PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Třináctiletí sirotci Leontýna a Felix, vyrůstající ve velkopanském domě s podivnou rodinou historií, nemají ve volném čase nic jiného na práci, než se vzájemně pokoušet se zabít, aby dědictví mohlo připadnout jen jednomu z nich. Jsou to takové jejich sourozenecké hrátky, které ovšem nikdy nepřerostou únosnou mez. Jenže teď se všechno mění. Počet atentátů se nebezpečně zvyšuje a jak to tak vypadá, tentokrát nepocházejí z jejich rukou…
Tato lehce detektivní novela jistě potěší všechny čtenáře ve věku devíti až dvanácti let. U těch starších je pak otázkou, zdali přistoupí na průhledná pravidla vyprávění Garetha P. Jonese. Ovšem čekáte-li dalšího Lemonyho Snicketa, budu vás muset zklamat – hravá literární nadsázka se nekoná. Určité odlehčení samozřejmě nechybí a ke slovu přijde i pověstný britský humor, jenže ve finále jde jen o takovou nekomplikovanou jednohubku. Což mě mrzí asi nejvíc, vzhledem k tomu že avízovaná osnova mohla nabídnout daleko zábavnější a hlavně zajímavější počtenou.

Existují debuty, u kterých čtenář žasne nad autorovou imaginací, precizní prací se slovy, schopností vybudovat hutnou atmosféru či vytvořit skvělé charaktery. „Hadrový panák“ k nim nepatří. Na této knize je znát, že spisovatel ještě příliš neovládá řemeslo: stylisticky je text neučesaný, děj poskakuje mezi postavami bez sebemenšího řádu, dávkování informací je trochu nevyvážené a psychologie postav uvázla kdesi na půl cesty (není tedy vyloženě mělká, zároveň však čtenář nedostane žádná vodítka, z čeho pramení chování jednotlivých osob a jejich problémy). Občasná neobratnost překladatele „Hadrovému panákovi“ také nepomohla (uvést v souvislosti se zohavenou mrtvolou termín „škaredé tělo“ zní kapku infantilně, „nejhořejší patra“ nejsou zrovna košer vyjádřením pro nejvyšší poschodí atd.) Zápletka na téma brutálního sériového vraha se křečovitě, s pochybným úspěchem snaží přinést originální prvky, neměla bych k ní však vážnější výhrady, nebýt určité zabedněnosti detektivů a nedomyšlených závěrečných stran. Geniální (vlastně přímo jasnozřivý), superschopný, rafinovaný zabiják se začne chovat jako amatér mdlé inteligence, krvácející oběť se dlouze vykecává a odmítá upadnout do bezvědomí, záchranné složky fungují v nějaké odlišné realitě se silně zpomaleným časem… soukolí příběhu zkrátka ve finále skřípalo nad přijatelnou mez. Daniel Cole ode mne možná dostane druhou šanci – za předpokladu, že si sousedi pořídí a zapůjčí mi další díl. Jeho prvotinu ocejchuji lehkým nadprůměrem: 64% za snahu a ucházející čtivost.

Ne tak dobré jako román Opravdu mrtev?, ale přesto docela fajn, když to člověk srovná s konkurenčními britskými thrillery. Snad jen to finále mi přišlo maličko odbyté, čistě proto, že v rámci všech předchozích motanic jsem čekal něco víc. Alespoň se ale Peteru Jamesovi nedá upřít, že se čtenáře nesnaží odbýt zaběhnutými klišé o sériových vrazích. Zápletka příjemně graduje a krátké kapitoly umocňují spád, jenže pravdou je, že v některých momentech děj dost pokulhává. Divákovi už jednotlivé díly skládačky docvakly, přesto o nich musí ještě desítky stran číst, než se autor rozhodne posunout události zase o trochu dál.
Roy Grace mě však nadále stále ničím neoslovuje a jediné zajímavé na něm je tajemství kolem jeho zmizelé manželky – v tomhle ohledu je povedený závěrečný dovětek, který mnohé naznačuje, ale také nic konkrétního neříká. Prostě to jen udržuje záhadu v chodu. Současný milenecký poměr je ovšem spíš na škodu, než k užitku, protože jde jen o výplň, aby příběh nabyl na počtu stran.

Lepší průměr. Příběhu i postavám chybí osobitý charakter, který by je odlišoval od tisíce jiných thrillerů moderního ražení. Hrdina Tom Thorne je prostě jen další trudomyslný detektiv, přičemž jeho záliba v moderní muzice (která v románu ohromuje mládežníky) z něj výjimečnou postavu zkrátka nedělá. Jediným odklonem do standardu je tak zdejší vrah, jež se ani tak nesnaží oběti zabít, jako uvést do stavu naprosté nemohoucnosti. Ovšem důvody, které jej k tomu vedou, jsou stejně schematické, jako to v podobných případech bývá. Na papíře vypadají hezky, ale autenticita přitom vyspává kocovinu v příkopu u cesty. Především mě však unavoval model vyšetřování, kdy policisté nemají žádné stopy, a proto čekají na každou další novou vraždu, doufajíc, že pachatel tentokrát udělá nějakou chybu a oni jej díky tomu lapnou. Asi je to k realitě blíž, než pátrání po vzoru Sherlocka Holmese, ale přiznám se, že ve fikci je mi vysloveně proti srsti. Čekat umí každej hajnej, skutečný kumšt je škodnou chytit.

