PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Detektivní rozehrávka Zatoulaného hračkářství je naprosto famózní. Jistě, motiv zmizelé mrtvoly tu už byl i před rokem 1946, takže v tomhle ohledu nic nového, ale koho by napadlo, že může zmizet celé místo činu? Naneštěstí se vyšetřování mění ve sled rozličných disputací, které působí spíš jako rozpustilá jazyková exhibice, než promyšlená hra na kočku a myš. Což není myšleno nijak zle, Edmund Crispin je totiž výborný stylista a překlad Ladislava Bezpalce dává jeho nápaditým obratům patřičnou formu. Jenže čím víc se vyprávění blíží ke svému konci, tím spíš jsem získával nepěkný dojem zbytečného natahování, kdy je záměrně oddalován výsledek pátrání, aby mohlo být uplatněno ještě pár dalších gagů. Být znalcem dobové literatury a mít povědomí o anglických básnících, pravděpodobně bych na knihu nedal dopustit. Jenže bohužel nejsem, takže většina narážek mi zcela unikla a hrátky se slovy bavily pouze chvíli. Svoje kouzlo to bezesporu má, ale čtenář musí mít holt jinačejší literární přehled.

Mám rád tenhle styl vyprávění, i dobu, do které je zasazené. Je to takový ten staromódní přístup k americké drsné škole, který nemění pravidla hry, ale zároveň je dostatečně svůj, abyste jej rozeznali mezi tisíci. Jistým kořením je pouze fakt, že hrdinou je černošský detektiv, což však pro autora není pouze prostředek k zahrání na čtenářovo morálně etnické svědomí. Jinak ale jde vše podle žánrových pravidel, včetně zběsilých dějových zvratů, ve kterých bývá problém orientovat se, o co komu jde. Stylový jazyk, plný nápaditých metafor i drsného humoru je pak samozřejmostí. Snad jen že u Waltera Mosleyho je znát tvůrčí vyzrálost, kdy se nepodbízí komerční jednoduchostí, ani nesklouzává k intelektuálnímu samožerství. Figurky Los Angeleského podsvětí přitom děsí charakterovou mrzkostí, stejně jako baví živelnou přímočarostí – prostě plejáda gangsterů i obchodníků, kde ani tak nezáleží na barvě kůže, jako spíš na stupni chladnokrevné bezohlednosti. A právě takhle mi zní sex, whisky a jazz.

Kdyby šlo o nepřiznanou dystopii, neměl bych s konstrukcí románu žádný problém. Ovšem zasazení do prostředí současného New Yorku mi zkrátka nesedělo, čistě kvůli uvěřitelnosti. Nehledě na fakt, že spíše než poctivý thriller rozehrává Dot Hutchisonová jakousi pseudopsycholo­gickou sondu do nitra lidí, čekajících na smrt. Takže namísto boje oběti s únoscem, či vyšetřování zmizení, sledujeme dlouholetou pasivitu, ve které je sice skrytý plán, ale nepříliš důmyslný a se spoustou „ale“ v pozadí. Ovšem čte se to prakticky samo, pročež nulovou gradaci tomu člověk nakonec i odpustí. Co se však odpouští hůře, je absence finálního zvratu, jež by odvyprávěné události postavil do nového světla. Ona totiž autorka od začátku prazvláštně mlží a nepřímo naznačuje, že nějakou fintu prostě automaticky čekáte. To že nakonec nepřijde, naštěstí zas takový hřích není, protože po těch třech stech stranách přirostou čtenáři postavy natolik k srdci, že „šokující“ odhalení by příběhu pravděpodobně jen ublížilo.

Přijde mi, že se Vítězslav Jareš až příliš okatě pokusil napodobit model skandinávských thrillerů a umístil jej do tuzemských kulis. Jenže místo toho, aby výsledek působil atraktivně, je z toho teatrální kriminálka s tolika zaběhnutými klišé, až to tahá za oči. Včetně konspiračního závěru, který je pro spisovatele příznačný. Kdyby se vyhnul té třísetpadesátis­tránkové oklice s vyšetřováním a šel přímo po zloduchovi, udělal by podle mě lépe. Komické na tom přitom je, že množství uplatněných motivů autor ani nezužitkuje nebo jsou pro vlastní zápletku nepříliš podstatné. Hlavně, že v danou chvíli působí dostatečně dramaticky a šokují syrovou brutalitou.
Tvůrce zkrátka dává čtenáři koncepci, jakou zbožňují diváci pohyblivých obrázků a ono to, ejhle, nefunguje. Minimálně proto, že v televizi jsou alespoň herci, kteří dokážou něco odehrát. Tady je to jedna velká tragédie – postavy jsou zbytečně afektované, chovají se prvoplánově a často i na truc selskému rozumu. Škoda, čekal jsem výrazně víc.

Manhattan je můj život – napůl thriller, napůl komedie, přičemž ta nevyrovnanost mi na tom vadila nejvíce. Ono je to pořád samé hi hi hi tady a hi hi hi tam a pak najednou zabijí spolubydlící, ale příběh se odvíjí dál, jako by šlo o věc nadmíru všední. A aby toho nebylo málo, vaří Jeffery Deaver svou kašičku z vícero ingrediencí, přitom by bohatě stačil ústřední motiv vyšetřování několik let staré bankovní loupeže. Nájemní vrazi, či skrývající se korunní svědkové jsou tu čistě jen proto, aby je autor mohl v závěru vytáhnout jak páreček králíků z klobouku. Postava Rune je ovšem fajn, silně podobná éterické Phoebe z televizního sitcomu Přátelé, naneštěstí se pro roli hrdinky dobrodružného románu příliš nehodí. Zbytek osazenstva na tom pak není o moc lépe, ať už jde o sladkého přítele Richarda nebo novou kamarádku Stephanii. Vyprávění se rozhodně nedá upřít svižnost a cit pro nápady, výsledný dojem na mě však působil, jako by se profesionální režisér zahodil natočením amatérského scénáře.

Hodnocení této knihy je možná z pohledu milovníka detektivek zbytečně nadsazené. Přestože Mariana Keyesová do svého románu našroubovala kriminální zápletku, příběh je primárně společenskou romancí. V tomto duchu autorka plní úkol na jedničku a většina čtenářek bude jistě spokojena – tedy nesáhnou-li po knize v domnění, že se jedná o detektivku. Keyesová totiž píše vtipně a uvolněně, není zbytečně vulgární a hraje čistě na jemnou ženskou strunu. Její hrdinka je správně svérázná, ale zase ne tak moc, aby příběh fungoval jako střelená komedie. Hodně to připomíná Dívku na zabití od Val McDermidové a moc by mě nepřekvapilo, kdyby z tohoto zdroje spisovatelka čerpala inspiraci. Jenže kde Kate Branniganová funguje uvěřitelně jako soukromé očko, tam je Helen Walshová spíše jen zajímavou postavou. Maximálně jsem si ovšem užil přestárlé muzikanty z chlapecké kapely à la Backstreet Boys, kteří dospěli a najednou se jeví ve zcela v jiném světle, než jak je dívky viděly ve svých dvanácti letech.

