PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Michael Connelly mě každou svou další knihou o detektivu Boschovi utvrzuje jaký je geniální spisovatel, tahle je patnáctá ze série, kterou jsem přečetl a pořád mi je sympatický na rozdíl od některých policejních alkoholiků, nebo tuláků po státech amerických. Harry je v této knize na nuceném volnu a otevřel hodně starý případ, vytáhl svou vlastní kostru ze skříně, vraždu své matky. Tento případ se mihne i v televizním seriálu Bosch druhé série, ale jen jako epizodní záležitost, a tak jsem byl zvědavý na knižní předlohu. Klobouček dolů pane Connelly Poslední kojot je úplně jiná káva. Sonda do Boschovi duše i minulosti, probouzení starých démonů. Vrtání se ve starých záležitostech ani na vteřinu nenudilo, naopak, hltal jsem stránku za stránkou až do samotného finále.

Petr Heteša s oblibou kombinuje nezvyklé motivy, jako jsou démoni, drogy, magie, kyberprostor, sex a hudba. Pokaždé s humorným nadhledem, který dává na srozuměnou, že primární je čtenáře pobavit a v druhém plánu pak donutit k zamyšlení.
Aktuální novinka není výjimkou. Jednoduchá zápletka je rozehrána v průběhu několika stran a pak už následuje akční jízda prostá zbytečných násilností. Autorovou doménou jsou přitom svižné dialogy, na kterých je vystavěna většina textu. Naneštěstí dějová osnova drhne v technickém vyšetřování, protože to, co provádí hrdinka, se za detektivní práci snad ani označit nedá. Ovšem pravdou je, že spisovatel jí to moc neusnadňuje, když ji umístil do prostředí stoprocentní korupce, kde i ruce co myjí ruce, mají ruce, co je myjí. S rozsahem románu pak příliš nesouzní pointa, jež je sice pro svou cynickou podstatu dokonalá, ale slušela by spíše povídce.
Jít o hudbu, nazval bych to rockem, protože právě takové Co to žere a kde to spí je. Hard, punk, blues i glam.

Hezky vykreslené kulisy roku 1018, přičemž se Martin Jensen sympaticky vyhýbá archaickému stylu vyjadřování, takže člověk nemá pocit, že čte Kosmovu Kroniku českou. Detektivní zápletka je však až tristně jednoduchá, takže i na těch dvou stech padesáti stranách má autor co dělat, aby uhrál nějaký děj. Ten se tak skládá – opomenu-li zbytečně dlouhý úvod, v němž se představují hrdinové – z obligátního dotazování podezřelých, což vyústí vrahovým odhalením a shrnutím jeho motivací. Kvůli tomu veškerá váha románu leží na bedrech ústředních protagonistů, tedy Winstona a Halfdana, z nichž první je tím, kdo rozdává stařecká moudra a druhý zas umí přiložit pěst k dílu, když je třeba. Příběh je přitom vyprávěn z pohledu toho druhého, což pravděpodobně záměrně parafrázuje stylistiku většiny textů s Sherlockem Holmesem a Johnem H. Watsonem. Naneštěstí nejde o žádnou originální inovaci, ale v podstatě o standardní tandem, kterému v mém případě k oblibě chyběl alespoň náznak humorného nadhledu.

David Morrell a thriller z viktoriánské Anglie? Původně mi to nešlo moc dohromady, ale o to větší pro mě bylo překvapení, jak stylově si autor s látkou poradil. Problém jsem měl pouze s detektivní linií, protože ta v románu příliš nefunguje. Lépe řečeno, skutečně něco vyšetřovat se začne až v druhé půlce zápletky, a i to ještě komplikují Quinceyho potyčky s podezřelými či nepodezřelými, zkrátka podle toho, kdo mu jako první přijde pod ruku. Tady se sluší přiznat panu spisovateli perfektní cit pro postavy, protože charisma mají všechny a sympatické jsou jak hrdinové hlavní, tak i vedlejší. V takhle živém prostředí jsem se už dlouho neocitl. Finální řešení je pak sice bizarně překombinované, ale právě tak, jak se k charakteru vyprávění hodí.
Bonusem navíc pro mě byly do příběhu zakomponované informace a pikantnosti z dějin Britského království, až by mě docela zajímalo, co z toho jsou fakta a co fikce. Takže ve finále spokojenost, nečekáte-li tedy od toho víc, než jen čtenářský relax.

Špionážní thrillery nepatří k mým extra oblíbeným literárním či filmovým vodám, na to je zřejmě můj odpor k politice a mocenským šachům příliš silný. S „Plavcem“ jsem se do těchto vln ponořila jen proto, že jsem zakopla o audioverzi. Ta mě nesla po proudu s menší námahou, než kdybych měla čubičkovat skrze stránky očima. Hlavní zásluhu nese příjemný, procítěný hlas Jana Hájka – co se mě týká, mohl načíst celý román a ne pouze pasáže s agentem CIA. Kapitoly s tajemným plavcem jsou plné samoty, hořkosti, soustředěné na lidské nitro, dokázaly mi proniknout pod kůži. Akčnější scény s ostatními postavami (bývalým elitním vojákem Moodym, asistentkou v Evropském parlamentu Klarou, ambiciózním lobbistou Georgem a právničkou Gabrielou) načetla Ivana Milbachová, nikoliv špatně, akorát mi k tomuto žánru úplně nesedla – skvěle by pasovala ke knihám pro děti nebo k ženským románům.
Ať už jde o nijak překvapivou zápletku, málo plastické charaktery (s výjimkou plavce), atmosféru či pointu, mé dojmy se lehce houpaly na vlnách mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Dilema s hodnocením se však nekoná: A) finále se rozplizlo téměř k nudě a poslední slova jsem vyhlížela netrpělivě, ať můžu přejít k jinému příběhu. B) Nemám nutkání pořídit další díl série. C) Po celou knihu jsem nemohla setřást pocit, že „Plavec“ byl záživný k poslechu v práci, ale ve volném čase doma bych obracení stránek brzy vzdala. 65%

„Bylo zvláštní, jak v noci člověku připadají vlastní potíže nepřekonatelné. I ty nejpodružnější problémy čerpají ze tmy sílu.“