Pro vcelku zajímavý autorský styl, evokující pozdější romány s komisařem Maigretem, bych hodnotil knihu i více procenty, nebýt nudně schematických zápletek, v nichž si autor často vypomáhá náhodami, nebo odbytými policejními postupy. Trojice povídek mi tak v mnohém připomněla nízkorozpočtové televizní inscenace, kdy přes veškerou snahu tvůrců bylo pořád znát, jak moc je to umělé. A ačkoliv přijde ke slovu několik zajímavých motivů, jsou přebity rozvláčnými popisy každodenního života. Ty jsou sice umělecky hodnotné, ale podkopávají tempo vyprávění. Přitom si s nimi Pavel Svoboda hraje výrazně víc, než co energie věnuje logice příběhu. Když se pak pokouší zachytit problémy porevoluční kriminalistiky, příliš mu to nefunguje. Podle mě by se více osvědčil v komornějších zločinech, kde si může vyhrát s propletenci vztahů. Každopádně v rámci edice Původní česká detektivka se z mého hlediska jedná o to lepší, co se v ní dá nalézt, nepočítám-li ta nejznámější jména. Pořád ovšem bohužel průměr.

Není to ani tak parafráze Harryho Pottera, jak jsem se někde dočetl v jedné anotaci či recenzi, ale spíš sto patnáctá kopie Gaimanova Nikdykde. Stejně jako v Nikdykde se vám při čtení hodí mít u ruky mapu Londýna (u Řek Londýna mnohem více než u Nikdykde). Antropomorfizované stanice londýnského metra u Gaimana odpovídají antropomorfizovaným londýnským řekám u Aaeonovitche. Plus je tam (co se týká jednoho z hlavních motivů) průnik množin s Powersovými Bránami Anubisovými. A jedna pasáž je (řekl bych) silně inspirovaná Holdtockem… Navíc je to neuvěřitelně naaataaahooovaaané. Natahovaný je hlavní příběh a kromě toho je kniha natažená i celou vedlejší dějovou linií, která s hlavním detektivním pátráním nemá nic společného… Kromě toho je vidět, že toto je první Aaronovitchův román a on v něm docela tone. Docela dost.

Zpočátku mi neuvěřitelně vadil všechen ten násilně proklamovaný multikulturalismus. Naštěstí jsem si včas uvědomil, že o všudypřítomná multikulti propaganda je natolik přepálená, že jedná spíš o anti-multikulturalis­tickou proklamaci. Současný Londýn je vykreslený jako papiňák těsně před výbuchem, který si příležitostně odfoukne různými uličními nepokoji.

Citát: „Na londýnských výtržnostech je zvláštní, že jakmile se dostanete za jejich hranici, zdá se vám, že nic není v nepořádku. Nepříjemné bylo, že málem shořel celý Covent Garden, pozitivní naopak bylo, že to neovlivnilo provoz na žádné hlavní trase autobusů nebo metra.“

Londýn je obydlený samými podivnými existencemi. Citát – jeden příklad za všechny: (průvod) vedl Michael Smith, jehož totožnost byla později potvrzena na základě otisků prstů, napravený uživatel cracku, alkoholik, zloděj aut, muž podezřelý ze znásilnění, který už devět měsíců, od té doby, co vstoupil do hnutí Hare Krišna, žil bezúhonný život.

Pokud do děje vstoupí pracující středostavovská osoba, zákonitě se v tomhle guláši dostane do potíží. Citát: "Jen jsem chtěla jít do kina. Jen jsem chtěla mluvit s někým, kdo umí pořádně anglicky. Loni v létě jsem byla na dovolené v Bavorsku a všichni tam mluvili anglicky velice hezky. A pak zavezu děti do West Endu a všichni jsou tu cizinci. Nerozumím jim jediné slovo.“

Londýnská metropolitní policie se chová naprosto svévolně. Policajti přehlížejí kriminalitu etnických menšin (například otrokářství), aby nebyli obviněni z rasizmu. Podle uvážení manipulují s důkazy a někdy zničí důkazy prostě tím, že zapálí celý barák (fosforovými granáty).

Zajímavý (a provokativní) je názor dánské manželky hlavního podezřelého. Zajímavé je to, co o policii říká Tyburn. Zajímavé jsou obě obě popsané cesty hlavního hrdiny metrem. Výživné je Aaronovitchovo navážení se do politické korektnosti.

Citát: „Jak jste zachránili toho slepce?“ zeptal jsem se. „Oni podle všeho nejsou slepí,“ namítl Nightingale. „Ve skutečnosti jsou zrakově postižení… Jak mi to zevrubně vysvětlila jedna důrazná mladá dáma, když jsme čekali v nemocnici.“

A přesně kvůli těmhle „podvratným“ vsuvkám stojí za to si Řeky Londýna přečíst.

„Co se mi líbí na Praze, že ať jdeš kam jdeš, pokaždý narazíš na nějakýho magora. Člověk tu dobře splyne s davem.“
Parádní kombinace okultní detektivky, svérázného hororu a nekorektního humoru aneb Copak se stane, když osud světa přejde do rukou skupinky asociálních jedinců. Naprosto bez uzardění přiznávám, že jsem téhle sérii podlehl od prvního okamžiku, kdy se mi dostala do rukou. Na české poměry velmi netradiční a v rámci zahraniční produkce jednoznačně konkurenceschopná. Dvousetstránkovému rozsahu nechybí akce, vtip ani atmosféra, přičemž zápletka se drží v mantinelech uzavřeného románu. Čtveřici hrdinů přitom nelze jinak než zbožňovat, tedy v případě, že máte slabost pro pokleslé žánry, ve kterých se pro ránu kladivem nechodí daleko.
Jiřímu Pavlovskému se musí přiznat jedno – i přes zběsilé tempo se nenechává strhnout vlastním egem a s nadhledem profesionálního šílence vykresluje svět v barvách důvěrně známých, i když často záměrně neviděných. Tahle magie je skutečně pro každého.

