PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Autor umí perfektně těžit z atraktivních motivů, naneštěstí výrazně liknavější je v uvěřitelnosti detailů. Tam kde třeba Stephen Hunter evidentně ví, o čem píše a jak to v reálu použít, Robert Pobi pouze tahá z rukávu data, kterými přebíjí jakékoliv věcné pochybnosti. Jeho kriminalistické postupy tak mají patrné trhliny a schopnosti bývalého agenta FBI působí málem až nadpřirozeně. Prostě koukne, vidí a má pravdu. Nemluvě o chybném užití výrazu „ostřelovač“, což ovšem házím na triko redakci. Pro ně možná nepodstatný detail, ale pro každého střeleckého znalce hrubé šlápnutí vedle.
Jinak ovšem povedený thriller, který se i přes nemalý počet stran čte prakticky sám. Kromě několika málo odboček se zápletka drží jádra vyprávění a napětí je poctivě stupňováno až do samotného závěru. Je znát, že by osnově slušel kratší a údernější rozsah, s čímž souvisí také strohý charakter hlavního hrdiny, ovšem trh má momentálně radši delší kousky, a proto se spisovatel podle mě jen přizpůsobil poptávce.

Standardní thriller nového věku, založený na explicitních detailech, které v důsledku nemají jiného významu než čtenáře šokovat. Je to ale takový ten efekt pro efekt, jež zde vyčnívá o to víc, že vše ostatní se drží hladiny běžného amerického průměru – ať už jde o zápletku, dialogy či postavy.
Silou Karin Slaughterové je hlavně fakt, že cílí primárně na ženy, kteréžto v jejím příběhu zastávají buď role silných hrdinek, nebo jsou alespoň vynalézavě týrány, znásilňovány a jinak ponižovány. Mužské osazenstvo je pak tvořeno převážně z perverzních zvrhlíků, co v ženách nevidí nic jiného než objekt sexuálních hrátek, případně rozervaných snílků, kteří hledají opravdovou lásku. To už i harlequinky hrají vícero odstínů barev.
Já osobně jsem našel v knize pouze jeden zábavný moment, a to když policie odhalila jméno pachatele. Až se divím, že vzhledem k charakteru zločinů nebyl podezřelý od samého počátku… Samozřejmě jde čistě o českou slovní hříčku, jež autorce zákonitě nemohla přijít na mysl.

Infico upoutalo mou pozornost od první do poslední stránky, vždy když jsem musel knihu odložit, jsem se těšil, až se k ní vrátím. Autor dokázal pokaždé odměřit přesnou dávku napětí, akce i humoru a servírovat v příběhu nenuceně v pravý čas. V jisté chvíli mě hodně pobavila inspirace jednou českou politickou aférou (kabelky). Po devíti letech je tohle teprve druhá kniha, kterou jsem od Petra Heteši četl a zjevně jsem udělal chybu, ten skluz budu muset dohnat…

Co se asi stane, když pár tisíc chlapů zavřete na vzdálenou ropnou stanici? Létat v opilosti vrtulníkem či tahat grizzlyho za ocas se může zdát jako hloupý nápad, sotva ale nuda dosáhne určitého bodu, nic nemůže těžařům zabránit ukrátit si dlouhou chvíli. Jakmile však do toho vlezou drogy, jde humor stranou. Mrtví zaměstnanci nejsou dobrou vizitkou žádné společnosti, obzvláště když vás od nepředstavitelné přírodní katastrofy dělí jen pár špatných kroků. Kate Shugaková se tak opět pouští do práce v utajení, tentokrát se ovšem podezřelí nepočítají v jednotkách, nýbrž ve stovkách. Na místě, kde je i přes přísné zákazy povoleno všechno, se může stát prakticky cokoliv. Stačí mít odhodlání, vidinu bohatství a dostatečně křivý charakter…
Ani čtvrtým románem neslevila Dana Stabenow nic ze svých kvalit a na relativně malém prostoru znovu rozehrává napínavou detektivku, které dokáže rozesmát absurdními situacemi, stejně jako strhnout podmanivou atmosférou Aljašské přírody. Jednoduše skvělé čtení.

Jednoznačně nejhorší díl volné série. Nudná zápletka, nudný děj, nudný závěr. Robert Bloch má navíc neustálou tendenci moralizovat o zkaženosti komerčního světa, na což jsem nebyl připravený. Mám raději, když jde v krváku o napětí, než že se plká o tom, jak mám či nemám žít. Takže tam, kde mě u Psycha II bavila alespoň první krvavá polovina, u trojky jsem se nudil už od samého začátku. A s původním románem to snad ani nemá smysl srovnávat, účelová strohost zmizela s potřebou uměleckého sdělení. Aneb jak příliš mnoho slov dokáže zabít atmosférickou klasiku.
Z mého pohledu se tak autor vrátil k tématu zbytečně. Třebaže ústřední motiv zápletky má ještě jakýs takýs céčkový potenciál, zpracování je po řemeslné stránce odbyté. Staré postavy mají v příběhu nesmyslné role, nové se zas chovají dle zaběhnutých vzorců a vystupující démonolog celé té bizarní marnosti akorát nasazuje korunu. Tady se zkrátka věci dějí jen proto, aby se děly a logika jde stranou. Smutný konec ikonického thrilleru.

