PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Jednu věc musím rozhodně pochválit – čtivost. Dozajista nebudete mít problém knížku slupnout jako malinu za jedno odpoledne. Ale pak už tu jsou z mé strany jen negativa. V první řadě je Matěj Mlynář přehnaně velkej drsňák, co v noci zachraňuje dámy v nesnázích a přes den vypomáhá mamince v knihkupectví. Cítil jsem v tom až moc velkou snahu o českou obdobu Jacka Reachera či Matthewa Scuddera. Jenže co funguje za velkou louží, v Jindřichově Hradci fatálně selhává. Navíc jak u něj, tak i u zbytku postav mi chyběla určitá chemie, která by z románu dělala něco víc, než jen špatnou epizodu ze seriálu Detektiv Martin Tomsa. Čímž se dostáváme k zápletce. Ta se sice rozehraje mile atraktivně, jenže někde ve třetině jsem si uvědomil, že děj místy působí až absurdně a táhne se jako žvejkačka. Přičemž ve výsledku mi vlastně bylo fuk, zdali hrdina odhalí, kdo za čím stojí.
Každopádně to nebylo úplně blbý a hlavně začátek byl fajn, ale kdyby autora někdo klepl přes prsty, tak by to možná bylo lepší.

Dlouhá léta jsem žil v domnění, že nejupovídanějším autorem „áčkových“ thrillerů je Frederick Forsyth. A ono ejhle, Arthur Hailey mu v lecčems šlape na paty. Jenže kvalitního vypravěče poznáte právě díky tomu, že i vatu umí podat toliko strhujícím způsobem. Tedy ne že bych neměl výhrady ke zbytečnému množství postav nebo příliš mnoha nedokonavým odbočkám, ale pořád se to četlo náramně.
Příjemně potěšila nekompromisnost teroristů, kterým na obětech nezáleží a tak je do posledního okamžiku nejisté, jak to celé dopadne. A hlavně, je o koho se bát. Naopak tvůrci zazlívám okaté přehlížení akcí speciálních složek, jež jako by po celou dobu v klidu seděly na židli a točily prsty mlýnek. V čem ovšem Hailey naprosto exceluje, je dokonalá znalost prostředí, do něhož děj zasazuje – a v tomto případě jde o televizní zpravodajství. Jistě, devadesátá léta jsou už za námi a tak to celé působí krapet archaicky, ale popsané je to tak famózním způsobem, až člověka mrzí, že to takhle nefunguje do dneška.

motýle je teď v kurzu ;) a tenhle má navíc úžasnou obálku od Lubomíra Kupčíka a napsal ho Ondřej S. Nečas. Byl jsem na to dost zvědavej, protože se mi líbily případy Hejtmana Ambrože, Nečasovy příspěvky do Kladiva mě v dávných dobách hodně bavily a… autorovi prostě detektivka sedla a já byl zvědavej, jak si s ní poradí, když nebude mít k ruce fantasy prvky… a poradil si s tím dost šalamounsky (protože stejně jako Juraj Červenák) zvolil hřiště v podobě historický detektivky, kde se dá operovat s pověrčivosti lidí… takže najednou máme na scéně báchorku o víle, co likviduje všechno živý, co hejbe. Což je v totální rozporu s aristotelskou logikou, kterou vyznává Mojmír Mráz (hlavní vyšetřovatel knížky). Co se nedá týhle knížce upřít jsou tři věci. 1) čtivost – nemáte problém knížku slupnout jako malinu za jedno odpoledne (nedoporučuju brát na dlouhou dovolenou), 2) cit pro atmosféru – ta je opravdu ale opravdu úžasná a dodává knížce potřebnou šťávu) 3) finále a zvraty – jo, v tomhle mě ta knížka fakt rozsekala a cokoliv prozradit by bylo zločinem, ale už jen kvůli tomu fakt doporučuju knížku přečíst. S čím jsem ale mě problém byly postavy – podobně jako u Hejtmana Ambrože i tady se pracuje s týmem vyšetřovatelů – > Mojmír Mráz a jeho tři pomocníci. A ani jeden z nich mě fakt nebavil. Mráz je jednookej chlap, co si vyřezává figurky… cítil jsem v tom trochu snahu, aby to byla (možná) taková trochu drsnější obdoba Viléma z Baskervilu (co používá i meč), ale prostě ten chlap mě nebavil. Jak u něj tak u zbytku tý party mi chyběla určitá chemie (a něco čím by se mi trochu zapsali pod kůži), která je u Steina, Barbariče (a Jaroše). I přes to je ale Noční motýl pohodová detektivka, která se topí v mrtvolách. Uvidíme, co přinesou další díly. Třeba to bude příště i trochu nosnější tým pátračů, na který se budu příště těšit.

Jak občas kritizuju spisovatelky, že nezvládají mužské postavy, tak tady si musím rýpnout do pánů Jerkera Erikssona a Håkana Axlandera Sundquista. Protože hrdinky v jejich podání jsou za a) nesnesitelně hysterické, za b) extrémně přecitlivělé, a za c) lezoucí na nervy vedlejším postavám i čtenáři samotnému. Zlí jazykové budou namítat, že to přece koresponduje se skutečností, ale v tomhle ohledu jsou moje zkušenosti rozdílné.
Ale k Vraní dívce. To je vám taková manýristická detektivní telenovela, v níž jde autorům o jediné – obrátit čtenáři žaludek. Jenže celá hororová část končí u pseudouměleckého zpracování různorodých zhůvěřilostí, páchaných na dětech a víc v tom není. Je tu sice jakýsi pokus o propracovanou psychologii, jenže ta působí jako by byla převzatá z wikipedie. Navíc nejsou schopni zmatenou zápletku dovést do nějakého konce, přičemž jim nedělá sebemenší problém mávnout rukou nad ústředním motivem, aby se vesele mohli věnovat „šokujícímu“ zvratu, který všechno obrací naruby.

