PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

„Není těžké napsat knihu. Sepsat slova je jednoduché. Obtížné je vdechnout jim život.“
Asi bych měl rovnou přiznat, že jsem od začátku čekal erotiku. Ať už v hávu romance, nebo thrilleru, rozhodně nálož žhavého sexu. No a v tomhle ohledu jsem s Ghostwriterem víc šlápnout vedle nemohl. Ovšem nemůžu říct, že bych toho litoval.
Alessandra Torre se tentokrát vydala cestou psychologického románu s pochmurně mrazivou pointou, která nemá daleko k povídce Stephena Kinga Dobré manželství. Není to ale vysloveně přímočaré čtení, dlouhou dobu trvá, než začnete tušit nějakou levárnu a pochopíte, že šťastný happy end se tady asi konat nebude. A jakmile vás obloudí charisma ústředních protagonistů, je těžké vyprávění byť jen na minutu opustit. Pak už nezbývá, než se nechat strhnout smutkem, proti němuž není obrany. Nijak mě přitom nepřekvapuje, že autorka původní osnovu několikrát přepisovala, protože si nevybrala právě jednoduché téma. Ke cti jí však slouží, že se jeho realizace zhostila velmi dobře.

Mé prvotní dojmy z Jedlové samoty byly veskrze pozitivní. Na sto dvaceti stranách je řečeno vše – vyobrazení odlehlého vesnického stavení; představení jednotlivých figur dramatu skrze výpovědi různorodých svědků; popis nesmírně krutého zločinu. Ta zrůdnost přitom nespočívá ve vraždách samých, ale jejich zdánlivé nepochopitelnosti. V tomhle ohledu Andrea Maria Schenkelová boduje na plné čáře, protože každý ze sousedů vykresluje oběti jinak a jak už to tak na vesnici bývá, domněnky se často rozcházejí s realitou. Potud za pět hvězd.
Jenže čím více jsem si nechával příběh rozležet v hlavě, tím více mi vadila autorčina potřeba všechno na konci vysvětlit, čímž se odklání od skutečného případu z roku 1922, jímž se nechala inspirovat. Ony se pak všechny ty výpovědi vlastně stávají zbytečnými, protože pouze kalí vodu a spíše nechávají promlouvat lidskou hloupost, než by nějak pomohly ve vyšetřování. Po formální stránce ale povedeně depresivní čtení a žárová ocenění jsou rozhodně zasloužená.

Chris McGeorge rozehrává hodně podobnou zápletku jako film Saw, naštěstí brzy nabere maličko jiný směr, třebaže základní premisa zůstává stejná – v průběhu časového limitu musí protagonisté rozluštit hádanku, jinak zemřou. Jenže problém podobných motivů spočívá v tom, že i přes jejich atraktivitu, vnitřní logika pokulhává v přílišné překombinovanosti. Jistě, pomsta nejlépe chutná za studena, ovšem proč celou věc složitě komplikovat, když ji jde provést mnohem jednodušeji? A tak román nakonec selhává v tom nejzákladnějším – v motivacích. Já prostě tyhle fňukny, které si své komplexy léta šetří, aby pak mohly sofistikovaným způsobem zabíjet nevinné, moc nemusím. Přijde mi, že jedna facka hned na místě by vyřešila spoustu starostí do budoucna. Jinak ale čtivý a rychle odsýpající thriller, jen koncepce není úplně ideální. Spousta se toho naznačí už v první půlce a člověk si souvislosti snadno domyslí, přesto se autor ke všemu podrobně vrací, čistě jen proto, aby příběh náležitě roztáhl.

Thriller, který se za každou cenu snaží zalíbit přepálenými scénami a vyhrocenými situacemi, nehledě na to, zda mají pro zápletku smysl. Některé odbočky jsou pak až otravné, protože tu jsou jen proto, aby bylo vůbec co vyprávět, jinak by kniha skončila už po sté straně. Nemluvě o prvoplánu, kdy se většina nesympatických kriminalistů chová jako stádo slonů a kazí, na co šáhnou, přičemž jim to bez problémů prochází. Základní premisa tak spočívá v tom, že Joona Linna je charismatický superman, co zvládne všechno sám a ostatní mu jen hází klacky pod nohy. Tady prostě nemůže nic probíhat normálně, takže i nákup snídaně se rychle mění ve strhující drama. A těch úniků na poslední chvíli…
Ovšem duchařské sekvence jsou skutečně skvělé, až si skoro přeji, aby se autoři v budoucnu pustili do regulérního hororu, páč ten by jim podle mě šel od ruky. V tomhle jsou skutečně dobří, dokážou navodit perfektní atmosféru a přitom pracují s tradičními motivy, nápaditě zakomponovanými do běžného života.

Příběhy ze soudní síně nejsou zrovna mým šálkem kávy, ale Connelly umí pracovat s dějem, postavami a budovat napětí, prostě ví, jak upoutat čtenáře. Na tento příběh jsem byl zvědavý, protože se zde poprvé setkají tváří v tvář advokát Haller a detektiv Bosch. U mě to tentokrát za plnou palbu není, ale pořád je to hodně slušné nadprůměrné čtení těsně někde pod devadesáti procenty.

V některých bodech výborné, v jiných zas o chlup slabší než předchozí Poklad byzantského kupce. Bavilo mě hlavně armádní prostředí, protože jsem si službou vlasti sám prošel, ačkoli o mnoho let později. Každopádně jsem se bez problémů dokázal vcítit do uvažování většiny protagonistů. Co mi ovšem pod nos moc nešlo, bylo scénické uvedení první smrti, protože ta vlastně nemá pro příběh valný smysl. Václav Erben se sice tváří, jak je to celé promyšlené a že na konci všechno zaklapne na své místo, ale ono tomu ve finále tak není.
Stran kriminálních postupů ovšem dokonalost, zase jsem se ocitl v polovině šedesátých let a byl přímo na místě činu. Autor pomocí postupného získávání stop a výslechu podezřelých skládá dohromady srozumitelnou mozaiku zločinu, přičemž já tomu věřil úplně všechno. Na škodu byl jen opakující se styl osnovy, kdy se policisté vydávají po mylné stopě, aby se v pravý čas vrátili zas na začátek, a teprve od toho okamžiku nabere vyprávění tu správnou detektivní atmosféru.

Jak píše Becky Mastermanová v doslovu: „Je to o zvláštní agentce FBI, co se až ve výslužbě konečně vdá, najde si přátele, má mopslíky a pokouší se zapadnout do civilního světa, který se vždycky snažila pro ostatní chránit.“ Zapomeňte ovšem na usměvavou důchodkyni a připravte se na fest drsnou babu s šedesátkou na krku a minulostí pestřejší, než měla Domino Harvey. V téhle rovině funguje thriller skvěle a nikdy bych neřekl, že mě něco podobného bude bavit.
Co naopak příliš neklape, je dějová linka, které mě zarazila hned na dvou místech. Především mě autorka nepřesvědčila, že by detektiv Brigitina formátu po sobě nechal válet usvědčující důkazy. Druhá věc co mi vadila, byla neochota kohokoliv začít pátrat po zmizelé agentce. Jde o prkotiny, jenže od nich se odvíjí další průběh zápletky. Jinak ale napínavé a i to přes neúměrný rozsah. Protentokrát se tak všem těm žánrovým nominacím ani nedivím, protože na podobnou hrdinku jsem ještě nenarazil. A rozhodně se nebudu bránit dalšímu románu.

