PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Titul Detektivní agentura A-1 představuje sbírku šesti povídek, jež Max Allan Collins sepsal na základě skutečných kriminálních případů. Tuhle informaci se však člověk dozví až na konci knihy, což je podle mě docela škoda, protože kdyby ji znal od začátku, přistupoval by k textům úplně jinak. Lépe řečeno, určitě by jim odpustil absenci dějových fines. Život holt není literatura, a ne vždy poskytuje šokující zvraty či skandální odhalení, což se týká i těchto příběhů. Jak se karty rozdají, tak se s nimi hraje. Bohužel občas maličko zmateně, jindy zase zbytečně dlouze.
Jinak ale standardní řemeslná práce, která nemá čím urazit. Je v tom akce, humor i napětí, přičemž každá z povídek je vystavěná trochu jinak. Jen mi vadila nucená snaha o stylistiku „drsné školy“, protože autorovi jednoduše nejde. Nehledě na to, že ji nemá vůbec zapotřebí, vyprávění by dokázal s přehledem uhrát bez ní. Spíš se měl zaměřit na dobovou atmosféru let 1936–47, která mu díky modernímu vyjadřování vylítla komínem.

Ač samy povídky nejsou v základě špatné, jejich slabinou bývá nepovedená pointa v závěru, nebo v horším případě vůbec žádná. Přičemž autorův pokus o zachycení soudobé pražské galerky funguje pouze v představení pitoreskních figurek, ale jinak většina příběhů zkrátka sklouzne do prozaického zpracování pracovních případů. Plusem jsou samozřejmě realisticky zachycené policejní postupy, až si člověk uvědomí, že muži v uniformách jsou stejně obyčejní, jako všichni ostatní. Tohle kazí jen mimoděčná premisa „my jsme ti hodní a nedocenění, zatímco civilisté zlí a neinformovaní“, jíž se ovšem asi nedokáže vyhnout nikdo, kdo nějakou dobu pracoval s lidmi.
Některé povídky jsou lepší, jiné horší, ale všechny spojuje jedna věc – Martin Goffa cíleně krátí i tam, kde by si text zasloužil víc prostoru. Díky tomu se dobré nápady nerozvíjejí a zápletky končí dřív, než se vůbec stačí rozeběhnout. Osobně bych ocenil méně chlapáckého machrování utužující kolektiv a promyšlenější zpracování dějových osnov.

Donald Lam se zaplete do vyšetřování vyloupení pancéřovaného bankovního vozu. Stopy vedou z Los Angeles do San Franciska. Což pro sanfranciskou policii znamená velmi náročných pár dní. Inspektor Hobart ze sanfranciské policie je důstojnějším soupeřem než klasický Lamův policejní protihráč seržant Frank Sellers. I když ke konci chová k Lamovi podobné pocity jako výše zmíněný seržant. A kupodivu v tomto příběhu Lam, který je schopný přechytračit v podstatě kohokoliv, je málem sám obelstěn. V rámci série je to spíše standardní dílo, což ale stále znamená nadprůměrnou, velmi dobrou knihu.

Takřka komorní psychologický thriller, ve kterém se prolínají osudy tří žen. Dotyčné snad závodí o titul Nejpitomější megera století: na vybranou máme mezi notorickou alkoholičkou, znuzenou ženou v domácnosti a bezohlednou mrchou. Každá z nich je svým způsobem duševně poškozená a jedno mají společné (nevím, jak to formulovat a vyhnout se spoileru). Střídají se osoby vypravěček i čas, je maximálně vhodné udržovat si přehled, co se kdy odehrává. Zpočátku je autorka na informace dost skoupá a dominují zmatené stavy věčně ožralé Rachel. Trochu jsem ji litovala a hodně mi lezla na nervy, ve výsledku však její linii považuji za osobní přínos. Jako exot, co se nikdy neopil, leč má v rodině a mezi známými několik alkoholiků, považuji za studijně zajímavý pobyt v hlavě osoby, která ztratila veškerou sebeúctu, vůli i ochotu vyhrabat se ze dna žumpy. Chlast ještě nikdy žádný problém nevyřešil, naopak, nepřestává mě tudíž překvapovat, kolik lidí k němu utíká bez ohledu na následky. Knihy jsou rozhodně lepší závislost, méně škodlivá;-). Pro Megan a hlavně Annu se mi pochopení nalézalo o něco hůř, možná jsem v tom směru taky exot, když jsou mi cizí zálety. Samotná zápletka je lehce netradičně podaná (tedy svědkyně na baterky a „vyšetřovatel­ka“/stalker v jednom), jinak postrádá originalitu. Zhruba v polovině románu poskytne spisovatelka zřetelné vodítko k pachateli zločinu a potom zbývá pouze otázka, za jakých okolností se to proflákne. „K dívce ve vlaku“ jsem přistupovala poněkud skepticky, takže jsem spíše mile překvapená, nakolik mě příběh chytnul… a už chápu, proč byla nadšená příbuzná, co mi knihu půjčila (vyléčená alkoholička).

Přestože mi Prstence Saturnu přišly jako dějově nejslabší, paradoxně mě bavily málem nejvíc. Už jen proto, že mi celou dobu unikalo, jakou že to habaďůru Lucky Starr na Sirijce hraje, přičemž autorovi se daří celou šlamastyku dramaticky natahovat až do té nejposlednější minuty. A i když má tahle příjemná dobrodružka svoje nejlepší léta za sebou, rozhodně to neznamená, že si pár fanouškovských veteránů nemůže najít. Jde o to, jestli máte pro tvorbu Isaaca Asimova slabost, nebo ne. Technické popisy i vědecké informace jsou jinak standardně na úrovni, ačkoli s odstupem let kapánek naivní. Ale krásně naivní. To kouzlo dobového nadšení, kdy zdolání nemožného bylo otázkou zítřka, je jednoduše neopakovatelné a taky důvod, proč mám tuhle sérii tak rád.

PS – Nejkomičtější je, jak se hrdinům opakovaně daří zavařovat robotům jejich pozitronické mozky zákeřnými příkazy, které jsou i nejsou v rozporu se třemi zákony. Až si člověk pomalu říká, k čemu že ti roboti jsou, když mají tolik achillovek.