Výrazně lepší než předchozí díl, člověk má zase jednou pocit, že se něco skutečně děje, což ještě podtrhne závěr, ve kterém přibude i nová mrtvola. Cílová rovinka se zkrátka blíží a autorce tak nezbývá, než pomalu přejít do sprintu. Přesto si neodpustila dál nechat Emmu bloumat bez toho, že by něco vyšetřovala. A opět se opakuje motiv toho, že je na počátku nastaven jeden podezřelý, aby se na konci ukázalo, že ten to vlastně spáchat nemohl. Ještě že už to v příští knize skončí, páč možní viníci docházejí. Zvraty jsou ovšem lepší, než ty minulé, ačkoli je otázkou, nakolik jsou pro základní dějovou linku podstatné. Hodně stranou jsou přitom hrdinčiny kamarádky ze Hry lží, jako by najednou přestaly existovat. Docela zvláštní odklon, když to člověk srovná třeba s Roztomilými malými lhářkami, ale nemůžu říct, že by to bylo ke škodě. Holčičí tlachání se dá snášet jen do určité míry. Pravdou každopádně je, že jak jde série do finále, konečně mě i začíná zajímat, jak to celé vlastně dopadne.

Krutá hra je pocta Dana Simmonse Richardu Starkovi (pseudonym D.E. Westtlake) a taky proto je Joe Kurtz obdobný grázlík jako Starkův Parker. Má svůj osobitý smysl pro spravedlnost, vlastní žebříček hodnot a vše co se mu postaví do cesty jednoduše převálcuje. Zápletka sice není bůhvíjak sofistikovaná, ale příběh je naservírován excelentním způsobem bez zbytečné vaty a já se celou četbu královsky bavil.

Obliba severských kriminálek je natolik v kurzu, že už si je píší i sami Češi. Alespoň to se anotace románu Vězeň z Guantanáma snaží naznačit, ačkoli děj samotný má se Skandinávií společného pouze to, že hrdina je Nor. Ale ne že by to hrálo roli.
Ostatně celé vyprávění na mě působilo značně neuspořádaným dojmem, jako by měl autor zajímavý nápad, ale literární redaktor mu nedokázal přitáhnout otěže. Pravidla detektivky tak jdou zcela stranou, stylistika je přelétavá jako včelka Mája a autenticita dostává na zadek od okamžiku, kdy se na scéně objeví první mrtvola, jež je tu jen proto, aby mohla zaklapnout do hrdinovy konspirační teorie. Ta pak určuje směr dalšího vyprávění, kterému se do cesty kupodivu neklade příliš mnoho překážek, opomeneme-li tedy druhou dějovou linii, která dlouhou dobu čtenáře akorát mate. Ale při stosedmdesátis­tránkovém rozsahu není čas ztrácet čas, takže nakonec všechno sedne na své místo, přičemž nechybí ani mystický podtext a nějaký ten populistický světonázor.

Jen Bůh a Tomáš Němec vás mohou přesvědčit, abyste jednu knihu zkusili rozečíst natřikrát. Ale nakonec to stálo za to, a ne že ne. Turista je totiž zvláštní thriller. Zvláštní tím, že jeho nejsilnější stránkou je závěr, který přichází sice s očekávatelným, ale přesto strhujícím dějem. Plusem je také způsob jakým Olen Steinhauer zcivilnil špionážní řemeslo takřka až na dřeň. Zapomeňte na super agenty, řešící neřešitelné. Autor více staví na autentičnosti než na akčním spádu, o čemž svědčí pouhé dvě přestřelky na celých čtyř stech padesáti stránkách. A podobně je na tom i rozvržení zápletky. Z jednoduchého případu hledání vraha se brzy stává doslova pavučina různých lží, které spolu zdánlivě nesouvisejí. Jenže odhalením jedné záhady dostanete střípek jiné, která zase pomůže rozklíčovat další. Tedy místo přímé cesty vás čeká obchůzka poměrně širokým obloukem. V kombinaci s emoční roztříštěností hrdiny tak ve výsledku dostáváte chytrý, ale na můj vkus až zbytečně psychologizují­cí román.

„Jediný mystický text, ktorý som kedy čítal, bolo daňové právo.“
V rámci spisovatelovy profesní dráhy jsem čekal legraci a to byla chyba. Protože i když nechybí v povídkách cynické hlášky, nadsázka rozhodně ano. Přičemž ta stylizovaná kombinace americké drsné školy a urban fantasy má na svědomí, že hlavně zpočátku působí text zbytečně uměle. Což ještě umocňují autorovy tendence využívat zaběhnuté motivy a jen málokdy přijít s něčím vlastním. Kulisy tak nemají čím překvapit, naopak čtenáře až zaskočí, co všechno tvůrce při vysvětlování zákonitostí vlastního univerza vynechal. Přitom ale nepíše vůbec špatně, evidentně si uvědomuje svoje slabiny i přednosti a oboje umí důsledně využít. Jenže ačkoliv většinu zápletek rozjede sympaticky jednoduše, poměrně záhy mu nakynou a tříští se v nepřehledné skrumáži událostí.
Na závěr dlužno podotknout, že Martin Hatala nevytváří další laciný plagiát zaklínače, ale snaží se jít vlastní cestou. Nedaří se mu to stoprocentně, ale potenciál tu bezesporu je.

Já si prostě na ten autorův styl psaní, kdy se bezděčně pohybuje na hranici vážně myšleného thrilleru a vesnické komedie, nedokážu zvyknout. Jeho snaha vykreslit postavy důvěrně totiž vede pouze k tomu, že se všichni chovají jako burani na hasičském bále a samo vyšetřování podle toho taky vypadá. A opilečtí detektivové jsou zábavní jen do té doby, než čtenář zjistí, že jediné v čem jsou skutečně dobří, je chlastání a chvástání. Stejně tak mě štve černobílé vidění světa, do něhož se hrdinové Dominika Dána zacyklili a z něhož není cesty ven, pročež to celé působí jako ukřivděný manifest proti bohatým a mocným.
Největší slabinou Nežné fatamorgány je ovšem rozšafná osnova. Než se příběh dostane k jádru, uteče dobrá polovina a v té druhé se ani tak nevyšetřuje, jako spíš řeší problematika sametová revoluce z pohledu řadového policisty. Což je skvělé téma, paradoxně je však kazí nedořešená kriminální linie, jež se ke konci pro spisovatele stala spíše přítěží, než úhelným kamenem zápletky.

Není to dokonalé, hlavně kvůli natahované zápletce, ale zklamaný nejsem. Má s tím pravděpodobně dost společného to, že celé vyprávění na mě dýchlo neodolatelnou atmosférou seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Přičemž slabinou je akorát fakt, že všechny ty „moderní“ vyšetřovací techniky jsou do příběhu často násilně našroubovány, aby tam zkrátka byly, a už je jedno, že pro další vývoj událostí nemají valného významu.
Zato Londýn roku 1889 se Alexi Grecianovi povedl náramně. Nedbalá dekadence spodiny a chladná brutalita žití jsou vážně působivé; hlavně pro ten laxní přístup k bezpečnosti. Nechtěně se to však odráží na praxi kriminalistů, kteří jsou natolik zavaleni prací, že většinu vyšetřování ponechávají čistě dílu náhody. Problém je, že na každém z nich leží takový počet mrtvých, až je s podivem, že se historie vůbec dočkala nějaké spravedlnosti. Na druhou stranu, morbidní humor a tvrdohlavá nátura vyřešily za dobu existence detektivního žánru nejednu mnohem komplikovanější záhadu.