Connelly dokáže vystihnout nešvary společnosti a promítnout je do detektivního příběhu. Do svých románů vnáší patinu skutečného života policisty, kterému na záda dýchá nemilosrdně jeho šéf, vnitřní oddělení nebo nějaký zas..ný politik, umí popsat boj a soupeření jednotlivých složek jako je třeba policie a FBI. Tentokrát si vzal na paškál lukrativní zakázky a nečisté praktiky při jejich zadávání a výběru firem městskou radnicí a vše mistrně zabalil do policejního vyšetřování. Ne nemusíte se bát, že byste byli zavaleni přílišným množstvím politiky, Connelly je mistrný vypravěč a zákulisí zkorumpovaných radních umí vytěžit opravdu do té míry, aby byl román autentický ale nenudil. Nuda to rozhodně není, je to parádní jízda kriminalistického vyšetřování a Harry Bosch vydá ze sebe to nejlepší, aby vyřešil případ a odhalil pravdu, ať už je jakákoliv.

Přestože britská prozaička Jess Kiddová nepíše právě jednoduše, její debutový kousek si mě získal se vším všudy. Pestrá paleta dokonalých postaviček, podmanivé venkovské kulisy a svérázná zápletka, při níž folklor smývá rozdíly mezi magií i realitou, to jsou ingredience, ze kterých je tvořen uhrančivý román. Což ještě podmalovává prostá mluva irských lidiček na konci světa, kteří nechodí pro jadrné výrazy daleko. Vyprávění přitom táhne stárnoucí herečka Cauleyová, jež se rozhodne pomoci charismatickému Mahonymu rozkrýt šestadvacet let starý zločin. To znamená vytahovat špínu, špínu a zase špínu. Vtip je v tom, že Mahony dokáže komunikovat s mrtvými. Naneštěstí jejich výpovědím se nedá právě vždy věřit.
Živel je zkrátka tím, co naznačuje název – kráčí vlastní cestou a necítí potřebu být žánrově škatulkován. Je to osvěžující, napínavé a především zábavné čtení, přičemž velkou roli v tom hraje autorčina jazyková virtuozita, kdy dokáže jednou větou rozesmát a druhou zase ochromit strachem.

John Connolly si potrpí na podrobné popisy, i na detailní vylíčení života osob, které mají v příběhu epizodní, nebo zcela nedůležitou roli. Obvykle dávám knize padesát stran a pokud mě nezaujme tak ji odložím, tady jsem si přidal deset, pak dalších deset, pak dalších…a než jsem se nadál měl jsem za sebou dvě stovky stran, ale děj se prakticky skoro neposunul, pouze vysvětloval, kdo se v této honbě za seznamem hříšníků vyskytl a jak. To už jsem věděl že knihu neodložím, protože Connolly dokáže psát i o nepodstatných věcech a přesto zaujmout. Ačkoliv se jedná o hledání ztroskotaného letadla v hlubokých lesích, do samotné divočiny zavítáme až v závěrečném finále knihy. Do té doby Connolly posouvá jednotlivé postavy v románu jako figurky po šachovnici, aby postupně odkrývaly historii vraku, motivaci a osud pasažérů i význam seznamu osob zaprodaných temnotě. Na čtyři sta stran je zápletka jednoduchá, Charlie Parker jako detektiv nemá moc práce, a ještě mu přispěchá na pomoc deus ex machina, ale získal si mé sympatie a určitě brzy sáhnu po nějakém jeho dalším příběhu.

Jednoduchý thriller s docela očekávatelnou pointou byl pro mě zajímavý pouze fundovaným pohledem do světa lidí libujících si v pouličním umění. Naneštěstí tahle tématika autorovi moc pod ruku nejde. Pokouší se proniknout do mluvy a myšlení lidí o generaci dvě mladší než on sám a ne vždy to funguje přirozeně. Vyhrál si s tím, o tom žádná, ale je za tím cítit umělecká snaha dokázat, že na to má, než kvalitně zvládnuté řemeslo. Až mi to neúmyslně připomnělo sociologický projekt Víti Jakoubka.
O zápletce se ani moc mluvit nedá, spíš jde o přehlídku různorodých postav a jejich rebelského názoru na svět. Ovšem jako průvodce po grafity portugalských, španělských a italských uliček je Ostreľovač fajn. Být srdcem anarchista, asi bych si z toho i vytáhl nějaké podnětné myšlenky, ale protože mám rád svůj obyčejný konzumní život, dostavilo se pouze zklamání. Od autora Dumasova klubu jsem čekal rozhodně něco jiného. Což byl možná tvůrčí záměr, Arturo Pérez-Reverte rád vytrhuje čtenáře z letargie.

Jak byl první díl pořád ještě formálně detektivkou (i když kočičí), tak toto je z poloviny podobenství (o tom, jak jsou lidé zlí na kočičky a jiná zvířátka, což je koneckonců pravda) a z druhé poloviny bajka. Autor se několikrát pokusil zakormidlovat zpátky do detektivky, ale vyšla mu z toho jedna dlooouhatááánská halucinace … se vším, co k halucinaci patří.

„Reálie“ odpovídají raným devadesátkám se špionážními satelity a videokazetami, což je takový bonus (alespoň pro mě). Pobavila mě zparafrázovaná (či vykradená) scéna z tehdy populárního filmu Poslední skaut.

Nečetla jsem anotaci, tak jsem byla překvapená, že nejde o pokračování případů Franka Ratha (po tom brutálním cliffhangeru v „Tichých dívkách“). Rozčarování mi však vydrželo stěží malou chvilku, „Číhání“ je totiž dobře napsaná detektivka… chce se mi napsat: kupodivu. Je trochu zvláštní, s jakým zaujetím a svižně jsem hltala celkem otřepaný příběh, kde vyšetřovatelé postupují vpřed slepičími krůčky, a když už se rozběhnou k pořádnému skoku, tak je to většinou kamsi stranou nebo vzad.
Hlavní postavou je nepříliš zkušená policistka Sonja Testová, ženská tvrdohlavá, s obstojnými instinkty a duševně rozervaná kvůli své poněkud zanedbávané rodině. Prostor však dostane každý, kdo se k případu nachomýtne: detektiv z „konkurenčních“ policejních složek, svědci, podezřelí… všem nakoukneme do jejich hlav, do jejich problémů a můžeme zkusit odhadnout, který z nich je vrah a co vlastně každý skrývá za trápení, špínu či traumata. V tomto směru si pan spisovatel nachystal na čtenáře drobný podraz, ale co… jako mozaika lidských osudů a zamyšlení nad různými prasárnami funguje román velmi uspokojivě, byť část námětů vyšumí jaksi do ztracena. Jen nesmíte čekat napínavý, dechberoucí thriller plný akce, „Číhání“ je vážně o něčem jiném.
Za tempo, jakým mě Rickstad přiměl otáčet stránky, přivřu oči a udělím 75%, přestože zápletka by zasloužila maximálně tři hvězdičky.

