PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Priznam se, ze pro me velke zklamani. Povidky rozdilnych kvalit, alternativy nepresvedcive, ramcovy pribeh asi vlastne prekombinovany, pritom matematicky trivialni.

Stránky nasáklé alkoholem, kocovinou a cynickými hláškami hlavního hrdiny připomínají více pijácké tažení než detektivku. Detektivní linie s akční vložkou by se vlezla do krátké povídky, po zbytek příběhu se čtenář brodí chlastem, splínem, touhami a dalšími emocemi nejen soukromého očka, ale i dalších důležitých postav. Beze sporu ten román něco do sebe má, protože jsem ho musel dočíst do konce a neodložil ho jako ztrátu času, ale stejně to nebyl přesně ten druh příběhu, co jsem od čtení očekával.

Román se rozjíždí hodně pomalu, čtenář nahlíží přes rameno novináři, potýkající se s problémy snižování rozpočtu i zaměstnanců v redakci tištěného deníku. Od druhé třetiny knihy už to naštěstí standardně odsýpá, jak se na Connellyho sluší. Není nouze o dramatické i akční momenty. Zklamal mě fakt, že pachatele známe téměř od začátku a pouze sledujeme cestu hlavního hrdiny a agentky FBI Rachel k jeho odhalení. Ubírá to momentu překvapení, snižuje dávku napětí. Celkově to hodnotím jako slabší kousek od pana spisovatele, přesto stále vysoko nad průměrem detektivního žánru.

Prostřednictvím Jacka McEvoye můžeme nahlédnout do nového stylu novinářské práce, ať na webu, nebo následně podcasty. Samozřejmě, že hlavní osu příběhu tvoří jeho soukromé pátrání po vrahovi žen. Občas zbytečně urputný novinář, který staví svou práci nad vztahy, což je vlastně obdoba policejního detektiva Bosche. Connelly odvedl jako vždy perfektní práci.

Kapitán Stein, notář Barbarič a kaprál Jaroš se staly zárukou dobré historické detektivky z dob Rudolfa II. V tomto příběhu jsme se jejich prostřednictvím zúčastnili pátrání po atentátnících na arcivévodu Matěje Habsburského ve Vídni. Rozmotávají zápletku plnou intrik, starých hříchů a křivd. Vše se děje v rychlém tempu, děj má jako vždy patřičné napětí a rychlý spád.

Lepší než předchozí Casino Royale, ale stále to nějak není ten James Bond, na kterého jsme zvyklí. V první řadě – hrdina zápletkou spíš proplouvá, než že by aktivně pracoval na jejím vývoji. Nechává se chytit do jedné pasti za druhou, aby pak pomocí náhody vyvázl ze všech problémů. Vlastně během celého vyprávění nepředvede nic, čím by mě přesvědčil, že je nějakým super agentem. Jedinou schopností, jíž se může pochlubit, je svádění žen, což mi pro špionáž na nejvyšší úrovni nepřijde zrovna jako razítko kvality.
Zápletka samotná je však povedená, třebaže hlavní padouch je vykreslen jako největší zločinec pod sluncem a přitom jeho činnost je čistě pašerácká. Což ale paradoxně působí mile civilně; spíše, než nějaké to obligátní ovládnutí světa a tak podobně. Z finále jsem byl ovšem rozpačitý, protože opět zapracovala náhoda a ne hrdinovy schopnosti. Nemluvě o jeho závěrečném pláči, kterým se asi pokusil vykompenzovat všechnu tu macho náturu. Z mého pohledu ji však hlavně zašlapal do země.

Krysařovy děti nakonec naplnily mé černé prognózy, jež začaly klíčit ve finále předchozího románu. Nejen, že si Belinda Bauerová příliš neporadila s rolí antihrdiny, ale co se týče zápletky, předvádí jednu z těch nudnějších verzí detektivního vyšetřování. Tedy – stane se zločin, kriminalisté se ocitnou ve slepé uličce, a tak čekají, až se odehraje zločin další a doufají, že tentokrát nechá padouch nějaké stopy. Díky tomu jimi čtenář spíš pohrdá, než že by jim fandil. O to víc působí tenhle přístup absurdně, že se únosy dětí odehrávají v okresu malého městečku.
Nijak tomu nepomáhá ani hlavní postava, jež polovinu vyprávění profňuká a druhou čeká na záchranu. Takže vlastně to jediné, co mě na románu tentokrát vážně bavilo, byly profily okrajových postav, které by samy o sobě vydaly za samostatný příběh, kterýžto by však se zápletkou neměl vůbec nic společného. Taky proto chápu ty čtyři stovky stran rozsahu, což ovšem bude nemilé překvapení pro všechny ty, co čekali strhující thriller.