Pro jednou autor upřednostnil dojemnou zápletku před suchopárným vyšetřováním. Naneštěstí to má za následek, že policisté jsou v kriminálce vlastně jen do počtu. Bez jakékoliv nadsázky by se totiž vyprávění klidně obešlo bez nich. Sice tu přibývají mrtví a oni nad tím ostentativně kroutí hlavou, jenže tak dlouho jsou o krok pozadu, až už je na nějakou „spravedlnost“ pozdě. Dost přitom selhává i samotný komisař, který jindy bez problémů vytuší vraha hned zkraje, ale tentokrát se v případu motá stejně, jako všichni ostatní.
Håkan Nesser tak přímo odkazuje na Nevěstu v černém Cornella Woolricha, přičemž znáte-li tuhle parádní noir klasiku, Žena s mateřským znaménkem vás ani při dobré vůli ze židle pravděpodobně nezvedne. Napsané je to skvěle a Van Veeteren opět perlí svým cynickým ostrovtipem, ovšem stinnou stránkou je, že chybí jakékoliv překvapení. Což u dvěstěpadesá­tistránkové knížky trošku zaskočí. Jste-li však fanouškem jako já, s benevolencí premiéra tenhle drobný nešvar přehlédnete.

Stylem mi Důvěra až za hrob připomněla tvorbu Nelsona DeMillea a Lee Childa, ačkoli k oběma pánům má David Rollins daleko. V první řadě mi vadil nucený humor, kterým se snaží bývalý zvláštní vyšetřovatel Vin Cooper získat čtenářovo srdce. Jenže ono mu to v armádním prostředí nefunguje, lépe řečeno, nevěřím, že by mu to prošlo. Za druhé jsou to jeho profesní schopnosti, kdy si občas dává na čas se součtem dvou jednoduchých čísel, nebo třeba s takovou maličkostí, jako je prověření rodinného zázemí inkriminované oběti. Člověka pak moc nepřekvapí, že k rozlousknutí případu potřebuje čtyři sta stran, zatímco slavnější kolegové by si dost možná vystačili s polovinou.
Ale jako oddechovka rozhodně fajn – vyprávění šlape bez větších zádrhelů, hrdina trousí hlášky při každé příležitosti a zelené mozky jsou dle očekávání správně konspirativní. V důsledku tak román připomíná delší epizodu ze seriálu Námořní vyšetřovací služba, okleštěnou pouze na jednoho hrdinu a bez práce s forenzními důkazy.

Jsem životem otřískaná škatule, která už přečetla (nebo viděla v TV) tři zadnice thrillerů; je sakra obtížné mě něčím překvapit. Nedokázalo to ani první střetnutí s tvorbou Chrise Cartera. Osvědčený seriálový mustr o nadaném vyšetřovateli, se kterým si pohrává vraždící psychopat, nabídl pár nepříjemně brutálních scén, stručnou verzi policejní práce a mnoho výstřelů do tmy. Čtenář má samozřejmě proti detektivům výhodu znalosti všech účinkujících v dramatu a tím pádem také luxus odhadnout pachatele podstatně dříve než génius Hunter, ovšem na důvody je nutno čekat až do posledních stran. Žádné předhazované drobečky, z jakých si postupně seskládáme celkový obraz, kdepak, zase máme ve finále „blicí bombu“. Tak říkám klasické závěrečné pasáži, kdy sebejistý padouch v dialogu s klaďasem vyzvrací veškerou svou motivaci, způsob mordování a další detaily, aby bylo možné příběh uzavřít. Carterův literární styl ještě potřebuje vybrousit; atmosféra, zápletka i charakteristika postav na mě působily poněkud surovým, málo rafinovaným dojmem. Vše jsem zkrátka dostala naservírované rovnou pod čumák, nic mě nenutilo k samostatnému zamyšlení.
Pokud hledáte odpočinkovou, napínavou četbu se sympatickými hrdiny, co vás bez větších odboček dotáhne na vařené, krví umazané nudli až do finiše, našli jste. Za sebe bych „Dvojitému kříži“ vyryla tři vcelku spokojené, nepřevratné křížky: mám však na prvotiny mírnější kritéria a určitě věnuji pozornost i dalším případům Roberta Huntera, snad věrohodnějším a řemeslně vyšperkovanějším. 70%
P.S.: Překládat ten román chlap (heterosexuál), žádný drsný detektiv nebo pasák s trochou sebeúcty by ve větě nepoužil výraz „jejda!“, natož opakovaně.

Nebýt nic neříkajícího konce, hodnotil bych plným počtem. Jenže jak Charles Soule thriller pěkně rozjede a po celou dobu udržuje čtenáře v nejistotě stran prorockých sdělení, tak v závěru nejen že vyměkne, ale navíc nenabídne žádné vysvětlení. Nečekal jsem doslovný návod k použití, ale když někdo vystaví příběh na nějaké záhadě a pak celé tajemství nechá plavat, dokáže mi to akorát hnout žlučí. Přitom jsem se ale po celou dobu skutečně bavil, už jen proto, že se vyprávění dlouho drží v civilní rovině a člověk je vysloveně zvědav, kam celá ta patálie povede. Vyzdvihnout přitom musím autorův cit pro vytvoření atypických postav, které snadno přirostou k srdci – Guru je prostě famózní záporačka a dvojka nýmandů, kterým do náruče spadne hrnec zlata, a oni pořádně nevědí, co s ním, jakbysmet. Za zmínku také stojí povedená koncepce, kdy jste vrženi doprostřed vyprávění a teprve někde za polovinou se začnou objasňovat důležité podrobnosti, aniž by se však vývoj událostí stával nepřehledným.