Opětovně výborné, přesto tentokrát nemůžu dát plný počet. Andrew Cartmel totiž při tvorbě zápletky zvolil cestu nejmenšího odporu a v podstatě zkopíroval kompozici předchozí knihy – hrdina přijme zakázku na objasnění úmrtí mladé zpěvačky a jakmile zahájí vyšetřování, začnou kolem něj padat mrtví jak listí na podzim, přičemž je jasné, že do konkrétních souvislostí se všechny události dají až v úplném závěru. A ono tomu tak skutečně je.
Naštěstí ta cesta k cíli byla ohromně zábavná, plná tajuplných elpíček, agresivních hus a halucinogenních zákusků. Autor navíc dokáže mluvit o muzice tak krásně, že máte hned chuť vyrazit do obchodu a pořídit si kompletní diskografie kapel, o kterých jste v životě neslyšeli. Pro mě jako fanouška prohrabávání se antikvariáty pak byly neodolatelné hlavně momenty, kdy „vinylový detektiv“ nachází zajímavé kousky tam, kde by je nikdo nečekal. Miluji to kouzlo náhodného pátrání a je přitom jedno, zda člověk sbírá desky nebo knihy.
PS – Kdo je sakra Ian Stewart?

Pro mě úmorné především v zápletce, která spočívá v tom, že sledujeme, jak se zločinec z pozice naprosto nepodezřelého nechává vlastní hloupostí vmanévrovat do role evidentního viníka. Květnatá mluva Otakara Chaloupky se pak z celé věci snaží udělat dílo hodné Magnesie Litery, což v praxi znamená, že postava něco řekne a následuje půlstránka hloubavých metafor, než se dočkáme reakce oponenta. On vůbec celý text je protkán atmosférou čiré melancholie, jež však nemá pro vlastní děj pražádného významu. Viz například hojné užívání obratu „slaná chuť cigaret“ – rozumějte, já poetiku rád, ale tohle už zavání neschopností opustit myšlenku, která navíc nemá s realitou vůbec nic společného.
Být rozervaným umělcem s bílou šálou kolem krku a zádumčivým pohledem upřeným v dál, hned z fleku bych knize udělil šestero literárních ocenění, minimálně za snahu pozvednout čtenářovo povědomí o možnostech českého jazyka. Ale že bych ji měl s čistým označit jako detektivku, to už mi přijde trochu abstraktní.

„Lidi zapomínají, že policajti vidí nejdřív oběti a teprve potom pachatele.“
Líbil se vám film Training Day nebo seriál The Wire? Potom je pro vás Jednotka Dona Winslowa jako dělaná. Není to úplně nejčistší čtení a dost pravděpodobně vás zbaví těch zbytků iluzí, které si o spravedlnosti ještě děláte. Zároveň však jde o fascinující thriller z prostředí velkoměsta a lidí, kteří pro něj pracují. Ovšem žádné rozervané existenciální plačky nad prohnilým systémem, ale strhující sonda do duše člověka, který chtěl být hrdinou – a stal se sám sobě noční můrou. Autor nutí čtenáře podívat se na betonovou džungli bez růžových brýlí, ale současně mu nevnucuje, že takhle je to v naprostém pořádku. Vinu ovšem nehází na řadové strážníky, takhle jednoduchá realita není. To politická svévole bohužel určuje řád věcí. Celá zápletka a její vyvrcholení pak ještě více vynikají v kontrastu nepokojů po smrti George Floyda v roce 2020.
Od dob Jamese Ellroye se na knižním trhu neobjevil lepší policejní román.

Harry Bosch v této knize řeší dva případy, jako dobrovolník pracuje na policejním oddělení San Fernanda, na případu muže, páchajícího násilí na ženách a zároveň pátrá jako soukromý vyšetřovatel po možném potomkovi kalifornského miliardáře. Obě vyšetřování spolu nesouvisí, ale vzájemné proplétání v ději je provedeno s precizností se zachováním dynamiky a napětí jaké mám u Connellyho rád. Detektiv Bosch postupnými a logickými kroky kráčí nesmlouvavě vpřed k odhalení jakékoli zápletky, a aniž by musel autor přepalovat děj akčními scénami, morbidními popisy obětí, nebo úkladnými spiknutími a dokáže si neúprosně udržet moji pozornost až do finále. Plně zasloužených sto procent.

Moderní thriller à la Sběratel kostí, kde i ten nejmenší detail znamená nějakou stopu, kterou pachatel zanechal vyšetřujícím policistům. A není to vůbec špatné čtení, J. D. Barker vyprávění totiž umocňuje hutnou atmosférou ve stylu kultovní Sedmičky Davida Finchera. Výsledný efekt však není úplně nejdokonalejší. Přestože děj má perfektní spád, rychle mi začalo vadit, kolik věcí tu ve skutečnosti nefunguje. Překvapení stran identity pachatele? Žádné, protože mi byl jasný od prvního okamžiku, kdy se ocitl na scéně. Fascinace temnou spravedlností jeho morbidních zločinů? Tady trochu hapruje vnitřní logika, vzhledem k tomu, že sám vrah hrubě porušuje jedno z vlastních přikázání. Koncepce zápletky? Jako pardon, ale všechno se řeší až v samotném závěru, kdy začne jít to tuhého; do té doby sice postavy zajímavě diskutují a kombinují, k žádným výsledkům to ovšem nevede. A finální konfrontace? Hmm, spíš šlo o sprint bez cílové rovinky s tím, že štafeta se doběhne někdy příště. Tak uvidíme.

Jednoduché psycho, obrácené naruby, kdy fandíte spíš vrahovi než jeho obětem. Tedy, ne že by Oyinkan Braithwaiteová vykreslovala nigerijské sestry jako nějaké vzory sympatie – postupně zjišťujete, že přes líbivou tvář první a domnělé svědomí druhé si holky ohledně patologických vztahů vzájemně nemají co vyčítat. Problém je, že forma zde vítězí nad obsahem. Autorka se nesnaží zaskočit čtenáře nečekanými zvraty nebo změnami úhlů pohledu. Průběžně přehodnocujete, to ano, ale jak se události narýsují, tak se ve finále i odehrají.
Nicméně, nemůžu říct, že by mě novela zklamala; lehkost vyjadřování, vědomá nadsázka a podmanivé tempo nedávají příliš možností knihu odložit dřív, než se dostanete na poslední stránku. Samozřejmě mě mrzí nevyužitý kulturní potenciál, tak trochu jsem čekal, že do příběhu bude nějak zasahovat i exotické prostředí. Na druhou stranu, probírat se elaborátem různorodostí etnických skupin v africkém velkoměstě by se mi vlastně ani nechtělo. Takže nakonec spokojenost.