Čekal jsem vzhledem k autorově popularitě něco většího. Thomas Brezina však zcela překračuje hranice reálného, aniž by se občas pozastavil nad těmi nejzákladnějšími prvky – jako že čtveřice dětí jede přes půl Spolkové republiky pro jakousi pochybnou výhru a samozřejmě bez doprovodu rodičů. Nevadí mi, když jsou hrdinové románu prckové, ale pohrát si trochu s uvěřitelnou koncepcí by tvůrce stálo minimum námahy a hned bych k příběhu přistupoval smířlivěji. Tahle spisovatelova neochota něco „vymýšlet“ se pak táhne napříč celou zápletkou, která je díky tomu prostinká i překombinovaná zároveň.
Plusem tak pro mě zůstala pouze čtivost, jež se románu upřít nedá. Od první strany se neustále něco děje a napětí je tolik, že ho dětský čtenář ani nestíhá všechno vnímat. Ovšem slova jedné z postav trefně vystihují podstatu celé knihy: „Jak tak poslouchám váš příběh, zjišťuji, že je celý založen na náhodách." Když čtenáři (ať už velkému či malému) tenhle detail nevadí, je všechno v nejlepším pořádku.

Začátek výborný a vůbec celá první polovina románu mě vysloveně nadchla. Jenže pak se nadšení začalo vytrácet, když jsem pochopil, kam zápletka směřuje. Tedy ne že by se dalo o nějaké zápletce mluvit. Galveston je prostě román ve stylu filmu Pomsta Tonyho Scotta, kdy celou dobu vyhlížíte eskalaci, jenže ta ve finále přijde ze zcela jiné strany, než dle tradic očekáváte.
Přestože po jazykové stránce nemám co vytknout, přesně tento druh románů mi jednoduše nesedí – málo se toho děje, hodně se mluví, prožíváme jednu osobnostní krizi za druhou a nakonec to nikam nevygraduje. Atmosférou podobný kousek thrilleru Krev na sněhu od Joa Nesbøho dokáže však díky většímu počtu stran v některých momentech nudit až hrůza a to především pro nulový vývoj gradace a spousta fňukání ve slovech. Tíha středního věku je u nájemného zabijáka z psychologického hlediska asi náramná věc, ale mě se tento způsob budování napětí zdá se poněkud nešťastný. A nic na tom nemění ani tarantinovská drsnost vyprávění.

Dobrý příběh, čte se moc dobře, ale zápletka je dost jednoduchá, až nehodná genialitě Sherlocka Holmese. Možná je to i tím, že jsem většinu povídek o Sherlockovi už četl několikrát, ale o co vlastně jde lze odhadnout poměrně brzy.

Jak mi série Martina Becka od prvních dílů moc neseděla, šestá a teď i sedmá kniha opravdu stály za to. Zatímco Policie pomo pije okouzlila svým humorným podkresem, Säffleská bestie naopak uhranula temným, přímočarým a v základu jednoduchým příběhem. Třebaže zápletka se rozjíždí pomalu, v druhé půli nečekaně nabere na síle a u posledních stránek čtenář jen trne, kdo všechno bude semlet lavinou událostí.
Rozdíl oproti předcházejícím dílům je i v koncepci, tentokrát zde nedochází k vyšetřovacímu tápání či bloudění po vedlejších kolejích – kdo je viník je jasné poměrně záhy, jen je třeba si ujasnit některé souvislosti a než začne vývoj událostí něčím nudit, dochází ke zběsilému vyústění. Zároveň mi vyhovovalo, že náhled do života Martina Becka byl tentokrát minimální a nepůsobil jako něco navíc. Snad jen, že příliš mnoho postav se mi průběžně pletlo jmény i povahovými rysy, přičemž valná většina jich byla vlastně zbytečná, protože celé drama šlo uhrát klidně o třech hlavních aktérech.

Já prostě miluji tyhle zápletky, kde si spisovatel zakládá na dějové lince víc než na hrdinově psychologickém rozboru a důkladném seznámení se s jeho sociální situací. Díky tomu se na malém prostoru odehrávají šílené věci. Jeden zvrat následuje další a člověk jen odhaduje, kam to všechno může dospět. Přičemž čas románu nijak neuškodil – až na pár archaických obratů ze sedmdesátých let funguje příběh na jedničku. Zároveň je fascinující, jak je osnova nepředvídatelná, protože James Hadley Chase neustále něco naznačuje a ono je to nakonec všechno trochu jinak. Ačkoli občas by si za to zasloužil přes prsty, neboť leckdy mlží naprosto zbytečně, jen aby se pořád něco dělo, což však vyjasní až okamžik, kdy máte celou mozaiku poskládanou a zpětně rekapitulujete děj. Jistě, má to svoje mouchy, některé momenty se vyjeví spíš na úkor autorova přání, než uvěřitelného vývoje a hrdinové zpravidla nejsou „rytíři na bílém koni“. Možná ale právě proto mají Chaseovy romány i po letech takový šmrnc.