„Rozvod z tebe udělal smutného cynika, příteli.“
„Rozvod ne… to manželství.“
Na začátek je třeba říci, že kniha není o gladiátorských zápasech, jak evokuje obálka, ale lékařským historickým románem s detektivní zápletkou. Také je na ní znát, že jde o debut. Ne že by byla špatně napsaná, ovšem koncepce zápletky je až zbytečně rozšafná. Naopak co se týče dialogů a postav, předvádí Ruth Downieová řemeslnou zručnost, již mnozí mistři hledají desetiletí. Především nesnázemi provázený medik Gaius Petreius Ruso opravdu stojí za to. Ten kdyby jen tušil, nakolik řeči o zcivilnění Británie římskou kulturou jsou nepravdou, zůstal by raději v daleko méně nebezpečné Africe.
Se špetkou benevolence má vyprávění blízko k tvorbě Ariany Franklinové, i když tohle přirovnání není úplně čestné. Na textech Franklinové je totiž znát, že se snaží držet se co nejvěrněji dobových reálií, naproti tomu Downieová bezostyšně přiznává, že pracuje více s fabulací, než s doložitelnými fakty. Báječné jsou každopádně obě.

Musí se nechat, že Jeffery Deaver moc dobře chápe, co taková kriminální povídka jako literární útvar obnáší a snaží se toho bezezbytku využít. Jenže je jako kolotočář na pouti a po první skvělé jízdě tam dá druhou, třetí, pátou, desátou a ono to najednou začne maličko nudit. Takže i když jsou jeho příběhy plné zvratů, člověk rychle prohlédne opakující se koncepci a výsledné pointy přestanou být nečekané. Markantnější je to o to víc, když se už v úvodu upozorní, že ne všechno je takové, jaké se zdá, pročež čtenářova paranoia jede na sto procent. Tenhle neduh by v normální antologii s dalšími autory nebyl znát, ale jak jsou texty od jednoho tvůrce takhle pěkně u sebe, nelze si podobností nevšimnout. Obrana je však jednoduchá – dávkovat si povídky hezky s odstupem. Protože když už nic jiného, je v tom obrovské nadání pro vymýšlení zapeklitých situací a evidentní radost z tvorby. Velkým plusem je pak také fakt, že si Deaver uvědomuje svoje slabiny a umí je použít k celkovému odlehčení.

Vždycky jsem si myslel, že tendence Jeffa Lindsaye rozepisovat se nad zbytečnostmi přišla až s úspěchem drahouška Dextera. Románový debut z roku 1994 však dokazuje, že to v něm bylo už od počátku. Jenže zatímco Dexter Morgan roztržitost osnovy snadno schoval za vtipné komentáře, Billy Knight na mě zapůsobil pouze jako ufňukaný macho, který žije ve vlastním uzavřeném vesmíru, v němž jsou všichni kromě něj kreténi. A jak je to celé na vážno, většina humoru se u mě bohužel zcela minula účinkem. Nemluvě o autorově snaze kráčet ve stopách klasické drsné školy, avšak stylistiku často hrotí do natolik křečovité pózy, že kouzlo bezděčné nadsázky zcela mizí. Ostatně zápletka sama nepřichází s příliš originálním motivem, Lindsay jednoduše spoléhá na to, že staré osvědčené ingredience budou v rámci krátkého rozsahu dobré i po prošlé záruce. Přitom ale kvalitní momenty, nápady a postavy tu jsou, jen jako by si tvůrce nevěděl přesně rady s tím, jak je řemeslně dát do smysluplného románového celku.

Píše se rok 1964 a Travis McGee se poprvé představuje čtenářům coby moderní bludný rytíř, který se snaží držet mimo hledáček úřadů a zároveň si plně užívá svobody, jakou mu dává život na lodi. Jako soukromý vyšetřovatel na volné noze přijme zakázku barové tanečnice, jež by si ráda vyřídila účty s podvodníkem, co ji připravil o otcovy nakradené diamanty. Naneštěstí ne všechno je tak černobílé, jak se na první pohled zdá…
Čím se Tmavomodré sbohem rozhodně může pochlubit, jsou nápadité metafory a podmanivé monology. Horší už je to se schematickou zápletkou, protože ta vlastně nemá v rukávu žádný zásadní zvrat. Ovšem na prostoru sto sedmdesáti stran to zas není nic neodpustitelného, vzhledem k tomu, že příběh končí dřív, než by se jeden dokázal začít nudit. Nečekaným překvapením je, že John D. MacDonald nepatří mezi spisovatele, co by si libovali v humorném odlehčení. Tohle je spíš poctivý boxerský mač s řemeslně čistou stylistikou, která se však ani po padesáti letech nemá za co stydět.

Román na mě vykoukl z regálu v obecní knihovně: švédské detektivka, Wallander, hmm, to je nějaký relativně úspěšný seriál, ne? Měla jsem „Mrtvé ve člunu“ raději nechat plavat, jak jsem si prosíravě radila v průběhu bilancování po první třetině.
Atmosféra mohla být tísnivější: autoři poznamenaní totalitou by rozervané Lotyšsko zvládli zahustit přesvědčivěji a do větší hloubky. Hlavní hrdina je zoufale obyčejný, nejistý, zmatený: dostat bůra pokaždé, když se zeptal „co nevidím, co jsem přehlédl, co tady dělám“, zafinancovala bych si zubní implantát. Holt potřebuji charismatičtější postavy – chlap nemusí být zrovna superman jako Jack Reacher, uvítala bych však rozhodnější typ s pečlivějším plánováním i postupem. Wallander byl pouhý chaoticky poletující pytlík ve větru, kterému občas přifoukávaly šťastné náhody. U ženské bych ráda znala důvod, proč se do ní zamiloval – tentokrát to prostě nevím, jelikož dialogům chybí jiskra a o neodolatelném vzhledu jsem nenašla zmínku… zoufalství a zranitelnost mi ke splašení hormonů muže v krizi středního věku přijdou trochu málo.
Množství vět, odstavců, ve výsledku celých stran je naprosto zbytečných: já sice chápu, že policejní práce takhle asi vypadá – spousta tápání, dotazů na jedno brdo a opakujících se myšlenek, čtenářsky to ovšem není atraktivní (=plýtvání lesy a čtenářovým časem). Zápletka příliš neponoukala mou zvědavost: překvapila jedině svou nedotažeností a vlastně jsem dočetla jen proto, abych nevzdala druhou knihu v krátké době. Autor inzeroval pachatele hned od prvního setkání příliš očividně a jeho snaha odvést pozornost k jinému podezřelému byla přinejlepším nešikovná. Nalezení veledůležitého testamentu raději nebudu komentovat, mé nevěřícné odplivnutí by vyžadovalo spoilery.
Ve finále zůstalo více otázek než odpovědí (např. proč vlastně ti mrtví skončili ve člunu a ne jako krmení pro ryby; vysvětlení ani tak nekulhalo, jako se stěží nemohoucně plazilo). Možná budou další fakta následovat v příštím díle, rozhodně se ho však nechystám číst. Nejzajímavější poznatek z románu je ten, že si všichni Švédi soudružsky tykají. Tak teda sbohem, Henningu, pro mne jsi svá díla zřejmě nepsal, třetí hvězdu Ti dávám s krajním sebezapřením. 50%

