy měly s detektivní linií něco společného.
Pak je tu celková kompozice – pět set stran zdlouhavého bloumání odnikud nikam, s hrdinou, který sice neví přesně, co se stalo a komu, ale je přesvědčen, že něco určitě ano, a on jediný že to může odhalit, třebaže už dávno netuší, kam se točí svět. Kdyby příběh zůstal v rovině příhod starého taxikáře, bylo by to možná i fajn, při těchto scénách mi přišlo, že je autor ve své kůži a má co říct. Jakmile se však pokouší o „vyšetřování“, skřípe to ve všech ohledech. A třebaže nevymýšlí těžkopádné bizarnosti a pohybuje se v mezích uvěřitelného scénáře, výsledkem je pouze uměle protahovaná nuda.

„Tohle je fakt neuvěřitelnej podnik. Maj, na co si vzpomeneš. Nahoře se hraje vo bank, nad kterým by Federální banka plakala závistí, a ruleta je tady tak křivá, že když onehdá jeden hoch něco vyhrál, s krupiérem to málem seklo. Ten chlápek s tím fešáckým knírem támhle v rohu lifruje koks – to je ten, co utek newyorský protidrogový před dvěma lety a co neví vo drogách, by se v pohodě vešlo na poštovní známku.“
Román Škumpa jedovatá byl poprvé vydán v roce 1937, ovšem jestli čekáte nečitelnou vykopávku, jste na špatné adrese. Peter Cheyney doslova kouzlí se slovy a nad jeho přirovnáními nejde jinak, než se bavit. A přestože se zápletka zdá zpočátku poměrně zmatená, od druhé třetiny nabere jasný směr, přičemž překvapí i několika nečekanými zvraty. Jen se přiznám, že mi hrdina pro všechno to svoje chvástání začal brzy lézt krkem, podobně jako autorovo poučování, že to, jak to chodí v realitě, nemá s literaturou nic společného – přestože jeho vlastní vyprávění je čistě dobrodružná fabulace.

Americké psycho psané v duchu seriálu Sex ve městě, bohužel okleštěné o nadsázku a umělecký přesah. Tam kde se B. E. Ellis snažil poukázat na nešvary moderní společnosti, L. S. Hilton jen využívá atraktivních kulis bohaté smetánky k erotickým dobrodružstvím jedné zlatokopky, to vše ochucené o thrillerovou linii. Pořád bych v tom ale dokázal vidět potenciál, kdyby krásná Judith nebyla tak zatraceně amorální a nepřesvědčivá. Na jednu stranu se snaží čtenáře přesvědčit, jak by ráda prorazila ve světě umění poctivou cestou, na stranu druhou bez uzardění přizná, že ze sebe klidně udělá kurtizánu (či vražedkyni) jen když ji to dostane mezi horních deset tisíc. A přestože se v nás autorka snaží vzbudit dojem, že hrdinka je taková normální slušná holka, s obyčejnou lidskou morálkou ta postava nemá společného lautr nic. Nebo jsem jednoduše příliš naivní na to, aby se smířil s faktem, že hezký holky jsou akorát vypočítavé bestie a že je to tak v pořádku, protože je to známka jejich nezávislosti.

Není to až tak jeden z typických Francisových románů. Děj se odehrává spíše mimo dostihové prostředí, s kterým je spojen spíše okrajově. Kniha ale obsahuje vše, co dělá Francise jedním z velkých detektivních autorů. Kniha se skvěle čte a s hlavním hrdinou příběhu bez dechu prožijeme všechny jeho peripetie.

Jako bych se vrátil o třicet let nazpátek a znovu prožíval úžas nad díly Julese Vernea, H. G. Wellse či A. C. Doylea. Nerad bych ubíral současným českým autorům na kvalitách, ale to, co Leonard Medek předvádí prostřednictví Taranitového triptychu, nemá v našem tuzemském rybníčku jednoduše obdoby. V průběhu tří novel hravě mění styl vyprávění, jazykové prostředky i výstavbu zápletky. Spojujícími prvky jsou pak dobrodružství s dokonale promazanými kolečky, alternativní historie okořeněná atraktivním steampunkem a postava Herberta Smithe-Powella, tajného agenta ve službách Jeho Veličenstva. Ten však vystupuje nejčastěji jako vedlejší postava jednotlivých příběhů, osoba, který tím či oním způsobem vypravěče zatáhne do strhujícího víru událostí. Každá z novel má přitom zcela osobitý charakter, ať už mluvíme o propracovaných kulisách nebo literárním subžánru. Když k tomu připočtu perfektní technické zpracování a množství ilustrací tří různých tvůrců, nemohu jinak, než ohodnotit plným počtem.