Na to, jak je poslední kniha věnovaná poručíku Borůvkovi krátká, propletenec postav a zápletky je natolik komplikovaný, že jsem se v jednom i druhém přestal brzy orientovat. On příliš nepomohl ani záměrně pozměněný vypravěč, kdy příběh nesledujeme z pohledu smutného detektiva, ale nějakého joudy z Toronta, který se účastní vyšetřování. Jde sice o věrné zachycení obyčejného člověka (s dost pravděpodobně autobiografickými prvky), ale sám Borůvka má kvůli tomu roli natolik vedlejší, že jeho post mohl odehrát kdokoliv jiný a nic by se nestalo. Jeho přítomnost v zápletce postrádá faktické opodstatnění, přičemž pan Škvorecký navíc spoléhá na čtenářovu znalost postavy z předchozích dvou knih, takže kdo s Návratem naskočí do vlaku poprvé, ocitá se ve značné nevýhodě.
Jako vždy ovšem nelze ignorovat čistou stylistiku a nádhernou práci s českým jazykem. Kdyby se však autor mermomocí nepokoušel zakomponovat román do trilogie a pokusil se příběh nasměrovat vlastním směrem, udělal by podle mne lépe.

Netušil jsem, že mě tohle drama ze soudní síně zaujme a strhne. Žádné akční pasáže v knize nejsou, přestřelky se konají pouze slovní, mezi advokátem Hallerem a státní zástupkyní u soudu, přesto je to napínavé, poutavé čtení. Michael Connelly prostě umí psát.

Série středověkých detektivek Ellis Petersové má v sobě i přes svůj literární věk podmanivé kouzlo, nespočívající ve slovutných postavách či důmyslných zápletkách, ale v jednoduchosti místa a doby. Autorka nedělá z vyprávění pohádku, přesto na vás dýchá nostalgie středověku, kdy život byl snad o tolik jednodušší. Neznamená to ovšem, že méně krutý. Ostatně, objevení mrtvého těla při orání půdy a podezření ze zločinu nejtěžšího, jež padne na jednoho z mnichů kláštera svatého Petra a Pavla, dokazují, že prohnilá lidská povaha se za posledních osm set let nijak moc nezměnila.
Hrnčířovo pole představuje další z případů moudrého bratra Cadfaela a postav okolo něj, bez nichž by vyšetřování záhady nebylo kompletní. Tohle vyprávění nestojí na jediné figuře, která svým bystrým úsudkem odhaluje jedno tajemství za druhým. Tady i prosťáčkové mají své místo, stejně jako šlechtici, sedláci, či zákonem stanovení šerifové. Možná právě kvůli tomu působí příběh navzdory době dávno minulé tak uvěřitelně.

„Smrt je v životě jediná jistá věc, až děsivě jediná věc, na kterou je možné se opravdu spolehnout.“
Nenáročný thriller o umírání, houbách a nevěře. Antti Tuomainen tentokrát vyměnil poetické hloubání za komediální rovinu, kterážto vyprávění sluší mnohem víc. Ovšem nečekejte od finského humoru rozvernou taškařici se spoustou vozembouchů. Tedy, pominu-li mé nekonečné snahy o vyslovení jmen jednotlivých aktérů, které mě rozesmávalo samo o sobě. Každopádně, autorova představa vtipného momentu spíš připomíná vkus Sama Raimiho, přičemž dávkování je ohraničeno velkými časovými intervaly. O to víc pak zaskočí, když na ně dojde, stejně jako pobaví svou morbidností. Zbytek vyprávění už na tom tak vesele není; lépe řečeno, většinu prostoru zabírá hrdinovo nepříliš konstruktivní hájení nejen svého manželství, ale i vlastní firmy. Přestože však gradující události překvapí jen sporadicky, výsledné odhalení potěšilo právě kvůli tomu, že se vydalo jinou cestou, než jaká se zdála od poloviny narýsovaná.

Ústřední motiv je přesně dle mého gusta – dvojice amatérských horolezců se přichomýtne k havarovanému letadlu hluboko v nedostupných horách a kromě jednoho přeživšího v něm naleznou také kufřík plný drog v hodnotě dvou milionu dolarů. To už člověku zamává se svědomím. Jenže štěstí není zadarmo a občas je cena za lehce vydělané peníze vyšší, než by se komukoliv chtělo zaplatit…
Kanadský výtvarník, redaktor a spisovatel David Harris se netají nadšením pro horolezectví a je to znát na všech popisovaných chytech, fintách a postupech, které s lezením souvisí. Líčení této adrenalinové rekreace zvládá autor parádně, naneštěstí ne vždy to má v příběhu své místo, protože víc vzrušení čtenář zažije u spontánních výstupů, než při samotném konfliktu s překupníky kokainu. Mému výslednému zklamání pak nahrály i schematické postavy, unáhlené zvraty a začátečnická stylistika. Přesto si cením dobrého nápadu a zajímavého vývoje zápletky, která v jiných rukou mohla klidně zabodovat na prvoligové úrovni.