Komorní psychologická detektivka s jednou vraždou, vícero podezřelými a množstvím nejasných stop. Samotné vyšetřování se odvíjí především v konverzační rovině, což pro mě bylo stejnou měrou zajímavé, jako úmorně nudné. Edvard Valenta totiž není typickým spisovatelem, jenž by šel čtenáři vstřícně na ruku. Er-formu vyprávění příležitostně prokládá pracovními diktáty nadřízeného sekretářce, aniž by to však mělo jiného významu, než uměleckou parafu na výsledném obrazu. Neříkám, že mě to nezaujalo, ale nevyužitý potenciál vysloveně zklamal.
Kapitán Viktor Hurych také není právě hrdinou s atraktivními škraloupy na cti nebo nezvyklými dedukčními schopnostmi. Spíš takový medvídek koala, který nikam nepospíchá a rád si sem tam zdřímne. Dokáže však brilantním způsobem odhalovat zlo v lidských srdcích a to pouze díky přirozenému nadání vést dialog prakticky s kýmkoliv. Jenže v kombinaci s protiburžoazní agitkou a dobovou atmosférou uvolněného socialismu to zrovna žádnou strhující četbu nepřináší.

Thriller pro silné povahy, uvědomí-li si člověk, že to celé není jen autorská fantasmagorie, ale slabý odvar toho, co se v politice skutečně děje. Michael Dobbs se nedopouští akčních výstřelků a jeho hrdinové se pohybují spíše v zákulisí hlavního dění, což zápletce výrazně přidává na uvěřitelnosti. Fascinující přitom je, kolik toho lze připodobnit k dění na české politické scéně. I když je to jako srovnávat světový šampionát s okresním přeborem.
Naneštěstí přímočará premisa románu je zároveň jeho slabinou. Poměrně záhy je totiž vytyčen cíl a my už pak jen sledujeme bezohlednou cestu k němu, přičemž všechny ty špinavé triky v zásadě nepřekročí rámec očekávaného. A přestože je to podané skvěle, Francis Urquhart není právě typem antihrdiny, který by si mě dokázal získat. Navíc stran jeho opozičních protivníků vlastně ani není o čem mluvit. Chybí tak zvrat či moment napětí, že by něco mohlo dopadnout jinak, než bylo naplánováno. Ještě ale není všem dnům konec a další díl třeba překvapí.

Prvotním Harryho impulsem bylo zmizet ze scény, protože okrást šéfa podsvětí Los Angeles nutně smrdí krchovem. Teprve v druhém plánu začal přemýšlet, jak na svém útěku vydělat. Na mysl mu tak přišla myšlenka daňového ráje uprostřed průzračných vod Karibiku. Má to však jeden háček – žádný z existujících ostrovů není k mání. Proto je třeba si nějaký vlastní vybudovat pěkně od nuly. A pak jej chránit před finančními žraloky…
Americký spisovatel Thomas Perry žánrově zůstává u toho, co umí nejlíp, tedy komediální gangsterky. V tomhle ohledu naprosto exceluje celou první polovinu románu, kdy přichází s neotřelou zápletkou a důmyslným způsobem komplikuje hrdinům život. Jakmile se však vývoj událostí trochu ustálí, až do konce se prakticky nehne z místa, takže odhadnout výsledek finálního konfliktu není bohužel příliš obtížné. Přesto musím hodnotit kladně, už jen pro ty perfektně rozehrané party marginálních postav a jeden nezapomenutelný výslech nájemného zabijáka kolumbijským generálem.

Svižný román pro mládež, spadající spíše do kategorie historické detektivky, než klasické fantasy. Už jen proto, že na reáliích si dal spisovatel docela záležet a tím jediným, co z toho dělá fantastiku, je trocha té alchymie. Rád bych ale zdůraznil, že historická stránka zde není slabinou, Kevin Sands rozhodně neupřednostňuje popisy středověkých kulis před tempem příběhu. Jen s těmi mládežníky je trochu na štíru, Liga uvědomělých maminek určitě radost mít nebude – poměrně slušně se tu vraždí a rozpáraní lékárníci jsou jen úvodem pro sekeru v obličeji nebo utržené končetiny. Nemůžu však říct, že by se tvůrce v násilí vyžíval, spíš to vyplývá ze samotné podstaty hrůzného dobrodružství.
Tohle je zkrátka jedna z těch knih, kterou neradi odložíte, dokud nebude dočtená. Zápletka je správně tajuplná, padouši extrémně prohnilí a nebezpečí vysloveně hmatatelné, přičemž velkým kladem pro mě byla i taková drobnost, že hrdina není revoltující puberťák, ale obyčejný kluk v nezáviděníhodné situaci.

„Město schodů“ – ten název nabádá k předpokladu, že kniha obsahuje spoustu popisů různých surreálných městských zákoutí, nicméně autor se v tomto směru příliš nevyžívá, spíše naznačuje a ponechává prostor pro imaginaci čtenářů. Město Bulikov, na jehož území se většinu stránek nacházíme, není pouhým prostředím: působilo na mě jako živoucí tvor, pokřivený, proměnlivý, ztýraný, vydechující hutnou atmosféru. Jeden z velkých kladů románu.
Další plus můžeme autorovi připsat za postavy, které nešustí papírem. Hlavní hrdince Shaře, zapálené vědkyni a agentce s ochabující loajalitou, by sice z mého hlediska neškodilo více charismatu, bohatě to však vynahrazují svérázní vedlejší hráči. Sigrud je příjemně pragmatický barbar, který se s ničím nemaže a prostě kráčí skrz problémy. Guvernérka Mulagheshová je okouzlujícím způsobem přímá, žádná uhlazená politička s korektním slovníkem. Určitě zajímavou figurkou je Otec města Votrov, jakkoliv mé emoce kolem něj všemožně kolísaly.
Na počátku je vražda, ovšem detektivní část „Města schodů“ – pátrání po pachateli zločinu – celkem kulhá, nakonec je to pouhá dějová berlička. Podstatou je objevování světa, přesněji Kontinentu, jeho historie, kultura… Božstva. Obvykle nemám příliš v oblibě, když v knihách vystupují bohové, Bennett naštěstí patří k nemnoha autorům, co zvládli mou mírnou averzi k danému tématu spolehlivě smáznout. V několika ohledech dokázal božské vlivy zpracovat originálně, jinými nepřekvapil… rozhodně nabídl dostatek námětů k přemýšlení i značnou porci dobrodružství. A těch pár velevzácných prvků originality přiklonilo mou misku vah téměř k metě nejvyšší, téměř, třeba se poštěstí u dalšího dílu. 85%