Třebaže Drsný muž spatřil světlo světa už v roce 1939, po formální stránce to příliš znát není. Jiná doba však měla jiné nároky na obsah a v tomhle ohledu může být román pro milovníky současných thrillerů nepříjemným překvapením. Opomeneme-li protivné lpění na britské morální nadřazenosti (gentleman z dobrých kruhů nikdy nelže a podobné „samozřejmosti“), selhává vyprávění Geoffreyho Householda především v pomalé gradaci zápletky. Chybí moment obratu, kdy události naberou jiný směr, než kterým se po celou dobu ubírají. Lovec, jenž se sám stává lovnou kořistí je sice fajn jako námět, avšak v průběhu dvou set stran z něj spisovatel vykřeše pouze to, že správný chlap si umí poradit za každých okolností. Na svou dobu jistě strhující dílo, ale o takřka osmdesát let později nic, co by něčím výrazně překvapilo.
Vyzdvihnout ovšem musím ilustrační doprovod Davida Rooneyho, který vznikl v roce 2013. Perfektně dotváří atmosféru a dává příběhu možná víc, než autorova řemeslně strohá stylistika.

U thrillerů Harlana Cobena se pokaždé těším na tu motanici záhad, ve které se hlavní protagonista najednou ocitne. Sbírat jednotlivé střípky událostí a pokoušet se je složit do logického celku mě na autorových románech baví ze všeho nejvíc. Jistěže s realitou toho mají dané příběhy společného asi tolik, jako Gregory House se skutečným doktorem, ale kdo by se takovými prkotinami zabýval. U odpočinkové literatury se chci bavit, ne dumat nad faktickými prohřešky vůči realitě.
Ani román Cizinec v tomto ohledu nezklamal, třebaže okaté natahování zápletky skrze životní osudy vedlejších postav spisovateli jen tak neodpustím. Ale podobně jako u knih Jefferyho Deavera i tady vám přímé souvislosti dojdou až v závěru, takže dopředu určit co je ještě záměrné mlžení a co už ne, je prakticky nemožné. Zpětně mi ovšem haprovala uvěřitelnost extrémních činů, protože vražda se v ději stává až příliš všední činností, podobně jako třeba platba kartou. Ale co já zas vím o nátuře amerických maloměšťáků?

Česká kriminálka, z které jsem se sice neposadil na zadek, ale určitě bych ji hodnotil jako nadprůměrné čtení. Miko Syrový je normální chlápek, žádný superman, ani výstřední alkoholik, nebo jinak vyšinutý jedinec okopírovaný ze severské krimi. Zápletka je přímočará, bez krkolomných zvratů, tudíž uvěřitelná i na naše poměry, na druhou stranu by ji určitě prospělo přidat trochu víc fantazie a napětí, aby občas nepůsobila dojmem přepisu z policejního sborníku. Taky je škoda, že hlavní postava přispěje k vypátrání pachatele nepatrně, a to hlavně za pomocí informací z policejního zdroje a taky bohužel dílem náhody. A na finále se taky mohlo více zapracovat. Na autorovu prvotinu je to ovšem víc než dobrý, je v tom potenciál a brzo jistě zase sáhnu po knížce od Martina Goffy.

Don Aprile byl už tři roky na odpočinku, žil v ústraní od všech zločineckých aktivit, a přesto ho před kostelem dostihla kulka nájemných zabijáků. Takhle slibně začíná Omerta od Maria Puza. Potom bohužel následuje popisný, dokumentární a řekl bych i komisní popis osob s návraty do jejich minulostí a vzájemných vztahů, kterým jsem se stěží prokousával a nedokázal jsem si najít cestu k žádné z postav. Mou houževnatost vydržet až do konce naštěstí odměnila druhá polovina knihy, kdy se otěží chopí mladý donův synovec Astorra, aby se vydal cestou pomsty a ochránil rodinu. V Omertě se pohybuje plno zajímavých postav a zápletka je precizní, ale něco tomu stále chybí a na stránkách dostáváme jen slabší odvar slavného Kmotra.

Oproti prvnímu dílu sice přibyla perfektně vyobrazená atmosféra potměšilého totalitarismu, jenže v zápletkách jednotlivých povídek se nějak často opakoval motiv neuzavřeného zločinu. Lépe řečeno: záhada sice byla vyřešena, ale kvůli neprůstřelnosti socialistického zřízení bylo nemožné pachatele postihnout. Jednou dvakrát bych to bral, ale potřetí i počtvrté je to už obehrané. Navíc mi přišlo, že finální pointy občas chybily v propracovanosti, jako kdyby se jazyková forma a společenská kritika staly pro Josefa Škvoreckého důležitější než detektivní podstata. A přestože mě chvílemi víc bavila právě ta osobnější rovina (viz dle mého názoru nejlepší povídky z celé knihy Omluvte slečnu Peškovou a Případ červených šlí), nemohu popřít, že jsem se sem tam přistihl, jak tápu v souvislostech či smyslu samotného příběhu.
Propojenost s jinými autorovými romány mi pak přišla zbytečná, je mi ovšem jasné, že v rámci fanouškovské obliby konkrétních postav jistě splnily tyhle cameo role zamýšlený účel.