Důmyslná detektivka, kde spisovatel aplikuje matematické uvažování na pravidla žánru. Ovšem nepočítejte s nějakým jasným vzorcem, podle něhož by šlo snadno vypočítat, kdo je pachatelem vraždy. Alex Pavesi si jen hraje se slovy, aby na pozadí několika vedlejších příběhů rozkryl zločin ukrytý v minulosti, což ale čtenáři poměrně rychle docvakne z nepřímých náznaků a souvislostí. Přesto umí vyprávění překvapit, jak snadno se dá udělat z oběti vrah či z podezřelého detektiv, plus další možné kombinace těchto čtyř proměnných. V tomhle ohledu si knihy cením asi nejvíc, protože závěrečná odhalení krásně dokazují moc psaného textu a také zdůrazňují skutečnost, že „krimi is not dead“. Jen k Osmi detektivům člověk nesmí přistupovat jako ke zlomovému titulu, protože by mohl být především zpočátku zklamán tím, o jak prostinké zápletky v jednotlivých epizodách vlastně jde. Nicméně nemohu autorovi upřít cit pro nápadité kulisy a schopnost využívat všech eventualit, jaké koncept vyšetřování umožňuje.

Bezejmenné americké město, příkoří na nevinných, osamělá žena a dva zločinecké gangy, to jsou ingredience stvořené přímo pro Reachera. Stránky letěly jedna za druhou, má to dynamiku, napětí a ta pohádka pro dospělé by se dala i vcelku přijmout, dokud Jack v akci likviduje gangstery pěstí i pistolí. Postupuje zdánlivě strategicky, analyzuje situace, ale bez štěstí a náhody by byl stejně dávno mrtvý. V posledním úseku knihy bohužel odhaluje velké protistátní spiknutí, na které nepřišli ani vládní zpravodajské služby. Tady se už mění pohádka ve sci-fi. Každopádně se mi Spravedlnost četla dobře, pobavila a zasloužené ji za to patří 80%.

„Ženy a vrahové jsou ve svých činech nevyzpytatelní.“
Nenápadná detektivka ještě nenápadnějšího (alespoň u nás) německého spisovatele. A přesto, navzdory šesti křížkům, které nosí na zádech, strčí Pět mrtvých starých dam leckterý moderní thriller do kapsy. Na sto třiceti stranách rozehrává Hans Gruhl pozoruhodnou sérii vražd, jejichž pachateli čtenář společně s hrdiny prostě musí za každou cenu přijít na kloub. Autor si přitom vystačí s málem, případ nijak extrémně nekomplikuje a po celou dobu vyprávění tlačí děj kupředu, bez zbytečných odboček, psychologických kliček či bezpředmětných návratů do minulosti. Dojde sice na několikero drobných opomenutí nepsaných pravidel žánru, ale ty – už jen pro ten komorní a zábavný styl vyprávění – tvůrci se shovívavým úsměvem odpustíte. Nepatrné archaismy ve slohu pak dodávají příběhu nostalgickou patinu starých časů, kdy Agatha Christie byla stále Královnou, zatímco Chrisi Carterovi chybělo ještě hodných pár let k tomu, aby vůbec mohl tahat kačera.

Harlan Coben má, coby autor thrillerů, úžasnou schopnost zaujmout čtenáře hned prvními kapitolami, kdy nic nedává smysl, absurdnosti se vrší jedna na druhou a vy prostě za každou cenu chcete zjistit, která bije. Jenže každá záhada musí být vykoupena řešením a tady už je sázkou do loterie, jak moc smysluplně se to spisovateli podaří zkomponovat tentokrát. V případě Šesti let bylo těch ústupků logice na můj vkus o něco víc, než bych si přál, ale co už. Chcete-li se bavit, nehledíte na nedůvěryhodné postavy, charakterové nesrovnalosti ani na díry v dějové osnově. Prostě si užíváte adrenalinový vývoj událostí, přičemž si uvědomujete, že román má s realitou společného asi tolik, jako pohádka s hororem. Mě osobně hodně štval nešvar v podobě neříkání si informací, častokrát úplně zbytečně, jen aby se natáhla a zkomplikovala zápletka. Kdyby jedna postava jednala s druhou na rovinu, polovina událostí by se nemusela odehrát tak, jak se odehrála. Jen by to pak už zas nebyla taková zábava, že?