Chtěl jsem si udělat představu o ikoně českého kriminálního románu a tedy: žádná sláva. Z knihy Power-play totiž doslova čiší hurástylistika polistopadové tvorby. Rychle, rychle se vyrovnat západním kapitalistům a českým čtenářům dokázat, že umíme drsnou školu zasadit i do tuzemského prostředí. Jenže nakonec to celé vyznívá spíš jako školka než škola. Pronášet skrze rty krkolomné nadávky a házet v plac svůj světonázor z vás druhého Raymonda Chandlera prostě neudělá. Ovšem svoje místo v historii české detektivky Pavel Frýbort bezesporu má, podobně jako třeba Dominik Dán v té slovenské.
Ale k románu jako takovému. Máme tu dvojí vyšetřování, které se náležitě propojí – to je nám náhodička. Ostatně pomocí náhody se odhalují i hlavní podezřelí, takže na nějaké policejní finesy zapomeňte. Honza Jareš tu akorát bloumá od čerta k ďáblu, dokud se všechno samospádem nějak nerozmotá. A tak mě vlastně bavila jen ta věrně zachycená atmosféra hroutícího se socialismu, jež je naštěstí už za námi.

„Já s teroristy nevyjednávám, slečno Tutwilerová. Já je zabíjím.“
Zpočátku na mě román působil přesně tím dojmem, kvůli kterému jsem jej celé roky obcházel obloukem. Amíci jsou nejlepší, nejhodnější, nejúpřímnější, bla bla bla bla. Roztáhnutý popis supertajné vojenské operace spočívající v únosu zločineckého pohlavára přímo z týlu nepřítele, určitě zaujme každého nadšence vojenské techniky a výcviku, ale cynického rýpala jako jsem já, neohromil ani náhodou.
Jenže pak přišel zvrat, kdy skupina teroristů vezme útokem Bílý dům a podaří se jim ho uzmout do své moci. Od tohoto okamžiku začíná prvotřídní akční blockbuster, jemuž člověk odpustí ledasco. V tomhle je totiž kniha jednoznačně bezvadná – když ji nezačnete brát smrtelně vážně, užijete si každou stránku. Mitch Rapp jako by vypadl z osmdesátkových filmů se Sylvestrem Stallonem, přičemž pro jednou tady ten chlapácký mechanismus funguje tak jak má. Vince Flynn zkrátka umí, takže se ty jeho hvězdy a pruhy vytetované na srdci dají i snést.

Román, který vyšel poprvé v roce 1937, může v rámci stylistických archaismů leckoho odradit. Na druhou stranu, v těch dobách bylo ještě moderní psát svižně a bez cirátů, protože podobná literatura neměla vyšší ambice než ukrátit dlouhou chvíli. Příběh je tak prostý – trojice gangsterů unikne z vězení a po hlavě se vrhá do série loupežných přepadení. Ve druhé půlce pak autor mění tóninu vyprávění a zápletku okořeňuje láskou ve stylu Bonnie a Clyde, přičemž padouchy jsou zde spíš policisté a soudci, než zločinci samotní.
V kontrastu s moderní tvorbou toho Zákon v patách vlastně nemá příliš co nabídnout, už jen proto, že Edward Anderson nebyl žádný literární virtuóz jako jeho současníci Raymond Chandler a Dashiell Hammett. Přesto mě kniha okouzlila nenapodobitelnou atmosférou starých let, kdy rychlost 80 km/h byla jízda se smrtí v očích, a chlap, co nejdřív střílel a potom se ptal, byl za hrdinu.
Na závěr musím ještě pochválit krásné ilustrace, jejichž autora se mi však nepodařilo dohledat.

Přestože David Hewson rozehrává stylovou zápletku, s přibývajícím počtem stran pouze sklouzává do osidel průměru. V závěru jsem už měl problém porozumět třebas jen motivům prakticky kohokoliv, ačkoliv se mi autor snažil poctivě všechno vysvětlit. Neříkám, že mluvil do větru, jenom jsem mu zkrátka nevěřil. Ono na papíře zvraty ještě fungují, ale s reálnými lidmi to moc společného nemá. Na to se tu příliš kombinuje – ať totiž na zločiny koukám z kteréhokoliv úhlu, celou věc šlo udělat mnohem jednodušeji, aniž by se přitom riskovala mediální pozornost, únik oběti nebo zbytečně zabití civilisté. Přičemž vrahova dějová linie v kontrastu s detektivním vyšetřováním působí esteticky nesourodým dojmem, jako by spisovatel tvořil obě části nezávisle na sobě a pak je teprve spojil do jednoho celku.
Jedinou zajímavostí tak pro mě byl vývoj hlavního hrdiny, který zde nevystupuje právě jako ten nejchytřejší a komicky dlouho trvá, než začne brát vážně očividné souvislosti. Jenže i to se brzy přejedlo.

Zajímavý rozjezd, standardní průběh, zběsilý závěr. Samotný koncept historie pofiderního sanatoria byl rozhodně děsivý, naneštěstí na mě nepůsobil příliš věrohodně – spousta znásilňování tady a mrtvých dětí támhle, přičemž zabezpečení nula nula nic. Že by to všechno vylezlo na povrch až po takové době a ještě obyčejnou náhodou? Neříkám, že se to nemůže stát, protože dějí se i větší podivnosti, ale sestrám Monteeovým jsem tuhle historku zkrátka neuvěřil. Podobně dopadla i finální pointa, která mě trkla do očí už při odhalení hrobu bez těla, ale to už je problém čistě mého vlastního stihomamu.
Jinak ale fajn čtení, jen jsem z prostředí amerického Jihu čekal silnější kafe. Ne že by mi autorky nenabídly slušný krvák, však obzvláště v druhé polovině má člověk problém udržet žaludek na uzdě. Jenže jakmile dojde na finální odhalování, vysvětlování souvislostí a konfrontaci padouchů, celé to sklouzne do předem vyjetých kolejí. A tady překvapilo pouze to, jak triviálně některé motivace vyzněly.