Vlastně docela nuda. Záměr Jamese Pattersona je zřejmý a nedělá kolem ústředního motivu kličky, přesto mi vážně dělalo potíže do příběhu proniknout, zorientovat se v postavách a ve vývoji zápletky vůbec. Přitom to není kvůli tomu, že by byl thriller špatně napsán, jen je šíleně nezáživný. Žádné překvapivé zvraty, žádná nečekaná odhalení, žádné zajímavé charaktery. Autor od začátku naznačuje, že vražda starosty neproběhla tak, jak se všeobecně předpokládalo a že za atentátem stál s největší pravděpodobností nájemný zabiják – a ejhle, ono je tomu skutečně tak. Vyprávění se tak skládá spíš z přehledu událostí, které po vraždě následovaly a jakým směrem se ubíraly, než skutečně napínavým dramatem. Navíc se přiznám, že finální vyznění, jak je hrozné, že na světě existují nájemní zabijáci a jak je Amerika zvrácená díky ústavnímu právu svobodně držet zbraň, není nijak objevné a už jsem jej četl desetkrát lépe zpracované. Ale zas jde o román z roku 1976, takže jsem možná maličko nespravedlivý.

Román sa mi čítal až do predposlednej kapitoly veľmi dobre. V deji nebolo nič zbytočné, príbeh primerane zaujímavý, kniha mala spád, ktorému pomáhali aj prevažne krátke kapitoly. Bohužiaľ, záver toho dosť pokazil. Pri ňom totiž vysvitlo, že román Vražda vo Wildshotte je ten typ detektívky, o ktorej sa hovorí, že autor v riešení prípadu vyťahuje pred čitateľom králiky z klobúka. Nevravím, že čitateľ nemal možnosť uhádnuť páchateľa. Určité indície mu k tomu predložené boli. Lenže hlavný problém spočíva podľa mňa v tom, že indície tvorili určité udalosti (popis príhod), nie fyzické predmety, z ktorých sa vykľuli kľúčové dôkazy – tie boli pred čitateľom prakticky utajené – pričom spomínané udalosti v konečnom dôsledku tvorili príliš veľké náhodné zoskúpenie. A tiež som po prečítaní knihy vôbec nepochopil, aký bol vlastne zmysel striedania kapitol písaných v prvej osobe z pohľadu jednej z hlavných postáv príbehu, s kapitolami písanými v tretej osobe (tzv. oko kamery). Nehodnotím a čitateľom detektívok, ktorí sú v žánri za fair play prístup autora, príliš neodporúčam.

Jim Butcher nám v příběhu Drobná laskavost představuje znovu svět Harryho Dresdena. Harry musí splnit úkol zimní královny Mab a bojovat s denariány o Ivy – Archiv. Po boku mu opět stojí spoustu přátel a vše se stále zamotává, ale Harry s tvrdohlavostí sobě vlastní pokračuje ve své cestě…

Opět velmi dobré čtení, byť karty jsou rozdané a o detektivní linii příliš mluvit nelze.

Harryho učednice Molly se zaplete do záchrany Thomase před nebezpečnou rasou Svartalfů. Svižná povídka nám přibližuje svět čaroděje a detektiva Harryho Dresdena zase z trochu jiného úhlu…

Taková podivná rodinka. Ona se co pár let obrací na policii s problémem pohřešovaných či rovnou mrtvých osob nejbližších jejímu srdci. S ním byste nechtěli sdílet dvojdomek a už vůbec ne společnou domácnost. A potom jeho žena zmizí i s dětmi. Co se s nimi stalo se snaží odhalit detektiv Tom Douglas s kolegyní Becky.
Pokud s tímto žánrem (krimi thriller) máte alespoň minimální zkušenosti, zapomeňte na žvásty ze zadní strany přebalu – zvláště ty části o nečekaných zvratech. Hned v úvodních kapitolách jsem si vytvořila pravděpodobný scénář, od kterého se autorka odchýlila pouze jednou a to v ne až tak podstatném detailu na samém konci. Ovšem vyšetřovatelé si (následkem spisovatelské zvůle) vybrali jedinou pracovní verzi událostí, aniž by pro ni měli důkazy, a další logické alternativy prostě neberou v potaz. Pardon, dělat z hlavních charakterů zabedněné idioty není známkou spisovatelské zručnosti; napětí vyvolat lze, překvapit těžko.
Postavy jsou navíc takové… no, téměř bez výjimky postrádají výraznější charisma a hlavní hrdinka, kolísající mezi submisivní blbkou a lstivou manipulátorkou, pro mě byla dost nepřesvědčivá.
Bestseller? Nafouknutá bublina, nevyčnívající z řady podobných thrillerů, určených spíše ženám. Mít méně načteno, jistě bych byla shovívavější, ovšem za daných okolností pokrčím rameny s hodnocením “dobrý, ušlo to” a zřejmě si od tohoto žánru dám nějakou dobu pauzu. 65–70%

Zápletku románu zkomponoval T. Jefferson Parker dobře, naneštěstí trochu opomenul detektivní schopnosti ústředního protagonisty, takže největší zvraty přináší víceméně náhoda. Příběh tedy není o tom, že hrdina odhalí zločince, ale že se zločinec rozhodne jednat dřív, než padne kosa na kámen. Fakticky se přitom spisovatel spoléhá na přešlapy forenzních vyšetřovatelů, což je pro kriminálku vždycky cesta do pekel. Stejně jako nutnost do děje vecpat romantické vsuvky, jež nemají jiného významu, než naplnit nepsanou normu zamilovanosti.
Přesto všechno ale dobrý. Příběhu hodně pomáhá řemeslně zvládnutá stylistika, pročež se ani nestydím přiznat, že jsem knihu dočetl hlavně kvůli příjemnému jazyku. Dějově je to ovšem hrozně roztříštěné, plné zajímavých – ale nezužitkovaných – odboček i nápadů. A to přehlížím motiv zapomenutého dopisu, který by snadno celou záhadu osvětlil včas, jenže se na scéně objeví samozřejmě až ve chvíli, kdy je po všem. Ale zanevřít na autora kvůli tomu určitě nehodlám.