Frederick Forsyth povedeně líčí počátek války v Perském zálivu, jen mu nedokážu zcela odpustit černobílé vidění celého konfliktu, třebaže se občas snaží odůvodnit jednání toho kterého Araba – jenže i tak na to nahlíží okem Evropana a kvůli tomu automaticky vyznívají jako pomýlené hodnoty jiných zemí, než těch, které „kopaly“ za koalici osmadvaceti států. Jinak ale spokojenost, máte-li chuť na plnohodnotný válečný thriller, s Boží pěstí nemůžete udělat chybu. Ačkoli se autor občas až únavně rozepisuje ohledně minulosti hlavních i vedlejších postav a k podstatě zápletky se román dobere až v polovině, pořád má vyprávění nenapodobitelný drajv, kdy pod přílivem vojenských, historických či špionážních informací graduje i samotný děj. Osobně se mi nejvíce líbila rekapitulace prvních dnů války a vojenských leteckých operací, protože za vším jsou vidět lidé a jen okoralé duše nedokážou cítit zmar ze ztrát na životech. Závěrečná operace Izraelců je pak docela zábavnou tečkou za celým příběhem.

Expendables z roku 1974, jen si do rolí akčních hrdinů promítněte hvězdy jako Sean Connery, Charles Bronson, Jean-Paul Belmondo, Steve McQueen či Michael Caine. V tomhle ohledu funguje román precizně, na sto šedesáti stránkách je všechno, co od žánru očekáváte a zároveň tam není nic, co by podkopávalo spád děje. Jack Higgins byl spisovatelem, který dokázal z válečných thrillerů udělat zábavu a zároveň akceptoval fakt, že čím víc slov, tím hůře se udržuje čtenářova pozornost. Technicky možná nebyl na takové výši jako Tom Clancy, ale co nezvládl po odborné stránce, dohnal po slohové.
Problém je nepřekvapivě stáří, kdy příběh, jenž ve své době měl alespoň špetku originality (a to ještě s přimhouřenýma očima), by dnes mohl být označen za jedno velké klišé. Na druhou stranu, milovníci podobných kousků si přijdou na své, a to včetně chlapácké nadsázky, strhujících přestřelek a nečekaných úderů pod pás. Samozřejmě se člověk nesmí moc zabývat logikou, ale to u podobného čtení dělá snad málokdo.

Hodně těžké čtení, několikrát jsem knihu odložil a znovu se k ní vrátil. Ačkoli jde o můj oblíbený žánr, prokousat se první třetinou knihy bylo pro mě docela peklo. Zvláštní sloh, spousta postav vstupujících do děje, rychle střídání lokací. Trvalo mi, než jsem si trochu zvykl, ale nakonec to stálo za to. Co nelze románu upřít je hutná atmosféra padesátých let čpící z každé stránky a citace z novinových článků a policejních hlášení ji ještě podtrhují. Kdybych měl srovnat román s filmovou verzí, kniha je, drahocenný, surový vytěžený diamant a film je jeho vybroušená verze do nádherného šperku. Obojí na sto procent stojí za čas, který jim věnujete.

T. Jefferson Parker umí perfektně vykreslit kulisy, těžkosti má naopak s rytmem napínavého vyprávění. Člověk od „kriminálního thrilleru“ zkrátka nečeká, že usne už při druhé kapitole. Ale abych nebyl jen za škarohlída, upřít se autorovi nedá dobrý nápad, stejně jako snaha držet vyprávění v civilní rovině, ve které obyčejní lidé dělají obyčejné chyby, jež je ale jako na potvoru svedou na hranu zákona. Naneštěstí výběr hrdinů nebyl v mém případě úplně trefou do černého, nemluvě o některých prvoplánových zvratech, u kterých by autor udělal lépe, kdyby se jim spíše zcela vyhnul, než je využíval ve prospěch děje.
Vlastně jediné, co se mi skutečně líbilo, byl motiv novodobého Robina Hooda, který v moderních časech nemá příliš světlé vyhlídky, protože ať už je lapka sebešlechetnější, stále je to lapka, pohybující se ve společnosti, kde morálka není právě tou nejdivočejší kartou. Navíc ideály mají od reality hodně daleko, a když máte doma tři hladové krky, je ten rozdíl ještě trojnásobně větší.

Nepříliš rozsáhlá knížka se čtyřmi krátkými příběhy, jako stvořená pro absurdně dlouhý čas mezi brzkým ránem a okamžikem, kdy už konečně můžete rozbalit dárky.
P. D. Jamesová není žádný začátečník, umí čtenáře uvést do děje a rychle zaujmout nápaditou psychologií postav, zachytit atraktivně prostředí a rozehrát správě tajuplnou atmosféru. Zločin pak využívá zpravidla k tomu, aby dostala protagonisty vyšetřování na jedno místo a nechala gradovat dialogy.
Úvodní povídka upoutá biografickým vyzněním, jen je samozřejmě otázkou, nakolik skutečně odpovídá realitě. Ale pointa je vtipná, třebaže nepřekvapivá. Druhá historka zas zajímavým způsobem pracuje s motivem svědka, který se může dopustit stejného zločinu jako vrah, nechá-li odsoudit svou nečinností nevinného. Poslední dva případy spojuje postava Adama Dalglieshe a je znát, že krátký rozsah nedává autorce možnost rozepsat závažnější drama, takže příběhy jsou spíše takovou milou vzpomínkou na samu postavu, než plnohodnotnými detektivkami.