Hodně silné kafe, protože ačkoliv nás vyprávění přenese o takřka padesát let nazpátek do řad newyorské policie, drsnost sdělení Franka Serpica je poplatná i moderní době. A jakémukoliv místu. Jedna věc je totiž korupce, která se nelíbí nikomu z poctivých, a druhá je být černou ovcí jen proto, že tu korupci odmítáte a bojujete proti ní.
Spisovatel Peter Maas zpracovává skutečné události s novinářskou pragmatičností, takže celkové vyznění nepůsobí právě optimisticky. Na můj vkus jen trochu nešťastně staví ústředního hrdinu do role novodobého Herkula, který zásadně bojuje tam, kde ostatní ztrácejí odvahu. Životní historky tak působí uměle, třebaže umělé být vůbec nemusí. Zkrátka mi chyběla lidská stránka Frankovy osobnosti, která se o slovo přihlásí až v úplném závěru, v okamžiku, kdy opouští řady policejního sboru. Ostatně právě druhá část knihy realisticky (a depresivně) líčí to, jakým způsobem řeší velké instituce zločin ve vlastních řadách. Plácnutím přes prsty, nebo zlatým padákem.

Vlastimil Vondruška nechává čtenáře nahlédnout do časů vlády Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého. Drsná realita středověku na vás ovšem nečeká, spíše naopak. Autor se sice snaží držet historických reálií, ale atmosférou má blíž ke Třem oříškům pro Popelku, než ke střízlivé skutečnosti. Na druhou stranu, děsit čtenáře není autorovým úmyslem, ten spočívá v něčem úplně jiném – pobavit komorní detektivkou.
Ač zápletka není nijak extra a drží se obvyklých standardů, je zalidněna množstvím sympatických postav. Ty však mají naneštěstí dosti teatrální charaktery, což z toho všeho dělá tak trochu pohádku. A podobné je to i s hrdiny, v tomto případě hned třemi. Tady je třeba si přiznat, že Oldřich z Chlumu by bez svých pomocníků – panoše Oty a velitele Diviše – nejenže nic nevypátral, ale ani by k tomu nedostal příležitost. Celek tak v mnohém připomíná příběhy Roberta van Gulika, ačkoli Soudce Ti je v mých očích daleko větší šéf. Který se navíc obejde bez deseti vykřičníků na stránku.

Slabší, hlavně po stránce obsahové. Samotný základ vyšetřování je dobrý, o tom žádná, už jen z toho patologova suchého popisu následků tělesného týrání mi běhal mráz po zádech. Jenže jak Michael Connelly případ pěkně rozehraje, následně začne zajíždět do slepých uliček. Ačkoli uznávám, že tím věrně zachycuje úmornou práci detektivů, někdy po třetím pokusu/omylu to začne být jaksi monotónní. A když se k tomu začnou nabalovat administrativní i byrokratické kličky, člověk se neubrání úvahám, zdali jej tady někdo nenatahuje na vařenou nudli. Navíc se přiznám, že když pak přišlo na přetřes finální odhalení, pár detailů mi na historii celého zločinu nesedělo. Přitom ale tempo vyprávění nijak nepokulhává a těch tři sta padesát stran, se četlo samo.
Co mě docela štvalo, byla autorova neochota uzavírat nakousnutá témata, týkající se osobního života Harryho Bosche. To však plně vynahrazuje hrdinovo závěrečné rozhodnutí opustit řady policie, takže se v rámci série máme pro příště na co těšit.

Nemesis je bohyně odplaty a v tomto příběhu se řeší dva případy, jejich ústřední motiv je pomsta. Pomsta natolik složitá, sofistikovaná až překombinovaná, že ji lze jen stěží uvěřit. Nesbo je ale ve skvělé vypravěčské formě a dokázal naservírovat příběh mistrovským způsobem, lidi prostě mají rádi pohádky, které jsou jim kvalitně předloženy. V poměrně dobré formě je tu i Harry Hole, který ještě není taková troska jako v pozdějších románech po Sněhulákovi, působí poměrně lidský, jako dobrý policajt, který má problém s chlastem. Dějová linka s Princem, která spojuje Červenku, Nemesis a Pentagram je asi to nejlepší, co Nesbo vymyslel.

Báječně nostalgická dobrodružka s bezmála stoletou historií. Co jí však hodně ubližuje, je její roztříštěnost. Jako by Edgar Wallace propadl kouzlu impulzivního psaní a každý den se rozhodl pro úplně novou cestu zápletky, pročež se průběh vyprávění stává naprosto neodhadnutelným. Ovšem pouze ve smyslu, že netušíte, kam vás děj zavede v následující kapitole. Naopak vývoj jednotlivých epizod je bohužel až smutně předvídatelný.
Nečekané ovšem je, že v anotaci zmiňovaný komisař Sanders zde hraje roli naprosto vedlejší, a hlavní úlohu zastává lupič gentleman a tajný agent Amber. Za což jsem jedině rád, protože mi byl v mnoha ohledech daleko sympatičtější, než nudný patron Sanders. Jistě, je to trochu nadnesená postava, vytvořená spojením všech možných ideálů, nicméně v příběhu funguje jako jediná a oblíbit si ji je rozhodně jednoduché. Protipólem je pak Alfons Lambaire, který je prvoplánovým zločincem jak z příručky a působí, že je tu jen proto, aby Řeka diamantů měla i nějakého padoucha.

„Co bys říkal na trojku?“
„Že je to nemorální, zvrhlé a znevažuje to ženy. Takže samozřejmě ano.“
Pro mě jednoznačně vrchol celé první řady a nebojím se říct, že i majstrštyk Jiřího Pavlovského. A to především díky neobyčejné cestě Klaudie Doskočilové takovým normálním pražským panelákem. Je to úchylné, zábavné, děsivé, napínavé – tuhle jízdu zkrátka z hlavy nedostanete. Scény jako vlastnoruční vydloubávání oční bulvy, či pokoj vytapetovaný obrázky ženských vagín jasně dokazují, že jestli autor někdy měl nějaké zábrany, manželství jej o ně definitivně připravilo. Vedle toho pak Jonášova cesta za prastarými bohy působí jako procházka po dětském hřišti v pravé poledne. A to všichni víme, jaká úskalí něco takového může přinést.
Tenhle díl zároveň patří k těm důležitým, protože se něco málo dozvíme o příčinách ústředního konfliktu, táhnoucího celou sérií. Tedy proč se magie vytrácí a jak moc zlé to ještě může být. Snad jen že detektivka šla protentokrát stranou a nastoupil čistokrevný horor.

