PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Hodně se mi tenhle moderní upgrade Sherlocka Holmese líbil, včetně detailu, že Lincoln Rhyme není žádný svatoušek a jeho zranění z něj udělalo svérázného cynika. Hezky tak fungují postřehy ze života nemohoucího, které stejnou měrou pobaví i jsou k zamyšlení a přitom děj nijak nezdržují.
Jeffery Deaver zkomponoval poctivou detektivku, kde se aktivně vyšetřuje, přičemž hrdinové se každému dalšímu zločinu snaží předejít, namísto toho, aby jen čekali, až zabiják udělá chybu a oni se budou konečně moct čeho chytit. Jistě, je to z jeho strany vypočítavé, ale funguje to naprosto precizně. Trochu zamrzel pouze obehraný zvrat, kdy je případ ústředním protagonistům odebrán a ujímá se jej FBI, jen aby se rychle ukázalo, že federální agenti nedisponují dostatečnou představivostí ani inteligencí, a tak se vše zase vrací do starých kolejí. Podobně zbytečně (a kýčovitě) působí i vztah mezi Lincolnem a Amélií, ale to beru jako úlitbu žánrovým standardům, jež se bez trochy té romantiky asi neobejdou.

Tajuplné dobrodružství staromódnějšího střihu, kdy mi při otáčení stran opakovaně v mysli nabíhal nezapomenutelný Krvavý román Josefa Váchala. Ten však byl psán ve výrazně uvolněnějším duchu, zatímco Karel May svou šestákovou kriminálku ze zámku a podzámčí myslel vážně – tedy alespoň tak, aby naplnil očekávání čtenáře, prahnoucího po odpočinkové literatuře. Takže nebudu nikomu nic nalhávat; zápletka je prostá a jednání postav předvídatelné, přesto tempo vyprávění ostrým krokem šlape od začátku do konce. Množství dialogů rychlý spád ještě umocňuje, ačkoliv škarohlíd by mohl tvrdit, že jsou notně zastaralé a v mnoha ohledech naivní. Pravda, celé to působí trochu jako latinskoamerická telenovela, až se skoro divím, že podle toho už dávno nějakou nenatočili. Jenže právě ten archaický přístup a podmanivé autorovo charisma, dělá z téhle mýdlové opery parádní zážitek. Podobně jako pověstní sádroví trpaslíci v zahrádce, má i Ztracený syn přes všechen dobový kýč svoje nepopiratelné kouzlo.

Vůbec se nedivím, že i po sto šedesáti letech se román Wilkieho Collinse těší takové oblibě. Přes jazykovou rozvláčnost a cílené natahování záhady má v sobě Žena v bílém pořád něco čtenářsky enormně atraktivního. Dost s tím má podle mě co do činění dokonale zachycené prostředí staré Anglie, stejně jako šestáková zápletka, která pro svou tajuplnost nutí čtenáře otáčet jednu stránku za druhou, aby řešení přišel na kloub. Což ještě umocňuje stavba příběhu, uspořádaná z množství rozličných výpovědí, jež na sebe přímo navazují a postupně tak vykreslují dějovou linku podmanivého dramatu. Jako detektivka možná trochu přestřelené v konstrukci zločinu, ale nemůžu říct, že by kvůli tomu u mne vyprávění ztratilo na síle, právě naopak. Jde o kouzelně starosvětské dobrodružství, ve kterém jsou krásné dámy ve skutečných nesnázích, mladí hrdinové nezištně stateční a bídní zhýralci prohnilí až na samotnou dřeň. Připočtěte si k tomu perfektní stylistiku a tip na čtení pro zádumčivý víkend je na světě.

Vlastně mě ani moc nepřekvapuje úspěch autorky ve skandinávských zemích, protože její knihy jsou esencí toho, co severské detektivky definuje. Jen s tím rozdílem, že pro ni není ani tak důležitá morbidita zločinu, jako spíš komplexní pochopení sociálního zázemí, v jakém se postavy pohybují. A přestože všechno to seznamování se s osobními problémy podle mě pouze zpomaluje tempo vyprávění, tentokrát mě Denise Mina dokázala lapit na návnadu. Konkrétně na partu skotských rádoby gaunerů, jejichž amatérismus spustí bizarně fascinující kolotoč událostí. Tady perfektně vyniká autorčina literární zručnost vykreslit uvěřitelné městské kulisy, kde se právo týká pouze těch, co si je můžou zaplatit. Zároveň mě bavilo samotné vyšetřování a snaha odhalit dřív než hrdinové, v čem že to spočíval zakopaný pes, který celý incident odstartoval.
Uznávám ovšem, že jako strhující čtení román moc nefunguje. Ale uhrančivý bezesporu je, máte-li tedy slabost pro reálné lidské osudy a tragikomické příběhy z ulice.

Joseph Finder rozehrál fascinující drama muže, který se ne přímo vlastní vinou ocitne ve zběsilém víru událostí, jež dokáže jen těžko ovlivnit, přestože se o to po celou dobu snaží. Když však nevidíte všechny figury na černobílých polích, těžko můžete s jistotou říct, zdali se hraje šach nebo dáma. A to, co začne jako rozporuplná „nehoda“, se pomaličku mění v nelítostný souboj na život a na smrt, ve kterém jsou velké finance jen jednou z proměnných.
Není to standardní akční thriller o nezdolném hrdinovi, který po vzoru plukovníka Johna Matrixe řeší své trable pomocí raketometu. Nick Conover je vzorem nezvykle poctivého byznysmena, který se nestará o víc, než aby podnik fungoval a zaměstnanci měli jistotu práce. V tomhle ohledu má ke čtenáři hodně blízko, takže člověk snadno podlehne kouzlu jeho urputné snahy o záchranu rodiny. Vždyť na jeho místě by každý s největší pravděpodobností jednal stejně. A právě díky tomu je román Volný pád tak strhující čtení od první až po poslední stránku.