Mé první setkání s autorkou a islandskou literaturou vůbec. Musím přiznat, že jsem úvodní třetinu románu neprožívala kdovíjak intenzivně a v duchu jsem remcala, proč musí být solidní kriminálka (s originálně hnusnými způsoby vraždění) přibržďována nezáživným osobním životem postav, jejich podělanými vztahy, čísla by nebylo nutné pořád dokola opakovat, akorát mi motaly šišku… Jo, a taky jsem si hned napoprvé zapamatovala množství sourozenců, jejich pohlaví a podobné detaily; opravdu nekvituji s povděkem, když spisovatel považuje čtenáře za dementa, co ani pár minut neudrží myšlenku, proto je nezbytné mu informace průběžně připomínat.
Tím končím s výčtem negativ, jelikož uplynulo zhruba sto stran a já zápletce docela podlehla. Vyšetřovatel Huldar mi ve své chybující lidské obyčejnosti začal být sympatický, psycholožka Freya nevadila, radioamatér Karl fascinoval podivínstvím, dítě se chovalo jako dítě, i vedlejší postavy měly něco do sebe. Pozornost si pouze pro sebe neuzurpoval žádný charakter, pátrání po vrahovi byla patřičně týmová práce, drobečky stop autorka trousila uvážlivě (ovšem s trochou bdělosti nebyl problém odhalit pachatele dlouho před policií), nic nepůsobilo přemrštěně nebo hloupě. Závěr mohl mít větší sílu, ale vzal to ďas, těším se, jaký magor bude řádit v Reykjavíku příště. 80%

Po delší době jsem opět zalovil do detektivní série o Spenserovi od Roberta B.Parkera. Večírek je příběh napsaný v osmdesátých letech a bylo docela příjemné podívat se zpátky do doby videopřehrávačů, mrkváčů a telefonních budek. Spenser pátrá po mladé holce Alex, která utekla z domu, v první polovině opravdu vyšetřuje, obchází pasáky, zastrašuje, prostě fajn detektivka. Když však mladou Alex najde, řeší víc její budoucnost, jestli má smysl vracet ji rodičům od kterých zdrhla. Je tu pár akčních scén s Hawkem, které příběh okoření ale z prostředí organizované prostituce a dětské pornografie mohl autor vytěžit mnohem víc. Případ je navíc bohužel zakončen bizardní scénou, kdy se dva profíci Spenser a Hawk zachovají jako naprostí amatéři.

Mafiánovi měli všechny předpoklady k tomu, že se u nich budu bavit tak, jako u románů Donalda E. Westlakea či Carla Hiaasena. Jenže nakonec to skončilo jen párem pousmání, což je dáno především rozdílným přístupek ke komedii. V tomto případě se tolik nehraje na situační humor, jako spíše na celkové vyznění kompozice i jednotlivých etud. První půlka je přitom skvělá, ale už v ní se ukazuje, že Tonino Benacquista hodlá vtip prokládat filozofickými úvahami o odpovědnosti a následcích. Přesto scény, kdy se rodina Blackových adaptuje v novém městečku, jsou dokonalé. Jenom je jich trochu málo. Druhá polovina je pak slabší, především proto, že ji autor vystavěl na „jakožeakční“ zápletce, kdy se hrdinové dostanou do konfliktu s nájemnými zabijáky. Ono to zpočátku působí atraktivně, jenže spíš než napětí se tu čtenář dočká pouze další várky rozjímání. Ústřední motiv románu je přitom ve své jednoduchosti naprosto kouzelný. Zpracování však není tak třeskutě vtipné, jak jsem se těšil. Moje chyba.

Rovnou z kraje přiznávám, že první třetina mě naprosto odrovnala svou syrovostí a děsivou reálností. Lépe řečeno, reálným průběhem noční můry, která straší v mysli snad každého chlapa. Doslova paralyzovaný jsem se nedokázal od vyprávění odtrhnout a přitom se nahlas modlil ke komukoliv nahoře i dole, abych se nikdy do podobně bezvýchodné situace nedostal. Jenže jakmile se překlene počáteční konflikt, gradace příběhu najednou ztratí tempo, stejně jako vlastní zápletka. Dlouho se neděje nic podstatného, jen se hrdina vyrovnává s prožitou tragédií. Závěr pak poměrně rychle vyloží karty a bez zásadnějšího překvapení celou věc ukončí. Deprese na druhou.
Smysl druhé dějové větve mi však zůstal maličko utajený – tedy ne, že by nějak překážel, naopak, prožitky Susan při čtení rukopisu velmi korespondují s tím, co jsem prožíval já sám. Jenže důvody zaslání inkriminovaného textu zůstanou na domyšlení každému zvlášť. A pak, ta nepřímo nadhozená krize středního věku byla podle mě už úplně mimo mísu.

Kdyby se spojili Izajáš Coleridge, Joe Kurtz (Simmons) a Parker (Stark), tak by vytvořili neskutečnou partu sympatických gaunerů, kteří by se nezastavili před ničím a neměli si vzájemně co vyčítat. Izajáš pracuje pro mafii, ale jednoho dne provede solidní průser a je odklizen do důchodu na odlehlou farmu, jenže to by nebyl on, aby se opět do něčeho nenamočil i když si řekl, že začne nový život a bude sekat dobrotu. Když se jeho zaměstnavatelům z farmy ztratí postpubertální vnučka, pustí se do pátrání na vlastní pěst a musí se ponořit zpátky do kalných vod zločinu. Ten chlap si nebere vůbec servítky, jede jako buldozer po golfovém hřišti bez ohledu na policajty, FBI, mafiány, nebo drogové gangy a zůstávají za ním jen těla. Čtení je to poutavé, plné brutality, násilí a podobných sympatických věcí, užijete si vodopád cynických hlášek a dojde i na lásku. Pokud bych měl vyzdvihnout nějakou Izajášovu přednost, tak má rád zvířata, zejména miluje psy, takže byste určitě nechtěli, aby vás načapal, jak ubližujete nějaké bezbranné němé tváři. Ještě musím podtrhnout skvělou překladatelskou i redakční práci, sympatickou do ruky padnoucí obálku a dodávám že jestli vyjde další díl tak si ho určitě koupím, tak jako tento.