Takový Zdeněk Troška v literatuře, aniž bych to myslel nějak zle. Největší problém jsem měl s tím, jak nesmyslně Veronika Černucká využívá cizokrajné lokality, ačkoli tuzemské prostředí by jí sedlo mnohem lépe. Podobně je tomu i s profesemi a reáliemi, jež záměrně uzpůsobuje vlastním představám, takže autenticita tiše pláče ve svěrací kazajce kdesi v zapomenuté místnůstce okresního blázince. Od toho se odvíjí nucené podbízení se pointě, s níž jako by autorka přišla vždy až na poslední chvíli, pročež zdlouhavý úvod a náznaky vedlejších linií zpětně postrádají smysl. Navíc všechno přesmíru kombinuje, častokrát až zbytečně a paradoxně očekávatelně. Je to jako vyprávět vtip, zamotat se do něj a pak se smát dřív, než přijde vyvrcholení. Na její obranu musím říci, že sem tam překvapí, ale čistě jen tou závěrečnou finesou, než celkovým vyzněním. U mě nejvíc zabodovala povídkou Expert na vraždy, vygradovaným kraťasem, který zbytečně nikam nezabředává. Jen toho nesmyslu na konci byla škoda.

Trošičku zklamání, především kvůli nevyužitému potenciálu zpracovaného tématu a nedokončenosti dějové linky, která by spíš odpovídala povídce, než románu. Ono totiž Ecovo odhalení praktik žurnalistů nepřináší žádné nové objevy, naopak v některých momentech působí až násilně šroubovaně – scéna kdy se šéfredaktor postaví před pracovníky a vysvětluje jim, jak mají dělat svou práci, mi přišla vyloženě umělá, vzhledem k tomu, že každý z posluchačů se novinařinou do té doby zabýval. A že čtenáři věří všemu, co média otisknou, je pravda stejně stará, jako noviny samy.
Druhá věc je zápletka. Autor nadhodí námět na reportáž a než se začne něco dít, je tu konec, přičemž vše, co bylo do té doby budováno, přijde vniveč. Vyprávění tak působí zbytečně uspěchaně, jako kdyby Umberto Eco chtěl dát na papír myšlenky, které mu strašily v hlavě, ale nedokázal jim dát rámcový obsah. Přesto všechno je Nulté číslo velmi čtivé a báječný je motiv konspiračního stihomamu, který se v závěru obrátí proti hrdinovi.

Ačkoliv mají Sirény skvěle zvládnuté kulisy, nějak mi dělalo problém se jimi nechat zmámit. U tohoto typu románů totiž záleží hodně na tom, jak si oblíbíte hlavního hrdinu a to byl první kámen úrazu, o který jsem klopýtl. Morální kompas detektiva Aidena Waitse sice ukazuje správným směrem, ale v důsledku je protagonista takový ten typ otloukánka, přijímajícího rozkazy od mocnějších. Nehledě na rozpor, spočívající ve skutečnosti, že zmíněný inkognito působící začátečník, co je neustále o krok pozadu za nepřítelem, v závěru najednou projevuje nevšední pozorovací talent.
Druhým kamenem úrazu byla umělá noir atmosféra. Sice dovedně navozená, ovšem pořád umělá. Chybí tomu literární přirozenost a ladnost, přestože záměr i úmysl jsou v pořádku. Ne že by Joseph Knox nebyl svůj, ale vlastně nepřichází s ničím, co by už jiní před ním nenapsali lépe. A množstvím různorodých motivů věc nevyřešil, pouze učinil jednoduchou zápletku nečekaně komplikovanou. V důsledku fajn, mám však už jiné favority.

Průměrný thriller s nepříliš originální zápletkou, která staví na jistém „šokujícím“ odhalení, které je však snadno odhadnutelné poměrně dlouho dopředu. A ničím dalším mě těch čtyři sta stran mezi začátkem a koncem vlastně nepřekvapilo. Navíc se přiznám, že postava vysportovaného hackera s vojenskou minulostí mi nějak bortí představy o zakřiknutých nerdech, pohybujících se na okraji společnosti. Nemluvě o tom, že jde o prototyp dokonalého klaďase, citlivého, uvědomělého a veskrze spravedlivého. Taky však docela naivního, důvěřivého a hloupého, chtělo by se mi říci, ale to už by mohlo být považováno za spoiler, a tak nic takového neříkám. Pro příště by si ale autor mohl lépe ohlídat souvztažnost mezi přáním a realitou.
Počítačovou stránku věci má jinak Matthew FitzSimmons zvládnutou dobře – ačkoli neohromil detaily, pár novinek o současném programování jsem si odnesl. Problém je, že za rok bude kniha už informačně mrtvá, takže je otázkou, jestli tuhle nadstavbu lze vůbec brát jako plus.

Čekal jsem řácké vyhrocení, když série končí, ale Sara Shepardová překvapivě použila stejnou koncepci, jako u předchozích dílů – upne pozornost na jednu podezřelou postavu, aby se na konci ukázalo, že s dotyčným se to má jinak, než se celou dobu myslelo. No, řeknu vám, po šesté už to velké překvapení nebylo. A přestože dojde k několika zajímavým zvratům a hra lží získává další rozměr, je tu pár hloupostí, které jinak napínavou atmosféru dost shazují. Také musím autorce vyčíst přeslazený závěr, u něhož platí, že o mrtvých jen dobré, nemluvě o tom, že odhalení vraha je jedno velké klišé. Ale jinak fajn, v rámci cílové skupiny a pravidel žánru vlastně není co vytknout. Člověk si jen musí zvyknout, že se víc řeší, co kdo nosí a jak zapadá do kolektivu, než logika zápletky a jednání postav. Mrzí mě ale nevyužitý potenciál, který téma nabízelo. A těch mrtvých mohlo být klidně víc, jenže to už bychom se dostali k teenagerské vyvražďovačce a to přeci jen nebyl původní autorčin úmysl. Škoda.

Vyhovovala mi ich-forma vyprávění, ale chyběl humorný nadhled, což je zapříčiněno tím, že jsem čekal něco trochu uvolněnějšího. Sue Grafton má navíc tendence se na mnoha místech rozepisovat stran popisů a emocí, kvůli čemuž příběh zbytečně bobtná. Ovšem zápletka jako taková je ucházející, jen se to tak nějak standardně táhne od jednoho podezřelého ke druhému, až ve finále dospěje příběh ke zdárnému konci. Ale překvápko tam bylo, ne že ne. Zároveň je dobře zvládnutá (a hlavně uvěřitelná) práce hrdinky jakožto soukromého očka. Také s povděkem kvituji, že Kinsey Millhoneová není žádná drsanda, co si dává borce akčních filmů devadesátých let k snídani, ale ani nešikovná blondýna, jež se spoléhá na své krásné modré oči. Zkrátka obyčejná ženská se vším všudy, co nekouří, nepije ani nekleje. To jí samozřejmě ubírá na výjimečném osobnostním profilu, protože není ničím zajímavá, ale po všech těch ztroskotancích, utápějících se v alkoholu, drogách nebo depresích, to je vlastně příjemná změna.