Lavina má sice pomalejší rozjezd, ale o to atraktivnější námět – hrozí, že se na veřejnost dostanou dokumenty o plánovaném spojenectví z roku 1940 mezi nacistickým Německem a do té doby neutrálními USA a Kanadou. Možný skandál je pak úzce propojen s utajovanými manévry Sovětského svazu, jaké nemají od dob druhé světové války obdoby…
Ted Allbeury zkomponoval slušné špionážní drama, které doplácí pouze na krátký rozsah, kvůli němuž přišlo zkrátka veškeré napětí. Což v závěru ještě korunuje střet dvou protivníků, kteří se v kontrastu s hrozbou celosvětového konfliktu poperou o trivialitu. Vše ostatní však dává perfektně vyniknout nemilosrdnému jednání tajných služeb. Škoda jen, že množství různorodých postav znemožňuje oblíbit si konkrétního jedince či skupinu, a tak prostě buď fandíte Západu, nebo Východu. Jistě, dílčí osudy se člověka v mysli dotknou, protože jinak to ani nejde, ale ve finále jsou to instituce, kteréžto hýbou dějinami. Jednotlivci pouze dokážou uvést lavinu do pohybu.

Začátek vypadal hodně slibně, pak se ale děj posune asi o patnáct let a z nadějné policistky Kate Marshallové je přednášející na univerzitě a léčená alkoholička, která nedokáže vychovávat vlastního syna. Její asistent a parťák při soukromém vyšetřování připomíná pro změnu pouhou karikaturu muže, který když může uplatnit v případu chlapskou stránku, vyjde najevo jeho panický strach z výšek, zvrací při pohledu na mrtvá těla a celkově působí pravděpodobněji jako přívěšek, se kterým Kate pouze v dialozích probírá aspekty případu. Oba dva mi přirostli k srdci stejně, asi jako pracovní pondělí po prodlouženém víkendu. Vyšetřování a pátrání probíhá vcelku logicky, případ není postavený špatně, ale závěr se bohužel zvrhne v podivnou, nepravděpodobnou grotesku. Většinou nemívám autorům za zlé, když použijí svou fantazii, malinko překombinují nebo zdramatizují zápletku, ale tohle? Abych ale jen nekritizoval. Že to není úplně špatné čtení svědčí to, že jsem knihu dočetl až do konce, přibližně čtyři sta padesát stránek docela uteklo (taky proto, že jsou velké mezery mezi řádky). Autor už má něco odepsáno, takže ví, čím zaujmout čtenáře/čtenářky. Já už si ale další případ Katky Marshallové asi nedám.

Nenáročné a takřka vesnické detektivní čtení o všetečném důchodci, kterému se pravidelně daří připlést se na místo zločinu. A to rovnou toho nejtěžšího, vraždy. Až si jeden říká, že v českém pohraničí to muselo v šedesátých letech vypadat jak v legendárním Deadwoodu. Samozřejmě přeháním, Nálezy pana Minuse nejsou žádnou kovbojkou. Autor drží všechny kriminální případy věcně při zemi a roli v nich většinou hrají ty nejpřízemnější mezilidské vztahy. Prakticky nikdy nejde o spletitá dramata, přičemž hrdina zde má roli ani ne tak detektiva, jako spíš osoby, která nalezne zdánlivě nepodstatný detail, díky kterému dá v závěru souvislosti do kontextu – ovšem nečekejte odhalení hodné Sherlocka Holmese. Jan Trefulka průběh událostí složitě nekomplikuje a vůbec bych se nedivil, kdyby spousta motivů vycházela ze záznamů Černé kroniky. Vyprávění stojí na jednoduchých dialozích, jež zvučí občas i v lehce humorné tónině, třebaže finální vyznění ohledně charakteru lidského pokolení není moc příznivé.

Návrat do devadesátých let, kdy jsem v kině nadšeně hltal film Double Impact v němž Jean-Claude Van Damme rozdával své pověstné vysoké kopy. Tedy, ne že by román Jízda na hadu měl s tímto snímkem něco společného, ale charakter zápletky je podobný. Sympatický hrdina, prohnilý záporák a krásná dívka v nesnázích – takhle málo stačí k tomu, aby Stephen J. Cannell rozehrál atraktivní thriller. V tomhle byl mistr, který se za svého života mohl pyšnit vytvořením hned několika ikonických figur. Dospělost vás naneštěstí připraví o nekritické oči úžasu.
Příběh jako takový ani moc rozebírat nejde, ostatně postupuje dle osvědčené akční šablony. Snad jen, že čínští gangsteři jsou tak ukrutně drsní, že člověk moc nechápe, jak je v druhé půli mohl převézt takový párek lůzrů. Ale to už k žánru patří. Hůře jsem bojoval s uvěřitelností postav, které vysloveně šustí papírem a protože jim chybí zapamatovatelná osobnost, splývají jedna s druhou. Ovšem jako klukovský nostalgický relax funguje kniha báječně.