Ani bych autorovi nevyčítal přílišnou vážnost, díky které některé scény působí lehce křečovitě. Třeba když se hrdina snaží poučit svého syna o morálce a v druhou chvíli uvažuje nad tím, zde je v pořádku zabít atentátníka ještě v kolébce. Jenže koncepce osnovy je něco, co mi skutečně hnulo žlučí. Výsledek tři sta dvaceti stránkového románu totiž spočívá v tom – chvilka napětí -, že to podstatné se dozvíte příště. I když jsem věděl, že jde o třetí díl v řadě, nenapadlo mě, že půjde o televizní seriál na pokračování.
Přitom začátek je slibný, přestože už ten mě mohl varovat, že se šije nějaká kulišárna. Motiv teroristického útoku v Thajsku, který smete vlna tsunami, působil velmi pěkně, než jsem zjistil, že pro děj neměl význam. Podobně napínavá je i úvodní scéna s Danem Shepherdem a stejně podobně také zabitá, ale ta alespoň nějaký smysl pro zápletku má. Jinak docela nuda, proložená spoustou přitroublých dialogů, kdy se postavy snaží obhájit nebo vysvětlit svůj postoj k zabíjení zločinců.

Výborné akční zahájení slibující netradiční podívanou; průměrná střední hra, ve které se toho vlastně ani moc nestane; slabší koncovka, působící dojmem dětinské hry. Hlavně závěrečné přetahování se o ústřední corpus delicti působí málem až hloupě, ostatně jako celé chování mafiánského osazenstva. V tomhle ohledu si autor s autenticitou moc nepohrál, takže padouši občas nalítnou na takové pohádky, že se až člověk diví, jak to vůbec mohli někam dotáhnout.
Přesto musím Jamesi Hankinsovi přiznat cit pro atraktivní spád, jen na můj vkus až příliš okatě natahuje děj pomocí nepodstatných odboček. Možná, aby tak zakryl vachrlatou koncepci zápletky, která při zpětné rekapitulaci přestává fungovat. Navíc roli hrdiny po většinu románu zdárně přebírá bývalý gangster, zatímco hlavní protagonista – státní žalobce – je tu málem jen do počtu. Co se však hodně povedlo, je vtip s jeho pomýlenou genialitou. Motiv jak si o lidech vytváříme závěry na základně scestných poznatků, to je vždycky něco pro mě.

Budu asi hnidopich, ale povídka předpokládá, že ve studiu není nikdo jiný než hlasatel a ředitel. Docela mi tam chybí režisér…

Dosť dlho som premýšľal nad tým, čo som to čítal. Zrejme spočiatku naivnú detektívku s veľmi chatrnou zápletkou, čo prešla do akéhosi tuctového westernu. Nedočítané. Jedno z najväčších sklamaní mojich očakávaní, ktoré som vkladal do románu z tzv. zlatého veku detektívky. Škoda.

„Náhody neexistujou a na to, abych v ně věřil, jsem jich zorganizoval až příliš.“
Ať už se pod pseudonymem Daniel Gris skrývá kdokoliv, rozhodně nejde o žádného nováčka. Stylistika je čistá, znatelně vypsaná, neklopýtající v minovém poli zvaném hovorová čeština. Díky tomu jazyk netahá za uši a dialogy znějí přirozeně, což se následně odráží na uvěřitelnosti postav, stejně jako kulis, ve kterých se pohybují. Soukromé očko Lars je navíc (i přes pochybnou vizáž „nenápadného“ detektiva) správně živelnou figurou, nepodbízející se čtenáři nastylizovaným chováním opravdového hrdiny.
Dalším kladem je zápletka, rozehraná se suverenitou profesionála, jenž ví jak zaujmout a nebojí se to použít. Jednoduchá osnova má přitom blízko k povídce, až bych si nebál říci, že autor měl zpočátku jasnou představu o úvodu a závěru, a všechno mezitím vytvořil jen proto, aby příběhu dal nějaký obsah. Výsledkem je velmi slušný moderní thriller, s perfektním noirovým epilogem, který mě pobavil jako už dlouho nic.

Dortmunder a jeho vypečená partička jdou opět do akce a tentokrát mají požehnáno od toho nejvyššího, jo úplně toho nejvyššího. Jdou zachránit jeptišku a samozřejmě přitom zmáknou další menší prácičku, aby se to rentovalo. Plán není nijak moc sofistikovaný, ale to by nebyl Dortmunder, aby se vše nezkomplikovalo. Příběh se zpočátku sice trochu vleče, než nabere potřebné obrátky, ale jak jsme zvyklý je protkán jemným Westakeho humorem, který potěší a vyvolá úsměv. Vysoko nastavené laťky ze smaragdu, nebo ukradené banky nebyly překonány, i tak jsem se bavil královsky.