Zajímavě podaný příběh, který však víc slibuje, než nakonec dává. Každopádně Imran Mahmood si skvěle poradil s myšlenkou vlastní obhajoby, ačkoliv si nemyslím, že by někomu prošla až v takovémto rozsahu. Problém je, že ve finále jde jen o rekapitulaci kriminálního případu, zpochybňující závěry policie vyvozené z důkazů. A třebaže hrdina vysvětlí, kde se vzaly a co znamenaly, jak trefně poukáže žalobce v závěru jednání, je to pouze jeho verze průběhu událostí. Je to tedy jen o tom, komu uvěříte spíš.
Přesto má vyprávění svoje kouzlo, umocněné slangovým vyjadřováním a nepřetržitým monologem, který je řemeslně zvládnutý tak, že nenudí. Jestliže však čekáte detektivní překvapení nebo psychologickou hru, budete zklamáni. Tohle není drama pod taktovkou Reginalda Roseho ani promyšlený thriller Johna Grishama. Jak příběh začne, tak také skončí, přičemž autor nepředloží nic, kvůli čemu byste celou věc zásadně přehodnotili. Témata hodná k zamyšlení tu jsou, ale ne v kontextu s odvyprávěným dě­jem.

Jako detektivka nuda, ovšem zase jsem si udělal prima výlet do světa malířství, opery a rozvodového řízení. Ne však, že by alespoň jedno z toho bylo nějak záživné, ale tonoucí se i stébla chytá.
Co se musí Deborah Crombiové nechat je, že si příliš neláme hlavu se zápletkou. Nabídne čtenáři jednoduchý zločin a pak kolem něj nechá na dvou stech stranách kroužit své dva hrdiny, přičemž většina jejich vyšetřování spočívá ve vyptávání se ostatních, kdo kde byl v inkriminovanou dobu vraždy. Když pak autorka celou věc ukončí, vůbec se netrápí tím, že řešení, jaké čtenáři nabídla, dělá z policistů hlupce, jež přehlížejí očividné souvislosti. A to ani nemluvím o závěrečném zatýkání, probíhajícím v nechtěně komické rovině, protože důmyslní kriminalisté nemají na pachatele žádné důkazy a tak musejí spoléhat pouze na jeho černé svědomí. Za úplnou zbytečnost pak považuji milostnou vsuvku, která je v příběhu vysloveně navíc a má za úkol pouze uspokojit ženskou nevraživost vůči mužské promiskuitě.

„Bejt na place někdo z produkce filmový série Rychle a zběsile, pošlou Vina Diesela na odpočinek a jeho roli dostanu já.“
Tentokrát to vousáč Lars sám celé pěkně odprezentoval. Jeho třetí dobrodružství totiž skutečně ze všeho nejvíc připomíná další epizodu ze zmiňované filmové série, se vším špatným i dobrým co k tomu patří. Drsný hrdina, dáma v nesnázích, silná auta a dokonce také závod na dráze, což je zkombinováno s hodně povšechnou zápletkou, která občas působí, jako by byla málem navíc. Místo toho, aby se autor věnoval ději, daleko raději se rozepisuje o tom, co pěkného či nepěkného nahrála Metallica nebo jak skvělá je automobilová honička ve filmu Bullittův případ. Neříkám, že to nemá svoje kouzlo, člověk se navíc dočte i něco zajímavého, ale také se tím okatě nastavuje délka jinak nepříliš spletitého případu. Chybí komplikace, překvapení, důmyslnost, napětí. Ještě že má Lars v rukávu tolik chlapáckých hlášek a šovinistického nadhledu, jinak by to skoro až zavánělo tvůrčí krizí.

Přestože se jedná o detektivku pro dospělé, Meg Cabotová píše, jako by cílila spíše na pubertální čtenářky, alespoň se tak podle toho chová většina postav. Což je docela škoda, protože tím maličko shazuje potenciál celého vyprávění. Nebo možná jen přeceňuji čtenářské nároky na podobnou literaturu.
Každopádně, úvodní scéna, při níž hrdinka v obchodě s oblečením řeší zeštíhlující číslování a obrat „menší než nejmenší“, nasadil laťku očekávání hodně vysoko. Následné rozehrání zápletky však nadšení utlumilo. Vyšetřování totiž znatelně vázne a většinu textu zabírají hlavně dívčí klepy, které mají šanci zaujmout pouze dámské obecenstvo. Navíc autorka děj posouvá nuceným zvraty a zbytečně se soustředí spíše na hrdinčiny milostné výlevy, než na konstruktivní hledání pachatele. Přesto mě to bavilo natolik, že jsem s nadšením románek dočetl – ale především pro tu lehkou nadsázku, než že by mě zajímalo, kdo je vrah (což bylo průhledné), nebo jak příběh vlastně skončí (což bylo předvídatelné).

Něco úplně jiného, než jsem čekal. Především nejde moc o detektivky, ale spíše o dobrodružné povídky z Afriky. Což by vůbec nevadilo, kdyby Edgar Wallace ve svém nadšení pro věc obdařil jednotlivé příběhy také výraznějšími zápletkami. Namísto toho utrácí slova s odhodláním začínajícího spisovatele, takže i přes malý rozsah jsem měl chvílemi problém udržet si pořádek v ději. Častokrát se stává, že vyprávění nějak začne a jinak skončí, jako by byla osnova dávána dohromady za pochodu. Jen občas probleskne čestná výjimka (např. Odborný dopisovatel, Akasavové nebo M’linoniny lásky), jež však zmizí stejně rychle, jako se objeví.
Pozitivem je každopádně svérázná nátura hrdiny, tedy komisaře Sanderse, který se s ničím nepáře a s domorodci už vůbec ne. Nevezme-li člověk autora za slovo, nemůže jinak, než se bavit takřka groteskním vykreslením lehce zmatených černoušků. Až si říkám, jak dlouho bude trvat, než knihu pro nelichotivé vykreslení původních obyvatel Afriky ve Spojených státech zakážou.