Uvězněná paměť se oproti Tarantuly drží víc při zemi, děj není tak moc překombinovaný a základní souvislosti dojdou čtenáři poměrně rychle, pročež je orientace v motivacích mnohem snadnější. A přestože se v závěru nekrčí šokující odhalení, vyprávění rozhodně nepostrádá strhující atmosféru. Slabinu vidím pouze v opětovně nesympatických postavách. Psychotik vedle psychotika, každému jde o ovládnutí někoho jiného, přičemž morální zábrany jsou jen abstraktním pojmem. Docent Chocholoušek by se tetelil radostí. V jeden moment to sklouzne až k morbidní grotesce, jestli vás tedy užije na seriály typu Království Larse von Triera. Zklamáním pro mě pak bylo finální rozuzlení, na kterém se podepsala ruka chaosu a jež dělá – ať už úmyslně nebo ne – z přivolaných vyšetřovatelů očividné nekňuby. Ale možná mám jen příliš optimistické představy o tom, jak funguje francouzská kriminální policie. Navíc autorovi nelze vytknout, že by opomněl každému z aktérů poctivě naložit, co si zaslouží. Takže dobrý.

Přestože je Tarantule plná nepříjemného sexuálního zneužívání, v závěru vše získá své opodstatnění, takže nemůžete Thierryho Jonqueta obvinit z cíleného útoku na čtenářovu mravopočestnost, jež by měl za úkol pouze šokovat. Pro mě vlastně jedinou vadou na kráse celého vyprávění byla nepřirozená shoda okolností, která po letech odloučení svedla náhodně dohromady dvě ústřední postavy. Jinak ale perfektní schizofrenní thriller, v němž prakticky nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá a každá z postav má k titulu sympaťáka roku stejně daleko, jako černá k bílé. Těžko tak komukoli fandit, ale jak už jsem poznamenal prve, všemu se na konci dostane oprávnění. Osobně musím před autorem smeknout, jakým způsobem se mu zdařilo mě na malém prostoru opakovaně překvapovat novými úhly pohledu, kteréžto průběžně měnily veškeré moje představy o zápletce. A to novela od začátku budí dojem, že nepůjde o nic komplikovanějšího, než že jedna sadomasochistická dvojice hledá hranice svého vztahu.

Uvězněná paměť se oproti Tarantuly drží víc při zemi, děj není tak moc překombinovaný a základní souvislosti dojdou čtenáři poměrně rychle, pročež je orientace v motivacích mnohem snadnější. A přestože se v závěru nekrčí šokující odhalení, vyprávění rozhodně nepostrádá strhující atmosféru. Slabinu vidím pouze v opětovně nesympatických postavách. Psychotik vedle psychotika, každému jde o ovládnutí někoho jiného, přičemž morální zábrany jsou jen abstraktním pojmem. Docent Chocholoušek by se tetelil radostí. V jeden moment to sklouzne až k morbidní grotesce, jestli vás tedy užije na seriály typu Království Larse von Triera. Zklamáním pro mě pak bylo finální rozuzlení, na kterém se podepsala ruka chaosu a jež dělá – ať už úmyslně nebo ne – z přivolaných vyšetřovatelů očividné nekňuby. Ale možná mám jen příliš optimistické představy o tom, jak funguje francouzská kriminální policie. Navíc autorovi nelze vytknout, že by opomněl každému z aktérů poctivě naložit, co si zaslouží. Takže dobrý.

Román Lehce nabyl, lehce pozbyl mě pouze utvrzuje v tom, že James Hadley Chase byl jednoznačným králem pulpových příběhů, ve kterých se lidé na hraně zákona dostávají do kouzelně zapeklitých situací. Takový Quentin Tarantino v detektivce bez hektolitrů krve. Proto ani není divu, že peripetie smolařského zlodějíčka Cheta Carsona rychle nabudou obludných rozměrů, přitom se však drží v uvěřitelné, decentní rovině. A i když události poměrně logicky – a tudíž očekávatelně – gradují, čtenáři to stejně nedá a drží Carsonovi palce až do poslední chvilky, přestože jeho nevinnost vezme za své v okamžiku, kdy se rozhodne uvést v realitu svůj sen o malém kousku štěstí. Naneštěstí autor v dětství pravděpodobně četl hodně divné pohádky, protože o dobrém konci evidentně neslyšel ani náhodou. Co každopádně obdivuji, je jakým způsobem dokáže pracovat se čtenářem a cíleně jej zapojovat do své paranoidní hry, aby z něj v závěru udělal málem vystresovanějšího člověka, než jakým se stane sám hlavní hrdina.

James Hadley Chase umí bezesporu spřádat napínavé příběhy, které hned při startu nasazují ostré tempo a provázejí ústředního protagonistu od jedné svízelné situace ke druhé. V tomto románu však zápletka naráží na jeden drobný problém, a to je roztříštěnost hrdinova životního osudu. Nesnáze se mu sice lepí na paty prakticky od prvního okamžiku, jenže jakmile se začnou odhalovat souvislosti, ukáže se, že vlastně žádné nejsou. Jeho femme fatale má pouze ten význam, aby z něj udělala alkoholika, fotografie z napadení dvojice černochů jen uvádějí vyprávění, a když už konečně autor přejde k tomu podstatnému, tedy odhalení špionážní kolaborace, ukazuje se, že vše, co se doposud odehrálo, nemělo jiného významu než obrousit charakter hlavní postavy. Osobně bych uvítal, kdyby se spisovatel držel jednoho motivu, kdy postavy a události mají svou konkrétní roli a netvoří maximálně atraktivní komparz v pozadí. Na druhou stranu ovšem nemohu popřít, že to jako celek má zádumčivě strhující kouzlo.

Přiznám se, že jsem byl v pokušení dát tři hvězdy, především kvůli prvoplánově překombinované motivaci hlavního padoucha. Když jsem ale zpětně porovnal klady a zápory, našel jsem víc věcí, které mě nadchly než naopak. Například závěrečná pointa je dokonalá. Nebo že hrdina je pro jednou (v porovnání s jinými autorovými knihami) trochu aktivnější, takže se skutečně snaží se svou nezáviděníhodnou situací něco dělat, přestože mu jsou neustále házeny klacky pod nohy. Člověk zákonitě musí obdivovat tu jeho vytrvalost. Taky je třeba říci, že i když si čtenář celou dobu myslí, že ví, jak se bude zápletka odvíjet, James Hadley Chase si s dějovou linkou důmyslně pohrává do poslední stránky a tahá z rukávu jedno překvapení za druhým. Opětovně dokazuje, že je mistrem jednoduchých zločinů s nápaditě rozehranými komplikacemi, to vše na pozadí všedních periférií, jež jsou atraktivní právě pro svou obyčejnost. Jeden se tak s problémy aktérů snadno adaptuje, a v tu chvíli má spisovatel napůl vyhráno.

Přiznám se, že mě úvodní ochutnávka případů vozíčkáře Martina Anděla – tedy Případ ztraceného suchoplavce – absolutně nadchla. Kam se hrabe Lincoln Rhyme. Nejvíce přitom oceňuji, jak Ludvík Souček obešel klasická pravidla detektivky s vraždou. Místo nože v zádech a dumání, kdo ho tam umístil, pátrají hrdinové po starých „možná“ zločinech a to za pomoci vlastní představivosti, logické indukce a novinářské praxe. Nic podobně skvělého na trhu nenajdete, minimálně mezi současnou produkcí ne.
Co však vyprávění postrádá, je prvek napětí, což spisovatel dovedně maskuje nadšením pro záhady. Jenže jakmile ústřední motiv prokouknete (a ono to zas moc komplikované není), rychle ztrácí příběh spád, protože už jen čekáte, až ke stejnému závěru dojdou také hrdinové. Ti se pak natruc chovají jako hlupáci, jen aby bylo ještě chvilku o čem psát. Naštěstí rozsah novely neumožňuje žádné větší prostoje, takže i když člověk najde jádro pudla příliš brzy, autorova zábavná stylistika ho nenechá usnout nudou.