V základě to není špatné, ale k dokonalosti kus cesty chybí. Jít o dvousetstránkový thriller, jsem nadšen. Jenže dvojnásobný rozsah má za následek, že zbytečně dlouho trvá, než se zápletka někam hne. Všechna ta vata kolem navíc tempo vyprávění pouze podkopává. A když mluvím o vatě, mám na mysli suchopárné popisy exteriérů a průhledný charakterový vývoj ústředních protagonistů. Nehledě na drobnost, že mi žádná z postav k srdci nepřirostla. Takový šedý průměr, u něhož příliš nefungují emoce, které by čtenáře spoutaly s jejich životní odyseou. Co naopak oceňuji, je způsob, jakým se Robert McClure vyhnul očekávanému vývoji zápletky. Cíl je sice poměrně zřejmý, ale ta cesta k němu příjemně překvapila, přestože drobným logickým lapsům se autor úplně nevyhnul. Naneštěstí pro každého, kdo četl cokoliv od Jamese Ellroye, je Smrtící ukolébavka pořád jen slabým odvarem toho, jak má vypadat skutečně dospělá gangsterka.
Na co se ovšem těším, je povídka Můj syn, která stála za zrodem tohoto románu.

Déjà vu jak kráva. Jsem si skoro jistá, že „Šalamounův koberec“ měl své nepříliš čestné místo v mamčině rozsáhlé knihovně, možná jsem jí tu knížku dokonce koupila já. Matně si vybavuji, že maminka asi nedočetla, nebavilo ji to, a já tehdy na autorčino široké kroužení plíživým cupitáním určitě neměla trpělivost. Přesto jsem v uplynulých dnech při čtení některých pasáží zažívala pocit „tohle neabsolvuji poprvé“. Pravděpodobně jsem před sedmnácti lety knihou listovala a několik stran mě zaujalo: jízda na střeše metra, školní zvon, jestřáb Abelard.
„Šalamounův koberec“ je znepokojivou tapisérií lidských osudů, více či méně spojených s bývalou školou v blízkosti podzemní dráhy. Majitel budovy, pošuk přes systémy metra, zde poskytuje azyl různým existencím: své nezodpovědné sestřence a jejím dětem, pouličním hudebníkům, samozvaným strážcům ve vlacích, ženě na útěku… zkrátka všemožným nevyrovnaným jedincům, z nichž polovina je k politování a ten zbytek těžce na přesdržku.
Houpala jsem se na vlnách fascinace a nudy, střídavě nahoru a dolů, atmosféra nabírala temné odstíny a v očekávání kataklyzmatu jsem se přiměla hltat stránky stále rychleji. Když tedy místo ničivého výbuchu zatřaskalo akorát pár kapslí, jak už to v životě chodí, trochu mě to zklamalo, ale vlastně ne příliš. Někdy je prostě cesta cílem. Bonusem jsou rozmanité informace o londýnském metru. Naštval mě (zřejmě překladatelský) bordel v hloubce: nejdříve se píše o slaňování 18 m (což je do útrob podzemí nějak málo, když se začíná na střeše činžáku), o pár stran později je z toho náhle 180 metrů (úplná peachovina, nejhlubší stanice v Londýně leží 58,5 m pod povrchem, jak jsem si dohledala, a dotyčný lezec by nesliboval návrat za 20 minut).
Maminčin výtisk „Šalamounova koberce“ při stěhování asi skončil ve formě daru pro knihovnu (dost možná jde o ten samý, co jsem si zapůjčila) a teď toho docela lituji. Navzdory faktu, že se po zdolání tří set stran cítím, jako bych se prodrala jejich dvojnásobným počtem, určité scény ve mně ulpí nejspíš na dlouho. Čtvrtou hvězdu bych mohla přidat, kdyby autorka ubrala zhruba třetinu nezáživného balastu (například tolik nepitvala duševní pochody a choré vztahy ústředního trojúhelníku největších otravů). 66%

Po dvou letech od posledního dílu jsme se konečně dočkali dalšího příběhu Mistra Hugha z Bamptonu. Mel Starr laskavým jazykem maluje postavy středověké Anglie a zločiny nijak výrazně nenarušují poklidný děj. Jak už je trochu pravidlem, nic není úplně tak, jak se zdá být na první pohled a podobně jako bratr Cadfael je i Hugh de Singleton nucen řešit rozpor mezi světským právem a vlastním svědomím. Ostatně příběhy lidí z Bamptonu, běžné a rozmanité jsou důvodem, proč jsem knihu přečetl za necelé tři hodiny a už se nemohu dočkat až EMG vydá další knihu ze série. Jen doufám, že to nepotrvá další dva roky…

„Most odplaty“ není ani tak detektivní román, spíše kázání o lidské morálce: jak daleko jsme ochotni zajít, co všechno jsme schopni sami před sebou ospravedlnit? Můžeme své viny pohřbít, stejně se jednou vrátí jako bumerang, kousnou nás do zadku a my zase musíme hledat řešení – vzdát se, nebo ke svým břemenům naložit další hříchy?
V průběhu prvních dvou stovek stran jsem několikrát bojovala s nutkáním knihu odložit. Mám sice slabost pro americké Zapadákovy a jejich šerify, autorův styl je však rozvláčný až ubíjející. Teprve s druhou polovinou, kdy se klubko motivací trochu rozmotalo a začalo být jasné, k čemu se schyluje, příběh konečně nabral spád. Jenže málo platné: k postavám jsem nenašla žádný vztah a bylo mi veskrze šumák, jak dopadnou. Rozhodně s panem spisovatelem nesdílím sluníčkové vnímání zločinců, kteří jsou v podstatě pravdomluvní, čestní, bezmála nevinné oběti policejní + justiční zvůle.
„Most odplaty“ nenabízí adrenalinovou jízdu, doporučit jej lze trpělivějším, přemýšlivým čtenářům, ochotným nechat si vymáchat čumáky v temně šedé realitě pochybných existencí, kde jsou happyendy vzácností. Kéž by William Landay dokázal psát svižněji a přidat na emocích, nezřetelné charaktery bloudící v mlhách mého nezájmu si o lepší zpracování vyloženě koledovaly.