PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Leoš Kýša v Sudetenlandu dokázal v lehce alternativní historii vyprávět detektivní příběh se silnou, uvěřitelnou dobovou atmosférou. Zápletka je zajímavá, přesto mi zpočátku trvalo, než jsem naskočil do děje a zorientoval se v kupě německých jmen. Neposadil jsem se z toho na zadek, ale líbilo se mi to a myslím, že podle počtu hodnocení a komentářů se podařilo Kýšovi to, co chtěl, rozvířit trochu vody, zkusit trochu jiný žánr a možná oslovit i nové čtenáře.

Ace Atkins převzal po Robertu B. Parkerovi to nejlepší co mohl. Styl, drsné hlášky drsných chlapů, přiměřenou porci akce a čtivost detektivních zápletek.

Případy, které má víc pod taktovkou Joe Pike jsou akčnější, aniž by utrpěla detektivní linka. Je tu možná trochu méně černého humoru. Tempo příběh ubíhá v příjemném tempu do poslední stránky.

Detektivky Roberta Craise se čtou sami, mají spád, napětí i akci a ani tento případ Elvise Colea a Joa Pika není výjimkou. Zdánlivě banální vloupačky se můžou zvrhnout v případ několikanásobných vražd a nebezpečnou štvanicí.

Autor zahltil děj postavami a dějem, který s vyšetřováním nesouvisí, pokud ovšem začnete stránky přelétat očima, tak vám snadno může ujít nějaká podstatná věc, která je naopak pro případ klíčová. Závěr je tentokrát nezvykle akčnější než u předchozích knih s Jackem Irishem. Každopádně velmi skvělá detektivka, kořeněná osobitým humorem.

Šlechtova historická detektivka Italský gambit se odehrává ve stejné době na konci 16. století, jako detektivní případy kapitána Steina a notáře Barbariče od Juraje Červenáka. Navíc oba autoři vzešli z vod fantasy literatury a nabízí se tak vzájemné srovnání. Šlechta nás provází Prahou Rudolfa II. více popisně a trochu tím trpí plynulost děje, naštěstí jsou kapitoly krátké a čtení tak přesto odsýpá. Červeňák využívá víc tajemna a mystiky a má větší tah na bránu ve finále. Závěr Italského gambitu je poněkud suchopárnější. Málo akce, zanedbatelně napětí, spoustu vysvětlování. I když Červenákova série zatím vyhrává o prsa, nelze opomenout, že tohle je první Šlechtův pokus o historickou detektivku a snad se do budoucna jeho styl ještě víc vybrousí ze surové podoby do krásy diamantu. Těším se na další díl.

Asi je to schválně, ale prostě je to šestákový román. Kdo k tomu přistoupí s tímto vědomím, ať si přičte klidně dalších 30–40 %, dostane vcelku dobře napsaný příběh. Kdo by to ale chtěl číst jako klasickou detektivku, toho varuju předem.

Mám případy Martina Anděla velmi rád, proto jsem nezaváhal ani na okamžik, když se ke mě dostal tento ebook nových povídek. Bohužel do kánonu mají povídky velmi daleko! Tam, kde se Součkovi daří vložit do postav mnoho zajímavých povahových vlastností, jsou Jandourkovy postavy ploché a zcela bez života. Můžeme rovnou zapomenout na třetí a čtvrtý román s postavou archeoložky dr. Barbary Medunové, o těch nenajdeme ani nejmenší zmínky. Také velezajímavá postava Martina Anděla je zde omezena na chrlení encyklopedických údajů a arogantních urážek svého obětavého pomocníka redaktora Karlíčka.

Povrchní znalost kompletního kánonu autora několikrát dožene téměř v každé povídce. Po Případu jantarové komnaty by se redaktor už neměl ničemu divit, létajícímu talíři a mimozemšťanům asi nejméně ze všeho. Navíc v téže knize Souček výslovně říká, že redaktor Karlíček objevil také Bratry Černé planety a napsal o nich knihu. Jedna z povídek se věnuje UFO (Bubáci) a další tunguzkému meteoritu (Oříšek) – zde nutno říct, že obě povídky jsou vynikající.

Povídka středního rozsahu se zabývá poněkud profláknutým tunguzským meteoritem. Jandourek se nevyhýbá snad žádnému klišé, které převzal z všemožných konspiračních teorií. Výsledek je značně rozpačitý…

Reportáž o jantarové komnatě ze série s Martinem Andělem vybočuje hned z několika hledisek. Jedná se o rozsahem regulerní román, na několika místech se zmiňuje, že redaktor Karlíček je Ludvík Souček, objevuje se postava doktorky archeologie Barbary Medunové a „Karel“ s Martinem si začnou kamarádsky tykat. Kniha se nečte příliš dobře, protože beletrizující dobrodružné části jsou téměř ztraceny v nekonečném balastu popisných a reportážních částech. Zatímco v trilogii s Kameníkem a spol. dokázal Souček udržet beletristickou linii nad pseudoreportážní stále dostatečně čtivou a napínavou, zde se bohužel čtenář jen velmi složitě prodírá obřím houštím konspiračních teorií.