Výborně zpracované prostředí, slabší zápletka. Na tři sta sedmdesáti stranách se rozvíjí děj, kterému by bohatě stačil rozsah novely. V rámci toho autorka natahuje všechno, co může, přičemž si vypomáhá i vypichováním skutečných událostí. Ty však nakonec nemají jiného účelu, než dovytvářet zdání autenticity celého vyprávění, a bohužel pro zápletku smysl nemají. Ta by si podle mě vystačila jen s vyšetřováním zločinu, ale to už je věc názoru.
Co se mi ovšem hodně líbilo, byla ústřední postava barmana Timothyho Wildea, který se stane policistou, protože jako hospodská vrba má cit pro naslouchání lidem a rozpoznáváním jejich lží. Naneštěstí ani tenhle motiv v příběhu velkou roli nehraje, což mi zpětně přijde jako velká škoda. Celkově se nemohu zbavit dojmu, že si Lyndsay Fayeová dala větší práci při sběru materiálů, než co pak věnovala řemeslné koncepci. I s kašpárkem se dá zahrát velké divadlo, když si prcek trochu mákne. Důležité je nezahltit drama kostýmy, jen pro jejich samotnou krásu.

Říká se, že příliš mnoho motivů je spisovatelova smrt, a Richard K. Morgan si na tuhle pravdu v Půjčovně masa trochu sáhnul. Jistě, je morbidně nápaditý, přičemž vesmír, který představuje čtenáři, je uvěřitelný, děsivý a reálně syrový. Jenže i když tahle takřka cyberpunková detektivka šlape od prvních stran, přes půlku románu se vyšetřování prakticky nehne z místa. Což by ještě bylo v pořádku, kdyby autor vědomě nedal do textu hned z kraje dvě nápovědy tak zřetelné, že je může přehlédnout snad jedině slepec. Slepec a Takeshi Kovacs. Naštěstí je veškeré to putování v labyrintu lží nakonec zdárně upotřebeno. Nicméně mi moc nefungovala hrdinova role, protože se v mnoha momentech chová dle potřeby tvůrce, než jak by mu měla velet jeho „vojenská“ minulost.
Ovšem i přes těch několik přešlapů nedokážu hodnotit knihu negativně. Když už nic jiného, pořád je to akcí nadupaný thriller, který si nebere servítky vůči ničemu a nikomu, přesně jak mám rád. A rozhodně nic pro slabší povahy, o tom žádná.

Démoni jsou zpět a John Cleaver je zas až po krk v problémech. Vtip je ale v tom, že co je pro obyčejné lidi šílencovou noční můrou, je pro našeho hrdinu báječnou jízdou na roztomilém poníkovi. On je totiž John tak trochu sociopat. A kdyby nebyly světské zákony proti, s radostí by dělal sériového vraha.
Jak už to naneštěstí bývá, první díly hýří originalitou, aby následná pokračování vařila z vody. U této série jsem přeci jen čekal něco jiného, už je proto, jakým způsobem rozkopal Dan Wells předchozí knihou nepsaná pravidla románu pro mládež. V druhém díle však polevil ze svého rebelanství a vyprávění přizpůsobil požadavkům trhu. Pořád je to děsivý svéráz, ale už s morálkou na pravém místě, který si uvědomuje, že jeho vlhké sny (bodat, svázat, řezat) nejsou úplně košer. Body navíc bohužel nezískal ani za utahanou zápletku, jež začne gradovat teprve v poslední třetině. A tak nakonec nejvíc potěšila až závěrečná věta, uvozující další díl, přestože toho se už u nás asi nikdy nedočkáme.

Řemeslný thriller, který neurazil, ale ani nenadchl. Na můj vkus až příliš zaměřené na ženské čtenářky, kdy chytré a pohledné dámy dávají zločinu co proto. Bohužel bez kouska nadsázky. Takhle je to až příliš v rovině „holky sobě“, psáno přitom mužem. A možná právě proto selhává román v tom nejpodstatnějším, tedy v hrdinkách. Přišlo mi, jakoby se autor kouknul na Sex ve městě a s pocitem, že teď už ví jak na to, napsal detektivku o zaměstnaných maminkách, které se rozhodnou spojit síly v Ženském vyšetřovacím klubu, aby chlapům dokázaly, jak moc jsou neschopní (ti chlapi samozřejmě).
Ovšem James Patterson není nejprodávanějším americkým spisovatelem jen tak pro nic za nic. Jednoduchou zápletku dokáže rozsekat na stovku kapitol, takže člověk je prakticky nucen číst, dokud příběh neskončí. Pak přidá špetku překombinovanosti, aby zvýšil napětí a kapku romantiky, aby srdce zjihlo. Bestseller je na světě. Obsahově mi však nenabídl nic, co by překonalo běžný žánrový průměr z devadesátých let.

Naprostá spokojenost a čím dál tím větší přesvědčení, že ty nejlepší autorovy romány jsou právě z počátku série. Čistě proto, že ještě příliš nekombinuje „šokující“ zvraty a zápletky drží jedno téma, třebaže mají tendenci rozjíždět se ve vícero liniích. Tentokrát stojí David Raker proti sériovému vrahovi, jenž směle kandiduje na jeho doživotní Nemesis. Osobně přitom doufám, že se s panem Psychopatem Na Druhou ještě uvidíme, protože stávající finále moc velkou show nepředvedlo. Ovšem zákulisní náhled do policejních her na zloděje je skutečně depresivní, člověk má docela problém postavit se na tu kterou stranu. Morálka mluví o koze, rozum zase o voze a pravdu mají přitom oba. Peklo.
V rámci série pak oceňuji návaznost na události, které teprve přijdou, protože jako mnozí jiní jsem do cyklu naskočil uprostřed. Ona je ale docela legrace to sledovat takhle pozpátku, přičemž musím smeknout nad tím, že Tim Weaver si od začátku dělal ve věcech pořádek, takže žádné šlápoty vedle se nekonají.

Neříkám, že Odpad nemá atraktivní zápletku, jen jí výrazně chybí propracovanost. Pouze v jeden moment se příběh hrdinů zkomplikuje, jinak vše plyne dle očekávaného vzorce. Andy Mulligan navíc hodně přeskakuje z postavy na postavu, aby čtenáři umožnil lepší pochopení celkové situace, jenže ty figury mluví a chovají se stejně, takže to ve výsledku nemá na vyznění vliv. Paradoxní jsou i mrazivé podmínky života na skládce a to v kontrastu s lehce naivním průběhem vyprávění. Ale je to kniha pro mládež, tak proč ne. Jen mi vadilo podkopávání inteligence dospělých, zatímco mládežnící představují jednoho génia vedle druhého. I proto mi román mimoděk připomněl Správnou pětku, jen z mnohem drsnějšího prostředí brazilských slumů. Trefná je mimo jiné kritika zkorumpované politiky, kdy jeden pitomý nenažranec může svým konáním pozastavit vývoj celé země na několik desetiletí. Ovšem ten lehce socialistický podtón si autor mohl odpustit, protože kudy vede tahle cesta, prokázaly dějiny už několikrát.

