PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Sympatická historická detektivka se svérázným hrdinou, který není klasickým rytířem bez bázně a hany, ale spíše prášilem par excellence. Přesto sir Roger Shallot plní svou funkci v příběhu na výbornou – a teď nemyslím ty části, kdy obšťastňuje anglické dámy na několikero způsobů. Doba jednoduše slušňákům nepřála, takže se není čemu divit, že autor musel zvolit trochu „dobrodružnější“ postavu, co se nebojí rozdávat rány vlevo i vpravo.
Naneštěstí zápletka samotná už tak zajímavá není. Spisovatel Michael Clynes se s jistou dávkou benevolence snaží držet historických faktů a vzhledem k tomu, že zločin se týká politických intrik na dvoře Jindřicha VIII., je dopředu jasné, že k moc velkým výstřelkům pravděpodobně nedojde. Román tak atmosférou evokuje svižnou dumasovku s moderním hrdinou a v druhém plánu pak nepříliš vynalézavou špionážku, v níž ani nejde tolik o neočekávané zvraty, jako spíš o čtenářovo ukrácení dlouhé chvíle zábavným putováním v pošmourných kulisách dějin kolem roku 1518.

Nápaditější než předchozí Zahrada strachu, zároveň však dějová osnova tentokrát vysloveně jen sleduje obrazy ze života hmyzu a kriminální linie je tu pouze na okrasu. Jednomu je až líto, že to celé pak končí tak jednoduše. Přitom by bohatě stačilo, aby se Paul Shipton plnohodnotně soustředil na prokreslení postav i linii vyšetřování a všechno ostatní si třeba schoval na příště. Takhle to celé připomíná pouze další zábavnou epizodu z kresleného seriálu Co se děje v trávě. Zápletka přelétá z motivu na motiv jak motýl Bělásek při hodině vlastivědy, přičemž vývoj událostí ve finále výrazně nepřekvapí. Jako milovník detektivek jsem si samozřejmě užíval odkazů na žánrová klišé, je však otázkou, zdali něco podobného ocení cílová skupina dětí od 10 do 14 let. Ne, že by román nemohl zaujmout starší nebo náročnější čtenáře, jen zkrátka nenabízí nic vysloveně objevného, kromě toho, že hrdinové jsou chrobáci a sem tam se člověk dozví nějaké zajímavosti, na něž od doby školní docházky zapomněl.

Zpočátku jsem se bavil vykreslením postavy snobského boháče Dannyho Rotha, který je pokořujícím způsobem okraden. Jenže od okamžiku, kdy Peter Mayle představí hrdinu Sama Levitta, vyprávění sklouzlo do osidel idealistické detektivky. Napravený lupič s brilantní myslí, jenž pomáhá nezištně odhalovat neřešitelné podvody, byl pro mě zkrátka pramálo uvěřitelný. Problém je navíc v tom, že autor si příliš nepohrál s konstrukcí zločinu, takže při odhalování jeho podstaty nezemře snad ani jedna jediná maličká šedá buňka. Když pak hrdina s úspěchem použije obměnu stejného triku na samotného padoucha, už mě napadalo, zdali tvůrce není náhodou od přírody tak trochu naivka. Tohle všechno bych ale knize odpustil, kdyby alespoň obsah něco zachraňoval – ten se však víc soustředí na turistické opěvování krás Francie, než na něco tolik přízemního, jako je zápletka. Ono to má svoje kouzlo, obzvláště jste-li fanouškem vína, žen a zpěvu, ovšem jako žánrový konzument nedokážu hodnotit jinak než průměrem.

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly říká staré přísloví a stejnou cestou se vydá i Sam Vincent, když se s naivitou ohradí proti krutým podmínkám v jižanské věznici pro černochy v zapadákově mezi bažinami a ponurou řekou. Na pomoc se mu vydává starý přítel Earl Swagger, který se nepřízní osudu sám stane vězněm. Zažívá bezmoc a utrpení, je mučen dozorci, v tváří v tvář se setkává s otevřenou nenávistí černých spoluvězňů. Ředitel věznice, ani jeho pomocníci však netuší, že si vyhlášením boje tomuto veteránu války v Pacifiku kopou pomalu hrob, aneb kdo seje vítr sklízí bouři. Děj knihy je zasazen do amerického jihu padesátých let, a z toho důvodu působí poměrně věrohodně drsné poměry ve věznici Thebes s těžkou rasistickou atmosférou. Stephen Hunter má dar skvělého vypravěče, a tak mu s lehkostí odpouštím i občasnou textovou vatu, která udělala z knihy šesti set stránkového bumbrlíčka. Každopádně je Peklo v bažinách skvělý akční thriller.

Takový ten druh dramatického thrilleru s efektním zvratem, ale vyloženě průměrným zpracováním. John Lutz příliš tlačí na pilu (v literárním slova smyslu), když schválně vyhrocuje charaktery postav, z nichž nakonec žádná není čtenáři sympatická. Nemluvě o tom, že se záporná figura chová jako idiot, který netouží po ničem jiném, než aby byla chycena při činu. Oproti tomu hrdinčin pád na společenské dno působí až hystericky, jako by předkládaná realita nemohla být ještě méně uvěřitelná. Ona jedna věc je skončit na ulici a druhá jak se to podepíše na psychice někoho, kdo si něco podobného dosud nedovedl ani představit. Podobně teatrálně fungují milostné techtle metle – až mi trnuly zuby z toho, jak autor odmítá ponechat aktérům alespoň zdání lidské sebeúcty. Člověk tak musí pochybovat o inteligenci protagonistů, případně jimi pro jejich neschopnost opovrhovat.
Jednoduchá zápletka zkrátka není všechno, musí se i umět atraktivně odehrát. Nebo jeden nesmí být čtenář tolik trudomyslný, jako já.