Delší povídka o řádění draka v jeskyni pod Karlštejnem. Autor zcela ignoruje údaje z posledních dvou Součkových knih (Jantarová komnata a Baskervillský pes), takže chronologicky asi můžeme řadit za Čerta číslo 4. V povídce se vyskytuje značně nesympatická postava fanatického estébáka kapitána Hradce, kterého autor s chutí předhodí dravci jako potravu.

Velmi krátká povídka o poslední čarodějnici na Moravě, která pro mimozemšťany ve svém kotlíku vytvořila tradiční olomouckou pochutinu.

Na svou dobu překvapivě moderní román a to jazykově i formálně. Dějově Čestmír Mlíkovský příliš nepřekvapí, třebaže pracuje s motivem, co se nikdy neokouká. Příběh čestného policajta, jenž do prohnilého města přijel a srovnal ho do latě, dávkuje s citem filmového režiséra, který se chce vyhnout zaběhnutým klišé. Zároveň má děj v sobě neuvěřitelnou živelnost, která ani po těch čtyřech dekádách nevymizela.
Bohužel nevymizela ani nepřehlednost zápletky, kdy si permanentně nejste jisti, jestli dobře chápete, co se vlastně děje. Pochybnostem hodně přispívá hrdinovo rekapitulování a domýšlení se motivací. Účelem je asi čtenáři sesumarizovat aktuální stav, jenže místo toho je to jedna teorie za druhou a člověk pořádně neví na co se zaměřit, což ještě podtrhne finální vyústění. Tenhle chtěl tohle, ten se mstil za tamto a všem společně šlo o odhalení kýho čerta. Má to ale perfektní atmosféru, která je v tomto případě bezděčně děsivá. Ty neustálé prověrky národní spolehlivosti jsou jak z hororu.

Krátké, úderné, jednoduché. Victor Methos si ve svém románovém debutu na nic nehraje a kupodivu se ani nestaví do stylizované pózy. Hrdinou jeho románu je novopečený právník, který má stejný problém, jako většina lidí – ctí morálku. Kvůli tomu mu největší případ jeho počínající kariéry pořádně zamotá hlavu, protože je svým způsobem v přímém rozporu se vším, co do té doby studoval. Má totiž obhajovat zločince, který zabil a ještě se k tomu přiznal. V tomhle ohledu jde autor znatelně ve stopách thrilleru Johna Grishama …a je čas zabíjet, pouze na daleko menším prostoru. Což je jenom dobře, protože s ničím novým nepřijde, přesto se dokáže čtenáři dostat pod kůži a závěrečnou řečí pohnout jeho svědomím.
Slabinou jsou pouze různé nedokončené dějové vsuvky, automaticky vybízející k pokračování v nějaké další linii, jenže tvůrce je buď úplně ignoruje, nebo zahraje zcela do autu. Jinak ovšem spokojenost, především pro tu svěží strohost, která u románu z právnického prostřední není běžná.

Přes zbytečně obří rozměr publikace příjemně krátké a nenáročné povídky. Zároveň však také vesměs průměrné kvality, přičemž formát lze ospravedlnit jedině vloženými fotografiemi New Yorku.
Obsahově mě zaujali pouze autoři Thomas H. Cook, Ben H. Winters a S. J. Rozan. Ten první pro dokonalou zádumčivost, druhý pro originální formu a třetí pro sympatickou nadsázku. Ostatní povídky skončily v šedivém průměru a to včetně děl známých autorů. Buď jde jen o nevinnou hříčku, nebo jednoduchou detektivku; nic co by utkvělo v paměti déle než pět minut. Něco je lepší, ale kazí to pointa, něco je horší, zachraňuje to ovšem stylistika. A pak je tu úlet Justina Scotta, který ocení jen skuteční znalci, orientující se ve známých jménech žánru.
Celkový dojem z knihy je jistá sterilizace žánru, kdy už v podstatě nezáleží na obsahu, jen aby to bylo celé formálně správně. Což netvrdím, že je špatná cesta, jen kvůli tomu texty, až na pár výjimek, splývají a vytrácí se osobité umění toho kterého spisovatele.