Lepší než Na útěku, alespoň co se přehlednosti děje a jednotlivých motivací týče. Zároveň už vyprávění tolik nesklouzává k obehraným klišé, a musím přiznat, že celou první půlku jsem se hodně bavil. Ono když mohou padouši nahlížet do budoucnosti, a tak se připravit na všechny eventuality útoku, hrdinům to poměrně legračně ztěžuje možnosti, jak se jim dostat na kobylku. Pravdou ovšem je, že teorii toku času a jeho případné změny v minulosti tahá autor maličko z rukávu a s čím si neví rady, to odsune jako neřešitelnou problematiku, o níž se nemá ani smysl bavit.
Jakmile však dojde na moralisticko-spasitelské řeči hlavního hrdiny, vzpomněl jsem si na důvody, proč mi předchozí kniha Patricka Leea šla tak na nervy. Navíc má Signál po profesní stránce dost nulové finále, nečekaně odbyté málem na jednom řádku. Na druhou stranu celá akční jízda má sympatický rozsah, a kdyby fantaskní motiv nezakrýval autorovu neschopnost udržet zápletku na uzdě, byl bych – v rámci subžánru – spokojen maximálně.

Autorku neznám, „Krvavou lázeň“ jsem koupila za pakatel ve výprodeji a má očekávání se držela při zdi. Ideální stav pro milé překvapení. To první se dostavilo po otevření knížky – zvenčí vypadá jako jednohubka do 200 stran, přitom jich je bezmála 370 (velikost fontu i rozpal mezi řádky naprosto v pohodě, papír trochu tenčí). Na přečtení jsem potřebovala tři dny, což při mých současných možnostech znamená, že jsem většinu svého omezeného volného času s oblibou trávila právě v „Krvavé lázni“ a nikde jinde. Název sice poněkud laciný, ovšem výstižný, jelikož na 900 obyvatel městečka Tranquility se zde odehraje mnoho násilí. Místní čerstvá naplavenina, doktorka Claire Elliotová, se snaží odhalit příčiny krvavého běsnění, musí přitom bojovat s nedůvěrou starousedlíků, osobní tragédií i s vlastním pubertálním synem.
Příběh obsahuje snad veškerá tradiční klišé, včetně padouchů různého stupně a sympatického šerifa. Ani nevím, jestli je to vůbec výtka, prostě jsem si připadala jako ve svých obnošených trekových botách: kvalitně ušité, decentní, nevyhlížejí nijak extra, ničím nepřekvapují, ale jsou náramně pohodlné a můžu se spolehnout na každý krok.
Pokud tedy máte rádi atmosféru maloměsta, nevadí vám nahlédnout do soukromí jeho obyvatel (jinak řečeno to chce paměť na lehce nadstandardní počet jmen a osudů), nezaleknete se vraždících psychopatů, nenudí vás hledání stop pod mikroskopem a netrváte na přiměřené porci originality, „Krvavá lázeň“ by se vám mohla trefit do vkusu.
Na závěr si neodpustím drobný kopanec do paní překladatelky, potažmo odpovědné redaktorky: „Noah Elliot dosáhl třistašedesátého obratu na skateboardu…“ Dámy, já chápu, že na prkně nejezdíte, ale ten chlapec si pravděpodobně nepočítal množství obratů, nýbrž prostě vykonal fígl, při kterém se otočil o 360 stupňů. 75%

Už jsem tušil, do čeho jdu, přesto mě Katakomby překvapily autorovou nepoučitelností. Předchozí knize jsem ještě leccos odpustil, nyní však takový lidumil nebudu, protože za a) zápletka víceméně kopíruje Les sebevrahů, kdy se nesympatická skupina vydá někam, kam nemá, a za b) už v třetím odstavci Jeremy Bates prozradí kdo a jak zemře, takže čekání než se tak stane, bylo v rámci čtyřsetstránkového rozsahu docela otravné. Hlavně proto, že děj nepřichází s ničím zajímavým a tentokrát selhala i informační nadstavba. Ta totiž kromě toho, že se pod Paříží už od středověku táhnou kilometrové chodby, nemá co dalšího říci. A opět platí, že spisovatelova tendence držet se racionálního thrilleru než fantaskního hororu je ve finále spíš na škodu, protože celek shazuje na úroveň šestákového krváku.
Být to o polovinu kratší, nezlobil bych se. Přidat špetku originality, oprostit se od dějových klišé, zapomenout na psychologii postav, a hlavně naučit se skutečně strašit, byl bych s výsledkem spokojen.

V technických detailech perfektní, prozaicky naneštěstí průměrné. Jiří Mazurek přes polovinu příběhu úpěnlivě tají, co že za velké tajemství se skrývá v polárních mořích, aby se pak ukázalo, jak moc malou roli to vlastně hraje. Chápu, že vývoj událostí byl neodvratný, ovšem tenhle způsob finále zdál se mi poněkud nevhodný.
Když se ale oprostím od nevole z posledních stran, pořád ve mně vyprávění zpětně vyvolává dojem horské dráhy – v jednu chvíli jede šupem dolů a je to neuvěřitelně napínavé, aby následovalo pár zatáček a zdlouhavé stoupání, načež hurá, směle na další kolo akce. Problém také je udržet si přehled v několika dějových liniích, které nejdou úplně chronologicky po sobě, což člověku dojde až v poslední třetině a musí zpětně přehodnocovat. Nemluvě o množství zajímavých, ale zcela nevyužitých záhadologických motivech. Až mě mrzí, co všechno autor předloží a nepoužije, jakoby šlo jen o drobty nápadů, pro něž nakonec nenašel uplatnění. Škoda, protože potenciál v tom byl obrovský.