Schválně jestli tušíte, kde můžete skončit, když usnete v nočním vlaku? Nebo co se tak může stát, koupí-li bohatý sběratel hrací skříňku, na níž leží prokletí? Popřípadě, jaké hnojivo pro své růže používá tajemná zahrádkářka?
Sbírka Poslední vlak do Helsingøru představuje devatenáct skandinávských povídek, žánrově na pomezí duchařského hororu a černého humoru. Je však důležité říci, že označení textů za skandinávské je třeba brát s rezervou. Ačkoli je Heidi Amsincková z Kodaně, léta žije ve Velké Británii jako zahraniční korespondentka, přičemž většina příběhů z této knihy byla původně určena pro rozhlasovou stanici BBC Radio 4. Vliv angloamerické literatury je tak mnohem výraznější, než té severské. Proto čekáte-li zastřeně syrovou poetiku Petera Høega či Larse von Triera, budete s největší pravděpodobností zklamáni. Tohle je mnohem jednoduší čtení, ale také přístupnější. Tedy alespoň těm, co mají rádi povídky Miloslava Švandrlíka, plné škodolibé radosti z malých lidských slabostí.

Chorvatská obdoba Pavla Frýborta, snad jen že Goran Tribuson je ve stylistice jemnější. Pro tamější fanoušky jistě uspokojující, jenže za hranicemi státu je kvalita diskutabilní. Exotika jadranské země totiž příliš neoslní a neumělá dějová osnova už vůbec ne. Průměrně napsané, držící se v mezích detektivního žánru. Akorát je škoda, že se autor místo realistických podvůdků, jež by se k době a lokalitě daleko lépe hodily, snaží mermomocí namontovat ústředního protagonistu do prostředí vražd a pašeráctví. A ono to moc nefunguje, tedy po literární stránce, nehledě na skutečnost, že si zápletka notně vypomáhá těžko uvěřitelnými zvraty. Ale co já vlastně vím o Chorvatsku? Třeba je to tam takhle životní standard.
Ovšem s inspektorem Nikolou Banićem jsem si nepotykal. Permanentně spoléhá na své zdroje u policie, kterými však na druhý dech upřímně pohrdá. Nejlepšími momenty tak pro mě byly jeho dialogy se sousedem, jenž mi připomínal zhmotnělého hrdinu z pohádky Jak stařeček měnil, až vyměnil.

Příjemný a hlavně svižný thriller. Neustále se tu něco děje, perou se, střílejí po sobě, nahánějí se, vybuchují, umírají, prostě všechny takové ty fajn akční věci, přičemž Roger Hobbs do toho dokáže narvat ještě atraktivní poznámky o zbraních, penězích, směnárnách, loupežích či kasínech. Dramatický spád je pak kromě ich-formy vyprávění umocněn neustále ubíhající časovou lhůtou a krátkými kapitolami. Jen člověk nesmí moc detailně řešit zápletku, hlavně logiku motivací jednotlivých aktérů, protože tam to docela skřípe.
Problém jsem měl ovšem s hrdinou, který mi přišel uměle namachrovaný – v boji pomalu lepší než Bourne s Bondem dohromady a pak si o chvílích volna pro vlastní potěchu překládá řecko-římské filozofy. Až mě z toho jímala hrůza. Navíc kdyby alespoň v zabíjení vyvíjel nějakou kreativitu, jenže ono je to suché rup, křup, hotovo. Ale jako oddechové čtení naprosto ideální, zábavné, napínavé, jednoduché, nápadité a přitom nehrající si nic menšího, než je žánrová okresní extraliga.

Pro mě zatím nejslabší díl série. Děj je zbytečně natahovaný, zápletka se vytrácí pomalu do ztracena a finální vyvrcholení působí spíš vynuceně, než přirozeně. Přitom má román opětovně skvělý rozjezd, kdy autoři navnadí nejen zajímavým zločinem, ale i následnými komplikacemi, které před kriminalisty staví. Jenže pak to nějak celé začíná stagnovat, práce detektivů klopýtá, vrací se na začátek, pokračuje jiným směrem, dostane se do slepé uličky a vezme případ zase z jiného konce, a tak dál, dokud se kriminalisté z Kungsholmské konečně nepřiblíží k nejvíce pravděpodobnému průběhu událostí.
Na druhou stranu, návrat k oblíbeným postavám jsem si užil se vším všudy. Komisař Martin Beck už zdaleka není ústředním hrdinou, pozornost se tříští mezi celý tým policistů a tak se i více vybarvují jejich charaktery. Což dává prostor pro svérázný druh severského humoru, u něhož občas netušíte, zdali se smát, či trnout hrůzou. V tomhle ohledu u mě Maj Sjöwallová a Per Wahlöö stoupají v ceně čím dál víc.

Traumatizovaný muž a traumatizované zvíře, oba s těžkými šrámy na těle i na duši, si vzájemně pomáhají nalézt ztracenou životní stabilitu. První polovinu audioknihy jsem poslouchala téměř bez dechu, dokonce jsem párkrát musela mrkáním zahánět slzy, než si kolegové všimnou, jaká jsem citlivka. Jakmile je sbližování policisty se psem na správné cestě, důraz se přesouvá k vyšetřování zločinu. Sledování stop, přehrabování v důkazech i nespolehlivé paměti, pátrání na vlastní pěst, zkrátka příjemná detektivka, na které jsou znát autorovy konzultace s odborníky. Ne vše odpovídalo – například za opakování povelu několikrát po sobě by Scott dostal na ostravském cvičáku jadrně vynadáno: jedno rázné slovo a pes má okamžitě poslechnout. Detaily.

Odmalička jsem zbožňovala německé ovčáky a trpělivě čekala, až si budu moct pořídit svého vlastního. Dočkala jsem se a neblahé okolnosti mě dovedly blízko k zaměstnání „psí policajtky“, kterou jsem toužila být v předškolním věku (i později). Tři roky dlouhých večerů a nocí mi byl můj domácí mazlík kolegou v zaměstnání, hrůzu nahánějícím ochráncem. Všemožná opilá, zfetovaná, zlodějská, zkrátka agresivní individua naštěstí neměla tušení, že ten vlkošedý hubeňour je nejhodnější ťululum v republice, ne-li v Evropě, a jeho zuřivý štěkot je projevem strachu. Robert Crais mi zkrátka ušil Maggie a Scotta téměř na míru.

