PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Řemeslně zpracovaná detektivka s motivem psychicky zneužívaných dětí, které by podle mne nijak neublížilo více dělání a méně povídání. Na druhou stranu, i když jsem tomu už od začátku příliš nefandil, tak mě celkem příjemně překvapilo, jak to celé hezky funguje. Čistá práce, jež sice v záplavě angloamerického standardu nevybočuje z řady, přesto mi Jonathan Kellerman něčím uhranul. A to říkám jako člověk, kterému vykalkulovaný hrdina – geniální psycholog Alex Delaware – příliš nesedl. Ale jakmile jsem tuhle modernu přijal, stejně jako policejního sparingpartnera Mila Sturgise, děj samotný mě dokázal vtáhnout a posléze vyplivnout až v úplném závěru. Jen ta milostná vložka mohla román minout, protože tu je evidentně jen kvůli tomu, aby hospodyňky měly radost. V závěru se pak projevuje nešvar bestsellerových tvůrců, kteří sází spíše na atraktivitu, než uvěřitelnost. Ačkoli je totiž vyústění působivé, nemůžu se zbavit dojmu, že celou „věc“ šlo z pohledu zločince provést mnohem jednodušeji.

Jiné, než detektivky s Harry Boshem, přesto stylová krasojízda. Nešťastná je pouze anotace na přebalu knihy, která v prvních dvou větách vyzradí něco, co tvoří pointu první třetiny románu. Po zdlouhavém úvodu (vnímáno subjektivně v návaznosti na výše zmíněné) se pak zlodějka Cassidy Blacková snaží řešit svou nešťastnou situaci, aniž by přitom ohrozila na životě sebe či své blízké. Jenže tady zase chybí zvraty, které by zápletku nějak zásadněji proměnily. Je to sice napínavé až do konce, ovšem v takové té očekávané rovině. Rozhodně je ale zajímavá linie tajného vyšetřovatele z kasina, který chytře reaguje na hrdinčino jednání. Zároveň také něco málo prozradí ze zákulisí pokoutních triků gamblerských podvodníků, což je téma, které mě nikdy nepřestane bavit.
Slabinou jsou akorát kulisy – v dnešní době má tenhle thriller z roku 1999 punc retra, protože zločinecké praktiky šly s vývojem výpočetní techniky strmě nahoru. Zase je ale hezké vnímat ten rozdíl, kolik se toho za dvacet let změnilo.

Nešťastná kombinace starosvětského stylu vyprávění a moderní mluvy, což občas působí jako pěst na oko. Příliš mě nenadchla ani dějová prostoduchost povídek, které postrádají zajímavý průběh a pracují s otřepanými motivy. Výhodou na druhou stranu je, že texty jsou krátké, různorodé a je jich relativně hodně. Navíc jde podle všeho o literární zpracování skutečných případů, přičemž realita jak víme, ne vždy oplývá tvůrčí genialitou. A pan Ladislav Beran tomu dává milou pitavalovou podobu à la Jiří Marek, jen kvalitu zaměňuje za kvantitu.
Jak ovšem někdy vyčítám českým autorům neschopnost dát dohromady složenou větu, tento spisovatel trpí přesně opačným neduhem – i z té nejjednodušší informace dělá kovbojku. Věty tak zbytečně bobtnají a po první třetině se toho člověk bohužel definitivně přejí. V rámci toho také zamrzí odbytá redakce, která není schopna pohlídat nezvyklé výrazy, opakující se v průběhu jednoho odstavce třebas i třikrát. A seřazení povídek dle abecedy mě vážně rozebralo.

Nejupovídanější kriminálka roku 2013. Čemuž příliš neprospívá ani fakt, že Denise Mina vyloží všechna esa hned zkraje, což má za následek absenci překvapivých zvratů, které by trudomyslnou zápletku oživily. Takže na čtyřech stech stranách „jen“ sledujeme úmornou práci techniků a vyšetřovatelů, kteří dělají všechno proto, aby odhalili pachatele, jehož ovšem my po celou dobu známe. Tohle by pořád nebyl problém, kdyby se viník alespoň nějak snažil policii svést ze stopy, ten však řeší vlastní rodinné problémy, takže se o nějaké uniformy v závěsu moc nestará.
Po psychologické stránce pak funguje drama perfektně, autorka se umí dostat pod kůži postavám i čtenáři, ale hlavně dokonale zachycuje prostředí skotského velkoměsta se všemi jeho třídními rozdíly a sociálními dramaty uvnitř periferií. V tomhle ohledu se to čte prakticky samo, dialog střídá dialog a tempo nepolevuje až do poslední strany. Škoda jen, že se děj zaměřuje na něco, co pro čtenáře detektivek není zas až tak úplně prioritou.

Vnitřní inspekci (tedy policajty policajtů) nemá rád nikdo a v mnoha románech jsou to právě ti hoši, kteří oblíbeným hrdinům šlapou na paty. Což je asi nejvýraznější předností nové série Iana Rankina, jejíž protagonista Malcolm Fox je právě jednou z těchto lišek v kurníku.
Jenže těšíte-li se na odhalování stinných zákoutí kriminálního sboru v Edinburghu, budete zklamáni. Detektivka rychle sklouzne k obligátnímu falešnému obvinění a následnému vyšetřování za účelem očištění vlastního jména. Takže nevyužitý potenciál, přičemž pár cynických postřehů zpoza policejní opony člověka příliš nevytrhne. Dalším mínusem je hlavní postava. Malcom je totiž obyčejná kancelářská krysa a jako takový si těžko získával moje čtenářské srdce. Možná bylo cílem dodat vyprávění civilnější ráz, čemuž by nahrával i realistický obraz skotského podsvětí, jenže se tím zároveň maličko vytratil prvek napětí, který k žánru neodmyslitelně patří. Naopak plusem je vypsaná stylistika a jistá ruka při komponování zápletky.

Ačkoli Ingar Johnsrud pracuje s poutavými motivy, než se dostane k něčemu podstatnému, trvá mu to málem věčnost. O to víc mě mrzí, že Vídeňské bratrstvo končí lehce rozpačitě, kdy se dopředu počítá s pokračováním, takže je případ naoko uzavřen, ale většina otázek zůstane bez odpovědí. Problém je, že mě ty odpovědi už vlastně ani moc nezajímají. Ledaže by další kniha byla minimálně o polovinu kratší.
Stylistika těžkopádná, některá souvětí zbytečně kostrbatá a naturalismus v intimních scénách je spíš na škodu, než k něčemu dobrému. Docela zajímavé je, že i když se autor snaží umocnit gradaci krátkými kapitolami, příliš mu to nefunguje, protože je za tím znát neumělý amatérismus – rozsekat tímto způsobem hned několik dialogů si totiž jinak vysvětlit nedokážu. A tradičně negativně jsem pak vnímal vhledy do osobních životů jednotlivých protagonistů, které nemají jiného opodstatnění, než vytlačit pár slziček z modrého oka čtenářova. Pořád se však nemohu zbavit dojmu, že něco na tom románu je.