Carol Starkeyová je zajímavá postava, policistka, která si nese těžké životní břemeno. Jednoho démona ovšem zahání démonem druhým – alkoholem, a i když jsme tu měli spoustu detektivů alkoholiků, Starkeyová tomu dává trochu jiný rozměr a v průběhu příběhu jsem si tuhle divnou ženskou oblíbil. Prostředí pyrotechniků a bombových maniaků je hodně zajímavá kulisa a bavila mě. Čtivost má Anděl zkázy vysokou, jak jsem u Craise zvyklý, detektivní zápletka má spád a ve finále slušně graduje napětí.

Frederick Forsyth je zkrátka stará škola. U románů to ještě možná tolik neohromí, ale jakmile dojde na kratší texty, člověk prostě nemůže neobdivovat jeho způsob psaní. Prakticky u každé povídky totiž rozehrává děj, jenž by strčil do kapsy leckterý moderní thriller, pročež vše ukončí jednoduchou pointou, která je v přímém rozporu s předchozím rozepisováním. Je samozřejmě otázkou, nakolik to dělá schválně, nebo nakolik jde o vedlejší efekt jeho novinářské praxe, ale přiznám se, že mě to vlastně docela bavilo. Ovšem jsem zároveň sto pochopit všechny ty lidi, jimž podobný přístup notně šlápne na kuří oko.
Přestože mají všechny povídky podobný dějový vzorec, liší se tématikou, lokacemi i hrdiny. Mě osobně nejvíc zaimponovala nekomplikovaná Výsada, především pro vtipnou právní kličku na konci. Naopak zklamala prvoplánová Povinnost, přestože má jít o příběh dle skutečné události. Celkově ovšem spokojenost, hlavně pro zmiňované literární řemeslo. Něco podobného se už dneska bohužel nenosí.

Tak tenhle případ je pro Harryho osobní záležitost a vězte, že těm sráčům, kteří narušili jeho soukromý život nakope pořádně zadky. Všechno začne vraždou majitele obchodu, staršího muže čínského původu, která přivede Bosche k čínské triádě v Los Angeles a pak i do Honkongu, když mu unesou dceru. Dovedu pochopit vztek a odhodlání muže, hledající své dítě, které je v ohrožení, bohužel i díky svému zuřivému zaslepení se dopustí taky několika osudových chyb. Když to shrnu, tak tu máme parádní příběh, kvalitní vyšetřování, napětí, vychutnal jsem si i pár akčních scén, protože Bosch jde drtivě po všech, kdo jsou s únosem spojeni a dopadení vraha je závěrečná třešnička na dortu.

Zvykli jsme si žít ve světě poháněném elektrikou, takže je docela logické, že thrillery s motivem totálního výpadku táhnou. Protože ono ani tak není otázkou, jestli k tomu dojde, ale kdy. Přičemž prognózy jsou nemilé – půjdeme ke všem čertům, páč všechno souvisí se vším, a jakmile vyndáte tržnímu hospodářství baterky, pro lidi ve městě to přestane být legrace. V základu jde o prostý dominový efekt, kdy je každý stát přímo závislý na kolektivní spolupráci. A právě na tenhle „detail“ poukazuje rakouský spisovatel Marc Elsberg.
Stran nové noční můry u mě však zabodoval jen napolovic. Vedle samotné vize katastrofických důsledků totiž rozjíždí i dílčí zápletku, která se mu tříští pod množstvím postav a scenérií. Navíc mi trochu vadila jeho stylistika, jež prozrazuje, že psaní je pro něj spíš koníčkem, než obživou. Faktické údaje jsou vypíchnuté skvěle, ale dějová osnova pokulhává s uvěřitelností. Neznamená to, že by mě Blackout nebavil, ale v rámci tématiky jsem už četl napínavější romány.

Ani druhá detektivka s Protivou a Blasiusem nebyla špatná. Zápletka tajuplně zašmodrchaná, postavy náležitě svérázné a rozsah tak akorát, aby vyprávění skončilo dřív, než se člověk začne nudit. Fakt je, že výsledné rozplétání Jan Bauer docela odbyl, evidentně mu víc záleželo na vytvoření děsivé atmosféry než zpětného odůvodnění komplikovaných zločinů. Reálie jsou ale fajn, nepotrpí-li si člověk na historicky přesné kulisy. Zdejší středověk je sympaticky bez pozlátka, díky čemuž mi byl v mnohém milejší než ten pohádkový od čtenářsky úspěšnějšího Vlastimila Vondrušky. Také mimo jiné oceňuji, že hrdinové se opravdu snaží pátrat a to za pomůcek, které středověk skutečně nabízel, pročež netahají zázraky z rukávu. Kdyby si jen autor dal více záležet na osnově, byl bych spokojenější – jsou zde třeba úplně zbytečné linie se ztracenou relikvií, s tajným bratrstvem a florentským lékařem. Ve výsledku ovšem příjemné oddechové čtení, možná nepříliš propracované, ale zato řemeslně dobře zvládnuté.

Nastoupil jsem do rozjetého vlaku a ke svému překvapení zjistil, že zdejší provozovatel dokáže za utržené peníze nabídnout kvalitní přepravu. Hned zkraje přiznám, že literární soutěže jsou mojí čtenářskou Nemesis a doživotně mě zbavily iluzí o skrytých talentech. A možná právě proto byli devátí Žoldnéři fantasie takovým překvapením – minimálně první půlka knihy totiž nabízí skutečně dobré povídky. Stylisticky čisté, obsahově nápadité, dějově promyšlené. Někomu to může být málo, ale dokud neporotcoval, neví, co je literární peklo.
Výrazně slabší je bohužel druhá půlka sborníku. Po úvodní silné pětici přichází šestero průměrných textů, které trpí právě těmi nešvary, jež mi u amatérských prací vadí. Celkový dojem ovšem vylepšila závěrečná povídka Míly Lince, společně s jeho zábavným a přitom informačně zajímavým doslovem. Za mě tedy spokojenost. A tohle jsou jména autorů, od kterých bych v budoucnu rád držel v rukou román: Tomáš Laube, Meriwether Buchanan a Jan Hamouz – skvělá práce, lidi!

Výborná záležitosť najmä pre fajnšmekrov klasickej detektívky. Na svoje si prídu hlavne tí čitatelia, ktorí k detektívkam pristupujú ako k rébusom a snažia sa prípady opisované v knihách vyriešiť spolu s Veľkým detektívom.