Michaela Klevisová v mnohem kratším provedení. Na těch sto sedmdesáti stranách dokázala Eva Tvrdá rozehrát neuvěřitelný propletenec vztahů, až byl zpočátku docela oříšek se v tom zorientovat. Takže jsem to v třetině vzdal a jen se nechal unášet proudem, který mi na konci vyplivl vraha. To už jsem měl taky docela jasno v tom, kdo s kým a jakou roli v příběhu zastává, takže když jsem si dal detektivku Mrtvou neměl nikdo rád ještě jednou – při tom rozsahu to vážně nebyl velký problém – už jsem s přehršlí osob trápení neměl. Nic to však nemění na faktu, že polovina z nich je naprosto zbytečná a z toho zbytku mají skutečný smysl jen dvě tři figury, ostatní jsou pouhopouhé křoví, doplňující pavučinu vztahů. Navíc mi většina osazenstva byla z duše protivná, taková ta klasická sestava z telenovely, jež jako by byla tvořená dle šablony z učebnice scenáristiky. A to včetně všech těch životních osudů, bez kterých bych se klidně obešel.
Alespoň, že postřehy o moderní Ostravě pobavily i zaujaly.

Není to špatné, ale zaujala mě spíše dobová atmosféra, než detektivní zápletka, která nemá daleko k dětským komiksům Otazníky detektiva Štiky. Jedině svéráz hrdinky a konfrontace s různými aktéry dramatu vylepšuje dojem průměrné kriminálky, jež trpí bohužel gramatickým nešvarem příliš mnoha vykřičníků. Ovšem jako popisný katalog módních šatů a designových doplňků fajn.
Pravdou ale je, že většina osazenstva je tu pouze proto, aby dala vyniknout hrdince a její dobrodružné povaze. Otravně však působí její cítění pro chudé, když ona sama má miliony pod polštářem a utrácí je za zbytečnosti, či občasné povzdechy nad těžkostmi bouřlivého života, kdy se jeden musí vyrovnávat s ranní kocovinou. A třebaže se Kerry Greenwoodová snaží vytvořit ženského Hercula Poirota, povzneseného nad skutky ostatních, naneštěstí její Phryne Fisherová zas tak inteligentní není, lépe řečeno, neřeší nic mimořádně zapeklitého, aby se náležitě předvedla. I když uznávám, že ta finta s otrávením manžela byla pěkná.

Opětovně platí to, co pro několik předchozích románů. Britský spisovatel Tim Weaver umí přijít s neskutečně atraktivními záhadami, jež jitří čtenářovu mysl po většinu vyprávění. Jakmile však dojde na odhalování skutečností a souvislostí, začne se paní Logika maličko chytat za hlavu a slečna Překombinovanost si spokojeně mne ruce. Tohle už zkrátka hraničí s uvěřitelností, třebaže úvodní partie vyznívala neskutečně slibně. Nevadí mi ani tak fakt, že první půlka má s tou druhou máloco společného a je jen s podivem, že jeden zločin může vyvolat takovou pozornost, zatímco jiné, mnohem horší (a se zápletkou propojené) se zdají být společností i médii zcela ignorovány. Především mi začíná lézt krkem autorova potřeba děj co nejvíce roztáhnout o flashbacky, které pouze tříští pozornost a ze zpětného hlediska se ukazují jako zbytečné. Na druhou stranu, pořád jsem si thriller užil se vším všudy, jako jednovečerní relax splnila kniha účel na jedničku. Jen ta koncepce začíná být značně průhledná.

Jako historický román funguje Psychiatr výtečně, přesně v módu detailů, jakými oplývají podobná díla Dana Simmonse. Horší už je to se zápletkou, které na těch pět set stran prostě dech nestačí. Navíc je značně pofidérní, založená na motivu počátků profilování sériového vraha, což je tematika, která mě obecně příliš nebere ani v moderních thrillerech. Tady sice různé teorie svou funkci plní a vše je pragmaticky podloženo, pořád se to však pohybuje v mezích fabulace, která se skutečným vyšetřováním příliš společného nemá. Zas mi ale vyhovovala zápletka, která není postavena na šokujících zvratech a neskáče z postavy na postavu, aby vytvořila umělý zmatek.
Co jsem si každopádně užíval, byla ta popisnější stránka románu, protože navodit dobovou atmosféru umí Caleb Carr náramně. Chvílemi má člověk pocit skutečné autenticity, když namísto nechutných detailů autor staví vyprávění do roviny běžného jednání, které člověk považuje za bezmyšlenkovité a zasazuje jej do kulis starých přes sto let.