Román o lidské bídě a zároveň oslava jižanské divočiny. Zpočátku člověk trne nad všemi těmi útrapami, jakými holčička Kya Clarková prochází, obzvláště je-li sám rodič a dokáže se vcítit do mentality dítěte zcela odkázaného na vůli dospělého. S přibývajícím počtem stran pak vyvstává otázka, kdo je pachatelem chladnokrevné vraždy, k níž v bažinách došlo, ale pravdou je, že tahle linka má ve vyprávění spíš vedlejší roli. Z vyšetřování mimo jiné hezky vyplývá, jak snadno se jeden může stát terčem obžaloby jen proto, že je jiný, obzvláště pohybujete-li se v místech, která nemají daleko k označení „díra na konci světa“. Ovšem to, na čem Delia Owensová primárně staví, je popis lokální fauny a flory. Dokáže strhnout vlastně docela banálními informacemi o ptácích, mušlích, žabách a dalších stvořeních, což příběhu dodává takřka snovou atmosféru. Závěrečné vyústění je pak tečkou, potvrzující, že řád matky přírody je v mnoha ohledech spravedlivější, než civilizace, ohánějící se paragrafy a zákony.

Pomalý rozjezd, hodně pomalý rozjezd. Víc, než detektivka je to zpočátku vyprávění soukromého očka Marlowa o tom, jak se motá od jedné záležitosti k druhé a dostává se do nepříjemných situací. Příběh se opravdu mnohdy táhne jako čerstvý med, až v poslední třetině knihy začíná být jasné, proč Marlowe chodil kolem horké kaše, děj nabírá obrátky a spěje k překvapivému závěru. Z Chandlerových detektivek tuhle řadím mezi ty slabší, ale stejně obdivuji, jak dokázal svým osobitým, barvitým stylem popsat éru Ameriky padesátých let.

Poutavé čtení v pro mě přitažlivém horském prostředí. Dva neústupní policisté, zabývající se zpočátku zdánlivě odlišnými pátráními, které nakonec svede jejich cesty dohromady. Stránka letěla za stránkou a celkový zážitek mi kazilo pouze to, že jsem dřív viděl film, který byl taky dobře zpracován, a proto mi jeho obsah uvízl v paměti. Proto pro mě případné zvraty už nebyly takovým překvapením. Méně než pět hvězdiček jsem dát nemohl.

Peter James vystřihl podařenou kriminálku, která má nápad a funguje, přestože mi přišla zbytečně natahovaná. Jediné, co výrazně drhne, je koncepce vyšetřování, jež dlouho nabíhá a pak pomalu postupuje vpřed, což příliš nekoresponduje s blížící se hrozbou zločinu. Přesto musím autorovi přiznat hned několik překvapivých zvratů a nebýt finální konfrontace viníků, byl bych s průběhem zápletky spokojen maximálně. Ta mimo jiné trochu připomíná film Probuzení a bylo by zajímavé zjistit, nakolik se tvůrci nechali knihou inspirovat a nakolik jde čistě o náhodu.
S kým jsem se však příliš neztotožnil, byl detektiv Roy Grace. Bavilo mě jeho randění naslepo, ale ta sympatická lehkovážnost byla potlačena tragickým manželstvím. Podobné to bylo i s jeho důvěrou v paranormální „odborníky“, za kterými chodí, když si neví rady. Je takovým mezistupněm mezi Harry Boshem a Arthurem Bryantem, ovšem v nepříliš konzistentní podobě – chybí mu nadhled, stejně jako drsnost. Ale třeba se v dalších románech polepší.

Měl jsem z toho lepší pocit, než z prvního dílu, ale ve výsledku stejně zklamání. Čekal jsem hitovku a dostal průměr. Má to sice atraktivní zápletku, jen ji Kathy Reichsová dokázala rozepsat tak, že i to málo, co mě bavilo, bylo potlačeno únavou. A moc tomu nepomohlo ani fádní závěrečné vyústění. Především mi však vadilo, jak je to prvoplánově ženské. Hrdinka je drsnější než Anita Blake, co po nocích loví upíry, což je v nepříliš uvěřitelném kontrastu s její rolí forenzní antropoložky. Neříkám, že to není možné, ovšem já jsem jí tedy neuvěřil ani slovo, obzvláště když vezmu v potaz její románek s kolegou, vystřižený jak z harlequinky.
Dějově je to jinak fajn, třebaže potenciál některých motivů není takřka využit, ať už jde o kosterní pozůstatky, mrtvá batolata nebo průvodce americkými sektami. Z čeho mohly být zajímavé zvraty, končí u béčkové akce a vše ostatní zabíjí přemrštěný rozsah. Mít to o sto stran méně, jenom by to vylepšilo gradaci, ale ta se u podobných detektivek asi nenosí.

Povedená a autorkou přiznaná pocta Domu Na Kopci Shirley Jacksonové. D. M. Pulleyová dlouho buduje ve čtenáři pocit, že jiné, než nadpřirozené objasnění některých momentů nebude možné, přesto ve finále stojí příběh nohama pevně na zemi. Jak se skládá mozaika čtyř dějových linií z různých časových rovin, postupně zapadají souvislosti do sebe a jen některé detaily zůstanou na pomezí duchařiny, ostatně jak už to i v reálném životě bývá. Vždyť nevysvětlitelné souhry osudů na „prokletých“ místech nemůže popřít ani sebevětší skeptik světa.
Za trochu nešťastné považuji pouze neustálé skoky v čase, kdy hlavně v počátku je problém udržet pozornost kdy a kde se zrovna nacházíte, třebaže záhlaví kapitol vás jasně nasměruje. Jakmile se však rozvířené vody uklidní a vy navyknete tempu střídání, snadno propadnete hutné atmosféře strachu na panském sídle, ve kterém se dějí skutečně podivné věci. Naneštěstí ne vždy pocházejí strašidla a přízraky ze zásvětí – dost často bývá ďáblem i člověk sám o sobě.