Případ Čerta č. 4 mi přišel maličko slabší, než Andělův první příběh. Struktura zločinu je jednoduchá, s předvídatelnou pointou, která pozornému čtenáři dojde v okamžiku, kdy na důležitý předmět padne řeč. Co však oceňuji, je rozdílná stavba zápletky, než měl Případ ztraceného suchoplavce. Ludvík Souček opouští vyšetřování z obýváku za pomocí starých novinových zpráv a jeho invalidní hrdina se zabývá aktuální záhadou, kdy mu věcné důkazy zajišťuje jeho přítel, redaktor Karlíček. To vnáší do příběhu více akce a napětí, protože nebezpečí je skutečné, ne ztracené kdesi v historii. Zároveň se dozvídáme i něco o minulosti netradičního kriminalisty a postava tak získává patinu české detektivní legendy, kterýchžto, přiznejme si, nemáme právě na rozdávání. Drobná „nedodělávka“ v závěru pak navnadí k otevření dalšího dobrodružství, jež už rozsahem dává tušit, že tentokrát se do toho autor opře naplno. Což v rámci konspirační tématiky a spisovatelovy pověsti slibuje velmi atraktivní počtenou.

Kdyby si Sara Shepardová s příběhem trochu lépe pohrála, mohlo to být vážně dobré, a to i pro jiné než holčičí čtenáře. Má to švih, je to napínavé a plné podivných skutečností, nad kterými poletuje duch jedné z hlavních postav a mimoděk tak prorokuje špatný konec. Navíc mi atmosférou Hra lží připomněla můj oblíbený seriál Veronica Mars, jen ten vtip výrazně chyběl.
Problém nastává v momentě, kdy člověk začne přemýšlet nad logikou chování jednotlivých protagonistů. Tady je znát, že si autorka děj přizpůsobuje svým potřebám, než že by se snažila držet reality. Ale od toho zas próza je. Ovšem oproti Roztomilým malým lhářkám nezabředává vyprávění tolik do trablů mladých (alkohol, bulimie, domácí násilí, atd.) a soustředí se spíš na zápletku. Ta je však spíchnutá horkou jehlou, jakoby víc záleželo na cool zvratech, než smysluplném jednání. Ale bavíme se o teenagerech z „lepších“ vrstev, kdo ví co tam je možné. No, jsem každopádně zvědav, zda se naplní má indukce a vrahem bude zahradník.

Tentokrát přicházejí ke slovu soukromá očka Ted Carnady (Muž, který měl rád psy, Opona, Najít tu holku) a John Dalmas (Mandarínský jantar, Bay City blues, Dáma v jezeře) plus jednou bezejmenný detektiv v povídce Vrah v dešti. Raymond Chandler tradičně perlí v metaforách a především v perfektních zvratech, kdy pro něj často není ani tak podstatná logika, jako spíš nevyzpytatelná gradace. Ta zaručuje, že se čtenář nemá možnost nudit ani na minutku. Některé z motivů pak autor využil pro slavné romány, jako Hluboký spánek, Loučení s Lennoxem či Dáma v jezeře, nic to však neubírá jejich kouzlu v kratších formátech. Vypíchnout si zaslouží i efektní závěry, jež v době vzniku ještě zdaleka nebyly tak zprofanované jako dnes. Vytknout by asi šli archetypální hrdinové, kteří splývají v jednu a tu samou postavu, jenže tohle je právě ten typ vyšetřovatelů, který vysloveně miluji. A stylistika brilantní, ani po takřka osmdesáti letech od vzniku jednotlivých textů není třeba měnit jediné slovíčko.

Podobnou knihu jsem četl jako dítě. Jmenovala se „Z deníku kocoura Modroočka“ a ilustrovala ji Helena Zmatlíková.

Toto je však verze pro dospělé, která obsahuje vraždy (koček), (kočičí) sex, mučení, halucinace, (kočičí) náboženský fanatismus, atd… a je bez ilustrací, pokud za ilustraci nepokládáme stejnojmenný animovaný film natočený v roce 1994.

Kočičí detektiv Francis pátrá po tajemném vrahovi, hledá informace v knihách (samozřejmě, že umí číst), rutinně překládá z latiny, hází kolem sebe popkulturní odkazy (pobavila mě například zmínka o seriálu Daktari) a učí se zacházet s počítačem – a to vše ve své kočičí podobě. Román je žánrovým gulášem, do kterého je kromě detektivky namíchána i bajka, podobenství, magická realita, sci-fi a kdo ví co ještě… ale z mého pohledu chutným gulášem.

Přestože se jedná o relativně krátký román, nešvarů je v něm požehnaně. I když musím přiznat, že vyšetřovací trojice tvořená soukromým očkem, hluchým kamarádem a jeho invalidní přítelkyní má něco do sebe, jejich charaktery mi příliš přesvědčivé nepřišly. Ačkoli rozehrají detektivní pátrání hned zkraje, ve finále z toho nedokážou vytřískat víc, než že se hádají mezi sebou a bloumají nad starým případem s účelovostí tarbíka v teráriu. Přitom se nedá říct, že by Peteru Corrisovi chyběly nápady. Naneštěstí místo, aby je na malém prostoru nějak zužitkoval, nechává hrdinu zaslepeně tápat jedním směrem, aby v závěru mohl čtenáře „překvapit“ odbočkou připomínající nepovedený kouzelnický trik. Ten však z hrdiny mimoděk dělá hlupáka, který by možná měl uvažovat o ukončení své podnikatelské praxe. Ich-forma vyprávění hozená do roviny moderní drsné školy je ovšem podmanivá, jenže jak se postava nijak nevyvíjí, celé to brzo sklouzne k otřepaným klišé, o teatrálních dějových zvratech ani nemluvě.