„Jeho rodný jméno znělo Tony Becchi. Jako Tony Pugét byl známej proto, že jak jste jednou viděli Tonyho ve výkonu služby, znamenalo to pugét na vašem hrobě.“

Ošemetná kniha. Má perfektní začátek, v němž se předestře podezřelá událost a vyšetřování dostane na starost sympatický poručík, kterému se jako jedinému na celé věci něco nezdá. Úřady to smetou jako nehodu, jenže kdo z ničeho nic spadne pod druhý tramvajový vůz? A proč z místa činu namísto pro pomoc utíkal neznámý pryč od hlučícího davu?
Následně však Andris Kolbergs přidá ještě druhou a třetí dějovou linii, které se vracejí do minulosti. Naneštěstí kvantum postav a jejich životních osudů se velmi pozvolna stáčejí směrem, který čtenáře detektivek nepříliš zajímá. Celá kriminálka se najednou promění v sociologickou sondu, zachycující dobové těžkosti obyčejných lidí, co by rádi přišli k penězům, ale socialistické zřízení jim to jaksi neumožňuje. Alespoň tou poctivou cestou. V tomhle ohledu je to docela zábavné, sledovat ty kotrmelce. Problém je, že když se má všechno spojit, hrany k sobě příliš nepasují. A k čemu pak bylo všechno to rozepisování, když vlastně nebylo co k vyšetřování?

Atraktivní zločin a perfektně vyobrazená atmosféra Vídně na počátku 19. století, ovšem jako detektivka nudné k uzoufání. Policista Anton Gindely jen zvolna prochází dějem, zpovídá různé podezřelé a disputuje s nimi o věcech všedních i nevšedních. Přitom čtenář bez historických znalostí příliš neocení spisovatelovu přesnost v detailech, když vázne gradace detektivní zápletky. Nemluvě o tom, že vyprávění chybí jakýkoliv šmrnc, který by dodal nějaké ozvláštnění. Co ale Theun de Vries nemá v ruce stran řemeslné stylistiky, hravě dohání jazykovou virtuozitou. Obraty jako „U mé hříšné předkožky!“, si bez pardonu zaslouží zápis do Lexikonu literárních hlášek.
Není to úplně jednoduché čtení a šedé buňky musí člověk používat spíše pro pochopení vyřčených myšlenek, než kvůli nějaké záhadě. V druhé půlce se pak přejde k otázkám nadřazené rasy a je docela zajímavé vnímat společenskou morálku té doby. Jste-li však odkojeni moderními thrillery, budete mít z Haydna nejspíše nesnesitelně těžkou hlavu.

Německo, krátce po válce, zločin na odlehlém statku. Těžko napsat něco víc, aniž bych riskovala spoilery – novela stojí a padá s postupným odhalováním detailů o událostech na Jedlové samotě. Co si budeme nalhávat, ten tragický příběh není vůbec originální, najdeme zde obvyklé hříchy, provázející lidstvo snad celou jeho historií. Ovšem reálný základ případu společně s neotřelým způsobem, jakým autorka podávala informace, měl devastující účinek na mou náladu: přepadl mě smutek a mráz mi vytrvale cupital po zádech. Není to jen zásluha umu paní spisovatelky.

Původně jsem „Jedlovou samotu“ chtěla číst, ale při nakouknutí do komentářů jsem stále zakopávala o chválu audioverze, tudíž jsem neodolala… a děkuji! Vážně hluboká, uctivá poklona pro ty, kteří se na nahrávce podíleli: každý svědek měl svůj hlas (odpovídajícího pohlaví + věku) a výpovědi obsahovaly přesně ty emoce, jaké se k danému charakteru i právě pronášeným větám dokonale hodily. Všemožné štkaní a zajíkání v řeči přitom vždy znělo přirozeně, bez přehrávání či nadměrného patosu. Z devatenácti předčítajících bych snad jen jednou řekla „průměr, holka, příliš umělé“ – a ne, výhrada se netýká osmileté Betty, tam roztomile snaživý přednes děvčátka seděl. Hudební a zvukový doprovod mě často ruší, v tomto případě celou knihu patřičně atmosféricky podbarvoval: zavrzání dveří, bučení krávy či štěkot psa v dálce, fakt dobré. Za geniální považuji nápad s použitím psacího stroje k oddělování kapitol, posluchač se tak plynule přenášel z odlehlé usedlosti na policejní stanici.

„Jedlové samotě“ je vytýkána stručnost, já však uznale zvedám palce: autorka na malém prostoru dokázala říct vše, co bylo třeba, žádné zbytečné nafukování. Klidně bych jí odpustila, kdyby nechala zločin nevyřešený, jak tomu bylo ve skutečnosti (Hinterkaifeck 1922, kdyby si někdo chtěl vyhledat fakta – doporučuji až dodatečně). 75–80% Za skvělé zpracování audioknihy mám cukání přidat pátou hvězdu.

Zasloužených osmdesát procent za skvělý originální námět, bravurní zpracování, temnost, akci a pro mě finále s překvapivým koncem. Jedinou větší slabinou téhle knihy, které sráží body z plného hodnocení je hlavní postava a vypravěč příběhu Dominik, uplakánek, psychicky labilní sebelitující posera, který se nechá vláčet dějem jako zmačkaný papír ve větru. Mimo tuto výhradu je to každopádně výtečně odvedená práce, kterou je radost číst.

Detektivka z vesnického prostředí, která by mohla být i zajímavá, kdyby nebyla tak hrozně, ale vážně hrozně upovídaná, obsazená nezajímavými hrdiny a vyprávěná nudným stylem. Ne, že by Stephen Booth neuměl psát, jen se možná až příliš snaží napodobit atmosféru konkurenčních Midsomerských vražd, a výsledku nějak chybí pověstná špetka anglického humoru. Celé je to natolik přízemně civilní, až všichni ti vnitřní démoni, kterými jsou postavy permanentně ovládány, působí vysloveně uměle. Navíc se zápletka vleče, přičemž v závěru se pouze potvrdí podezření, jež má detektiv po celou dobu v hlavě, avšak chybí mu páky, jak domnělé viníky přimět mluvit. Takže žádné zásadní překvapení ani zvrat, jen tvůrčí nutnost zdůvodnit, proč policisté po celou dobu vlastně lovili v nesprávných vodách. Alespoň zůstala zachována vnitřní logika a čtenář tak není nucen skřípat zuby nad vším tím balastem. Kdo tedy rád poklidnější nadstandardní čtení, plné popisů krás venkova a přírody vůkol, neměl by být zklamán.