Příjemná groteska, u které autor kladl víc důraz na satiru, než děj, takže se zápletka přizpůsobuje humoru a ne naopak. Atmosférou to má přitom blízko k éře černobílých komediálních filmů, za což si Perfektní nebožtík rozhodně zaslouží body navíc. Kdo si ovšem potrpí na modernější postupy, asi staromódní styl Alana Greena úplně neocení. Přitom se nedá říct, že by šlo o dílo nějak zastaralé, třeba kritika zdravím posedlé společnosti tne do živého i po sedmdesáti letech. Některá témata jsou zkrátka věčná.
Coby detektivka však funguje román pouze díky bizarnímu způsobu úmrtí a absurdnímu množství podezřelých. Už samotná představa zápletky mě ale ještě teď rozesmívá, třebaže její průběh ztrácí dech hned po několika kapitolách. Vyšetřování zločinu totiž nikam nesměřuje, zato jedna vtipná situace střídá druhou, čemuž zdárně kontrují nádherně vyšperkované dialogy. Teprve závěr zamíchá karty s tím, kdo je vrahem a jaké byly jeho motivace, přičemž vyústění je stejně hravé, jako celé vyprávění.

Historicky věrné, kulisy působí civilně, živelně a zároveň uvěřitelně. Stále ale mám problém s hlavním hrdinou – přestože mi vyhovuje ich forma vyprávění, působí na mě Matthew Shardlake jako příliš velký suchar (zkrátka právník). Autor se sice pokusil jeho charakter ozvláštnit tím, že mu doslova zkřivil páteř, pořád však se pro mě coby literární postava nestal ničím zajímavý. Ale jak říkám, to je čistě můj subjektivní problém.
Ohledně zápletky jsem se ovšem bavil výrazně víc, než u předchozího Rozpuštění. Přesto se to bez zádrhelů neobešlo. Jakmile totiž dojde ke smrti bratrů Gristwoodů, děj začne výrazně stagnovat. Sice se dočkáme spousty intrik na královském dvoře a zajímavostí ohledně řeckého ohně, ale pravdou je, že od poloviny se mi všechno to špekulování kdo s kým a proti komu peče, začalo maličko zajídat. Finále bylo totiž stále tak daleko… Když se však oprostím od slabé detektivní linie, jako historický román mě to bavilo náramně, C. J. Sansom rozhodně umí vtáhnout do minulosti.

Spisovatel (a s ním potažmo i hrdina) se vrátil k tomu, co umí nejlépe – k práci soukromého očka, kdy zdánlivě nemožný případ vyřeší během několika dní. Co by to však bylo za zápletku, kdyby všechno šlo podle jasného plánu? Než bys řekl „vypni-tu-blbou-písničku“ ocitá se Lars za katrem a to hned s vraždou prvního stupně na krku. Tohle nevypadá dobře, ani když se na celou věc podíváte skrz růžové brýle…
Svérázný thriller kombinovaný s proslovy o muzice, které jsou ve svém důsledku zajímavější než celá dějová osnova. A přitom se s autorem nemusíte žánrově potkat, přesto vás jeho glosy o kapelách a jejich tvorbě zaručeně nadchnou. Tím však nechci říct, že by obsah stál za pendrek. Oproti předchozím dvěma knihám získala koncepce na celistvosti, takže vývoj událostí má po celou dobu jasnou souvztažnost. Jen se nedá říct, že by Lars byl nějakou reinkarnací Velkého detektiva, protože většinu záhad rozlouskne buď za pomoci svých pěstí, nebo náhody, uplacené alkoholem. Ale zas bubnuje jako král.

Půlnoční linka nás opět přiveze do amerického zapadákova, kde si Reacher z vlastní zvědavosti šťouchne do místních nelegálních aktivit. Jak to dopadne tuší každý, kdo si přečetl alespoň tři díly z této série. Tenhle příběh je prostě rutina, ale ti, kdo sérii bez výhrad milují, dostanou své. Ačkoli mé nadšení nějak vyprchalo, stále se jedná o nadprůměrné, svižné počtení.

Autor umí perfektně těžit z atraktivních motivů, naneštěstí výrazně liknavější je v uvěřitelnosti detailů. Tam kde třeba Stephen Hunter evidentně ví, o čem píše a jak to v reálu použít, Robert Pobi pouze tahá z rukávu data, kterými přebíjí jakékoliv věcné pochybnosti. Jeho kriminalistické postupy tak mají patrné trhliny a schopnosti bývalého agenta FBI působí málem až nadpřirozeně. Prostě koukne, vidí a má pravdu. Nemluvě o chybném užití výrazu „ostřelovač“, což ovšem házím na triko redakci. Pro ně možná nepodstatný detail, ale pro každého střeleckého znalce hrubé šlápnutí vedle.
Jinak ovšem povedený thriller, který se i přes nemalý počet stran čte prakticky sám. Kromě několika málo odboček se zápletka drží jádra vyprávění a napětí je poctivě stupňováno až do samotného závěru. Je znát, že by osnově slušel kratší a údernější rozsah, s čímž souvisí také strohý charakter hlavního hrdiny, ovšem trh má momentálně radši delší kousky, a proto se spisovatel podle mě jen přizpůsobil poptávce.