Pozoruhodná shoda se Sběratelem kostí, tedy ve výjimečnosti hlavního hrdiny. Jenže kde jsem Lincolnu Rhymovi věřil jeho románovou úžasnost se vším všudy, postava Poutníka u mě od počátku narážela na zeď nedůvěry. Chybí mu jakákoliv uvěřitelná legenda o minulosti, jež by dala základy jeho brilantní mysli a fyzičce. Lépe řečeno – jediné co se člověk dozví je, že vystudoval vysokou s vyznamenáním a denně cvičí Krav maga. Superagent k pohledání. Ještě že jeho protivník je na tom s genialitou obdobně, jak ostatně prokáže při finální konfrontaci.
Špionážní thriller Terryho Hayese patří k těm, co se berou smrtelně vážně a zároveň jim chybí odstup od černobílého pohledu na světové uspořádání. Po vzoru Fredericka Forsytha se autor sice pouští do všeobecného vysvětlování různorodých detailů, častokrát však nepodstatných pro vlastní zápletku. Ta je přitom v základu jednoduchá, až na hranici béčkové filmové produkce, přičemž její rozdělení do dvou linií má podle mě smysl pouze z komerčních důvodů.

James Bond coby novopečená matka roztomilého stvoření jménem Gigi. Což o to, humorný potenciál námětu je nesporný, jen kdyby šlo o autorku se zkušenostmi ať už s žánrem thrilleru, nebo komedie. Protože to první v knize nefunguje kvůli absurdnosti (agentka ve službách Jejího Veličenstva, která zčista jasna zjistí, že skloubit rodinný život s pracovním je prakticky nemožné) a to druhé pro přílišné lpění na autentičnosti. Vtip člověk automaticky nebere vážně a je schopen historce odpustit kdejaký nesmysl, ale když už jej někdo sděluje jako rádoby fakt, nemůžu jinak než vypravěče chytat za každé slovíčko. Je ovšem vidět, že jde spíš o můj osobní problém, a ne o prohřešek vůči literárnímu bontonu. Každopádně ani zápletka příliš nezaujala, stejně jako rozebírání těžkostí, jimž je vystavena žena, nastupující do práce po mateřské dovolené – o to spíš, jde-li v její práci o zabíjení nebezpečných teroristů či ruských mafiánů, potažmo zachraňování světa před sofistikovanými počítačovými programy.

Ačkoli mistr hororu od prvních stran slibuje čtenáři hrůzu, na tu se v románu Později kupodivu nedostalo. To však nesnižuje kvality skvěle vyprávěného thrilleru s lehkým nádechem paranormálna. Zlí jazykové by mohli podotknout, že ústřední motiv by vystačil na povídku – a měli by i pravdu, nijak to ovšem neubírá na kráse příběhu, jehož hrdinou je chlapec, který mluví s duchy. Ne že by šlo o nějak objevný námět, ale v rukou Stephena Kinga se proměnil v cosi neokoukaného, tajuplného a napínavého. Ostatně, jak už jsme u autora zvyklí, protagonisté dramatu se představují pomalu a zápletka jde k jádru věci širokým obloukem, přesto nemohu říct, že bych se u tří set stránkové knihy byť jen na chvilku nudil. Sedly mi postavy, tempo i prostředí, včetně drobných postřehů z praxe literárního agenta. Jediné, co mi trochu uniklo, byla otevřená vrátka k případnému pokračování, jež naznačují, že si spisovatel koncept oblíbil a v hlavě už mu klokotají další nápady. A to mě spíš znervózňuje, než těší.

Ty čtyři hvězdy jsou čistě za mé osobní sympatie k autorce a za první polovinu knihy, která je z mého úhlu pohledu dokonalá. Naneštěstí druhá půlka a pak konec všechno pokazí. Přitom postavy (především detektiv Marvel) ani zápletka o podobném zvratu nijak nesvědčily. Pravdou je, že něco málo naznačil nulový vývoj, ačkoliv čtenář po celou dobu něco podobného od začátku čeká. Stagnace u detektivky není dobrým tahem, chcete-li udržet fanoušky kriminálek v napětí. Jistě, jeden obviňuje druhého, a to celé pak korunuje šokující odhalení, ale přiznám se, že tento způsob vedení vyšetřování zdá se mi poněkud nešťastný. A to se ani nezmiňuji o nedůvěryhodnosti motivací a zbytečně komplikované proveditelnosti. Jinak ale skvělé zpracování života na samotě u lesa a konfrontace městského policajta s tím vesnickým. Tohle Belindě Bauerové opravdu jde, stejně jako cit pro zajímavé postavy, ať už se bavíme o těch hlavních, nebo vedlejších. Obzvláště zloděj aut je figurkou zasluhující vlastní román.