Případ Čerta č. 4 mi přišel maličko slabší, než Andělův první příběh. Struktura zločinu je jednoduchá, s předvídatelnou pointou, která pozornému čtenáři dojde v okamžiku, kdy na důležitý předmět padne řeč. Co však oceňuji, je rozdílná stavba zápletky, než měl Případ ztraceného suchoplavce. Ludvík Souček opouští vyšetřování z obýváku za pomocí starých novinových zpráv a jeho invalidní hrdina se zabývá aktuální záhadou, kdy mu věcné důkazy zajišťuje jeho přítel, redaktor Karlíček. To vnáší do příběhu více akce a napětí, protože nebezpečí je skutečné, ne ztracené kdesi v historii. Zároveň se dozvídáme i něco o minulosti netradičního kriminalisty a postava tak získává patinu české detektivní legendy, kterýchžto, přiznejme si, nemáme právě na rozdávání. Drobná „nedodělávka“ v závěru pak navnadí k otevření dalšího dobrodružství, jež už rozsahem dává tušit, že tentokrát se do toho autor opře naplno. Což v rámci konspirační tématiky a spisovatelovy pověsti slibuje velmi atraktivní počtenou.

Závěrečný příběh Martina Anděla nesoucí název Případ baskervillského psa byl pro mě z celé série největším zklamáním. Ačkoli stylistika Ludvíka Součka je prakticky na vrcholu, kdy gradace neztrácí dech ani na sekundu, obsahově jde o obrovský mišmaš. První třetina se ještě drží při zemi a je nejzajímavější, protože v ní autor odhaluje podivuhodné souvislosti kolem slavného díla Arthura Conana Doyla. Tady si vyprávění drží i strukturu prvních povídek a většinu obsahu tvoří dopis adresovaný právě hrdinovi, plus následné konzultace s redaktorem Karlíčkem. Pak však Martin Anděl zcela ustoupí do pozadí a, podobně jako v Jantarové komnatě, se rozjíždí kolotoč dobrodružných událostí, které jeho přítel zažívá na cestě za „místem činu“. A že se Souček rozhodně nedrží zpátky, dokonce i na mimozemšťany dojde. Fantasmagorie je to úchvatná, ale pro mě zcela postrádající původní kouzlo nápadité detektivky. Možná jsem se k tomu ale měl dostat jako daleko mladší osůbka, a vnímal bych to úplně jinak.

Sakryš, zase jeden detektiv, co víc smutní po ztraceném štěstí, než aby něco vyšetřoval. Tedy ne že by spisovatel Heine Bakkeid k tomu hlavní postavu nějak pobízel, raději ji nechává utápět v depresích, páchat sebevraždy či zavádět klystýr, než aby dovolil aktivnější zapojení do děje. Detektivní linie se tak hne kupředu jen dík náhodné spiritistické seanci, což samo o sobě dost vypovídá o hrdinových kriminalistických schopnostech. Ani jeho přespolní kolegové na tom nejsou lépe, jejich závěry vycházejí z jednoduché rovnice – cizinec rovná se zločinec, ergo zločin je dílem cizince. Já prostě tyhle prvoplánové konstrukty nemám rád, natruc ignorovat logické uvažování, jen proto, aby se ústřední postava dostala do konfliktu s představiteli zákona, třebaže ona sama zákon zastupuje.
Ale abych jen nekritizoval, kdyby se román osekal o cirka dvě stě stran, mohla z toho být slušná krimi novela, protože minimálně všechny ty poznatky o vyslýchání jsou zajímavé, ačkoliv pro vlastní děj nemají smysl.

„Když místnost plná komiků ucítí krev ve vodě, změní se v nádrž plnou žraloků.“
Úsměvná detektivka, která sice není tak vtipná, jak slibuje anotace, ale zase nesklouzává do osidel prvoplánové parodie. Fred Van Lente dává nahlédnout za plentu stand-up komedie a ne vždy je to právě hezký obrázek. Ale také vlastně nic, co by člověk od showbyznysu nečekal. A třebaže název bezděčně vyzrazuje pointu, nemůžu říct, že bych se těch tři sta stran nudil. Naopak, autor zachovává v konstrukci zločinu jasnou logiku a nedělá prohřešky vůči nepsanému desateru, takže moje duše vyšetřovatele amatéra neskřípala zuby nad nesmyslnostmi. Vyprávění tak hodně spoléhá na kouzlo konverzačního humoru, který je s přesností na miligramy vyvážen s pomalu gradujícím napětím. Scénáristu v sobě autor zkrátka nezapře. Za mě výborná oddechovka. Tedy, je-li vaší představou o relaxu komorní drama, v němž se někdo na opuštěném ostrově snaží vyvraždit desatero namyšlených asociálů a to často těmi nejbizarnějšími způsoby.

Tak i s touhle českou sérií jsem narazil. Ne, že by zápletka nezvládla zaujmout, ale styl psaní Vítězslava Welsche mi až příliš připomínal něco mezi sitcomem Hospoda a Četnickými humoreskami. Bohužel, v tom horším smyslu slova. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že namísto sledování rozvíjející se detektivky čtu o partě kriminalistů, která přišla odehrát amatérské divadlo. Což je ještě umocněno nezbytným chlapáckým humorem, jenž měl asi za úkol odlehčit drsnou realitu policejního vyšetřování. V mém případě bez úspěchu. Navíc buď autor neměl zrovna svůj den, nebo redakce trestuhodně zaspala, každopádně co si z nauky o slohu pamatuji, nadužíváním vykřičníků se dramatičnost vyřčených vět ani vyhrocenost situací nezdůrazní.
Přitom oba zločiny (o malém třetím nemluvě) mají po dějové stránce rozhodně co nabídnout. Jenže obsahově by si klidně vystačily s rozsahem povídky, takže jejich sloučení v jednom románu má za následek pouze to, že mezi koncem a začátkem autor neuměle vaří z vody. Škoda.