Napadlo mě, zdali nebude Vlastimil Vondruška lepší povídkář, než romanopisec, protože co jsem měl zatím možnost číst, vždy šlo o různé variace na jeden větší trojpříběh.
A nebude. Zatímco v delších útvarech autor dokáže uhrát banálnost osnovy dějovými kotrmelci, v krátkých textech už nemá, čím by tu prázdnotu nahradil. Většina povídek mi tak připomínala laciné televizní inscenace, jejichž zápletky jsou postavené na tom, že se vrah chytí do průhledné pasti, nebo je dopaden na základě očividného důkazu. Navíc to vlastně ani není moc o nějakém vyšetřování, jako spíš o pohodové středověké atmosféře, kdy vám vesnické holky daly za pěkný úsměv, a většina zbohatlíků nemyslela na nic jiného, než jak proradně získat další majetek. Jednotlivé epizody přitom dost splývají, poněvadž opakující se motivy všetečných manželek, bodrého humoru a spravedlivých trestů se za chvilku omrzí. I tak tu ale pár hezkých nápadů je, dokonce i jedna povedená pointa. V rámci žánru jsem ovšem čekal o trošičku víc.

Tentokrát jsem narazil a nejsem ani schopen říct proč. Ačkoli má Bez slitování atraktivní zápletku, nějak moc rychle sklouzne do všední rutiny, v níž vystupuje Jack Reacher jako reinkarnace Sherlocka Holmese a Jamese Bonda současně. Lee Child jej staví do pozice dokonalého reka, nemajícího žádné slabiny, kvůli čemuž se vytrácí princip napětí, protože není třeba se o kohokoliv strachovat. A ti mrtví, jimž padne Černý Petr, jsou dopředu promyšleným klišé, které prostě pochválit nedokážu.
Samotná zápletka je přitom sympaticky jednoduchá a opět z jiného soudku než ty předchozí. Takže v tomhle ohledu si nemám na co stěžovat. Ovšem finále se citelně nepovedlo. Kromě toho, že nejsou příliš vysvětleny superschopnosti zločinců, působí jejich motivace absurdně přízemně, což se projevuje především v závěrečné konfrontaci, jež románem prošumí bez jakékoliv famfáry. Změna překladatelky tomu pak taky příliš neprospěla. Přijde mi, že Iva Harrisová umí s autorovou stylistikou pracovat o dost čtivěji.

O chlup slabší, než předchozí Vražedné povídky. Na vině je menší počet textů, přičemž jeden z nich je pouhým fragmentem nedokončeného románu. Ten je sice po stylistické stránce zajímavý, ale ocení jej spíše znalci Dashiella Hammetta, než obyčejný čtenář detektivek. Mně osobně se Tulipán líbil moc, jenže pro svou nehotovost nefunguje. Nic to každopádně nemění na tom, že bych si rád přečetl dílo celé, protože by podle všeho hodně vypovídalo o autorově životě.
Zbylé čtyři povídky se dají rozdělit do dvou kategorií – akční, ale zmatené; elegantní, ale předvídatelné. Ty první mě bavily číst, ovšem přehršel postav vytvořilo z krátkého textu přeplácanou věc, v níž bylo těžko se orientovat. Druhé okouzlily svou jednoduchostí a přímočarostí, bohužel kvůli hlodání zubu času působí krapet všedně, což jim hodně ubírá na kráse. Všechny příběhy to však i přes svůj pokročilý věk s přehledem natřou kdejakému thrillerovému modernistovi. Stále totiž dokážou zaujmout jazykem, nápadem a drsným humorem.

Eeva Tenhunen rozehrává komorní detektivní drama v kulisách historického hradu. Na něj se v době turistické sezóny lidé sjíždějí ze všech koutů světa, a když je jedna z průvodkyň za bílého dne zavražděna, je to rozhodně důvod k všeobecné panice. O to víc, když záhy vyjde najevo, že jejím vrahem musí zákonitě být někdo z hradních zaměstnanců. A jak je dobrým zvykem, nehodlá u jednoho zločinu zůstat.
Spisovatelka od prvních stran umně vykresluje jak charaktery všech postav, tak drobné indicie, jež pozornějšího čtenáře přivedou k pachateli dřív než hrdiny samotné. Sice jsou ty stopy možná až příliš okaté, ale což – to, že jsem paranoidní já, ještě neznamená, že ostatní budou také. Kouzlem knihy je pak především vypravěčka, mladá naivní dívka, jež miluje balady a památky vůbec. To ovšem obnáší na můj vkus zbytečně moc citací historické poezie, ve které si zrovna nelibuji. Naopak nezapomenutelné jsou poznámky o nešvarech průvodcovství, které celé vyšetřování příjemným způsobem zcivilňují.

Hned na začátku do mě „Šelma“ zaťala své drápy a vlekla mě stránkami bez většího odporu. Přestože mě do finiše dotáhla neměnným svižným tempem, dojem z knihy postupně klesal. Když je v thrilleru hlavním hrdinou vědec, tak prostě nečekám šampionát ve věšení bulíků na čtenářův nos. Sorry, neobejdu se bez mírných spoilerů.
Superpřesná metoda hledání těl spadala spíše do sféry jasnovidců; zbaštila jsem jen první nalezenou oběť, kdy měl Theo k dispozici svědka a dostatek informací o místě činu. Většina ostatních by vyžadovala hafo času při propátrávání kilometrů čtverečních divočiny a ne přijít, rozhlédnout se, trošku hrábnout lopatou a tadááá!
Po dvou letech tlení v hlíně popisovat u lidských ostatků modré oči a bělostnou kůži… nejsem sice forenzní expert, leč má nevěřící reakce začínala Ludolfovým číslem a vzápětí jsem si ji potvrdila zapátráním v článcích na téma rozkladu v daných podmínkách. Prostě čovina.
V závěru pan spisovatel zbytečně brzdil profesorův intelekt a přihodil k němu chování, vyvolávající užasle vykulené bulvy a dotaz: „Co to vyvádíš, kreténe?“ Andrew Mayne naprosto ignoroval nejlogičtější kroky, jaké mohl (a měl) pachatel učinit, tudíž by pinožení hlavního hrdiny postrádalo smysl (o věrohodnosti se nebudu vůbec zmiňovat). Poslední stránky můj jízlivý úšklebek bohužel nesmázly, mám ho na ksichtu ještě teď.
Dalším knihám tohoto autora se vyhýbat nebudu, má čtivý styl a umí čtenáře zaujmout, s četbou však počkám, až budu mít náladu na pohádky. 65–70%
P.S.: Musím pochválit přebal, ten je skutečně luxusní! Kéž by obsah dosahoval stejných kvalit.