Počáteční pětihvězdičkové emoce mi bohužel nevydržely, ovšem za čtyřmi velmi silnými si pevně stojím. Pokud máte rádi psy služebních plemen a hledání padouchů, vypořádávání se s nimi i s vlastními démony, „Podezřelý“ vás nezklame. 80–85%

Nezáživná britská šeď, která působí atraktivně jen díky prostředí, ale vzhledem ke komornímu vývoji událostí to ve výsledku sklouzává k neslané-nemastné detektivce. Kdybych v životě žádnou kriminálku nečetl, asi by mě Podíl na smrti neurazil. Ale jak už mám po těch letech přeci jen nějaké nároky na styl, postavy i kompozici, ukázalo se, že Deborah Crombie nedokáže v tomhle ohledu uspokojit ani jedno. Zlatá Agatha Christie. Ač o tři generace starší, pořád její texty fungují na jedničku a to je přitom můžu z jedné strany proložit Lee Childem a z druhé Umbertem Ecem a moje nadšení bude pořád stejné.
Problém prvního případu Duncana Kincaida spočívá v tom, že se toho na dvou stech stranách vlastně nic moc nestane. Jistě, dočkáme se hned dvou vražd, ale že by to dějem nějak zásadně zahýbalo, to se říct nedá. Vyšetřování stagnuje na výsleších; to abychom se mohli postupně seznámit s veškerým osazenstvem a pak už jen velké odhalení motivací, lapení vraha a ukončení vyšetřování. Zkrátka nuda.

Po atraktivním vyložení karet, kdy Anders de la Motte snadno zaujme poutavě vystavěným zločinem i výchozí situací po dvaceti letech, se vyprávění propadá do osidel průměrné šedi, kdy se straší, aby se lekalo. Zápletka ztrácí švih, postavy pouze putují z místa na místo a o nějakém vyšetřování se ani nedá mluvit. Hlavně cesta Veroniky domů za otcem je únavná. Když pak v závěru přijde na odhalování trumfů, ukáže se, že autor žádné nemá. Lépe řečeno, snaha z finálního odhalení udělat šokující zvrat byla podle mě natolik nucená, až to šokující vůbec nebylo. Spíš jen nepříliš uvěřitelné. Láska vocaď pocaď.
Moc pěkný je ale motiv, kdy se největší padouši stanou z těch, co chtěli celou dobu pouze spravedlnost. Jenže ta, jak je jednou slepá, nedá se vždy zcela spolehnout na její dojmy. Za mě ale nejvýraznější slabina románu spočívá v tom, že k žádnému dramatu vlastně dojít ani nemuselo, kdyby spolu aktéři komunikovali, namísto spekulování jak na koho ušít boudu, aby to všechno bylo zajímavější.

O téma ztracených/une­sených/zavraž­děných dětí zakopávám v posledním roce nezdravě často, což bude možná důvod, proč mě „Manželé odvedle“ ničím výrazněji nepřekvapili. Autorka sice v úvodu nepříliš dovedně mlží, ovšem motiv i pachatele jsem odhadla v okamžiku, kdy se objevil na scéně – potom už jsem jen čekala, jestli se alespoň jedna z postav bude chovat jako normální člověk, nebo jde striktně o čachry bezpáteřních hajzlů a vyšinutých psychopatů.
Zápletka mi přišla poněkud překombinovaná a logicky děravá, detektivovy dedukce a vyšetřovací metody nejspíš ovlivňovalo počasí, skvrny na slunci, tvar kávové sedliny, nevím… Proč například nenechal podezřelé sledovat a odposlouchávat? V získání povolení zjevně problém nebyl. Také Anne mezi svými duševními stavy kolísá, jak se to právě autorce hodí do krámu. A závěr mě (s prominutím) vyloženě nasral: sice vyplavalo na povrch několik krajně znepokojivých skutečností, ale proč z toho vyvozovat následky, že…
„Manželé odvedle“ nejsou špatná prvotina a poskytli mi k práci obstojnou zvukovou i mentální kulisu, bohužel v nich pro mě bylo mnoho „výbušných efektů“ a málo příčetných lidí s přiměřenými reakcemi. Nějak se v té snaze ohromit čtenáře ztratila věrohodnost. 60–65%

Všichni mě varovali, že konkrétně tenhle díl je hrůza. Přesto jsem do toho šel… a dočetl s pocitem dobře odvedené práce. Tim Weaver zase obrací zápletku naruby, přichází opět s něčím novým a v rámci prvních padesáti stran musím říct, že i kvalitně schizofrenním. A jak se tajuplná skládačka dává postupně dohromady, výsledek vám docvakne přesně v ten okamžik jako protagonistům, takže tomu zkrátka nemám technicky co vytknout. Jistě, těch pět set stran je možná trochu moc a uvěřitelnost celého komplotu je maličko vachrlatá – lépe řečeno, skvěle jej charakterizuje Murphyho zákon: „Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.“ Taky té literárně nadsazené lásky mohlo být míň, v závěru jsem se až styděl, jak přízemní emoce oproti hlavnímu hrdinovi vlastně prožívám. Ale tohle všechno jsou detaily, které by šlo vytknout kterémukoliv románu s Davidem Rakerem. Jediné, co mi skutečně vadilo, bylo to, jak dlouho se události ubíraly právě tím směrem, jakým si přál pachatel. Jinak ale spokojenost.