Kniha je vytvorená formou akéhosi policajného spisu o prípade vraždy Roberta Prentica – obsahuje niekoľko dopisov (vo forme samostatných príloh v pôvodnom anglickom znení s nasledujúcim prekladovým prepisom), fotografií (účastníkov prípadu, z miesta činu a niektorých stôp), obsiahlé novinové články, útržok železničného lístku a belgickú poštovnú známku. Čo sa týka samotnej zápletky prípadu, tá mi štýlom pripomínala kombináciu Agathy Christie a F. W. Croftsa.

Knihu otvára predhovor Jaroslava Podroužeka, v ktorom českých čitateľov oboznamuje, ako majú pri čítaní knihy postupovať. Následuje krátky novinový článok, v ktorom je britská verejnosť informovaná, že Scotland Yard uvítal na stanici Waterloo skupinu siedmych policajných vyšetrovateľov zo Spojených štátov, ktorí boli pozvaní za účelom oboznámenia sa s tamojšími najnovšími vyšetrovacími metódami. Jedným z pozvaných amerických detektívov je poručík Hallows, na ktorého sa po príchode do Anglicka obráti listom manželka po zavraždenom Robertovi Prenticovi so žiadosťou, aby sa on sám pokúsil vyriešiť vraždu, ktorú nedokázala objasniť britská polícia. Poručík Hallows (a s ním aj čitateľ) sa preto postupne začne oboznamovať s okolnosťami prípadu a nájdenými stopami…

Riešenie prípadu ma značne prekvapilo (takže sa mi ho vyriešiť nepodarilo :) ) a dôkaz, ktorý vraha usvedčil, mal v sebe značnú osudovosť.

Na záver jedna poznámka pre prípadných budúcich čitateľov: odporúčam zohnať si vydanie s pevnou väzbou (kvôli lepšej manipulácii s knihou počas skúmania jednotlivých „dôkazových materiálov“) a hlavne výtlačok so všetkými prílohami (odporúčam nechať si predávajúcim prekontrolovať).

Počítal jsem s obligátním poetismem v próze a tady mi spisovatelka Nacuo Kirino naservírovala malé překvapení, kdy se oprostila od jakéhokoliv intelektuální nadstavby a šla přímo k věci. Dost ostře. Příjemná změna, říkám si, konečně asijský román, ve kterém se nebudu díky symbolice ztrácet. To byla má první chyba.
Out je zvláštní thriller. Prodchnutý depresí a cynismem natolik, že slabší povahy mohou dostat tik už po prvních dvaceti stranách. Taková japonská varianta Rozpuštěný a vypuštěný, jen s tím rozdílem, že té nadsázky tady moc nenajdete. Ani naděje a už vůbec ne humoru. A právě přesvědčení, že tu temnotu snadno ustojím, bylo mou druhou chybou.
Nic to však neubírá na kráse morbidní zápletky. Ta sice plyne dle vzoru „může-li se něco pokazit…“, ale v rámci rozsahu dokáže celou dobu držet slušnou úroveň napětí. Problém jsem měl se závěrem, kterýžto se stal třetí a poslední chybou, kdy očekávání něčeho normálního, bylo krutě rozdupáno. Teď jen čekám, kdy si pro mě přijdou uklízečky.

Depresivní, svižné, realistické, úderné. To všechno na jednom místě, v útlém románu, který má na krku víc jak šedesát let. Tak se dělá kriminálka.
Zápletku třetí knihy z 87. revíru otevírá zdánlivá sebevražda drogového dealera. Protože jsou ve hře návykové látky, rozjede se vyšetřování ve vícero rovinách, aby následně každého z detektivů ovlivnilo nějak jinak. Vypravěč se přitom drží tématu, a zpočátku nejasnou skládačku dává dohromady v přesně vymezených krocích. Zároveň dokáže čtenáři představit rodinné zázemí hned několika hrdinů, takže výrazněji přirostou k srdci. Ovšem při rozsahu necelých dvou seti stran nečekejte žádná sociální dramata, všechny důležité emoce dokáže autor hravě zachytit pouze pomocí dialogů. Ty se ostatně do budoucna staly jeho obchodní značkou.
Za zmínku určitě stojí doslov, ve kterém Ed McBain vypráví příběh románu Překupník, v němž měl původně Steve Carella zemřít. Jednapadesát dalších pokračování pak jasně vzkazuje, že by to v tom roce 1956 nebyl dobrý tah.

Knihu, antológiu, hodnotím ako celok a to aj napriek tomu, že som nečítal úplne všetky poviedky.

Čo treba napísať hneď na začiatok je fakt, že v podstate takmer všetky poviedky v tejto antológii sú paródie; seriózne pastiše (avizované v obsahu slovenského vydania) som ja sám prakticky nenašiel (so svetlou výnimkou poviedky Colina Dextera – Případ zaměněné totožnosti, aj keď v nej sa tiež hlavne v závere vyskytuje úsmevné pomrkávanie na čitateľa). Ak by som mal zhodnotiť prácu Otta Penzlera z hľadiska výberu jednotlivých poviedok, nemohol by som sa vyjadriť príliš pochválne, pretože mnohé poviedky od starších autorov už vyšli v roku 1944 v rámci antológie The Misadventures of Sherlock Holmes zostavenej Ellery Queenom a myslím si, že si Otto Penzler pri zostavovaní svojej antológii touto antológiou Elleryho Queena vypomohol. A čo sa týka poviedok novodobejších a súčasných autorov, pátranie po nich pri zostavovaní antológie bolo nepochybne oveľa ľahšie ako pri poviedkach starších autorov. Celkovo mohol byť výber reprezentatívnejší a rozhodne kvalitnejší – kameň úrazu totiž vidím práve v zameraní sa na paródie na Sherlocka Holmesa.

Obecne proti paródiam nič nemám, pokiaľ sú napísané inteligente a nenásilne. Bohužiaľ je úroveň poviedok v tejto antológii po obsahovej stránke vo väčšine prípadov slabá až mizerná. Už dávnejšie som získal pri paródiach na Sherlocka Holmesa dojem, že dotyční autori si takýmto spôsobom riešili svoje komplexy z tejto postavy, či závisť, ktorú pociťovali voči A. C. Doylovi. Ukážkovým príkladom je A. A. Milne, ktorý svoju dvojstranovú (!) poviedku Uloupený Sherlock (čítal som ju pod názvom Vyšetření Sherlocka Holmese v rámci antológie Šílení rytíři) posielal so zarytou vytrvalosťou anglického buldoga do mnohých britských časopisov (ktoré mu ju všetky odmietali publikovať) a až naveľa naveľa mu ju konečne jeden z nich vydal. No absolutným vrcholom bola Carolyn Wells, ktorá si vo svojej krátkej poviedke Dobrodružství s prádelní šňůrou (ako spisovateľka ma ňou veľmi sklamala, pretože jej romány s Fleming Stoneom sa mi páčili) vybíjala komplexy nielen na Sherlockovi Holmesovi, ale snáď na všetkých vtedajších známych detektívov (boli medzi nimi – okrem iných -, ak sa dobre pamätám: Dupin, Lecoq, inspektor Gryce, doktor Thorndyke, Rouletabille, Myslíci stroj).