Sakrrrblééé, to je ten nejfrancouzstější román, jaký jsem kdy četla! Ve dnech veder mě k “Mrazu” přivedl příjemně chladivý název, leč kromě skučení větru v zasněžených Alpách jsem obdržela jako “bonus” výrazný závan revolucionářského ducha. Štědrou porcí socialistického moralizování jsem se chvílemi div neudávila, už chybělo jen propašovat do textu Internacionálu a více lidskoprávních či ekologických neziskovek. Jsem sice odkojena “Krkonošskými pohádkami” a Trautenberk je samozřejmě fujtajbl, ale já měla chuť na napínavý thriller z izolovaného horského prostředí, nikoliv na rozhořčené výlevy o vykořisťujících kapitalistech, rozevírajících se nůžkách mezi chudými a bohatými, škodlivém vlivu peněz a počítačových her etc. pořád dokola. Většinu života disponuji takřka holou p*delí, raději bych si však ukousla jazyk, než fňukat nad nespravedlivým systémem a hledat chyby všude jinde, jen ne u sebe. No jasně, hvězda dolů – a to jsem ještě hodná.
Tááák, kde budeme odečítat teď? Postavy. Tady jsou snad všichni (včetně psychologů) zralí na psychiatra, nebo se mohou pochlubit alespoň nějakou sexuální anomálií. Martin Servaz je fyzicky i duševně neskutečně křehký: v nevalné fyzické kondici, střílí mizerně a kromě traumat z dětství má rovněž slušnou zásobu nevysvětlených fobií. Smysl pro humor se mu obloukem vyhnul, coby kolega a přítel stojí za flatus, zraněného psa by nechal chcípnout, jeho chování i uvažování se občas vyznačuje absentující logikou (není v tom zdaleka sám), imrvére je něčím šokovaný. Správně, nezahořela jsem sympatiemi. Půl hvězdy pryč.
Vyšetřování připomíná spíše sled ne vždy věrohodných náhod a kotrmelců v pravděpodobnosti, málo práce se stopami, hodně “instinktivního cítění”. Vraha jsem odhadla hned ze startu (viz. první odstavec mého komentáře), se spolupachateli to bylo složitější – přitažlivost a schopnost manipulace jedné z osob mi zůstala naprostou záhadou. Škrtám další půlku hvězdy.
Na prvotinu nebyl “Mráz” špatný, akorát by mu neškodilo vynechat zbytečné podrobnosti s nulovým významem pro zápletku (např. seznam toho, jakou hudbu právě kdo poslouchá) a nijak mě nepřekvapilo, že poděkování je plné kámošů a známých, ovšem chybí sebemenší zmínka o konzultacích s odborníky z řad kriminalistů a psychologů, případně psychiatrů. Kašírovaný dojem “takhle si to autor představuje, ovšem reálně o daných profesích nemá ánunk” mě provázel od úvodní do závěrečné strany. Starší příbuzné “Purpurové řeky” zůstaly nepřekonány. 55%

Žádná třeskutá říšská estráda se zpěvy a tanci, ale povedené dobrodružství s dětmi a nějakou tou malou záhadou navrch. Příběh je tentokrát vyprávěn z pohledu Štefky a funguje to o dost líp, než předchozí díl, protože tahle jediná holka v klubu je správně od rány. Zápletka je přitom poprvé skutečně detektivní, lépe řečeno, děti narazí na reálný zločin, což se naneštěstí maličko podepíše na laciném závěru – na druhou stranu, autor se alespoň nepouští do náročných akcí „děti vs. gangsteři“. Takže spokojenost a rozhodně mě to utvrdilo v názoru, že tuhle řadu chci mít doma komplet.
Co mi vyhovuje asi nejvíc, je, že humor sází především na vztahy mezi postavami. A vhledem k tomu, že Joachim Friedrich s nimi pracuje v dlouhodobém měřítku, některým situacím se prostě nelze nesmát, znáte-li hrdiny od první knihy. Vede především scéna s konkurzem na andělíčky a pak samozřejmě závěr na policejní stanici. Jen mi začíná chybět to nostalgické kouzlo dětství, které na mě dříve ze stránek dýchalo.

„Není těžké napsat knihu. Sepsat slova je jednoduché. Obtížné je vdechnout jim život.“
Asi bych měl rovnou přiznat, že jsem od začátku čekal erotiku. Ať už v hávu romance, nebo thrilleru, rozhodně nálož žhavého sexu. No a v tomhle ohledu jsem s Ghostwriterem víc šlápnout vedle nemohl. Ovšem nemůžu říct, že bych toho litoval.
Alessandra Torre se tentokrát vydala cestou psychologického románu s pochmurně mrazivou pointou, která nemá daleko k povídce Stephena Kinga Dobré manželství. Není to ale vysloveně přímočaré čtení, dlouhou dobu trvá, než začnete tušit nějakou levárnu a pochopíte, že šťastný happy end se tady asi konat nebude. A jakmile vás obloudí charisma ústředních protagonistů, je těžké vyprávění byť jen na minutu opustit. Pak už nezbývá, než se nechat strhnout smutkem, proti němuž není obrany. Nijak mě přitom nepřekvapuje, že autorka původní osnovu několikrát přepisovala, protože si nevybrala právě jednoduché téma. Ke cti jí však slouží, že se jeho realizace zhostila velmi dobře.

Mé prvotní dojmy z Jedlové samoty byly veskrze pozitivní. Na sto dvaceti stranách je řečeno vše – vyobrazení odlehlého vesnického stavení; představení jednotlivých figur dramatu skrze výpovědi různorodých svědků; popis nesmírně krutého zločinu. Ta zrůdnost přitom nespočívá ve vraždách samých, ale jejich zdánlivé nepochopitelnosti. V tomhle ohledu Andrea Maria Schenkelová boduje na plné čáře, protože každý ze sousedů vykresluje oběti jinak a jak už to tak na vesnici bývá, domněnky se často rozcházejí s realitou. Potud za pět hvězd.
Jenže čím více jsem si nechával příběh rozležet v hlavě, tím více mi vadila autorčina potřeba všechno na konci vysvětlit, čímž se odklání od skutečného případu z roku 1922, jímž se nechala inspirovat. Ony se pak všechny ty výpovědi vlastně stávají zbytečnými, protože pouze kalí vodu a spíše nechávají promlouvat lidskou hloupost, než by nějak pomohly ve vyšetřování. Po formální stránce ale povedeně depresivní čtení a žárová ocenění jsou rozhodně zasloužená.