Detektivka bez detektivky, kdy je děj spíše jen souhrnem vtipných etud se střídavou účinností. Zvláštní je styl vyprávění, kdy ke čtenáři promlouvá přímo vypravěč, který předkládané události ještě sám průběžně komentuje. Humor je v některých momentech povedený, v jiných naopak, záleží vyloženě na tom, jak si postavu Simona Brennera člověk oblíbí. Což pro mě byl docela problém, protože to jediné, čím mi imponoval, byla neochota se do čehokoliv montovat. Na rozporuplném dojmu se pak podepisuje i neznalost předchozích sedmi knih, protože v současnosti zastihujeme Brennera v takřka důchodovém věku. O nápady na absurdní situace ovšem Wolf Haas nouzi rozhodně nemá, jen celkové zakončení mě mrzelo, protože většina motivů zůstala nevyužita a navíc to celé sklouzlo do lehce očekávané pointy. Nejmarkantněji mi ale vadila absence konkrétní zápletky, která by vší té komice dávala nějaký smysl – takhle je to taková legrácka, ne nepodobná jisté sérii italských komedií s potrefeným panem účetním.

Klasický John le Carré se vším dobrým i špatným, přičemž v mém případě tentokrát převažuje to špatné. Takže jsem vyprávění převážně vnímal jako natahovanou nudu, s nesmyslným počtem aktérů a s chaotickým skákáním v dějové chronologii. Nebýt to tak skvěle napsané, asi bych skončil v půlce. Ovšem poučen s předchozích nezdarů, vydržel jsem až do konce. Ne že by to stálo za to, ale zas nemůže nikdo říct, že jsem utekl z boje.
Slabinou románu Single & Single je tematické zpracování. Autor jakoby se snažil zkombinovat akční thriller s psychologickou špionážkou, přičemž to první selhává pro nepříliš uvěřitelnou atmosféru a to druhé se nešťastně snaží zapasovat do oddechového času. Být milovníkem osmdesátkových konspirací, nedal bych na knihu dopustit, ale já už si natolik zvykl na moderní tvorbu, že mi tenhle způsob projevu přišel málem až oldskůlový. Konkrétně, vhodný pro jiný styl příběhu. Neubírám panu le Carrému cit pro charakterní drama, ale mám jej raději, když se drží svého kopyta.

Za mě jednoznačně posun nahoru – tentokrát skutečně zločin, nad kterým zůstává rozum stát. Následné vyšetřování je pak výrazně kompaktnější než u Muže na balkóně, protože prakticky nic tu není zbytečné a už vůbec se neodbíhá do vedlejších uliček. Přesto mě sehraná literární dvojka Maja Sjöwallová a Per Wahlöö opětovně nedokázala plně uspokojit. Dlouho, hrozně dlouho, se jim zápletka neposouvá kupředu a to u stosedmdesá­tistránkové knihy není úplně hygge. Ale autoři jsou Švédi, tak na to vlastně mají právo. Navíc to po chvilce chytne své nepopiratelné kouzlo, když se detektivové musejí potýkat s naprosto šíleným místem činu a nemají ani ánunk odkud začít a na co se soustředit. V rámci toho tvůrcům odpouštím i překombinovanou finální konstrukci zločinu, protože uznávám, že jsme v literární detektivce, a ne v realitě, přičemž za ta léta jsem už četl větší podivnosti. Rozhodně si ale stojím za tím, že na vrahově místě bych celou věc řešil mnohem prozaičtěji (což teda zní pěkně absurdně).

Parker je dravec. Dravec žijící na okraji společnosti, chladnokrevně sledující slabé kusy, které obírá o vše, co potřebuje on sám. Nelituje ničeho a nikoho, což z něj činí jednoho z nejnebezpeč­nějších grázlů široko daleko. Proto je i pro něho samotného překvapením, když ho jeho dlouholetý parťák podrazí, sebere mu peníze a ponechá napospas poldům. Ale co jsme si, to si jsme. Teď je Parker z basy venku a chce jediné – svůj podíl z akce. Problém je, že všichni pochybují o tom, že by to bylo až takhle jednoduché. Všichni kromě Parkera…
První Starkovka v řadě je v mnohém jinačí, než veškerá ostatní tvorba Donalda E. Westlakea. O humor tu prakticky nezakopnete a na nějaké zpytování svědomí můžete rovnou zapomenout. Základním kamenem je strohost, takže žádné zbytečné kroužení vůkol zápletky nebo natahování popisů formou vtipných metafor. Tohle je zkrátka gangsterka přímo od zdroje, suchá a drsná, téměř jako podsvětí samo. Na někoho možná příliš, ale to už je spíš jeho problém, ne autorův.

„Tajemství jsou jako prdel. Každej ji má. Někdo ji má akorát špinavější než ostatní.“

Tento Špekounův citát „Kříďáka“ do jisté míry definuje. Zavítáme do městečka Anderbury, ve kterém není nouze o soukromá dramata komornějšího rázu, o tragické náhody, křivdy a zločiny, trvale ovlivňující lidské životy.
Mám ráda vyprávění o dobách, kdy se z dětství vytrácí nevinnost, o partách puberťáků, co zažívají různá dobrodružství, ústrky i trápení, s jakými by si stěží věděl rady dospělý. Autorka přeskakuje v událostech z roku 1986 do současnosti a prostřednictvím Eddieho/Eda postupně vykresluje obraz, ve většině ohledů velmi realistický, plný zkušeností, postřehů i obav, trefujících se do mého vkusu a světonázoru. Ve své pokroucenosti tato koláž osudů připomíná díla Hieronyma Bosche… kdyby navíc kreslil křídou panáčky. Více než bezstarostnost mládí útočí na čtenářovy smysly temnota, špína bublající pod povrchem, co občas v erupci potřísní všechny zúčastněné. Vražda je zde vlastně na vedlejší koleji, zapomeňte na detektivy a vyšetřování, podstatnými jsou následky činů, jež nelze vzít zpět.
Nadšení mi bohužel nevydrželo po celou knihu: příběh se ubírá téměř neměnným, rozvážným tempem (především v současné linii), řešení několika otázek mi připadalo zkratkovité a jestli měl závěr být šokujícím překvapením, nepovedlo se (moje chyba, nemám mít v žánru tolik načteno a nakoukáno). Přesto jsem s „Kříďákem“ strávila tři příjemné, byť posmutnělé a lehce ponuré dny. 80–85%
P.S.: Knihu nedoporučuji bigotním věřícím, C.J. Tudor kolem náboženství vůbec nenašlapuje po špičkách a neváhá „svatouškům“ pořádně dupnout na prsty.