Vzhľadom na vyššie uvedené si preto myslím, že nemá príliš veľkú cenu antológiou čítať a ak si ju predsa len budete chcieť prečítať, netreba ju kupovať, postačí si ju požičať v nejakej knižnici, pretože cenu 999 Kč (40 eur), či dokonca (!) 69 eur (1800 Kč), táto kniha nemá.

Druhý díl akčního thrilleru o bývalé agentce Mossadu se rozjíždí trochu volněji než jednička, ale stále si užijeme adrenalinovou jízdu plnou přestřelek, soubojů tváří v tvář i stealth akce. Děj se odehrává převážně ve spojených státech a v Thajsku, kde Jet pobíhá po džungli nejen s lukem a šípy jako Rambo v sukni. Občas autor přestřelí a pak je trochu úsměvné, když si dva zkušení agenti vyprávějí o akáčku, co to je za zbraň a proč se používá v dané lokalitě. Je to jako by se dva zedníci bavili na co je malta a co se do ní dává. Hrdinka se prezentuje jako naprostá profesionálka a jednička v oboru, ale pak se v akci hloupě dojímá nad osudy zneužívaných dětí a ohrožuje svůj život i úspěšnost celé operace. Kdo ale chce jen slušnou porci akce v odpočinkovém čtení, kde se ani nedoporučuje moc přemýšlet, dostane v téhle knížce své.

Krátký příběh, tentokrát poirotovského střihu, zasazený do neklidného pražského prostředí konce roku 1908. Přes nabízející se nacionalistický podtext se však autor vydává opačnou cestou a vykresluje Prahu coby místo ustavičného strachu z pouličních střetů českých a německých občanů. Ty nejednou skončily zásahem dragounů, kteří se řídili pravidlem „škoda rány, která padne vedle“. A právě po jednom takovém konfliktu zůstala na ulici ležet mrtvola premiantského studenta…
Vilém Křížek opětovně dokazuje, že česká detektivka není za zenitem a pořád dokáže nabídnout zajímavá témata i postavy. Osnova povídky je přitom kouzelně jednoduchá, Eliáš Sattler dokonce ani nemusí jít po čichu, aby vraha odhalil. Je znát, že tahle série vzniká s láskou k žánru a ne pro nutnost šokovat, což je mi neskutečně sympatické, přestože hrdinův charakter okatě sklouzává k móresům Velkého detektiva. Udrží-li ovšem autor proměnlivost zápletek i stylu vyprávění, nebude mít ke svému vzoru nakonec až tak moc daleko.

Drsný thriller po vzoru slavných Hunger Games, se kterými jej však pojí pouze motiv krvavé vybíjené na uzavřeném ostrově. Naneštěstí krátký rozsah neumožňuje do celé věci nějak proniknout. Na jednu stranu je dobře, že J. Kent Messum zbytečně nekomplikuje zápletku, na stranu druhou se vyprávění řítí kupředu tak rychle, že když skončí, člověk si říká – co, co, cože? Atmosférou i vyzněním mi příběh v mnohém evokoval můj oblíbený film Telefonní budka, zdaleka si ovšem tolik nepohrává s celkovou absurdností situace a motivace postav jsou vesměs přízemní, žádná charakterní nadstavba. Jednomu pak maličko vrtá hlavou, jestli by někomu vůbec stálo za to, takhle komplikovaně „zachraňovat“ vybrané jedince. Sami hrdinové totiž nejsou příliš sympatičtí, vesměs se jedná o dno podsvětí, buď vyfetované trosky, nebo chladnokrevné zabijáky. Takže když se v závěru všechno semele, výrazně mi chyběl pocit zadostiučinění. Celé drama tak vlastně působí drobně samoúčelně, přestože je napsáno svižně a akčně.

Svižný thriller s docela zajímavou, třebaže na můj vkus trochu melodramatickou zápletkou. Tu umocňuje románové chování postav, které sice dělají literatuře čest, ovšem se skutečností mají společného máloco. A nic proti právníkům, ale když hrdina hned z kraje nechá osvobodit vinného psychopata jen proto, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, nějak jsem k němu těžko hledal cestu. To, že jde o syna guvernéra Floridy tomu taky moc nepřidalo, protože bohatá fňukna je snad ještě horší, než chudá. S čímž souvisí i sociální linie románu, kdy James Grippando často místo vyšetřování řeší rodinná a milenecká dramata všedního dne. Díky tomu pak samotné vraždy mezi přáteli ani nepůsobí moc podstatně, což bylo fakt divné.
Přesto se knize nedá upřít čtivost. Na to že jde o právnický thriller, scény ze soudní síně nezabírají víc prostoru než je nezbytné, a koncepce tak připomíná klasickou detektivku. Snad jen, že obhájce Jack Swyteck se spíš veze na vlně událostí, než že by do nich aktivně zasahoval.

Bylo nebylo, existovala jedna tajná organizace na potírání paranormálního zvěrstva. A jestli si kdo myslel, že byla americká, ať se nenechá mýlit. Agenti Spojeného království zachraňovali kolébku lidstva už v době, kdy za velkou louží ještě nazí honili krocany.
Hra věží v sobě dokonale kombinuje nápad, akci a situační komiku. Hned zkraje staví hrdinku do bezprostředního nebezpečí, připomínající klasiku jménem Agent bez minulosti, aby vzápětí přehodila výhybku na týmové pošťuchování, evokující filmového Hellboye. Zápletce přitom šéfuje ženská postava, kterážto však zde není proto, aby ukazovala vnady nebo rozehrávala romantickou linii. Tuhle bláznivku v nesnázích si člověk zkrátka zamiluje pro její neodolatelný konverzační humor. A organizační schopnosti.
Jistě, má to svoje mouchy, přičemž ta nejznatelnější je zbytečně roztříštěný děj přeskakující ze scény do scény. I tak si ale Daniel O'Malley u mě vysloužil poklonu, protože jde o debut, a těch šest set stran se přitom čte jedna radost.