Chris McGeorge rozehrává hodně podobnou zápletku jako film Saw, naštěstí brzy nabere maličko jiný směr, třebaže základní premisa zůstává stejná – v průběhu časového limitu musí protagonisté rozluštit hádanku, jinak zemřou. Jenže problém podobných motivů spočívá v tom, že i přes jejich atraktivitu, vnitřní logika pokulhává v přílišné překombinovanosti. Jistě, pomsta nejlépe chutná za studena, ovšem proč celou věc složitě komplikovat, když ji jde provést mnohem jednodušeji? A tak román nakonec selhává v tom nejzákladnějším – v motivacích. Já prostě tyhle fňukny, které si své komplexy léta šetří, aby pak mohly sofistikovaným způsobem zabíjet nevinné, moc nemusím. Přijde mi, že jedna facka hned na místě by vyřešila spoustu starostí do budoucna. Jinak ale čtivý a rychle odsýpající thriller, jen koncepce není úplně ideální. Spousta se toho naznačí už v první půlce a člověk si souvislosti snadno domyslí, přesto se autor ke všemu podrobně vrací, čistě jen proto, aby příběh náležitě roztáhl.

Thriller, který se za každou cenu snaží zalíbit přepálenými scénami a vyhrocenými situacemi, nehledě na to, zda mají pro zápletku smysl. Některé odbočky jsou pak až otravné, protože tu jsou jen proto, aby bylo vůbec co vyprávět, jinak by kniha skončila už po sté straně. Nemluvě o prvoplánu, kdy se většina nesympatických kriminalistů chová jako stádo slonů a kazí, na co šáhnou, přičemž jim to bez problémů prochází. Základní premisa tak spočívá v tom, že Joona Linna je charismatický superman, co zvládne všechno sám a ostatní mu jen hází klacky pod nohy. Tady prostě nemůže nic probíhat normálně, takže i nákup snídaně se rychle mění ve strhující drama. A těch úniků na poslední chvíli…
Ovšem duchařské sekvence jsou skutečně skvělé, až si skoro přeji, aby se autoři v budoucnu pustili do regulérního hororu, páč ten by jim podle mě šel od ruky. V tomhle jsou skutečně dobří, dokážou navodit perfektní atmosféru a přitom pracují s tradičními motivy, nápaditě zakomponovanými do běžného života.

Příběhy ze soudní síně nejsou zrovna mým šálkem kávy, ale Connelly umí pracovat s dějem, postavami a budovat napětí, prostě ví, jak upoutat čtenáře. Na tento příběh jsem byl zvědavý, protože se zde poprvé setkají tváří v tvář advokát Haller a detektiv Bosch. U mě to tentokrát za plnou palbu není, ale pořád je to hodně slušné nadprůměrné čtení těsně někde pod devadesáti procenty.

V některých bodech výborné, v jiných zas o chlup slabší než předchozí Poklad byzantského kupce. Bavilo mě hlavně armádní prostředí, protože jsem si službou vlasti sám prošel, ačkoli o mnoho let později. Každopádně jsem se bez problémů dokázal vcítit do uvažování většiny protagonistů. Co mi ovšem pod nos moc nešlo, bylo scénické uvedení první smrti, protože ta vlastně nemá pro příběh valný smysl. Václav Erben se sice tváří, jak je to celé promyšlené a že na konci všechno zaklapne na své místo, ale ono tomu ve finále tak není.
Stran kriminálních postupů ovšem dokonalost, zase jsem se ocitl v polovině šedesátých let a byl přímo na místě činu. Autor pomocí postupného získávání stop a výslechu podezřelých skládá dohromady srozumitelnou mozaiku zločinu, přičemž já tomu věřil úplně všechno. Na škodu byl jen opakující se styl osnovy, kdy se policisté vydávají po mylné stopě, aby se v pravý čas vrátili zas na začátek, a teprve od toho okamžiku nabere vyprávění tu správnou detektivní atmosféru.

Jak píše Becky Mastermanová v doslovu: „Je to o zvláštní agentce FBI, co se až ve výslužbě konečně vdá, najde si přátele, má mopslíky a pokouší se zapadnout do civilního světa, který se vždycky snažila pro ostatní chránit.“ Zapomeňte ovšem na usměvavou důchodkyni a připravte se na fest drsnou babu s šedesátkou na krku a minulostí pestřejší, než měla Domino Harvey. V téhle rovině funguje thriller skvěle a nikdy bych neřekl, že mě něco podobného bude bavit.
Co naopak příliš neklape, je dějová linka, které mě zarazila hned na dvou místech. Především mě autorka nepřesvědčila, že by detektiv Brigitina formátu po sobě nechal válet usvědčující důkazy. Druhá věc co mi vadila, byla neochota kohokoliv začít pátrat po zmizelé agentce. Jde o prkotiny, jenže od nich se odvíjí další průběh zápletky. Jinak ale napínavé a i to přes neúměrný rozsah. Protentokrát se tak všem těm žánrovým nominacím ani nedivím, protože na podobnou hrdinku jsem ještě nenarazil. A rozhodně se nebudu bránit dalšímu románu.