Návrat k tomu lepšímu, čím disponovaly Akta X. Jsou tu však dvě velká ale – v první řadě je hrdinkou sedmdesátiletá důchodkyně, což pro akční thriller není dobrá volba. V druhé řadě mi vadily zbytečné prostoje, které sice zaplňují dialogy, když se ale zpětně podíváte na vývoj událostí, zjistíte, že skutečné „něco“ se začalo dít až za polovinou. Jinak ale tematicky správně archaické, třebaže dnes asi nic, co by mladou generaci oslovilo, protože únosy mimozemšťany jsou moc oldschool. Ale Jeremymu Finleyovi to záhadně funguje. Dokonale popisuje despekt médií, které když na to přijde, místo toho, aby člověku pomohly, semelou jej na karbanátek a ještě za sebou nechají vypálený flek po grilovačce. Přiznám se, že právě z tohoto motivu mě mrazilo asi nejvíc – jak moc se hrdinové stanou bezmocnými, když přijde na „racionální“ uvažování. Dějová osnova každopádně fajn, jen je znát, že si autor do poslední stránky nebyl jistý, jak román uzavřít, a i proto konec působí jako spíchnutý horkou jehlou.

Šílenost v jakémkoliv ohledu, navíc perverzní tak, že při četbě máte pocit, že musíte být zákonitě perverzní také, když to vůbec držíte v ruce. Přičemž kálení do úst paralyzovaného pacienta je jen špička ledovce. Pro opakovanou felaci či orální znásilňování zde prakticky není prostor pro zápletku. Tedy, ne že by si s tím David Hartl lámal hlavu, děj žene vpřed bez ohledu na morálku či logiku. Tajemstvím tak zůstává nejen smysl celého kastračního oddělení, ale i plány vedení, kteréžto nechává unášet policisty s předpokladem, že Německé ministerstvo všechno zamete pod stůl. Absurdní zvraty si zde zkrátka podávají ruku s nesmyslným jednáním, přičemž motivace postav zůstávají stejnou záhadou, jako úmysl autora, co chtěl knihou říci. Ale ono je dost pravděpodobné, že se prostě jen bavil úchylnou vizí utajeného pavilónu s jeho neonacistickým osazenstvem. Pravdou je, že s lékaři, co si při zneužívání pacientů zpívají: „Deutschland, Deutschland über alles,…“ se prostě nesetkáte každý den.

Druhý díl ztratil punc originality a podruhé totéž, s trochu méně zajímavou vraždou, holt hodnocení sráží. Nic tomu vytknout nelze, snad jen právě onu méně zajímavou a více průhlednou vraždu. Čtení je to stále velmi zábavné.

Spisovatelské pábení po francouzsku. Spíš úsměvné, než vysloveně humoristické, ovšem je znát, že Bernard Werber koncipuje příběh jako nenápadnou grotesku. Je to hodně o literatuře, vztahu tvůrce – čtenář – kritik, ale hlavně o smyslu života a jak jej naplnit ke spokojenosti své či ostatních. Za nejpovedenější pak považuji pasáže citující Edmonda Wellse, fiktivního předka hlavního hrdiny. Je samozřejmě otázkou, nakolik jsou všechny informace, jím předkládané, pravdivé, ale minimálně jejich výčet zaujme, případně pobaví v rámci historických souvislostí. Příběhová linie je ovšem vlažná; sic se od začátku protagonista snaží identifikovat vraha, přibližně od poloviny to ale přejde do lehce metafyzické roviny a téma zločinu je odsunuto do pozadí. Vytáhne se znovu až v závěru, aby se za vyprávěním udělala malá pomyslná tečka. Děj však paradoxně hýří zvraty, autor průběžně řeší problémy a posouvá postavy stále dál a dál. Jen je to vlastně nezajímavé a v některých momentech i tak trochu děravé.

I když se Stephen King v doslovu hájí všemi způsoby (a málem mě i zlanařil, abych mu ty důvody sežral), zůstává smutným faktem, že Colorado Kid je jen takovou mysteriózní vyprávěnkou před usnutím. Shrnutí událostí jedné skutečné záhady je strhující pouze do té chvilky, než se ukáže, že nemá žádné vyústění, pouze záhadu samotnou. Ano, odvyprávěné je to skvěle a oba staříky i s mladou studentkou žurnalistiky jsem si opravdu oblíbil. Problém je, že novela by neuspěla ani jako povídka, natož samostatná kniha, protože prostě postrádá čtenářsky uspokojivý konec, tedy alespoň dle mého vkusu. Ačkoli chápu, že jde o tvůrčí záměr, autorovy důvody prostě neberu, neboť těch životních záhad, jak se mohlo stát tohle a támhleto, je kolem mě tolik, že si o nich nepotřebuji ještě číst. Navíc si myslím, že nějaká pěkná pointa by tomu slušela daleko víc, jelikož napsané je to parádně, třebaže si za pár měsíců ani nevzpomenu, o čem to bylo. Jen trochu nechápu to uvedení do edice Hard Crime v originále.