To jsem se zas jednou hezky pozvracel. Co to v těch skandinávcích je, že se vyžívají v detailních popisech toho, jakým způsobem může člověk ublížit bližnímu svému? Ale co už, ta večeře stejně chtěla ven.
Niklas Natt och Dag odvedl kus práce, když dával dohromady materiály pro svou historickou fresku. Jenže při všem tom sběru opomněl fakt, že mu zápletka jako detektivka příliš nefunguje. Rozehrávka je ještě v mezích pravidel, kdy je nalezena mrtvola, představí se dvojice kriminalistů a následnému vyšetřování již zdánlivě nic nebrání v cestě. Právě tady však děj selhává. Historii zločinu totiž odhalujeme až skrze výpověď přímého účastníka, přičemž motivace – proč a k čemu došlo -, jsou nám vysvětleny zase ústy někoho jiného. Ze čtyř set stran má tak smysl pouhých sto, které jsou navíc vedeny autorovým úmyslem zápletku nějak, jakkoliv, dokončit – třeba i jinak, než přirozeným vývojem. A já se přitom těšil na detektivku, ne na zádumčivou tragédii, plnou explicitní a samoúčelné řezničiny.

Perfektní nápad ohledně vyšetřování vraždy, jejíhož pachatele musí hrdina odhalit v průběhu čtyřiadvaceti hodin, přičemž k ruce má možnost cestovat v tělech osmi různých aktérů dramatu a osmkrát se vrátit v čase na počátek inkriminovaného dne. V tomhle ohledu mě příběh naprosto pohltil, i když přiznávám, že mi až do samotného konce dělalo problém orientovat se v úhlech pohledu a časové posloupnosti. Stuart Turton ovšem dělá pro čtenáře maximum, aby mu pomohl zachovat si příčetnou mysl. S každou další postavou je to však složitější a složitější. Zároveň nepopírám, že těch takřka pět set stran bylo možná na zápletku příliš. Důležitost motivací jednotlivých protagonistů totiž postupně ztrácí na závažnosti, protože člověk má už tak co dělat s pochopením, proti komu hrdina vlastně stojí a proč s ním vůbec soupeří. Přesto se autorovi konstrukce zločinu povedla na výbornou a nebýt na můj vkus zbytečně pragmatického zdůvodnění celé té fantaskní anabáze, šel bych s hodnocením klidně o bod výše.

Jde o třetí knihu z prozatím čtyřdílné série, takže oblíbit si Nathana Codyho a Megan Webleyovou je trochu problém, protože autor logicky počítá s tím, že čtenář jeho hrdiny už zná z dřívějška. Pročež scény točící se kolem jejich předchozích případů vyznívají maličko do ztracena, když k nim chybějí souvislosti. David Jackson naštěstí staví zápletku spíš na unesených dětech. Tohle se mu ale paradoxně vymstilo, jelikož kriminální linie je díky tomu nefunkční, lépe řečeno, je zcela náhodná. Hlavními aktéry jsou primárně maličké holčičky, jež se musí vypořádat se situací, s níž by měl problém i regiment dospělých. S povděkem přitom kvituji, že jsem se nemusel prodírat ukrutnostmi, jaké by si spisovatel mohl klidně vymyslet, aby knihu udělal atraktivnější. Hvězdu navrch pak dávám za finální pointu, která právě tento „nedostatek“ perfektně vysvětluje. Želbohu, musím konstatovat, že to, co by skvěle fungovalo u čtyřicetistrán­kové povídky, působí u desetinásobně obsáhlejšího románu nadbytečně.

Tuhle sérii si užívám hlavně pro autorovu schopnost perfektně zachytit prostředí, do něhož jednotlivé případy zasazuje. Tentokrát se ocitáme na konci dvacátých let minulého století a na programu dne je hraný film, kterýžto pomalu ale jistě přichází o svou němou tvář. Soukromý čmuchal Eliáš Sattler se přitom musí potýkat s těmi nejnevděčnějšími podezřelými, jaké si jen lze (hned po špionech) představit – a to s herci…
Zločin na stříbrném plátně je poctivou detektivkou, která nebaží po bulvárním zviditelnění odhalením nějaké konspirace a ani nekopíruje žánrové trendy zahraniční konkurence. Vilém Křížek je příjemně svůj, dává si pozor, aby mu seděly detaily, a užívá si živelnosti svých postav. Dokáže vás pomocí několika vět přenést o sto let nazpátek a vy brzy zjistíte, že se jen neradi vracíte do všední reality. Akorát mu trochu zbytečně kyne rozsah a také si čím dál více všímám, že se pro zápletku jeví relevantní i přítomnost autorova literárního předka, jenž má roli hrdinova společníka.

Přestože na mě zápletka Smrtky působila trochu jako další obměna Nevěsty v černém Cornella Woolriche, nemohu jí upřít dobovou atraktivitu. V polovině padesátých let se vdova po židovském učiteli mstí na nacistických pohlavárech skrývajících se v různých koutech světa. Já na podobné příběhy prostě slyším a Ted Allbeury umí dát vyprávění správně dramatickou rovinu, aby dokázal vtáhnout do děje. Jenže mu to funguje jen do té doby, než člověk pochopí, že se asi nebude hrát na šokující zvraty. Přibližně po spáchání druhé vraždy je už člověku jasné, jakým směrem se bude další vývoj událostí ubírat a nezbývá než čekat, zdali autor přijde s nějakým překvapením. To se bohužel nestane. Na druhou stranu, charaktery ústředních protagonistů procházejí zajímavou proměnou, od fanatického hledání pomsty, přes polemiku nad údělem jedince ve válečné mašinerii až po naplnění fatálního skutku, který ve svém důsledku jen málokdy přinese zadostiučinění. Nic nového pod sluncem, ale řemeslně dobře zvládnuté.