Nemám moc v oblibě knihy, které kopírují děj filmu, a protože jsem se mylně domníval že Lovci mafie je tenhle případ (na obálku použilo nakladatelství filmový plakát) tak jsem se ji dlouho vyhýbal. Byla to chyba, kniha sloužila pro film jako předloha jen velmi volně. Paul Lieberman nenapsal detektivku, kriminální román ani gangsterku, ale spíše dokumentaristickým způsobem popisuje vzestup zločinu a jeho potírání v Los Angeles. Kniha mapuje vznik a růst protigangsterské jednotky a rozvoj policie, která se rozkoukává, jak bojovat s organizovaným zločinem. Je to náročnější čtení ale pro mě určitě zajímavé a bavilo mě sledovat policisty, kteří pilují své metody mnohdy drsné, některé už za hranou, gangstery, kteří kličkují a hledají skuliny v zákonech. Dávám plný počet.

Vzhledem k tomu, že naposledy jsem četl Ztraceného, markantně jsem vnímal cestu, jakou Tim Weaver od roku 2012 jako spisovatel ušel. O pět let později už ví přesně, co fanoušci chtějí a v čem spočívají jeho nejsilnější stránky. Díky tomu se Muž bez minulosti čte prakticky sám. Na atraktivitě se jistě podepsala i obrácená podstata zápletky, kdy se pro jednou nepátrá po zmizelém jedinci, ale po jeho zmizelé identitě, což však nijak neodporuje Rakerovým vyšetřovatelským metodám. Navíc mají tentokrát kapitoly psané kurzívou úžasně hororovou atmosféru, až máte chuť přeskakovat reálný děj. Dokonalost sama.
Jenže jakmile se dojde na konec, padla u mě kosa na kámen. Samotný základ zločinu je sice parádní, ale způsob jeho utajování zdál se mi poněkud nešťastný. Ovšem celá ta anabáze kolem Císařovniných ostrovů mě okouzlila natolik, že bych se tam z fleku hned vydal – mnohem raději, než na Hebridské ostrovy Petera Maye. Ten má však tu výhodu, že ty jeho, na rozdíl od těch Weaverových, existují.

Člověk by řekl, že rozsah dvou set padesáti stran je alespoň nepatrnou zárukou dějového spádu. Roman Ludva je však využil převážně k tomu, aby mluvil, mluvil a zase mluvil, přičemž vlastně neřekne nic podstatného. Jako by příběh měl být primárně pavučinou abstraktních aluzí, skrytých symbolů a mnohovýznamových metafor, a ať si s tím každý poradí po svém. Možná kdybych se s autorem nacházel na stejné vlnové délce, měl bych více jasno v tom, co chtěl básní – pardon, detektivkou – říci. Přitom zápletka je rozehrána jako velmi zajímavá partie a ani na stylistiku si nemůžu zásadněji stěžovat. Jen jsem se v tom zkrátka utopil, jako včela ve sklenici medu. Ostatně, on ten vývoj událostí zabředne do tak chaotického marastu, že mi to ani zpětně, i když už teď znám smysl, účel a pointu, hlava nebere. Možná by pomohlo méně sofistikované meteorologie a osobnostní psychologie, ovšem to je názor vesnického burana, co je rád, když žánrová literatura splňuje alespoň něco málo z desatera pátera Knoxe.

Francouzi mají prostě zvláštní smysl pro nesmysl. Ačkoliv excelují na poli ztřeštěných postav a ještě ztřeštěnějších situací, stran dějové osnovy člověk snadno nabude dojmu, že ji snad považují za nějakou lacinou urážku. Tedy alespoň v případě Lidožroutů z Obchoďáku mi to tak přišlo. Jednotlivé etudy totiž fungují dokonale a na hrdinech se Daniel Pennac doslova vyřádil, jakmile však dojde na zápletku, ta se plíží podél plotu a nebýt několika narážek, čtenář by jí málem ani nepostřehl. Což se naneštěstí výrazně promítá i do závěrečného finále.
Jinak fajn čtení, obzvláště potrpíte-li si na dobře mířené štulce do zad konzumní společnosti. Autor to s komikou zbytečně nepřehání a drží se v příjemně srozumitelné rovině, přičemž některé jeho poznámky jsou doslova odzbrojující. Občas možná trochu děsivé, ale to už k humoru patří. V důsledku tedy taková střídmější kombinace spisovatele Chucka Palahniuka a filmového režiséra Jean-Pierre Jeuneta, které chybí k dokonalosti pouze celistvější forma.