Ono by to nebylo špatné, kdyby tomu nechyběla šťáva. Jako by Zuzana Koubková nevěděla, jestli chce psát historický román nebo detektivku, a v domnění, že to půjde nějak samo, nechává děj plynout samospádem. A ono to kupodivu samo jde, jenže zpětně chybí opodstatnění jednotlivých scén. Třeba takové dumání nad tím, jestli byl mrtvý johanita otráven a jaký jed mohl být použit, aby se mrtvý po smrti usmíval, působí neskutečně zbytečně, když se o kapitolu později ukáže, že dotyčný byl střelen kuší.
Zápletka je ale sympaticky jednoduchá, třebaže jí znepřehledňuje množství nepodstatných postav, jež disponují výhradně jménem a původem. Hrdina navíc vyšetřováním jen proplouvá, aby nakonec, jak božím zázrakem, vydedukoval vraha, který je následně stejným překvapením i pro čtenáře, protože o něm dosud nepadlo slovo. Samotná historie templářského pokladu pak pro mě byla zajímavá pouze tím, že se autorka rozhodla vyhnout nabubřelým konspiračním teoriím a celou tu patálii vysvětlila ryze prozaicky.

Moderní parafráze Agathy Christie na švédský způsob. Naneštěstí to nefunguje. Julie Starková zkrátka není Hercule Poirot, byť se snaží, co jí síly stačí. Jenže současné kulisy a znalosti forenzních věd nepřejí detektivům, kteří své schopnosti staví na skutečnosti „že poznají, když někdo lže“. Nemluvě o komorní zápletce tvořené deseti protagonisty, která až příliš lpí na starosvětském jevištním dramatu. Zvraty najednou působí příliš divadelně a zcela se míjejí se všední realitou. Podobné postupy byly před sto lety běžným standardem, v dnešní době však působí, byť nechtěně, značně uměle. Je to bez překvapení, bez momentu šoku, který vás přinutí přehodnotit vše dosud řečené. Ne, že by se manželé Ahndorilovi nesnažili, jejich pokus však vyznívá naprázdno. Ovšem vzhledem k jejich populární sérii příběhů detektiva Joona Linna jde o sympatický návrat k podstatě detektivky pojednávající o spojitostech, namísto brutálního thrilleru postaveného na patologických vztazích a morbidních zločinech.

„Jsem jedním z těch, kteří věří, že by svět byl lepším místem, kdybychom se při slově vražda začali zakoktávat stejně jako při slově masturbace.“
Všichni máme povědomí o válce ve Vietnamu. Jenže málokdo vzpomene na protikomunistické bojovníky, kteří po stažení Američanů museli houfně opouštět zemi, protože neveřejná poprava byla tím lepším, co je mohlo potkat. A pak zůstali mezi dvěma světy – tím vlastním, který jim šel po krku, a tím cizím, který s nimi už nechtěl mít nic společného.
V tomhle ohledu stojí úvodních sto stran Sympatizanta za pět hvězd a přečíst by si je měl každý, kdo stojí o nový úhel pohledu. V druhé půlce už děj pokulhává a autor se spíš soustředí na paradoxní přístup USA k přistěhovalcům, kdy je na jednu stranu vítají a na druhou nikdy nepřijmou. Việt Thanh Nguyễn každopádně nerozehrává politické drama nebo akční špionážní thriller. Tohle je o životě jednoho člověka v exilu, jehož vazby na rodnou zem jsou trochu komplikovanější, než by do něj jeho přátelé kdy řekli.

Já proti noiru v zásadě nic nemám a v thrilleru mi vadí minimálně. Ale všeho s mírou, jak říkávala moje babička. Steve Hamilton hodně sází na čtenářovy sympatie k zdánlivě nevinnému, ale charakternímu zlodějíčkovi. Potud v pohodě; přiznám se, že dostal i mě. Jenže když pak autor zlodějíčka, který nikdy nezabil, během okamžiku promění v chladnokrevného zabijáka, měl jsem najednou problém s uvěřitelností. Nejde ani tak o to, že by to bylo nereálné, ale že se postava najednou proměnila ve dvojče Johna Wicka, které si poradí prakticky s jakoukoliv situací – tohle už jsem autorovi moc nebral.
Ale jinak velkým plusem zůstává strohá osnova, ve které se děj příliš nekomplikuje a rozlišit ty relativně špatné, od těch relativně dobrých není moc složité. Mínusem je pouze skutečnost, že zápletka nepřichází prakticky s ničím novým. Na druhou stranu oceňuji nejednoznačný závěr, který hrdinu ponechává až po krk v problémech – a jeho naivní přesvědčení, že tomu tak není, mě v duchu upřímně rozesmálo.