Příjemné, nenásilné, úsměvné. Trochu zbytečné mi přijdou pouze všechny ty kresbičky, které ač stylově ztřeštěné, v důsledku jen natahují rozsah. Chápu, že jde o ústupek aktuálnímu trendu knih Jeffa Kinneyho, ale to neznamená, že je to vždy k něčemu dobré. Ale uznávám, že kdybych se čtením teprve začínal, právě taková pomocná berlička by mi byla sympatická, protože by stránky rychle ubíhaly.
Dějově se příběh ale příliš nepovedl, hrdina se už od počátku projevuje jako popleta, jehož zmatenost však nemá hlubší smysl. Chyběly mi souvislosti, díky kterým bych tu jeho hloupost pochopil. Takhle je to pouze kluk, co má příliš velkou fantazii a neumí ji použít. Samotná zápletka je roztříštěná, sledujeme pátrání po ukradené dvojkolce plus spoustu dalších vedlejších linií, charakterizujících všední den Timmyho Nezdárka, to vše střídavě prokládáno vážným nebo humorným podtextem. Asi bych to neoznačil za nejlepší knihu svého života, ale věnovat jí někomu maličkému jako dárek bych se zase nebál.

Kdyby šlo o polovinu kratší román, skončil bych s hodnocením na poctivých padesáti procentech. Jenže rozsah dvou set padesáti stran byl na i takovouhle „detektivku“ moc. Asi to má co dělat s tím, že vysloužilec Stanislav Berka je tak bodrej, až mě z toho drnčely zuby. Navíc všechno ví, všechno zná a o polovinu mladší holky z lepší společnosti mu padají do náruče lusknutím prstů. Že by v tom bylo to bezelstné image à la Jiří Krampol? Nevím, nepochopil jsem.
Zápletka vykročí jedním směrem, pokračuje úplně jiným a k vraždě se děj přichomýtne málem omylem. Půlka vyprávění je přitom o tom, jak postavy drží jedny druhé v šachu. Velmi napínavé, vskutku. Což je ještě podmíněno popisy hospodských jídel a krás brněnských lokalit. Celé to pak vyvrcholí v polistopadovou pohádku, která by se mohla jmenovat Kterak čestný detektiv zlotřilou mafii přemohl. To se přiznám, že i kinematografické klenoty jako Kamarád do deště II či Nahota na prodej v sobě měly víc napětí, než celá tahle podivuhodnost.

V Blues mrtvého muže sledujeme několik dějových linií. V jedné z nich dvojice detektivů od Pinkertonů Michael Talbot a Ida Davisová pátrá po zmizelé dědičce rodinného impéria Van Harenů. V další gangster Dante Džent pozváný do Chicaga samotným Al Caponem aby prošetřil problém s otráveným alkoholem, který ohrozil nejen čelní představitele města ale i samotného šéfa podsvětí. Ve třetí lince vystupuje fotograf Jacob Russo pracující příležitostně pro policii, který se na vlastní pěst pustí po stopě případu zabitého a zohaveného druhořadého gangstera. Čím víc se jednotlivý aktéři prokousávají tajemstvími, které obklopují jednotlivé případy, tím víc všechna vlákna směřují ke stejnému prameni zločinu. Ray Celestin dává ale nahlédnout na dobové Chicago nejen z té gangsterské stránky, ale zobrazí i aspekty rasové nebo hudební. Zejména vývoj a pronikání jazzu do širší veřejnosti z pohledu Louise Armstronga. Tenhle úhel pohledu dokresluje celkovou atmosféru časů Al Capona aniž by příliš odváděl pozornost od detektivních linek. Předchozí knihu (Sekerníkův jazz) této série (City blues) jsem nečetl, takže nemůžu porovnat, ale tenhle detektivní román mi dal vše, co jsem od gangsterského Chicaga očekával.

Nick Heller je dalším z řady hrdinů, kteří nezištně pomáhají lidem v nouzi. Nejedná se však o tuláka na cestách nebo soukromého detektiva, ale o bezpečnostního poradce, jenž má se zločinem zkušeností víc, než by jeden dokázal ustát za tři životy. Takže když zmizí jeho bratr, bez rozmýšlení se vrhá do vroucího kotle plného finančních žraloků. Naneštěstí je Nickovou slabinou rodinná minulost, protože právě jeho otec patří mezi nejproslulejší peněžní manipulátory v historii. A jak se zdá, ohledně bratra nepadlo jablko daleko od stromu…
Zmizelý je sice standardním thrillerem se sympatickým ranařem, co si ví rady za každých okolností, ale zároveň má právě tu pověstnou jiskru, která z něj dělá něco víc. Joseph Finder dokáže z nudných věcí udělat atraktivní a najednou svět vysokého managementu působí jako něco, co by mohlo být skutečně zábavné. A přestože koncepce zápletky funguje maličko nepromyšleně, nedá se celku upřít spád, díky kterému román neodložíte, dokud nejste na poslední straně.

Křečovitě brutální krvák, přičemž všechna ta bestialita je samoúčelná a děj ovládá čistě náhoda, protože bez ní by zločinci první vražda nemohla nikdy projít. Jsou tu ale i dobré momenty a nápady, jen je to jako celek příliš násilně naroubované do stylu temné detektivky, která v důsledku nefunguje ani v rovině temnoty, ani v rovině detektivky. Zajímavé jsou ovšem poznatky o životě Edgara Alana Poea, naneštěstí nejde o nic osvětového, co byste se nedočetli v jakémkoliv jeho životopise, a Jørgen Brekke tak většinu tajuplností uměle vyvolává. Přitom víc, než záhady všeho druhu bych uvítal uvěřitelnější vyšetřovatelské metody, nebo alespoň inteligentní chování či vyjadřování postav. Některé situace pak málem až připomínají autorův vlhký sen, než že by měly s realitou cokoliv společného. No a finální spojení příběhových linií je sice logicky podložené, jenže jinak vycucané z prstu.
Poměrně zábavná je ale zmínka o norském ochlastovi Harrym Holeovi – tohle kolegiální pošťuchování já rád.