Zádumčivý detektivní román, který by rád byl Samem Spadem v sukních, ale chybí tomu vtip, atmosféra i uvěřitelnost. Je fajn, že se Kelli Stanleyová snaží navázat na tvorbu klasiků drsné školy, jenže opomíjí toliko důležitou nadsázku, kvůli čemuž její snaha působí po jazykové stránce spíše manýristicky, než stylově. Ono je to v podstatě stále dokola: obligátní popíjení whisky, lascivní svádění chlapů a následné pohrdání sebou samou. Na její obhajobu musím dodat, že forma se jí povedla náramně, jen je natolik vyšperkovaná, až jsem se občas ztrácel v obsahu sdělení. Příběh tak sice okouzlí propracovaným vyobrazením dobových barů a tančíren, ovšem vlastní zápletka autorce nechtěně proteče mezi prsty. A zatímco u moderních románů mi drsňácké hrdinky ohánějící se pěstmi nevadí, tady jsem měl s autentičností docela problém. Rok 1940 a holka, co si hraje na soukromého detektiva mezi mafiány a zkorumpovanými poldy? I na tak benevolentní město, jakým bylo San Francisko, mi to přišlo jako úlet.

Uznávám, že naskočit do série u třetí knihy není právě ideální způsob, jak se seznámit s autorovou tvorbou, ale nemohl jsem jinak. Na druhou stranu, člověk si ozkouší, jak jednotlivé romány fungují jako samostatný celek, což by pro každou detektivku mělo být alfou i omegou její literární existence.
Vyšší moc pro mne každopádně představovala zajímavý náhled do světa mormonů a minimálně celá první půlka zaujala nečekaným vývojem událostí. Jenže pak jako by Stephenu Whiteovi došly nápady, sklouzne ke všednosti a až do konce nevyrukuje s jediným překvapením. Napětí se vytrácí a gradace přejde k obehrané hře na odpoutání pozornosti. V tomhle ohledu si podle mne závěr zasloužil nějakou inovaci, alespoň bereme-li v potaz tehdejší dobovou konkurenci. Jinak ale slušný průměr, dobře napsaný a se spoustou vztahové psychologie hlavních i vedlejších postav, především pak těch v sukních. Ostatně, hrdinou dramatu není ani tak představitel celé série Alan Gregory, jako spíše jeho partnerka Lauren.

Ačkoliv román Miami Blues začíná svižně, brzy mi došlo, že ze zápletky nic nebude. Ono se tu sice pořád něco odehrává, ale postavám v důsledku o nic nejde, citelně jim chybí motivace i elán, takže namísto konkrétního dějového oblouku sledujeme pouze nepříjemný vývoj událostí. Urychlená eskalace na posledních stranách pak působí dojmem, že Charlesu Willefordovi došla trpělivost, než že by měl od začátku vše pečlivě promyšleno. Jinou věcí je morální rozporuplnost hlavních postav. Detektiv je vlastně docela lúzr, gangster hajzl par excellence, a nepříliš chytrá dívčina je tu evidentně jenom do počtu. Až jsem měl docela problém komukoliv držet palce. Ovšem sympatický mi byl styl vyprávění, který se pohybuje na rozhraní mezi thrillerem a groteskou. Člověk se neubrání úsměvu nad absurditou některých situací, stejně jako nad přehnanou brutalitou, jež je občas provází. Rozhodně nic pro citlivější povahy. V rámci autorova renomé jsem ale čekal trochu víc než nevýraznou historku z podsvětí.

Přestože je Tarantule plná nepříjemného sexuálního zneužívání, v závěru vše získá své opodstatnění, takže nemůžete Thierryho Jonqueta obvinit z cíleného útoku na čtenářovu mravopočestnost, jež by měl za úkol pouze šokovat. Pro mě vlastně jedinou vadou na kráse celého vyprávění byla nepřirozená shoda okolností, která po letech odloučení svedla náhodně dohromady dvě ústřední postavy. Jinak ale perfektní schizofrenní thriller, v němž prakticky nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá a každá z postav má k titulu sympaťáka roku stejně daleko, jako černá k bílé. Těžko tak komukoli fandit, ale jak už jsem poznamenal prve, všemu se na konci dostane oprávnění. Osobně musím před autorem smeknout, jakým způsobem se mu zdařilo mě na malém prostoru opakovaně překvapovat novými úhly pohledu, kteréžto průběžně měnily veškeré moje představy o zápletce. A to novela od začátku budí dojem, že nepůjde o nic komplikovanějšího, než že jedna sadomasochistická dvojice hledá hranice svého vztahu.

Mám rada paródie a mám rada Agathine knihy, takže túto Agathinu paródiu som si zvlášť užila. Pochopiteľne som sa viac bavila pri poviedkach, ktorých predobraz som poznala, ale ani tie ostatné neboli na zahodenie. Sú väčšinou milo praštené, i keď chvíľami bohužiaľ nemilo – keď príde na špionáž, Agatha to ženie ad absurdum, je to holt jej Achillova päta. Potešil ma aj místodoslov prekladateľky Veroniky Volhejnovej, kde v krátkosti všetkých parodovaných Veľkých Detektívov predstavila. (Malý edit: sekretárka Sidney Thamesová je v skutočnosti sekretár Sidney Thames, ako som zistila, keď som si knihu od Clintona H. Stagga kúpila.)

Na to, jak zajímavě Michael Connelly rozehrál zápletku, nakonec skončil u množství atraktivních komplikací s nezajímavým vyústěním. A ač je to skvěle napsané, je na tom znát, že téma by si vystačilo maximálně na novelu, pročež autor děj nafoukl pomocí všech možných triků. Jenže už někde v druhé třetině jsem měl toho ustavičného zabředávání do stále větších trablů pomalu dost. Zpětně mě pak mrzí nevyužitý potenciál geekovského vědce bojujícího s mafií nebo gradace problémů, které mi přišly účelové (nesnáším, když se hrdina propadá do hlubin podezření jen proto, že se na události nikdo není schopen dívat nezaujatýma očima). Ostatně, celkově mě iritoval i bezděčný leitmotiv policie, automaticky podezírající nahlašovatele zločinu. Je to hrozně frustrující pocit, že když se pokusíte udělat něco správného, jediné co si tím vysloužíte, je konflikt se zákonem. Takovéhle poselství ať si spisovatel strčí za klobouk.
Fajn je mimo jiné propojení se světem Haryho Boshe a to skrze zmínku o Panenkáři.

Řemeslně na stejné úrovni jako předchozí případ s majorem Kočkou, možná jen s trochu zajímavějším dějem, třebaže mnohem brakovějším. Přesto mám vlastně stejné výhrady jako dříve – hlavní postava detektiva mi nijak neimponuje, ačkoliv má bezesporu literární potenciál, no a pořád se nemohu zbavit dojmu, že sleduji epizodu z nějakého průměrného kriminálního seriálu České televize. S tím pak souvisí výtka stran konstrukce zločinu, kdy autor čtenáři skrze ústa vypravěče cíleně lže, aby v závěru mohl dostát pravidlům překvapivého odhalení. Přišlo mi to jako tvůrčí lenost, než originální zvrat, ale možná jsem jen nepochopil cílenou nadsázku. Ostatně Břetislav Hodek si i předtím utahoval z překombinovaných a krvelačných zápletek angloamerických detektivek, takže si nemyslím, že má domněnka je milná. První vražda krásné dívky grilovací vidlicí tak dává rychle na srozuměnou, jakým způsobem se bude tahle hra odvíjet, čemuž odpovídá i jistá teatrálnost při finálním odhalování vrahových motivací.