Standard, který neurazil, ale ani nenadchnul. Zápletka na mě působila až zbytečně roztříštěně a s hanbou přiznám, že kdyby se Thomas Harris soustředil spíše na motiv Hannibala bojujícího s náckama, byla by moje „šestáková“ duše mnohem spokojenější. Takhle to moc nefunguje ani jako román o pomstě, ani jako charakterní rozbor duše psychopata. Sám hrdina tu pak vystupuje jako postava nezralá, v podstatě mladík hledající své místo ve společnosti a všechny ty odbočky o studiu ve Francii či o polojaponské výchově, mi přišly jako nucená potřeba figuru démonizovat. Kdyby autor zůstal v rovině: „Jmenuji se Hannibal Lecter, mám IQ 200 a rád jím lidi,“ vyhovovalo by mi to o dost víc. Ale kdo jsem já, abych špinil majestát žánrové ikony?
Dějová linka jinak bez překvapení a to dokonce natolik, že mi citelně chyběl prvek napětí. Jak člověk ví, kdo hrdina je a čím jednou bude, tak jej hladovějící vojáci pojídající malé holčičky nemohou rozhodit. A linie krevní msty bohužel zevšedněla po první dobré.

S přihlédnutím k tomu, že má román sympatických dvě stě padesát stran, je až tristní, jak málo z nich má co společného s detektivkou. Což o to, mrtvolu umí vyrobit Keith Ablow snadno a taky s ní hned zkraje čtenáři mává před očima. Jenže pak se jeho hrdina namísto smysluplného pátrání raději potlouká nazdařbůh městem, řeší žárlivé výstupy své přítelkyně, vlastní závislost na kokainu a taky nějakou tu nevěru, co má na triku. Konstruktivní vyšetřování v jeho podání vypadá tak, že s někým prohodí pár slov, usoudí, že dotyčný není bestiální vrah (vždyť je psychiatr, tak to musí poznat, ne?) a jde zkusit dalšího v pořadí. Proto oblíbit si někoho, o jehož kompetenci máte pochybnosti od první stránky, pro mne bylo prakticky nemožné. S ruměncem na líci ale přiznávám, že v pozornosti mě držely časté erotické scény, které se porůznu objevovaly, aniž by to mělo na zápletku jakýkoliv vliv. Na druhou stranu, vynalézavost není právě autorova silná stránka, takže i tohle bohužel rychle zevšednělo.

Jsme u druhého dílu ze tří a příběhu stále chybí jasná dějová linka. Aniž by se řádně uzavřelo vyšetřování z předchozího románu, přibude na seznamu zvráceností odhalování činů party degenerátů z vyšší společnosti. Ale kromě toho, že se do sebe hrdinky zakoukají, se nic důležitého nedozvíme – autoři mlží jako podnikatel při daňovém přiznání a něco podstatného se opětovně dozvíme až v závěrečných kapitolách. Po předchozích zkušenostech jsem se však už dopředu vzdal nadějí na smysluplný vývoj událostí a podvědomě jen zvedal sázky na to, kdo další z hlavních aktérů ještě zjistí, že byl v dětství ponižován a znásilňován. Detektivka se vytratila zcela a na pořadu dne jsou jen zvrhlosti na sto a jeden způsob, okořeněné jakože nějakou psychologií. Ale komu na tom záleží? Hlavně když se má nad čím zvedat žaludek. Bezděčně mnou pak otřáslo autorské přesvědčení, že každá žena je ve své podstatě lesbička, a chlapi do jednoho pedofilové non plus ultra. A kdo tvrdí že ne, platí to o něm dvojnásob.

Výborný začátek, napínavý a nečekaný, to vše na několika málo stránkách, takže se už jen těšíte, co přinese zbytek vyprávění. Což je problém. Val McDermidová totiž následně zpomalí tempo a vrací se do minulosti, aby osvětlila všechny vazby, které by mohly s počátečními událostmi souviset. Svižné tempo se tak pomalu vytrácí, přičemž tenhle stav beztíže vydrží až do strany tři sta. A přestože autorka čtenářům vykresluje jímavý příběh, hodný všech slz, které mu zbyly po shlédnutí Titanicu, s detektivkou to moc společného nemá. Navíc mužský teror na ženách se dá snášet jen po dobu určitou. Naštěstí ve finální rovince přijde ke slovu pár nečekaných zvratů, které thrilleru znovu vrátí do hry jistou atraktivitu. Jenže tu pozvolnou nudu předtím už to rozhodně neobhájí. Jedno ale spisovatelce upřít nelze – zápletku má promyšlenou do nejmenších detailů a přestože román zbytečně nafoukla, necítím v tom odfláknuté řemeslo. Přičemž náhled do světa ghostwriterů přidal navrch malé bezvýznamné plus.

Prvotina s promarněným potenciálem. Antonín Mazáč má bezesporu pěkné nápady co se zápletek týče, hůř už si ovšem dokáže poradit se samotným dějem. Thriller přitom nepotřebuje mnoho; stačí, když čtenáře šikovně chytnete pod krkem a nenecháte jej vydechnout, dokud nedočte poslední stránku. Jenže jak jednotlivé příběhy zajímavě začnou, brzy se vývoj událostí utopí v přívalu zbytečných slov. Nejde ani tak o dialogy, které relativně šlapou, jako o kombinaci zvratů a vysvětlování co s čím jak souvisí, aby v závěru do sebe všechno zaklaplo a ještě z toho vypadla pointa. Problém je, že autor se nuceně staví do jakési nekompromisní pózy, přičemž zapomíná dotáhnout všechny nitky vyprávění. Oceňuji ovšem, že šlo o tři samostatné povídky, vesměs různorodě vystavěné, takže bylo docela napínavé sledovat, co se jakým způsobem zvrtne. Vykašlat se na všechny ty drsňácké kudrlinky a soustředit se jenom na to podstatné, určitě by z toho šlo vykřesat něco nadprůměrného. Byť třebas ne s takovým rozsahem.

Je zajímavé sledovat vývoj stylistiky Roberta B. Parkera napříč lety. Začínal vpravdě všedně, ale postupem času se vypracoval v ostříleného profesionála, jehož romány jsou plné úderných dialogů – a častokrát už ničeho dalšího. Což je přesně to, co mám rád.
Spiknutí naneštěstí patří ještě do autorovy rané tvorby. Ve své době určitě fajn čtení, ale z dnešního pohledu průhledná detektivka s macho borcem v ústřední roli, který má veškerá nebezpečenství natolik v paži, že ani nemáte pocit, že by mu kdy něco hrozilo. Nikoho se nebojí, ze všech si utahuje, sám je bez poskvrny a rozumy rozdává hrstmi malým i velkým. Alespoň že častěji zatýká, než silácky krágluje. Ovšem ten laciný šrám na duši, zanechaný krásnou femme fatale… Zkrátka v devadesátých letech to splňovalo, co člověk od žánru v průměru čekal a to víceméně mluví za vše. Já osobně doufám, že se kvalita série postupem času zvedne, pokud možno směrem k tomu úsečnému stylu psaní, který mi u pozdější Parkerovy tvorby tolik vyhovuje.