Vlastně docela nuda. Záměr Jamese Pattersona je zřejmý a nedělá kolem ústředního motivu kličky, přesto mi vážně dělalo potíže do příběhu proniknout, zorientovat se v postavách a ve vývoji zápletky vůbec. Přitom to není kvůli tomu, že by byl thriller špatně napsán, jen je šíleně nezáživný. Žádné překvapivé zvraty, žádná nečekaná odhalení, žádné zajímavé charaktery. Autor od začátku naznačuje, že vražda starosty neproběhla tak, jak se všeobecně předpokládalo a že za atentátem stál s největší pravděpodobností nájemný zabiják – a ejhle, ono je tomu skutečně tak. Vyprávění se tak skládá spíš z přehledu událostí, které po vraždě následovaly a jakým směrem se ubíraly, než skutečně napínavým dramatem. Navíc se přiznám, že finální vyznění, jak je hrozné, že na světě existují nájemní zabijáci a jak je Amerika zvrácená díky ústavnímu právu svobodně držet zbraň, není nijak objevné a už jsem jej četl desetkrát lépe zpracované. Ale zas jde o román z roku 1976, takže jsem možná maličko nespravedlivý.

Román sa mi čítal až do predposlednej kapitoly veľmi dobre. V deji nebolo nič zbytočné, príbeh primerane zaujímavý, kniha mala spád, ktorému pomáhali aj prevažne krátke kapitoly. Bohužiaľ, záver toho dosť pokazil. Pri ňom totiž vysvitlo, že román Vražda vo Wildshotte je ten typ detektívky, o ktorej sa hovorí, že autor v riešení prípadu vyťahuje pred čitateľom králiky z klobúka. Nevravím, že čitateľ nemal možnosť uhádnuť páchateľa. Určité indície mu k tomu predložené boli. Lenže hlavný problém spočíva podľa mňa v tom, že indície tvorili určité udalosti (popis príhod), nie fyzické predmety, z ktorých sa vykľuli kľúčové dôkazy – tie boli pred čitateľom prakticky utajené – pričom spomínané udalosti v konečnom dôsledku tvorili príliš veľké náhodné zoskúpenie. A tiež som po prečítaní knihy vôbec nepochopil, aký bol vlastne zmysel striedania kapitol písaných v prvej osobe z pohľadu jednej z hlavných postáv príbehu, s kapitolami písanými v tretej osobe (tzv. oko kamery). Nehodnotím a čitateľom detektívok, ktorí sú v žánri za fair play prístup autora, príliš neodporúčam.

Jim Butcher nám v příběhu Drobná laskavost představuje znovu svět Harryho Dresdena. Harry musí splnit úkol zimní královny Mab a bojovat s denariány o Ivy – Archiv. Po boku mu opět stojí spoustu přátel a vše se stále zamotává, ale Harry s tvrdohlavostí sobě vlastní pokračuje ve své cestě…

Opět velmi dobré čtení, byť karty jsou rozdané a o detektivní linii příliš mluvit nelze.

Harryho učednice Molly se zaplete do záchrany Thomase před nebezpečnou rasou Svartalfů. Svižná povídka nám přibližuje svět čaroděje a detektiva Harryho Dresdena zase z trochu jiného úhlu…

Taková podivná rodinka. Ona se co pár let obrací na policii s problémem pohřešovaných či rovnou mrtvých osob nejbližších jejímu srdci. S ním byste nechtěli sdílet dvojdomek a už vůbec ne společnou domácnost. A potom jeho žena zmizí i s dětmi. Co se s nimi stalo se snaží odhalit detektiv Tom Douglas s kolegyní Becky.
Pokud s tímto žánrem (krimi thriller) máte alespoň minimální zkušenosti, zapomeňte na žvásty ze zadní strany přebalu – zvláště ty části o nečekaných zvratech. Hned v úvodních kapitolách jsem si vytvořila pravděpodobný scénář, od kterého se autorka odchýlila pouze jednou a to v ne až tak podstatném detailu na samém konci. Ovšem vyšetřovatelé si (následkem spisovatelské zvůle) vybrali jedinou pracovní verzi událostí, aniž by pro ni měli důkazy, a další logické alternativy prostě neberou v potaz. Pardon, dělat z hlavních charakterů zabedněné idioty není známkou spisovatelské zručnosti; napětí vyvolat lze, překvapit těžko.
Postavy jsou navíc takové… no, téměř bez výjimky postrádají výraznější charisma a hlavní hrdinka, kolísající mezi submisivní blbkou a lstivou manipulátorkou, pro mě byla dost nepřesvědčivá.
Bestseller? Nafouknutá bublina, nevyčnívající z řady podobných thrillerů, určených spíše ženám. Mít méně načteno, jistě bych byla shovívavější, ovšem za daných okolností pokrčím rameny s hodnocením “dobrý, ušlo to” a zřejmě si od tohoto žánru dám nějakou dobu pauzu. 65–70%