Asi jsem na chvilku potřeboval opustit městské detektivky se všemi jejich korupčními problémy a užít si trochu nespoutané západní divočiny, protože thriller Kdo mi jde po krku mi perfektně padl do noty. Premisa románu je přitom jednoduchá – dva chladnokrevní zabijáci jsou na lovu čtrnáctiletého chlapce uprostřed montanských lesů. Člověk by řekl, že tři sta stran je na podobnou zápletku možná až moc, v podání Michaela Koryty však rozhodně ne. Znovu prokazuje, že má cit jak pro navození podmanivé atmosféry, tak pro vytvoření sympatických hrdinů. Napětí efektivně stupňuje už od prvních stran a nedělá zbytečné tanečky kolem. Bonusem navíc jsou tábornické postřehy o přežívání v přírodě, naopak noční můru navozující jsou popisy lesních požárů, a co umějí provést. Ovšem nejsilnějším zážitkem pro mě byli uhrančiví bratři Blackwellové. Jejich chování je sice lehce divadelní, charisma mají ale natolik silné, že je člověku až líto opustit je po dočtení knihy. Za mě jednoznačně thriller roku 2018.

Kdo skandinávské kriminálky zatratil pro jejich únavný sociální vhled, může mu Síť udělat radost. Po stránce detektivní jde sice jen o jednohubku, čím ale kniha osloví nejvíc, je svéhlavá postava inspektora Van Veeterena – něco jako Hercule Poirot v důchodu, s náladou ledního medvěda, kterého někdo obral o kožich. Je chytrý a pronikavý, ale taky permanentně naštvaný na všechno kolem sebe. Protiva každým coulem, kterého buď milujete, nebo nenávidíte.
Kdyby Håkan Nesser na konci vyšetřování nevytáhl vraha z klobouku, bez problémů bych mu odpustil tu celkově prostou osnovu. Od začátku je jasné, že se zločinem to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, takže díky odkrývání minulosti si začnete dávat dohromady faktický obrázek. Jenže pak se přijde s figurou, o které člověk vlastně nic nevěděl a to je vysloveně nesportovní. Každopádně lehká stylistika, postavená z převážné většiny na sympatických dialozích, dělá z románu svižnou počtenou, která příjemně ukrátí jedno dvě odpoledne.

„Závist je náboženstvím průměrných lidí. Dává jim útěchu a přináší odpověď na neklid, který je vnitřně sžírá. V neposlední řadě působí rozklad jejich duše a umožňuje jim odůvodnit vlastní mrzkost a chtivost způsobem, který je vede k přesvědčení, že se jedná o ctnosti.“
Carlos Ruiz Zafón je pro mě živoucím důkazem toho, že mistři dickensovského formátu ještě nevymřeli. Stylistická virtuozita čiší z každé jeho věty a je úplně jedno, zda zápletce chvilku trvá, než se konečně dostane ke slovu. Andělská hra přitom navazuje na Stín větru skutečně jen velmi volně, chronologicky se dokonce odehrává o několik desítek let dříve. Atmosféra gotického románu však zůstává zachována, i když tematicky jde o příběh komplexnější a svým způsobem i mnohem filozofičtější. Hlavním motivem je znovu posedlost literaturou, ovšem tentokrát se nejedná o vášeň čtenářskou, jako spíše autorskou. A právě úvodní pasáže o strastech a slastech spisovatelského řemesla patří k mým nejoblíbenějším v celé Zafónově tvorbě.

Zygmunt Miłoszewski trochu zbytečně kombinuje vícero motivů do jednoho románu, přičemž každý jeden z nich by si vystačil na vlastní knihu. Každopádně ústřední zápletka je nápaditá, jen maličko roztříštěná. V jednu chvíli děj sviští akcí, aby následně nesmyslně stagnoval. Tyhle momenty naštěstí záplatují informační výlety do historie umění nebo případně autorův ostrovtip, díky kterému získává čtenář od konspirační fabulace přiměřený odstup. Jen ty plány v plánech jsou občas až za hranou únosnosti.
Tím nejlepším na Nezaplatitelném tak pro mě byly hlavně postavy, především díky geniálně vystihnuté polské nátuře – chvilku se křičí, chvilku zas pláče, potom přijde smích, aby se vzápětí znovu křičelo. Záporáci jsou sice účelově pitomoučcí, jako kdyby jim od začátku nešlo o nic jiného, než se nechat chytit, ale ti jsou tu naštěstí vedlejší. Vpravdě nezapomenutelnou figurou pro mě zůstal Vasil Topilin, pracovník FSB, který se v duchu neustále ptá, co by na jeho místě udělal Vladimír Putin.

Moje první setkání s Dirkem Pittem a nejsem z něj úplně nadšený. Dirk Pitt je postava něco mezi Indiana Jonesem a Jamesem Bondem. Bond i Indiana Jones jsou přece jenom větší sólisti, Dirk Pitt pracuje s podporou amerického válečného námořnictva. Kniha je čtivá, zápletka zajímavá, děj dobře ubíhá i graduje. Autor ale někdy svému hrdinovi až moc pomáhá, když už se dostane do úzkých, tak vytáhne „králíka z klobouku“ resp. objeví se dcera, kupodivu, hlavního záporáka. A ten má zase IQ patrně na úrovni Sheldona Coopera, ale IQ dalších členů jeho organizace se pohybuje někde kolem bodu mrazu. Čtivá kniha s někdy až moc jednoduchou zápletkou.

Detektivka z universitního prostředí. Obětí vraždy se stane jeden z členů Syndikátu pro zahraniční zkoušky. Od ostatních členů Syndikátu se odlišuje svým handicapem, je totiž neslyšící. A to se vlastně stane i důvodem k jeho vraždě. Začátek knihy je trochu rozvleklý, konec zase až překotný, kdy jeden dějový zvrat střídá druhý. Celkem kvalitní, dá se říci „typická anglická detektivka“.