Román nemá hluchá místa, plyne svižně a čte se prakticky sám, přesto nemohu úplně chválit. Autorka svůj thriller kořenila tu detektivkou, tamhle psychologií, hojně přisypala nedávnou historii, přihodila romantiku, k tomu špetku politiky, pár zrnek nadpřirozena… leč většina z uvedených složek jen tak plavala na povrchu. Uvítala bych méně relaxace a hlubší ponor do problematiky. Kromě toho každá záhada vyústila nejjednodušším možným řešením – já vím, Occamova břitva a tak, doufala jsem však v cosi nápaditějšího. A když přímočarost, tak v důkladném provedení, tohle bylo v závěru současné linie odfláknuté jak čínská hračka za dolar. Oceňuji tklivou vzpomínku na italské Židy a vůbec oběti holokaustu, nicméně poslední udělená půlhvězda je prostě vánoční, hodně laskavá. 70%

Lyndsay Fayeová začíná zeširoka, pomalu se dobírá k jádru zločinu a teprve v cílové rovince předestře, o co komu šlo. Až si říkám, jestli bylo třeba tolik se soustředit na atmosféru doby, když zápletka drhne v základních bodech. Kde člověk čeká zvrat, k ničemu nedojde a tam kde zvrat naopak nečeká nikdo, objeví se jich hned několik. Ovšem asi nejvíce mi vadila zženštilost Timothyho Wilda, který se sice snaží hrát srdnatého rytíře, ale přesně v duchu dívčího vnímání. V podstatě víc slibuje, než činí, vyhrožuje imaginárním padouchům a rozbrečí jej kdejaká velryba uvízlá na souši.
Zpočátku navíc připomíná román spíš průvodce odvrácenou stranou New Yorku z roku 1846, než klasickou detektivku s vraždou a vyšetřováním. A ačkoliv je to informačně poměrně zajímavé, z vyprávění často trčí, jak moc jsou tam tyhle věci navíc. Jako by autorce vůbec nezáleželo na tom, jakým způsobem uhraje těch tři sta padesát stran slibně se vyvíjejícího případu, v přesvědčení, že čtenář ustojí vlastně všechno.

Kulisy zapadlého koutu jihovýchodního Polska pod rakousko-uherskou správou na přelomu 19. století; maloměšťácká zaslepenost stran pověr a tmářství; vyšetřování brutálních vražd, které se odehrály za svitu čarovné luny – no, uznejte sami, tenhle román se člověku prostě musí líbit.
Přesto nemohu říct, že by mě Bartłomiej Rychter dostal do kolen. V první řadě chybí příběhu ústřední postava, která by určovala směr vyprávění a dávala mu švih. Takhle je to sice tajuplné čtení, ale víceméně nudné. Zápletka se vleče, jedno podezření střídá druhé, ale že by se něco dělalo pro odhalení pravdy, to zas ne. Vše se nakonec v závěru osvětlí v podstatě samospádem, když postižené postavy konečně přiznají barvu a děsivé události začnou dávat smysl, třebaže trochu komplikovaně. Podobně trpí i dusná atmosféra konfliktu různých kultur, které na relativně malém prostoru přežívají a svorně se nenávidí. To se přiznám, že i Balada pro banditu mi uhranula víc a to je, co se žánru týče, hodně velký krok stranou.

Buď knize hodně ublížil překlad Blaženy Kukulišové, nebo Michael Collins neumí psát. Naneštěstí nejsem natolik jazykově vybavený, abych rozeznal jedno od druhého, pročež nesrozumitelnou stylistiku komentovat nebudu. Dějová koherence románu ovšem špatná není, jen je v rámci krátkého rozsahu překvapivě utahaná. Moc tomu ani nepomáhá milostná linie, která je nejenže komplikovaně pitomá, ale navíc úplně zbytečná. Množství nevýrazných postav a propletenec vztahů mezi nimi pak nudný dojem pouze završuje. Zajímavé to tak začne být až v poslední třetině, kdy se konečně odhalí smysl existence toho kterého aktéra, přičemž musím podotknout, že si autor docela dobře poradil i s konstrukcí zločinu. Přesto tomu celkově chybí náboj a dočítal jsem pouze z nutnosti.
Zvláštností je mimo jiné tvůrčí volba jednorukého hrdiny, protože tento handicap není v příběhu nijak využit. Ale i tady musím přivřít oči, vzhledem k tomu, že jde o pátý svazek takřka dvacetidílné série, takže co není zde, může být jinde.

Odlehčená detektivka, která měla být dějově zasazená spíše někam do období první republiky, než do polistopadové současnosti. Už jen proto, že v milionáři Karlu Krbcovi jsem neustále viděl Oldřicha Nového i s jeho gentlemanským vystupováním. Nehledě na to, že prostřední příliš nefunguje, alespoň v rámci dramatu, které se Petr Jirounek snaží rozehrát. Vrátit však události o pár desítek let do minulosti, nikdo by s uvěřitelností problém neměl. To se týká i důmyslné Dáši Koulové, jejíž vyšetřovací metody se zdají bohužel až směšné, právě v rámci dobového zasazení, a procházejí jen díky tomu, že si to spisovatel přeje. Samotná zápletka je ovšem povedená, akorát mi přišlo zbytečné, jak si v poslední třetině začne hrdinka důležité informace nechávat pro sebe, aby mohla při závěrečné odhalovačce dělat na čtenáře ramena. Vrahem je obligátně nejméně pravděpodobná postava, což autor šalamounsky vyřešil tak, že jich do příběhu zasadil hned celý tucet, takže najít pachatele je prakticky nemožné.

Po jazykové stránce parádní čtení, precizně zde fungují dialogy i kulisy. Trochu to připomíná Čapkovy Povídky z jedné či druhé kapsy, opomeneme-li tedy portfolio různorodých existencí. V tomhle ohledu Josef Škvorecký příliš nápaditosti nepředvede. Sám poručík Borůvka je pak sice mužem sympatickým, ale nepříliš výrazným, takže čekáte-li někoho akčnějšího, budete si na jeho smutek zvykat dlouho. Prostě melancholický detektiv, který má vnitřní problém pobrat všechnu tu zkaženost lidí, jež vyšetřuje.
Zápletky jednotlivých případů jsou kvalitní, založené na těch nejlepších tradicích kriminální literatury, kdy je zločinec odhalen až v závěru, ovšem v průběhu čtení získáváte nenápadné indicie k jeho odhalení. Zlatým hřebem je pak Zločin v dívčí škole, kterýžto osobně považuji za nejlepší českou detektivní povídku vůbec. A třebaže mám raději spisovatelovu románovou tvorbu, kde má víc prostoru pro svou imaginaci, nemůžu přehlídnout profesionalitu a lásku k žánru, s jakou je tento soubor napsán.