„Správný chlap se pozná v úplně jiných situacích, než při jakých mu stojí péro!“

Ostrava!!! Město, kde jsem se narodila a strávila značnou část svého života, popisuje román velmi podrobně. S nostalgickým potěšením jsem s makléřkou Bo kráčela (častěji tedy uháněla autem) po známých ulicích a lokalitách, jen zřídka musel vypomoct strejda Google se svými mapami. Ověřila jsem si pozici vily, která se nachází v sousedství mnohokrát navštívené veterinární ordinace. Zavzpomínala jsem si na mazutový vzhled a zápach „ostravských lagun“. Přitakávala jsem autorovým (politickou korektností nezkresleným) zkušenostem s nepřizpůsobivými spoluobčany. Zamyslela jsem se nad průmyslovým městem v dobách války. Dozvěděla jsem se něco nového o stavbě trati do obce, kde jsem se rozhodla zapustit kořeny. Dokonce jsem s Bobinou zavítala i do míst předchozího bydliště, prostě lahůdka pro lokálního (sentimentálního) patriota.
Nyní vypíšu důvody, proč mé hvězdičkové dilema dopadlo v neprospěch vyšší hodnoty (v pořadí od nejméně závažného po imho nejpalčivější problém).
1) Stylistika. Ano, na ostravsku můžete zaslechnout různé nesrozumitelné výrazy, ovšem převážně v dělnických kruzích. Máme tady kratke zobaky a po ruce vždy nějaký vulgarismus, ale reálně by vám mohlo zabrat dlouhou dobu, než byste narazili na echt cypa, mluvícího výhradně chacharštinou. Bobina pro mě byla se svou „pravou“ ostravskou image uhnětená až moc násilně. A ano, občas se zde používá prapodivný slovosled, nicméně opakovaně začínat věty zájménem „Mi“ (mi je to jedno, mi se nechce) nejen v linii svérázné Bo, nýbrž i ve válečném deníku úředníka s precizním vyjadřováním, to vážně při četbě skřípalo jak nehty po tabuli.
2) Sice hlavní hrdinka velice často upozorňuje na svůj hlad a související potřeby, zvláště ty urologické, její fyzická odolnost a nezničitelnost však sklouzává po hraně věrohodnosti kamsi do říše Chucka Norrise či Terminátora.
3) Závěr mě neuspokojil. Nemám ráda, když se zápletkou pomáhají náhody a k tomu zůstane spousta věcí nedořešených.
4) Méně je někdy více. Pan Sklář hrubě přeháněl s detaily týkajícími se automobilů, stravování, vyměšování, oblékání a tak dále. Kdyby „Vilu na Sadové“ očesal přísný editor o třetinu zbytečností, ráda bych čtvrtou hvězdu přihodila. Pokud ne akční Bobina, slušný člověk Johann Proske, reprezentující nenápadné hrdinství, by si ocenění zasloužil. Takto bohužel musím sklopit palec těsně pod 70%.

Patřím k té skupině čtenářů, kterým se Pravda o případu Harryho Queberta líbila maximálně. S největší pravděpodobností za to může fakt, že jsem si neuvěřitelně rozuměl s hrdinou a následně se už moc nešťoural v detektivní linii, kopírující standardní postupy při odhalování záhad kolem uzavřených zločinů. Přesto dobrý, jen mi přišlo malinko naivní vyšetřovatelovo jednání, když nechá civilistu pátrat na vlastní pěst a pak s ním celý případ ještě konzultuje. Naštěstí to Joël Dicker docela vtipně okořenil, takže k tomu nakonec žádné výhrady nemám.
Ovšem kriminálka je to až v druhém plánu, v tom prvním nejde o nic menšího, než je stylisticky perfektně neservírovaný vhled do zpackaného života jednoho sebestředného mladíka. Připočtěte si k tomu ich-formu vyprávění, opovrženíhodnou vraždu i lásku napříč léty, a dostanete určitou představu, co od románu vlastně očekávat. Dokonalý lesk pak tomu dodávají literární „moudra“ o pravidlech spisovatelství a humorné postřehy ze světa knižního průmyslu.

Don Winslow bravurně navázal na Trevanianovo Šibumi, jež je mezi fanoušky vysoce ceněno. Sice používá jiné vypravěčské postupy, ale duch a atmosféra zůstává neposkvrněna. Umně přitom pracuje s japonskými kulturními i filozofickými odkazy, stejně jako s pitoreskními postavami. Ty se mu obzvláště vyvedly – a to tak, že figury, jako byly Francouz De Lhandes či převozník Tasser, si v mých očích získaly větší oblibu, než ústřední protagonista Nikolaj Hel.
Ale abych jen nechválil. Podobně jako Šibumi, i Satori je vážně nevážným thrillerem, a na tu kombinaci jsem si musel zvykat. Nebo na východní folklorní zvyklosti, jako je pití čaje, které občas zabírají stranu, či dvě. Případně na všudypřítomnou deskovou hru Go. A opět mi vadil sám hrdina, který všechno ví, všechno zná, všechno umí, všechny zdolá, ačkoliv je mu šestadvacet a zkušenosti se špionáží nemá žádné. Takže jsem nakonec fandil spíš Nikolajovým protivníkům, kteří když už nic jiného, byli opravdoví padouši se srdcem na pravém místě.

Oceňuji rychlý spád, krátký rozsah a atraktivní zápletku. Ale to jsou nakonec veškerá pozitiva, která dokážu na adresu Manželů odvedle použít. Jinak mi totiž vadilo prakticky všechno – od absurdního chování jednotlivých hrdinů, po okatě falešné cestičky, jimiž se vyšetřování ubírá. Ovšem až absence smysluplných motivací udělala z nápaditého dramatu nesmyslné počtení, hrající pouze na efekt a nic víc. Ani ta katarze uvnitř rozpadajícího se manželství nefunguje. Shari Lapeña dělá prostě chvilku dusno, pak ukáže na pachatele a konec příběhu, vzácná perlo, logiku ať vezme čert. Důležité je, že čtenář zůstane sedět s otevřenou pusou nad senzačními zvraty. Co na tom, že při zpětné rekapitulaci nedávají skutky hlavních ani vedlejších postav prakticky žádný smysl a v některých momentech dokonce mění jednání dle potřeb scénáře. Poslední zvláštností je pak zvolená er-forma přítomného času, která zabraňuje lepšímu zachycení psychologických profilů, na nichž však vyprávění bezprostředně sto­jí.

První půlka bezvadná, druhá zbytečně překombinovaná, postrádající prvek napětí. A především: plná ultrapravicových rozhodnutí. Přičemž při scéně, kdy se hrdinové usnesou, že zabití prostopášníka není zločin, mi trošku běhal mráz po zádech. Jinak ale zdařilý thriller s výborným ústředním motivem, jen s dosti nešťastným zakončením – jako že vydírání ze strany spravedlivě rozhořčeného člověka je v pořádku, zatímco od údajně zfanatizovaného zločince už ne? Navíc Vince Flynn zapomněl, že je třeba mít i nějaké záporáky, takže s nimi vyrukuje až na poslední chvíli. Naneštěstí jde o takové lůzry, že snad ani nejde mluvit o padoušství.
Čte se to ovšem náramně, autor prostředí důvěrně zná a umí zaujmout i takovými detaily, jako je třeba hlasování v Kongresu. Co mu však kupodivu nefunguje, je vyšetřovací linie, kterou záměrně opomíjí, protože by mu jinak kompletně zrušila zápletku. Závěrečné idealizování tajných služeb pak vyznívá drobet komicky, ale tohle už holt k americkému stylu prostě patří.