Překvapivě slušné. Proč překvapivě? Protože po zkušenostech s thrillerem Chopinův rukopis pociťuji ke kolektivním románům despekt. Ostatně i Mrtví neznají klid mají svoje mouchy, ale je znát, že se editoři Andrew F. Gulli a Lamia J. Gulli alespoň snažili držet nějaké představy, kam zápletka vyústí a co se tak přibližně má stát mezi úvodem a závěrem. Pravdou ovšem je, že skutečně podstatný zvrat přijde až s Jeffery Deaverem někde na straně dvě stě třicet a to není právě brzy. Samotné finále pak bylo pro mě trochu zklamáním, za což nepřímo může David Baldacci, který v předmluvě vyhrožoval nečekaným koncem. Takže jsem paranoidně konspiroval, pročež se ukázalo, že moje fantazie byla tvárnější, než ta amerických spisovatelů. Navíc nemůžu říct, že by mě kterýkoliv ze zúčastněných autorů nějak překvapil, a to včetně Jeffa Lindsaye, od kterého jsem čekal prakticky nejvíc. Přes všechny výhrady jsou ale kapitoly pospojované natolik úhledně, že by jeden nepoznal, kolik lidí se na tom podílelo.

„Jednou musejí udělat chybu. Dříve či později zlenivějí, podlehnou přehnanému sebevědomí nebo prostě budou mít smůlu.“
Už jsem se zmiňoval, že miluji thrillery, v nichž kriminalisté vyčkávají, dokud pachatel nepřešlápne? Jistě, i takhle se dá dělat detektivní práce. Co na tom, kolik lidí přitom umře… Pohlednice smrti je takovým ukázkovým příkladem a zároveň jde o román typický pro Jamese Pattersona: děj osekaný na minimum, plynoucí dle předvídatelné šablony, spousta morbidního vraždění a samozřejmě nějaká ta vztahovka mezi archetypálními hrdiny. Liza Marklundová k tomu nedodala nic nového pod sluncem, snad jen trochu skandinávské „exotiky“, která je v současnosti na knižním trhu in. Ale klape jim to, za což můžou především ultra krátké kapitoly, jejichž kouskování je však čistě komerční tah, dějově to nemá žádný význam. Co mě naneštěstí otrávilo opravdu hodně, byl laxní přístup k vyšetřování, kdy autoři zcela popírají reálný průběh a občas lžou do kapsy i sami sobě. Takhle sa to nerobí.

Kingsley Amis bol prvý pokračovateľ knižnej série o Jamesovi Bondovi a zároveň zo všetkých pokračovateľov najpovolanejší. Osobne sa poznal s Ianom Flemingom a ešte pred Plukovníkom Sunom, vydaným v roku 1968, napísal vôbec prvého literárneho sprievodcu príbehmi Jamesa Bonda, ktorý vyšiel v roku 1965 pod výstižným názvom The James Bond Dossier, pričom jeho obsah stihol schváliť tesne pred smrťou samotný Fleming. Okrem uvedeného sa sčasti podieľal aj na revízii rukopisu Flemingovho posledného románu Muž se zlatou zbraní, ktorý už za Flemingovho života nevyšiel, preto mal nepochybne o svete Jamesa Bonda pestré znalosti a bohaté skúsenosti. A tie veľmi dobre zužitkoval pri písaní románu Plukovník Sun.

Samotnému románu predchádza krátky predhovor Kingsleyho Amisa, napísaného dodatočne v roku 1991, v ktorom popisuje okolnosti, za ktorých bol prizvaný k napísaniu nového príbehu Jamesa Bonda, ako postupoval pri vytváraní zápletky, upozorňuje na menšie odlišnosti svojho Bonda oproti Flemingovmu a v súvislosti s nimi sa tiež v závere pomerne kriticky vyjadruje aj k rozdielom medzi knižným a filmovým Bondom.

Román nasledujúci po predhovore je možné rozdeliť do štyroch pomyselných častí – 1. časť, odohrávajúcu sa v Anglicku a kde hlavnou scénou bol únos M, šéfa britskej tajnej služby, ktorého je Bond následne poverený vyslobodiť; 2. časť, v ktorej sa Bond presunul do Grécka a zažíva niekoľko vypätých chvíľ v uliciach Atén (no dôjde aj k neodmysliteľným príjemným chvíľkam s gréckou špiónkou v službách ruskej tajnej služby Ariadnou Alexandrouvou); 3. časť, zahŕňajúcu plavbu Bonda a Ariadni na jachte Altair z Atén na ostrov Vrakonisi (Amisov fiktívny ostrov – je súčasťou súostrovia Kyklady), počas ktorej musia čeliť viacerým rôznym nástrahám nepriateľov; a 4. časť, odohrávajúcu sa na Vrakonisi, ktorá vrcholí desivou tortúrou Jamesa Bonda plukovníkom Sunom (popis mučenia so sprevádzajúcim dialógom, respektíve výstižnejšie je napísať monológom plukovníka Suna k Jamesovi Bondovi je nezabudnuteľný a mrazivý) a ich následným posledným stretom.

Úvodná časť, v ktorej unesú M, je perfektná, ihneď vás pohltí a vy prakticky zabudnete, že nečítate bondovku od Fleminga. V aténskej časti tempo trochu opadlo (a to aj napriek tomu, že sa stále niečo dialo) a vyskytlo sa zopár detailov, ktoré ma mierne iritovali, najviac to, že pomaly každý ruský špión bol vykreslený ako homosexuál – nemôžem si pomôcť, ale vidím to ako dôsledok Brežnevových bozkov, o ktorých sa v dobe napísania románu dosť hovorilo :) Po suchšej aténskej časti nasledovala osviežujúca časť s plavbou na Altairu a tempo zase rýchlo dostalo svoj predošlý drajv – najmä vďaka scéne s prepadnutím Altairu, ktorá bola napísaná veľmi prehľadne a najmä reálne. Záverečná časť (celkovo tvorí približne druhú polovicu románu) je však najlepšia. Tempo sa stále viac a viac stupňuje a po dočítaní knihy zastávam názor, že plukovník Sun bol zrejme druhým najdiabolskejším zloduchom (po Blofeldovi), proti ktorému James Bond stál a celkovo zaraďujem román medzi tie najlepšie bondovky od Iana Fleminga.

Na tomto mieste chcem ešte poďakovať českému vydavateľstvu – jednak za to, že sa odhodlalo tento román vydať; a jednak za prvotriedne odvedenú prácu na vydaní – výborný preklad Ladislava Šenkyříka a za kvalitnú pevnú väzbu s prebalom a záložkou z čiernej stužky. A budem dúfať, že časom hádam dôjde na vydanie aj nejakých ďalších bondoviek – ak tento komentár náhodou bude čítať niekto z vydavateľstva, mohol by napríklad navrhnúť na vydanie posledné dve bondovky od známeho britského spisovateľa a scenáristu Anthonyho Horowitza, ktorý ich napísal s využitím dovtedy nepublikovaného materiálu Iana Fleminga. Spomínanými dvoma bondovkami sú romány s názvami Trigger Mortis, ktorý vyšiel v roku 2015 a chronologicky patrí za Goldfingera, a Forever and a Day, ktorý vyšiel v roku 2018 a je prequelom ku Casinu Royale.