Moderní parafráze na Deset malých černoušků, kdy si Shari Lapeña vypůjčila ústřední motiv vlka v rouše beránčím, který nepozorován rdousí jednu ovečku za druhou, čímž přímou úměrností zvyšuje paranoiu mezi přeživšími. Tohle všechno funguje autorce bezvadně, včetně vykreslení různorodých charakterů postav, které za maskou obyčejného měšťáka skrývají nejedno ošklivé tajemství.
Má to však i svoje mouchy. Od určitého momentu se protagonisté chovají nelogicky a zápletka je poháněna kupředu umělými zvraty. Chybí též snaha o originální vyústění, což je samozřejmě v kontrastu s předlohou neřešitelný problém. Příjezd policie se pak nese v duchu roztažené opony, kdy se všechny doposud komplikované souvislosti najednou zjednoduší a člověk moc nechápe, proč se kolem toho dosud dělal takový taneček. Pro filmové zpracování je to ideální materiál, perfektně se dají vypíchnout kradmé pohledy a podezřelé detaily, zatímco v literární podobě je člověk ocení až v okamžiku, kdy se začte do románu napodruhé.

Třetí Kurtzův výstřel a znovu trefa do černého, akce, napětí, špetka humoru, prostě jsem se opět při čtení královsky bavil. Není to žádná novinka, Joe Kurtz je v Krutém osudu po krk ve sr…, postřelí ho, má na krku šibeniční termín vyšetření mafiánské zakázky a čím víc kolem sebe kope, tak se propadá ve svém osobním septiku hlouběji. To by ale nebyl ten pravý buffalský čmuchal bez licence, aby všem nakonec nenakopal do pr…, nebo ne?

Všechno základní shrnuje thriller Ty, a třebaže se Skrytá těla tváří jako pokračování, jediné, co v tomhle ohledu lze brát vážně, je posledních pár stran. Jinak se většina románu soustředí na něco úplně jiného, přestože psychopatický hrdina zůstává. Ten si mě samozřejmě opětovně získal svou antiempatickou povahou, dějově je to však velké soužení. Začátek je ještě v pohodě, Joe se vydává do Los Angeles s jasným cílem, přičemž motiv, jak zloděj napálil vrahouna, má bezesporu něco do sebe. Jenže jakmile se Caroline Kepnesová ocitne uprostřed bulvárů města andělů, maličko ztrácí soudnost a motá se v bezdějovém kruhu. Korunu tomu nasazuje závěr, který absolutně ignoruje víc, jak tři čtvrtě příběhového vývoje. Jít o drahouška Dextera, neřeknu ani popel, protože ten mě vždycky dokáže rozesmát sarkastickými postřehy, ale Joe je „pouze“ psychotický macho, u něhož se bavíte akorát v případě, že na celé vyprávění koukáte s nadhledem. Jinak byste museli trnout nad každým slovem, činem, myšlenkou.

Šíleně uspěchaná okultní detektivka, která operuje s tolika postavami, že by se i ansámbl Národního divadla zastyděl. To ani nezmiňuji různé změny času a prostředí, jež pouze umocňují celkové zmatenou osnovu. Mít to o pár desítek archů víc, člověk by měl čas se přizpůsobit, ale při dvaapadesáti kapitolách na sto osmdesáti stranách moc prostoru na hrdinství zkrátka není. A je to škoda, protože Arnošt Vašíček se snaží sdělit mnohé, aniž by přitom působil dojmem šílenějšího dvojčete Ericha von Dänikena. Jen to neumí zakomponovat do uvěřitelné zápletky. Většina záhadologických zajímavostí má tak zástupnou roli omáčky, která u hlavního chodu být vůbec nemusela. Holt nadšení pro věc literární řemeslo nenahradí. Taky je, mimo jiné, legrační fakt, že přestože doktor Runa vystupuje v příběhu jako odborník na náboženské symboly, většinu vysvětlování mají na starosti vedlejší figury.
PS – Velice vtipná je analogie zkratky www coby nástroje ďáblova, označeného jeho číslem (viz hebrejská abeceda).

Mark Hardin má přezdívku Likvidátor a je známý ve státech jako mstitel, který na mrtvých protivnících nechává hrot indiánského šípu. Zneškodňuje teroristy, zabijáky a dokáže zadupat do prachu celé zločinecké organizace. V knížce 2× Likvidátor najdeme do češtiny přeložené dva z jeho celé řady příběhů (přes padesát), které vycházely v sedmdesátých a osmdesátých letech v angličtině, napsal je Chet Cunningham alias Lionel Derrick. Jde o klasickou literaturu do vlaku, kde jde v prvé řadě o akci a Cunningham si s akčními scénami opravdu dokázal pohrát. I detektivní, nebo spíše pátrací linie se odehrává ve stylu, někam vniknout, prostřílet se, zajistit informace, vymlátit je z někoho a zase beze stopy (nepočítám do toho mrtvá těla) zmizet. Oproti jiným šestákovým románům, které u nás na počátku devadesátých let houfně vycházely se Likvidátor může pyšnit slušným překladem a solidně vystavěnými příběhy. Rád se občas k téhle knížce vracím.