Víc než detektivkou je Případ Jantarové komnaty dobrodružným románem, přičemž na Martina Anděla tentokrát připadla vedlejší role. Otěží se chápe redaktor Karlíček, který se společně s doktorkou Medunovou pouští do strastiplné cesty „kolem světa“. V tomhle ohledu působí vyprávění chvílemi až cestopisně, kdy autor zachycuje mentalitu a zvyklosti grónských obyvatel. Ovšem nebyl by to Ludvík Souček, aby čtenáře nedokázal přikovat ke čtení záhadologickými motivy. Dovedně míchá fakta s fikcí, nezapomínající na důležitost humoru a fantazie, díky kterým se stal tak slavným. Člověk mu dokonce i odpustí to neustálé vykřičníkování. Příběh se navíc točí kolem nacistické hrozby, a to je vždycky voda na můj mlýn.
Přesto bych nějaké výhrady měl. Čekal jsem asi něco maličko komornějšího, tady těch tisíce konspiračních motivů slouží jen k tomu, aby byla záhada Jantarové komnaty odsunována stále dál a dál. Ovšem při srovnání se Stevem Berrym je to pořád za jedna, i když od sebe knihy dělí třiatřicet let.

Na úvod si dovolím úšklebek nad tzv. tloušťkou knihy, obdivně zmiňovanou také v recenzích. Ano, čítanky a slabikáře bývají tlusté: obrovské prázdné okraje, velké písmo, mnoho prostoru mezi řádky i jednotlivými písmeny ve slovech a k tomu papír nadstandardní gramáže, takto se román běžného rozsahu uměle nafoukne o 200 stran a rázem vyhlíží jako úctyhodný špalek.
Odhlédněme však od způsobu sazby, který rozhodně nešetřil naše lesy, a věnujme pozornost podstatě, tedy obsahu knihy. Rozháraný, útržkovitý prolog jsem přetrpěla, autor naštěstí brzy najel do normálního módu s young adult příchutí. Očima šestnáctiletého Henryho (s průběžným odskakováním k jiným účastníkům) sledujeme znepokojivé až tragické události na zdánlivě idylickém kousku země obehnaném divokým mořem, na Glass Islandu. Násilná smrt místní dívky odhalí trhliny v soužití zdejší komunity, následky však pocítí zvláště Henry. A protože se tento ne zcela obyčejný chlapec odmítá pouze nechat vláčet okolnostmi, čtenář netrpí nouzí ohledně množství napínavých scén. Minier své hrdiny kolikrát zanechá v nějaké ošemetné situaci, vzápětí sadisticky upře pozornost jinam a smaž se, čtenáři, odolávej pokušení přelistovat pár stránek vpřed.
Případ je patřičně zamotaný, komplikovaný tajemnou minulostí Henryho a jeho blízkých, přesto věřím, že většina čtenářů o správného pachatele v myšlenkách přinejmenším zakopne. Já musím kopnout taky, do pana spisovatele, jenž ve snaze mlžit a šokovat za každou cenu, obětoval v některých pasážích logiku. Kvůli spoilerům nebudu konkrétnější, leč ve finiši jsem zpětně ztratila pochopení pro určité popisy jednání a pocitů, co s odhalením přestaly dávat smysl. „Zkurvenej příběh“ tím pro mě získal druhou rovinu, proč je název vhodně zvolený… a málem klesl do tříhvězdičkových hodnot, jakkoliv je vyústění ve svých dopadech originální.
Škoda, tentokrát za mě „jen“ slušných 70%, nicméně ráda panu Minierovi poskytnu další šanci přesvědčit mě o kvalitách jeho románů.

Tradičně báječná detektivka především díky nádherné práci s jazykem, postavami a dobovou atmosférou. Jaroslav Velinský nemá v tomhle ohledu příliš silnou konkurenci, protože tuzemských autorů, kteří by se mu mohli řemeslně rovnat, spočítáte na prstech jedné ruky. Až mi dodnes přijde jako strašná škoda, že se mu nikdy nedostalo zasloužené pozornosti.
Mladý Ota Fink se opětovně zamotává do bezděčného vyšetřování, ke kterému přišel jak slepý k houslím. Tentokrát je to pro něj ale osobnější – holka, se kterou nedlouho po válce málem strávil jednu moc pěknou noc, zmizela. Trable je ovšem v tom, že zmizela právě tu inkriminovanou noc, a ta se odehrála před dvanácti lety. Ota neváhá a okrývá jedno strašidlo minulosti za druhým, aby se dopátral, co se s jeho letní láskou vlastně kdysi stalo…
Nebýt toho, že jsem brzy odhadl ústřední zvrat, užil bych si vyprávění na plných sto procent. Takhle to bylo – kvůli zdlouhavému čekání, než Otovi naskočila ta správná kolečka – na „pouhých“ devadesát.

Budu víceméně hodný, protože román Phila Rickmana má minimálně jedno zásadní pozitivum, díky kterému jsem ho byl schopen přečíst až do konce – a tím je ich-forma vyprávění. Hlavní postava je navíc docela sympatická, takže těch pět set stran nakonec nebylo takové utrpení. Jenom trošičku.
Po poměrně stručném úvodu, kdy je John Dee vyslán na průzkum velmi rozporuplných ostatků, začne děj po příjezdu do Glastonbury extrémně stagnovat. Postavy se přemisťují z jednoho bodu na druhý a mluví a mluví a mluví a mluví jen, aby na konci příběhu bylo čtenáři nabídnuto vyústění hodné slabších kousků Leóna Cliftona. Což celé pozlátko historického románu nechtíc zametá přímo pod koberec. Ono kombinovat tyhle dva žánry je vždycky ošemetná záležitost – jedny urazíte vyloženými nesmysly, druhé zas suchými fakty. Přitom potenciál zápletka má, a koho by nebavily Artušovské legendy. Jenže to by autor musel věnovat nějakou pozornost osnově a závěru, stejně jako si dát práci s hodnověrným vykreslením postav.