V některých momentech vynikající, v jiných zase rozčilující. Kate Atkinsonová sice nakrásně představí zajímavé zločiny, jenže její hrdina je moc neřeší. Až má člověk dokonce obavy, zdali vůbec něco dotáhne do konce. Daleko víc prostoru mají psychologické rozbory protagonistů, z nichž každý prožívá nějakou krizi středního věku. Což je zrovna v mém případě kámen úrazu. Autorka je bezesporu dostatečně zručná, aby vykreslila různorodé aktéry příběhu uvěřitelně a lidsky, ačkoliv jsem měl chvílemi pocit, že v jejím podání není na světě nikdo normální. Ovšem pořád je to vata, pro detektivku nepodstatná – té se tu čtenář bohužel dočká jen na prvních padesáti a posledních deseti stranách. Korunu tomu pak nasazuje vyústění jednotlivých zápletek – nejen, že odhalení pachatele již nemá pro postavy význam, protože každá se určitým způsobem dostala ve svém životě zas o kus dál, ale hlavně řešení jsou natolik prostinká, že jsem se jako čtenář divil, proč vlastně setrvala takovou dobu nerozluštěná.

Atraktivní prostředí Nového Mexika, dvojice sympatických příslušníků Navažské kmenové policie (mladý zarputilec kontra starý hloubavec) a záhadné zmizení antropoložky v archeologické lokalitě. Zloděj času měl zkrátka všechny předpoklady k tomu, abych z něj byl u vytržení. Přesto se tak nestalo. Na poměrně malém počtu stran totiž dokáže být Tony Hillerman až akademicky rozvláčný, přičemž tempo jeho vyprávění je stejně suchopárné, jako zápletka sama. Ta je přitom banálně jednoduchá a rozvětvení do dvou dějových linií jí na dramatičnosti nijak nepřidalo. Osobně bych spíš uvítal spolupráci obou detektivů, než sledovat, jak každý jinou cestou směřuje k tomu stejnému výsledku.
Když ale odhlédnu od (pro mne) nezajímavé gradace, rozhodně nelze tvůrci upřít cit pro netradiční prostředí či mentalitu lidí se zcela rozdílnými prioritami, než jaké jsou preferovány v betonových džunglích. Přidat ještě na akčnosti nebo vyostřenějších charakterech a hodnotil bych určitě lépe, než pouhým průměrem.

„Vzpomínky jsou vrtošivý stvoření. Jsou rozverný a ani v nejmenším důvěryhodný.“
Jess Kiddová je úžasně barvitá prozaička s talentem básnířky. A jak už to v případě dobrých příběhů bývá, nezáleží vždycky na prostředcích, ale především na výsledném efektu. Právě v tomhle ohledu Vetešník boduje po všech stránkách. Ústředním motivem je paměť a její (ne)spolehlivost, přičemž detektivní vyšetřování Maud a její přítelkyně Renaty tu hraje méně významnou roli. Je pouhým katalyzátorem vyhrocených vztahů, které tím či oním způsobem odhalují skutečný charakter jednotlivých protagonistů. Zápletka přitom neškobrtá v bezvýchodných kruzích a poměrně svižně míří za svým magickým cílem. Vyprávění ještě zpestřují svérázné figurky, obývající zapadlý kousek jakéhosi panství na konci světa, jež jsou zárukou černohumorných situací, ale i silných dramatických momentů. Škoda jen, že závěrečné vyústění působí zbrkle, jako by nutnost román zakončit byla přednější, než potřeba předestřít uspokojivé vysvětlení.

Sympatická historická detektivka se svérázným hrdinou, který není klasickým rytířem bez bázně a hany, ale spíše prášilem par excellence. Přesto sir Roger Shallot plní svou funkci v příběhu na výbornou – a teď nemyslím ty části, kdy obšťastňuje anglické dámy na několikero způsobů. Doba jednoduše slušňákům nepřála, takže se není čemu divit, že autor musel zvolit trochu „dobrodružnější“ postavu, co se nebojí rozdávat rány vlevo i vpravo.
Naneštěstí zápletka samotná už tak zajímavá není. Spisovatel Michael Clynes se s jistou dávkou benevolence snaží držet historických faktů a vzhledem k tomu, že zločin se týká politických intrik na dvoře Jindřicha VIII., je dopředu jasné, že k moc velkým výstřelkům pravděpodobně nedojde. Román tak atmosférou evokuje svižnou dumasovku s moderním hrdinou a v druhém plánu pak nepříliš vynalézavou špionážku, v níž ani nejde tolik o neočekávané zvraty, jako spíš o čtenářovo ukrácení dlouhé chvíle zábavným putováním v pošmourných kulisách dějin kolem roku 1518.

Nápaditější než předchozí Zahrada strachu, zároveň však dějová osnova tentokrát vysloveně jen sleduje obrazy ze života hmyzu a kriminální linie je tu pouze na okrasu. Jednomu je až líto, že to celé pak končí tak jednoduše. Přitom by bohatě stačilo, aby se Paul Shipton plnohodnotně soustředil na prokreslení postav i linii vyšetřování a všechno ostatní si třeba schoval na příště. Takhle to celé připomíná pouze další zábavnou epizodu z kresleného seriálu Co se děje v trávě. Zápletka přelétá z motivu na motiv jak motýl Bělásek při hodině vlastivědy, přičemž vývoj událostí ve finále výrazně nepřekvapí. Jako milovník detektivek jsem si samozřejmě užíval odkazů na žánrová klišé, je však otázkou, zdali něco podobného ocení cílová skupina dětí od 10 do 14 let. Ne, že by román nemohl zaujmout starší nebo náročnější čtenáře, jen zkrátka nenabízí nic vysloveně objevného, kromě toho, že hrdinové jsou chrobáci a sem tam se člověk dozví nějaké zajímavosti, na něž od doby školní docházky zapomněl.