Příběh se rozjíždí pomalu a nenápadně ve vesnické atmosféře, domácí pálená kořalka, porážka prasete, pohřeb… Miko Syrový se ale začne šťourat ve věcech, které mu nesedí na smrti starého kamaráda. Od vydání prvního románu s Mikem, ušel autorsky Martin Goffa pořádný kus cesty. Dobře vystavěný případ, slušná porce napětí, promyšlená pointa. Takhle si představuji kvalitní českou kriminálku.

V některých momentech mi to připomnělo mého oblíbeného Donalda E. Westlakea, jen s tím rozdílem, že za obsahem se skrývá evidentně žena a ten tak nabyl nepříjemně na rozsahu. Kde by k naprosté spokojenosti stačily dvě stovky stran, tam Vdovy disponují víc jak dvojnásobkem, přičemž spousta slov je věnována nepodstatným věcem, jako třeba lásce a jiným podivnostem. Lynda La Plante přitom bez problémů zvládá akční scény, jež jsou úsporné, rychlé a bez zádrhelů, ovšem ty naneštěstí v románu schází na úbytě a víc se na ně trénuje, než jich ve finále probíhá. Ovšem ústřední motiv se mi líbil moc, stejně jako nečekaná tečka v závěru. Taky oceňuji práci s nejednoznačnými hrdinkami, kdy sice „vdovám“ fandíte, ale zároveň cítíte, jak to mezi nimi nepříjemně skřípe. Tohle každopádně není žádná Debbie a její parťačky, ale nesourodá skupina žen, která je nucena spolupracovat pro zajištění budoucího přežití, a tak se k sobě také chovají. Občas láskyplně, jindy krutěji než krutě. Zkrátka holky v akci.

„Náboženství je berla. Když se o ni opíráš dost dlouho, zapomeneš chodit sama.“
Kate Shugaková jde znovu do akce a tentokrát si bere na paškál náboženské fanatiky, přesvědčené o vlastní nadřazenosti vůči ostatním. Dana Stabenow ovšem pro jednou upustila od čistě detektivního románu a víc se zaměřuje na realistický popis mezilidských vztahů v místech, kam ruka zákona dosáhne jen sporadicky a spíš je nástrojem těch, kdo v lokalitě opravdu žijí. Ne vždy jsou však dotyční právě výkvětem té lepší stránky lidské povahy…
Přiznám se, že ta absence konstruktivního vyšetřování, jež by bylo zakončeno řádným morálním zadostiučiněním, mi maličko pokazila jinak celkově pozitivní dojem z celého příběhu. V tomhle ohledu bývám spíš staromilec a víc mi vyhovuje, když zápletka plní nepsaná žánrová pravidla. Na druhou stranu, autorka moc dobře ví, jak s málem odehrát velké věci a plně využívá podmanivého charakteru svérázné vyšetřovatelky a jejího naprosto fenomenálního psa. Takže rychle sem s další knihou.

Connelly tenhle díl věnoval Titu Welliverovi, který detektiva Bosche ztvárnil v sedmi sériích seriálu Bosch. Od zhlédnutí prvních dílů i mě dal tenhle herec obličej pro knižní verzi a celý seriál můžu všem jen doporučit. V Nočním ohni opět Ballardová a Bosch spolupracují na případu, ale kvůli pracovní vytíženosti se jim moc nedaří postupovat společně. Kvůli počáteční roztříštěnosti, kdy oba detektivové dělají na více případech najednou mi nejprve přišel tenhle díl slabší, ale postupně nabíral děj švih, pořádný spád a nedokázal jsem se od textu odtrhnout. Verdikt nakonec stejně nemůže být menší, než plný počet hvězd.

Představte si, že nejde o knihu, ale o film. Strhující akčňák, natočený někým jako Quentin Tarantino či Guy Ritchie, přičemž roli hlavního hrdiny by obsadil Big Lebowski a sekundoval by mu přitom horkokrevný veterán Walter coby majitel večerky. Zní vám to jako echt šílenost? Tak to jste potom na správné adrese.
Michal Březina si jde v literatuře vlastní cestou a příliš nelpí na komerční atraktivnosti mainstreamu. Jeho nová komediální detektivka vzdává hold žánru americké drsné školy, ale stejnou měrou na něj také dělá dlouhý nos. Co jiní tvůrci berou jako neměnná pravidla, dokáže si autor překovat k obrazu svému, aniž by však nějak příliš kazil noirovou atmosféru jinak naprosto střeleného vyprávění. Ostatně samy povídky se ani jako detektivní příliš vážně brát nedají, na to chybí postavám ochota i schopnost cokoliv vyšetřovat, ovšem ta rozhodnost přijít všem záhadám na kloub tam je, třebaže invalidní. Možná to není Jim Beam, ale Fernet na ledu určitě. Chuťově divné, ale zatraceně dobré.