s Danou Stabenow máme docela zajímavý vztah. Před rokem jsem četl její první detektivku jménem Chladný den pro vraždu. Ta mi přišla celkem fajn, ale nic co by mě vytrhlo ze židle. Prostě žádný Gone, baby, gone, Dvanáctá oběť atd. prostě fajn čtivo, který bylo trochu jiný než zbytek detektivní produkce, ale nedonutilo mě v sérii s Kate Shugakovou pokračovat… až se rok s rokem sešel a do knihkupectví dorazil díl třetí Pod hladinou, jehož obálka mě nalákala ke čtení… inu ale můj problém je ten, že jak se jedná o série, tak to rád čtu popořadě… takže bylo prostě nutné sáhnout po dvojce, tedy Deváté oběti… a musím říct, že tohle mi teda fakt vyrazilo dech a bez problémů to v mým topu řadím právě vedle vedle Dvanáctý oběti, Gone, baby gone a taky Údolí mrtvých a dalších srdcových detektivek, protože tohle je fakt šleha. Možná je to tím, že autorka si tady obula ty pomyslný boty podruhý, už to nebyla prvotina a byla si víc jistá v kramflecích. A tady je to prostě vidět na každý stránce. Stabenow hned na začátku pořádně dupne na plyn v podobě obyčejný ranní rutiny hlavní hrdiny, která se střídá s rutinou chlapa, z kterýho se během krátký chvíle vyklube vrah, kterej sejme devět lidí. Že je to jasné jako facka říkáte si? Omyl. Celé to totiž padá se devátou obětí, kterou nejspíš zabil někdo jiný. A tak se rozjíždí vyšetřování, během kterýho Kate obchází lidi v rezervaci, vyslýchá je a při tom se brodí krásnou a nemilosrdnou aljašskou přírodou. A musím říct, že na týhle knížce je super úplně všechno. Hlavní hrdina je drsná policajtka (představoval jsem si celou dobu Emily Blunt), která v jednu chvíli seká dříví, krotí hárající fenu se sympaticky znějícím jménem Obluda… a v další chvíli zase hledá vraha. A to na co autoři dneska potřebují 500 stran, to Stabenow zvládne na prostoru 200. Jsou to vlastně takový drsnější Vraždy v Midsomeru akorát hozený do rezervace (milovníci Aaronových Skalpů si přijdou na svý) a z každý stránky je vidět, že autorka tohle prostředí fakt zná, protože atmosféra dýchá z každý stránky a všechno vidíte krásně před očima jako film. A vůbec nevadí, že vedlejší postavy jsou spíš načrtnutý, protože jejich motivy jsou lidský a pochopitelný. Takže jestli milujete detektivky, dobrodružný romány a Jacka Londona (a Danielse nebo kafe jako nápoj k četbě), jste tu na správný adrese. Tahle detektivka nezklame a já co nejdřív sáhnu po jejím pokračování.

Jsem zlý a ošklivý čtenář historických detektivek, protože Oldřichovi z Chlumu ani po druhé knize nedokážu přijít na chuť. Nikdo ale nemůže říct, že se nesnažím. Jenže tam, kde jsem jiným autorům ochoten odpustit trocha té fantazie v exotických kulisách (a co si budeme nalhávat, pro mě je exotika už sousední Slovensko), v případě severočeského prostředí vnímám kraj i dobu mnohem citlivěji. Takže když na mě pan Vondruška vyrukuje s křižáky a satanisty, jednoduše mu v rámci dané lokality nedokážu uvěřit ani slovo. Přičemž zcela opomíjím protivně bodré postavy, jež mají tendence se chovat a vyjadřovat, jako by byly na divadelním jevišti. Jít o scénář k pohádce, neřeknu ani slovo, akorát bych možná poukázal na nevhodnost lascivních vtípků o ženách, pro něž má autor evidentně slabost. Ale jako vážně míněný román u mě Zdislava a ztracená relikvie selhala. Ze tří navzájem se prolínajících příběhů zaujal jen ten nejjednodušší s penězoměnci a vše ostatní byla pouze romantická omáčka navíc.

S Jackem Irishem jsem se setkal poprvé před několika měsíci ve stejnojmenném seriálu s Guy Pearcem v hlavní roli, který byl skvělý, takže jsem si nemohl nechat ujít knižní předlohu, když vyšla v češtině. Bylo to dobré rozhodnutí, Peter Temple stvořil zajímavou postavu Jacka Irishe, svérázného advokáta (příležitostného truhláře, detektiva, dostihového spekulanta), který se začne vrtat do dvanáct let starého případu. Všude tam, kde se Irish obrátí se svými dotěrnými otázkami, se najednou objevují mrtvoly, jako houby po dešti. Když to shrnu, jsou Staré dluhy výborně vystavěný detektivní příběh plný napětí, se zajímavými postavami, které nešetří vtipnými dialogy a v ději je i špetka akce, která ho dokáže zpestřit.

Zamiloval jsem se. A to hned do autorky, hrdinky i knižní série. Což při faktu, že jde o tři věci v jedné, je vlastně docela fajn poměr.
Ale vážně, Dana Stabenowá opět válí. Namísto toho, aby využila úspěchu k navyšování počtu stran a tím přímo úměrnému mlácení prázdné slámy, třetí díl její detektivní série je zas o chlup kratší, než ten předchozí a snad ještě akčnější, než oba minulé. Ovšem nečekejte Stevena Seagala, který zachraňuje Aljašku od plamenů progresivního kapitalismu pomocí rychlých pěstí a otcovského pohledu. Kate Shugaková není žádným akčním rváčem, ale obyčejnou ženskou, která si však ví rady za každých okolností. Tentokrát se musí vypořádat s partou drsných rybářů co šífují v Beringově moři, což je právě tak jednoduché, jako tahat tygra za ocas. Jenže jiný způsob, jak poodhalit plentu tajemství, jež halí osud dvou zmizelých mladíků, zkrátka není. A přestože by se mohlo zdát, že thriller bez hromady mrtvých není thrillerem, román Pod hladinou vás hravě přesvědčí o opaku.

Žánrově trochu mimo můj vkus, ale kouzelné pro autorovu vynalézavou stylistiku. Gilbert Keith Chesterton zkomponoval absurdní příběh, který mě pobavil milou bezelstností a svěží nekorektností, a to i přesto, že jsem z něho párkrát vypadl a těžko znovu naskakoval. Je to hodně ztřeštěné a přiznám se, že některým momentům jsem ani zcela neporozuměl, ale jakmile se přizpůsobíte grotesknímu tempu, dá se to vydržet i bez zatnutých zubů. Hodně se tu disputuje o literatuře, náboženství, chaosu, životě, vesmíru a tak vůbec, pročež děj výrazně ustupuje do pozadí, aby ve chvílích čtenářovy nepozornosti vyrazil kupředu se silou splašené kobyly. Naneštěstí ne všechno je dotaženo do konce a některé myšlenkové obraty zůstanou viset ve vzduchoprázdnu, ačkoli přímo čekají na nějakou třebas jen drobnou vysvětlivku. Ovšem jazyková hravost bohatě vynahradila všechny nové vrásky a ukroucenou hlavu. Uznávám, že na tohle jsem asi pořád moc mladej, ale bojím se bojím, že ke stáří už se k tomu stejně nevrátím.