Zápletku románu zkomponoval T. Jefferson Parker dobře, naneštěstí trochu opomenul detektivní schopnosti ústředního protagonisty, takže největší zvraty přináší víceméně náhoda. Příběh tedy není o tom, že hrdina odhalí zločince, ale že se zločinec rozhodne jednat dřív, než padne kosa na kámen. Fakticky se přitom spisovatel spoléhá na přešlapy forenzních vyšetřovatelů, což je pro kriminálku vždycky cesta do pekel. Stejně jako nutnost do děje vecpat romantické vsuvky, jež nemají jiného významu, než naplnit nepsanou normu zamilovanosti.
Přesto všechno ale dobrý. Příběhu hodně pomáhá řemeslně zvládnutá stylistika, pročež se ani nestydím přiznat, že jsem knihu dočetl hlavně kvůli příjemnému jazyku. Dějově je to ovšem hrozně roztříštěné, plné zajímavých – ale nezužitkovaných – odboček i nápadů. A to přehlížím motiv zapomenutého dopisu, který by snadno celou záhadu osvětlil včas, jenže se na scéně objeví samozřejmě až ve chvíli, kdy je po všem. Ale zanevřít na autora kvůli tomu určitě nehodlám.

Uvězněná paměť se oproti Tarantuly drží víc při zemi, děj není tak moc překombinovaný a základní souvislosti dojdou čtenáři poměrně rychle, pročež je orientace v motivacích mnohem snadnější. A přestože se v závěru nekrčí šokující odhalení, vyprávění rozhodně nepostrádá strhující atmosféru. Slabinu vidím pouze v opětovně nesympatických postavách. Psychotik vedle psychotika, každému jde o ovládnutí někoho jiného, přičemž morální zábrany jsou jen abstraktním pojmem. Docent Chocholoušek by se tetelil radostí. V jeden moment to sklouzne až k morbidní grotesce, jestli vás tedy užije na seriály typu Království Larse von Triera. Zklamáním pro mě pak bylo finální rozuzlení, na kterém se podepsala ruka chaosu a jež dělá – ať už úmyslně nebo ne – z přivolaných vyšetřovatelů očividné nekňuby. Ale možná mám jen příliš optimistické představy o tom, jak funguje francouzská kriminální policie. Navíc autorovi nelze vytknout, že by opomněl každému z aktérů poctivě naložit, co si zaslouží. Takže dobrý.

Přestože je Tarantule plná nepříjemného sexuálního zneužívání, v závěru vše získá své opodstatnění, takže nemůžete Thierryho Jonqueta obvinit z cíleného útoku na čtenářovu mravopočestnost, jež by měl za úkol pouze šokovat. Pro mě vlastně jedinou vadou na kráse celého vyprávění byla nepřirozená shoda okolností, která po letech odloučení svedla náhodně dohromady dvě ústřední postavy. Jinak ale perfektní schizofrenní thriller, v němž prakticky nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá a každá z postav má k titulu sympaťáka roku stejně daleko, jako černá k bílé. Těžko tak komukoli fandit, ale jak už jsem poznamenal prve, všemu se na konci dostane oprávnění. Osobně musím před autorem smeknout, jakým způsobem se mu zdařilo mě na malém prostoru opakovaně překvapovat novými úhly pohledu, kteréžto průběžně měnily veškeré moje představy o zápletce. A to novela od začátku budí dojem, že nepůjde o nic komplikovanějšího, než že jedna sadomasochistická dvojice hledá hranice svého vztahu.

Uvězněná paměť se oproti Tarantuly drží víc při zemi, děj není tak moc překombinovaný a základní souvislosti dojdou čtenáři poměrně rychle, pročež je orientace v motivacích mnohem snadnější. A přestože se v závěru nekrčí šokující odhalení, vyprávění rozhodně nepostrádá strhující atmosféru. Slabinu vidím pouze v opětovně nesympatických postavách. Psychotik vedle psychotika, každému jde o ovládnutí někoho jiného, přičemž morální zábrany jsou jen abstraktním pojmem. Docent Chocholoušek by se tetelil radostí. V jeden moment to sklouzne až k morbidní grotesce, jestli vás tedy užije na seriály typu Království Larse von Triera. Zklamáním pro mě pak bylo finální rozuzlení, na kterém se podepsala ruka chaosu a jež dělá – ať už úmyslně nebo ne – z přivolaných vyšetřovatelů očividné nekňuby. Ale možná mám jen příliš optimistické představy o tom, jak funguje francouzská kriminální policie. Navíc autorovi nelze vytknout, že by opomněl každému z aktérů poctivě naložit, co si zaslouží. Takže dobrý.

Román Lehce nabyl, lehce pozbyl mě pouze utvrzuje v tom, že James Hadley Chase byl jednoznačným králem pulpových příběhů, ve kterých se lidé na hraně zákona dostávají do kouzelně zapeklitých situací. Takový Quentin Tarantino v detektivce bez hektolitrů krve. Proto ani není divu, že peripetie smolařského zlodějíčka Cheta Carsona rychle nabudou obludných rozměrů, přitom se však drží v uvěřitelné, decentní rovině. A i když události poměrně logicky – a tudíž očekávatelně – gradují, čtenáři to stejně nedá a drží Carsonovi palce až do poslední chvilky, přestože jeho nevinnost vezme za své v okamžiku, kdy se rozhodne uvést v realitu svůj sen o malém kousku štěstí. Naneštěstí autor v dětství pravděpodobně četl hodně divné pohádky, protože o dobrém konci evidentně neslyšel ani náhodou. Co každopádně obdivuji, je jakým způsobem dokáže pracovat se čtenářem a cíleně jej zapojovat do své paranoidní hry, aby z něj v závěru udělal málem vystresovanějšího člověka, než jakým se stane sám hlavní hrdina.