Na záver ešte nejde nespomenúť filmové bondovky, pretože asi žiadna iná literárna a filmová séria nie je tak navzájom prepojená ako knižná séria s Jamesom Bondom s nemenej slávnou (ak nie viac) filmovou sériou (mimochodom najdlhšou sériou v dejinách filmografie). A to platí aj pre román Plukovník Sun – v čitateľovi tejto knihy totiž môže niekoľkokrát vzniknúť pocit déjà vu.

Môže tomu tak byť v prípade motívu únosu M (spolu s motívom upraveného priebehu a spôsobu tortúry Jamesa Bonda), ktorým sa inšpiroval film Jeden svět nestačí z roku 1997 s Piercom Brosnanom; a v prípade mena plukovníka Suna (Sun Liang-tan), ktorým sa inšpiroval film Dnes neumírej z roku 2002 s Piercom Brosnanom a to v pravom, skutočnom mene hlavného zloducha (Tan-Sun Moon). Špeciálnym prípadom je scéna tortúry Jamesa Bonda a sprevádzajúceho monológu plukovníka Suna, ktorá bola pomerne verne adaptovaná vo filme Spectre z roku 2015 s Danielom Craigom – akurát namiesto plukovníka Suna predniesol spomínaný monológ iný zloduch a to Blofeld – pričom vo filme bolo v záverečných titulkoch uvedené aj meno Kingsleyho Amisa. Ten sa tak stal jediným spomedzi všetkých pokračovateľov knižnej série, ktorého bondovka, teda jej časť, bola adaptovaná v rámci filmovej série, pričom v nej bol aj oficiálne uvedený, čo tiež svedčí o kvalitách románu Plukovník Sun.

V zhode so zavedenou zvyklosťou vo svete bondoviek ostáva napísať už jediné:

JAMES BOND WILL RETURN

A mě Ztracený symbol bavil moc. Netvrdím, že by šlo o nějak přelomový thriller, ale Dan Brown úspěšně navazuje na „kvalitu“ Andělů a démonů, přičemž tentokrát se obejde bez nutnosti dát odpočinkové literatuře jakože přesah. Tohle je mnohem přímočařejší a také zábavnější, vzhledem k tomu, že Bílý dům slouží jako stylové prostředí pro hru na schovávanou. Autor je v tomhle ohledu vynikající řemeslník, jen není nijak originální, co se stavby děje týče. Dokáže to sice vykompenzovat krátkými kapitolami, informačními zajímavostmi a neustálou gradací, ale všeobecně u něj platí jedno – jakmile přečtete jeden román, získáte představou o koncepci i těch ostatních.
V rámci celosvětového (ne)úspěchu mám pak jednu teorii. Přijde mi, že tady si pan Brown na vlastní kůži vyzkoušel nepsané pravidlo angloamerických spisovatelů, jež nabádá, že do historie Evropy a katolické církve si mohou kopat, jak chtějí, ale na minulost Spojených států amerických se ať zkusí jen křivě podívat a chraň je ruka Páně!

Kde ikonám drsné školy stačí na román dvě stě stran, tam Craig Russell operuje s dvojnásobkem a ta vata je dost znát. Vyšetřování smrti zločineckých dvojčat je prosyceno zbytečnými scénami, které děj nejen že nikam neposouvají, ale ani nejsou důležité pro charakterní vývoj kterékoliv z účinkujících postav. Navíc autor komplikovaně rozjíždí hned dvě zápletky, které se sice překříží, ovšem doteď se nemůžu zbavit dojmu, že souvislosti šly vymyslet mnohem jednodušeji. Oproti tomu musím vyprávění přiznat atraktivitu, udržovanou množstvím různorodých zvratů, takže se pořád něco děje a člověk hltá jednu stránku za druhou.
Sám Lennox je figura, ke které je těžké vytvořit si kladný vztah. Nejde o klasického sympaťáka, spíše drobného antihrdinu, který se snaží přežít v podsvětí tím, že pro gangstery pracuje jako soukromé očko. To jej staví do pozice, kdy může trousit moudra a zároveň je cynicky shazovat. Tahle mince má však dvě strany a mně ta nejednoznačnost přišla zkrátka až příliš strojená.

Tohle je zcela jiné čtivo, než středověké případy lékařky Adélie Aguilarové. Není to jen prostředím, které popisuje pochmurnou atmosféru Berlína v letech 1920 až 1933, ale i uspořádáním příběhu samotného. Ten se zaměřuje na dvě linie – spornou identifikaci Anny Andersonové s princeznou Anastázií z rodu Romanovců a detektivní pátrání po neznámém vrahovi, jež jí pravděpodobně usiluje o život. Samo o osobě zajímavé téma, jen kdyby jej Ariana Franklinová neroztáhla na bezmála pět set stran. Pátrání po zabijáku je totiž pomalé a plné překážek, které hrdinům do cesty staví politické prostředí, což ovšem zápletku spíše zdržuje, než zatraktivňuje. Odhalování skutečného osudu carské dcery je pak lehce průhledné a na můj vkus trochu zbytečně sklouzává do osidel prvoplánové romance. Nerad bych však autorce upíral cit pro autentičnost. Její vize předválečných časů je dokonalá a to tak, že je vám jednotlivých protagonistů (těch dobrých i zlých) málem až líto, kam až je doba a okolnosti dohnaly.

Čtveřice přátel založí firmu, zabývající se omluvami všeho druhu. Přes počáteční nedůvěru v celý projekt se nápad rychle chytne a zakázky se jen hrnou. Až přijde jedna od vraha. Aby se omluvili zabité oběti…
Netradiční námět i stylistika Zorana Drvenkara jsou sice zajímavé, ale v důsledku nijak nevybočují z řady. Především pro odfláknutou práci při propojování zápletky s hlavními aktéry. Závěr důvody k tomuto spojení sice vysvětluje, ale tak strašně melodramaticky, že s realitou to má společného jen máloco. Škoda, protože román dokáže zaujmout netradičním pojetím, kdy vypravěč skáče z postavy na postavu a občas oslovuje samotného čtenáře, jako by on sám byl účastníkem děje. Jenže, pomineme-li zbytečně rozmáchlý rozsah, jsou to právě ty autorské skopičiny tím, co příběhu podkopává nohy. Navíc, vcelku paradoxně, i když děj spěje směle kupředu, nedá se říci, že by osnova byla příliš komplikovaná. Co se v anotaci na přebalu knihy naznačí dvěma odstavci, to uvnitř zabere přes sto stran.