Zpočátku jsem se bavil vykreslením postavy snobského boháče Dannyho Rotha, který je pokořujícím způsobem okraden. Jenže od okamžiku, kdy Peter Mayle představí hrdinu Sama Levitta, vyprávění sklouzlo do osidel idealistické detektivky. Napravený lupič s brilantní myslí, jenž pomáhá nezištně odhalovat neřešitelné podvody, byl pro mě zkrátka pramálo uvěřitelný. Problém je navíc v tom, že autor si příliš nepohrál s konstrukcí zločinu, takže při odhalování jeho podstaty nezemře snad ani jedna jediná maličká šedá buňka. Když pak hrdina s úspěchem použije obměnu stejného triku na samotného padoucha, už mě napadalo, zdali tvůrce není náhodou od přírody tak trochu naivka. Tohle všechno bych ale knize odpustil, kdyby alespoň obsah něco zachraňoval – ten se však víc soustředí na turistické opěvování krás Francie, než na něco tolik přízemního, jako je zápletka. Ono to má svoje kouzlo, obzvláště jste-li fanouškem vína, žen a zpěvu, ovšem jako žánrový konzument nedokážu hodnotit jinak než průměrem.

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly říká staré přísloví a stejnou cestou se vydá i Sam Vincent, když se s naivitou ohradí proti krutým podmínkám v jižanské věznici pro černochy v zapadákově mezi bažinami a ponurou řekou. Na pomoc se mu vydává starý přítel Earl Swagger, který se nepřízní osudu sám stane vězněm. Zažívá bezmoc a utrpení, je mučen dozorci, v tváří v tvář se setkává s otevřenou nenávistí černých spoluvězňů. Ředitel věznice, ani jeho pomocníci však netuší, že si vyhlášením boje tomuto veteránu války v Pacifiku kopou pomalu hrob, aneb kdo seje vítr sklízí bouři. Děj knihy je zasazen do amerického jihu padesátých let, a z toho důvodu působí poměrně věrohodně drsné poměry ve věznici Thebes s těžkou rasistickou atmosférou. Stephen Hunter má dar skvělého vypravěče, a tak mu s lehkostí odpouštím i občasnou textovou vatu, která udělala z knihy šesti set stránkového bumbrlíčka. Každopádně je Peklo v bažinách skvělý akční thriller.

Takový ten druh dramatického thrilleru s efektním zvratem, ale vyloženě průměrným zpracováním. John Lutz příliš tlačí na pilu (v literárním slova smyslu), když schválně vyhrocuje charaktery postav, z nichž nakonec žádná není čtenáři sympatická. Nemluvě o tom, že se záporná figura chová jako idiot, který netouží po ničem jiném, než aby byla chycena při činu. Oproti tomu hrdinčin pád na společenské dno působí až hystericky, jako by předkládaná realita nemohla být ještě méně uvěřitelná. Ona jedna věc je skončit na ulici a druhá jak se to podepíše na psychice někoho, kdo si něco podobného dosud nedovedl ani představit. Podobně teatrálně fungují milostné techtle metle – až mi trnuly zuby z toho, jak autor odmítá ponechat aktérům alespoň zdání lidské sebeúcty. Člověk tak musí pochybovat o inteligenci protagonistů, případně jimi pro jejich neschopnost opovrhovat.
Jednoduchá zápletka zkrátka není všechno, musí se i umět atraktivně odehrát. Nebo jeden nesmí být čtenář tolik trudomyslný, jako já.

Schválně jestli tušíte, kde můžete skončit, když usnete v nočním vlaku? Nebo co se tak může stát, koupí-li bohatý sběratel hrací skříňku, na níž leží prokletí? Popřípadě, jaké hnojivo pro své růže používá tajemná zahrádkářka?
Sbírka Poslední vlak do Helsingøru představuje devatenáct skandinávských povídek, žánrově na pomezí duchařského hororu a černého humoru. Je však důležité říci, že označení textů za skandinávské je třeba brát s rezervou. Ačkoli je Heidi Amsincková z Kodaně, léta žije ve Velké Británii jako zahraniční korespondentka, přičemž většina příběhů z této knihy byla původně určena pro rozhlasovou stanici BBC Radio 4. Vliv angloamerické literatury je tak mnohem výraznější, než té severské. Proto čekáte-li zastřeně syrovou poetiku Petera Høega či Larse von Triera, budete s největší pravděpodobností zklamáni. Tohle je mnohem jednoduší čtení, ale také přístupnější. Tedy alespoň těm, co mají rádi povídky Miloslava Švandrlíka, plné škodolibé radosti z malých lidských slabostí.

Chorvatská obdoba Pavla Frýborta, snad jen že Goran Tribuson je ve stylistice jemnější. Pro tamější fanoušky jistě uspokojující, jenže za hranicemi státu je kvalita diskutabilní. Exotika jadranské země totiž příliš neoslní a neumělá dějová osnova už vůbec ne. Průměrně napsané, držící se v mezích detektivního žánru. Akorát je škoda, že se autor místo realistických podvůdků, jež by se k době a lokalitě daleko lépe hodily, snaží mermomocí namontovat ústředního protagonistu do prostředí vražd a pašeráctví. A ono to moc nefunguje, tedy po literární stránce, nehledě na skutečnost, že si zápletka notně vypomáhá těžko uvěřitelnými zvraty. Ale co já vlastně vím o Chorvatsku? Třeba je to tam takhle životní standard.
Ovšem s inspektorem Nikolou Banićem jsem si nepotykal. Permanentně spoléhá na své zdroje u policie, kterými však na druhý dech upřímně pohrdá. Nejlepšími momenty tak pro mě byly jeho dialogy se sousedem, jenž mi připomínal zhmotnělého hrdinu z pohádky Jak stařeček měnil, až vyměnil.