Standardní thriller nového věku, založený na explicitních detailech, které v důsledku nemají jiného významu než čtenáře šokovat. Je to ale takový ten efekt pro efekt, jež zde vyčnívá o to víc, že vše ostatní se drží hladiny běžného amerického průměru – ať už jde o zápletku, dialogy či postavy.
Silou Karin Slaughterové je hlavně fakt, že cílí primárně na ženy, kteréžto v jejím příběhu zastávají buď role silných hrdinek, nebo jsou alespoň vynalézavě týrány, znásilňovány a jinak ponižovány. Mužské osazenstvo je pak tvořeno převážně z perverzních zvrhlíků, co v ženách nevidí nic jiného než objekt sexuálních hrátek, případně rozervaných snílků, kteří hledají opravdovou lásku. To už i harlequinky hrají vícero odstínů barev.
Já osobně jsem našel v knize pouze jeden zábavný moment, a to když policie odhalila jméno pachatele. Až se divím, že vzhledem k charakteru zločinů nebyl podezřelý od samého počátku… Samozřejmě jde čistě o českou slovní hříčku, jež autorce zákonitě nemohla přijít na mysl.

Infico upoutalo mou pozornost od první do poslední stránky, vždy když jsem musel knihu odložit, jsem se těšil, až se k ní vrátím. Autor dokázal pokaždé odměřit přesnou dávku napětí, akce i humoru a servírovat v příběhu nenuceně v pravý čas. V jisté chvíli mě hodně pobavila inspirace jednou českou politickou aférou (kabelky). Po devíti letech je tohle teprve druhá kniha, kterou jsem od Petra Heteši četl a zjevně jsem udělal chybu, ten skluz budu muset dohnat…

Co se asi stane, když pár tisíc chlapů zavřete na vzdálenou ropnou stanici? Létat v opilosti vrtulníkem či tahat grizzlyho za ocas se může zdát jako hloupý nápad, sotva ale nuda dosáhne určitého bodu, nic nemůže těžařům zabránit ukrátit si dlouhou chvíli. Jakmile však do toho vlezou drogy, jde humor stranou. Mrtví zaměstnanci nejsou dobrou vizitkou žádné společnosti, obzvláště když vás od nepředstavitelné přírodní katastrofy dělí jen pár špatných kroků. Kate Shugaková se tak opět pouští do práce v utajení, tentokrát se ovšem podezřelí nepočítají v jednotkách, nýbrž ve stovkách. Na místě, kde je i přes přísné zákazy povoleno všechno, se může stát prakticky cokoliv. Stačí mít odhodlání, vidinu bohatství a dostatečně křivý charakter…
Ani čtvrtým románem neslevila Dana Stabenow nic ze svých kvalit a na relativně malém prostoru znovu rozehrává napínavou detektivku, které dokáže rozesmát absurdními situacemi, stejně jako strhnout podmanivou atmosférou Aljašské přírody. Jednoduše skvělé čtení.

Jednoznačně nejhorší díl volné série. Nudná zápletka, nudný děj, nudný závěr. Robert Bloch má navíc neustálou tendenci moralizovat o zkaženosti komerčního světa, na což jsem nebyl připravený. Mám raději, když jde v krváku o napětí, než že se plká o tom, jak mám či nemám žít. Takže tam, kde mě u Psycha II bavila alespoň první krvavá polovina, u trojky jsem se nudil už od samého začátku. A s původním románem to snad ani nemá smysl srovnávat, účelová strohost zmizela s potřebou uměleckého sdělení. Aneb jak příliš mnoho slov dokáže zabít atmosférickou klasiku.
Z mého pohledu se tak autor vrátil k tématu zbytečně. Třebaže ústřední motiv zápletky má ještě jakýs takýs céčkový potenciál, zpracování je po řemeslné stránce odbyté. Staré postavy mají v příběhu nesmyslné role, nové se zas chovají dle zaběhnutých vzorců a vystupující démonolog celé té bizarní marnosti akorát nasazuje korunu. Tady se zkrátka věci dějí jen proto, aby se děly a logika jde stranou. Smutný konec ikonického thrilleru.

Opětovně výborné, přesto tentokrát nemůžu dát plný počet. Andrew Cartmel totiž při tvorbě zápletky zvolil cestu nejmenšího odporu a v podstatě zkopíroval kompozici předchozí knihy – hrdina přijme zakázku na objasnění úmrtí mladé zpěvačky a jakmile zahájí vyšetřování, začnou kolem něj padat mrtví jak listí na podzim, přičemž je jasné, že do konkrétních souvislostí se všechny události dají až v úplném závěru. A ono tomu tak skutečně je.
Naštěstí ta cesta k cíli byla ohromně zábavná, plná tajuplných elpíček, agresivních hus a halucinogenních zákusků. Autor navíc dokáže mluvit o muzice tak krásně, že máte hned chuť vyrazit do obchodu a pořídit si kompletní diskografie kapel, o kterých jste v životě neslyšeli. Pro mě jako fanouška prohrabávání se antikvariáty pak byly neodolatelné hlavně momenty, kdy „vinylový detektiv“ nachází zajímavé kousky tam, kde by je nikdo nečekal. Miluji to kouzlo náhodného pátrání a je přitom jedno, zda člověk sbírá desky nebo knihy.
PS – Kdo je sakra Ian Stewart?