„Na posledních pár dnů případu Zvrhlá Jenny si vzpomínám jako na dobu, kdy události převzaly vládu nad lidmi a za pomoci vlastní hybné síly dovedly záhadu k rozuzlení, které nikdo nepředvídal – nejméně ze všech však já.“
Jako detektivka moc nic, hrdina vývoj událostí příliš neovlivňuje a samotné jeho vyšetřování je spíš laxnějšího charakteru. Spočívá víceméně v tom, že denně navštěvuje milionářské sídlo a osazenstva se průběžně vyptává co, kdo a kde dělal. A jak úvodní citace napovídá, zločin se nakonec vyřeší bez jeho většího přispění.
Co ovšem musím vyzdvihnout, je neodolatelná stylistika. Lawrence Sanders propůjčuje vyprávění sympatickou atmosféru děl F. S. Fitzgeralda a funguje mu to dokonale. Archy McNally je sice floutek, jehož představa spokojeného života jsou tanec, pití a zábava, přesto si dokáže držet image moderního gentlemana. Není žádným Bondem, Marlowem či Holmesem, ale skutečně pouze příslušníkem zlaté mládeže, který se od svých vrstevníků liší snad jen tím, že má svědomí.

Povedené drama, odehrané za jedné návštěvy restaurace. To, co zpočátku působí jako soukromé rodinné setkání, se rychle mění v sérii nepříjemných odhalení, z nichž tuhne krev v žilách. Škoda jen, že Herman Koch nedokázal celý thriller vtěsnat právě do té konkrétní večeře a v druhé půlce si musel notně vypomoci vzpomínkovými výlety do niter jednotlivých charakterů. Jinak ale klobouk dolů za propracovanou psychologii a hru stínů v druhém plánu, díky níž čtenář průběžně mění názor na přirozeně plynoucí dialogy. Třešničkou pak je důmyslné rozvržení osnovy, která perfektně funguje v kombinaci s podávanými chody. Tohle je pravá literární degustace.
Neříkám ovšem, že všechno funguje dokonale. Osobně bych měl výhrady stran smysluplnosti ústředních aktérů, kteří děj nakonec nijak zásadně neovlivňují (neberu-li v potaz osobu, která tahá za provázky). Jen skrze ně získáváme lepší povědomí o nezvedných potomcích. A jestli je i v Nizozemsku rodina základ státu, tak potom pánbůh s námi a zlý pryč.

Romány s Kate Branniganovou vznikaly v letech 1992–1998 a šlo o druhou autorčinu sérii, se kterou se jí podařilo zaznamenat úspěch. Ovšem její toliko příznačné psychologické thrillery, podbarvené notnou dávkou deprese, měly přijít až o několik let později. Proto možná pro mnohé fanoušky bude překvapením, nakolik je tahle série jiná. Zároveň ale splňuje na jedničku vše, co by si člověk mohl přát od úsměvné ženské detektivky.
V čem Dívka na zabití exceluje, jsou divoké devadesátky, ve kterých se odehrává. Diskety, šusťáky, diskotéky… kdo si rád zavzpomíná, určitě se bude královsky bavit už jen těmi nostalgickými kulisami. S dějem a postavami je to maličko horší. V první řadě je zápletka trochu roztahaná – ke zločinu dochází až v polovině vyprávění, přičemž vlastní průběh nijak nevybočuje z řady. Sama Kate je pak typickým prototypem drsandy, co mává pěstmi a hýří cynismem a tomu nahrávají i ostatní charaktery. Takže takový standard, který neurazil, ale ani nenadchl. Uvidíme co další díl.

Slušná detektivka komornějšího ražení, co si vystačí „pouze“ s jednou vraždou. Problém je, že přebal čtenáře navnadí na něco šokujícího – jenže vše sklouzne akorát k tomu, že je vyslechnut ten a tenhle a vy musíte rozklíčovat, kdo z nich lže a čí vzpomínky jsou nepřesné. Finta samozřejmě spočívá v subjektivitě postavy, která je právě u kormidla. Jeden tvrdí, že spolu něco měli, druhý naopak že ne, a je jen na vás, na čí stranu se přikloníte, protože Eugen Ovidiu Chirovici v tomhle ohledu čtenáři nic neulehčí.
Příběh je rozdělen do tří částí, z nichž každou vypráví někdo jiný. Tyhle změny pohledu skvěle zatraktivňují vyšetřovací linii, avšak opakované pronikání do rodinné anamnézy toho kterého hrdiny je trochu nudné, vzhledem k tomu, že zrovna tyhle informace nejsou pro rozřešení zločinu podstatné. Ale četlo se to skvěle, neochota knihu odložit, dokud nebude dočtena, byla krajně neodbytná. Naneštěstí právě z tohoto důvodu pak finální vyústění zklamalo, především pro svou prachobyčejnost.

Nazvat Mrtvého kuchaře detektivkou je hodně benevolentní vnímání žánru. Ale jako vtipný román o seniorské demenci funguje bezvadně a to včetně takových detailů, jako že i děj sám občas přestává vnímat zápletku. Nepřeháním, když řeknu, že více než polovinu vyprávění postavy průběžně zapomínají, co dělají, proč to dělají, kde jsou a kdy už konečně dostanou něco k jídlu. Minna Lindgren zkrátka hýří vtípky o plánech, jak si kdo s kým na stará kolena povyskočí nebo jakou si kdo odkud přinesl novou chorobu a u toho to víceméně zůstane až do posledních stran. Jenže namísto toho, aby se člověk strachoval o hrdiny – zda jim padouši neublíží – spíše odpočítává každou vteřinu, po kterou se ještě udrží na nohou. Ale zase se musí nechat, že ta atmosféra neustálé nejistoty komu věřit a komu ne, je po všech stránkách parádní. Jen mi z ní spíše běhal mráz po zádech, než že bych trnul napětím. Protože tohle není špionážní thriller, ale vize reálné budoucnosti, která pravděpodobně čeká nás všechny.

Vždycky jsem měl Johna Grishama zaškatulkovaného jako autora jednoho druhu thrillerů z právnického prostředí. Ale s každou další knihou mě přesvědčuje, že ačkoliv je nejvíce věrný „pokleslému“ žánru, vždycky dokáže překvapit jinou koncepcí, námětem nebo zpracováním. A u Případu Pelikán tomu není jinak, přičemž v kontextu se současným klimatickým skepticismem působí jeho příběh málem až nadčasově. Nebo jinak – krásně ilustruje fakt, že žádné staré dobré časy neexistovaly. Bohatí si vždycky brali, co chtěli, nehledě na spálenou zem, kterou po sobě zanechali. Pročež dvojice obyčejných lidí, co nechtěně vzdorují systému a stávají se tak lovnou zvěří, to je vždycky voda na můj mlýn. Autor navíc dokáže být přesvědčivý v detailech, přičemž samotný zdroj všech trablů je pro svou obskurnost ještě uvěřitelnější. Ale má to i slabší místa – především rozsah, který je zapříčiněn množstvím zbytečného vysvětlování a pak absence finální konfrontace, již by si čtenář i hrdinové bezesporu zasloužili.