Peter Temple patřil k té generaci autorů, kteří si raději vyhráli s chytrou zápletkou na malém prostoru, než aby vodili čtenáře pět set stran za nos jen kvůli překombinované brutalitě či konspiraci. Ostatně, těch pět Cen Neda Kellyho nezískal pro svoje krásný modrý oči, o Zlaté dýce z roku 2007 ani nemluvě. Nic z toho mě ovšem nepřipravilo na to, jak moc je jeho románová prvotina Staré dluhy dobrá.
Tohle není příběh o vnitřních konfliktech či utápění se v sebelítosti, ale poctivá drsná škola v kulisách australského velkoměsta, přičemž člověk se víc baví seznamováním se s městskou galerkou, než samotným odhalováním zločinu. Na ten však spisovatel nezapomíná a postupně skládá jeden dílek záhady ke druhému, čímž dává vyprávění pevný řád i logiku. Zkrátka přitom nepřijdou ani chytlavé dialogy, hýřící bezděčným ostrovtipem, který dokonale utváří charisma napraveného ztroskotance Jacka Irishe. Jednoduše řečeno – takhle střízlivou a na nic si nehrající detektivku jsem v ruce už dlouho neměl.

K tomuto jsem se dostal čirou náhodou. Z knihobudky u rybníka, do které občas nějaké knihy přineseme a občas si nějaké odneseme, jsme si vypůjčili knížku „Třikrát v roli detektiva Charles Paris“. Knížka byla fungl nová, neočtená, s okraji stránek ještě slepenými tak, jak je v roce 1985 zalisoval řezací stroj. Někdo si ji kdysi dávnou koupil do sbírky a teď ji dal na pospas veřejnosti.

Manželka se pokusila začíst, ale po cca 20ti stranách knihu odložila s tím, že je nudná a zmatená. Což skutečně je. Hlavní hrdina Charles Paris je mimořádně nudný. Je to zkrachovalý a rozvedený jedenapadesátiletý herec, který bloumá od ničeho k ničemu a v mezičase pokukuje po mladých kočičkách. Už však nemá dost testosteronu na to, aby po nich opravdu vystartoval.

Zmatený je i samotný začátek. Charles Paris má melouch v BBC (jedná se o britskou detektivku v britském prostředí, konkrétně v Londýně) a je náhodně zatažen na schůzi „za obnovu rozhlasových pásem“. V dosti dlouhé pasáži jsou přetřásány záležitosti, které byly (možná) aktuální v Británii v roce 1980, když kniha vznikla, ale dnes už ne.

No ale překousl jsem úvod, začetl jsem se a dočetl první román knihy (Mrtvá strana mikrofonu) až do konce. Tady je pár důvodů (převážně subjektivních) proč knížku číst:

1. „Mrtvá strana mikrofonu“ je svým způsobem časová kapsle. Popisuje společnost v časech vrcholící analogové éry a těsně před nástupem digitalizace. Běžně jsou používány kazetové magnetofony, videorekordéry a telefony po drátě, už se však začínají nesměle prosazovat počítače a satelitní telefony. Kdo tu dobu zažil, může si zavzpomínat. Navíc zjistíte, že určité jevy byly aktuální už před čtyřiceti lety: pirátsví v hudebním průmyslu, militantní feminismus, militantní multikulturalismus.

Citát z průběhu výše zmíněné schůze: „Che,“ zaprotestovala dívka v umouněném tričku a s rozcupovanou koudelí místo vlasů, „říkáte, že je to reprezentativní výběr pracovníků, ale jak pozoruju, jsou tu jen čtyři ženy.“… „Když na to přijde,“ namítl mladík, na němž všechno vypadalo divoce: oči, vousy i zuby, „nevidím tu moc černochů. Nebo homosexuálů.“

2. Knížka, ač se to zpočátku nezdá, balancuje na hraně realističnosti a komedie či snad parodie. Tomu odpovídá i „detektivní pátrání“. Charlesu Parisovi skáčou informace samy do cesty, aniž by se po nich musel pídit. Jde si přeprat do veřejné prádelny, tam si přečte odložené noviny a případ se hned pohne dál. Poprvé v životě letí do New Yorku (na pohřeb bývalé tchyně), projde se po Broadwayi – a rázem získá další převratné informace. Potřebuje auto a ukáže se, že si jeho ex-manželka právě koupila nový auťák (žlutý jako pomstychtivá hrouda másla) a dožaduje se, aby jí Charles dělal partnera při kondičních jízdách. A tak dále. Tento autorský přístup, kdy amatérský detektiv dostává vše zadarmo a ještě je mu to vnucováno, je značně nezvyklý, ale ke knížce sedí.

3. Zhruba v polovině knihy přijdou opravdu vynikající pasáže, kdy Charles Paris hledá „poklad“ (fakticky tedy místo činu) podle záznamu rozhlasového pásma písniček a mluveného slova. Už jen kvůli tomuhle se vyplatí si knížku přečíst. Jiný autor by na tomhle motivu založil celý příběh, ale Simon Brett ho tam šoupl jen tak mimochodem.

Dějová linka policisty Benny Griessela je zpočátku spíše takovým průvodcem pro alkoholiky než nějakým skutečným pátráním (neoplývám zrovna sympatiemi pro slabochy kteří propadnou chlastu). Další linka se rozjíždí podrobnou zpovědí šlapky Christine, ale nejzajímavější hned od počátku bylo sledovat osudy mstitele Thobely, kvůli kterému jsem knihu neodložil a pokračoval v četbě. Po pomalejším rozjezdu nabírá Griesselovo vyšetřování a boj s chlastem na obrátkách, postupně se osudy tří hlavních aktérů propojují, aby vás to v závěrečné třetině strhlo do šílené jízdy až k závěru příběhu. Byl jsem rozhodnutý ohodnotit knihu osmdesáti procenty, ale za atraktivní prostředí Jihoafrické republiky, narážky na pozitivní diskriminaci ale hlavně za poutavé vyvrcholení dávám nakonec vyšší hodnocení.