James Hadley Chase umí bezesporu spřádat napínavé příběhy, které hned při startu nasazují ostré tempo a provázejí ústředního protagonistu od jedné svízelné situace ke druhé. V tomto románu však zápletka naráží na jeden drobný problém, a to je roztříštěnost hrdinova životního osudu. Nesnáze se mu sice lepí na paty prakticky od prvního okamžiku, jenže jakmile se začnou odhalovat souvislosti, ukáže se, že vlastně žádné nejsou. Jeho femme fatale má pouze ten význam, aby z něj udělala alkoholika, fotografie z napadení dvojice černochů jen uvádějí vyprávění, a když už konečně autor přejde k tomu podstatnému, tedy odhalení špionážní kolaborace, ukazuje se, že vše, co se doposud odehrálo, nemělo jiného významu než obrousit charakter hlavní postavy. Osobně bych uvítal, kdyby se spisovatel držel jednoho motivu, kdy postavy a události mají svou konkrétní roli a netvoří maximálně atraktivní komparz v pozadí. Na druhou stranu ovšem nemohu popřít, že to jako celek má zádumčivě strhující kouzlo.

Přiznám se, že jsem byl v pokušení dát tři hvězdy, především kvůli prvoplánově překombinované motivaci hlavního padoucha. Když jsem ale zpětně porovnal klady a zápory, našel jsem víc věcí, které mě nadchly než naopak. Například závěrečná pointa je dokonalá. Nebo že hrdina je pro jednou (v porovnání s jinými autorovými knihami) trochu aktivnější, takže se skutečně snaží se svou nezáviděníhodnou situací něco dělat, přestože mu jsou neustále házeny klacky pod nohy. Člověk zákonitě musí obdivovat tu jeho vytrvalost. Taky je třeba říci, že i když si čtenář celou dobu myslí, že ví, jak se bude zápletka odvíjet, James Hadley Chase si s dějovou linkou důmyslně pohrává do poslední stránky a tahá z rukávu jedno překvapení za druhým. Opětovně dokazuje, že je mistrem jednoduchých zločinů s nápaditě rozehranými komplikacemi, to vše na pozadí všedních periférií, jež jsou atraktivní právě pro svou obyčejnost. Jeden se tak s problémy aktérů snadno adaptuje, a v tu chvíli má spisovatel napůl vyhráno.

Přiznám se, že mě úvodní ochutnávka případů vozíčkáře Martina Anděla – tedy Případ ztraceného suchoplavce – absolutně nadchla. Kam se hrabe Lincoln Rhyme. Nejvíce přitom oceňuji, jak Ludvík Souček obešel klasická pravidla detektivky s vraždou. Místo nože v zádech a dumání, kdo ho tam umístil, pátrají hrdinové po starých „možná“ zločinech a to za pomoci vlastní představivosti, logické indukce a novinářské praxe. Nic podobně skvělého na trhu nenajdete, minimálně mezi současnou produkcí ne.
Co však vyprávění postrádá, je prvek napětí, což spisovatel dovedně maskuje nadšením pro záhady. Jenže jakmile ústřední motiv prokouknete (a ono to zas moc komplikované není), rychle ztrácí příběh spád, protože už jen čekáte, až ke stejnému závěru dojdou také hrdinové. Ti se pak natruc chovají jako hlupáci, jen aby bylo ještě chvilku o čem psát. Naštěstí rozsah novely neumožňuje žádné větší prostoje, takže i když člověk najde jádro pudla příliš brzy, autorova zábavná stylistika ho nenechá usnout nudou.

Případ Čerta č. 4 mi přišel maličko slabší, než Andělův první příběh. Struktura zločinu je jednoduchá, s předvídatelnou pointou, která pozornému čtenáři dojde v okamžiku, kdy na důležitý předmět padne řeč. Co však oceňuji, je rozdílná stavba zápletky, než měl Případ ztraceného suchoplavce. Ludvík Souček opouští vyšetřování z obýváku za pomocí starých novinových zpráv a jeho invalidní hrdina se zabývá aktuální záhadou, kdy mu věcné důkazy zajišťuje jeho přítel, redaktor Karlíček. To vnáší do příběhu více akce a napětí, protože nebezpečí je skutečné, ne ztracené kdesi v historii. Zároveň se dozvídáme i něco o minulosti netradičního kriminalisty a postava tak získává patinu české detektivní legendy, kterýchžto, přiznejme si, nemáme právě na rozdávání. Drobná „nedodělávka“ v závěru pak navnadí k otevření dalšího dobrodružství, jež už rozsahem dává tušit, že tentokrát se do toho autor opře naplno. Což v rámci konspirační tématiky a spisovatelovy pověsti slibuje velmi atraktivní počtenou.