Potřetí se rozjíždí plnohodnotné vyšetřování hrůzného zločinu, jen s tím rozdílem, že tentokrát je policistům přáno i ze strany náhody. Ostatně, kdyby nebylo prvotního telefonátu, těžko by si s případem věděli rady. V rámci toho jsem ale trochu trpěl při čekání, až Martinu Beckovi konečně dojdou souvislosti a jako detektiv se někam pohne. Až si myslím, že tvůrci mohli dát hrdinům více prostoru a nedělat z nich pouze věčně tápající poplety.
Jinak ovšem standard, který autenticky popisuje dobové kriminalistické postupy ve Stockholmu, přičemž mě jako čtenáře nejvíc okouzlil motiv toho, jak policisté potřebují nejdříve chytit okresního zloděje, aby díky jeho výpovědi mohli dostihnout lidskou bestii. Tu kombinaci přirozeného humoru a lidské tragiky na téhle sérii prostě miluji. A na rozdíl od současné skandinávské tvorby, tady ještě tolik nehrají prim ztracené existence a vhledy do osobních traumat toho kterého podržtašky, takže těch sto sedmdesát stran příjemně uplyne za jeden – dva večery.

V jádru to špatné není, jen hrozně poplatné době, kdy šel Twin Peaks poprvé na televizních obrazovkách. Ne že by dnes už kniha neměla co čtenářům říct, ale styl vyprávění i hutná atmosféra tajuplného městečka patří do devadesátých let a vytržené z kontextu to zkrátka ztrácí na původní síle. A člověku, mrtvolou Laury Palmerové nepolíbenému, neřeknou její zápisky a souvislosti v nich skryté vůbec nic.
Dvanáctiletá holčička dostane k narozeninám deníček a s prvním záznamem začíná složitá cesta do malého soukromého pekla, která trvá dobré čtyři roky. Kverulanti se samozřejmě nepřestanou dohadovat, zdali za jejím pádem na dno stojí psychická nevyrovnanost, nebo tajuplná bytost jménem Bob, protože konkrétně na tohle Jennifer Lynchová nenabízí jasnou odpověď. Přesto prozrazuje množství drobností, které hrdinčině osobnosti dávají lidský rozměr a proměna ze světice na hanebnici tak dává lepší smysl. Jenže bez seriálu vám mnoho věcí zůstane utajeno a se seriálem vám zase román nesdělí nic nového.

Líbilo, ale je na tom znát, že Neil Cross je povoláním scénárista a že seriál byl dřív než kniha. Za prvé mi moc neseděl odosobněný styl vyprávění, který na vše nahlíží jako filmová kamera. Ale dobrý, každý tvoří jinak. Jenže nekonečné opakování jména postavy, která je právě na scéně, mi vadilo natolik, že jsem je po nějaké době raději přestal vnímat úplně a soustředil se jen na to, co říká. Pak je tu stavba zápletky, kterou zbytečně rozmělňují náhledy do hrdinova soukromí, jako kdyby povědomí o tom, že jej podvádí manželka, mělo nějaký vliv na lepší pochopení vyšetřovaného zločinu. S tím souvisejí i drobné kriminalistické odbočky, které jsou v důsledku samostatnými epizodami a pouze oddalují vyvrcholení hlavní dějové linie. Na autorovu obhajobu ale musím říct, že ty „kličky“ mě nakonec bavily mnohem víc, než celá lapálie se zabijákem rodin.
Závěrem si nedokážu odpustit poznámku, že nemít Luther tvář herce Idrise Elby, rázem by měl charismatu o dvě třetiny méně. Alespoň v tomto románu.

Ženská kriminálka, ve které zápletka kupodivu není příliš důležitá. Lépe řečeno, s vyšetřováním vraždy se tu operuje, ale jakoby ve vedlejší rovině, protože ty skutečně silné momenty přináší až historky z právní praxe Alex Cooperové. Jenže i když jsou jednotlivé případy sexuálního zneužívání samy o sobě mrazivé, s hlavní dějovou linkou vlastně nijak nesouvisejí.
Linda Fairsteinová věrně zachycuje newyorské prostředí, přičemž z rukávu sype jednu historickou zajímavost za druhou. Jinak ale rozehrává spíše společenský román než detektivku, což ještě podtrhne finální odhalování pachatelů. Sběr forenzních důkazů je přitom bagatelizován na nejnutnější minimum a soustředí se pouze na anotací vypíchnuté testy DNA. Práce policejních detektivů je tak v podstatě nulová, přičemž autorce jde jen o to, aby se postavy hýbaly na jevišti a povídaly si. A ačkoli nemůžu říct, že by závěrečná rekonstrukce zločinu nebyla zajímavá, jejím účelem je pouze splnit žánrovou normu a příběh uzavřít nějakou akcí.

třetí sezení s Chandlerem a Marlowem. Tentokrát to odsýpalo o dost rychlejc než Sbohem buď, lásko má, ale bylo to asi stejně zmatečný. Na druhou stranu dýlka byla ale ok. Co mě ale tentokrát dostalo byla ta obrovská porce melancholie, která z Marlowa doslova prýštila. Ta doslova trumfovala i vtipný dialogy, kterýma oplývala dvojka. Konec sice nebyl tak mrazivý jako v případě předchozích dvou knížek, ale silný byl dost. A zdá se mi to, nebo Chandler opravdu rolí záporáků obsazuje ženy? Uvidíme, co přinese Dáma v jezeře

Soukromé očko Všivák Muldoon je vážně drsnej brouk, co se neštítí přijetí jakékoliv zakázky, když za ni dostane řádně zaplaceno. Ať už jde o nalezení zmizelého škvora, nebo infiltraci mezi revoltující mravence…
Paul Shipton rozehrává jednoduchou zápletku v duchu klasické drsné školy, zabalenou do hávu literatury pro mládež. Což v praxi znamená krátký rozsah a spoustu stylizovaných hlášek, přičemž oboje funguje na výbornou, beru-li v potaz cílovou skupinu. Detektivní linie přitom není ochuzena, je jen otázkou, kolik a co řekne čtenářům žánrem dosud nepolíbeným, protože je protkána množstvím hravých odkazů na legendární ikony. Výsledek tak v mnohém připomíná film Život brouka, jen s noirovou atmosférou. Ta však nepostrádá odlehčení ať už v postavách (muší závislák na cukru mě vážně dostal), nebo nápadech (koncepce Zahrady nemá daleko k těm nejzkorumpovanějším velkoměstům). Přesto tomu k dokonalosti chybí tvůrčí drajv, který by staré postupy využil nejen k tomu, že lidi zamění za hmyz.