Příjemný a hlavně svižný thriller. Neustále se tu něco děje, perou se, střílejí po sobě, nahánějí se, vybuchují, umírají, prostě všechny takové ty fajn akční věci, přičemž Roger Hobbs do toho dokáže narvat ještě atraktivní poznámky o zbraních, penězích, směnárnách, loupežích či kasínech. Dramatický spád je pak kromě ich-formy vyprávění umocněn neustále ubíhající časovou lhůtou a krátkými kapitolami. Jen člověk nesmí moc detailně řešit zápletku, hlavně logiku motivací jednotlivých aktérů, protože tam to docela skřípe.
Problém jsem měl ovšem s hrdinou, který mi přišel uměle namachrovaný – v boji pomalu lepší než Bourne s Bondem dohromady a pak si o chvílích volna pro vlastní potěchu překládá řecko-římské filozofy. Až mě z toho jímala hrůza. Navíc kdyby alespoň v zabíjení vyvíjel nějakou kreativitu, jenže ono je to suché rup, křup, hotovo. Ale jako oddechové čtení naprosto ideální, zábavné, napínavé, jednoduché, nápadité a přitom nehrající si nic menšího, než je žánrová okresní extraliga.

Pro mě zatím nejslabší díl série. Děj je zbytečně natahovaný, zápletka se vytrácí pomalu do ztracena a finální vyvrcholení působí spíš vynuceně, než přirozeně. Přitom má román opětovně skvělý rozjezd, kdy autoři navnadí nejen zajímavým zločinem, ale i následnými komplikacemi, které před kriminalisty staví. Jenže pak to nějak celé začíná stagnovat, práce detektivů klopýtá, vrací se na začátek, pokračuje jiným směrem, dostane se do slepé uličky a vezme případ zase z jiného konce, a tak dál, dokud se kriminalisté z Kungsholmské konečně nepřiblíží k nejvíce pravděpodobnému průběhu událostí.
Na druhou stranu, návrat k oblíbeným postavám jsem si užil se vším všudy. Komisař Martin Beck už zdaleka není ústředním hrdinou, pozornost se tříští mezi celý tým policistů a tak se i více vybarvují jejich charaktery. Což dává prostor pro svérázný druh severského humoru, u něhož občas netušíte, zdali se smát, či trnout hrůzou. V tomhle ohledu u mě Maj Sjöwallová a Per Wahlöö stoupají v ceně čím dál víc.

Traumatizovaný muž a traumatizované zvíře, oba s těžkými šrámy na těle i na duši, si vzájemně pomáhají nalézt ztracenou životní stabilitu. První polovinu audioknihy jsem poslouchala téměř bez dechu, dokonce jsem párkrát musela mrkáním zahánět slzy, než si kolegové všimnou, jaká jsem citlivka. Jakmile je sbližování policisty se psem na správné cestě, důraz se přesouvá k vyšetřování zločinu. Sledování stop, přehrabování v důkazech i nespolehlivé paměti, pátrání na vlastní pěst, zkrátka příjemná detektivka, na které jsou znát autorovy konzultace s odborníky. Ne vše odpovídalo – například za opakování povelu několikrát po sobě by Scott dostal na ostravském cvičáku jadrně vynadáno: jedno rázné slovo a pes má okamžitě poslechnout. Detaily.

Odmalička jsem zbožňovala německé ovčáky a trpělivě čekala, až si budu moct pořídit svého vlastního. Dočkala jsem se a neblahé okolnosti mě dovedly blízko k zaměstnání „psí policajtky“, kterou jsem toužila být v předškolním věku (i později). Tři roky dlouhých večerů a nocí mi byl můj domácí mazlík kolegou v zaměstnání, hrůzu nahánějícím ochráncem. Všemožná opilá, zfetovaná, zlodějská, zkrátka agresivní individua naštěstí neměla tušení, že ten vlkošedý hubeňour je nejhodnější ťululum v republice, ne-li v Evropě, a jeho zuřivý štěkot je projevem strachu. Robert Crais mi zkrátka ušil Maggie a Scotta téměř na míru.

Počáteční pětihvězdičkové emoce mi bohužel nevydržely, ovšem za čtyřmi velmi silnými si pevně stojím. Pokud máte rádi psy služebních plemen a hledání padouchů, vypořádávání se s nimi i s vlastními démony, „Podezřelý“ vás nezklame. 80–85%

Nezáživná britská šeď, která působí atraktivně jen díky prostředí, ale vzhledem ke komornímu vývoji událostí to ve výsledku sklouzává k neslané-nemastné detektivce. Kdybych v životě žádnou kriminálku nečetl, asi by mě Podíl na smrti neurazil. Ale jak už mám po těch letech přeci jen nějaké nároky na styl, postavy i kompozici, ukázalo se, že Deborah Crombie nedokáže v tomhle ohledu uspokojit ani jedno. Zlatá Agatha Christie. Ač o tři generace starší, pořád její texty fungují na jedničku a to je přitom můžu z jedné strany proložit Lee Childem a z druhé Umbertem Ecem a moje nadšení bude pořád stejné.
Problém prvního případu Duncana Kincaida spočívá v tom, že se toho na dvou stech stranách vlastně nic moc nestane. Jistě, dočkáme se hned dvou vražd, ale že by to dějem nějak zásadně zahýbalo, to se říct nedá. Vyšetřování stagnuje na výsleších; to abychom se mohli postupně seznámit s veškerým osazenstvem a pak už jen velké odhalení motivací, lapení vraha a ukončení vyšetřování. Zkrátka nuda.

Po atraktivním vyložení karet, kdy Anders de la Motte snadno zaujme poutavě vystavěným zločinem i výchozí situací po dvaceti letech, se vyprávění propadá do osidel průměrné šedi, kdy se straší, aby se lekalo. Zápletka ztrácí švih, postavy pouze putují z místa na místo a o nějakém vyšetřování se ani nedá mluvit. Hlavně cesta Veroniky domů za otcem je únavná. Když pak v závěru přijde na odhalování trumfů, ukáže se, že autor žádné nemá. Lépe řečeno, snaha z finálního odhalení udělat šokující zvrat byla podle mě natolik nucená, až to šokující vůbec nebylo. Spíš jen nepříliš uvěřitelné. Láska vocaď pocaď.
Moc pěkný je ale motiv, kdy se největší padouši stanou z těch, co chtěli celou dobu pouze spravedlnost. Jenže ta, jak je jednou slepá, nedá se vždy zcela spolehnout na její dojmy. Za mě ale nejvýraznější slabina románu spočívá v tom, že k žádnému dramatu vlastně dojít ani nemuselo, kdyby spolu aktéři komunikovali, namísto spekulování jak na koho ušít boudu, aby to všechno bylo zajímavější.