Pro mě úmorné především v zápletce, která spočívá v tom, že sledujeme, jak se zločinec z pozice naprosto nepodezřelého nechává vlastní hloupostí vmanévrovat do role evidentního viníka. Květnatá mluva Otakara Chaloupky se pak z celé věci snaží udělat dílo hodné Magnesie Litery, což v praxi znamená, že postava něco řekne a následuje půlstránka hloubavých metafor, než se dočkáme reakce oponenta. On vůbec celý text je protkán atmosférou čiré melancholie, jež však nemá pro vlastní děj pražádného významu. Viz například hojné užívání obratu „slaná chuť cigaret“ – rozumějte, já poetiku rád, ale tohle už zavání neschopností opustit myšlenku, která navíc nemá s realitou vůbec nic společného.
Být rozervaným umělcem s bílou šálou kolem krku a zádumčivým pohledem upřeným v dál, hned z fleku bych knize udělil šestero literárních ocenění, minimálně za snahu pozvednout čtenářovo povědomí o možnostech českého jazyka. Ale že bych ji měl s čistým označit jako detektivku, to už mi přijde trochu abstraktní.

„Lidi zapomínají, že policajti vidí nejdřív oběti a teprve potom pachatele.“
Líbil se vám film Training Day nebo seriál The Wire? Potom je pro vás Jednotka Dona Winslowa jako dělaná. Není to úplně nejčistší čtení a dost pravděpodobně vás zbaví těch zbytků iluzí, které si o spravedlnosti ještě děláte. Zároveň však jde o fascinující thriller z prostředí velkoměsta a lidí, kteří pro něj pracují. Ovšem žádné rozervané existenciální plačky nad prohnilým systémem, ale strhující sonda do duše člověka, který chtěl být hrdinou – a stal se sám sobě noční můrou. Autor nutí čtenáře podívat se na betonovou džungli bez růžových brýlí, ale současně mu nevnucuje, že takhle je to v naprostém pořádku. Vinu ovšem nehází na řadové strážníky, takhle jednoduchá realita není. To politická svévole bohužel určuje řád věcí. Celá zápletka a její vyvrcholení pak ještě více vynikají v kontrastu nepokojů po smrti George Floyda v roce 2020.
Od dob Jamese Ellroye se na knižním trhu neobjevil lepší policejní román.

Harry Bosch v této knize řeší dva případy, jako dobrovolník pracuje na policejním oddělení San Fernanda, na případu muže, páchajícího násilí na ženách a zároveň pátrá jako soukromý vyšetřovatel po možném potomkovi kalifornského miliardáře. Obě vyšetřování spolu nesouvisí, ale vzájemné proplétání v ději je provedeno s precizností se zachováním dynamiky a napětí jaké mám u Connellyho rád. Detektiv Bosch postupnými a logickými kroky kráčí nesmlouvavě vpřed k odhalení jakékoli zápletky, a aniž by musel autor přepalovat děj akčními scénami, morbidními popisy obětí, nebo úkladnými spiknutími a dokáže si neúprosně udržet moji pozornost až do finále. Plně zasloužených sto procent.

Moderní thriller à la Sběratel kostí, kde i ten nejmenší detail znamená nějakou stopu, kterou pachatel zanechal vyšetřujícím policistům. A není to vůbec špatné čtení, J. D. Barker vyprávění totiž umocňuje hutnou atmosférou ve stylu kultovní Sedmičky Davida Finchera. Výsledný efekt však není úplně nejdokonalejší. Přestože děj má perfektní spád, rychle mi začalo vadit, kolik věcí tu ve skutečnosti nefunguje. Překvapení stran identity pachatele? Žádné, protože mi byl jasný od prvního okamžiku, kdy se ocitl na scéně. Fascinace temnou spravedlností jeho morbidních zločinů? Tady trochu hapruje vnitřní logika, vzhledem k tomu, že sám vrah hrubě porušuje jedno z vlastních přikázání. Koncepce zápletky? Jako pardon, ale všechno se řeší až v samotném závěru, kdy začne jít to tuhého; do té doby sice postavy zajímavě diskutují a kombinují, k žádným výsledkům to ovšem nevede. A finální konfrontace? Hmm, spíš šlo o sprint bez cílové rovinky s tím, že štafeta se doběhne někdy příště. Tak uvidíme.

Jednoduché psycho, obrácené naruby, kdy fandíte spíš vrahovi než jeho obětem. Tedy, ne že by Oyinkan Braithwaiteová vykreslovala nigerijské sestry jako nějaké vzory sympatie – postupně zjišťujete, že přes líbivou tvář první a domnělé svědomí druhé si holky ohledně patologických vztahů vzájemně nemají co vyčítat. Problém je, že forma zde vítězí nad obsahem. Autorka se nesnaží zaskočit čtenáře nečekanými zvraty nebo změnami úhlů pohledu. Průběžně přehodnocujete, to ano, ale jak se události narýsují, tak se ve finále i odehrají.
Nicméně, nemůžu říct, že by mě novela zklamala; lehkost vyjadřování, vědomá nadsázka a podmanivé tempo nedávají příliš možností knihu odložit dřív, než se dostanete na poslední stránku. Samozřejmě mě mrzí nevyužitý kulturní potenciál, tak trochu jsem čekal, že do příběhu bude nějak zasahovat i exotické prostředí. Na druhou stranu, probírat se elaborátem různorodostí etnických skupin v africkém velkoměstě by se mi vlastně ani nechtělo. Takže nakonec spokojenost.