Vím, že překlad názvu románu Jak nevyloupit banku je v českých hájích prakticky legendární, přesto se nemůžu zbavit dojmu, že originál Help, I Am Being Held Prisoner vystihuje jeho charakter mnohem lépe. Což o to, banka se tady (ne)vylupuje, ale daleko podstatnější jsou zde nápisy POMOC, DRŽÍ MĚ V LAPÁKU, které rozčilují vedení kriminálu, protože se objevují na těch nejméně vhodných místech. A které všichni mylně považují za hrdinovu práci, vzhledem k jeho recesistické minulosti.
Každopádně, jste-li připraveni na komorní humoristický příběh z vězeňského prostředí, budete nadšeni. Donald E. Westlake hýří vtipem i originálními situacemi, ovšem stručnost, pospolitost a výraznější hlavní postava nějak zmizely. Ostatně, celé mi to přišlo, jako by si to psal autor pro vlastní potěšení, s protagonistou, který nemá se slavnějšími „zločinci“ jako Parker či Dortmunder moc společného – je více civilní, více obyčejný. Ale možná právě proto nakonec získal Harold Künde (je tam umlaut!) takovou slávu.

Policisté z osmdesátého sedmého revíru mi dělali společnost ještě před i po pádu železné opony v dobách, než dorazila vlna módní severské krimi a občas se k nim vracím i v současnosti. Ed McBain je prostě krimi klasika. Zapomeňte na testy DNA a další nejnovější vychytávky forenzní vědy a ponořte se do poctivé policejní práce na případu ze šedesátých let…

Na detektivkách Ondřeje S. Nečase mám rád, jak profesionálně k nim přistupuje. Žádné impulsivní psaní, kdy je děj tvořen za pochodu a pachatel zločinu se vyvrbí podle situace, či překombinované konspirace, jež mají za účel postrašit plebs. Ne, Nečas preferuje poctivou ruční práci a obzvláště na Nočním motýlovi je znát, že si nejdříve promyslel jednotlivé detaily a teprve pak začal komponovat příběh samotný. Každá z postav se tak v příběhu řídí smysluplnými pohnutkami, byť ty často zůstávají skryty až do konce vyprávění. Historické reálie přitom působí uvěřitelně, ačkoliv tady se autor drží zkrátka a kulisy využívá spíš k podmalování temné atmosféry, než pro potěchu znalců středověku.
Stinnou stránkou je množství hrdinů, mezi něž se tříští čtenářova pozornost i sympatie, přičemž Mojmír Mráz ze Žezlic není figurou natolik charismatickou, aby zastínila všechny ostatní. A na závěrečném vyústění je bohužel znát, nakolik byla jednoduchá zápletka s lupiči zbytečně přehlcena dalšími motivy.

Román z prostředí amerického Jihu, plný močálů, mokřad a vysokých teplot, s kulisami zachycenými natolik věrně, až se člověku při čtení potem rosí čelo. Negativem je však roztříštěná osnova, jako by se autor víc soustředil na propletenec dějových linií, než na zápletku samotnou. Krátké kapitoly a množství postav v tom pak dělají trochu maglajz, což za chybu považuji především kvůli tomu, že až v závěru se ukáže, nakolik jich jen pár mělo v příběhu skutečné opodstatnění. A i když se dočkáme nějakého toho napínavého momentu, celkově vyprávění schází spád, jenž by vývoji událostí udával rytmus.
Přesto musím říct, že jsem si ty pitoreskní lidské osudy užíval plnými doušky, stejně jako jednotlivé figury, z nichž žádná nevyniká bůhvíjak kladnými vlastnostmi. Většinou ochmelkové, násilníci a věční bručouni. V tomhle ohledu je to hodně lidské, ačkoli jako thriller nepříliš funkční. Zkrátka jaký život, takový noir, aneb Vítejte v kraji na konci světa. Až jsem z toho chytal návaly trudomyslnosti.

Svým způsobem povedená komorní kriminálka s těžko pochopitelným zločinem, kde práce policie postupně odhaluje další a další skutečnosti, až se vše spojí do smysluplného celku. Jenže nějak mi to celé připomínalo německé seriály, kde je sice všechno jak má být, ale zároveň to působí hrozně sterilně. Tedy alespoň do okamžiku, než Jørn Lier Horst začne bezděčně obhajovat vykrádače chat – to se mi otevřela kudla v kapse. Že si takovéto zločiny nemám brát osobně? No, to běž k šípku a sám si to neber osobně.
Každopádně po vzoru severského standardu se kromě vyšetřování samotného podíváme i do soukromí ústředních protagonistů, takže se z toho stává málem společenský román, reflektující život obyčejných lidí. Rodina, vztahy, křivdy, práce, kolegové, přátelé i nepřátelé, prostě normálka. To vše prokládáno nezbytným mudrováním, jako bych se nemohl obejít bez dobře míněných rad fiktivní postavy s fiktivními starostmi. A právě tahle vata mi jinak sympatickou detektivku shodila do širých vod průměru.

Tohle je kniha přesně podle mého gusta. Svižná a drsná, přičemž jestli vznikla před jedním rokem nebo třiceti lety, na ní nepoznáte. Proč? Protože aljašské divočině je úplně jedno, kterým směrem se ubírá náš kalendář. Tady se zastavil čas už před tisíci lety a zdejší lidi zajímá maximálně to, jak přežijí nadcházející zimu. Podle toho také Dana Stabenow konstruuje svou detektivku, osekanou na nejnutnější propriety – řízná hrdinka, jednoduchá zápletka, obvyklí podezřelí. Zároveň z toho ale čiší důvěrná znalost prostředí, láska k přírodě a především střízlivý pohled na realitu. Přitom čtenáře nezatěžuje přecitlivělými dramaty, moralistickými světonázory a už vůbec ne překombinovanou řezničinou, v níž by těžko hledal logiku i Hannibal Lecter. Což pro mě, přiznám se, bylo neuvěřitelně osvěžující a už vůbec bych to nečekal u spisovatelky. Cynické kulisy indiánské rezervace, v níž zákonitě platí úplně jiná pravidla, než v okolním „civilizovaném“ světě, tomu dodávají charismatický přesah.