Nenáročný thriller napsaný lehkou rukou a zároveň s nostalgickým podtónem. Jenže autor poměrně záhy zapomene dávkovat napětí a z vyprávění se stává slet vzpomínek o tom, jak se za první republiky balily holky. Pořád to šlape skvěle, ale zápletka začne být maličko o ničem, přičemž hlavní dějová osa se dokonce uzavře bez přičinění hlavního protagonisty. Ten s ústředním protivníkem v podstatě ani nepřijde do konfliktu – je sice zaskočen, kam až sahají jeho dlouhé prsty, ale to je asi tak všechno. Mít to vygradovanější finále, a především konkrétnější závěr, hodnotil bych rozhodně lépe. Už jen proto, že se to četlo velmi dobře, nehledě na šedesátiletý knižní věk. Předností je přitom strohost, protože František Jindřich s ničím nedělá štráchy a posouvá události vpřed hned, jak je k tomu příležitost. Což se bohužel změní v poslední třetině, kde dojde na již zmiňované úlety s dívčaty, které tu ovšem nemají podstatného významu. Jinak ale takových výrazně kratších Šest dnů Kondora po česku.

Michele Campbellová evidentně ví, jak snadno dokážu podlehnout svodům dívčího internátu. Vůbec přitom nejde o to, že by mě fascinovaly všechny ty mladé holky ve skládaných sukních. Spíš mi imponuje prostředí, které doslova vybízí k rozehrání psychologického hororu. A buď autorka podobnou školou prošla, nebo má někoho, kdo jí dodává interní informace, protože už podruhé mě snadno zvládla vtáhnout do děje skvěle zachycenými kulisami. Ostatně ani zápletka není špatně rozvržená – hned zkraje se nadhodí vražda, pak se vrátíme o pár měsíců zpět a sledujeme příčiny, které ke zločinu vedly, přičemž chvilkové prostřihy z přítomnosti nutí čtenáře přehodnocovat souvislosti. V tomhle ohledu funguje koncepce precizně.
Problém jsem měl pouze s charaktery hlavních protagonistek, které jdou až příliš na ruku potřebám vtěsnat do vyprávění atraktivní zvraty. Epilog ovšem dává celé tragedii maličko jiný rozměr, v němž z absence morálních hodnot některých lidí doslova běhá mráz po zádech. Takže u mě dobrý.

„Chlap, který dokáže vyměnit poctivé dělnické svědomí za flašku vodky, je schopen všeho.“
Na můj vkus až příliš politicky podbarvené – socialisté jsou ti nejčestnější lidé na světě, zatímco kapitalisté jsou zdegenerovaná prasata. V tomhle případě je zlo naštěstí ještě v podobě nacistických Němců, kteří teprve získávají v rodné zemi navrch a upevňují své mocenské vazby po Evropě i Asii, ale dokážu si představit, jak o dvacet let později bojují hrdinové proti „třídním“ nepřátelům. Samotné fungování protišpionážních operací je vykreslené barvitě, jen se až příliš často zakládá na udavačství poslušných spoluobčanů, kteří hlásí sebemenší prohřešek. Každopádně na malém prostoru se vystřídá množství postav, které často splývají, takže udržet pozornost dá docela zabrat. No a sedmdesát kapitol na sto padesáti stranách má pak za následek neustálé skákání v dějových liniích, takže ústřední motiv se ztrácí pod přívalem epizodních příběhů, které až v závěru vyvrcholí do konkrétních souvislostí.

To byla ale zhůvěřilost. Dlouho jsem přemýšlel, jestli je chyba ve mně, nebo v autorce a nakonec se rozhodl hodit všechno na hlavu nakladatele. Já akceptuji tvůrčí svobodomyslnost, ale vyjde-li něco v edici Původní česká detektivka, automaticky očekávám, že skutečně dostanu detektivku. A Letí, letí andělíček k ní má na hony daleko. Což o to, nějaké ty záhady Jana Moravcová před čtenáře zpočátku předloží, pak se ale dvě stě stran motá na místě a závěr si elegantně vycucá z prstu. Uznávám, že všechno přepečlivě vysvětlí a dá tomu zdánlivou hlavu i patu, ovšem ani tak jsem nepochopil, o co jí vlastně šlo. Několika dějovými liniemi se proplétá několikero různých postav, aby se pak nakonec ukázalo, že nic z toho spolu nesouvisí a všechno má svou vlastní ohrádku. Přičemž motivace nejen že nejsou uvěřitelné, ale častokrát spíš dost absurdní. Přitom jeden dva hezké nápady tu jsou, třebas celá ta anabáze s historií obliby památníčků je skvělá. Jenže špetka cukru z guláše dort zkrátka neudělá.

Ač Kristina Ohlssonová úspěšně rozehraje úvodní zločin, rychle sklouzne k nepodstatným náhledům do osobních životů jednotlivých aktérů. Kvůli tomu se zápletka natahuje a natahuje, přičemž mě až nutilo skřípat zuby nad okatým ignorováním zjevné verze průběhu událostí. Jenže to si člověk musí počkat půlku románu, než se chlapi konečně chytnou za hlavu a začnou naslouchat té jediné ženě, která má pro svá podezření alespoň rozumné argumenty. Množství zbytečných odboček pak tempu vyprávění příliš nepomáhá, stejně jako autorčin nepovedený pokus vytvořit napětí za pomoci laciné návnady, jež má asi být jakousi úlitbou severským bohům thrilleru. Ona vůbec snaha přizpůsobit dějovou osnovu autentickému způsobu vyšetřování vytváří pouze množství nedořešených linek, které v závěru nechává spisovatelka volně plavat – holt všechno se dořešit nedá. Jádro detektivky je přitom vymyšlené náramně. Dostat kniha rozumného redaktora, který by seškrtal společenské kudrlinky, mohla z ní být parádní kriminálka.