Třebaže Drsný muž spatřil světlo světa už v roce 1939, po formální stránce to příliš znát není. Jiná doba však měla jiné nároky na obsah a v tomhle ohledu může být román pro milovníky současných thrillerů nepříjemným překvapením. Opomeneme-li protivné lpění na britské morální nadřazenosti (gentleman z dobrých kruhů nikdy nelže a podobné „samozřejmosti“), selhává vyprávění Geoffreyho Householda především v pomalé gradaci zápletky. Chybí moment obratu, kdy události naberou jiný směr, než kterým se po celou dobu ubírají. Lovec, jenž se sám stává lovnou kořistí je sice fajn jako námět, avšak v průběhu dvou set stran z něj spisovatel vykřeše pouze to, že správný chlap si umí poradit za každých okolností. Na svou dobu jistě strhující dílo, ale o takřka osmdesát let později nic, co by něčím výrazně překvapilo.
Vyzdvihnout ovšem musím ilustrační doprovod Davida Rooneyho, který vznikl v roce 2013. Perfektně dotváří atmosféru a dává příběhu možná víc, než autorova řemeslně strohá stylistika.

U thrillerů Harlana Cobena se pokaždé těším na tu motanici záhad, ve které se hlavní protagonista najednou ocitne. Sbírat jednotlivé střípky událostí a pokoušet se je složit do logického celku mě na autorových románech baví ze všeho nejvíc. Jistěže s realitou toho mají dané příběhy společného asi tolik, jako Gregory House se skutečným doktorem, ale kdo by se takovými prkotinami zabýval. U odpočinkové literatury se chci bavit, ne dumat nad faktickými prohřešky vůči realitě.
Ani román Cizinec v tomto ohledu nezklamal, třebaže okaté natahování zápletky skrze životní osudy vedlejších postav spisovateli jen tak neodpustím. Ale podobně jako u knih Jefferyho Deavera i tady vám přímé souvislosti dojdou až v závěru, takže dopředu určit co je ještě záměrné mlžení a co už ne, je prakticky nemožné. Zpětně mi ovšem haprovala uvěřitelnost extrémních činů, protože vražda se v ději stává až příliš všední činností, podobně jako třeba platba kartou. Ale co já zas vím o nátuře amerických maloměšťáků?

Česká kriminálka, z které jsem se sice neposadil na zadek, ale určitě bych ji hodnotil jako nadprůměrné čtení. Miko Syrový je normální chlápek, žádný superman, ani výstřední alkoholik, nebo jinak vyšinutý jedinec okopírovaný ze severské krimi. Zápletka je přímočará, bez krkolomných zvratů, tudíž uvěřitelná i na naše poměry, na druhou stranu by ji určitě prospělo přidat trochu víc fantazie a napětí, aby občas nepůsobila dojmem přepisu z policejního sborníku. Taky je škoda, že hlavní postava přispěje k vypátrání pachatele nepatrně, a to hlavně za pomocí informací z policejního zdroje a taky bohužel dílem náhody. A na finále se taky mohlo více zapracovat. Na autorovu prvotinu je to ovšem víc než dobrý, je v tom potenciál a brzo jistě zase sáhnu po knížce od Martina Goffy.

Don Aprile byl už tři roky na odpočinku, žil v ústraní od všech zločineckých aktivit, a přesto ho před kostelem dostihla kulka nájemných zabijáků. Takhle slibně začíná Omerta od Maria Puza. Potom bohužel následuje popisný, dokumentární a řekl bych i komisní popis osob s návraty do jejich minulostí a vzájemných vztahů, kterým jsem se stěží prokousával a nedokázal jsem si najít cestu k žádné z postav. Mou houževnatost vydržet až do konce naštěstí odměnila druhá polovina knihy, kdy se otěží chopí mladý donův synovec Astorra, aby se vydal cestou pomsty a ochránil rodinu. V Omertě se pohybuje plno zajímavých postav a zápletka je precizní, ale něco tomu stále chybí a na stránkách dostáváme jen slabší odvar slavného Kmotra.

Oproti prvnímu dílu sice přibyla perfektně vyobrazená atmosféra potměšilého totalitarismu, jenže v zápletkách jednotlivých povídek se nějak často opakoval motiv neuzavřeného zločinu. Lépe řečeno: záhada sice byla vyřešena, ale kvůli neprůstřelnosti socialistického zřízení bylo nemožné pachatele postihnout. Jednou dvakrát bych to bral, ale potřetí i počtvrté je to už obehrané. Navíc mi přišlo, že finální pointy občas chybily v propracovanosti, jako kdyby se jazyková forma a společenská kritika staly pro Josefa Škvoreckého důležitější než detektivní podstata. A přestože mě chvílemi víc bavila právě ta osobnější rovina (viz dle mého názoru nejlepší povídky z celé knihy Omluvte slečnu Peškovou a Případ červených šlí), nemohu popřít, že jsem se sem tam přistihl, jak tápu v souvislostech či smyslu samotného příběhu.
Propojenost s jinými autorovými romány mi pak přišla zbytečná, je mi ovšem jasné, že v rámci fanouškovské obliby konkrétních postav jistě splnily tyhle cameo role zamýšlený účel.