V první řadě je třeba říci, že nejde o veselé čtení. O britský humor tu sice zakopnete hned několikrát, ale celkové ladění je spíše v pochmurnějším rázu. Rozhodně tedy nečekejte náhražku za Bena Aaronovitche. Ostatně, Londýn je pro městskou fantastiku jako stvořený a možností, jak tematiku pojmout, je nespočetně. Paul Cornell má navíc tu výhodu, že jako komiksový scénárista se podílel na několika sériích, které s magickou tématikou souvisejí.
Co však autor získává na nápadech, ztrácí v dějové koncepci, kdy příběh něčím rozehraje a pak se komplikovaným způsobem dostane k něčemu úplně jinému. Obdobně u něj (ne)fungují hororové sekvence, jež uhranou v detailech, avšak atmosféra jako celek klopýtá, protože jí chybí jasnější kontury. Vytrácí se ukotvení, které by čtenáři poskytlo představu, v jakém vztahu jsou vlastně věci světské vůči těm nadpřirozeným. Nemůžu ovšem říct, že by Zhouba Londýna i tak neměla šmrnc. Jen by jí možná daleko více slušel komiksový háv, případně filmové zpracování.

Renée Ballardová, další policejní workoholik z pera Michaela Connellyho, duchovního otce Harryho Bosche. Ballardová je každým coulem sympaťačka, zápalem k práci i nadprůměrnou inteligencí posouvá případy vpřed bez zbytečně hluchých a nudných míst. Samotná zápletka knihy je rozdrobena na tři kriminální případy, které se vzájemně časově proplétají a je jim dán větší, či menší prostor podle toho, jak přicházejí jednotlivé důkazy a zjištění. Příležitost tu dostanou i napínavé akční pasáže. Connelly už po mnoha knihách s Boschem ví co mají jeho čtenáři rádi a dává jim to v plné míře, pouze stárnoucího detektiva nahradila mladá krev. Za mě se Noční směna určitě povedla na výbornou.

„Rychlopalba“ svádí k rychločetbě, ovšem odolala jsem tomu nutkání a vychutnala si svéráznou stylistiku Štěpána Kopřivy. Pokud nějakou pasáž čtu opakovaně, většinou to znamená, že se jsem ji napoprvé nepochopila – nikoliv v tomto románu: tady jsem se vracela, abych se s větami pomazlila. Tolik situací a trefných příměrů, kdy jsem se přestala němě uculovat a vyprskla nahlas, tolik adeptů na citát…

„Vyfuněl jsem na vrchol terénní vlny a opřel se o jakýsi vysoký strom, o němž jsem neměl ponětí, co je zač. Dub? Lípa? Buk? Smrk? Ne, smrk to nebyl. Ten bych poznal. Měl by na sobě vánoční ozdoby.“

Nejmenovaný platfusák hází sarkastickými hláškami s kadencí… no, rychlopalby, umí však také zahustit atmosféru ponurými popisy prostředí. Náhledy do všedních dnů policejních pochůzkářů mě bavily, jakkoliv měly trpkou příchuť. Ano, i takové existence mezi námi (ne)fungují, znepříjemňují bytí všem okolo a jiným přidělávají (obvykle nepříjemnou) práci. Bez čeho bych se naopak v ději obešla, to byla manželská krize, přestože šlo o spouštěč volného pádu. Problémy v ráji jsou pro mě nezáživné téma, sorry. Také poslední třetina románu mi úplně nevoněla, ale nechala jsem dojmy odležet a vlastně dobrý. V určitých ohledech realistické, v pár scénách přestřelené, prostě tak trochu jiné – a srdce každého vlastence musí zajásat (jděte se vycpat, světoví autoři, my máme vlastní borce!).
Mimochodem, pokud máte ve zvyku při četbě jíst, doporučuji si pokrm odpustit ve chvíli, kdy jde platfusák „vytěžit“ bezdomovce. Několik chuťovek mi docela zkazilo večeři. 85%

Co se románu Craiga Larsena musí nechat, je svižný děj. Je to sice dost psychedelické a hodně se skáče tam a zpět, ale čte se to prakticky samo, o tom žádná. Až to chvílemi evokuje tvorbu Davida Lynche, jen Mánie je možná trochu srozumitelnější. Což ve finále vypovídá i něco o zápletce, kterou jednoduše nastínit nelze. Neustálé zvraty, významné náznaky a nečekaná odhalení, to všechno charakterizuje knihu od první strany po poslední. Bohužel příliš mnoho motivů ještě nezaručuje úspěch, a že tady je jich nepočítaně. Dokonce tolik, že mě odhalení pravdy nakonec zklamalo. Kdyby alespoň koncepce nebyla tak hrozně průhledná – jakmile se spisovatel snaží o nějakou tu fintu, je vám okamžitě jasné, že situace rozhodně nebude taková, jak ji nastiňuje. Po chvíli už to přestává být napínavé a poměry se stávají spíše srandovní.
Ovšem jako oddechové čtivo je to ideální. Je tu sice pár věcí nedomyšlených a sem tam něco nedořešeného, ale když máte otevřenou mysl, zábavu na pár hodin máte zaručenou.

Nečekal jsem příliš, přesto mě thriller Alberta Granadose dokázal otrávit hned v několika bodech. Především mě drala šílená stylistika, kdy takřka nesmyslné dialogy zahlcují absurdně použité vykřičníky. Chápu, že španělština je v tomhle ohledu jiná, protože tam když mluvené slovo nekončí interpunkčním znaménkem, jako by nebylo vysloveno, ale v češtině to zní hrozně: „Ahoj! Jak se máš! To je hodin! Tak čau!“ A teď si to představte v třísetstránkovém rozsahu.
Další věcí je průhledná zápletka, která se ani nesnaží čtenáře něčím překvapit a bez jediného ohlédnutí vesele šlape ve vyjetých kolejích. Kvůli tomu celé to tajemno kolem mysteriózních vražd rychle ztrácí na síle, což jako by si autor i uvědomoval, a tak to čtenáři vynahrazuje nudnou exkurzí do tajů a krás mexické kuchyně. No, a aby se držel tématu, přihodí několik povšechných informací o mayské kultuře. Ve výsledku třetiřadé béčko, se vším co k tomu patří – šablonovité postavy, imbecilní padouši, nějaké to násilí a slaboduchý děj.

Na to že má Černý kraj takřka o polovinu menší rozsah než předchozí Scotland Yard, je poměrně markantní, kolik vaty se povedlo Alexu Grecianovi do příběhu vložit. A nejde tu jen o „vstřícnou“ pohostinnost chudého obyvatelstva, ale i o nesmyslné jednání městských detektivů, jejichž prvním krokem za objevením zmizelé rodiny je vydat se do lesa. V noci. Co tam hodlali najít, je mi záhadou. Tady se krásně ukazuje rozdíl mezi tím, když spisovatel cíleně komponuje děj tak, aby ohromil čtenáře, místo toho, aby nechal vývoj událostí v rukou hrdinů, o nichž tvrdí, že přijeli záhadu rozlousknout. Ústřední motiv navíc kazí bezelstná naivita vyšetřovatelů, jež dává na srozuměnou, že žijí v kouzelných časech, kde neexistuje lidská bestialita. Od policejních veteránů bych čekal víc.
Každopádně atmosféru to má nádhernou a geniální je scéna, v níž Nevilovi usedne na židli sova, pročež jej všichni vesničané začnou přesvědčovat, že do čtyřiadvaceti hodin zemře. To jednomu na sebevědomí vážně moc nepřidá.