Jsem já to ale trubka: místo abych se před Vánoci nechala zušlechtit hřejivými lidskými příběhy, kde dominují dobro s láskou, zvrhla jsem na sebe takovou špínu. A ještě prý inspirovanou skutečnými událostmi, fuj! Jasně, od McCarthyho jsem nečekala žádné posezení na měkkoučkém kanapi u cappuccina a slaďoučkého dezertu, leč střepy ze života nekrofilního vraha byly silnou kávou i pro natolik otrlého čtenáře, za jakého se považuji. Hnus + bída + nepříjemný pocit, že se autor hóóódně držel zpátky (vše podáno stroze, bez kudrlinek, prakticky bez emocí) a realita případu byla mnohem otřesnější = čtyři krví a spermatem zacákané, zkaženým masem páchnoucí… hvězdy? Kdepak, s ohledem na absenci světla spíše čtyři černé díry. 75%

Průměrný dobrodružný thriller se schematickými postavami a s nalajnovanou zápletkou. Poměrně rozčilující přitom je, jak si protagonisté vzájemně neříkají celou pravdu a důležité informace z nich lezou vždy až v okamžiku, kdy je na světě problém. Přičemž mi až do úplného konce nebylo jasné, proč se vlastně tolik apeluje na zastoupení doktora Philipa Garretta v archeologické výpravě, protože ta postava vlastně k ničemu není. Rozhodně nejde o hrdinu typu Indiana Jonese, přestože je opakovaně vystavován situacím, které by právě takového dobrodruha potřebovaly.
Bohužel ani z ústředního motivu si člověk neodnese nic zajímavého, pouze spoustu teorií o knize Genesis, s nichž žádná není ani vyvrácena, ani potvrzena. Což ještě završí konec, jenž žádným koncem není. Aneb jak znervóznit čtenáře, aby si všechno ještě jednou zrekapituloval a hledal, kde nechal tesař díru. Neříkám, že tu není pokus o pseudofilozofický podtext, ovšem ten materiál, ve kterém je zabalen, mi přišel jako žánrové faux pas.

„Jmenuji se Stefan Leeds a jsem zcela příčetný. Ovšem moje halucinace příčetné zdaleka nejsou.“
Další ukázka neskutečné imaginace Brandona Sandersona. Jeden vyšetřovatel a přes padesát osobností uvnitř jeho nitra, každá odborníkem na něco úplně jiného. Autor se tentokrát pohybuje na hranici fantastiky s detektivkou, přičemž to první mu funguje náramně a to druhé je spíš takové vtipné žonglování s horkou bramborou. Každý z trojice příběhů rozehraje atraktivní záhadu, se kterou se Stefan Leeds musí pomocí svých aspektů popasovat a někdy je přitom zapotřebí břitká logika, jindy zase hrubá síla, anebo znalost kvantové fyziky, dějin umění či molekulární biologie. Člověk se tak víc baví interakcemi mezi rozdílnými osobnostmi, než zápletkou jako takovou, která však neusíná na vavřínech a zběsile se řítí vpřed. Celkově se tomu prostě nedá upřít nápaditost, což ještě podtrhují stylové Rorschachovy skvrny na začátku každé z kapitol, jejichž smysl mi došel až někde v polovině knihy. Perfektní.

Ke slovu se vrací Terry McCaleb z Obranné reakce, který vyšetřuje vraždu, z níž se brzy hlavním podezřelým stane detektiv Hieronymus Bosch. Tím se autor obloukem dostává zpět ke svému nejslavnějšímu cyklu, přestože oblíbený morous Harry tu v důsledku hraje druhé housle. Dlužno podotknout že značně významné a v druhé půlce se do děje i aktivně zapojuje.
Nemůžu jinak, než hodnotit absolutním počtem. Michael Connelly už za sebou pár románů má a události kočíruje dle podvědomého přání čtenáře, který tak nemá šanci pustit román z ruky dřív, než jej dočte. Ačkoli člověk ví, že s ústředním motivem to nebude tak úplně jednoznačné, jak se od začátku zdá, stejně trne napětím, jakým trikem se z té polízanice jeho oblíbené postavy dostanou. Navíc je tu neustále to „možná…“, páč s Boshem to nikdy nebylo úplně prosté a kdo četl Andělský let, ví čeho je schopen. V tomhle ohledu smekám před panem spisovatelem klobouk, protože na základě jednoduché premisy dokázal vykouzlit perfektní detektivku.

Zatraceně silná a nekompromisní detektivka, u níž do poslední strany netušíte, komu nakonec zazvoní hrana. Jiří Walter Procházka sice vychází ze stejnojmenné televizní minisérie, ale dává románu natolik osobitou tvář, že vyprávění povyšuje na plnohodnotnou českou kriminálku, jež se snadno vyrovná těm nejlepším, co jsou na trhu. Pohyblivé obrázky ať puknou závistí. Zároveň se v textu vyjasňují určité nesrovnalosti, které z mimiky herců nešlo rozpoznat, nebo se ztratily v tvůrčím provedení. Uznávám, že těch autorských příměrů a uměleckých metafor mohlo být na každou stránku klidně míň, ale ono to svým způsobem perfektně dotváří hurá atmosféru svobodomyslných devadesátek, v nichž se vraždilo, smilnilo a nenávidělo snad ještě víc, než v předchozích osmdesátkách. Na závěr musím před scénáristou Mirem Šifrou smeknout klobouk kvůli nápadité zápletce, kterou se nebál dotáhnout do temného závěru a panu Procházkovi pak poděkovat, že tomu všemu dal stylově odpovídající kabát. Dokonalá symbióza.