Příliš mnoho figur na šachovnici a příliš komplikovaná hra. Rudolf Soukal má nezpochybnitelný talent psát humoresky, jakmile však přejde do vážnější tóniny, nedokážu jeho postavám věřit vůbec nic. Podobné je to i u zápletek všech tří povídek v knize obsažených, jež bezděčně zdůrazňují neschopnost policie usvědčit pachatele ze zločinu, není-li dotyčný chycen přímo při činu. Což v praxi znamená opakované líčení pastí a čekání na štěstí. Jestli se u nás vyšetřuje takovýmto způsobem, tak potěš koště.
Zatímco příběh Pátým tahem mat mě zaujal alespoň stylistikou, další dvě epizody – Vražedná smyčka a Fantom strachu – už jen nudily fádním obsahem a ještě fádnějším odhalením. Spíš než o tom, kdo je vrah, jsem přemýšlel, proč se na scéně vyskytuje tolik protagonistů a proč je kladen důraz na tu kterou scénu, když nakonec pro vývoj událostí neměla smysl. Až si říkám, z jakého důvodu si v nakladatelství Moba nedali práci a nevykřesali z knihy něco víc, namísto toho, aby ji vydali na první dobrou.

Drsné akční krimi. Lukas Devenport se s tím nemaže, jak při vyšetřování, tak při vztahu se ženami. Uvítal bych trochu víc detektivní práce na úkor pátrání ala buldozer. Jo tohle jsou holt devadesátá léta.

Bezvadná atmosféra, šílená zápletka. Nejde přitom jen o překombinovaný závěr, ve kterém spousta nápadů přijde nazmar a to na úkor nepříliš uvěřitelného rozuzlení, ale především o logiku jednotlivých detailů, které zůstanou až do poslední stránky nejasné či neznámé. Navíc je problém, že i přes množství textu se toho v knize vlastně až tak moc nestane. Od rozsahu čtyř set šedesáti stran bych čekal větší divadlo. Vše je pak ještě umocněno těžkou stylistikou, kdy se autor pokouší o jakýsi literární přesah, jenž má thrilleru dodat na významnosti, což ovšem selhává pro nesrozumitelnost. Tím spíš, že Jack Grimwood se snaží kombinovat špionážní motiv s honbou po sériovém vrahovi, ale namísto akčního děje čeká čtenáře spousta trudomyslného hloubání a zádumčivého vzpomínání, to celé v jednoduchém dějovém hávu. Přesto si vyprávění zachovává jistou fazónu „lepšího čtení“, ať už jde o podmanivé prostředí komunistického Ruska, nebo zajímavě vykreslené charaktery. Jen kdyby si to nehrálo na umění.

Thriller v duchu televizních seriálů, kdy jedna agentura řeší případy na několika frontách, přičemž se nedá říct, že by jednotlivé epizody spolu byly nějak zásadně provázané. Také je dobré vědět, že knihy v sérii na sebe volně navazují, proto je příběh plný drobných odkazů na předchozí události a závěr ještě korunuje neopodstatněný cliffhanger, jenž má navnadit na další díl. O to spíš nechápu, proč nakladatelství Alpress vydává cyklus napřeskáčku, nemluvě o zcela zavádějící anotaci.
Každopádně, vyprávění je rozkouskováno na stovku kapitol, jejichž délka nepřesáhne stránku-dvě, díky čemuž se umocňuje spád. Román přitom ale zbytečně kombinuje vícero zápletek s různým obsazením. To je pak korunováno střídáním ich- a er-formy, takže je těžké udělat si pořádek v tom, co je podstatné a co balast. Ve výsledku jde o čistý průměr, který nepřekvapí ani vyústěním, ani nápaditostí; jednoduché řemeslo, vyprodukované dvěma ostřílenými harcovníky, rozhodnutými dát čtenářům co mají rádi – a nic víc.

Nešvarem současných detektivek bývá nejčastěji zbytečně přepálený rozsah. Když se podíváte na největší veličiny žánru, na devadesát procent zjistíte, že na dvou stech stranách dokázaly rozehrát úplně vše, od nápadité zápletky po důkladnou charakteristiku postav. Žádné odbočky od hlavní linie, žádné náhledy do sociální anamnézy, žádné mlácení prázdné slámy. Prostě zločin, vyšetřování, basa a pěkný den je za námi.
O to víc mě překvapují tendence literárních nováčků nehledět na kvalitu, ale jít po kvantitě. Pech by totiž vůbec nemusela být špatná kniha, kdyby Klára Aycox nenacpala do jedné hned tři. Ona každá část samostatně má svoje mouchy, ať už stran pofidérního vyšetřování, nečekaných skoků v ději a přílišného množství podobných figur, ale při spojení v jeden celek si čtenář tyto nedostatky víc uvědomuje, protože se opakují. Takže i když se mi líbil ústřední motiv detektiva v utajení, což je na českou scénu neokoukaný model, z výsledného produktu jsem bohužel maličko na rozpacích.