Standardní psychologický thriller s toliko oblíbenou nespolehlivou vypravěčkou. Co knize nemůžu upřít, je atraktivita námětu; co ovšem Alice Feeney moc neumí, je pracovat s dramatickou linkou thrilleru, včetně samotné formy, jakou je vyprávěn – v tomto případě střídání minulého a současného času. Napětí tak nula, nula nic, vzhledem k tomu že příběh sledujeme z pohledu hrdinky, která je v kómatu a děj nám krystalizuje pomocí retrospektiv. Což ve spojení s názvem pak ve čtenáři automaticky vyvolává snahu na vše nahlížet jinak, než jak je mu předkládáno a spíš než vývoj událostí jej zajímá, jak moc se ve svých podezřeních plete. Jenže když pak přijde na odkrývání karet, autorka hru obrátí tolikrát, že na konci jsem už vlastně ani netušil, kdo ovládal koho – a co je nejhůř, bylo mi to úplně totálně putna.
Jsou tu povedené scény, dojemné i nápadité, ale stejně scény zbytečné, které mají čtenáře pouze zmást. V důsledku vás tak mrzí promrhaný potenciál, kterým zápletka rozhodně disponovala.

„Kolikrát člověk musí sám v sobě zemřít, aby nakonec našel sám sebe?“
V rámci malého rozsahu je až překvapující, jak dlouho si autoři dávají na čas, než rozvinou zápletku. Jít o povídku, nemám s tím problém, ale když píšu román mohl bych mít v polovině trasy zařazenou alespoň dvojku, když už ne nejvyšší převod.
Jejich neřestí je utíkat k nesmyslným popisům těch kterých snů, jež vám stejně nic neřeknou, maximálně zapadnou do kontextu při druhém čtení. A když už nejsme u popisů snů, zabýváme se neschopností úřadů vypořádat se s bojovými plemeny psů, což je jistě rozčílení hodné, ale proč tím zabrat celou jednu kapitolu z takřka dvou set stránkové knihy, která už tak má problém najít zápletku, natož schopnost řešit za čtenáře byrokratické nesnáze v životě, vesmíru a vůbec? Co by jej naopak zajímalo, je kriminální zápletka, ale ta zde zůstává nevyužita. A to si přitom myslím, že prostředí české patologie by dokázalo nabídnout víc, než pár (ne)chuťáren z běžného chodu oddělení s mrtvolami.

Myšlenka školy pod plachtami mě upřímně nadchla a moc se mi líbilo, že Alexander McCall Smith příliš neřeší logiku věci. Taková škola prostě existuje a nazdar. Problém je, že jediné její využití v ději spočívá v tom, že se hrdinové dostanou do střetu s pašeráky. Pro takhle jednoduchý motiv snad ani nebylo třeba vymýšlet natolik komplikované pozadí. Snad další díly předvedou více imaginace, protože tenhle byl zklamáním.
První třetinu věnuje autor seznamování postav, kterých je zákonitě hodně, neboť jde o školu. Pak už přijde na přetřes podezření z možného zločinu, jehož odhalování zabere další třetinu a teprve v té poslední dochází k jakési konfrontaci, jež ale kupodivu nepředvede žádné akrobatické triky z oboru. Možná tak kormidlování, ale jako sorry, když si o tom člověk čte, nijak jej nedojímá, že dotyčný má skutečné nadání pro točení kola s držadly. Zkrátka příběhu chyběl jakýkoliv zvrat, kdy bych cítil nebezpečí a byl napnutý, jak to hrdinové vlastně nakonec celé zvládnou vyřešit.

Velice zajímavý ústřední motiv, ale na můj vkus až příliš papírově zpracovaný – a to jak popis reakce policistů na návrat hrdinky do civilizace, tak celý ten humbuk kolem zločinu spáchaného na její osobě. Ačkoliv se autorka snaží o senzaci, přijde mi, že událost nevyvolala v knize víc zájmu než přepadení samoobsluhy. Ostatně, celé vyprávění mi přišlo hrozně neosobní, přestože právě na emocích stojí jeho převážná většina – nutnost vcítit se do duše hrdinky a její neschopnosti vrátit se po traumatizujícím zážitku zpět do normálního života. Nejde přitom o to, že by spisovatelka byla strohá ve stylistice, spíš jsem měl problém s jakousi umělostí kulis i postav. Celé jako by bylo vytvořené jen za účelem lepšího prodeje. Což ještě podtrhne finální odhalení, kde si logika s absurdností podávají ruce. Minimálně za tohle by Anne Frasierová zasloužila záhlavec, protože takhle okatě ignorovat vyšetřovací postupy policie, to už mi přijde příliš za hranou, byť i jen v pouhé literární kriminálce.