KOMENTÁŘ BUDE OBSAHOVAT SPOILERY, PROTOŽE JEDINĚ TAK MOHU DEMONSTROVAT ROZČAROVÁNÍ Z KNIHY, POTAŽMO JEJÍHO AUTORA.
Tohle je mé pravděpodobně první i poslední setkání s Johnem Saulem. Poměrně brzy mi začalo být jasné, že tento spisovatel neumí pracovat s psychikou postav jako Stephen King, nedokáže mě fascinovat podivnem jako Clive Barker, nemá neotřelé nápady jako Joe Hill a dokonce není ani tak průměrný řemeslník jako Dean Koontz.
Příběhu o dávném zločinu a rodinné kletbě nelze upřít jistou dávku atmosféry, popis prostředí je dostatečný a zdánlivá klišé autor rozdrtil s nelítostnou brutalitou. V čem naopak naprosto selhal, to jsou postavy a jejich nevěrohodné chování, výpadky v logice. Teď přijdou avizované SPOILERY:

Prolog ukáže 100 let starý zločin a pak se přesuneme časem do 60. let minulého století. Seznámíme se s rodinou Congerových, manželi Jackem a Rose, jejich třináctiletou dcerou Elizabeth a desetiletou Sarah. Mladší děvčátko už rok nemluví, uzavřelo se do svého světa poté, co bylo v lese brutálně zbito svým otcem. Celou knihu mě dráždilo, proč chlap, co poslal své dítě do nemocnice a způsobil mu vážnou duševní poruchu, stále žije pod jednou střechou se svou rodinou. Jak je možné, že nebyl trestán nebo zavřen do léčebny, když všichni obyvatelé městečka o jeho nepochopitelném zločinu věděli?! Jak by po něčem takovém mohl nadále zůstávat v blízkosti své oběti, přičemž manželka mu vyčítá impotenci a alkoholismus (a sama s ním nasává), nikoliv zraněnou a postiženou holčičku?! Nikoho ani nenapadne možnost, že by se bezdůvodný výbuch násilí mohl opakovat… WTF?!
Na Congerovic obřím pozemku se začnou ztrácet děti a narazila jsem na další iritující prvek: houbaři u nás projevují větší zanícení pro sběr lesních plodin, než co dle povrchního popisu předváděli pátrači v Saulově knížce. Sezvání dobrovolníků probíhá v poklidu jak na čaj o páté, žádní psovodi se psy, nehledá se zdaleka všude. Existuje legenda o jeskyni skryté na mořském pobřeží, ale Jack Conger, hlavní podezřelý, existenci jeskyně zpochybní, proto se pátrání do těch míst nepřenese… WTF?!
Další podivnost: je nalezena část těla jednoho z pohřešovaných dětí a do domu Congerových přijíždí šerif, co zatím netuší, proč byli on a lékař přivoláni. Congerovi sedí, nemluví, chlastají a šerif jim bez otázek půl hodiny dolévá brandy, než sleze z patra hospodyně, aby mu oznámila, že vedle v kuchyni leží dětská ruka. Jedno dítě je tedy s nejvyšší pravděpodobností mrtvé, o dalších dvou se nic neví; poslední chlapec, čerstvě pohřešovaný, se měl dle informací svědka vydat na pobřeží, ale pátrání z jakéhosi mně utajeného důvodu probíhá v lese. WTF?! Co mě dorazilo úplně: právě začalo sněžit, nastal první den zimy, tak se hledání (stále bez psů) po pár hodinách odkládá NA JARO! WTF?! Obvykle se ke knížkám chovám ohleduplně, ovšem tahle po šerifově prohlášení zažila letecký den. Nakonec jsem se donutila dočíst těch pár stránek do konce a překousnout několik dalších nesmyslů.

Snažím se zohlednit, že Saul román napsal před čtyřiceti lety, ale četla jsem i starší knihy, kde se postavy chovaly věrohodně, logicky, přiměřeně situaci. Tady jsou všichni nepochopitelně vlažní, když mají být hysteričtí, a krve by se v nich nedořezal, když přijde dcera domů špinavá od bláta. Oběti únosu se nepokoušejí všemi dostupnými silami uniknout, podvolují se tyranovi prakticky bez odporu, rodiče se místo urputného hledání smíří se ztrátou potomků (vždyť už jejich reakce při zmizení dětí nebyly příliš emotivní)… V tomhle románu zkrátka nic nefunguje, jak by mělo.

Co dodat? Zvláštní zmínku zasluhují nesmírně nudné, zdlouhavé, šroubované, banální až otravné dialogy a já si musím horko těžko připomínat, proč dávám dvě hvězdičky: solidní atmosféra, nekompromisní bourání klišé. 40% s utrženýma ušima a sbohem, Mr. Saul.

Únos dítěte: pro rodiče noční můra, pro tvůrce knih a filmů emotivně úderné téma. Fiona Barton se nesnížila k nadměrnému ždímání citů, s dějem nikam nespěchá, informace z ní lezou jak z chlupaté deky. Dlouhou dobu ponechává čtenáře v nejistotě, zda jsme svědky snahy usvědčit pedofilního násilníka, nebo sledujeme justiční a mediální štvanici na člověka sice nepříjemného, ale přece jen nevinného v souvislosti s daným zločinem.
Příběh se podle potřeby přesouvá mezi osobami, kterých se zmizení dvouletého děvčátka nějakým způsobem dotklo. Máme zde detektiva, co si případ pustil až příliš k tělu, schopnou reportérku a její lov na sólokapra, občas odskočíme k matce. Nejvíce prostoru dostává linie z pohledu manželky hlavního podezřelého, autorka tuto osobnost odhaluje po vrstvách, loupe její duši jako cibuli. Člověk by si nad poddajnou ženuškou Jean snad i zabrečel, spíše z frustrace než ze soucitu.
Jakpak „Vdovu“ ocejchovat? Literární řemeslo vystřihla paní spisovatelka slušné, trpěliví potápěči do psychických hlubin si přijdou na své, mám ovšem námitky vůči několika chatrným dějovým berličkám. Nebudu přísná, tato prvotina si dle mého názoru zaslouží trochu shovívavosti. 70%