Spíš, než kriminálku mcbainovského ražení, připomínají Muži v modrém klasický společenský román. Policejní důstojníci vlastně ani moc nevyšetřují, vrah se dopadne prakticky sám a vše ostatní jde na vrub vztahům. Mezi kolegy, mezi nadřízenými, mezi civilisty. Výsledek – nuda. Něco podobného jsem naposledy zažil u filmu Okrsek 49, ovšem tam měl člověk alespoň pocit, že se režisér snaží zachytit poetiku všedního dne jinak adrenalinového zaměstnání, což jsem tady rozhodně postrádal. Dokonce mi přišlo, že se W. E. B. Griffin vysloveně nutí k vytváření umělých konfliktů, jen aby příběh měl vůbec nějakou hybnou sílu. Nejvíc nadějí jsem přitom vkládal do atmosféry sedmdesátých let minulého století, jenže ta nakonec připomíná vzpomínání pamětníků na staré dobré zlaté časy, kdy policisté byli čestní, odvážní a stateční, přičemž veškerý zločin se zdržoval pouze v ulicích. A mužská šarmantnost byla k dostání na každém rohu, čtrnáct kilo za šest pencí. Doslova protipól ke knihám Jamese Ellroye.

Má to hodně chytrý námět i sympatického hrdinu, přesto jsem se nedokázal do románu naplno ponořit. Velkou část viny na tom má bezdějovost, kdy Antoine Bello jen vyhrocuje další a další testování ústřední postavy, než se konečně dostane k něčemu skutečně podstatnému – v tu chvíli však přijde zatmívačka a pokračování příště. Příběhu tak vlastně chybí konkrétnější zápletka, nepočítám-li schematické zkoumání Konsorcia pro falšování reality, které má na svědomí, že naše vnímání světových událostí je stejně ohebné, jako gumový medvídek. Atraktivní nápad je naneštěstí utopen v moři písmenek, jako by se autor dopředu rozhodl, že skutečnou show rozjede až ve druhém díle.
A ponaučení? Člověk by neměl slepě věřit médiím. Tohle je ovšem natolik obehraná písnička, že už mě vlastně ani nedojímá. Vůbec přitom totiž nebere v potaz fakt, že „stádo“ primárně sleduje to, co sledovat chce. V opačném případě klesne sledovanost a je vymalováno. Proto nashledanou panové Objektivní a Nezávislé zpravodajství.

Tajemná řeka je pátý díl série, první přeložený do češtiny. Elvis Cole a Joe Pike jsou mé oblíbené postavy a víceméně vše co jsem od nich očekával jsem dostal. Elvis opět srší chlapácké vtipy na potkání, je hlavním motorem vyšetřování a mlčenlivý Joe mává svalnatými pažemi, popřípadě velkou zbraní. Případ a jeho odhalení není sice žádná sofistikovaná záležitost, závěrečný plán se dokonce Elvisovi nezvykle vymkne trochu víc kontrole a Joe tu sakra kupodivu nemává tou největší zbraní, ale pořád je to hodně, hodně dobré detektivní čtení završené finálovou akcí.

Na některé knihy narazíte prostě náhodou, a o to větší z nich pak máte radost, když stojí za to. Někde na mě vybafla upoutávku na seriál Longmire, následovalo trochu pátrání na netu a ejhle, Černý kůň byl na světě. A protože nejsem televizní typ, mrzí mě teď na celé věci jediné – že toho u nás od Craiga Johnsona nevyšlo víc.
Zápletka je vpravdě jednoduchá: stárnoucí šerif se rozhodne na vlastní pěst prošetřit události kolem jednoho uzavřeného případu a brzy tak stane sám proti celému městu. Takřka westernovou atmosféru podmalovávají kulisy nespoutaného Wyomingu, přičemž literární stylistika dává jasně na srozuměnou, že tohle čtení není pro žádný máničky. Drsní muži v nelítostném světě, kde černá bývá bílá a dole je občas nahoře, což navíc umocňují cynismem prosáklé dialogy. Jenže místo toho, aby to celé vyznělo chlapácky směšně, má to naopak neskutečnou sílu. Takový James Lee Burke říznutý Stephenem Hunterem a Robertem B. Parkerem. Netradičně tradiční thriller, který můžu jen doporučit.

Na úvod je třeba říct, že po lehce nevyvážené Poslední hlídce, kde bylo víc balastu (i když čtivého) než aktivní zápletky, je první třetina Nové hlídky jako hrnek poctivého turka hned po ránu. Nastartuje a donutí zbystřit pozornost. Sergej Lukjaněnko přichází s neobehranou hrozbou, o které nejen že nikdo nic netuší, ale jejíž pohnutky jsou pro všechny zúčastněné naprostou záhadou. Bohužel, jak je celá ta báječná rozehrávka narvaná tajemnými motivy, s dalším vývojem událostí už to tak slavné není, protože se vše vrací do starých kolejí. Tedy klasické Antonovo filozofování o podstatě dobra a zla, bodré disputace s kolegy i nepřáteli nad stavem společnosti a průběžné přehodnocování hlavního problému, aniž by se vlastně dělo něco smysluplného. Má to spád, o tom žádná, a postavy často mluví člověku přímo z duše, jenže už to není to staré akční čtení, kde konec každé jednotlivé části nakopnul pointou do rozkroku. Je to jen nostalgický návrat mezi něco důvěrně známého, ale dějově vyčerpaného.

Se Ztracenou vládkyní se Steve Robinson vrací k původnímu modu operandi série, kdy v jedné dějové linii genealog Jefferson Tayte odkrývá pohnutou minulost a v druhé máme možnost být té minulosti přímými účastníky. Zároveň se Tayte už nechová jako levnější kopie Roberta Langdona, takže odhalování rodových tajemství má zas šťávu. Třikrát hurá.
Přesto v mém případě není spokojenost úplná. Přišlo mi, jakoby to autor schválně flákal. V zápletce je všechno, co jsem měl na téhle řadě v oblibě, jenže tak nějak narychlo smontované dohromady. Zcela vymizel prvek napětí a zůstala jen holá řemeslná práce. Náš hrdina jde po zřejmých stopách a často až příliš jasnozřivě odhaduje, jak že se historie odvíjela, přičemž strůjce všech problémů se podbízí v okamžiku, kdy nastoupí na scénu. Samozřejmě čtenáři – ústřední postavy zůstanou z dramatických důvodů zaslepeny až do konce. Navíc mi dost vadil podvod s cliffhangerem z minulého dílu, protože se hned zkraje ukazuje jeho bezvýznamnost. Snad tedy příště.