Předností povídkového románu Tomáše Bandžucha je ústřední motiv a pak samozřejmě dobové zasazení. Okultním špionážním příběhům z dob první republiky se prostě odolat nedá. Občas jsou však věci na první pohled až příliš dokonalé na to, aby uvnitř všechno fungovalo jak má. Tady bohužel skřípou schematické postavy, jež jsou buď kladné, nebo záporné, a autor až příliš často přichází s jednoduchým řešením zápletek, které po celou dobu budoval zbytečně komplikovaně. Nemluvě o tvůrčí tendenci vytvářet si vlastní pravidla, jež však nejsou dodatečně vysvětlena, pročež principy fungování magie zůstávají drobnou neznámou. Ke vší smůle jsem neskousl ani jeho monotónní styl vyprávění, kdy mi jednotlivé epizody neúmyslně splývaly v jedno. Možná jen, že těch šest set šedesát stran bylo na autorskou prvotinu zbytečně velké sousto. Stará písnička o tom, že méně je někdy více, by klidně mohla být mottem knihy. Rozhodně ale zajímavý počin, kterému do budoucna držím palce, protože potenciál má ohromný.

Fíha. To byla jízda. Ale vezmeme to postupně. Začnu u vzhledu. Už když jsem bral tuhle knížku do ruky, vybavila se mi definice pulpu z jednoho slavnýho filmu. Schválně z kterýho asi? ;) Obálka od Tomáše Kučerovskýho naprosto odpovídá obsahu, měkká vazba i formát jsou perfektní. O papíru nemluvě. Takhle přesně si představuju odpočinkovej pulp k pivu nebo skleničce whisky. Překladatelova přidaná hodnota – tohle je už druhá knížka z Gnómu, kterou jsem četl a zase jsem žasl nad tím, že si Jakub Němeček dal tolik práce s tím, aby některý narážky v textu uvedl do kontextu a vysvětlil je. To pro mě bylo dost příjemný osvěžení a čtení to jen zvelebilo. Knížka samotná – mám za sebou pár Barronových povídek, takže jsem tušil do čeho půjdu… ale zase mě odzbrojil Barronův perfektní jazyk. Cynismus, dialogy… jako kdyby Barron chodil na whisky s Hammettem a Chandlerem, kteří mu ukazovali, jak na to. Coleridge je pak dokonalej prototyp (anti)hrdiny drsný školy – žádnej elegán, ale chlápek s jizvama na duši, krví na rukách a láskou ke spravedlnosti a mytologii v srdci. Tahle knížka pak víc než detektivka je mytologickej příběh. Mytologickej příběh o zrozeni novýho parního válce(lečníka). Představte si Ramba hranýho Rockem hozenýho místo válečnýho filmu do žánru noirový detektivky a máte to. Příběh s tímhle vazounem příjemně odsýpá (byť by to mohlo být ve výsledku o něco kratší) a baví. Léto sice už pomalu odchází, ale tahle knížka se dá v klídku vychutnávat i na podzim. Tak ji nepropásněte. Jestli máte rádi věci jako Sin City, Skalpy, SoA, noir a drsnou školu, tady se budete tetelit blahem. Tohle je drsná škola drsná jak šmirgl papír… jako vypadlá z doby před sto – sto dvaceti lety, kdy tenhle žánr pomalu oblíkal první balení plínek. PS. pointa je naprosto skvělá

Zdánlivě nesourodé trio vyšetřovatelů kapitán Stein (přímočarý muž pevné víry), notář Barbarič (vzdělaný požitkář) a kaprál Jaroš (tichý sadista) je pověřeno arcivévodou Matyášem vyšetřit v Praze vraždy prvorozených dětí významných šlechtických rodů. A tak si to středověké verze detektivů rázují městem: od nejsmradlavějších, nejnuznějších děr, přes putyky pochybné pověsti či židovské ghetto, až po okázalá panská sídla. Představivost nemá příležitost k zahálce. Při té příležitosti čtenář kromě prostředí poznává také různé historické postavy a události; smyšlená detektivní linie jde ruku v ruce se skutečnými komplikacemi vlády Rudolfa II., čímž podnítila mou zvědavost k pečlivějšímu sondování dané doby.
Barbarič, Stein a Jaroš se nenechají zastrašit ani zmást (přinejmenším ne na dlouho): kladou otázky, občas ke slovu pustí své zbraně, bez skrupulí směřují za odhalením pravdy. Zpočátku se zdá, že tito drsňáci (a Barbarič) vše zvládnou sami, naštěstí z nich pan spisovatel nedělá superhrdiny. Nedokáží zabránit každému zločinu, „posrané koleno“ je silně limitující problém a reakcí na strach může být pořádná hromada zvratků.
„Krev prvorozených“ nabízí štědrou porci atmosféry, temnoty i nevtíravého humoru. A samozřejmě krve. Zatímco prvním dílem Červenák čtyřhvězdičkovou laťku nebezpečně rozkolísal, tentokrát držela jako přibitá, zdolal ji se značnou rezervou. K nejvyšším metám mi chybí pár věcí učesat a doladit… jsem holt hanebně zhýčkaná a z téměř dokonalé historické kriminálky nekřepčím nadšením, „jen“ spokojeně vrním blahem. 80–85%

„Mýty o stvoření jsou v zásadě všechny stejný. Maorští bohové, panteon norskejch bohů, Řekové… Všude máte otce, matky, moudrý učitele, zlomyslný šprýmaře a ničitele. Nakonec každej napálí každýho a vybílej hospodu. Tu, Mars, Apollo. Do jednoho zabijáci.“
Co napsat o nejlepší detektivce tohoto roku? Snad jen to, že Laird Barron znovuoživil mou důvěru k žánru americké drsné školy. Nemůžu říct, že by nějak redefinoval pravidla hry nebo se vypravil novým směrem – pouze vzal to, co dělá tuhle literaturu literaturou a vykřesal ze slov žhnoucí plamen metafor, hrdinství a krve. Každá jiskra zde má svůj smysl i účel, přičemž vyprávění rámuje bezostyšná láska k řecké mytologii, aniž by však celek sklouzával k intelektuálnímu manýrismu. Tohle je zkrátka noir jak má být, bez jakýchkoliv serepetiček a parádiček. Narodit se o jedno století dříve, zařadil by se Barron suše mezi chlápky jako Dashiell Hammett či Raymond Chandler. Což říkám jako člověk, který tyhle mistry pera považuje za nepřekonatelné.