O téma ztracených/une­sených/zavraž­děných dětí zakopávám v posledním roce nezdravě často, což bude možná důvod, proč mě „Manželé odvedle“ ničím výrazněji nepřekvapili. Autorka sice v úvodu nepříliš dovedně mlží, ovšem motiv i pachatele jsem odhadla v okamžiku, kdy se objevil na scéně – potom už jsem jen čekala, jestli se alespoň jedna z postav bude chovat jako normální člověk, nebo jde striktně o čachry bezpáteřních hajzlů a vyšinutých psychopatů.
Zápletka mi přišla poněkud překombinovaná a logicky děravá, detektivovy dedukce a vyšetřovací metody nejspíš ovlivňovalo počasí, skvrny na slunci, tvar kávové sedliny, nevím… Proč například nenechal podezřelé sledovat a odposlouchávat? V získání povolení zjevně problém nebyl. Také Anne mezi svými duševními stavy kolísá, jak se to právě autorce hodí do krámu. A závěr mě (s prominutím) vyloženě nasral: sice vyplavalo na povrch několik krajně znepokojivých skutečností, ale proč z toho vyvozovat následky, že…
„Manželé odvedle“ nejsou špatná prvotina a poskytli mi k práci obstojnou zvukovou i mentální kulisu, bohužel v nich pro mě bylo mnoho „výbušných efektů“ a málo příčetných lidí s přiměřenými reakcemi. Nějak se v té snaze ohromit čtenáře ztratila věrohodnost. 60–65%

Všichni mě varovali, že konkrétně tenhle díl je hrůza. Přesto jsem do toho šel… a dočetl s pocitem dobře odvedené práce. Tim Weaver zase obrací zápletku naruby, přichází opět s něčím novým a v rámci prvních padesáti stran musím říct, že i kvalitně schizofrenním. A jak se tajuplná skládačka dává postupně dohromady, výsledek vám docvakne přesně v ten okamžik jako protagonistům, takže tomu zkrátka nemám technicky co vytknout. Jistě, těch pět set stran je možná trochu moc a uvěřitelnost celého komplotu je maličko vachrlatá – lépe řečeno, skvěle jej charakterizuje Murphyho zákon: „Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.“ Taky té literárně nadsazené lásky mohlo být míň, v závěru jsem se až styděl, jak přízemní emoce oproti hlavnímu hrdinovi vlastně prožívám. Ale tohle všechno jsou detaily, které by šlo vytknout kterémukoliv románu s Davidem Rakerem. Jediné, co mi skutečně vadilo, bylo to, jak dlouho se události ubíraly právě tím směrem, jakým si přál pachatel. Jinak ale spokojenost.

Příjemné, nenásilné, úsměvné. Trochu zbytečné mi přijdou pouze všechny ty kresbičky, které ač stylově ztřeštěné, v důsledku jen natahují rozsah. Chápu, že jde o ústupek aktuálnímu trendu knih Jeffa Kinneyho, ale to neznamená, že je to vždy k něčemu dobré. Ale uznávám, že kdybych se čtením teprve začínal, právě taková pomocná berlička by mi byla sympatická, protože by stránky rychle ubíhaly.
Dějově se příběh ale příliš nepovedl, hrdina se už od počátku projevuje jako popleta, jehož zmatenost však nemá hlubší smysl. Chyběly mi souvislosti, díky kterým bych tu jeho hloupost pochopil. Takhle je to pouze kluk, co má příliš velkou fantazii a neumí ji použít. Samotná zápletka je roztříštěná, sledujeme pátrání po ukradené dvojkolce plus spoustu dalších vedlejších linií, charakterizujících všední den Timmyho Nezdárka, to vše střídavě prokládáno vážným nebo humorným podtextem. Asi bych to neoznačil za nejlepší knihu svého života, ale věnovat jí někomu maličkému jako dárek bych se zase nebál.

Kdyby šlo o polovinu kratší román, skončil bych s hodnocením na poctivých padesáti procentech. Jenže rozsah dvou set padesáti stran byl na i takovouhle „detektivku“ moc. Asi to má co dělat s tím, že vysloužilec Stanislav Berka je tak bodrej, až mě z toho drnčely zuby. Navíc všechno ví, všechno zná a o polovinu mladší holky z lepší společnosti mu padají do náruče lusknutím prstů. Že by v tom bylo to bezelstné image à la Jiří Krampol? Nevím, nepochopil jsem.
Zápletka vykročí jedním směrem, pokračuje úplně jiným a k vraždě se děj přichomýtne málem omylem. Půlka vyprávění je přitom o tom, jak postavy drží jedny druhé v šachu. Velmi napínavé, vskutku. Což je ještě podmíněno popisy hospodských jídel a krás brněnských lokalit. Celé to pak vyvrcholí v polistopadovou pohádku, která by se mohla jmenovat Kterak čestný detektiv zlotřilou mafii přemohl. To se přiznám, že i kinematografické klenoty jako Kamarád do deště II či Nahota na prodej v sobě měly víc napětí, než celá tahle podivuhodnost.

V Blues mrtvého muže sledujeme několik dějových linií. V jedné z nich dvojice detektivů od Pinkertonů Michael Talbot a Ida Davisová pátrá po zmizelé dědičce rodinného impéria Van Harenů. V další gangster Dante Džent pozváný do Chicaga samotným Al Caponem aby prošetřil problém s otráveným alkoholem, který ohrozil nejen čelní představitele města ale i samotného šéfa podsvětí. Ve třetí lince vystupuje fotograf Jacob Russo pracující příležitostně pro policii, který se na vlastní pěst pustí po stopě případu zabitého a zohaveného druhořadého gangstera. Čím víc se jednotlivý aktéři prokousávají tajemstvími, které obklopují jednotlivé případy, tím víc všechna vlákna směřují ke stejnému prameni zločinu. Ray Celestin dává ale nahlédnout na dobové Chicago nejen z té gangsterské stránky, ale zobrazí i aspekty rasové nebo hudební. Zejména vývoj a pronikání jazzu do širší veřejnosti z pohledu Louise Armstronga. Tenhle úhel pohledu dokresluje celkovou atmosféru časů Al Capona aniž by příliš odváděl pozornost od detektivních linek. Předchozí knihu (Sekerníkův jazz) této série (City blues) jsem nečetl, takže nemůžu porovnat, ale tenhle detektivní román mi dal vše, co jsem od gangsterského Chicaga očekával.