Při čtení téhle knihy jsem měl bohužel dojem, že Robertu B. Parkerovi dochází dech a detektivní múza se mu zatoulala neznámo kam. Soukromý vyšetřovatel Spencer bloumá od čerta k ďáblu, aniž by řešil pořádný případ a dloubá do mezilidských (hlavně sexuálních) vztahů a snaží se je urovnat. Všechno hlavně psychologicky rozebírá se svou přítelkyní cvokařkou Susan, kterou strašně miluje (s popisy kde to všude spolu dělali, co dobrého jedli a kde to pak zase dělali) až mi to posledních pár knih už docela leze krkem. První vražda se koná daleko za půlkou příběhu a o pár stránek dál je všem (kromě policie) jasné kdo je vrah, jen je problém mu to dokázat. Spencer je ale neúnavný šťoura, a tak absolvuje další kolo dotěrných dotazů a šmírování, které nevedou nikam a případ se nakonec uzavře tak nějak sám průběhem událostí. Všechny přítomné dožene příčina jejich skutků, jak osudné ale bohužel nezáživné.

Tento román pro mě nepředstavuje ani tak detektivku, jako důkladné seznámení s Harrym Holem, norským detektivem s bouřlivou minulostí a nejistou budoucností, s jeho vzpomínkami, pocity, vyšetřovacími metodami… zřejmě chtěl autor čtenářům naznačit, co od tohoto policisty mohou očekávat. Tedy naprosto cokoliv. Nevypočitatelný a velmi lidský hlavní hrdina je sice zajímavý, představuje pro sérii nadějný potenciál, leč určité aspekty jeho chování a jednání jsou mi krajně nesympatické, přesněji z duše odporné.
Vedlejší postavy tolik prostoru nedostaly, navíc trpěly šablonovitostí ve stylu unavený férový šéf, inteligentní čínský ajťák, vnadná a ochotná servírka atd., prostě jako vytažení z amerických krimi seriálů. Výraznější emoce se v mém podání bohužel nekonaly ani v případech, kdy občas někdo zaklepal bačkorami.
Zápletka „Netopýra“ je vcelku klasická: uškrcená mladá žena a pátrání po vrahovi. To znamená výslechy svědků a podezřelých, dohady, tápání, občas vypomůže počítač, zkrátka klasika. Netypické je prostředí; nikoliv předpokládaný zasněžený sever Evropy, nýbrž žhavé ulice Sydney. Pro někoho možná atraktivní kulisy, mne však Austrálie příliš neláká a velkoměsta už vůbec ne. Ovšem aboriginské příběhy a náhled do historie původních obyvatel kontinentu byly příjemným kořením.
S Harrym Holem jsem se jistě nesetkala naposledy, jakkoliv mě zatím nenadchnul. Jsem přinejmenším zvědavá, jak hluboko může klesnout a do jakých problémů se vlastní vinou uvrtat. 70%

Thriller deaverovského střihu, kdy se zápletka zpočátku tváří tak, pokračuje nějak a skončí úplně jinak. A zatímco u méně zkušeného spisovatele bych asi brzy skřípal zuby, Harlan Coben dokáže příběh uhrát natolik civilně i uvěřitelně, že jsem mu všechny jeho výstřelky toleroval až do úplného konce. Přitom o překvápka není nouze, včetně finálního odhalování, co s čím vlastně jak souvisí. Podtrženo svižnými dialogy a celkovou uzavřeností, a na světě je ideální oddechové čtivo na cestu do práce z práce.
Jedinou slabinou pro mě vlastně byly pouze nevýrazné postavy. Ale ani ne tak kvůli špatnému zpracování, jako pro jejich nicneříkající fádnost. Hrdinové poctivě odvypráví své party, ale že bych si je pamatoval týden po dočtení, to ani náhodou. Co naopak funguje skvěle, jsou nápadité detaily – jako třeba nevšední klub zkrachovalých finančníků nebo práce medií s názorem veřejnosti -, ve kterých autor nenápadně uplatňuje svůj smysl pro humor, což je pro mě u podobných knih poměrně důležité.

Základ je dobrý, ale místo toho, aby Jozef Karika využil potenciál čistokrevného hororu, pustil se cestou psychologického dramatu a v tu chvíli u mě příběh přestal fungovat. Množství popkulturních odkazů tomu taky moc nepomohlo, protože z nich až příliš čpí, kterými že díly se autor nechal inspirovat. Kdyby se držel jádra zápletky, ve kterém se nesympatický hrdina potýká v opuštěné horské chajdě s jakýmsi zlem či zabijákem, udělal by podle mě daleko lépe. Takhle je záměr docela průhledný a spíš než čekání na šokující závěr jsem se bál, aby to spisovatel neuhrál přesně do toho autu, kam to nakonec skutečně kopnul. Trochu problém jsem měl i s prostinkou gradací, kdy všechno míří stereotypně do sedinky, až je to od určitého bodu spíš únavné, než mrazivé. Jinak ale taková slovenská parafráze na román Děs nechvalně proslulého L. Rona Hubbarda. Napsané ovšem čtivě, snad jen množství vulgarit bych proškrtal, působí dost hraně, přestože věřím, že v porovnání s realitou je to ještě slabý odvar.

Adrenalinový thriller s fantaskním motivem hypertajného experimentu, ze kterého unikne nebezpečný výzkumný „vzorek“. Jak se však události pěkně a nápaditě rozjedou, brzy vyprávění sklouzne do osidel brakového průměru, scénických klišé a překombinovaných situací. Což by mi nevadilo, kdyby se to celé netvářilo jako velkorozpočtový biják s hvězdným obsazením, sic kvalita odpovídala spíše třetiřadému televiznímu seriálu s hereckými diletanty. Já prostě nedokážu brát vážně příběh, ve kterém schematické archetypy pronáší teatrální dialogy o tom, kdo koho sejme jako prvního.
Tím ovšem nechci říct, že by Patrick Lee byl úplně beznadějný případ. Rozhodně mu nelze upřít cit pro skvělé akční sekvence, takový únik pronásledovatelům na dálnici stál rozhodně za to. Jeho slabinou je ale předvídatelnost a plochost, která brání rozvinutí zápletky do zajímavých obrátek. Nemluvě o přeslazeném happy endu, který potěšil akorát mou hezčí polovičku. Jenže tu zas nezajímalo všechno to střílení kolem před tím.