Možná je to dáno neznalostí předchozí knihy (kterou číst nebudu, i kdyby „Děti boží“ neprozradily vše podstatné), každopádně jsem hned ze startu zahořela antipatiemi k vypravěči. Já pro tyhle trosky, co veškerou důstojnost vyměnily za chlast, jaksi nenacházím pochopení. Bývalý elitní (?) voják se utápí v sebelítosti a alkoholu, místo aby výčitky svědomí mírnil například péčí o blízkou osobu, která byla postižena mnohem hůř.
Následují mírné spoilery. Pokud bych se přenesla přes své pohrdání k charakteru “Pé”, pořád zde máme nevěrohodnost v dalších ohledech. No jasně, agenti FBI jsou jistě celí žhaví žádat o pomoc psychickou i fyzickou zříceninu, šůrující podělané hajzly v putyce nejzapadlejší díry USA. Vždyť kdo by mohl být spolehlivějším spolupracovníkem při vyšetřování únosů dětí, než odepsaný notor, jehož jedinou životní potřebou je upíjet se každý den, dokud neupadne do bezvědomí ve vlastních chcankách a zvratcích? A také je to zřejmě ohromně sexy – krásné ženy skáčou zchátralému smraďochovi do postele div ne s rozběhem, dokonce i lesba se ochotně přitulí. Nežrala jsem ani superrychlou léčbu závislostí: jakmile “Pé” přičichne k případu, najednou po chlastu ani nevzdechne. Pro drogy je později ochoten udělat COKOLIV, ovšem stačí se od nich vzdálit pár kroků a jsou zapomenuty. Mohla bych rozepsat více scén, zasluhujících přinejmenším nespokojený úšklebek, nechci však zabíhat do detailů.
Svým negativismem, popisy hnusu, deprimujících stavů, odporných rádoby lidí a nedostatkem světlých stránek mi “Děti boží” připomněly “Nabarvené ptáče”, akorát si za hlavní terč nevzaly nevzdělané burany, nýbrž církev (to není spoiler, už prolog ukazuje obviňujícím prstem na pány s kolárkem). Nepříjemný román, zanechávající v duši prvoplánový zápach rozkladu.

Najít v obecní knihovničce novinku je hotový svátek a tak mé ochabující oči ihned objevily „Lovce lebek“. Z obálky jsem získala dojem, že půjde o nějakého českého Indianu Jonese, Šifru mistra Jana Husa, zkrátka vrtání se ve starých hrobkách a odhalování světem otřásající tajemství. Ale kdepak, je to o policajtovi, co chlastá první ligu a chová se jako imbecil. Potetovaný pseudodrsňák, manželce neřekne jinak než „Martinka“, dospívající dcera je „Zuzík“, syn „Jindříšek“. To bych ještě překousla, byť s grimasou despektu. Ovšem řešit nedostatek peněz hazardem a následné dluhy chlastáním whiskey + vyhulováním doutníků + strkáním bankovek striptérkám do spoďárů, v zaměstnání dělat jednu hovadinu za druhou a stejně mít nepochopitelnou podporu kolegů i nadřízených… uááá, ne! Zřejmě už jsem vyčerpala letošní kvótu trpělivosti s podobnými „hrdiny“, slabošskými hňupy, neschopnými podívat se pravdě do očí a jednat rozumně. Každý krok, každý pohyb, každé slovo, každý Jaroslavův nádech mi drásal nervy s vehemencí nehtů skřípějících o tabuli. Plesk hvězdu dolů.
Příběh je rozkouskovaný, jeden případ tady, druhý tam, třetí možná souvisí, do toho rodinné problémy, autoři události rozhazují jako drobečky z rychlíku. Zápletka, postavy (ať policajti či padouši), akce, popisy, vše je zkratkovité, můj zájem konstantně podřimoval, na chvíli procitnul snad jen při scénách s pedofilem, potom zase zklamaně usnul. Ta dějová stručnost je docela v kontrastu s otravně častým zdůrazňováním nalévání panáků whiskey a zapalování doutníků. Plesk dolů další astru.
„Lovci lebek“ jsou napsáni průměrným, kapku toporným stylem, postrádají lehkost, přesto se čtou relativně snadno díky krátkým kapitolám, podpořeným větším písmem. Tématicky se román řadí k „Rychlopalbě“ Štěpána Kopřivy, bohužel je o podstatných pár levelů níž. Nemá šťávu a čekala jsem podrobnější náhled do práce policistů, když je pan Johánek od fochu. Přesto klobouk dolů za úsilí splnit si sen a vydat knihu. Třeba kritizující remcalové pomohou, aby ta příští byla lepší. Chválím uspokojivý závěr, ten mě opravdu potěšil. 50%

Poprvé jasně vnímám humorný podtón, který se jinak vážnými kriminálními případy dosud vinul pouze nenápadně. Tentokrát se však Maja Sjöwallová a Per Wahlöö opřeli do stockholmských policistů naplno a vypichují smutný vedlejší efekt ořezávání stavů, pravomocí a platů – totiž že žádný vysokoškolák vám za pár babek pochůzkáře dělat nebude. Jenže – i když se člověk musí smát etudám s uniformovanými poplety, hned nato běhá mráz po zádech z novinářských vsuvek o stoupající zločinnosti.
Jinak vše podle zaběhnutých pravidel. Pomalé vyšetřování je pro tuhle sérii už příznačné, takže člověka ani nepřekvapí, že jej čeká obligátní kolečko nikam nevedoucích výslechů a zkoumání rozporuplných forenzních důkazů. Jakmile se ale příběh ocitne v poslední třetině, vygradují události naprosto dokonalým způsobem. Fanoušci, odkojení Kriminálkou Las Vegas, sice asi zkolabují nad technologickým středověkem (sedmdesátá léta bodují!), ale zas to má s realitou společného víc, než kterýkoliv jiný podobný seriál.

„Lidé na Měsíci v šedesátých letech dvacátého století. To bylo před půl stoletím. Atomová síla. Tranzistory. Laser. Všechno existovalo už tehdy. Opravdu si myslíte, že od té doby je vrcholem pokroku Facebook?“
Americký spisovatel Daniel Suarez na mne v roce 2009 hodně zapůsobil nenápadným románem Daemon, takže když mu u nás po jedenácti letech vyšla další kniha, nedokázal jsem odolat ani vteřinu, třebaže její anotace byla snad ještě pulpovější, že u prvně zmiňovaného titulu. Nenechte se ovšem odradit, Gravitace je sci-fi thriller jak má být. Varuje před důsledky možného zneužití moci a přitom působí natolik autenticky, že by vás vůbec nepřekvapilo, kdyby i jen polovina z uvedeného byla smutná pravda. Autor znovu rozehrává strhující dobrodružství, tentokrát po vzoru Dumasova Monte Christa, jen s tím rozdílem, že se hrdina nezabývá něčím tak malicherným jako je pomsta, ale jde mu rovnou o záchranu lidstva. Aneb: jak se dá s pomocí jednoduchého námětu odehrát naprosto dokonalé divadlo.

Paula Daly sází na jistotu, tedy na noční můru každého dospělého – dopustit ztrátu dítěte někoho jiného. V tomhle ohledu se její thriller neštítí ničeho a jízlivé výčitky lítají vzduchem hustěji, než kulky v Afghánistánu. Jenže jak je ústřední motiv jednoduchý, namísto nějakého vyšetřování se autorka raději vrtá v nepodstatných věcech, jako jsou zmenšující se prsa kriminalistky, chytání zdivočelých koček či odhalení manželské nevěry. Ono to sice hezky ilustruje charakter anglického maloměsta, jenže na spádu zápletky to příliš nepřidá. Navíc jsem čekal eskalaci emocí, ale ony se postavy první tři dny po zmizení holčičky snaží žít stejně jako předtím. Jako by se právě nezhroutil svět hned na dvou frontách. Jakmile však autorka překročí nakladatelem požadovaný počet stran, vezmou události spád a psychologické drama nádherně vygraduje, třebaže motivace pachatele nemá s realitou moc společného. V důsledku další pěkná epizoda ze seriálu Zoufalé manželky / Sedmilhářky (doplňte oblíbenější).