Zajímavě podaný příběh, který však víc slibuje, než nakonec dává. Každopádně Imran Mahmood si skvěle poradil s myšlenkou vlastní obhajoby, ačkoliv si nemyslím, že by někomu prošla až v takovémto rozsahu. Problém je, že ve finále jde jen o rekapitulaci kriminálního případu, zpochybňující závěry policie vyvozené z důkazů. A třebaže hrdina vysvětlí, kde se vzaly a co znamenaly, jak trefně poukáže žalobce v závěru jednání, je to pouze jeho verze průběhu událostí. Je to tedy jen o tom, komu uvěříte spíš.
Přesto má vyprávění svoje kouzlo, umocněné slangovým vyjadřováním a nepřetržitým monologem, který je řemeslně zvládnutý tak, že nenudí. Jestliže však čekáte detektivní překvapení nebo psychologickou hru, budete zklamáni. Tohle není drama pod taktovkou Reginalda Roseho ani promyšlený thriller Johna Grishama. Jak příběh začne, tak také skončí, přičemž autor nepředloží nic, kvůli čemu byste celou věc zásadně přehodnotili. Témata hodná k zamyšlení tu jsou, ale ne v kontextu s odvyprávěným dě­jem.

Jako detektivka nuda, ovšem zase jsem si udělal prima výlet do světa malířství, opery a rozvodového řízení. Ne však, že by alespoň jedno z toho bylo nějak záživné, ale tonoucí se i stébla chytá.
Co se musí Deborah Crombiové nechat je, že si příliš neláme hlavu se zápletkou. Nabídne čtenáři jednoduchý zločin a pak kolem něj nechá na dvou stech stranách kroužit své dva hrdiny, přičemž většina jejich vyšetřování spočívá ve vyptávání se ostatních, kdo kde byl v inkriminovanou dobu vraždy. Když pak autorka celou věc ukončí, vůbec se netrápí tím, že řešení, jaké čtenáři nabídla, dělá z policistů hlupce, jež přehlížejí očividné souvislosti. A to ani nemluvím o závěrečném zatýkání, probíhajícím v nechtěně komické rovině, protože důmyslní kriminalisté nemají na pachatele žádné důkazy a tak musejí spoléhat pouze na jeho černé svědomí. Za úplnou zbytečnost pak považuji milostnou vsuvku, která je v příběhu vysloveně navíc a má za úkol pouze uspokojit ženskou nevraživost vůči mužské promiskuitě.

„Bejt na place někdo z produkce filmový série Rychle a zběsile, pošlou Vina Diesela na odpočinek a jeho roli dostanu já.“
Tentokrát to vousáč Lars sám celé pěkně odprezentoval. Jeho třetí dobrodružství totiž skutečně ze všeho nejvíc připomíná další epizodu ze zmiňované filmové série, se vším špatným i dobrým co k tomu patří. Drsný hrdina, dáma v nesnázích, silná auta a dokonce také závod na dráze, což je zkombinováno s hodně povšechnou zápletkou, která občas působí, jako by byla málem navíc. Místo toho, aby se autor věnoval ději, daleko raději se rozepisuje o tom, co pěkného či nepěkného nahrála Metallica nebo jak skvělá je automobilová honička ve filmu Bullittův případ. Neříkám, že to nemá svoje kouzlo, člověk se navíc dočte i něco zajímavého, ale také se tím okatě nastavuje délka jinak nepříliš spletitého případu. Chybí komplikace, překvapení, důmyslnost, napětí. Ještě že má Lars v rukávu tolik chlapáckých hlášek a šovinistického nadhledu, jinak by to skoro až zavánělo tvůrčí krizí.

Přestože se jedná o detektivku pro dospělé, Meg Cabotová píše, jako by cílila spíše na pubertální čtenářky, alespoň se tak podle toho chová většina postav. Což je docela škoda, protože tím maličko shazuje potenciál celého vyprávění. Nebo možná jen přeceňuji čtenářské nároky na podobnou literaturu.
Každopádně, úvodní scéna, při níž hrdinka v obchodě s oblečením řeší zeštíhlující číslování a obrat „menší než nejmenší“, nasadil laťku očekávání hodně vysoko. Následné rozehrání zápletky však nadšení utlumilo. Vyšetřování totiž znatelně vázne a většinu textu zabírají hlavně dívčí klepy, které mají šanci zaujmout pouze dámské obecenstvo. Navíc autorka děj posouvá nuceným zvraty a zbytečně se soustředí spíše na hrdinčiny milostné výlevy, než na konstruktivní hledání pachatele. Přesto mě to bavilo natolik, že jsem s nadšením románek dočetl – ale především pro tu lehkou nadsázku, než že by mě zajímalo, kdo je vrah (což bylo průhledné), nebo jak příběh vlastně skončí (což bylo předvídatelné).

Něco úplně jiného, než jsem čekal. Především nejde moc o detektivky, ale spíše o dobrodružné povídky z Afriky. Což by vůbec nevadilo, kdyby Edgar Wallace ve svém nadšení pro věc obdařil jednotlivé příběhy také výraznějšími zápletkami. Namísto toho utrácí slova s odhodláním začínajícího spisovatele, takže i přes malý rozsah jsem měl chvílemi problém udržet si pořádek v ději. Častokrát se stává, že vyprávění nějak začne a jinak skončí, jako by byla osnova dávána dohromady za pochodu. Jen občas probleskne čestná výjimka (např. Odborný dopisovatel, Akasavové nebo M’linoniny lásky), jež však zmizí stejně rychle, jako se objeví.
Pozitivem je každopádně svérázná nátura hrdiny, tedy komisaře Sanderse, který se s ničím nepáře a s domorodci už vůbec ne. Nevezme-li člověk autora za slovo, nemůže jinak, než se bavit takřka groteskním vykreslením lehce zmatených černoušků. Až si říkám, jak dlouho bude trvat, než knihu pro nelichotivé vykreslení původních obyvatel Afriky ve Spojených státech zakážou.