Závěrečný příběh Martina Anděla nesoucí název Případ baskervillského psa byl pro mě z celé série největším zklamáním. Ačkoli stylistika Ludvíka Součka je prakticky na vrcholu, kdy gradace neztrácí dech ani na sekundu, obsahově jde o obrovský mišmaš. První třetina se ještě drží při zemi a je nejzajímavější, protože v ní autor odhaluje podivuhodné souvislosti kolem slavného díla Arthura Conana Doyla. Tady si vyprávění drží i strukturu prvních povídek a většinu obsahu tvoří dopis adresovaný právě hrdinovi, plus následné konzultace s redaktorem Karlíčkem. Pak však Martin Anděl zcela ustoupí do pozadí a, podobně jako v Jantarové komnatě, se rozjíždí kolotoč dobrodružných událostí, které jeho přítel zažívá na cestě za „místem činu“. A že se Souček rozhodně nedrží zpátky, dokonce i na mimozemšťany dojde. Fantasmagorie je to úchvatná, ale pro mě zcela postrádající původní kouzlo nápadité detektivky. Možná jsem se k tomu ale měl dostat jako daleko mladší osůbka, a vnímal bych to úplně jinak.

Sakryš, zase jeden detektiv, co víc smutní po ztraceném štěstí, než aby něco vyšetřoval. Tedy ne že by spisovatel Heine Bakkeid k tomu hlavní postavu nějak pobízel, raději ji nechává utápět v depresích, páchat sebevraždy či zavádět klystýr, než aby dovolil aktivnější zapojení do děje. Detektivní linie se tak hne kupředu jen dík náhodné spiritistické seanci, což samo o sobě dost vypovídá o hrdinových kriminalistických schopnostech. Ani jeho přespolní kolegové na tom nejsou lépe, jejich závěry vycházejí z jednoduché rovnice – cizinec rovná se zločinec, ergo zločin je dílem cizince. Já prostě tyhle prvoplánové konstrukty nemám rád, natruc ignorovat logické uvažování, jen proto, aby se ústřední postava dostala do konfliktu s představiteli zákona, třebaže ona sama zákon zastupuje.
Ale abych jen nekritizoval, kdyby se román osekal o cirka dvě stě stran, mohla z toho být slušná krimi novela, protože minimálně všechny ty poznatky o vyslýchání jsou zajímavé, ačkoliv pro vlastní děj nemají smysl.

„Když místnost plná komiků ucítí krev ve vodě, změní se v nádrž plnou žraloků.“
Úsměvná detektivka, která sice není tak vtipná, jak slibuje anotace, ale zase nesklouzává do osidel prvoplánové parodie. Fred Van Lente dává nahlédnout za plentu stand-up komedie a ne vždy je to právě hezký obrázek. Ale také vlastně nic, co by člověk od showbyznysu nečekal. A třebaže název bezděčně vyzrazuje pointu, nemůžu říct, že bych se těch tři sta stran nudil. Naopak, autor zachovává v konstrukci zločinu jasnou logiku a nedělá prohřešky vůči nepsanému desateru, takže moje duše vyšetřovatele amatéra neskřípala zuby nad nesmyslnostmi. Vyprávění tak hodně spoléhá na kouzlo konverzačního humoru, který je s přesností na miligramy vyvážen s pomalu gradujícím napětím. Scénáristu v sobě autor zkrátka nezapře. Za mě výborná oddechovka. Tedy, je-li vaší představou o relaxu komorní drama, v němž se někdo na opuštěném ostrově snaží vyvraždit desatero namyšlených asociálů a to často těmi nejbizarnějšími způsoby.

Tak i s touhle českou sérií jsem narazil. Ne, že by zápletka nezvládla zaujmout, ale styl psaní Vítězslava Welsche mi až příliš připomínal něco mezi sitcomem Hospoda a Četnickými humoreskami. Bohužel, v tom horším smyslu slova. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že namísto sledování rozvíjející se detektivky čtu o partě kriminalistů, která přišla odehrát amatérské divadlo. Což je ještě umocněno nezbytným chlapáckým humorem, jenž měl asi za úkol odlehčit drsnou realitu policejního vyšetřování. V mém případě bez úspěchu. Navíc buď autor neměl zrovna svůj den, nebo redakce trestuhodně zaspala, každopádně co si z nauky o slohu pamatuji, nadužíváním vykřičníků se dramatičnost vyřčených vět ani vyhrocenost situací nezdůrazní.
Přitom oba zločiny (o malém třetím nemluvě) mají po dějové stránce rozhodně co nabídnout. Jenže obsahově by si klidně vystačily s rozsahem povídky, takže jejich sloučení v jednom románu má za následek pouze to, že mezi koncem a začátkem autor neuměle vaří z vody. Škoda.

Zádumčivý detektivní román, který by rád byl Samem Spadem v sukních, ale chybí tomu vtip, atmosféra i uvěřitelnost. Je fajn, že se Kelli Stanleyová snaží navázat na tvorbu klasiků drsné školy, jenže opomíjí toliko důležitou nadsázku, kvůli čemuž její snaha působí po jazykové stránce spíše manýristicky, než stylově. Ono je to v podstatě stále dokola: obligátní popíjení whisky, lascivní svádění chlapů a následné pohrdání sebou samou. Na její obhajobu musím dodat, že forma se jí povedla náramně, jen je natolik vyšperkovaná, až jsem se občas ztrácel v obsahu sdělení. Příběh tak sice okouzlí propracovaným vyobrazením dobových barů a tančíren, ovšem vlastní zápletka autorce nechtěně proteče mezi prsty. A zatímco u moderních románů mi drsňácké hrdinky ohánějící se pěstmi nevadí, tady jsem měl s autentičností docela problém. Rok 1940 a holka, co si hraje na soukromého detektiva mezi mafiány a zkorumpovanými poldy? I na tak benevolentní město, jakým bylo San Francisko, mi to přišlo jako úlet.