Přeskočil jsem pár dílů, abych věděl, jak si vede Harry Bosch v současnosti a musím uznat, že Connellyho styl je v Přeběhlíkovi vybroušen do dokonalosti diamantu. Hned v prvních odstavcích je čtenářům hozená návnada v podobě zajímavé zápletky, aby se museli drát kupředu kapitolami k jejímu rozuzlení jako Bosch po horké stopě za vrahem. Případ je sice přímočarý, bez dech beroucích zvratů, ale to mu vůbec neupírá na čtivosti, spíše potvrzuje autenticitu vyšetřování. Přeběhlík mě jen utvrdil v tom, že Connelly patří mezi současnou špičku detektivní literatury.

Přiznávám, že tady jsem si zase jednou maličko nadhodnotil, čistě proto, že mi Dirk Pitt coby neotřelý hrdina všeho druhu příjemně padl do noty. Taková kombinace James Bonda a Indiana Jonese, balící dívky na potkání a padouchy likvidující na počkání.
Ovšem zápletka samotná je vážně dost pofidérní, i když vzhledem k tomu, že Clive Cussler tvořil román na počátku osmdesátých let, dá se celá ta hurá osnova docela chápat. V té době se ještě nosila americká dobrodružství plná akce, vtipu i nápadů, okořeněná jistou dávkou chlapáckého machismu. Hledáte-li však propracovanější thriller s uvěřitelnými aktéry a jejich osobními problémy či démony, budete s největší pravděpodobností zklamáni. Tohle není literatura, která by se dala brát nějak vážně. Ale šestáková díla nečtu proto, abych hořekoval nad morálním úpadkem nebo lidskou zkažeností. Chci si odpočinout u nekomplikovaného příběhu v exotických lokalitách a se sympatickými postavami. Právě v tomhle ohledu funguje Pacifický vír na jedničku.

První polovinou knihy jsem se docela protrápila, v duchu mi naskakovaly termíny jako „nezáživný příběh“, „nezáživný hlavní hrdina“, „nezáživný styl psaní“ a už to vypadalo, že budu vůči legionáři jirikkovi vzácně v opozici. Detektiv v nucené výslužbě Henry Palace tentokrát hledá pohřešovanou osobu – chůvě z jeho dětství zdrhnul manžel a ona touží trávit apokalypsu právě s ním. Pročež poctivý ex-policista odkládá veškeré pochybnosti, aktivuje intuici (či spíše bujnou fantazii, jak to přišlo mně) a v doprovodu ňafajícího plyšáka se vydává stopovat zběhlého muže. Obnáší to spoustu frustrujícího vyptávání, neustálou zmatenost a zhruba dva litry hrdinovy krve, výsledky však ani při takto zvláštním způsobu vyšetřování nelze upřít. Musím přiznat, že mě dráždil Henryho amatérský přístup k libovolné akci. Nepotřebuji ke spokojenosti neporazitelného tvrďáka, co v každé větě trousí sarkastické hlášky a z nepřátel spolehlivě nadělá filé, ovšem trochu ostražitější a nekompromisnější jednání bych v podání zkušeného policisty přece jen očekávala. V knize je za drsňáka bišonek Houdini, zpočátku typický hysterický upištěnec, který prodělal nevysvětlený psychický rozvoj a přetavil se v psa takřka policejních kvalit. Detektivní zápletka na mě valný dojem také neudělala, k jejímu rozpletení vedly občas dost nepřesvědčivé indicie. Co mohu naopak pochválit, to je atmosféra zmaru – v „Posledním policajtovi“ na můj vkus absentovala, lidi se prostě rozprchli plnit si své sny, část služeb přestala fungovat a to bylo víceméně vše. V druhém díle události a chování lidstva konečně nabraly předpokládaný směr střemhlav do anusu. Nastala fáze příprav na katastrofu a eventuální přežití ve zdevastovaném světě, urvi co můžeš, tedy nic pro naivky a měkké nátury. Nic pro Henryho Palace, jestli se neotrká. Ještě včera mi bylo putna, jestli přečtu celou trilogii… příběh se naštěstí vyvinul tak, že jsem na „Ztrápený svět“ opravdu zvědavá. Za první poločas bych dala stěží 60%, za druhý možná 80%, tudíž zdejších pěkných +/-70% odpovídá mým dojmům.

tak tohle bylo temný. A dost drsný. A má to hrdinu ze starý školy, co se s ničím nemaže. Příběh je sice klasickej, ale to nemění nic na skutečnost, že se to celý dobře čte. Alan Parks je řízek.

Ricův mozek funguje maličko pomaleji, nedělá si z toho ovšem hlavu. Nejspokojenější je ve svém světě, jenž je tvořený činžovním domem, a sousedé jej mají rádi. Avšak setkání s maličkým Oscarem je pro něj neočekávanou životní změnou. Ten totiž také není tak úplně normální, pročež přátelství je na světě – tahle dvojka se zkrátka perfektně doplňuje. Jenže Oscar se nečekaně stane obětí únosu a Ricovi se hroutí vše, co dosud považoval za neměnné. Zločincem je navíc s největší pravděpodobností někdo z jeho blízkého okolí…
Nehledě na mé literární výhrady ke Germánům, román Andrease Steinhöfelda je přesně tak sympatický, jak vypadá. A to i přesto, že nepřináší nic nového, ba spíš naopak. Autor hodně spoléhá na netradičního protagonistu, stylisticky ovšem nesklouzává k prvoplánovým hrubkám, aby navodil „mentálně zaostalou“ atmosféru. Možná se tím ochuzuje o prvek autenticity, vyprávění je však přehlednější a dějovější, což vzhledem k tomu, že je určeno primárně dětem, je to nejpodstatnější.