První půlka perfektní a šel bych do ní z fleku znovu. Stephen King si hraje se svým oblíbeným tématem nevysvětlitelného v normálním životě a v téhle rovině funguje román báječně. Dokonce až do okamžiku, kdy je zlo pojmenováno a hrdinové si o něm začínají dělat představu. Pak však přijde na přetřes trestná výprava a já měl pocit, že jsem naskočil do jízdy jménem Doktor Spánek. King znatelně vynechává zápletkové kudrlinky, jako by se ani jemu nechtělo hrdinům cestu komplikovat, pročež dochází k úbytku napětí. Jistě, člověk trne, kdo přežije, ale všechno směřuje k předem jasné konfrontaci a těch sto stránek, než k ní dojde, prostě nějak musíte překousnout.
Což ovšem není nic komplikovaného, vždyť jde o mistra vypravěče. Navíc mi hodně vyhovovala er-forma vyprávění, protože autor ztratil možnost ztvárnit sebe a své stáří v některé z postav. Jenže jak se hýří nápady v první půlce, v druhé jen už jde jen o to, aby se protagonisté odhodlali k činu, a pak už je to ráz na ráz a konec příběhu.

Russell Blake rozehrává vysokooktanový thriller, ve kterém hrají prim hi-tech zbraně a úchvatná femme fatale v přiléhavé kombinéze. Ženská hrdinka pak udává příběhu tempo prakticky ve všem, včetně láskobolných klišé. S ničím se nepáře, pročež záporáci padají jak obilí při letní sklizni. Přímočarý děj se po vzoru akčních blockbusterů soustředí jen na podstatné a zvolna přechází z jedné výbušné scény do druhé, aby vygradoval v třeskutém finále. S tím souvisí i autorova fascinace exotickými kraji, což se promítá do samotného vyprávění, které tak díky změnám prostředí získává na tempu.
Absence jakékoliv nadsázky však z potenciálu odpočinkové střílečky dělá literární coververzi Odpadlíka. Alespoň že krásná Maya je o tolik hezčí než Lorenzo Lamas. Jinak ovšem stejná tuctovka s nafouknutou zápletkou a hrdinkou, která v jednu chvíli vystupuje jako stroj na zabíjení, aby ve chvíli druhé řešila problémy moderních maminek. Bohužel to ale zdaleka není tak vtipné, jak snad z předchozí věty vyznívá.

Pohybujeme se na konci světa v městečku, kde každý zná každého a všichni něco tají. Díky tomu dokonce i vražda dlouho vypadá jako obyčejná nehoda a než se hrdinové rozhoupají ke skutečnému vyšetřování, chvilku to zabere. Určitě s tím má co dělat kouzlo slunné Galicie, jejímiž krajinomalebnými popisy Dolores Redondo ani v nejmenším nešetří. Detektivní zápletka je tak po většinu vyprávění málem zapomenuta, připomíná se jen občas, aby se ústředním postavám vrátil směr uvažování. Ale pozor, opomíjena není, v podstatě každá kapitola nabídne nějakou novou informaci, již si postupně společně s hrdinou musíte spojit dohromady v jeden konkrétní celek. Problém je vyprávění plné odboček, které jsou nakonec zbytečné a občas i nedotažené. Celý příběh se navíc nese v duchu očekávaných odhalení a vztahových klišé. Finální rekonstrukce zločinu odkrýváním jednotlivých motivů je ovšem parádní, přičemž nemůžu říct, že bych zde za největšího padoucha považoval právě vraha. Tím je totiž někdo úplně jiný.

Svižná historická detektivka, která nemá tendence sklouzávat k pohádkové taškařici ani k dějepisné odbornosti. E. M. Powellová vykresluje dobu vlády krále Jindřicha II. se syrovou upřímností, z níž občas běhá mráz po zádech. Nejde však o nihilistické dílo, vyžívající se v explicitních násilnostech – mord využívá autorka jen jako prostředek k rozehrání zápletky, v níž se muži povolaní soudem snaží zjednat novou královu spravedlnost na místech, která na něco podobného nejsou zvyklá. Naneštěstí to dost často sklouzává k tomu, že postavy někoho obviní a následně jej pronásledují jako jednoznačného pachatele, dokud nepřijde na přetřes obvinění jiného podezřelého a vše staré jako by najednou bylo zcela zapomenuto. Přesto jsou oba hlavní hrdinové vesměs sympatičtí, protože v průběhu vyprávění procházejí vývojem, který je v očích čtenáře polidšťuje. Nejsou neomylní a už vůbec ne neporazitelní, ale jejich ochota bránit spravedlnost je dělá – v kontrastu s divokými časy kolem nich – výjimečnými.