Krátké, stručné a jednoduché, na můj vkus akorát trochu suchopárné. O to víc mě překvapilo závěrečné odhalení, ve kterém Ruth Rendellová dokázala, že není radno ji podceňovat. Nic to ovšem nemění na faktu, že mi po celou dobu vyprávění chyběl pocit strachu. Tedy lépe řečeno napětí, které by události popohánělo kupředu. Na druhou stranu s povděkem kvituji délku, protože ta postavám neumožňuje nic jiného, než se věnovat vyšetřování. Dost bylo osobních dramat v detektivním žánru!
Počáteční záhada mrtvé ženy, k jejíž vraždě neexistoval důvod, však naneštěstí postupem času ztrácí na atraktivitě a pátrání po Doonově identitě zabředne do bažiny souvislostí mezi kvantem postav minulých i současných. Ústřední hrdinové ale zaujali, až se docela těším, jak s nimi bude autorka pracovat v dalších románech. Jinak jako celek detektivka komornějšího ražení – tj. žádné velké násilnosti, minimum „šokujících“ zvratů, spousta anglické poezie a nad tím vším jako Damoklův meč visící motiv zhrzené lásky.

Co napsat ještě o detektivkách s Harrym Boschem a neopakovat slova jako skvělé, strhující a napínavé čtení? Tak já jen dodám, že desátý Harryho knižní případ Temné proudy volně navazuje na román Básník, kde byl hlavní postavou novinář Jack McEvoy a narazíme tu i na další postavy z Connellyho fiktivního světa agentku FBI Wallingovou, nebo Terryho McCaleba (Obranná reakce, Temnější než noc), ostatně kvůli vyšetřování okolností jeho úmrtí, které zahájí Bosch se začíná tenhle příběh rozjíždět.

Děsivé mi připadalo především to, jakým způsobem je kniha napsána/přeložena. Moje mysl téměř na každé stránce beznadějně škytala, koktala, kulhala a zakopávala. Autor (za vydatné asistence překladatelky) sypal písek do soukolí mozkových převodů větami s občas prapodivným slovosledem, jindy krkolomně šroubovanými, někdy „úderně“ krátkými hesly. Sedmým kruhem pekla jsou ovšem dialogy a různá vnitřní přemítání. Nejlépe poslouží ukázka.

"Takový zájem mělo mnoho lidí… Ať už z úředních míst nebo ne… (Náhle zvedl oči od bot, na které se upřeně díval:) Vy jste tady nebyl… nevíte… ta těla… co člověk viděl. Slyšel… (Najednou dostal inspiraci:) Já jsem byl součástí skupiny, která vyšetřovala smrt prvního chlapce, kterého našli…

A takhle v románu mluví úplně všichni; nesouvisle a trhaně. Naprostý interpunkční bordel, spisovatel se pravděpodobně chystá na trojtečkovou olympiádu, vsuvky v závorkách jsou matoucí, vyloženě dementní, když za trojtečkou v přímé řeči následuje … (odmlčel se) nebo … (zaváhal). Do prkenný ohrady, od toho jsou přece v textu ty silně nadužívané trojtečky! Paní překladatelku bych ráda upozornila, že pokud jsou lidé přirovnáváni k robotům, skloňuje se podle vzoru „pán“, nikoliv tedy: „Moreau k ní obrátil tvář robotu“. Možná je ve francouzštině běžné přejímání anglických slov, nevidím však důvod, proč v českém textu studenti pořádali diners, případně proč hezky česky nepřeložit větu: „Protože přesně o to šlo: ne o izolovaný případ jednoho serial killer, ale o dědictví dávné tradice.“ Pokud Audrey zamíří k dependanci, většina Čechů zamíří googlovat, jelikož my chodíme do vedlejších budov. Občas se vloudily věty, kdy jsem si řekla jen bezmocné „cože?“, nedávaly totiž smysl v předchozím kontextu. A tak dále. Abych to shrnula: příběh s hustou atmosférou se mohl trochu méně věnovat popisování vzhledu a oblečení, potenciál rituálních vražd v městečku zahaleném mlhou je solidní, přesto nedočtu. Pokud se více než ději věnuji počítání trojteček (na straně 72 je jich 18! Kdo dá víc? Ano, tady jich máme 24! Najdu jediný list bez trojteček? Ne!) a nemine stránka, aby mé zuby frustrovaně neskřípaly, nemá smysl se trápit. Literární styl „Děsivých přízraků“ mi bohužel sedl asi jako kaktus do řitního otvoru.

Když v roce 2012 Gillian Flynnová svým románem Zmizelá znovuoživila trend prolhaných vypravěčů, milovníci moderních thrillerů si rychle zvykli, že nelze mít za bernou minci všechno, co z úst hrdinů v příběhu zazní. Jenže co dělat, jakmile se na scéně objeví lháři hned dva?
Michele Campbellová rozehrává milostné drama z pohledu různorodých aktérů, přičemž už po prvních kapitolách začne být podezřelé, nakolik se jednotlivé verze v detailech rozcházejí. Teď jen odhalit, čí pravda je uvěřitelnější. A tak to, co zpočátku vypadalo jako další obměna zaběhnuté osnovy, se brzy proměňuje na promyšlenou hru se slovy i významy. Autorka dobrých třistapadesát stran motá čtenáři hlavu, aby mu teprve v závěru strhla pásku s očí a s vítězným úsměvem ukázala skutečnou podstatu věci. Naneštěstí je moje paranoidní mysl už natolik nedůvěřivá, že mi porůznu roztroušené poznámky záhy daly poměrně jasnou představu o finálním úmyslu a tím pádem mě konec lehce zklamal. Přesto jsem si čas s knihou užil maximálně.

Pro jednou zapomeňte na klasické detektivky s kriminálním vyšetřováním a vychutnejte si jednoduché příběhy o zločinu a o tom, jakým způsobem dokáže převrátit život obyčejným lidem, když jim zkříží cestu. Eva Kačírková si hodně zakládá na vykreslení kombinovaných emocí, takže prim tu hraje žárlivost, nenávist, přátelství etc. První dva texty jsou ještě slabší, pak však přijdou na řadu výborné Děti a smrt a Muži neumírají pro lásku. To podstatné v nich přitom není odhalení pachatele, ale dramatický kolotoč událostí, jež činy uvedou do chodu.
Ačkoli mám daleko k Sigmundu Freudovi, musím spisovatelce přiznat perfektní cit pro zachycení psychologie postav. Sice mi přijde, že se v jejich nitrech občas nimrá až zbytečně moc, ale pořád to dokáže uhrát ve snesitelné rovině, aniž by si musela vypomáhat „hitchcockovskými“ traumaty. Zároveň obdivuji, jak se jí ve všech čtyřech případech podařilo vygradovat demaskování viníka a takřka vždy překvapit. Dokonalé to není, ale sakra dobré rozhodně ano.