Moderní detektivka, však bez špetky napětí a zajímavého nápadu. Nevím, jestli Lara Dearmanová víc spoléhala na sympatické postavy, nebo atraktivní zločin, každopádně ani do jednoho nevložila nic, co by už člověk neznal odjinud. Přičemž ta fascinace skandinávskými kriminálkami tu je jen na škodu, protože všechno to profilování ústředních protagonistů se zase jednou ukazuje jako zbytečné – tedy pro zápletku, v rámci navýšeného počtu slov splňuje autorka zadání na jedničku.
Nemůžu ale říct, že by se to četlo špatně, pouze mi už všichni ti psychopati z venkova, co se skrývají za maskou bodrého souseda, kapánek zevšedněli. Přičemž nějaký ten popis úchylárny ve flashbacku na tom nic nedokázal změnit. Naštěstí se spisovatelka drží docela zkrátka, takže žádné brutální morbidity se nekonají. Paradoxně však o to spíš vyprávění sklouzává do osidel rozvláčného průměru. Kdo si ovšem libuje v krásách Normanských ostrovů, nemusel by být knihou vůbec zklamán, čistě pro tu stylovou, sychravou atmosféru.

Peter Cheyney je typ autora, kterého si buď zamilujete, nebo vás jeho literární tvorba zcela mine. Rozhodně platí, že jeho styl nikdo jen tak nezkopíruje, třebaže špatných napodobitelů najdete na trhu mnoho. Nemůžu přitom říct, že by jako autor zásadně vyčníval z davu a z fleku vám vyjmenuji pět jiných, kteří pro mě v žánru znamenají mnohem víc, přesto jeho jméno rád skloňuji ve spojení s energickou drsnou školou.
A právě tohle platí o detektivním románu Slečnám to nevadí. Začátek přímočarý, a jakmile se rozeběhne dějová linie, vývoj dalších událostí pozbyde na důležitosti. Hrdina se vlastně jen motá v kruhu květnatých metafor, ostrých úderů na bradu a buldočí odhodlanosti dotáhnout případ do konce. Což se nakonec podaří formou nápaditého řešení, které mě samotného překvapilo svou jednoduchostí. Úderný jazyk pak dotváří fantastickou dobovou atmosféru. Jen člověk nesmí být moc velká korektní citlivka, protože v roce 1937 měli i „ti dobří“ v některých společenských otázkách dost jasno.

„Tohle je fakt neuvěřitelnej podnik. Maj, na co si vzpomeneš. Nahoře se hraje vo bank, nad kterým by Federální banka plakala závistí, a ruleta je tady tak křivá, že když onehdá jeden hoch něco vyhrál, s krupiérem to málem seklo. Ten chlápek s tím fešáckým knírem támhle v rohu lifruje koks – to je ten, co utek newyorský protidrogový před dvěma lety a co neví vo drogách, by se v pohodě vešlo na poštovní známku.“
Román Škumpa jedovatá byl poprvé vydán v roce 1937, ovšem jestli čekáte nečitelnou vykopávku, jste na špatné adrese. Peter Cheyney doslova kouzlí se slovy a nad jeho přirovnáními nejde jinak, než se bavit. A přestože se zápletka zdá zpočátku poměrně zmatená, od druhé třetiny nabere jasný směr, přičemž překvapí i několika nečekanými zvraty. Jen se přiznám, že mi hrdina pro všechno to svoje chvástání začal brzy lézt krkem, podobně jako autorovo poučování, že to, jak to chodí v realitě, nemá s literaturou nic společného – přestože jeho vlastní vyprávění je čistě dobrodružná fabulace.

Peter Cheyney je typ autora, kterého si buď zamilujete, nebo vás jeho literární tvorba zcela mine. Rozhodně platí, že jeho styl nikdo jen tak nezkopíruje, třebaže špatných napodobitelů najdete na trhu mnoho. Nemůžu přitom říct, že by jako autor zásadně vyčníval z davu a z fleku vám vyjmenuji pět jiných, kteří pro mě v žánru znamenají mnohem víc, přesto jeho jméno rád skloňuji ve spojení s energickou drsnou školou.
A právě tohle platí o detektivním románu Slečnám to nevadí. Začátek přímočarý, a jakmile se rozeběhne dějová linie, vývoj dalších událostí pozbyde na důležitosti. Hrdina se vlastně jen motá v kruhu květnatých metafor, ostrých úderů na bradu a buldočí odhodlanosti dotáhnout případ do konce. Což se nakonec podaří formou nápaditého řešení, které mě samotného překvapilo svou jednoduchostí. Úderný jazyk pak dotváří fantastickou dobovou atmosféru. Jen člověk nesmí být moc velká korektní citlivka, protože v roce 1937 měli i „ti dobří“ v některých společenských otázkách dost jasno.

Malé americké město, osamělá policistka, místní burani, co si myslí že mají nejširší ramena a zvrácené tajemné spiknutí, to jsou známé ingredience Jacka Reachera. Bohužel jsem už tyhle přísady u knih s Jackem už párkrát viděl. Po delší odmlce jsem se vrátil k této sérii, ale to moje ranné nadšení z nezničitelného Reachera se asi vytratilo. Dějová linie s Patty a Shortym se jaksi nudně vlekla až do akčního finále, a naopak vyústění konfliktu mezi Jackem a místními burany k závěru tak nějak do prázdna vyšumělo. Jediné, co odsýpalo a nedrhlo bylo akční finále, tam Jack nezklamal, ale na dvacáté třetí pokračování se mi to zdá málo.