Byť anotace slibuje hrdinu připomínajícího „s trochou nadsázky kultovní postavu detektiva Phila Marlowa z románů Raymonda Chandlera“, spisovatel Leopold Králík se ve skutečnosti ani nesnaží držet se odkazu žánru americké drsné školy. Jeho Milovníci sportu jsou nenáročnou českou detektivkou, ve které se seladonský hrdina pokouší přijít na kloub vraždě studenta. Co autorovi hraje do karet, je důvěrná znalost školského aparátu, do kterého je valná většina zápletky zakomponovaná, stejně jako tuzemské kulisy. Zbytek kompozice však příliš nefunguje, od fušerského policejního vyšetřování po finální vyústění, kterému chybí psychologický podkres. Očividné motivy jsou přehlíženy, aby se mohlo vyprávět o tom, se kterou paní hrdina stráví večer, a když pak na posledních stránkách dojde ke skládání účtů, bez jediného uzardění a v pár větách jsou čtenáři předloženy motivy, vedoucí k deseti vraždám. Ale když už nic jiného, ty postřehy o školství jsou zajímavé, třebaže podbarvené jistou zahořklostí.

Když jedna zlatokopka začne lézt do zelí druhé, nemůže to skončit dobře… A. R. Torre (alias Alessandra Torre) opouští hájemství erotické romance a pouští se do ženského psychologického thrilleru, ve kterém žádná z postav není kladná. Zpočátku jsou sice hranice jednoznačně určeny, ale s každou další kapitolou vám postupně začne docházet, že v tomhle souboji o místo mezi horními deseti tisíci není nikdo úplně normální. Rafinovaný duel dvojice cílevědomých „kočiček“ však nestraní ani jedné z nich. Když totiž dojde na smetánku, žádná morální pravidla neexistují. Krátké kapitoly a neustálé střídání úhlů pohledu pak dodávají celé situaci výbušnou dramatičnost.
Jediná slabina spočívá podle mě v nevýrazném finále. Od určitého momentu totiž nabere zápletka jasný směr, pročež do poslední stránky čekáte nějakou vylomeninu, která zase všechno otočí a ukáže protagonisty v novém světle. A ono tak nějak nic. Jako kdyby hrdinkám (nebo snad autorce?) najednou došla odvaha bít se do posledního drápku.

Skvěle rozehraný psychologický thriller, jestli vás tedy užije na hazard s nespolehlivým vypravěčem. D. B. Peck s vámi ovšem nehraje žádné falešné drama a od začátku přiznává, že věřit sociopatovi může jen bezelstný naivka. Následujících dvě stě stran se tak nese v duchu nápaditého hlavolamu, u kterého víte, že většina toho, co je vám řečeno, je úplně jinak a bavíte se tím, jak se snažíte rozklíčovat skutečné motivy a záměry ostřílené manipulátorky.
Pak však přijde zlom a autorka přenese vyprávění na stranu druhé hlavní postavy. Tady se její zámeček z karet najednou začne rozpadat, protože autenticita vyšetřovacích postupů, informovanosti policie a všestrannosti svědků je uvěřitelná asi tolik, jako pohádka o Popelce. Navíc namísto sofistikované hry na kočku a myš zvolí zápletka rádoby „femme fatale“ koncovku, protože už nemá čím jinak zaskočit. Nic to ale nemění na skutečnosti, že jde o strhující čtení využívající prozatím jen zlomek toho, co nabízí ústřední „sociopatická“ tématika.

Po dvou zlomových dílech se vracíme ke staré dobré klasice. Kate Shugaková přijme zakázku na ochranu kandidátky na post senátora, což zákonitě nemůže skončit jinak, než vraždou. Jakmile ale jde o politiku, není komu důvěřovat. Podezřelí se dají sčítat po stovkách a motivů se v rodinné skříni kandidátky skrývá poměrně dost…
Dana Stabenow má za sebou deset úspěšných dílů a tak moc dobře ví, co fanoušci chtějí. Poloviční vlčici Obludu, svéráznou Kate a drsnou Aljašku. Na příběhu přitom až tak nezáleží, přesto si na něm spisovatelka dává záležet a v druhém plánu informovat čtenáře atraktivním způsobem o historických zajímavostech, jež formovaly její zamilovanou krajinu. Zápletka se tak opětovně rozjíždí až po stu stranách a vyústění je krapet vytažené z rukávu, ovšem postup vyšetřování a důkazní souvislosti autorce souhlasí s precizností profesionála. A byť může někoho strašit politická tématika, ta tu ve finále hraje tak okrajovou roli, až je čtenáři skoro líto, že nedostane více prostoru.