Nick Heller je dalším z řady hrdinů, kteří nezištně pomáhají lidem v nouzi. Nejedná se však o tuláka na cestách nebo soukromého detektiva, ale o bezpečnostního poradce, jenž má se zločinem zkušeností víc, než by jeden dokázal ustát za tři životy. Takže když zmizí jeho bratr, bez rozmýšlení se vrhá do vroucího kotle plného finančních žraloků. Naneštěstí je Nickovou slabinou rodinná minulost, protože právě jeho otec patří mezi nejproslulejší peněžní manipulátory v historii. A jak se zdá, ohledně bratra nepadlo jablko daleko od stromu…
Zmizelý je sice standardním thrillerem se sympatickým ranařem, co si ví rady za každých okolností, ale zároveň má právě tu pověstnou jiskru, která z něj dělá něco víc. Joseph Finder dokáže z nudných věcí udělat atraktivní a najednou svět vysokého managementu působí jako něco, co by mohlo být skutečně zábavné. A přestože koncepce zápletky funguje maličko nepromyšleně, nedá se celku upřít spád, díky kterému román neodložíte, dokud nejste na poslední straně.

Křečovitě brutální krvák, přičemž všechna ta bestialita je samoúčelná a děj ovládá čistě náhoda, protože bez ní by zločinci první vražda nemohla nikdy projít. Jsou tu ale i dobré momenty a nápady, jen je to jako celek příliš násilně naroubované do stylu temné detektivky, která v důsledku nefunguje ani v rovině temnoty, ani v rovině detektivky. Zajímavé jsou ovšem poznatky o životě Edgara Alana Poea, naneštěstí nejde o nic osvětového, co byste se nedočetli v jakémkoliv jeho životopise, a Jørgen Brekke tak většinu tajuplností uměle vyvolává. Přitom víc, než záhady všeho druhu bych uvítal uvěřitelnější vyšetřovatelské metody, nebo alespoň inteligentní chování či vyjadřování postav. Některé situace pak málem až připomínají autorův vlhký sen, než že by měly s realitou cokoliv společného. No a finální spojení příběhových linií je sice logicky podložené, jenže jinak vycucané z prstu.
Poměrně zábavná je ale zmínka o norském ochlastovi Harrym Holeovi – tohle kolegiální pošťuchování já rád.

Román nemá hluchá místa, plyne svižně a čte se prakticky sám, přesto nemohu úplně chválit. Autorka svůj thriller kořenila tu detektivkou, tamhle psychologií, hojně přisypala nedávnou historii, přihodila romantiku, k tomu špetku politiky, pár zrnek nadpřirozena… leč většina z uvedených složek jen tak plavala na povrchu. Uvítala bych méně relaxace a hlubší ponor do problematiky. Kromě toho každá záhada vyústila nejjednodušším možným řešením – já vím, Occamova břitva a tak, doufala jsem však v cosi nápaditějšího. A když přímočarost, tak v důkladném provedení, tohle bylo v závěru současné linie odfláknuté jak čínská hračka za dolar. Oceňuji tklivou vzpomínku na italské Židy a vůbec oběti holokaustu, nicméně poslední udělená půlhvězda je prostě vánoční, hodně laskavá. 70%

Lyndsay Fayeová začíná zeširoka, pomalu se dobírá k jádru zločinu a teprve v cílové rovince předestře, o co komu šlo. Až si říkám, jestli bylo třeba tolik se soustředit na atmosféru doby, když zápletka drhne v základních bodech. Kde člověk čeká zvrat, k ničemu nedojde a tam kde zvrat naopak nečeká nikdo, objeví se jich hned několik. Ovšem asi nejvíce mi vadila zženštilost Timothyho Wilda, který se sice snaží hrát srdnatého rytíře, ale přesně v duchu dívčího vnímání. V podstatě víc slibuje, než činí, vyhrožuje imaginárním padouchům a rozbrečí jej kdejaká velryba uvízlá na souši.
Zpočátku navíc připomíná román spíš průvodce odvrácenou stranou New Yorku z roku 1846, než klasickou detektivku s vraždou a vyšetřováním. A ačkoliv je to informačně poměrně zajímavé, z vyprávění často trčí, jak moc jsou tam tyhle věci navíc. Jako by autorce vůbec nezáleželo na tom, jakým způsobem uhraje těch tři sta padesát stran slibně se vyvíjejícího případu, v přesvědčení, že čtenář ustojí vlastně všechno.

Kulisy zapadlého koutu jihovýchodního Polska pod rakousko-uherskou správou na přelomu 19. století; maloměšťácká zaslepenost stran pověr a tmářství; vyšetřování brutálních vražd, které se odehrály za svitu čarovné luny – no, uznejte sami, tenhle román se člověku prostě musí líbit.
Přesto nemohu říct, že by mě Bartłomiej Rychter dostal do kolen. V první řadě chybí příběhu ústřední postava, která by určovala směr vyprávění a dávala mu švih. Takhle je to sice tajuplné čtení, ale víceméně nudné. Zápletka se vleče, jedno podezření střídá druhé, ale že by se něco dělalo pro odhalení pravdy, to zas ne. Vše se nakonec v závěru osvětlí v podstatě samospádem, když postižené postavy konečně přiznají barvu a děsivé události začnou dávat smysl, třebaže trochu komplikovaně. Podobně trpí i dusná atmosféra konfliktu různých kultur, které na relativně malém prostoru přežívají a svorně se nenávidí. To se přiznám, že i Balada pro banditu mi uhranula víc a to je, co se žánru týče, hodně velký krok stranou.