Uznávám, že naskočit do série u třetí knihy není právě ideální způsob, jak se seznámit s autorovou tvorbou, ale nemohl jsem jinak. Na druhou stranu, člověk si ozkouší, jak jednotlivé romány fungují jako samostatný celek, což by pro každou detektivku mělo být alfou i omegou její literární existence.
Vyšší moc pro mne každopádně představovala zajímavý náhled do světa mormonů a minimálně celá první půlka zaujala nečekaným vývojem událostí. Jenže pak jako by Stephenu Whiteovi došly nápady, sklouzne ke všednosti a až do konce nevyrukuje s jediným překvapením. Napětí se vytrácí a gradace přejde k obehrané hře na odpoutání pozornosti. V tomhle ohledu si podle mne závěr zasloužil nějakou inovaci, alespoň bereme-li v potaz tehdejší dobovou konkurenci. Jinak ale slušný průměr, dobře napsaný a se spoustou vztahové psychologie hlavních i vedlejších postav, především pak těch v sukních. Ostatně, hrdinou dramatu není ani tak představitel celé série Alan Gregory, jako spíše jeho partnerka Lauren.

Ačkoliv román Miami Blues začíná svižně, brzy mi došlo, že ze zápletky nic nebude. Ono se tu sice pořád něco odehrává, ale postavám v důsledku o nic nejde, citelně jim chybí motivace i elán, takže namísto konkrétního dějového oblouku sledujeme pouze nepříjemný vývoj událostí. Urychlená eskalace na posledních stranách pak působí dojmem, že Charlesu Willefordovi došla trpělivost, než že by měl od začátku vše pečlivě promyšleno. Jinou věcí je morální rozporuplnost hlavních postav. Detektiv je vlastně docela lúzr, gangster hajzl par excellence, a nepříliš chytrá dívčina je tu evidentně jenom do počtu. Až jsem měl docela problém komukoliv držet palce. Ovšem sympatický mi byl styl vyprávění, který se pohybuje na rozhraní mezi thrillerem a groteskou. Člověk se neubrání úsměvu nad absurditou některých situací, stejně jako nad přehnanou brutalitou, jež je občas provází. Rozhodně nic pro citlivější povahy. V rámci autorova renomé jsem ale čekal trochu víc než nevýraznou historku z podsvětí.

Přestože je Tarantule plná nepříjemného sexuálního zneužívání, v závěru vše získá své opodstatnění, takže nemůžete Thierryho Jonqueta obvinit z cíleného útoku na čtenářovu mravopočestnost, jež by měl za úkol pouze šokovat. Pro mě vlastně jedinou vadou na kráse celého vyprávění byla nepřirozená shoda okolností, která po letech odloučení svedla náhodně dohromady dvě ústřední postavy. Jinak ale perfektní schizofrenní thriller, v němž prakticky nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá a každá z postav má k titulu sympaťáka roku stejně daleko, jako černá k bílé. Těžko tak komukoli fandit, ale jak už jsem poznamenal prve, všemu se na konci dostane oprávnění. Osobně musím před autorem smeknout, jakým způsobem se mu zdařilo mě na malém prostoru opakovaně překvapovat novými úhly pohledu, kteréžto průběžně měnily veškeré moje představy o zápletce. A to novela od začátku budí dojem, že nepůjde o nic komplikovanějšího, než že jedna sadomasochistická dvojice hledá hranice svého vztahu.

Mám rada paródie a mám rada Agathine knihy, takže túto Agathinu paródiu som si zvlášť užila. Pochopiteľne som sa viac bavila pri poviedkach, ktorých predobraz som poznala, ale ani tie ostatné neboli na zahodenie. Sú väčšinou milo praštené, i keď chvíľami bohužiaľ nemilo – keď príde na špionáž, Agatha to ženie ad absurdum, je to holt jej Achillova päta. Potešil ma aj místodoslov prekladateľky Veroniky Volhejnovej, kde v krátkosti všetkých parodovaných Veľkých Detektívov predstavila. (Malý edit: sekretárka Sidney Thamesová je v skutočnosti sekretár Sidney Thames, ako som zistila, keď som si knihu od Clintona H. Stagga kúpila.)

Na to, jak zajímavě Michael Connelly rozehrál zápletku, nakonec skončil u množství atraktivních komplikací s nezajímavým vyústěním. A ač je to skvěle napsané, je na tom znát, že téma by si vystačilo maximálně na novelu, pročež autor děj nafoukl pomocí všech možných triků. Jenže už někde v druhé třetině jsem měl toho ustavičného zabředávání do stále větších trablů pomalu dost. Zpětně mě pak mrzí nevyužitý potenciál geekovského vědce bojujícího s mafií nebo gradace problémů, které mi přišly účelové (nesnáším, když se hrdina propadá do hlubin podezření jen proto, že se na události nikdo není schopen dívat nezaujatýma očima). Ostatně, celkově mě iritoval i bezděčný leitmotiv policie, automaticky podezírající nahlašovatele zločinu. Je to hrozně frustrující pocit, že když se pokusíte udělat něco správného, jediné co si tím vysloužíte, je konflikt se zákonem. Takovéhle poselství ať si spisovatel strčí za klobouk.
Fajn je mimo jiné propojení se světem Haryho Boshe a to skrze zmínku o Panenkáři.