Přestože Simon Tolkien pracuje s mými tolik oblíbenými ingrediencemi, nemůžu říct, že by mě výsledek uspokojil. Na to je příběh příliš lineární a bez zásadnějších proměn, nemluvě o tom, že identitu vraha člověk rozklíčuje velmi záhy, ostatně sám autor kolem toho nedělá žádné tanečky. Většinu vyprávění tak pouze sledujete rozběhnutý plán atentátu a čekáte, zdali se hrdinovi podaří mu zabránit či nikoliv. A v tomhle ohledu je historie poměrně neúprosná, takže se šance na úspěch dají snadno odhadnout.
Zklamala mě (v rámci spisovatelova renomé) i práce s postavami, která je příliš prvoplánová na to, aby dala možnost vzniku nějakého zajímavého zvratu. Každá z figur má jasně určenou roli v dramatu a tu odehraje přesně dle scénáře. Žádný prvek napětí, žádná práce s charaktery. Prostě šeď, jíž zachraňuje pouze fakt, že není příliš rozsáhlá a je dobře napsaná. Nakonec to nejzajímavější na románu je zachycení atmosféry bombardovaného Londýna, což mi ale na literární detektivku přijde trochu málo.

Nenápaditý průměr, který se sice příjemně četl a rozehrál i atraktivní vyšetřování, jenže ve finále nedokázal plně uspokojit očekávání, vkládaná do závěrečného odhalení. Jakoby si Julien Vartet dal více námahy s rozpracováním zločinu samého, než s koncovkou, kterážto působí uspěchaně a v rámci motivací trochu zmateně. Co ovšem čekat při sto dvacetistránkovém rozsahu? Přesto si francouzský spisovatel najde čas, aby uvedl čtenáře do zákoutí rodinných trablů ústředního detektiva, což mě pouze utvrzuje v podezření, že tenhle únavný nešvar nepřišel do módy až s nástupem severských kriminálek. Jinak se ale děj plynule odvíjí vpřed, a ačkoli to zpočátku vypadá na zdlouhavé probírání se podezřelými, po odkrytí několika stop a souvislostí už inspektor Levasseur přesně ví, koho vsadit do šatlavy. A že má kniha na hřbetě čtyřicet křížků? Na stylistice to ani moc znát není, jediné co člověka trkne, je dobový odpor k travičům, kteří byli považováni snad za větší zlo, než kdejaký moderní terorista.

Jak mě předešlé Bez slitování zklamalo, tak ze Zásahu se vyklubal nejsvižnější akčňák roku. Hlavní plus je asi v ich-formě vyprávění, kterou autor prozatím použil jen v případě románu Jatka. Co je ovšem pro tenhle díl naprosto specifické, jsou perfektně promyšlená gradace a neodhadnutelný vývoj událostí. Jako by Lee Child schválně strhával zápletku do těch nejméně očekávaným zvratů. Přiznám se, že dlouho jsem nečetl thriller, jenž by takovýmto způsobem nedával hrdinovi ani na minutku vydechnout, natož pak čtenáři. Nejde ale o plejádu krkolomných situací à la Mission: Impossible, protože dějiště či protagonisté nic takového neumožňují. Nějaké mokřady, vrchoviny a otevřené oceány k cirkusovým kouskům právě nevybízejí, přitom adrenalin příběhem doslova tepe. Je tu sice pár momentů, kdy je znát, že si spisovatel kope malou domů, jenže pokaždé je člověku jasné, že jakékoliv jiné řešení by roztříštilo konzistenci napětí na tisíc kousků. Takže za mě dobrý, lepšího Childa jsem zatím neotevřel.

Mafiánská gangsterka, která na pěti stech stranách nenabízí moc zvratů, jež by člověk nečekal. Vyprávění proto sklouzává maličko k nudě, přestože se autor poctivě snaží udržovat dějovou linii při životě. Jenže mu asi nikdo neřekl, že k tomu nestačí pořád dokola rekapitulovat, ale spíš že by bylo vhodné soustředit se na to, aby se zápletka pohnula dál. A tak je krapet nepřehledný, což ještě podtrhuje množství postav, které jsou si vzájemně podobné, přitom ty skutečně podstatné byste spočítali na prstech jedné ruky.
Teď když jsem to celé hezky sepsul, je čas otočit kartu a říct i něco o líci. Alexander Söderberg je spisovatel, který se nehodlá řídit komerčně úspěšnějšími díly, takže jde natruc proti proudu. A to je mi sympatické, stejně jako všechna ta temnota, kterou je román prosáklý. Prakticky nikdo není bez viny a každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Nebýt Sophie Brinkmannová toliko uměle vláčená událostmi, minimálně za tu depresivní atmosféru bych dal ještě o jednu hvězdu víc.

Ačkoliv název románu Dům na samotě vzbuzuje dojem skromného obsazení, má tenhle příběh víc postav než veselohra Williama Shakespeara. Přičemž spíše než detektivku připomíná osnova celou jednu sezónu seriálu Divocí koně. Nevěra, svár, loupež, voyerství, nenávist, alkoholismus, nymfomanie, vydírání, maloměšťáctví, znásilnění, bisexualita, rodinné tajemství, gamblerství… Nechybí snad nic, s čím by se běžná česká vesnice nedokázala pochlubit. Taky cítíte, jak je to úplně ze života?
Omylem je, že jsem čekal něco jako vyšetřování, když už se kniha pyšní oceněním nejlepší česká detektivka roku. Což bylo, uznávám, naivní vzhledem k tomu, že jsem četl předchozí díly. Ale abych nebyl za pražského kavárníka, musím Michaele Klevisové přiznat jedno: poctivě svým fanouškům dává to, co mají rádi. Motanice osobních dramat je tak oslnivá, že kdybych byl žena v domácnosti, co se nudí u žehlení, rozhodně bych tímhle dílkem vzal zavděk. Jenže problém spočívá v zásadním odhalení – u žehlení se nedá číst.